20 CO 240/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Kondra a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Ley Pavlovové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2021 č. j. 13 C 166/2017-211

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 6 776 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám advokáta žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 3. 2017, které bylo žalobci doručeno dne 3. 4. 2017, je neplatné (výrok I). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 25 228,50 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce jednak domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi udělené žalobci dne 24. 2. 2017 podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení pracovních povinností je neplatné a dále, že rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením z důvodu neomluvených absencí podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je neplatné. Ve věci platnosti výpovědi bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2018 č. j. 13 C 166/2017-97, kterým bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi udělené žalobci dne 24. 2. 2017 je neplatné, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 3. 2018. Stejným rozsudkem byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 4. 10. 2018 č. j. 20 Co 175/2018-120. K dovolání žalobce byly rozsudky krajského i okresního soudu zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021 č. j. 21 Cdo 631/2019-147. Dovolací soud uzavřel, že se odvolací soud dostatečně nezabýval námitkami žalobce týkajícími se nedostatků jeho seznámení s novým rozvrhem týdenní pracovní doby (zejména absencí vypracovaného písemného rozvrhu týdenní pracovní doby), když toto označil za pouhé formální vady. Správně se měl zabývat tím, zda před 27. 2. 2017, od kdy žalobce měl podle pokynu žalovaného vykonávat práci v nově rozvržené týdenní pracovní době, žalovaný vypracoval písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámil s ním žalobce nejméně 2 týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, popřípadě tím, zda po dobu, kdy nové rozvržení týdenní pracovní doby nenabylo účinnosti, byli nejen žalobce, ale též žalovaný připraveni a ochotni plnit svůj pracovní závazek v dosavadní rozvržené týdenní pracovní době.

3. V intencích výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu okresní soud doplnil dokazování a ve věci znovu rozhodl. Z provedených důkazů učinil okresní soud následující skutkový závěr. Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 22. 1. 2014 uzavřena pracovní smlouva, na základě které vykonával žalobce práci řidiče skupiny B pro žalovaného, který je smluvním dopravcem expresní přepravní služby [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“). Protože žalobce nezajistil vyzvednutí palety zboží ve [právnická osoba] [obec] a [právnická osoba] v důsledku již několikátého pochybení a celkové nespokojenosti se žalobcem vyslovila vůči žalovanému požadavek, aby již žalobce pro tuto společnost přepravu nezajišťoval, vznikla na straně žalovaného překážka, kdy v době od 2. 2. 2017 do 24. 2. 2017 nepřiděloval žalobci práci dle uzavřené smlouvy. Dne 24. 2. 2017 proběhla schůzka žalobce se žalovaným a dalšími dvěma pracovníky, při které byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru, a zároveň mu bylo oznámeno, že překážka na straně zaměstnavatele je od pondělí 27. 2. 2017 odstraněna a žalobce bude přidělován jako kurýr – řidič ke druhému smluvnímu partnerovi, firmě [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“) a že se mu mění pracovní doba od 6.00 do 14.00 hod. pondělí až pátek. Žalobce se na pracoviště dne 27. 2. 2017 nedostavil a dopisem ze dne 28. 2. 2017, který byl žalovanému doručen dne 9. 3. 2017, sdělil, že nesouhlasí s danou výpovědí a trvá na svém dalším zaměstnávání. Žalovaný následně dne 17. 3. 2017 vyzval žalobce ke schůzce a také k tomu, aby se dostavoval na pracoviště, aby mu mohla být práce přidělována dle pracovní smlouvy. Žalobce na tuto výzvu nereagoval a na pracoviště se nedostavoval. Naposledy byl žalobce vyzván k nástupu do zaměstnání e-mailem ze dne 21. 3. 2017, rovněž bezúspěšně. Z těchto důvodů byl ze strany žalovaného pracovní poměr rozvázán okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce s tím, že pracovní poměr končí ke dni doručení oznámení.

4. Co se týká rozvržení týdenní pracovní doby, bylo prokázáno, že do roku 2014 žalovaný poskytoval dopravní služby pouze [právnická osoba]. V roce 2014 rozšířil svoje služby o [právnická osoba], když od této společnosti žalovaný převzal i řidiče včetně žalobce. V souvislosti s tímto rozšířením vydal žalovaný předpis pracovní doby pro zaměstnance podle jednotlivých pracovišť ([anonymizováno] pondělí až pátek 9.30 – 18.00 hod., [anonymizováno] – pondělí až pátek 6.00 – 14.30 hod., administrativa autodopravy – pondělí až pátek 8.00 – 16.30 hod.). Ze svědeckých výpovědí soud zjistil, že s tímto předpisem pracovní doby byli seznámeni všichni zaměstnanci při nástupu do zaměstnání a rozpis v písemné podobě visel na nástěnce v kanceláři, byl tedy veřejně přístupný pro všechny zaměstnance. Žalobce rovněž ve své výpovědi uvedl, že se změnou pracovní doby byl seznámen při schůzce s žalovaným, při které převzal výpověď. Toto potvrdili i další dva zaměstnanci, kteří byli schůzce přítomni.

5. Okresní soud uzavřel, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo ze strany žalovaného oprávněně, když bylo prokázáno, že žalobce byl řádně seznámen s novým rozvržením pracovní doby, byť se tak stalo ústně při jednání žalobce s žalovaným. Rozvrh týdenní pracovní doby totiž byl vypracován písemně již v roce 2014 a od té doby se nijak neměnil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný měl pouze dva smluvní partnery, přičemž zaměstnanci pro ně vykonávali práci ve dvou různých pracovních dobách. Okresní soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu, dle kterého zákon nestanoví způsob a formu seznámení zaměstnance s rozvrhem práce. Zákon upravuje povinnost zaměstnavatele vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a jeho změnu, ale z toho nelze dovozovat, že i seznámení s tímto rozvrhem nutně vyžaduje písemnou podobu. Žalobce ve své výpovědi potvrdil, že byl vyzván k nástupu do práce 27. 2. 2017 s tím, že jeho pracovní doba bude od 6.00 do 14.00 hod., do práce však od 27. 2. 2017 až do okamžitého zrušení pracovního poměru nenastoupil. Okresní soud poukázal na to, že ke změně pracovní doby u žalobce muselo dojít z důvodu právě na jeho straně, když porušoval své pracovní povinnosti, a musel být proto přeřazen na pozici k jinému smluvnímu partnerovi, pro nějž platí jiná pracovní doba. Okresní soud také připomněl, že sám žalobce chtěl pracovní poměr u žalovaného ukončit, požadoval však odstupné. Lhůta dvou týdnů od oznámení nového rozvrhu pracovní doby uplynula dnem 10. 3. 2017, tedy žalobce měl nejpozději 13. 3. 2017 nastoupit do zaměstnání v nové pracovní době, o které byl informován. Žalobce byl žalovaným opakovaně vyzýván k nástupu do zaměstnání, na výzvy však nereagoval a ani žalovanému neoznámil žádný důvod, pro který nemůže chodit do práce. Ze všech těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo platné, a proto byla žaloba na určení neplatnosti jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný měl ve věci úspěch a má tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém uvedl, že se neztotožňuje se závěry okresního soudu. Dle jeho názoru žalovaný ani v dodatečném řízení před soudem prvního stupně neprokázal, že by v souladu se zákonem seznámil žalobce s novým rozvržením pracovní doby. Žalobce má za to, že pro individuální rozvržení pracovní doby vůči konkrétnímu zaměstnanci je nutné, aby dle § 84 zákoníku práce zaměstnavatel písemně rozvrhl konkrétní pracovní dobu a seznámil s ní zaměstnance minimálně 2 týdny před začátkem období, na nějž je pracovní doba rozvržena. Žalobce se domnívá, že není možné dovozovat, že uplynutím 14 dnů ode dne, ke kterému byla pracovní doba změněna, dochází k její změně. Takový závěr není v souladu s § 84 zákoníku práce, který výslovně uvádí, že se změnou pracovní doby je zaměstnavatel povinen seznámit zaměstnance nejpozději 2 týdny před začátkem období, na nějž je pracovní doba rozvržena. Žalobce tak trvá na tom, že ze strany žalovaného nedošlo nikdy ke splnění obou podmínek stanovených § 84 zákoníku práce – tedy k písemnému rozvržení změny pracovní doby a k seznámení s její změnou minimálně 2 týdny před začátkem období. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu okresního změnil tak, že určí, že rozvázání pracovního poměru na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 3. 2017, které bylo žalobci doručeno dne 3. 4. 2017, je neplatné a dále, aby žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Pro případ, že odvolací soud dospěje k závěru, že je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, pak žádá revizi výroku o nákladech řízení, když má za to, že by žalovanému neměla náležet náhrada nákladů řízení za předchozí odvolací řízení, neboť rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a nelze tak učinit závěr, že žalovaný byl v tomto řízení úspěšný. Dále žalobce namítal, že soud prvního stupně nepřiznal žalobci náhradu nákladů za řízení před dovolacím soudem, ve kterém byl žalobce zcela úspěšný.

7. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil tak, že nesouhlasí s opakovaným argumentem žalobce, že nesplnil svou povinnost stanovenou § 84 zákoníku práce, tedy že jej neseznámil se změnou rozvrhu pracovní doby minimálně 2 týdny před začátkem období, na nějž je pracovní doba rozvržena. Má za to, že tyto podmínky byly splněny, když již dne 12. 9. 2014 vydal vnitřním předpisem rozvrh pracovní doby pro zaměstnance a s tímto rozvrhem byli všichni zaměstnanci seznámeni a kromě toho byl tento rozpis trvale umístěn na nástěnce na veřejně přístupném místně, což hodnověrně potvrdili všichni svědci. Rovněž druhá podmínka byla splněna, když žalobci bylo oznámeno při ústním jednání 24. 2. 2017, že bude přeřazen na jiné pracoviště s jinou pracovní dobou. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se žalobce nedostavoval do práce, nechtěl se na ničem domluvit, byť žalovaný nevylučoval kompromisní řešení, a pokud by se žalobce dostavoval na pracoviště v původní pracovní době, tak by mu práci v souladu s jeho pracovním zařazením přiděloval, což mu opakovaně sděloval ve výzvách k nástupu do práce. Ze závěrů Nejvyššího soudu v této věci vyplývá, že zaměstnanec po dobu, kdy nenabylo účinnosti nové rozvržení pracovní doby, není sice povinen vykonávat práci v takto nově rozvržené pracovní době, avšak nezbavuje jej to povinnosti vykonávat práci v původní pracovní době. Žalovaný prokázal, že byl připraven žalobci přidělovat práci i v původní pracovní době, avšak žalobce se do zaměstnání nedostavoval vůbec. Žalovaný proto navrhuje, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen a aby byly žalovanému přiznány náklady odvolacího řízení.

8. Krajský soud na základě podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

10. Dle § 84 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději 2 týdny a v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení.

11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně a pro stručnost na jeho podrobné odůvodnění odkazuje. K odvolacím námitkám žalobce dodává pouze následující. Žalobce porušoval své pracovní povinnosti, opakovaně na něj byly podávány stížnosti ze strany smluvního partnera žalovaného ([anonymizováno]) a dospělo to až k tomu, že [právnická osoba] vyzvala žalovaného, aby žalobce již pro tuto společnost práci řidiče nevykonával. Z těchto důvodů vznikla na straně žalovaného překážka, pro kterou určitou dobu nepřiděloval žalobci práci. Po odstranění této překážky žalovaný žalobce kontaktoval a při ústním jednání dne 24. 2. 2017 mu oznámil, že bude práci řidiče vykonávat pro druhého smluvního partnera ([anonymizováno]), pro kterého se však jezdí v jiné pracovní době, která mu tímto byla oznámena. Žalobce žalovanému sdělil, že se poradí se svým právním zástupcem a až poté sdělí své stanovisko, což učinil SMS zprávou ze dne 26. 2. 2017, když oznámil, že v pondělí 27. 2. 2017 v 6.00 nenastoupí, neboť má v 7.00 schůzku s advokátem. Od tohoto dne se do práce již vůbec nedostavil ani na výzvy žalovaného, aniž by sdělil, jaký důvod mu v tom brání, a to ani v nové, ani v původní pracovní době. Krajský soud má za to, že v řízení bylo prokázáno, že všichni zaměstnanci žalovaného byli srozuměni s tím, že žalovaný má dva smluvní partnery, pro které se jezdí v různých časech. Všichni svědci potvrdili, že při nástupu do zaměstnání s tímto byli seznámeni a navíc, že rozvrh pracovní doby visel po celou dobu na nástěnce, k níž měli všichni přístup. Tvrzení žalobce, že nebyl s novou pracovní dobou řádně seznámen, pak nemůže dle názoru odvolacího soudu obstát.

12. Dovolací soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že se odvolací soud měl zabývat tím, zda před 27. 2. 2017 vypracoval žalovaný písemný rozvrh týdenní pracovní doby a zda s ním seznámil žalobce nejméně 2 týdny před začátkem období. Krajský soud je toho názoru, že rozvrh pracovní doby v písemné podobě byl žalovaným (zaměstnavatelem) vypracován již v roce 2014, všichni zaměstnanci, i sám žalobce, s ním byli seznámeni a řídili se jím. Po celou dobu k žádné změně rozvržení pracovní doby u žalovaného nedošlo. Pravdou je, že žalovaný oznámil žalobci změnu jeho pracovní doby dne 24. 2. 2017 s tím, aby tuto novou pracovní dobu dodržoval již od 27. 2. 2017. Tímto tedy nebyl splněn předpoklad § 84 zákoníku práce, aby byl zaměstnanec seznámen se změnou pracovní doby 2 týdny před účinností této změny. A zde se připomíná, že v takto neúčinně rozvržené týdenní pracovní době není sice zaměstnanec pro zaměstnance povinen práci vykonávat a zaměstnavatel není oprávněn to po zaměstnanci požadovat. Uvedená skutečnost však podle dovolacího soudu nezpůsobuje suspenzi pracovního závazku vymezeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce, neboť zaměstnanec je nadále povinen podle pokynů zaměstnavatele osobně vykonávat sjednanou práci v dosavadní rozvržené týdenní době; tedy bylo povinností žalobce se dostavovat do zaměstnání a žalovaný měl tomu odpovídající povinnost v ní žalobci sjednanou práci přidělovat. Nicméně žalobce se do práce nedostavoval ani v původní pracovní době, žalovanému nesdělil žádné důvody, pro které do práce nechodí, a to ani důvody, které uvádí nyní v rámci řízení, tedy, že nebyl řádně seznámen se změnou pracovní doby, ani to, že mu nová pracovní doba neumožní řádně se starat o nezletilé děti, které má soudem svěřeny do střídavé péče. Pokud by tyto důvody uvedl, žalovaný byl připraven dohodnout se na kompromisním řešení a přidělovat žalobci práci v původní pracovní době, a to buď pro administrativní úkony, případně pro druhého smluvního partnera na kratších trasách. Žalobce tedy nijak přesvědčivě nezdůvodnil, proč neplnil své pracovní povinnosti ani v původní pracovní době. Správně okresní soud uzavřel, že po uplynutí 2 týdnů od oznámení, že žalobce bude vykonávat práci pro druhého smluvního partnera v nově rozvržené pracovní době, když rozvržení pracovní doby bylo žalovaným zaměstnavatelem vypracováno písemně a žalobce s ním byl po celou dobu výkonu práce pro žalovaného i seznámen, bylo jeho povinností se do zaměstnání dostavovat v takto nově rozvržené pracovní, což opět nečinil. V tento okamžik byl jednoznačně naplněn účel ustanovení § 84 zák. práce – žalobce jako zaměstnanec měl dostatečný časový prostor přizpůsobit změněnému rozvrhu práce svůj osobní a rodinný život. V průběhu řízení také vyšlo najevo, že žalobce již nemá zájem být u žalovaného nadále zaměstnán, ale dožadoval se takového skončení pracovního poměru, aby měl nárok na odstupné. Krajský soud má tedy za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce porušoval své povinnosti tím, že se bez omluvy nedostavoval na pracoviště, a to v období od 27. 2. 2017 do 10. 3. 2017 v původní pracovní době, když zároveň bylo prokázáno, že žalovaný byl připraven a ochoten plnit svůj pracovní závazek v dosavadní rozvržené pracovní době, a od 13. 3. 2017 do 31. 3. 2017 ve změněné pracovní době. Byl tedy naplněn důvod pro skončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

13. Co se týká nákladového výroku, i zde má odvolací soud za to, že rozhodnutí okresního soudu je správné. Řízení se posuzuje jako celek a pokud od prvního odvolacího řízení byla řešena otázka platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, pak v této věci byl zcela úspěšný žalovaný, proto mu byla soudem prvního stupně správně přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. To, že k dovolání žalobce byla zrušena rozhodnutí okresního i krajského soudu a věc byla projednána opětovně, nemá na určení náhrady nákladů řízení vliv, neboť ve výsledku byl úspěšný žalovaný.

14. O nákladech odvolacího řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný se podanému odvolání ubránil a náleží mu náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady odvolacího řízení tvoří odměna advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 2 500 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu), tedy 5 000 Kč a náhrada hotových výdajů 2x 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tedy 600 Kč. Protože je právní zástupce žalovaného plátcem DPH, náleží k odměně a náhradě hotových výdajů též náhrada za daň z přidané hodnoty. Celkem tedy náleží žalovanému náhrada nákladů řízení ve výši 6 776 Kč a žalobce je povinen tyto náklady nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).