21 Co 179/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupené advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení trvání pracovního poměru k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2025, č. j. 12 C 214/2023-95

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10 043 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví určil, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou dne 1. 11. 2021 trvá a výrokem II žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 40 871,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho advokáta. V odůvodnění uvedl, že žalobce se domáhal určení, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou uzavřenou mezi ním a žalovanou ze dne 1. 11. 2021 (dále též jen „pracovní poměr“) trvá. V žalobě tvrdil, že v období, kdy měl pracovní poměr skončit, byl na pracovní neschopnosti, na dovolené a posléze opět na pracovní neschopnosti. Posléze zjistil, že mu není vyplácena náhrada mzdy ani dávky nemocenského pojištění. Až od okresní správy sociálního zabezpečení a úřadu práce a dalších orgánů zjistil, že žalovaná jej ke dni 6. 2. 2023 odhlásila a podle vyjádření těchto orgánů měl jeho pracovní poměr skončit dne 31. 1. 2023. Žádným právním úkonem však pracovní poměr skončen nebyl. Žalovaná namítla, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni 31. 1. 2023 a žalobce také obdržel všechny dokumenty týkající se skončení pracovního poměru a následně skončení pracovního poměru ani nezpochybňoval. Okresní soud věc po právní stránce posuzoval podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 1. 2023 (dále jen „z. p.“). Předně dospěl k závěru, že podle ustálené judikatury je podmínka naléhavého právního zájmu žalobce na určení trvání pracovního poměru splněna (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1618/2000). K platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru se vyžaduje písemná forma (§ 49 odst. 2 z. p.). V případě nedodržení písemné formy jde o právní jednání relativně neplatné, které může dotčený účastník pracovního poměru uplatnit u soudu (§ 69 z. p.). Vycházeje z § 1731 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 328 z. p. se dohoda považuje za uzavřenou tehdy, pokud nabídku jedné strany druhá strana přijme. Jinak ke skončení pracovního poměru dohodou nedojde. Negatorní tvrzení, že pracovní poměr dosud neskončil, nemohl žalobce prokazovat, a proto povinnost tvrzení a povinnost důkazní tížila žalovanou. V řízení nebylo sporu o tom, že účastníci uzavřeli dne 1. 11. 2021 pracovní smlouvu a za žalovanou byl na základě plné moci oprávněn jednat , jméno FO, . Nesporné byly i ty skutečnosti, že žalobce byl od 30. 1. 2023 hospitalizován, dne 11. 2. 2023 odcestoval na dovolenou do zahraničí, kde opět došlo k jeho hospitalizaci, jeho pracovní neschopnost pokračovala, a dne 15. 5. 2023 utrpěl další úraz, v jehož důsledku byl 26 dní hospitalizován a absolvoval 9 operačních zákroků. Písemná dohoda o rozvázání pracovního poměru se nedochovala. Žalobce popřel, že by takovou dohodu podepsal. Okresní soud po stránce skutkové uzavřel, že podpis této dohody žalobcem neprokazuje výpověď , jméno FO, , kterou pro úzký vztah se žalovanou nelze považovat za nestrannou. Svědci , jméno FO, a , jméno FO, údajnému podpisu dohody žalobcem přítomni nebyli. Přijetí dohody vylučuje i komunikace účastníků v aplikaci Messenger datovaná po tvrzeném skončení pracovního poměru, a ze které vyplývá, že , jméno FO, žalobci dohodu zaslal až dne 6. 2. 2023 a tato dohoda nebyla účastníky na konci ledna podepsána, neboť až následně v únoru 2023 účastníci řešili, k jakému dni by měl být pracovní poměr rozvázán. Žalobce se podle této komunikace sice nebránil rozvázání pracovního poměru, ale na datu rozvázání se účastníci neshodli. Okresní soud nepřijal argumentaci žalované, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru dokládá to, že žalobce tento stav fakticky akceptoval. Okresní soud proto žalobě vyhověl a úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítla, že existence písemné dohody o rozvázání pracovního poměru žalobce ke dni 31. 1. 2023 z důkazů provedených v řízení vyplývá. Dohoda byla předkládána správnímu orgánu, což vyplývá z protokolu o kontrole ze dne 30. 8. 2023 provedené Okresní správou sociálního zabezpečení , adresa, . Podle protokolu byla dohoda o rozvázání pracovního poměru žalobce při kontrole předložena. Okresní soud pominul výpověď svědkyně , jméno FO, , která uvedla, že písemnou dohodu na pokyn , jméno FO, připravila a předala mu ji, a dále ji od něj podepsanou převzala a předložila ke kontrole správnímu orgánu. Svědek , jméno FO, potvrdil, že byl u toho, když se žalobce s , jméno FO, domlouvali na rozvázání pracovního poměru ke konci ledna 2023. Žalobce se nadále choval, jako by zaměstnancem nebyl. Svoji hospitalizaci nesdělil žalované jako svému zaměstnavateli a dovolenou mu žalovaná jako zaměstnavatel neurčila. Elektronická komunikace předložená žalobcem mohla být jakkoli upravena. Hospitalizace žalobce netrvala kontinuálně po celou dobu do podání žaloby nebo předžalobní výzvy. Hospitalizace žalobci v kontaktování jeho zaměstnavatele a předložení příslušných dokladů nebránila. Z provedených důkazů tak vyplývá existence písemné dohody o rozvázání pracovního poměru, a to, že žalobce o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 1. 2023 věděl. Obdržel příslušné doklady a bez zbytečného odkladu neoznámil, že na dalším zaměstnání trvá, naopak i sám deklaroval vůli o skončení pracovního poměru. Na pokračování činnosti a práce pro žalovanou ani nemá zájem. Neplatnosti skončení pracovní poměru se nedovolává ve lhůtě dvou měsíců podle § 72 z. p. a podáním určovací žaloby tuto zákonnou lhůtu obchází. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení.

3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Poukázal na to, že od počátku tvrdí, že žádnou písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru nepodepsal, a pokud takový písemný dokument žalovaná předložila, pak musel být jeho podpis na tomto dokumentu zfalšován. Nebylo prokázáno, že by na listině byl jeho vlastnoruční podpis. Svědkyně , jméno FO, přímo u podpisu dohody přítomna nebyla a nemůže tedy potvrdit, že podpis žalobce zfalšován nebyl. Není pravdivé tvrzení žalované, že žalobce až do podání žaloby rozvázání pracovního poměru nesporoval. Zpětné rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 1. 2023 odmítl již elektronickou komunikací ze dne 7. 2. 2023 a komunikoval i s účetní žalované , jméno FO, dne 9. 3. 2023. Ještě ke dni podání žaloby nebyl žalobce schopen práce a nelze mu tedy klást k tíži, že se nedomáhal přidělení pracovních povinností. Žalobce se nedomáhal v zákonné lhůtě určení neplatnosti skončení pracovního poměru, neboť nebylo učiněno žádné právní jednání, jehož neplatnosti by se mohl dovolávat. Výpověď svědka , jméno FO, je pak v rozporu s dalšími provedenými důkazy.

4. Zástupce žalované na jednání před odvolacím soudem přednesl písemné odvolání a dodal, že existence dohody byla prokázána výpověďmi. Žalobce se po uzavření dohody choval odpovídajícím způsobem, že pracovní poměr skončil, do práce se nedostavoval, nežádal o přidělení práce a nekomunikoval. Žalobu podal až v listopadu 2023. Dohoda byla předložena okresní správě sociálního zabezpečení, která ji zhlédla, a pokud okresní soud argumentoval e-mailovou komunikací předloženou žalobcem, pak je tato vytržena z kontextu. Žalované ani není známa, a nesvědčí o tom, že by dohoda uzavřena nebyla. Zástupce žalované proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve smyslu odvolání změnil.

5. Zástupce žalobce na jednání před odvolacím soudem přednesl písemné vyjádření k odvolání a dodal, že žalobce trvá na tom, že žádnou dohodu nepodepsal. Pokud jde o období okolo data, kdy měl pracovní poměr skončit, pak byl žalobce v pracovní neschopnosti v únoru 2023 a následně od května 2023 po vážném zranění. Zástupce žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

6. Odvolací soud dospěl po projednání odvolání k závěru, že není opodstatněné.

7. Odvolací soud odkazuje na správné a dostatečné odůvodnění rozsudku okresního soudu. Rozsudek okresního soudu spočívá na správném právním posouzení a na správně a úplně zjištěném skutkovém stavu. Odvolací soud proto jen na doplnění a k odvolacím důvodům žalované dodává následující.

8. Okresní soud rozhodl o žalobě, ve které se žalobce domáhal určení, že jeho pracovní poměr s žalovanou trvá a správně dovodil, že žalobu je třeba dle žalobního návrhu posoudit po stránce práva procesního jako žalobu na určení, že tu je právní poměr podle § 80 o. s. ř. podle kterého určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Odvolací soud pak sdílí i právní názor okresního soudu, že žalobce v této konkrétní věci také prokázal, že na tomto určení naléhavý právní zájem má. Judikatura i literatura se k otázce povahy naléhavého právního zájmu vyjadřují – velice stručně řečeno – tak, že účelem určovací žaloby je nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích a naléhavý právní zájem na určení je vyvolán stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým a je zpochybněn (viz např. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05).

9. Judikatura připouští, aby se předmětem žaloby na určení § 80 o. s. ř. stala i otázka, zda trvá pracovní poměr. Předmět sporu se v takových případech neodvíjí od otázky platnosti či neplatnosti skončení pracovního poměru, ale od otázky, zda vůbec došlo k uzavření dohody o pracovním poměru. Právě vyřešení této otázky může napevno postavit dosud nejasný právní vztah mezi účastníky, a může vyřešit nejen otázku základu případné žaloby na peněžité plnění, ale zároveň by napevno postavilo i existenci ostatních práv a povinností z (případného) pracovněprávního vztahu vyplývajících. Na straně druhé na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru; soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být podle zákoníku práce důvodem k rozvázání pracovního poměru. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobu zaměstnance proti zaměstnavateli o určení, že pracovní poměr trvá, nelze zaměňovat se žalobou na neplatnost skončení pracovního poměru (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2858/2020, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000).

10. V projednávaném případě je zcela zjevné, že otázka, zda pracovní poměr žalobce u žalované trvá, je zásadně sporný, a od tohoto sporu se odvíjí otázka existence dalších vzájemných nároků mezi účastníky. Žalovaná se od doby, kdy měl podle jejího tvrzení pracovní poměr skončit, tímto způsobem chová nejen vůči žalobci, ale i vůči příslušným státním orgánům, v jejichž kompetenci jsou otázky s existencí pracovního poměru související. Žalobce se přitom určení nedomáhá ve zcela nepřiměřeném časovém odstupu, který by svědčil (ve spojení s dalšími okolnostmi), že nemůže mít na určení trvání pracovního poměru naléhavý právní zájem, tak, jak by tomu mohlo být např. v těch případech, kdy žalobce (zaměstnanec) se určení domáhá s odstupem více roků, je již delší dobu zaměstnán u jiného (jiných) zaměstnavatele (zaměstnavatelů), a zcela zřetelně a nepochybně dává dlouhou dobu najevo, že otázka trvání jeho minulého pracovního poměru mu již žádnou právní nejistotu nepřináší. I v takových případech by ovšem musel soud zkoumat všechny okolnosti, a jistě nelze paušálně a dopředu právo podat určovací žalobu v žádném předvídatelném případě vylučovat. Odvolací soud tuto konsekvenci připomíná jen pro úplnost, neboť i ta může mít pro posouzení existence naléhavého právního zájmu význam. Uvedené závěry pak dávají odpověď i na argumentaci žalované, že žalobce podáním žaloby na určení trvání pracovního poměru obchází nepřípustně právní úpravu vztahující se k právu domáhat se neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle § 72 z. p. Žalobce se po stránce procesní podáním žaloby na určení podle § 80 o. s. ř. vystavil riziku důkazního břemene existence naléhavého právního zájmu na určení a právní názor okresního soudu, že žalobce existenci naléhavého právního zájmu prokázal, obstojí.

11. Po stránce skutkové je odvolací soud ve shodě se soudem okresním v prvé řadě v tom, že žalobce prokázal vznik pracovního poměru (tato skutečnost se nestala mezi účastníky ani spornou) a žalovaná měla tedy povinnost tvrdit a prokázat, že vzniklý pracovní poměr skončil a v tomto směru nesla i důkazní břemeno ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. Případná nejistota o skončení vzniklého pracovního poměru šla k její tíži. Žalovaná tvrdila (a byla povinna prokázat), že existuje právní jednání (respektive právní událost) způsobilé ukončit pracovní poměr (viz znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1618/2000). Žalovaná tvrdila, že pracovní poměr skončil písemnou dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 1. 2023. Okresní soud správně uzavřel, že žalovaná žádným z provedených důkazů existenci takové dohody o rozvázání pracovního poměru neprokázala. Ke skutkovým úvahám a závěrům okresního soudu a výhradám žalované obsažených v odvolání uvádí odvolací soud následující.

12. Skutkový stav byl založen na nesporném tvrzení, že listina, na které by byla zachycena dohoda účastníků o rozvázání pracovního poměru, se fyzicky nedochovala, resp. žalovaná připustila, že ji nedokáže fyzicky soudu předložit. Namítla ovšem, že listinu viděli jak pracovníci státních orgánů (okresní správy sociálního zabezpečení při provádění kontroly), tak i svědci a svědek , jméno FO, byl přítomen i při podpisu této dohody žalobcem na konci ledna 2023. Poukázala i na to, že uzavření dohody nasvědčuje nepřímo i chování žalovaného v následujícím období a časový odstup podání žaloby.

13. Úprava právního jednání v pracovněprávních vztazích obsažená v zákoníku práce (§ 18 až § 29) není úpravou úplnou. Vlivem subsidiarity se na právní jednání v pracovním právu použijí ustanovení občanského zákoníku. Občanský zákoník tak upravuje mimo jiné i uzavírání smluv v pracovním právu. Podle § 49 odst. 2 z. p. dohoda o rozvázání pracovního poměru musí být písemná. Podle § 561 odst. 1 věta první o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Judikatura dovozuje, že písemná forma právního jednání předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemný projev je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, ).

14. Okresní soud v souvislosti se svými úvahami o tom, které skutečnosti jsou pro rozhodnutí relevantní a které tedy musí být prokázány, nepřiléhavě poukázal na § 1731 o. z. a následující, zřetelně vycházeje z toho, že žalované postačí prokázat, že žalobce vyjádřil s dohodou souhlas v jakékoli formě, neboť absence jeho pravého podpisu na listině by způsobila „toliko“ neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, které se ovšem žalobce včas ve smyslu § 72 z. p. nedomohl a nyní se již v řízení o určení existence pracovního poměru nelze otázkou neplatnosti dohody zabývat a relevantní je pouze otázka její „holé“ existence či neexistence. Jinými slovy řečeno, pokud by žalovaná prokázala, že dohoda o rozvázání pracovního poměru existuje, byť je neplatná z důvodů absence pravého podpisu žalobce, nelze žalobě na určení trvání pracovního poměru vyhovět.

15. Judikatura shora zmíněná se ovšem ve vztahu k otázce určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodů absence pravého podpisu zaměstnance vyvíjela a je k ní třeba i v této věci, byť jde o žalobu o určení existence právního poměru, přihlédnout. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5297/2017 uzavřel, že zaměstnanec může podat žalobu na neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru § 72 z. p., která není opatřena jeho pravým podpisem, kdykoli poté, co se o její existenci dozvěděl. V případě žaloby na určení trvání pracovního poměru, jenž je založen na tvrzení zaměstnance, že jeho podpis na dohodě o rozvázání pracovního poměru, kterou na svoji obranu předkládá zaměstnavatel, není jeho právním podpisem, musí se soud zabývat nejen otázkou, zda právní jednání (dohoda o rozvázání pracovního poměru) existuje (bez ohledu na její platnost), ale i tím, zda je dohoda platná či neplatná právě z důvodu absence pravého podpisu jednající strany (zaměstnance). Závěr, že v takovém případě není dán naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu ve smyslu § 80 o. s. ř., protože zaměstnanec měl právní možnost domoci se u soudu (v době neomezené) určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, by byl vůči zaměstnanci nepřiměřeně přísný a byl by projevem nepřípustného právního formalismu. Praktickým důsledkem zamítavého rozhodnutí soudu (jen z tohoto důvodu) by bylo podání nové žaloby na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru podle § 72 z. p., i když již v řízení o určení existence právního stavu může být nastolena jistota v právních vztazích mezi účastníky za současného zodpovězení předběžné otázky, zda a jak pracovní poměr skončil.

16. Odvolací soud pak považuje za správný závěr okresního soudu, že žalovaná v řízení neprokázala, že by účastníci uzavřeli platnou dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 31. 1. 2023. Důkaz listinou, která obsahuje dohodu a podpisy jednajících stran, nebyla soudu předložena. Nelze jistě obecně vyloučit, aby i tak byla pravost podpisu žalobce na listině prokázána, avšak žádný z důkazů žalovanou označených a okresním soudem provedených, tuto skutečnost neprokazuje. Pravost podpisu žalobce nemohou z podstaty věci prokázat svědci, kteří pouze viděli listinu s podpisem žalobce, protože ti se nemohou k pravosti podpisu nijak vyjádřit. To platí i pro zhlédnutí listiny pracovníky státního orgánu, kterému byla dohoda žalovanou předložena. Vždy se totiž jednalo o předložení listiny jednou ze stran a takové jednání jedné ze stran o pravosti podpisu strany druhé vypovědět nemůže. Přiléhavým je i závěr okresního soudu o hodnocení důkazní síly výpovědí svědka , jméno FO, , který za žalovanou pracovní smlouvu se žalobcem uzavíral a jehož vztah k zaměstnavateli je evidentní. Podle výpisu z obchodního rejstříku byl , jméno FO, jednatelem žalované, byť v období od 3. 11. 2014 do 28. 7. 2015. Jeho výpověď přitom není žádným dalším důkazem podporována. Pravost podpisu žalobce nemůže být prokázána ani výpovědí svědka , jméno FO, , který mimo jiné uvedl, že byl přítomen tomu, jak se , jméno FO, a žalobce o skončení pracovního poměru k 31. 1. 2023 domlouvali. Pravost podpisů neprokazuje ani elektronická komunikace mezi žalobcem a , jméno FO, , spíše svědčí o opaku. Pravost podpisu žalobce na listině nelze spolehlivě dovodit ani z chování žalobce po datu, ke kterému měl podle žalované pracovní poměr skončit. Odvolací soud naopak přihlédl k tomu, že žalobce se s ohledem na okolnosti na jeho straně domáhal určení práva u soudu v době, kterou nelze pokládat za zjevně nepřiměřenou, nedůvodnou a nerozumnou.

17. Pokud tedy žalobce prokázal vznik pracovního poměru a žalovaná naproti tomu neprokázala platné skončení pracovního poměru, musí být žalobce se svojí žalobou na určení trvání pracovního poměru úspěšný. Okresní soud proto rozhodl ve věci správně a správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení.

18. Odvolací soud proto ze všech těchto důvodů rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

19. Žalobce byl úspěšný i v odvolacím řízení, neboť k jeho návrhu byl rozsudek okresního soudu potvrzen a má proto proti žalované právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce vynaložil v odvolacím řízení následující náklady. Odměna za zastoupení advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě 3 700 Kč za každý (§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.“), celkem odměna advokáta 7 400 Kč. Ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů v sazbě 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem náhrada 900 Kč. K nákladům řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 1 743 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Celkem žalobce v odvolacím řízení vynaložil náklady ve výši 10 043 Kč a žalovaná je povinna mu je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211, § 241 odst. 1 o. s. ř.).