21 Co 271/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce . Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B , MSc. sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 82.167 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. března 2025 č. j. 8 C 60/2022-161

I. Rozsudek okresního soudu se v té části výroku I, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 34 584 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 958 Kč za dobu od 16. 10. 2021 do zaplacení a z částky 13 624,65 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v té části výroku I, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 444 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 048,60 Kč za dobu od 16. 10. 2021 do zaplacení a z částky 3 395,475 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, mění tak, že se v této části žaloba zamítá.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 517 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

IV. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Havlíčkově Brodě náklady řízení ve výši 4 976 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Havlíčkově Brodě náklady řízení ve výši 3 603 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 610 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41.028 Kč s ročním úrokem z prodlení 8,5 % z částky 24.007,725 Kč za dobu od 16. 10. 2021 do zaplacení, s ročním úrokem z prodlení 8,5 % z částky 17.020,125 Kč za dobu od 16. 11. 2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, výrokem II ohledně požadavku na zaplacení další částky 41.139 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12.977,275 Kč za dobu od 16. 10. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 19.964,875 Kč za dobu od 16. 11. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 8.217 Kč za dobu od 16. 12. 2021 do zaplacení, žalobu zamítl, výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV rozhodl, že žalobce i žalovaná jsou povinni každý nahradit České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí náklady řízení ve výši 4.290 Kč. V odůvodnění uvedl, že žalobce se po žalované domáhal zaplacení cestovních náhrad za dny, ve kterých vykonával práci v , adresa, ve Spolkové republice Německo (dále jen „SRN“) v měsících září, říjen a listopad 2021. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že dne 31. 5. 2021 žalovaná jako zaměstnavatel uzavřela se žalobcem jako zaměstnancem pracovní smlouvu na druh práce , Anonymizováno, , místo výkonu práce a pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad , adresa, . Zaměstnanec souhlasil s konáním pracovních cest – časově omezeným vysíláním zaměstnance zaměstnavatelem mimo sjednané místo výkonu práce. Podle mzdových výčetek žalobce v září 2021 odpracoval 21 dnů, v říjnu 2021 15 dnů. Žalobce se měl podle pokynů zaměstnavatele starat o firmu v Německu a o její obchodní aktivity a o zaměstnance. Bylo dohodnuto, že bude odjíždět v neděli a v pátek pracovat v domova. Okresní soud věc po stránce právní posoudil podle § 166, 163, 170 odst. 1, 182 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce (dále jen „z. p.“) a vyhlášky č. 510/2020 Sb. o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2021 (dále jen „vyhl. č. 510/2020). Vycházeje především ze mzdových výčetek žalobce za měsíce září 2021 a říjen 2021 uzavřel, že žalobci náleží zahraniční stravné za 21 dnů v měsíci září 2021 po 45 € v kurzu 25,45 Kč a za 15 dnů v měsíci říjnu 2021 po 45 € v kurzu 25,215 Kč. Celkem za měsíc září 2021 žalobci náleží 24.007,725 Kč a za měsíc říjen 2025 17.020,125 Kč, náhrady se staly splatnými vždy k 15. dni následujícího měsíce spolu se splatností mzdy. Žalobci tak náleží i úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Náhrady za měsíc listopad 2021 žalobci nenáleží. Okresní soud proto žalobě vyhověl co do částky 41.028 Kč s úrokem z prodlení a ve zbývající částce 41.139 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a o povinnosti účastníků nahradit náklady státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř., vycházeje z toho, že úspěch a neúspěch účastníků ve věci byl v zásadě stejný.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, které směřovalo do výroku I, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno a závislým výrokům III a IV o náhradě nákladů. Okresnímu soudu vytýkala, že se nevypořádal s podstatnou částí její argumentace založenou na námitce, že žalobce přestal být od září 2021 až do skončení jeho pracovního poměru na pracovní cesty do zahraničí vysílán a nebyly proto splněny základní předpoklady pro vznik práva na náhradu cestovních výdajů. Rozhodnutí okresního soudu je rozporné v tom, že na jedné straně okresní soud uvedl, že žalobce žalované za období od září do listopadu 2021 žádné podklady pro vyúčtování cestovních náhrad nepředložil a na straně druhé dospěl k závěru, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v těchto měsících byl žalobce se svým souhlasem žalovanou vysílán na pracovní cesty do Německa. Závěr okresního soudu, že žalobce v září a říjnu 2021 byl na pracovní cesty vysílán a v SRN působil oprávněně, není podepřen konkrétními důkazy. I pokud by tomu tak bylo, není správný výpočet výše cestovních náhrad, které byly žalobci přiznány. Z výsledků dokazování vyplývalo, že žalobce v SRN působil vždy pouze od pondělí do čtvrtka a je pak otázkou, jak mohlo být žalobci přiznáno stravné, pokud minimálně v pátek v SRN vůbec nebyl. Okresní soud nepřihlédl ani k tomu, že dne 28. 10. 2021 byl svátek. Pokud by odvolací soud lpěl na rozhodnutí soudu prvního stupně, pak měla být žalobci dle mzdových výčetek přiznána náhrada za měsíc září 2021 za 17 dní pobytu v zahraničí a za měsíc říjen za 11 dní pobytu v zahraniční Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a ztotožnil se i s jeho odůvodněním. Ztotožnil se především s jeho skutkovými závěry a pokud jde o výpočet výše cestovních náhrad, pak připomněl, že již před okresním soudem uváděl, že za prací do , adresa, odjížděl z , adresa, pravidelně v neděli kolem 11.30 hodin, hranice České republiky přejížděl v 11.35 hodin, neboť jeho bydliště se nachází 2,2 km od hranic s Rakouskou republikou a vracel se ve čtvrtek, kdy hranice České republiky přejížděl mezi 22 až 23 hodinou. V pátek vždy pracoval doma v , adresa, . Nežádal tedy stravné za pátky, ale za neděli, kdy již dopoledne odjížděl do SRN. V září strávil v SRN celkem 22 dnů včetně 28. 9. 2021, přičemž v SRN se tento svátek neslaví a z tohoto důvodu žalobce stejně jako všichni ostatní zaměstnanci v SRN pracoval i v tento den.

4. Zástupce žalované na jednání před odvolacím soudem přednesl písemné odvolání a dodal, že nebyla prokázána existence pracovních cest ve dnech přiznaných okresním soudem. Důkazem o tom nemohou být výčetky, protože ty mohou svědčit toliko o vykonané práci, nikoli o zahraniční cestě. Přitom musí být prokázán souhlas zaměstnavatele vykonat pracovní cestu a tento souhlas žalobce neprokázal. Pokud v neděli cestoval do zahraničí a žádá náhradu, pak by mu měla náležet pouze náhrada částečná ve smyslu § 170 z. p. za čas strávený mimo území České republiky. Dobu přechodu státní hranice byl žalobce povinen oznámit zaměstnavateli podle § 154 z. p., ale neučinil tak.

5. Zástupce žalobce na jednání před odvolacím soudem přednesl písemné vyjádření a poukázal na to, že den 28. 9. není v SRN dnem pracovního volna a také i v tento den pracoval.

6. Odvolací soud zopakoval důkaz mzdovými výčetkami žalobce za měsíce září a říjen 2021. Zástupce žalobce k tomuto důkazu uvedl, že ve výčetkách je sice vykázána práce i za pátky v týdnu, ale za tyto dny žalobce náhradu nežádá. Žádá však náhradu za neděle, kdy vykonal cestu ze svého bydliště přes Rakousko do místa své práce v SRN. Připustil, že podle výčetky vykonal žalobce v říjnu 2021 pracovní zahraniční cestu v rozsahu 14 dnů.

7. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování a projednání věci k závěru, že odvolání je opodstatněné pouze z části.

8. Žalobce se ve své žalobě domáhal po žalované zaplacení zahraničního stravného (dále též jen „stravné“) za pracovní cesty do SRN, které měl vykonat jako její zaměstnanec v měsících září a říjnu 2021. Existence pracovního poměru mezi účastníky v rozhodném období byla prokázána a nestala se ani spornou a spornými mezi účastníky bylo, zda vůbec žalobce v těchto měsících zahraniční pracovní cesty do SRN vykonal a pokud ano, v jakém rozsahu a v jaké výši mu stravné za tyto měsíce náleží.

9. Podle § 42 odst. 1 z. p. pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.

10. Forma dohody není zákoníkem práce stanovena a lze proto připustit i formu ústní. Zaměstnavatel může se zaměstnancem sjednat možnost vyslání na pracovní cestu v pracovní smlouvě nebo samostatné dohodě. Zaměstnavatel může zaměstnance vyslat na pracovní cestu v tuzemsku i zahraničí.

11. Podle § 154 z. p. zahraniční pracovní cestou se rozumí cesta konaná mimo území České republiky. Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance na náhradu cestovních výdajů v cizí měně je doba přechodu státní hranice České republiky, kterou oznámí zaměstnanec zaměstnavateli, nebo doba odletu z České republiky a příletu do České republiky při letecké přepravě.

12. Zákoník práce obsahuje úpravu cestovních náhrad při zahraniční pracovní cestě v části sedmé hlava II díl 3 (§ 166 - § 171). Podle § 166 odst. 1 z. p. zaměstnavatel je povinen za podmínek dále stanovených poskytnout zaměstnanci stravné ve výši a za podmínek stanovených v § 163, s výjimkou odst.

4. Podle § 170 odst. 1 z. p. zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.

13. Podle § 170 odst. 3 z. p. zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby podle odst. 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby zahraničního stravného, a ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného, trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České republiky právo na stravné podle § 163 nebo § 176. Trvá-li doba strávená mimo území České republiky méně než 1 hodinu zahraniční stravné se neposkytuje.

14. Okresní soud dospěl ke správnému skutkovému závěru, že žalobce v měsíci září a říjnu vykonal (ve dnech níže uvedených) zahraniční pracovní cesty za splnění podmínek stanovených zákonem a náleží mu tedy za (opět jen za níže uvedené pracovní cesty) stravné podle § 166, § 170 z. p. Odvolací soud připouští do jisté míry námitku žalované, že hodnocení důkazů není v odůvodnění rozsudku okresního soudu vždy zcela explicitní, nicméně z něho vyplývá, jaké konkrétní skutečnosti a z jakých důkazů vzal okresní soud za prokázané a rozsudku okresního soudu nelze jistě vytýkat nepřezkoumatelnost v míře, která by měla vést k jeho zrušení podle § 219a písm. b) o. s. ř. Odvolací soud proto ke skutkovým zjištěním okresního soudu dodává následující.

15. Okresní soud správně (v podstatě se k tomuto názoru připojily i obě strany) primárně konstatoval, že pokud žalobce tvrdil, že vykonal pracovní cesty, bylo na něm, aby toto své tvrzení prokázal. O tom nijak nepochybuje ani odvolací soud (viz § 120 odst. 1, § 120 odst. 2 věta druhá), protože – zjednodušeně řečeno – žalobce existenci těchto skutečností tvrdil na svůj prospěch. Ze zákona přitom žádná exempce či obrácení důkazního břemene při uplatnění nároku na stravné nevyplývá.

16. Žalované je třeba v její argumentaci dát rovněž za pravdu v tom, že nikoli jakýkoliv pobyt žalobce v zahraničí, byť za dobu trvání pracovního poměru, nelze bez dalšího pokládat za výkon zahraniční pracovní cesty ve smyslu § 42, § 154 z. p. Žalobce by měl prokázat nejen svůj pobyt mimo území České republiky ale i to, že šlo o pracovní cestu, na kterou byl vyslán žalovanou jako svým zaměstnavatelem k výkonu práce a že o tom uzavřely obě strany pracovního poměru dohodu, byť nemusela být písemná (viz stručný výklad shora). Žalobce logicky netvrdil, že by o zahraniční pracovní cestě neuzavřel se žalovanou jako svým zaměstnavatelem dohodu, tedy jinými slovy řečeno, že by s pracovními cestami nesouhlasil.

17. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

18. Odvolací soud má za to, že okresní soud ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. nevybočil svojí libovůlí nebo zjevně nelogickými úvahami a závěry. Odvolací soud tak sdílí přesvědčení okresního soudu o tom, že žalobce zahraniční pracovní cesty do SRN včetně splnění všech naznačených zákonných podmínek vykonal. Skutkové závěry okresního soudu vycházejí z provedených důkazů i obsahu spisu.

19. V řízení bylo prokázáno pracovní smlouvou, že žalovaná se žalobcem sjednala druh práce , Anonymizováno, . Mezi účastníky pak nebylo sporu o tom, že do konce měsíce srpna 2021 žalobce pracovní cesty (na základě pokynu a dohody s žalovanou) do , adresa, vykonával. Žalobce ve své výpovědi popsal konání pracovních cest v měsících září a říjnu 2021 a odkázal na mzdové výčetky. Tyto byly podepsány zaměstnankyní žalované. Nemohou sice samy o sobě vykonání pracovní cesty prokázat, ale prokazují spolehlivě, že žalobce v tam uvedené dny konal práci a v souvislosti s dalšími důkazy jsou tak spolehlivým zdrojem o tom, které dny žalobce pracovní cestu vykonal, protože pokud z dalších důkazů a obsahu spisu lze přijmout závěr, že pracovní cesty v uvedených měsících vykonal, pak to bylo právě ve dnech, které jsou uvedeny ve mzdových výčetkách (kromě pátku). Jinými slovy řečeno, pokud žalobce pracoval, tak to bylo v SRN. Výpověď žalobce je pak ve shodě s elektronickým dopisem , jméno FO, (tehdy žalobcova nadřízeného) ze dne 31. 10. 2021, ve kterém žalobci sděluje, že „není třeba jet na služební cestu do , adresa, a naplánuje se jeho další činnost od 1. 11. 2021“. Obstojí proto závěr okresního soudu o tom, že až od 1. 11. 2021 nastala změna v pracovní činnosti žalobce v tom, že již nebyl vysílán na zahraniční pracovní cesty. Pokud by žalobce nebyl vysílán na pracovní cesty již od 1. 9. 2021, nedávalo by toto sdělení jeho nadřízeného vůbec smysl. O pravosti tohoto elektronického dopisu přitom nebylo relevantních pochybností. Výpověď žalobce není ani v rozporu s výpověďmi svědků , jméno FO, a , jméno FO, , kteří uvedli, že žalobce v SRN pracoval. Nedokázali se sice vyjádřit k tomu, zda to bylo i v období po srpnu 2021, ale i tak výpověď žalobce, byť obecně, podporují. Svědek , jméno FO, pouze uvedl, že „žalobce nepracoval až do konce“. Tomu ale nakonec odpovídá i závěr okresního soudu, že žalobci nevznikl nárok na stravné v listopadu 2021. V průběhu řízení nevyšlo najevo nic, co by tvrzení žalobce zpochybnilo. Naopak lze předpokládat, že pokud by žalovaná jako zaměstnavatel nesouhlasila s tím, aby zahraniční pracovní cesty žalobce pokračovaly i po 31. 8. 2021, pak by zakročila způsobem, který by byl dohledatelný a prokazatelný. Nebylo však prokázáno žádné konkrétní jednání nebo chování žalované vůči žalobci, kterým by mu bylo přinejmenším dáno na vědomí, že po 31. 8. 2021 již nemá v SRN pracovat, jinými slovy řečeno, není na tyto zahraniční pracovní cesty vysílán. I z toho je třeba usuzovat na to, že pokračovala dohoda účastníků o zahraničních pracovních cestách žalobce v té podobě, jaký měla v předcházejícím období.

20. Odvolací soud vzal proto za prokázané, že žalobce v měsíci září a říjnu 2021 vykonal zahraniční pracovní cesty z místa svého bydliště v , adresa, do obce , adresa, , a to tak, že vyjížděl vždy v neděli a na pracovní cestě byl až do čtvrtka následujícího týdne. Žalobce sice prokázal, že jej žalovaná na pracovní cestu vyslala, a to v rozsahu shora uvedeném, ale neprokázal, že by jí oznamoval dobu přechodu státní hranice České republiky ve smyslu § 154 z. p. Pak nelze jinak, než tuto dobu určit s ohledem na hledisko účelnosti, vycházeje ze vzdálenosti mezi bydlištěm žalobce v , adresa, , místem státní hranice s Rakouskou republikou a vzdáleností, kterou musel žalobce z hranice ujet do místa, kam byl vyslán – , adresa, (460 km, 5 hodin cesty). Pak žalobci postačilo, aby překročil státní hranici v neděli po 12.00 hodin a za neděle mu proto náleží vždy zahraniční stravné jen ve výši 1/3 základní sazby podle § 170 odst. 1 z. p. (§ 170 odst. 3 z. p.).

21. Protože žalovaná nesjednala či neurčila základní sazbu zahraničního stravného, měla podle § 170 odst. 1 věta druhá z. p. povinnost určit žalobci zahraniční stravné z výše základní sazby zahraničního stravného stanovené prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189 z. p., tj. podle přílohy vyhlášky č. 510/2020 Sb., podle které základní sazba zahraničního stravného v cizí měně pro rok 2021 činila u Spolkové republiky Německo 45 € na jeden den. Za neděle proto náleží žalobci stravné ve výši 15 € denně a za ostatní dny v týdnu vždy 45 € denně.

22. V měsíci září 2021 vykonal žalobce zahraniční pracovní cestu v následujících 4 dnech – , datum, a dále v 17 dnech – , datum, Celkem 21 dnů. O stravném za den , datum, odvolací soud rozhodnout nemohl, neboť v této části žalobu okresní soud podle bodu 13. odůvodnění zamítl a žalobce odvolání proti zamítavému výroku nepodal. Žalobci tak náleží za měsíc září 2021 stravné za 4 dny po 15 € a za 17 dní po 45 €, celkem 825 € (v kurzu 25,405 Kč) 20.959 Kč. V měsíci říjnu 2021 vykonal žalobce zahraniční pracovní cestu v následujících dnech – , datum, celkem 14 dnů. Žalobci tak náleží za měsíc říjen 2021 stravné za 3 dny po 15 € a za 11 dnů po 45 €, celkem 540 € (v kurzu 25,215 Kč) 13.616 Kč. Celkem za oba měsíce žalobci náleží stravné ve výši 34.575 Kč.

23. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v té části výroku I, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 34.575 Kč s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. a rozsudek okresního soudu v té části výroku I, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6.453 Kč s příslušenstvím změnil podle § 220 o. s. ř. tak, že žalobu v této části zamítl.

24. Protože odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, musel znovu rozhodnout i o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce se domáhal zaplacení částky 82.167 Kč a byla mu přiznána částka ve výši 34.575 Kč. Byl proto ve věci úspěšný pouze částečně v rozsahu 42 % a žalovaná v rozsahu 58 %. Ve věci úspěšnější žalovaná má proto proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 16 % (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná vynaložila v řízení před okresním soudem náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem v rozsahu šesti úkonů právní služby (sepis odporu a vyjádření, účast na čtyřech jednání před soudem) v sazbě 4.380 Kč za každý (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, dále jen „a. t.“). Celkem odměna advokáta 26.280 Kč. Ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč za pět úkonů učiněných do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za jeden úkon učiněný po 1. 1. 2025 (§ 13 odst. 4 a. t., vyhl. č. 258/2024 Sb.). Celkem paušální náhrada 1.950 Kč. Celkem žalovaná v řízení před okresním soudem vynaložila náklady ve výši 28.230 Kč a 16 % představuje částku 4.517 Kč. Odvolací soud byl přitom při určení výše nákladů žalované před okresním soudem odkázán toliko na obsah spisu. Odvolací soud proto žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 4.517 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

25. Stát vynaložil v řízení před okresním soudem náklady ve výši 8.579 Kč. Účastníci jsou povinni tyto náklady státu nahradit v poměru odpovídajícím výsledku řízení (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce je proto povinen nahradit státu 58 % nákladů ve výši 4.976 Kč a žalovaná 42 % nákladů ve výši 3.603 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

26. Předmětem odvolacího řízení byla částka ve výši 41.028 Kč. Rozsudek okresního soudu byl k návrhu žalobce potvrzen co do částky 34.575 Kč a k návrhu žalované změněn co do částky 6.453 Kč. Žalobce byl proto v odvolacím řízení úspěšný v rozsahu 84 % a žalovaná v rozsahu 16 % a úspěšnější žalobce má proto proti žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 68 % (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce vynaložil v odvolacím řízení náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (sepis vyjádření a účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě 2.780 Kč za každý (§ 7 bod 5 a. t.). Celkem odměna advokáta 5.560 Kč. Ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.). Celkem paušální náhrada 900 Kč. Advokát má dále právo na náhradu cestovních výdajů za cestu z místa svého sídla k odvolacímu soudu a zpět 2.504,50 Kč (§ 13 odst. 1 a. t.) a na náhradu za promeškaný čas za tuto cestu za deset započatých půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ odst. 3 a. t.). Celkem náhrada za promeškaný čas 1.500 Kč. K nákladům řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.197,55 Kč. Celkem žalobce v odvolacím řízení vynaložil náklady ve výši 12.662,05 Kč a žalovaná je povinna mu je nahradit v rozsahu 68 % ve výši 8.610 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř.).