21 Co 355/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Petržálka a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Evy Drahorádové ve věci žalobkyně: jméno , narozená datum narození bytem adresa zastoupená advokátem jméno sídlem adresa proti žalovanému: jméno , narozený datum narození bytem adresa zastoupený advokátem jméno sídlem adresa pro určení výživného pro manželku k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. července 2024, č. j. 9 C 370/2023-109

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 131 919 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Odvolací řízení se ve vztahu k odvolání žalovaného zastavuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem v částce 60 719,70 Kč a náklady řízení před krajským soudem v částce 14 817,70 Kč, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost platit žalobkyni s účinností od 27. 12. 2023 výživné 10 500 Kč měsíčně vždy do posledního dne v měsíci předem (výrok I), dlužné výživné za dobu od 27. 12. 2023 do 31. 7. 2024 ve výši 75 194 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok II), žalobu do částky 4 500 Kč měsíčně zamítl (výrok III), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení 42 989,60 k rukám jejího zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v , adresa, soudní poplatek 6 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V).

2. Žalobkyně se žalobou podanou u okresního soudu dne 27. 12. 2023 domáhala uložení povinnosti žalovanému platit k jejím rukám výživné pro manželku v celkové výši 15 000 Kč měsíčně s účinností od data podání žaloby. Konstatovala, že trpí vážnými zdravotními obtížemi, které mají svůj původ v manželství, jež bylo uzavřeno dne , datum, . Popsala, že prodělala operaci bederní páteře, po které trpí fibromyalgickým syndromem a syndromem neúspěšné chirurgické léčby degenerativního onemocnění bederní páteře. Trpí chronickou únavou a bolestmi celého těla, svalů a úponů. Chůzi zvládá pouze s oporou francouzských holí. Není schopna delší chůze. Při sezení je nucena po krátké době zaujímat úlevové polohy. Projevily se u ní rovněž potíže s duševním zdravím, které byly diagnostikovány jako akutní reakce na stresovou situaci odrazem deprese. Trpí i dalšími zdravotními obtížemi jako jsou četné alergické reakce, opakované horečky, kožní exantémy, inkontinence, opakované gynekologické záněty. Uvedené zdravotní obtíže jí značně omezují v běžném způsobu života. V současné době není schopna samostatně zvládat věci denní potřeby a je odkázána na pečovatelskou službu. Byl jí přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 10. 2023 byl tento od 6. 12. 2023 snížen na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. V průběhu řízení před okresním soudem však bylo vydáno rozhodnutí, kterým jí byl opětovně přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Kromě tohoto důchodu je odkázána pouze na příspěvek na mobilitu 900 Kč. Z těchto příjmů hradí náklady na uspokojení svých základních životních potřeb a také náklady související s léčbou jejího stavu. Účastníci mají ve společném jmění manželů rodinný dům s pozemky v , adresa, . Tento dům oba užívají. Spolu s nimi v domě žije také matka žalovaného. K poměrům žalovaného uvedla, že je společníkem a jednatelem společnosti , právnická osoba, , se sídlem v , adresa, . Společnost podniká v odvětvích voda – topení – plyn – sanita – kanalizace – domácnost. Provozuje kamenný obchod a internetový obchod. Žalovanému je ze strany společnosti vyplácena mzda ve výši 50 000 Kč čistého měsíčně. Vedle toho jsou mu však poskytována nepeněžitá plnění. Žalovaný tak užívá i k soukromým účelům osobní automobil , název, , osobní automobil , název, a terénní čtyřkolku. Zdůraznila, že v roce 2022 dosáhla zmiňovaná společnost čistého zisku ve výši 26 857 450 Kč. Žalovaný hradí náklady spojené s provozem rodinného domu. Výše těchto nákladů činí přibližně 5 000 Kč měsíčně. Dále přispívá měsíčně na výživu svému synovi částkou 5 000 Kč. Životní úroveň žalovaného významně převyšuje její životní úroveň. Nadto jí žalovaný neposkytuje jakoukoliv osobní pomoc nebo podporu ani peněžité plnění. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně zdravotními obtížemi trpěla již před uzavřením manželství. Nesouhlasil také s rozsahem jí tvrzených zdravotních obtíží. Popsal, že se doma žalobkyně zcela běžně pohybuje bez francouzských holí, vaří, pere, uklízí, nosí těžší břemena. Až do okamžiku, kdy mu oznámila záměr se rozvést, zcela zvládala veškeré věci denní potřeby, nepotřebovala a ani nevyužívala pečovatelskou službu. Teprve od toho okamžiku si sjednala pečovatelskou službu. Francouzské hole pak užívá zejména na veřejnosti. K duševnímu zdraví žalobkyně uvedl, že to byla ona, kdo inicioval rozvod manželství. Danou stresovou situaci si tedy přivodila sama, navíc tuto prodlužuje, když nyní rozvodu brání. Zdůraznil, že sama žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , jejichž hodnotu odhaduje nejméně na 3 000 000 Kč. Vlastní osobní automobil zn. , název, . Zejména z užívání nemovitých věcí tak žalobkyni může plynout další příjem. Pokud jde o náklady na provoz domu v , adresa, , konstatoval, že veškeré tyto hradí pouze on. Měsíčně je vyčíslil zhruba na částku 14 000 Kč, když v této jsou zahrnuty náklady na teplo, vodné a stočné, odvoz odpadu, pojištění, daň, SIPO, internet a televize Skylink. K jeho obchodnímu podílu ve společnosti , právnická osoba, ., uvedl, že jej nabyl ještě před uzavřením manželství a není tak součástí SJM. Za výkon funkce jednatele mu náležela v roce 2023 odměna ve výši 631 317 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem v roce 2023 tak činil 41 964 Kč. Žádný další majetek nevlastní. Má vyživovací povinnost k synovi , jméno, . S ohledem na zdravotní stav syna, kdy tento trpí poruchou autistického spektra, hradí na syna výživné ve výši 11 000 Kč měsíčně. Po zaplacení nákladů na společné bydlení a výživného mu tak průměrně zbývá 17 377 Kč měsíčně. Nesouhlasil proto s tvrzením žalobkyně, že jeho životní úroveň významně převyšuje tu její. Okresní soud vyšel ze zjištění, že v rozhodném období činil invalidní důchod žalobkyně částku 23 942 Kč, kdy spolu s příspěvkem na mobilitu se jednalo o její jediný příjem. Naopak celkové čistý příjem žalovaného v roce 2023 činil 2 505 318 Kč, tedy v průměru 208 776,50 Kč měsíčně. V této částce byl obsažen i žalovanému vyplacený podíl na zisku za rok 2022. Nadto přihlédl i k nepeněžitému plnění, jež se žalovanému dostávalo užíváním vozidel , název, a , název, , kdy pak sám nemusí vynakládat prostředky na pořízení si vlastního vozidla na rozdíl od žalobkyně. Nezohlednil námitky žalovaného spočívající v tvrzení, že žalobkyně krátce před tímto obdobím disponovala částkou 200 000 kč, když uzavřel, že právě v tomto období musela hradit náklady právního zastoupení v souvislosti s jednáním o dohodě o vypořádání společného jmění manželů. V této souvislosti poukázal i na částku 4 125 823 Kč, kterou mohl v této době disponovat žalovaný. Dále nezohlednil námitku žalovaného ohledně vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem v k. ú. , adresa, . Konstatoval, že sama skutečnost, že žalobkyně nemovitosti vlastní, není důvod pro nepřiznání výživného. Žalobkyně nemovitosti užívá, tedy nelze ani dovodit, že přichází o potenciální zdroj z příjmu v podobě nájemného. Kromě výživného, které žalovaný platí svému synovi, však přihlédl k nákladům spojených s nemovitostmi v , adresa, . Vycházel z toho, že žalobkyně by se jako spoluvlastník nemovitostí měla podílet jednou polovinou na nákladech za pojištění nemovitostí, daně, úhradách televizních a rozhlasových poplatků. Dále přepočetl náklady za odvoz a likvidaci odpadu k osobě žalobkyně. U ostatních nákladů vycházel pro osobu žalobkyně z jedné třetiny, když zohlednil, že v domě žije s účastníky i matka žalovaného. Dospěl k závěru, že žalobkyně by se na nákladech spojených s vlastnictvím a užíváním společného domu měla podílet měsíčně částkou 4 328 Kč, resp. s ohledem na obecnou tendenci nárůstu nákladů částkou 4 500 Kč. Jelikož tyto náklady za žalobkyni platí žalovaný, dostává se jí dalšího měsíčního plnění v této výši, když zmiňované náklady nemusí vynakládat sama. Proto žalobkyni přiznal výživné v částce 10 500 Kč měsíčně, když od celkové požadované částky 15 000 Kč odečetl zohledněnou částku nákladů, jež za ni žalovaný vynakládá. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to do výroků I, II, III a IV. Zdůraznila, že základním východiskem pro určení výživného mezi manžely je, že tito mají zákonné právo na zásadně stejnou životní úroveň. Výživné jakožto peněžité plnění může být požadováno v případě, kdy mezi manžely není za účelem splnění vyživovací povinnosti plněno vůbec, ale také v případě, kdy je mezi manžely za účelem splnění vyživovací povinnosti plněno nedostatečně. Hrazení veškerých nákladů spojených s vlastnictvím a užíváním domu v , adresa, není přitom peněžitým plněním poskytovaným její osobě. Pokud tedy žalovaný v rozhodné době plnil svoji vyživovací povinnost vůči ní naprosto nedostatečně a neposkytoval k jejím rukám jakékoliv peněžité plnění, je oprávněna domáhat se nad rámec plnění poskytovaného žalovaným (formou úhrady poplatků spojených s vlastnictvím a užíváním domu v Trutnově) rovněž peněžitého plnění v podobě výživného. Dále konstatovala, že i kdyby přistoupila na názor okresní soudu, že je třeba částku 4 500 Kč počítat v její prospěch, i tak je zcela zjevné, že výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně pouze snižuje zásadní rozdíl v životní úrovni účastníků. Na tento rozdíl nemůže mít vliv ani výživné, které žalovaný hradí svému synovi. Daný názor okresního soudu je navíc v rozporu se závěry odborné literatury, jež citovala. Proto je přesvědčena, že má nárok na celkovou částku výživného 15 000 Kč měsíčně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovanému uloží povinnost platit žalobkyni s účinností od 27. 12. 2023 výživné 15 000 Kč měsíčně a nahradit jí plné náklady řízení před okresním i krajským soudem. Při jednání odvolacího soudu doplnila, že s ohledem na skutečnost, že v mezidobí bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno, požaduje, aby žalovanému byla uložena povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně za období od 27. 12. 2023 do zániku manželství účastníků, tedy do 19. 9. 2024. Celková výše výživného by tak měla za dané období činit 131 919 Kč. Potvrdila, že od vyhlášení rozsudku okresního soudu neobdržela od žalovaného žádné plnění na výživné.

4. Proti rozsudku podal odvolání i žalovaný, a to do jeho výroků I, II, IV a V. Upozornil, že v důsledku rozhodnutí České zprávy sociálního zabezpečení ze dne 23. 1. 2024 došlo k navrácení výše invalidního důchodu žalobkyně na původní výši odpovídající invaliditě třetího stupně. Potřeba žalobkyně na dorovnání poklesu životní úrovně tak tímto rozhodnutím byla zcela uspokojena. Důvod, pro který uplatnila nárok na placení výživného, tak tímto zcela odpadl. Připomněl, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí v k. ú. , adresa, , které užívá k dlouhodobému bydlení a vzhledem k tomu, že je schopna financovat nákladnou rekonstrukci uvedených nemovitostí, zahrnující výměnu oken, dveří a podlah, má jistě k dispozici další prostředky nad rámec důchodu. Dále namítal, že stav své životní úrovně si do jisté míry zapříčinila žalobkyně sama, když odmítla vyplacení již sjednaného a oběma stranami odsouhlaseného vypořádacího podílu za vypořádání společného jmění manželů ve výši 11 500 000 Kč. Postup, kdy žalobkyně vyvolá jednání o vypořádání společného jmění manželů, následně odsouhlasí znění písemné dohody, ale tuto pak odmítne uzavřít a vzápětí uplatní nárok na výživné, označil na účelový. Poukázal i na skutečnost, že před sňatkem byl rodinný dům v jeho výlučném vlastnictví a teprve rozšířením společného jmění manželů se stal jeho součástí. Rovněž jeho nákladnou rekonstrukci financoval z podstatné části on. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v jeho výrocích I, II, IV a V změnil tak, že žalobu zamítne, výrok V zruší a žalobkyni uloží povinnost uhradit mu náklady řízení před okresním i krajským soudem. Podáním doručeným krajskému soudu dne 18. 10. 2024 vzal žalovaný své odvolání v celém rozsahu zpět. Současně požádal o vrácení části zaplaceného soudního poplatku, tedy částky 5 040 Kč.

5. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že nesouhlasí s jeho tvrzením o nákladné rekonstrukci nemovitých věcí v k. ú. , adresa, . Vymalování jedné místnosti včetně položení lina o podlahové ploše 25 m² nelze za nákladnou považovat. Dům užívá pouze k rekreačním účelům. Naopak poukázala na aktiva společnosti , právnická osoba, v období roku 2023 vyplývající z rozvahy zmiňované společnosti. Nabízený vypořádací podíl 11 500 000 Kč odmítla proto, že se jedná o částku neadekvátní i s ohledem na skutečnost, že došlo k dalšímu zhoršení jejího zdravotního stavu. Její jednání tak v žádném případě nelze považovat za účelové.

6. Žalovaný při jednání odvolacího soudu k odvolání žalobkyně uvedl, že skutkové a právní závěry okresního soudu považuje za správné. Okresní soud dle jeho názoru správně přihlédl k plnění ve prospěch žalobkyně spojené s užíváním společného domu. Upozornil, že pokud chce žalobkyně zohlednit plnění v souvislosti s náklady spočívající v hrazení nákladů bydlení a na druhé straně požaduje dalších 15 000 Kč na výživném, měl by nárok být uplatněn v souhrnné výši. Jinak řečeno, pokud by soud měl rozhodovat při zohlednění nákladů bydlení o celé částce 15 000 Kč, pak by to znamenalo překročení žalobního návrhu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v jeho zamítavé části potvrdil. Dále sdělil, že od vyhlášení rozsudku okresního soudu nebylo z jeho strany hrazeno žádné výživné.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), projednal odvolání u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se žalobkyně jakožto odvolatelka domáhala jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.) a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Po provedení níže uvedených důkazů dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné.

8. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 3. 2024, č. j. , spisová značka, bylo prokázáno, že okresní soud rozhodl, že manželství , jméno FO, a , Jméno zainteresované osoby 0/0, , rozené Kovářové, uzavřené dne 30. 7. 2011 před , právnická osoba, v Trutnově, se rozvádí (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 5. 9. 2024, č. j. , spisová značka, bylo prokázáno, že odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Oba rozsudky nabyly právní moci dne 19. 9. 2024.

9. Podle § 697 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném.

10. Podle § 913 odst. 1, 2 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

11. Předně je třeba konstatovat, že okresní soud v zásadě správně zjistil skutečnosti významné pro posouzení nároku žalobkyně, tedy skutečnosti týkající se majetkových i osobních poměrů obou účastníků. Správně také zdůraznil, že pro vyživovací povinnost mezi manžely není významné, že vlastní společně či každý sám majetek vyšší hodnoty, pokud z něho neplyne trvalý finanční příjem či jiný užitek jako tomu je u nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobkyně v k. ú. , adresa, , jež žalobkyně užívá. Odvolací soud však nesdílí jeho závěry o rozsahu vyživovací povinnosti žalovaného. Je třeba zdůraznit, že smyslem ustanovení o vyživovací povinnosti mezi manžely je zajistit stejnou hmotnou a kulturní úroveň oběma manželům. Institut výživného mezi manžely tedy plní určitou „dorovnávací“ funkci v případě, že životní standard jednoho z manželů je zřetelně odlišný. Jinými slovy řečeno, pokud je mezi příjmy manželů i po započtení odůvodněných výdajů obou z nich markantní rozdíl, je zřejmé, že v takovém případě nemůže být hmotná a kulturní úroveň účastníků zásadně stejná (srov. např. komentářovou literaturu Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2020). Z tohoto rozdílu je pak třeba vycházet při stanovení odpovídající výše výživného. V této souvislosti je vhodné dále zmínit, že i přesto, že je výživné limitováno odůvodněnými potřebami oprávněného manžela, nemá za úkol saturovat pouze náklady na zajištění samotné výživy. Pojem výživa bývá vykládán v užším smyslu jako zajištění nezbytných podmínek přežití, tj. uspokojení základních existenčních potřeb (stravy, oblečení a bydlení), a v širším smyslu jako zajištění dalších obvyklých podmínek existence, tj. uspokojení dalších odůvodněných potřeb vzhledem k charakteristikám individuality oprávněného. Cílem i smyslem výživného stanoveného mezi manžely je i pokrytí prostředků k úhradě dalších osobních potřeb. Mezi takové potřeby je možné zahrnout i náklady na kulturní, rekreační a další obdobné aktivity. V daném případě bylo zjištěno, že žalobkyně dosahovala za období, za nějž je výživné požadováno, tj. od 27. 12. 2023 do 19. 9. 2024 (datum právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků) celkových měsíčních příjmů ve výši 24 842 Kč. Tyto příjmy tvoří příspěvek na mobilitu a invalidní důchod třetího stupně. S ohledem na její zdravotní stav doložený i lékařskými zprávami je zřejmé, že není (a nebylo) v jejích schopnostech a možnostech zajistit si vyšší příjmy vlastní výdělečnou činností. S tímto zdravotním stavem jsou navíc spojeny i zvýšené výdaje spočívající např. v nákladech za cesty k lékařům nebo v doplatcích za léky. Naopak u žalovaného bylo zjištěno, že kromě jeho běžného příjmu (z pracovního poměru a ze smlouvy jednatele) ve výši v průměru okolo 40 000 Kč měsíčně (viz. doklad o výši ročního příjmu ze dne 22. 1. 2024 a zprávy ze dne 17. 5. 2024) mu byl na základě rozhodnutí valné hromady společnosti , právnická osoba, z června 2022 vyplacen v roce 2022 podíl na zisku za rok 2021 ve výši (po zdanění) 2 500 700 Kč a na základě rozhodnutí valné hromady z června 2023 mu byl v roce 2023 vyplacen podíl na zisku za rok 2022 ve výši (po zdanění) 2 001 750 Kč. I tato aktiva, jež se značnou měrou promítají do životní úrovně žalovaného, je třeba zohlednit (jak učinil i okresní soud) při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely. Vycházeje z těchto částek, pak žalovaný za rozhodné období, po které je výživné manželky nárokováno, dosahoval průměrného čistého měsíčního příjmu zhruba okolo 200 000 Kč. I po odečtení výdajů, které žalovaný vynakládá na výživné pro svého syna ve výši 11 000 Kč měsíčně a celkových nákladů spojených s nemovitostmi v Trutnově ve výši cca 14 000 Kč měsíčně, tedy včetně nákladů, které hradí v souvislosti s těmito nemovitosti za žalobkyni, mu stále měsíčně k dispozici zůstává částka, jež markantně převyšuje prostředky, které po úhradě dalších životních potřeb zůstávají žalobkyni. Z uvedeného výčtu je tedy zřejmé, že životní úroveň žalovaného výrazně přesahuje životní úroveň žalobkyně. Nárok žalobkyně spočívající ve výživném v částce 15 000 Kč měsíčně tak odvolací soud považuje za důvodný, když je přesvědčen, že tímto dojde k určitému vyrovnání životní úrovně účastníků po dobu od podání návrhu žalobkyní do trvání manželství účastníků. Neobstojí proto námitka žalovaného, že při zohlednění nákladů na bydlení, které žalovaný za žalobkyni hradí, by tato částka měla být odečtena od nárokované částky výživného, když v opačném případě by přiznání celého nároku žalobkyně ve svém důsledku znamenalo překročení žalobního návrhu. Odvolací soud opětovně zdůrazňuje, že po dobu trvání manželství mají oba manželé právo na stejnou úroveň života co do hmotné a kulturní úrovně. Není tedy přisouzením něčeho více než bylo žalobou požadováno, pokud i po zohlednění částky nákladů, jež žalovaný vynakládal v rozhodném období za žalobkyni v souvislosti s užíváním a provozem jejich společných nemovitostí v Trutnově, budou vzhledem k celkovým majetkovým poměrům účastníků podmínky pro stanovení vyživovací povinnosti žalovanému v žalobkyni požadované výši splněny, neboť jejich životní úroveň bude i přes tuto skutečnost nadále značně rozdílná. Taktéž nemůže mít vliv na určení výživného mezi manžely a stanovení jeho rozsahu skutečnost, že žalobkyně ještě před zánikem manželství v rámci jednání o vypořádání společného jmění manželů, odmítla podepsat dohodu, dle které by jí byl vyplacen vypořádací podíl ve výši 11 500 000 Kč. Účastníci mají po zániku manželství tři roky na to, aby vypořádali společné jmění buď dohodou nebo soudním rozhodnutím. Bylo tedy právem žalobkyně, pokud ještě před zánikem manželství odmítla dohodu o vypořádání společného jmění manželů podepsat, když nabyla přesvědčení, že nabízená částka vypořádacího podílu není adekvátní. V popsaném jednání žalobkyně dle názoru odvolacího soudu nelze v žádném případě spatřovat případ, kdy by plnění vyživovací povinnosti bylo v rozporu s dobrými mravy, jak to vyplývá z ustanovení § 2 odst. 3 o. z., resp. by šlo o zjevné zneužití práva dle § 8 o. z. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno (rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 19. 9. 2024), odvolací soud nestanovil měsíční splatnost výživného, ale vyčíslil dluh na výživném za celou rozhodnou dobu od 27. 12. 2023 do 19. 9. 2024. Za tuto dobu měl žalovaný na výživném pro žalobkyni zaplatit 131 919 Kč, tj. 2 419 Kč za poměrnou část měsíce prosince 2023, po 15 000 Kč za měsíce leden až srpen 2024 (8x 15 000 Kč = 120 000 Kč) a 9 500 Kč za poměrnou část měsíce září 2024. Od vynesení rozsudku okresním soudem žalovaný na výživné žalobkyně ničeho neuhradil. Na dlužném výživném pro manželku tak zbývá žalovanému žalobkyni doplatit 131 919 Kč.

12. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. b/ zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

13. Podle § 207 odst. 2 věty první o. s. ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví.

14. V daném případě bylo odvolání žalovaného proti shora označenému rozsudku vzato zcela zpět. Proto odvolací soud postupoval v souladu s výše citovaným ustanovením a odvolací řízení ve vztahu k odvolání žalovaného zastavil (výrok II).

15. Jelikož byl rozsudek okresního soudu změněn, musel odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem. Žalobkyně měla v řízení před okresním soudem plný úspěch, má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů, které v řízení před okresním soudem účelně vynaložila. Žalobkyně žalobou požadovala výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně, což by za celou rozhodnou dobu, po kterou má na výživné manželky právo (od 27. 12. 2023 do 19. 9. 2024) činilo 131 919 Kč. Tato částka jí byla za uvedené období přiznána. Celkové žalobkyní účelně vynaložené náklady v řízení před okresním soudem činily 60 719,70 Kč. Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem v celkové výši 44 660 Kč za 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé ze dne 5. 3. 2024, účast na jednání soudu dne 5. 3. 2024, dne 6. 3. 2024 a dne 12. 7. 2024, písemné podání ve věci samé ze dne 10. 5. 2024 a písemné podání ve věci samé ze dne 14. 6. 2024) po 6 380 Kč (vycházeje z tarifní hodnoty 131 919 Kč) dle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a odst. 2 věta před středníkem a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), paušální náhrady hotových výdajů přináležející k těmto úkonům právní služby v celkové výši 2 100 Kč (7x 300 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 AT, náhrady za ztrátu času v celkové výši 1 200 Kč za 12 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a/ AT, cestovného (k jednání okresního soudu dne 5. 3. 2024, dne 6. 3. 2024 a dne 12. 7. 2024) v celkové výši 2 221,56 Kč za 3x cestu , adresa, a zpět (celkem za tři cesty 306 km) osobním automobilem obch. zn. Volkswagen Golf, reg. zn. , SPZ, , o průměrné spotřebě 4,3 l/100 km a ceně nafty a opotřebení dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z celkové částky 50 181,56 Kč.

16. Rovněž v odvolacím řízení měla žalobkyně plný úspěch (a to i v části týkající se odvolání žalovaného, neboť předmětné odvolání bylo ze strany žalovaného vzato zpět bez udání důvodu), má proto podle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Žalobkyně svým odvoláním brojila proti části napadeného rozsudku, kterou bylo zamítnuto výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně, což by za celou rozhodnou dobu, po kterou má na výživné manželky právo (od 27. 12. 2023 do 19. 9. 2024) činilo 39 575 Kč. Tato částka tedy odpovídá tarifní hodnotě, ze které je třeba vycházet při určení sazby mimosmluvní odměny za úkony právní služby (zástupce žalobkyně) spočívající v sepisu odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu. Naproti tomu žalovaný svým odvoláním brojil proti výroku I napadeného rozsudku, kterým bylo žalobkyni přiznáno výživné 10 500 Kč měsíčně, což by za celou rozhodnou dobu, po kterou má žalobkyně na výživné manželky právo (od 27. 12. 2023 do 19. 9. 2024) činilo 92 343 Kč. Tato částka tedy odpovídá tarifní hodnotě, ze které je třeba vycházet při určení sazby mimosmluvní odměny za úkon právní služby (zástupce žalobkyně) spočívající v sepisu vyjádření k odvolání žalovaného. Celkové žalobkyní účelně vynaložené náklady v odvolacím řízení činily 14 817,70 Kč. Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem v celkové výši 10 220 Kč za 2 úkony právní služby (sepis odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 4. 11. 2024) po 2 700 Kč (vycházeje z tarifní hodnoty 39 575 Kč) dle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a odst. 2 věta před středníkem a § 11 odst. 1 písm. k/ a g/ AT a za 1 úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalovaného) po 4 820 Kč (vycházeje z tarifní hodnoty 92 343 Kč) dle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a odst. 2 věta před středníkem a § 11 odst. 1 písm. k/ AT, paušální náhrady hotových výdajů přináležející k těmto úkonům právní služby v celkové výši 900 Kč (3x 300 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 AT, náhrady za ztrátu času v celkové výši 400 Kč za 4 půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a/ AT, cestovného (k jednání odvolacího soudu dne 4. 11. 2024) v celkové výši 726 Kč za 1x cestu , adresa, a zpět (celkem , hodnota, km) osobním automobilem obch. zn. Volkswagen Golf, reg. zn. , SPZ, , o průměrné spotřebě 4,3 l/100 km a ceně nafty a opotřebení dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z celkové částky 12 246 Kč.

17. Lhůta k plnění dlužného výživného a náhrady nákladů řízení byla určena delší, než zákonem stanovená třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) s ohledem na celkovou výši uloženého plnění.

18. O návrhu žalovaného na částečné vrácení soudního poplatku za odvolání stejně jako o poplatkové povinnosti žalovaného ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích s ohledem na osvobození žalobkyně od soudních poplatků rozhodne okresní soud, který je k tomuto rozhodování příslušný na základě ustanovení § 3 odst. 2 a 3 zákona o soudních poplatcích.