21 Co 475/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a Mgr. Petra Horáka ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená datum bytem Adresa žalobce B zastoupeni obecným zmocněncem Jméno zmocněnce . bytem Adresa zmocněnce adresa proti žalovanému: právnická osoba sídlem adresa vedlejší účastník: právnická osoba sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení vlastnického práva k pozemku o odvolání žalobců a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29.9.2025, čj. 15C 153/2023-236

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto:Žaloba s požadavkem, aby bylo určeno, že žalobci jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky pozemku parcelní číslo , hodnota, v katastrálním území a obci , adresa, vymezeném geometrickým plánem č. , hodnota, vyhotoveným , tituly před jménem, , jméno FO, , se zamítá.

II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení před okresním soudem 5 192 Kč a náklady řízení před krajským soudem 5 600 Kč.

III. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejšímu účastníku do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka náklady řízení před okresním soudem a náklady řízení před krajským soudem 26 101 Kč.

IV. Žalobci a) a b) jsou povinni nahradit České republice společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem v částce 1 303 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Trutnově.

1. Okresní soud shora citovaným rozsudkem určil, že žalobci jsou vlastníky (v režimu společného jmění manželů) pozemku parc. č. , hodnota, kat. území a obci , adresa, , vymezeného geometrickým plánem , tituly před jménem, , jméno FO, - č. , hodnota, , který učinil nedílnou součástí rozsudku (výrok I/). Žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil povinnost nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 26 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II/) a nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení ve výši 1 303 Kč.

2. Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k pozemku parc. č. , hodnota, kat. území a obci , adresa, , vymezeného geometrickým plánem , tituly před jménem, , jméno FO, - č. , hodnota, . Tvrdili, že po celou dobu užívali pozemek parc.č. , Anonymizováno, o výměře 2290 m2 až po hranici, tj. po okraj silnice , adresa, v době před rekonstrukcí v květnu až červnu 2019, tedy pečovali o stromy, keře, záhony a trávníky, na pozemku pobývali, používali jej k zajišťování oprav stavby čp. , Anonymizováno, , k přístupu do domu a také zajišťovali úklid odpadů generovaných provozem na silnici, rovněž pravidelně platili daň z nemovitostí. Zdůraznili, že důsledkem digitalizace bylo zmenšení plochy pozemku parc.č. , Anonymizováno, . Zmínili záměr žalované o přípravě stavby cyklostezky, kterou by byl dotčen i pozemek parc.č. , Anonymizováno, s tím, že v roce 2018 jim byla předána smlouva o právu k umístění a provedení stavby. Žalobci uvedli, že předmětný pozemek nerušeně drželi v době od 30. 4. 2013 do dne podání žaloby, tedy po dobu více jak 10 let; konstatovali, že se „stali nejpozději dnem 1. 5. 2023 vlastníkem pozemku p.č. , Anonymizováno, o původní výměře 2290 m2 z titulu vydržení.“ Poukázali i na skutečnosti zjištěné při místním šetření v , adresa, u domu čp. , Anonymizováno, a na pozemkové parcele , Anonymizováno, a parc.č. , hodnota, , které se konalo dne 30. 1. 2025, v jehož rámci byly vyslechnuty svědkyně , jméno FO, a , jméno FO, . Svědkyně , jméno FO, uvedla, že cca od roku 1993 po dobu 13 let užívala dům čp. , Anonymizováno, . Žila v přesvědčení, že jí vlastněný pozemek sahá až k silnici. Tuto informaci svědkyni podali předchozí vlastníci (prodávající). O přesné hranice se svědkyně nezajímala. Obdobně jako svědkyně , jméno FO, vypověděla i její dcera , jméno FO, . Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nesouhlasil s tvrzením žalobců o tom, že by vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyli vydržením. Uvedl, že žalobci tvrzená vydržecí doba byla přerušena rekonstrukcí silnice v roce 2019, i pozemek oddělený geometrickým plánem č. , hodnota, byl touto rekonstrukcí dotčen, přestože jeho hranice byla stanovena jako kopírující obrubník silnice. Vedlejší účastník rovněž navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobci neprokázali, že by vlastnické právo ke sporné části pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, vydrželi, a to na základě (jimi tvrzené) poctivé držby vlastní, popř. držby jejich právních předchůdců (manželů , Anonymizováno, , resp. , jméno FO, , dříve , jméno FO, ), od kterých žalobci budovu čp. , Anonymizováno, se , Anonymizováno, k. ú. , adresa, podle kupní smlouvy ze dne 27.3.2013 nabyli. K vydržení sporné části pozemku nemohlo dojít už jen proto, že u žalobců chyběl jeden ze základních předpokladů držby, a to držitelská vůle neboli vůle nakládat se spornou částí pozemku jako s věcí vlastní. Tento úsudek vedlejší účastník odůvodnil postojem žalobců, který zaujali při obnově katastrálního operátu a při rekonstrukci silnice v r. 2018 a 2019, kdy byla prováděnou stavbou dotčena i sporná část pozemku, a žalobci přesto účastníky stavebního řízení z titulu vlastnictví pozemku, na němž se stavba provádí, nebyli a nijak proti tomu nebrojili. Okresní soud konstatoval, že v dané věci výměra pozemku, který žalobci dle svých tvrzení vydrželi, činila 4,9 % výměry pozemku původního (současná výměra pozemku p.č. , Anonymizováno, činí 2 178 m2, původní výměra pozemku p.č. , Anonymizováno, činí 2 290 m2). Pozemek p.č. , Anonymizováno, v kat. území , adresa, je nepravidelného a v terénu členitého charakteru. Žalobci (i jejich předchůdci , jméno FO, ) mohli jednat v omluvitelném omylu, který navíc podporuje i poměrně malá vzdálenost mezi silnicí a vchodem do jejich domu. Již z tohoto důvodu, podle okresního soudu, mohli žalobci i jejich předchůdci nabýt přesvědčení o tom, že nabývají věc prostou vad v podobě přístupu k nemovitosti a obhospodařování jejího těsného okolí po pozemku, který nabyli do svého vlastnictví (spolu s domem č.p. , Anonymizováno, ). Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by minimálně v době, po kterou vlastnili nemovitost manželé , jméno FO, (dle kupní smlouvy z 21.12.1993 – příloha žalobce č.l. 12 spisu) a žalobci (od roku 2013 do období počátku provádění digitalizace) jakkoliv manžele , jméno FO, nebo žalobce, upozornil na skutečnost, že část pozemku mezi jejich domem a zahradou a silnicí, vlastní osoba odlišná od vlastníků p.č. , Anonymizováno, , resp. že by se choval jako vlastník předmětného pozemku. Poukázal na výpověď svědkyně , jméno FO, (dříve , jméno FO, ), která při místním šetření uvedla, že byla po celou dobu držby nemovitosti přesvědčena o tom že vlastní dům a pozemek, který sahá až k silnici. Dodala, že obrubník, který lemuje silnici dnes, tam dříve nebyl, byl tam naopak hlubší příkop, o který se starali a čistili ho. Živý plot tam byl již v době, kdy vlastnili nemovitost oni. Na základě zjištění učiněných při místním šetření a při vědomí toho, že v době nabytí pozemku p.č. , Anonymizováno, (, jméno FO, a žalobci) nebyla k dispozici ani žádná přesnější katastrální mapa měl okresní soud za to, že ve vztahu k předmětnému pozemku nebylo možné v terénu vyčíst při běžné opatrnosti rozpor mezi dostupnými „náčrty“ a reálným průběhem (držby) v terénu – tj. užíváním pozemku až k hranici silnice. Žalovaný se o předmětný pozemek nestaral a nezajímal (minimálně do roku 2016). Rozdíl výměr koupeného a reálně změřeného pozemku (po digitalizaci) je minimální, nadto v „neprospěch pozemku koupeného“ (současná výměra pozemku p.č. , Anonymizováno, je o 112 m2 menší než byla v době koupě nemovitosti manželi , jméno FO, ) a žalobci, sporný pozemek drželi více jak zákonem požadovanou vydržecí dobu. Žalovaný neprokázal jakýkoliv zájem o předmětný pozemek, a to minimálně za dobu od roku 1993 do roku 2016, kdy se začala v dané lokalitě provádět digitalizace. K vydržení vlastnického práva dle názoru okresního soudu došlo již manželi , jméno FO, , a to uplynutím 10 let, tj. někdy v prosinci 2003, resp. na jaře roku 2004. Žalobci, kteří nemovitosti zakoupili od svých právních předchůdců smlouvou ze dne 27.3.2013, tak nabyli mimo jiné i pozemek parc.č. č. , Anonymizováno, až k hranici, která je nyní ohraničena geometrickým plánem , tituly před jménem, , jméno FO, - č. , hodnota, , který je nedílnou součástí tohoto rozsudku a který odpovídá původním hranicím mezi pozemkem p.č. , Anonymizováno, a silnicí), neb byli prodávajícími ujištěni o tom, že vlastní dům a pozemek, který sahá až k silnici, což jim krom jiného umožňuje bezpečný průchod ke vchodu do nemovitosti.

3. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného.

4. Žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, že se nikterak nevypořádal s řadou jeho tvrzení ani tvrzení vedlejšího účastníka. Ve svém popisu skutkového stavu zcela ignoroval řadu zjištěných skutečností (v tomto odkázal na svá vyjádření učiněná v průběhu řízení a na svůj shrnující závěrečný návrh z 25.9.2025). Připomněl, že již ve svém prvním vyjádření k žalobě ze dne 24.8.2023 poukazoval na skutečnost, že při hodnocení dobré víry žalobců (jeho právních předchůdců) je nutné přihlédnout k druhu a způsobu využití pozemku. Namítal, že Okresní soud zcela opomenul existenci příkopu sloužícího přilehlé silnici a rozpadající se oplocení (dva ocelové sloupky na stranách chodníčku před vstupem do domu) viditelné na fotografii doložené žalobci jako příloha č. 17 žaloby (a skutečným současným stavem, jak se s ním soud prvního stupně seznámil na místním šetření 30.1. 2025). Dodal, že obdobné místní poměry potvrdila svědkyně paní , jméno FO, , tj. existenci a umístění příkopu a umístění kovových sloupků, kde se v minulosti nacházela branka. Sloupky se na místě samém nacházely i při místním šetření a je nepochybné, že se jednalo o pozůstatky původního oplocení, nacházejícího se právě cca 70 cm od stěny domu. Zdůraznil, že na nárokované části pozemku je umístěno těleso silnice, veřejně přístupná komunikace, její vlastník nemá nástroje, kterými by zamezil případnému tvrzenému užívání žalobci (např. sekání nebo úklid odpadků), bez toho, aby neohrozil provoz na této komunikaci nebo funkčnost jejích součástí, např. instalováním pevných překážek (plotu, cedulí,…). Není udržitelné považovat za pravou držbu takové nárokování si části veřejné infrastruktury soukromými vlastníky. Namítal, že zjištěné skutečnosti jsou soudem zcela nepřiměřeně vykládány ve prospěch žalobců a k jeho tíži, kdy vše potenciálně vypovídající ve prospěch vydržení je “očištěno” o jakákoliv tvrzení nebo interpretaci provedených důkazů, která takový závěr zpochybňují. Celý nárok je opírán toliko o ničím nepodložená tvrzení žalobců a soudem dovozovanou pasivitu žalovaného (není ale jasné, jaké kroky měl žalovaný jako vlastník komunikací v rozsahu nad 3 000 km na území Královéhradeckého kraje dle názoru soudu podniknout, aby zabránil tvrzenému sekání trávy nebo sbírání odpadu). Zdůraznil, že žalobcům (i jejich právním předchůdcům) muselo být známo, že nejméně od roku 1997 je součástí silnice také příkop, a to až po jeho vnější hranu (§12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích – dále jen „ZPK“, který má stejné znění od počátku účinnosti zákona) a jedná se tedy o silniční pozemek (§11 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. - stejné znění od počátku účinnosti zákona), na kterém se po celou dobu nachází silnice. Dodal, že se nabízí otázka, zda vůbec lze vydržet pozemek, na kterém se po celou dobu nachází silnice a je tedy po celou dobu užíván (umístěním silnice) žalovaným. Bylo tak tomu přinejmenším od účinnosti zákona č. 135/1961 Sb. a jinak tomu nebylo ani od účinnosti zákona č. 147/1949 Sb. Za takové situace si lze stěží představit, že by si někdo mohl v dobré víře užívat silniční příkop jako věc vlastní a že by v případě přiměřené míře opatrnosti nemohl mít pochybnosti (v kontextu již uvedeného), že se jedná o jeho pozemek. Poukazoval na to, že katastrální hranice na všech dostupných katastrálních mapách má rovný průběh (rovná čára), navazující na hranice sousedních pozemků jak na jihu, tak na severu. Přímo před domem, podél západní stěny, se ve vzdálenosti cca 70 cm nachází torzo oplocení, zarostlé v “živém plotu”, před vstupem do rodinného domu je jak oplocení, tak živý plot přerušen, plot je v tomto místě zakončen dvěma ocelovými sloupky. Oplocení přímo před domem kopíruje jak tvarem (jedna přímka), tak polohou (jasně definovaná vzdálenost od domu) katastrální hranici, každému alespoň s minimální mírou opatrnosti musí být na první pohled z katastrální mapy patrné, že katastrální hranice probíhá ve velmi blízké vzdálenosti od domu, což je patrné i z přílohy znaleckého posudku z roku 2008, na který se žalobci odkazují. Katastrální mapa je veřejně dostupná prostřednictvím internetu již od roku 2001. Ve velmi krátké vzdálenosti od oplocení (včetně části před domem) směrem k silnici se podél silnice, a tedy podél katastrální hranice, nachází příkop, který slouží k odvodnění silnice a je součástí silnice, neboť nemůže z důvodu jeho funkce být od silnice oddělen, není-li nahrazen technickým opatřením se stejnou funkcí. Nelze zpochybnit, že v případě nemovité věci je za běžnou míru opatrnosti a ostražitosti považovat ověření si záznamů ve veřejně přístupném katastru nemovitostí. S ohledem na skutečnost, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro vydržení, došlo ze strany soudu i k nesprávnému právnímu posouzení. Dodal, že vydaný rozsudek nemůže být vykonatelný, když neobsahuje originál geometrického plánu a není tak použitelný pro zápis do katastru nemovitostí. Navrhl zrušení rozsudku v celém rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Vedlejší účastník na straně žalovaného označil za formálně vadný samotný výrok I/ prvostupňového rozsudku, neboť jeho znění neodpovídá skutečnosti v době vyhlášení rozsudku. Poukázal na to, že žalobci spolu uzavřeli dne 15.5.2025 dohodu o vypořádání společného jmění manželů, na jejímž základě se žalobce 1/ stal, a to s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 9.9.2025 (tedy ještě před vyhlášením prvostupňového rozsudku), výlučným vlastníkem pozemků p. č. st. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Aby tak žalobě mohlo být vůbec vyhověno, mělo být (v době rozhodování soudu) žalováno na určení, že vlastníkem předmětného pozemku je výhradně sám žalobce 1/, v jehož zájmu bylo, aby na uvedenou skutečnost upozornil okresní soud a přistoupil k tomu odpovídajícím procesním krokům. Namítal, že se okresní soud nijak nevypořádal s jeho námitkami (obsaženými zejména v podáních ze dne 24.2.2025 a 26.9.2025, jakož i vznesenými při jednání dne 18.9.2025), a s námitkami žalovaného. Okresní soud totiž tyto námitky v bodech 3 a 4 odůvodnění prvostupňového rozsudku pouze zrekapituloval, následně na ně však již nereagoval a blíže se jimi nezabýval. Dovozoval, že jde o zjevný případ porušení práva na spravedlivý proces (odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20.12.2005). Za procesně nepoužitelný označil důkaz svědeckou výpovědí , jméno FO, (dříve , jméno FO, ), neboť z protokolu o místním šetření ze dne 30.1.2025 nevyplývá, že by byla náležitě poučena ve smyslu § 126 odst. 2 zák.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). To stejné svědkyně , jméno FO, . Připomněl, že ustanovení § 126 o.s.ř. totiž vyžaduje, aby byl svědek před svým výslechem poučen o významu svědecké výpovědi. Vytýkal okresnímu soudu, že neprovedl jím navržený výslech starosty obce , adresa, , ač ani dosud zjištěný skutkový stav neodůvodňuje závěr, ke kterému dospěl okresní soud, a to že žalobci, příp. jejich právní předchůdci předmětný pozemek vydrželi. Vyslovil názor, že nebyly naplněny zákonné předpoklady vydržení (ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 – dále jen „obč.zák.“), k tomu odkázal na závěrečný návrh ze dne 26.9.2025. Vytýkal okresnímu soudu, že zcela přehlédl existenci zákonem vyloučené možnosti vydržet vlastnické právo k věci, která je veřejným statkem (§ 490 ve spojení s § 988 odst. 1 zákona č. 89/2012 sb., občanského zákoníku – dále jen „o.z.“). Odkázal na komentářovou literaturu k uvedenému ustanovení. Dodal, že ačkoli dřívější právní úprava pojem veřejný statek nepoužívala, fakticky se od té současné příliš nelišila, neboť v § 134 odst. 2 obč. zk. bylo přímo stanoveno, že vydržením nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob. Dovozoval, že mezi takové věci patří i většina pozemních komunikací (dálnice, silnice a místní komunikace), pro něž § 9 odst. 1 ZPK stanoví, že vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát, vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vzhledem k tomu, že na pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, se nachází silnice II. třídy, která je ze zákona ve vlastnictví žalovaného, a že podle § 12 odst. 1 písm. c) ZPK jsou součástmi dálnice, silnice a místní komunikace též tunely, galérie, opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, tarasy, násypy a svahy, dělicí pásy, příkopy a ostatní povrchová odvodňovací zařízení, jakož i silniční pomocné pozemky, nemohli žalobci nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku už jen proto, že se na něm nacházel příkop jako součást silnice žalovaného. Neobstojí přitom závěr prvostupňového soudu o údajné neaplikovatelnosti citovaného ustanovení zákona o pozemních komunikacích, vymezujícího součásti některých pozemních komunikací. V té souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2713/2025 ze dne 18. 11. 2025, v němž dovolací soud naopak z definic obsažených v ZPK ve vztahu k vydržení vycházel a v případě jejich naplnění (v tam projednávané věci šlo o pomocný silniční pozemek jako součást pozemní komunikace) by vydržení vlastnického práva k dotčenému pozemku neaproboval. Namítal, že tvrzení žalobce ze dne 18. 9. 2025 („Příkop jsem tam zbudoval já, ten tam dříve nebyl.“), kterým měla být podle vyjádření žalobců záležitost příkopu patrně jednou provždy uzavřena, je přitom v rozporu nejen s jejich předchozími tvrzeními, ale i s dalšími provedenými důkazy (předloženými fotografiemi a výpovědí , jméno FO, ze dne 30. 1. 2025. Doplnil, že to, co bylo řečeno o příkopu, platí po právní i skutkové stránce též o náspu a krajnici. Dodal, že odvolací soud by měl posoudit, jakým způsobem se žalobci provedené vypořádání jejich zaniklého společného jmění, a to i s ohledem na případné uplatnění § 741 o.z. projevilo jak ve vztahu k otázce (aktivní) věcné legitimace žalobců v daném řízení, tak ohledně jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Druhou z těchto otázek prvostupňový soud v odůvodnění napadeného rozsudku úplně pominul (na rozdíl od svého předchozího, odvolacím soudem zrušeného rozsudku čj. , spisová značka, ze dne 18. 4. 2024, v němž jí věnoval body 4, 6, 7 a 13). namítal, že prvostupňový soud nesplnil svou povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí nesplnil. Zdůraznil, že u žalobců chyběla vůle nakládat se spornou částí pozemku jako s věcí vlastní. Tuto držitelskou vůli nelze dovozovat jen z toho, že žalobci (podle jejich vlastního tvrzení) spornou část pozemku občas posekali. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 234/2018 ze dne 27. 3. 2018. Dodal, že i pokud by byly v projednávaném případě zákonné předpoklady vydržení přece jen naplněny, což ovšem popírá, byl by i tak napadený rozsudek nesprávný. Jestliže v něm totiž prvostupňový soud uzavřel, že „k vydržení vlastnického práva dle názoru soudu došlo již manželi Petrákovými, a to uplynutím 10 let, tj. někdy v prosinci 2003, resp. na jaře roku 2004“), měl z toho vyvodit odpovídající právní závěry. Zdůraznil, že rozhodovací praxe dovolacího soudu byla (za účinnosti obč. zák. – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 ze dne 7. 6. 2007 nebo sp.zn. 22 Cdo 53/2012 ze dne 16. 8. 2013) a je (za účinnosti o.z. – viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1158/2022 ze dne 25. 4. 2023) ustálena v tom, že do vydržecí doby není možné započíst vydržecí dobu právního předchůdce vydržitele za situace, kdy tento právní předchůdce již vlastnické právo k pozemku sám vydržel. Pokud tedy v projednávaném případě žalobci neprokázali, že na ně byla sporná část pozemku kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2013 převedena (a k tomu samozřejmě nedošlo, neboť předmětem této smlouvy nebyl pozemek p. č. , Anonymizováno, , ale budova čp. , Anonymizováno, na pozemku p. č. st. , Anonymizováno, a pozemky p. č. st. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, ), měla být jejich žaloba zamítnuta. Dodal, že ze spisu příslušného silničního správního úřadu (Městský úřad , adresa, , odbor dopravy a silničního hospodářství) jako speciálního stavebního úřadu, plyne, že se žalobci nebylo v rámci vedeného stavebního řízení zvlášť jednáno, resp. že nebyli zvlášť písemně vyrozumíváni o jeho průběhu. Důvod je zřejmý, žalobci nebyli účastníky tohoto řízení z titulu vlastnictví pozemku, na němž má být provedena stavba, ale pouze jako vlastníci sousedního pozemku, a proto jim jak oznámení zahájení stavebního řízení, tak samotné stavební povolení bylo doručováno prostřednictvím veřejné vyhlášky. Přestože tak byla sporná část pozemku prováděním stavby fakticky dotčena, žalobci se jako její vlastníci nechovali a proti povolení ani provádění stavby žádné námitky nevznášeli.

6. Žalobci s rozsudkem okresního soudu souhlasili a navrhli jeho potvrzení. Uvedli, že žalovaný v odvolání opakuje argumentaci, se kterou neuspěl u nalézacího soudu. Namítali, že na nárokované části pozemku není umístěno těleso silnice. Uvedli, že úvahy žalovaného o existenci příkopu dezinterpretují zjištění vyplývající z dokumentů, které předložili a opomíjí sdělení žalobce 1/, že tam příkop zbudoval on, příkop tam dříve nebyl. Odmítli námitku vedlejšího účastníka o formálně vadném výroku. Poukazovali na to, že právní účinky vkladu dohody o vypořádání společného jmění žalobců nastaly k datu 9.9.2025, ale zápis byl proveden dne 6.10.2025. Ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu nebylo jisto, zda k zápisu do katastru dojde. nesouhlasili s námitkou vedlejšího účastníka o porušení práva na spravedlivý proces. Zdůraznili, že okresní soud věci věnoval patřičnou pozornost. Žalobci i žalovaní se mohli účastnit veškerých jednání a předkládat důkazy na podporu svých tvrzení. Okresní soud respektoval závazný právní názor odvolacího soudu. Připomněli, že proti průběhu řízení před okresním soudem žalovaný ani vedlejší účastník nevznášeli námitky. Zdůraznili, že okresní soud řádně odůvodnil zamítnutí důkazního návrhu vedlejšího účastníka výpovědí starosty obce. Vyslovili přesvědčení, že při místním ohledání došlo k řádnému poučení svědkyně , jméno FO, ze strany soudu. Pokud se tak snad nestalo, měl zástupce vedlejšího účastníka okresní soud na tento nedostatek upozornit. Dodali, že až do odvolání vedlejší účastník tento nedostatek nenamítal. Poukazovali na to, že obsah svědecké výpovědi vedlejší účastník nezpochybňuje. Tuto námitku vedlejšího účastníka označili jako účelovou.

7. Odvolací soud z podnětu odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka jsou důvodná.

8. Okresní soud ve věci již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 18.4.2024 čj. , spisová značka, , kterým zamítl žalobu žalobců. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobců usnesením krajského soudu ze dne 30.8.2024, sp.zn. , spisová značka, zrušeno a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v předchozím řízení, vycházeje z tvrzení žalobců, se zabýval možností nápravy obnovy katastrálního operátu, když si neujasnil podstatu procesu obnovy katastrálního operátu prováděnou katastrálním úřadem a význam obnovy katastrálního operátu pro hmotněprávní vztahy k nemovitostem. Odvolací soud stručně objasnil postup obnovy katastrálního operátu, jak je upraven v zákoně č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, s tím, že pokud žalobci tvrdili, že hranice, kterou stanovil katastrální úřad, není správná, tj. zpochybňovali postup katastrálního úřadu při obnově katastrálního operátu, měli se bránit ve správním řízení. Obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2005 sp.zn. 22 Cdo 1840/2003 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2017 sp.zn. 22 Cdo 2171/2017, rozhodnutí jsou dostupná v systému ASPI či na www.nsoud.cz). Soudům v občanskoprávním řízení nepřísluší přezkoumávat postup katastrálního úřadu při obnově katastrálního operátu. Odvolací soud zdůraznil, že není vyloučeno, aby se žalobci domohli ochrany svého tvrzeného vlastnického práva z titulu vydržení, když k možnosti vydržení pozemku poskytli částečná tvrzení. V předchozím rozhodnutí se okresní soud zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 zák.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a odvolací soud proti závěrům okresního soudu ve vztahu k této otázce neměl námitky. Nebylo tudíž nezbytné, aby znovu tuto otázku rozebíral v napadeném rozhodnutí. S ohledem na okresním soudem tehdy nevyjasněný právní rámec žalobního žádání žalobců okresní soud neposkytl žalobcům poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., a proto bylo předchozí rozhodnutí okresního soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. V dalším řízení po poskytnutém poučení žalobci doplnili tvrzení k uplatněnému požadavku na určení, že jsou vlastníky pozemku parc.č. , Anonymizováno, (oddělenému geometrickým plánem od pozemku parc.č. , hodnota, ve vlastnictví žalovaného) a že se vlastníky měli stát na základě vydržení vlastnického práva. Již na základě žalobci poskytnutých tvrzení a s ohledem na zjištění učiněná okresním soudem lze uzavřít, že žalobci se nemohli stát vlastníky označeného pozemku z titulu vydržení.

9. Podle § 490 o.z. věc určená k obecnému užívání je veřejný statek. Veřejný statek neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 a násl. o.z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 a násl. o.z. Samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe; v opačném případě by se jednalo o narušení jeho veřejnoprávní podstaty s nutností obnovení původního stavu právními prostředky orgánem veřejné moci (§ 12 ObčZ) – viz Havlan, P., Fojtík, L. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1733. Pozemek parc.č. , hodnota, , vydržení jehož části se žalobci domáhají, je v katastru nemovitostí veden jako ostatní plocha a způsob využití silnice. Část tohoto pozemku označená žalobci (vymezená žalobci předloženým geometrickým plánem a označená jako parc.č. 3073/4) neplní přímo funkci pozemní komunikace. To však nevylučuje, že i tato část má charakter veřejného statku. Podle § 12 odst. 1 písm. a/ a c/ ZPK součástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou všechny konstrukční vrstvy vozovek a krajnic, odpočívky, stavby a technická a jiná zařízení určená k provádění kontrolní činnosti při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, přidružené a přídatné pruhy, včetně zastávkových pruhů linkové osobní dopravy, tunely, galérie, opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, tarasy, násypy a svahy, dělicí pásy, příkopy a ostatní povrchová odvodňovací zařízení, silniční pomocné pozemky. Tedy již s ohledem na charakter předmětu, který měl být žalobci držen, je vydržení vlastnického práva k němu vyloučeno.

10. I kdyby žalobci označený pozemek neměl povahu veřejného statku, nemohlo k vydržení dojít. Vznik vlastnického práva se v souladu s § 3028 odst. 1 a 2 o.z. posuzuje podle dosavadních předpisů jen v případě, že ke vzniku vlastnického práva došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona (před 1. 1. 2014). Vydržením vzniká vlastnické právo okamžikem uplynutí vydržecí doby, právní posouzení vydržení vlastnického práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, proto přichází v úvahu jen tehdy, pokud celá vydržecí doba podle tohoto právního předpisu měla před 1. 1. 2014 uplynout, nestačí, že před 1. 1. 2014 došlo k počátku vydržecí doby (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 823/2016). Uplynula-li vydržecí doba později než 31. 12. 2013, je třeba vydržení posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který předpoklady pro vydržení vlastnického práva stanoví odlišně. Zatímco oprávněná držba byla sama o sobě kvalifikovanou držbou směřující k vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.), nyní je třeba k řádnému vydržení kromě poctivé držby (§ 1089 odst. 1 o. z.) „pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou“ (§ 1090 odst. 1 o. z.). K řádnému vydržení je tak třeba držba poctivá, pravá a – s jistým zjednodušením – i „řádná“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2024, sp.zn. 22 Cdo 807/2024). K řádnému vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. nepostačuje držba opřená o domnělý (putativní) titul; je třeba, aby se opírala o titul existující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2015, sp.zn. 22 Cdo 2119/2015).

11. Žalobci jako titul, o který opírají oprávněnou držbu, označují kupní smlouvu ze dne 27.3.2013 s tím, že od tohoto data (resp. od vkladu provedeného na základě této kupní smlouvy) žalobou označený pozemek užívají v mezích, jak ho převzali od právních předchůdců. Jestliže má být desetiletá vydržecí doba počítána od uvedeného data, pak by měla skončit 27.3.2023. To znamená, že pro úspěšné vydržení by se držba žalobců musela zakládat na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobo (§ 1090 odst. 1 o. z.). Takovým právním důvodem však žalobci nedisponují. Držbu podle svých tvrzení zakládají na titulu domnělém, který ovšem podle § 1090 odst. 1 o.z. k vydržení vlastnického práva nepostačuje.

12. Navíc, jak vyplynulo z tvrzení a důkazů předložených žalovaným a vedlejším účastníkem, žalobcům ani nemohla uplynout celá vydržecí doba. Vydržecí doba byla nejpozději přerušena v roce 2018, kdy bylo zahájeno stavební řízení (rekonstrukce silnice , Anonymizováno, /, adresa, – , adresa, ) a se žalobci nebylo v rámci tohoto řízení jednáno jako s vlastníky stavbou dotčeného pozemku, ale jako s vlastníky sousedního pozemku. Tedy i pokud by jejich držba mohla být posouzena jako oprávněná, pravá a poctivá, byla by nejpozději tímto okamžikem narušena. Žalobci nejpozději v tu dobu museli nabýt vědomost o skutečných vlastnických poměrech k označenému pozemku.

13. Žalobci si ani nemohou započítat vydržecí dobu svých právních předchůdců (manželů , jméno FO, ). Ti pozemek parc.č. , Anonymizováno, vlastnili na základě kupní smlouvy ze dne 21.12.1993 (s právními účinky vkladu ke dni 22.12.1993). Jestliže z tohoto (domnělého) titulu dovozovali dobrou víru a pokud by se jednalo o pozemek, který v té době byl způsobilým předmětem vydržení, pak by jim vydržecí doba uplynula dnem 22.12.2003. K tomuto dni by se ze zákona stali vlastníky označeného pozemku na základě vydržení. Proto si již jejich dobu držby nemohou započítávat žalobci. V tomto závěru se odvolací soud opírá např. o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 či rozsudek ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022. V prvně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud učinil následující závěr: „Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. Ustanovení § 995 věty první o. z. lze analogicky aplikovat (§ 10 odst. 1 o. z.) i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.

14. Jak vyplývá ze shora uvedených závěrů, na straně žalobců nejsou splněny předpoklady pro vydržení řádné ani mimořádné, nelze proto vyhovět jejich žalobnímu požadavku na určení vlastnického práva k označenému pozemku. Odvolací soud proto napadený rozsudek okresního soudu změnil dle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a žalobu žalobců zamítl. S ohledem na uvedené závěry již nepovažoval za nezbytné zabývat se tím, že k rozsudku není připojen originál geometrického plánu a tím, že se žalobci domáhají určení vlastnického práva ve společném jmění manželů, ačkoli toto již neexistuje. Oba nedostatky by bylo možné v odvolacím řízení odstranit, avšak vzhledem k nedůvodnosti žalobního požadavku nebylo třeba tyto nedostatky řešit.

15. Jelikož byl rozsudek okresního soudu změněn, musel odvolací soud v souladu s ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem.

16. Žalobci byli se svojí žalobou zcela neúspěšní, jsou proto v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. povinni nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady, které v řízení před okresním soudem účelně vynaložili.

17. Žalovaný v odvolacím řízení nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř. a nedoložil výši svých hotových výdajů, proto má v souladu s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem, a to vyhl.č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalovanému byla přiznána náhrada ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 citované vyhlášky za následující úkony: příprava účasti na jednání 17.8.2023, 26.1.2024, 9.4.2024 a 19.11.2024, písemná podání soudu (vyjádření k žalobě ze dne 24.8.2023, vyjádření ze dne 15.11,2023, vyjádření k odvolání ze dne 4.7.2024 a závěrečný návrh ze dne 25.9.2025), účast u soudního jednání dne 30.10.2023, 12.2.2024, 11.4.2024, 2.12.2024 a 18.9.2025 a účast na místním šetření dne 30.1.2025. Jedná se celkem o 14 úkonů při paušální náhradě 300 Kč, tj. 4 200 Kč. Dalším nákladem žalovaného je cestovné ze sídla žalovaného na místní ohledání dne 30.1.2025 a zpět v částce 992 Kč. Celkem žalovaným účelně vynaložené náklady v řízení před okresním soudem činí 5 192 Kč.

18. Vedlejší účastník v řízení před okresním soudem nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř. a nedoložil výši svých hotových výdajů, proto má v souladu s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem (vyhl.č. 254/2013 Sb.). Byla mu přiznána náhrada za účast na místním šetření dne 30.1.2025, vyjádření k odvolání ze dne 24.2.2025, účast na jednání okresního soudu dne 18.9.2025 a za závěrečný návrh ze dne 26.9.2025. Celkem mu byly přiznány náklady řízení před okresním soudem v částce 1 200 Kč (4x300 Kč).

19. S ohledem na výsledek řízení (neúspěch žalobců) byla žalobcům v souladu s ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. také uložena povinnost nahradit České republice náklady, které v průběhu řízení platila na náklady dokazování (svědečné), když odvolací soud neshledal na straně žalobců předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Na náklady svědečného bylo vynaloženo , částka, , žalobcům a) a b) proto bylo uloženo uvedenu částku nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově.

20. Také v odvolacím řízení byli zcela úspěšní žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně, mají proto vůči žalobcům podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložili v odvolacím řízení.

21. Žalovaný v odvolacím řízení nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř. a nedoložil výši svých hotových výdajů, proto má v souladu s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem, a to vyhl.č. 254/2015 Sb. Byla mu přiznána paušální náhrada ve výši 300 Kč za sepis odvolání a účast u odvolacího jednání dle § 1 odst. 3 písm. f/ a § 2 odst. 3 vyhl.č. 254/2015 Sb., tj. celkem 600 Kč. Dále v odvolacím řízení vynaložil náklady na soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč. Žalobcům proto byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč.

22. Účelně vynaložené náklady vedlejšího účastníka v odvolacím řízení jsou soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč, paušální náhrada za jeden úkon u nezastoupeného účastníka (sepis odvolání) ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. f/ a § 2 odst. 3 vyhl.č. 254/2015 Sb., a náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka v částce 19 301 Kč. Náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka tvoří odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 13.4.2026 a účast u odvolacího jednání) po 5 620 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), paušální náhrada hotových výdajů přináležející ke každému z těchto úkonů právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT, náhrada za ztrátu času v rozsahu čtyř započatých půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 AT a cestovné ze sídla advokáta do sídla odvolacího soudu a zpět v částce 791 Kč. Vedlejší účastník v odvolacím řízení účelně vynaložil náklady v celkové částce 26 101 Kč.

23. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.