21 Co 6/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců Mgr. Petra Horáka a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. listopadu 2025, č. j. 213 C 4/2025-102,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud výrokem I. rozsudku označeného v záhlaví zamítl žalobu o uložení povinnosti zaplatit žalobci částku , částka, spolu s úrokem ve výši 8 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku , částka, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované. V odůvodnění uvedl, že žalobce se návrhem ze dne , datum, domáhal vůči žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tvrzením, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena dohoda o narovnání, podle níž měla žalovaná obdržet od žalobce částku , částka, jako náhradu výživného pro syna účastníků , jméno FO, do budoucna. Současně se žalovaná měla vzdát dalších nároků na výživné. Vzhledem k právní nemožnosti této dohody a k tomu, že soudem bylo následně stanoveno výživné pro , jméno FO, , žalobce požadoval vrácení poskytnutých , částka, s tím, že uvedená částka nemohla být použita žalovanou k účelu zamýšlenému dohodou účastníků. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Tvrdila, že znění dohody jí nadiktoval sám žalobce, ona ji s ohledem na citový vztah, který k němu chovala, podepsala, předmětnou částku jí však žalobce nikdy neposkytl. Dále poukázala na to, že dohoda byla uzavřena již v roce , datum, , datum , datum, do ní mělo být doplněno až následně. Žalobce byl po celou dobu jejich vztahu v zásadě nemajetný, byly vůči němu vedeny četné exekuce, je proto vyloučeno, aby žalované předal , částka, . Žalovaná rovněž namítla promlčení žalobou uplatněné pohledávky. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že obsahem zmiňované dohody o narovnání, na níž bylo až pod podpisy stran a odlišným písmem, než kterým byl vyveden text samotné dohody, uvedeno datum , datum, , bylo potvrzení žalované o tom, že převzala od žalobce hotovost , částka, , a současně vzdání se práva na výživné do budoucna. Rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne , datum, , bylo rozhodnuto o svěření nezletilého , jméno FO, do péče žalované a žalobci jako otci nezletilého bylo stanoveno výživné a byla mu rovněž uložena povinnost k doplacení dlužného výživného. Písemnými výzvami z , datum, a , datum, žalobce opakovaně vyzval žalovanou k vrácení částky , částka, . Okresní soud s ohledem na vznesenou námitku promlčení posoudil věc podle § 609 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž dospěl k závěru, že žalovaná pohledávka je skutečně promlčená. Poukázal na to, že dne , datum, nabyl právní moci rozsudek, jímž byla žalobci stanovena povinnost hradit výživné, a to jak řádné, tak i dlužné. Nejpozději v tento den tak muselo být žalobci zřejmé, že údajně předanou částku , částka, nelze na jím zamýšlený účel (jako náhradu výživného do budoucna) využít a že se tedy může jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalované. Tím došlo k naplnění podmínek předpokládaných ustanovením § 621 o. z., neboť žalobce si byl vědom existence tvrzeného bezdůvodného obohacení a rovněž toho, kdo je osobou povinnou k jeho vydání, proto uvedeného dne počala běžet tříletá promlčecí lhůta. Žaloba byla podána až , datum, , tedy až po marném uplynutí této lhůty. Protože z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o tom, že by došlo k přerušení či stavění běhu promlčecí lhůty, okresní soud se blíže nezabýval žádnými dalšími otázkami, zejména pravostí dohody o narovnání nebo tím, zda skutečně došlo k předání částky , částka, žalované, a žalobu s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení zamítl. Žalované jakožto plně procesně úspěšné účastnici pak s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši , částka, .

2. Proti tomuto rozsudku žalobce podal včas odvolání. Namítl, že okresní soud nesprávně posoudil okamžik počátku běhu promlčecí lhůty, když uzavřel, že žalobce se o údajném bezdůvodném obohacení musel dozvědět nejpozději dnem právní moci rozsudku, jímž mu bylo stanoveno výživné, tedy k datu , datum, . Takový závěr je však podle žalobce nelogický a rozporný s § 619 a § 621 o. z., neboť skutečnost, že rozsudek o výživném nabyl právní moci, nemohla být okolností, z níž by žalobce mohl dovozovat, že žalovaná částku , částka, převzala nebo si ji ponechala. Žalobce v uvedené době neměl jistotu o skutečném osudu uvedených finančních prostředků, neměl k dispozici potřebné listiny a neměl také potvrzeno, zda je dohoda o narovnání platná a zda došlo k naplnění jejích podmínek. Promlčecí lhůta z jeho pohledu začala běžet až v okamžiku, kdy získal kompletní informace, tedy kdy nalezl dokument, jehož obsah potvrdil, že žalovaná měla předmětnou částku převzít, a kdy žalovanou na základě tohoto dokumentu poprvé vyzval k vydání poskytnuté částky. Teprve v tomto okamžiku došlo k naplnění podstatných skutkových okolností, které činily právo uplatnitelným, neboť teprve po dohledání příslušného dokumentu mohl žalobce přezkoumat jeho obsah a vyhodnotit, že žalovaná se na jeho úkor obohatila. Nebylo prokázáno, že by měl žalobce v roce , rok, , kdy podle okresního soudu začala běžet promlčecí lhůta, k dispozici všechny rozhodné informace. Z popsaných důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci požadovaných , částka, s příslušenstvím, případně aby odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že nesprávně posoudil skutkový stav a dospěl k chybnému závěru o promlčení žalované pohledávky, aniž by se zabýval dalšími podstatnými otázkami, např. platností dohody o narovnání nebo tím, zda žalovaná převzala předmětnou částku.

3. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že okresní soud podle ní otázku počátku běhu promlčecí lhůty posoudil zcela v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, která si žalobce vykládá nesprávně. Poukázala na to, že žalobce byl v řízení, v jehož rámci byla schválena dohoda rodičů o výživném, právně zastoupen. Žalobce se mýlí, pokud má za to, že počátek běhu promlčecí lhůty lze posouvat dle jeho potřeby.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o. s. ř., rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř.), přičemž přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným. Ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

5. Okresní soud zjistil správně a v rozsahu potřebném pro vydání meritorního rozhodnutí skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a pouze pro doplnění a k odvolací argumentaci žalobce dodává následující.

6. Žalobce se domáhá po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které mělo na straně žalované vzniknout tím, že přijala od žalobce částku , částka, jako náhradu za výživné pro nezletilého syna účastníků , jméno FO, , přičemž se současně do budoucna předem vzdala jakýchkoliv nároků na výživné. Oprávněnost svého nároku žalobce dovozuje z toho, že mu následně i přes uzavřenou dohodu byla rozhodnutím soudu uložena povinnost hradit výživné nezletilému synovi, zmíněná částka tedy nemohla sloužit dohodnutému účelu, a to i proto, že po právní stránce není uzavření shora uvedené dohody přípustné.

7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 2993 věty první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Podle § 609 odst. 1 věty první o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

11. Podle § 619 odst. 1 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

12. Podle § 619 odst. 2 o. z. může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

13. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o sobě povinné k jeho vydání.

14. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

15. Podle § 638 odst. 1 o. z. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Dle odstavce 2 téhož paragrafu, bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

16. Soudní praxe dlouhodobě zastává názor, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta – objektivní a subjektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Jinými slovy tedy platí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

17. Délka objektivní promlčecí lhůty je upravena v ustanovení § 638 o. z., které rozlišuje, zda bylo bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně (potom činí objektivní promlčecí lhůta 15 let), či nikoliv (v takovém případě je objektivní promlčecí lhůta dlouhá 10 let). V obou případech objektivní promlčecí lhůta počíná běžet již v okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení. Pokud bezdůvodné obohacení spočívá v plnění na základě absolutně neplatného nebo zdánlivého právního jednání objektivní promlčecí lhůta počíná plynout již dnem přijetí takového plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

18. Subjektivní promlčecí lhůta ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení trvá tři roky (§ 629 odst. 1 o. z.) a počíná běžet dnem, kdy se ochuzený dozvěděl nebo měl a mohl dozvědět (§ 619 odst. 2 o. z.) o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (§ 621 o. z.). Jinak řečeno, podle § 621 o. z. může subjektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného obohacení začít běžet již v okamžiku, kdy sice ochuzený o vzniku bezdůvodného obohacení či osobě, která se na jeho úkor obohatila, fakticky ještě nemusí vědět, ale při vynaložení péče, kterou lze po osobě v jeho postavení oprávněně požadovat, by již tyto okolnosti mohl zjistit (blíže srov. komentář k § 621 in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, dostupný v právním systému Beck-online). V této souvislosti se sluší připomenout, že podle § 4 odst. 1 o. z. se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Podle § 4 odst. 2 věty první o. z. pak platí, že pokud právní řád činí určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé.

19. Pro účely § 621 o. z. je rozhodující vědomost ochuzeného o skutkových okolnostech zakládajících bezdůvodné obohacení; jeho schopnost tato fakta právně kvalifikovat naopak důležitá není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se tak o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). To má význam zejména při vzniku bezdůvodného obohacení plněním na základě neplatného či zdánlivého právního jednání. V těchto případech je z hlediska subjektivní promlčecí lhůty podstatný den, kdy ochuzený nabyl vědomí o skutečnostech, jež neplatnost, respektive zdánlivost působí (z nichž lze neplatnost, resp. zdánlivost vyvodit), nikoli den, kdy byl obeznámen s právním hodnocením těchto skutečností, ať již ze strany soudu, advokáta, s nímž věc konzultoval, či jiného zdroje.

20. V posuzované věci bezesporu nebylo možné, aby mezi účastníky došlo k platnému uzavření dohody, kterou by se žalovaná do budoucna v podstatě vzdala práva na výživné, byť za finanční protiplnění. Jakkoliv z obsahu dohody předložené žalobcem přímo nevyplývá, o jaké konkrétní výživné se mělo jednat, žalobce sám v podané žalobě argumentuje tím, že mělo jít o výživné pro jediné společné dítě účastníků, tedy nezletilého , jméno FO, . Ustanovení § 855 odst. 1 o. z. však výslovně zapovídá možnost, aby se rodič nebo dítě vzdali svých vzájemných povinností a práv, mezi něž nepochybně patří i vyživovací povinnost. Pokud se tak přesto stane, dle citovaného ustanovení se k tomu nepřihlíží. Jestliže se samo dítě nemůže platně vzdát práva na výživné, rozhodně tak za něj nemůže učinit ani žádný z jeho rodičů, byť by v tu chvíli vystupoval v pozici zákonného zástupce dítěte. Ať už tedy byly okolnosti uzavření předmětné dohody jakékoliv, tato dohoda rozhodně nemůže obstát jako platný právní titul a je na ni třeba ze shora popsaných důvodů pohlížet jako na zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží a které nezakládá účastníkům tohoto řízení žádná práva ani povinnosti.

21. Mezi účastníky je sporné, zda vůbec žalobce v souvislosti se shora uvedenou dohodou předal žalované předmětných , částka, a kdy se tak případně stalo. Okresní soud se těmito otázkami s ohledem na závěr o tom, že žalovaná pohledávka je v každém případě promlčená, zcela správně blíže nezabýval a žádný konkrétní skutkový závěr ohledně nich nepřijal. Odvolací soud považuje za vhodné poznamenat, že pokud by k předání předmětných finančních prostředků žalované skutečně došlo a žalovaná by se tímto způsobem na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, neboť by od něj obdržela plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.), začala by v okamžiku předání předmětné částky žalované běžet nejen objektivní desetiletá promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 638 odst. 1 věty první o. z., ale též tříletá subjektivní promlčecí doba podle § 629 odst. 1 o. z. Jak již totiž odvolací soud vysvětlil výše, pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je u posuzovaného nároku rozhodující, kdy se žalobce dozvěděl, případně měl a mohl dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Přitom není vůbec podstatné, kdy získal rovněž povědomí o právním hodnocení těchto klíčových skutečností. Zjednodušeně řečeno lze konstatovat, že pokud žalobce skutečně žalované předmětnou částku předal, je třeba vycházet z toho, že již v tu chvíli si měl a mohl být vědom toho, že dohoda o vzdání se práva na výživné nemůže jako právní titul obstát a že tedy na straně žalované přijetím peněžních prostředků vzniká bezdůvodné obohacení.

22. Relevantní není ani námitka, že subjektivní promlčecí lhůta žalobci začala běžet až poté, kdy žalovanou vyzval k vrácení částky , částka, . Právo na vydání bezdůvodného obohacení se totiž promlčuje nezávisle na své splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), která se odvíjí od výzvy k plnění adresované ochuzeným obohacenému v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. Za určitých okolností se tak může dokonce stát, že se pohledávka promlčí dříve, než se stane splatnou. Ani případná absence výzvy k plnění nebránila žalobci v možnosti uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení u soudu, počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty tedy rozhodně nelze vázat až k okamžiku marného uplynutí lhůty, která byla žalované stanovena k plnění v písemných výzvách z , datum, a , datum, , jak se snaží naznačit žalobce.

23. Z popsaných důvodů odvolací soud sdílí názor okresního soudu, že žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení v každém případě až po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 o. z., byť tato lhůta (pokud k předání předmětné částky skutečně došlo) nezačala běžet až , datum, , tedy k datu nabytí právní moci rozsudku, jímž bylo žalobci stanoveno výživné pro nezletilého , jméno FO, , nýbrž již v okamžiku převzetí peněžních prostředků žalovanou. Kdy žalovaná (případně) předmětnou částku převzala, to se v řízení prokázat nepodařilo, pro rozhodnutí ve věci však postačí, že se tak nepochybně muselo stát déle než tři roky před datem podání žaloby (, datum, ). Sám žalobce totiž tvrdil, že předmětná dohoda o narovnání byla uzavřena dne , datum, , přičemž žalovaná v této dohodě měla potvrdit převzetí předmětné částky. Pokud by tedy byla tvrzení žalobce pravdivá, muselo by k převzetí částky žalovanou dojít nejpozději k datu , datum, , což by znamenalo, že subjektivní promlčecí lhůta uplynula dne , datum, . Žalovaná tudíž vznesla námitku promlčení důvodně.

24. Okresní soud rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení, a proto odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

25. Žalovaná byla úspěšná i v dovolacím řízení, protože odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Má proto proti žalobci právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady odvolacího řízení žalované tvoří odměna advokátky za jeden úkon právní služby vykonaný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t. “), a to za písemné vyjádření k odvolání žalobce, ve výši , částka, podle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 1 a. t., jedna s tím spojená paušální náhrada hotových výdajů ve výši , částka, podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z těchto položek (tedy z částky , částka, ) ve výši , částka, podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Žalobci tak byla uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení v celkové výši , částka, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupkyně žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).