21 Co 77/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců Mgr. Petra Horáka a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce , narozenou Datum narození Zástupce bytem Adresa Zástupce o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o vzájemném návrhu žalované na odklad zrušení spoluvlastnictví k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 17. prosince 2025 č. j. 6 C 14/2025-126

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích III a IV mění takto:Podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované pozemku parc. č. St. , hodnota, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. , hodnota, – rodinný dům, pozemku parc. č. , hodnota, – ostatní plocha, pozemku parc. č. , hodnota, – zahrada a pozemku parc. č. , hodnota, – zahrada, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, , Katastrálního pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , se zrušuje.Pozemek parc. č. St. , hodnota, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č.p. , hodnota, – rodinný dům, pozemek parc. č. , hodnota, – ostatní plocha, pozemek parc. č. , hodnota, – zahrada a pozemek parc. č. , hodnota, – zahrada, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, , Katastrálního pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , se přikazují do vlastnictví žalované.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu ve výši , částka, tak, že částku , částka, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a částku , částka, v měsíčních splátkách ve výši , částka, , splatných vždy do dvacátého dne každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem.

III. Žalobkyně i žalovaná jsou povinny každá zaplatit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, náhradu nákladů řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl návrh žalované na odklad zrušení spoluvlastnictví, výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, soudní poplatek ze vzájemného návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, výrokem III zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro , adresa, , Katastrálního pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, ), konkrétně pozemku parc. č. st. , hodnota, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. , hodnota, – rodinný dům, pozemku parc. č. , hodnota, – ostatní plocha, pozemku parc. č. , hodnota, – zahrada a pozemku parc. č. , hodnota, – zahrada, výrokem IV nařídil prodej ve veřejné dražbě pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro , adresa, , Katastrálního pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, ), konkrétně pozemku parc. č. st. , hodnota, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. , hodnota, – rodinný dům, pozemku parc. č. , hodnota, – ostatní plocha, pozemku parc. č. , hodnota, – zahrada a pozemku parc. č. , hodnota, – zahrada, s tím, že výtěžek z prodeje se rozdělí mezi účastnice tak, že žalobkyni připadne podíl ve výši ¼ a žalované připadne podíl ve výši ¾, výrokem V rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě žalobkyně ani o vzájemném návrhu žalované, výrokem VI uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto výroku rozsudku a výrokem VII žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto výroku rozsudku.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem s tím, že nemá zájem nabýt spoluvlastnický podíl žalované do svého výlučného vlastnictví. Protože však žalovaná nemá dostatek finančních prostředků na vypořádání, žalobkyně navrhla nařízení prodeje nemovitostí a rozdělení výtěžku z prodeje mezi účastnice podle jejich spoluvlastnických podílů. Žalovaná namítala, že v nemovitostech bydlí celá její početná rodina a nemají jinou možnost bydlení. Vypořádací podíl je schopna zaplatit tak, že částku , částka, jednorázově a poté ve splátkách ve výši , částka, měsíčně. Má zájem o přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví a s jejich prodejem nesouhlasí. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyni náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ a žalované o velikosti ¾. Nemovitosti (zejména rodinný dům) nelze rozdělit na více bytových jednotek. Obvyklá cena nemovitostí činí podle znaleckého posudku , částka, . Okresní soud věc posoudil po právní stránce podle § 1140, 1144, 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že není žádných překážek pro zrušení spoluvlastnictví, přičemž rozdělení nemovitostí není možné (§ 1144 o. z.). Okresní soud se proto dále zabýval tím, zda je lze přikázat nemovitosti jedné ze spoluvlastnic za přiměřenou náhradu ve smyslu § 1147 věta první o. z. Vycházel z toho, že žalobkyně o přikázání nemovitostí zájem nemá a žalovaná naopak zájem (výrazný) má. Současně se okresní soud zabýval i solventností žalované, tedy její schopností zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , usnesení , spisová značka, ). Solventnost spoluvlastníka přitom má být v zásadě prokázána již v okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoli prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že potřebné prostředky v přiměřené době získá. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , nález Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, ). Žalovaná přitom svoji solventnost neprokázala. I kdyby ihned zaplatila žalobkyni částku , částka, a následně splácela , částka, měsíčně, pak by celý vypořádací podíl ve výši , částka, splácela více než tři roky. S ohledem na nezanedbatelnou inflaci by i v případě řádného splácení byla žalobkyně navrhovaným způsobem splácení podílu poškozena. Okresní soud proto v souladu s § 1147 věta druhá o. z. rozhodl o prodeji nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že účastnicím bude vyplacen výtěžek z prodeje ve výši odpovídající jejich spoluvlastnickým podílům.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, které směřovalo proti výrokům III a IV rozsudku, kterým bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a nařízen prodej nemovitostí ve veřejné dražbě. Namítla, že rozsudek sice formálně vychází z platné právní úpravy, je však v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti proporcionality a ochrany slabší strany, neboť vede k nucenému prodeji rodinnému domu proti vůli většinového spoluvlastníka. Nemovitost slouží jako bydliště více generací rodiny žalované, přičemž značnou část obyvatel tvoří osoby se zdravotním postižením (neslyšící) a nezletilé děti. V domě bydlí žalovaná, její neslyšící syn , jméno FO, , jeho družka , jméno FO, , rovněž neslyšící a se zdravotním vývodem, jejich tři nezletilé děti, dcera , jméno FO, a synové, oba neslyšící a dcera syna žalované , jméno FO, se dvěma malými dětmi. Žádná z těchto osob nemá jiné reálné bydlení. Dopady vystěhování by v tomto případě nebyly pouze majetkové, ale existenční. Žalovaná přitom po celou dobu trvání spoluvlastnictví žalobkyni řádně hradila částky odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu a ta tak nebyla nijak ohrožena na svých majetkových právech. Okresní soud se tak nesprávně nezabýval možností přikázání nemovitostí žalované jako většinové spoluvlastnici za přiměřenou náhradu, a to ani formou splátkového kalendáře, přestože tato varianta byla reálná. Žalobkyně jako menšinový spoluvlastník nabyla svůj spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ přibližně před rokem za částku , částka, , přičemž během několika měsíců je tentýž podíl oceňován na částku kolem , částka, , aniž by žalobkyně do nemovitosti jakkoli investovala. Prodej rodinného domu za těchto okolností odporuje dobrým mravům, neboť vede k likvidaci dlouhodobého rodinného bydlení ve prospěch krátkodobého spekulativního zisku menšinového spoluvlastníka. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích změnil tak, že se návrh na prodej nemovitosti zamítá a nemovitosti byly přikázány žalované.

4. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích III a IV jako věcně správný potvrdil a ztotožnila se i s jeho argumentací. V souladu s důvody okresního soudu připomněla, že žalovaná má v případě prodeje možnost získat významný výtěžek odpovídající jejímu podílu, který může použít k řešení bydlení. Žalovaná svoji solventnost neprokázala a sama tvrdila variantu splácení náhrady ve splátkách po dobu přesahující tři roky bez jistoty pro žalobkyni a s rizikem znehodnocení této částky v čase. Žalobkyně prodej nemovitostí neprosazuje spekulativně a využívá svého zákonného práva domáhat se vypořádání spoluvlastnictví. Spoluvlastnictví je v projednávané věci dlouhodobě nefunkční. V rodinném domě fakticky bydlí více než desítka osob, které nejsou spoluvlastníky, přičemž žalobkyni za tento stav je hrazena pouze částka ve výši , částka, měsíčně.

5. Žalobkyně pak v písemném doplnění svého vyjádření dále uvedla, že žalovaná od počátku řízení sice usiluje o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, ale ze zjištění soudu vyplývá, že přiměřenou náhradu by byla schopna a ochotna žalobkyni zaplatit pouze ve splátkách. Takové řešení je v rozporu s judikaturou (viz nález Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, ).

6. Zástupkyně žalované na jednání před odvolacím soudem přednesla písemné odvolání žalované, na které odkázala a dodala, že žalobkyni je stále schopna zaplatit žalobkyní přiměřenou náhradu způsobem, kterým navrhovala v řízení před okresním soudem, přičemž její poměry a poměry užívání rodinného domu se nijak nezměnily.

7. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání je opodstatněné.

8. Při posuzování rozsahu, v jakém žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně (a v jakém rozsahu má odvolací soud věc projednat ve smyslu § 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná svým odvoláním nenapadala výroky I a II rozsudku okresního soudu, kterými byl zamítnut její návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví a uložena povinnost za tento návrh soudní poplatek. Odvolací soud přezkoumal výroky III a IV rozsudku okresního soudu, kterými bylo zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví (viz nález Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, ).

9. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

10. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

11. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

12. Odvolací soud je ve shodě soudem prvního stupně v tom, že okolnostmi tvrzené žalovanou nelze kvalifikovat jako skutečnosti, které by mohly odůvodnit zamítnutí návrhu na zrušení spoluvlastnictví s odkazem na § 1140 odst. 2 věta druhá o. z., podle které spoluvlastník nesmí žádat o zrušení spoluvlastnictví nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Námitka škodlivosti žádaného zrušení spoluvlastnictví může být odůvodněna pouze okolnostmi pomíjejícího rázu, nikoliv trvalými nebo takovými, jejichž změny nebo konce nelze očekávat v dohledné době (viz rozhodnutí , spisová značka, ). Odkázanost žalované a jejích rodinných příslušníků na bydlení v domě, který má být vypořádán, není zřetelně okolností, u které by bylo možné spatřovat v dohledné době změnu a nemůže proto zamítnutí návrhu na zrušení vypořádání, který podala žalobkyně jako druhá spoluvlastnice, odůvodnit. Odvolací soud se k tomuto právnímu posouzení stručně vyjadřuje pouze z toho důvodu, že žalovaná ve svém odvolání mimo jiné navrhla i „zachování dosavadního nájemního režimu“.

13. V řízení bylo prokázáno a nestalo se ani mezi účastníky sporným, že žalobkyně nemá zájem o přikázání společných nemovitostí a žalovaná naopak má tento zájem zcela zásadní.

14. Stěžejní otázkou se stalo hledisko kredibility (solventnosti) žalované, tedy její schopnosti vyplatit žalobkyni přiměřenou náhradu podle § 1147 věta první o. z.

15. Odvolací soud má za to, že závěry okresního soudu o nedostatku solventnosti žalované jsou obecně jistě správné a v souladu s jím citovanou judikaturou a v tomto by mohl odůvodnění okresního soudu jen opakovat. Přesto odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud některé okolnosti dané specifikou případu, jenž jsou pro posouzení míry solventnosti žalované významné, nedocenil, respektive k ní nepřihlédl, a proto není jeho právní posouzení věci o způsobu vypořádání spoluvlastnictví nikoli přikázáním společné věci žalované, ale prodejem společné věci, správné.

16. Nejvyšší soud ve své judikatuře (viz např. rozsudek sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ) dochází k závěru, že spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je solventní. Přichází-li do úvahy přikázání věcí více dosavadním spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže, přičemž musí vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska. Nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílu spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. U nemovitosti sloužící k bydlení je třeba přihlížet i k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, popřípadě do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Je třeba přihlížet i k likviditě, tedy k schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Okresní soud správně vycházel z toho, že judikatura je ustálena na názoru, že solventnost spoluvlastníka, kterému má být věc přikázána do výlučného spoluvlastnictví, musí být prokázána už v okamžiku vydání soudního rozhodnutí (nyní např. naposledy usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Pokud není najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje, či je v přiměřené době získá, podmínka solventnosti není splněna. Zda je podmínka solventnosti splněna, je třeba posuzovat s ohledem na individuální okolnosti a hodnocení konkrétních důkazů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ).

17. Mezi účastníky panovala shoda v tom, že žalobkyně nemá zájem o přikázání společných nemovitostí a naproti tomu žalovaná tento zájem má. Již z tohoto důvodu nebylo lze uvažovat o tom, že by nemovitosti byly přikázány žalobkyni, neboť dlouhodobě ustáleně a správně traktovaným předpokladem, který vyjadřuje i úprava o. z., je skutečnost, že spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, s tímto postupem souhlasí (viz Občanský zákoník III, Spáčil a kolektiv, Komentáře nakladatelství C.H.Beck, První vydání 2013, strana 610). I kdyby tomu tak nebylo, má odvolací soud za to, že kritéria pro přikázání společných nemovitostí svědčila výrazně více žalované než žalobkyni.

18. Jak bylo shora připomenuto, judikatura připouští, že podmínka solventnosti nemusí být vždy dána vyplacením „z ruky do ruky“, ale může být splněna jinak (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Zda je podmínka solventnosti splněna, je třeba posuzovat s ohledem na individuální okolnosti a hodnocení konkrétních důkazů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Stanovení podmínky solventnosti důkazem schopnosti vyplatit přiměřenou náhradu za vypořádací podíl již v době rozhodování soudu tedy neplatí absolutně. Judikatura přitom nevylučuje žádnou skutečnost, která by mohla být soudem zohledněna jako individuální okolnost případu, pro posouzení solventnosti významná. Odvolací soud z toho vyvozuje, že lze (a to i při posouzení solventnosti spoluvlastníka) přihlédnout i k povaze a intenzitě naplnění okolností, které by byly jinak významné pro přikázání podílu tomuto spoluvlastníkovi.

19. V projednávané věci to byla žalovaná, která projevila zájem o přikázání spoluvlastnického podílu a je přitom většinovou spoluvlastnictví nemovitostí. Společné nemovitosti vždy užívala a užívá pro potřeby bydlení a jinou možnost bydlení nemá. Bytové potřeby s ní uspokojuje i její početná rodina a příslušníky společné domácnosti jsou i nezletilé děti a zdravotně postižené osoby. O tom nebylo mezi účastníky sporu a odvolací soud vzal toto shodné tvrzení účastníků za své skutkové zjištění a nepotřeboval proto zapotřebné k němu provádět další dokazování (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). To platí shodně i pro tvrzení žalované, že je schopna vyplatit žalobkyni přiměřenou náhradu ve výši , částka, tak, že částku , částka, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a částku , částka, v měsíčních splátkách ve výši , částka, . Žalovaná plnila i svou právní povinnost platit žalobkyni náhradu za užívání společné věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu, ať už po stránce právní šlo o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ), nebo o plnění na základě dohody spoluvlastníků o užívání společné věci (žalovaná tuto platbu nazývala „nájemným“).

20. Žalobkyně naproti tomu spoluvlastnický podíl nabyla nepochybně jen za účelem generování zisku, ať by byl realizován prodejem věci nebo jejím nájmem a podobně. Žalobkyně je právnickou osobou, která, pokud nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti ¼, pak jistě ne s cílem nemovitosti jakkoli užívat. Žalobkyni je třeba dát za pravdu pouze v tom, že takové počínání nelze bez dalšího kvalifikovat jako zjevné zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany (§ 8 o. z.), nebo že by žalobkyně nabytím spoluvlastnického podílu nejednala v právním styku poctivě (§ 6 odst. 1 o. z.) a z tohoto svého nepoctivého činu nyní při vypořádání spoluvlastnictví těžila (§ 6 odst. 2 o. z.). To platí plně i pro podání návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť tímto postupem žalobkyně jako spoluvlastník pouze realizuje své právo nesetrvávat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.). Nicméně jde o okolnosti, jež jsou významné primárně jako hledisko (nikoli jistě jediné) pro rozhodnutí soudu, které ze spoluvlastnic společnou věc přikázat a následně v projednávané věci i při posuzování solventnosti žalované. Je totiž zjevné, že to bude právě žalovaná, která společnou věc využije jednoznačně účelněji (k bydlení svému a své rodiny), než žalobkyně (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ).

21. Kritérium solventnosti se do rozhodování soudu promítá ve dvou rovinách, jednak jde o samotný důkaz solventnosti, tedy posouzení toho, zda spoluvlastník, který věc žádá, relevantně prokázal, že je schopen si finanční prostředky opatřit, a pokud s nimi v době rozhodnutí nedisponuje, tak výjimečně zda potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , usnesení sp. zn. , spisová značka, ) a jednak jde o stanovení pariční lhůty k zaplacení přiměřené náhrady ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud právě ve svém usnesení sp. zn. , spisová značka, připomněl obecnou úpravu pariční lhůty ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. v té souvislosti, že soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti než jsou tři dny od právní moci rozsudku nebo stanovit, že peněžité plnění se může splácet ve splátkách, ale měl by mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran a v poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměli opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě k plnění (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn , spisová značka, ).

22. Žalovaná nabídla (a podle odvolacího soudu i prokázala), že je schopna zaplatit přiměřenou náhradu způsobem shora opakovaně uvedeným, tj. stručně řečeno část náhrady „okamžitě“ a část ve splátkách s tím, že náhrada by tak byla zcela uhrazena za 40 měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud si byl vědom, že takto nastavené splátky podstatně přesahují lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku, od níž by se měl soud odchýlit jen výjimečně (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně rozhodnutím soudu své vlastnické právo ztrácí, nicméně shora vyložené okolnosti věci odůvodňují závěr, že takový zásah do práv žalobkyně je v projednávané věci přijatelný a zcela vyvážený zájmem žalované na přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví. Žalobkyně je právnickou osobou, která evidentně nabyla spoluvlastnický podíl jen za účelem generování zisku. To odvolací soud sice bez výjimky respektuje, nicméně k tomu musí při úvaze o míře dopadu stanovení pariční lhůty ve splátkách do její práv a majetkové situace, přihlédnout.

23. Souhrnně řečeno odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná svoji solventnost ve smyslu shora připomenuté ustálené judikatury prokázala a jsou dány i důvody pro to, aby výjimečně bylo soudem rozhodnuto, že peněžité plnění představující přiměřenou náhradu ve smyslu § 1147 věta první o. z. se můžu stát ve splátkách (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

24. Odvolací soud proto podle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výrocích III a IV změnil tak, že I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích III a IV mění tak, že podílové spoluvlastnictví zrušil, společné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalované a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu ve výši , částka, tak, že částku , částka, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a částku , částka, v měsíčních splátkách ve výši , částka, , splatných vždy do dvacátého dne každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

25. Odvolací soud pouze v souvislosti se svým rozhodnutím o splátkách zdůrazňuje, že žalobkyni poskytl ochranu jejího právního postavení věřitelky i tím, že stanovil ztrátu výhody splátek ve smyslu § 1931 o. z., což znamená, že nesplní-li žalovaná jako dlužnice některou splátku, má žalobkyně jako věřitelka právo na vyrovnání celé pohledávky s tím, že toto právo může uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

26. Protože odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, musel rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř.), ale znovu i o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, vycházeje z judikatury Ústavního soudu (viz naposledy např. nález Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, ), podle kterého zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. judicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník v řízení ponese své náklady sám. Odvolací soud v tomto řízení nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly výjimečné přiznání náhrady nákladů některému z účastníků.

27. Odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. musel znovu rozhodnout i o náhradě nákladů řízení, které vznikly státu vyplaceným znalečným v celkové výši , částka, . Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Není správným právní názor okresního soudu, že o povinnosti nahradit náklady řízení státu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, by měl soud rozhodnout podle velikosti spoluvlastnických podílů účastníků. Takové kritérium z ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. ani z ustálené judikatury nevyplývá a postup okresního soudu tak vychází z nesprávného výkladu § 148 odst. 1 o. s. ř. Podle názoru odvolacího soudu by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. měl vycházet z právního názoru Ústavního soudu, který se vztahuje k rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky – viz shora. Nelze tedy bez dalšího vycházet z prostého výsledku řízení, tedy úspěchu či neúspěchu účastníků a pokud v tomto typu řízení platí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zásada aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., pak se tato zásada musí logicky do rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení státu promítnout tak, že tato povinnost bude uložena účastníkům rovným dílem a pouze ve výjimečných případech může soud rozhodnout jinak. Pokud odvolací soud nezjistil žádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků navzájem, pak není ani důvod k tomu, aby povinnost k náhradě nákladů řízení státu byla ukládána výlučně (nebo z větší části) jednomu z účastníků. Odvolací soud nezjistil přitom ani žádné skutečnosti (vyplývající např. z povahy vzniklých nákladů, procesních postojů účastníků v souvislosti se vznikem těchto nákladů a podobně), které by se vztahovaly výlučně k otázce náhrady nákladů řízení státu (zde znalečného znalci za ocenění společných nemovitostí) a odůvodnily rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu rozdílné od rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Důkaz znaleckým posudkem byl proveden v zájmu obou stran sporu. Odvolací soud pak jen připomíná, že takové právní posouzení není v zásadě ani v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. , spisová značka, ). Odvolací soud proto každé z účastnic uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, náhradu nákladů řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).