22 Co 145/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., a JUDr. Lucie Lubasové ve věci žalobkyně: Anonymizováno . Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupena advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 Sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o náhradě platu ve výši 77.341,35 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 5. 2024, č. j. 17 C 45/2024-40,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení , částka, s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalovaného (výrok II).

2. Ve věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím jako náhrady platu za duben, květen a červen 2021. Uvedla, že u žalovaného pracovala se sjednaným druhem práce učitelka a ke konci dubna 2021 jí byl předložen tiskopis nazvaný „žádost o poskytnutí pracovního volna“, a to v návaznosti na její sdělení, že se odmítá podrobit testům na přítomnost viru SARS-CoV-2 (dále také „vir“), následně bylo žalobkyni zamezeno vykonávat přímou činnost prezenčním způsobem v prostorách žalovaného. V období od , datum, do , datum, žalovaný evidoval v docházce žalobkyně 298,30 hodin neplaceného volna. Podle žalobkyně však za toto období jí náleží náhrada platu. Žalobkyně poukázala na to, že mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, na základě kterého bylo zavedeno testování na přítomnost viru, mimořádným způsobem zasáhlo do jejich práv na svobodu pohybu, práva na práci i práva na zdraví, práva na ochranu soukromého a rodinného života. Toto opatření pak bylo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu zrušeno. Žalobkyně dále tvrdila, že její hrubý hodinový výdělek činil , částka, , za měsíc duben 2021 bylo u žalobkyně evidováno 7,28 hodin neplaceného volna, za toto období tedy žalobkyni náleží náhrada ve výši , částka, , za květen 2021 je u žalobkyně evidováno 87,30 hodiny neplaceného volna, za tento měsíc tak žalobkyni náleží náhrada platu ve výši , částka, a za červen 2021 žalovaný evidoval u žalobkyně 174,60 hodin neplaceného volna, za měsíc červen tak žalobkyni náleží náhrada platu ve výši , částka, . Žalovaný žalobkyni odmítl tuto náhradu platu vyplatit, proto se žalobkyně domáhá svého práva žalobou.

3. Žalovaný nárok žalobkyně označil za nedůvodný, uvedl, že není pasivně legitimován k náhradě ztráty na výdělku, která svojí povahou, dle tvrzení žalobkyně odpovídá náhradě škody způsobené nezákonným mimořádným opatřením. Je vyloučeno, aby žalovaný odpovídal jako zaměstnavatel za škodu vzniklou žalobkyni podle jejích tvrzení mimořádným opatřením vydaným ministerstvem. Žalovaný nemohl umožnit přítomnost žalobkyni na pracovišti, pokud se nepodrobila v posledních sedmi dnech testu na vir. Žalobkyně tuto povinnost splnit odmítala, proto se jednalo o překážku na straně zaměstnance, tedy žalobkyně a žalobkyni tak nemůže náležet náhradu platu.

4. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně v rozhodném období dubna až června 2021 byla zaměstnankyní žalovaného v pracovní pozici učitelka. Žalobkyně v rozhodném období od , datum, do , datum, nevykonávala práci, neboť neodučila hodiny v plném rozsahu, když se odmítla podrobit testování na přítomnost viru, neboť to považovala za nepřiměřený zásah do její tělesné integrity.

5. Okresní soud nárok žalobkyně posoudil jako nárok na náhradu platu za dobu, po kterou žalobkyně nevykonávala práci z důvodu své nepřítomnosti v místě pracoviště, když důvodem její nepřítomnosti bylo odmítnutí podrobit se testování na vir. Okresní soud uzavřel, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť je zaměstnavatelem žalobkyně. Dále poukázal na vydaná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , která upravovala opatření o testování zaměstnanců škol a které bylo zrušeno opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, s účinností od , datum, . Dále na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví , datum, , č. j. , Anonymizováno, o opatření o testování zaměstnanců, které bylo zrušeno opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, s účinností od , datum, a část byla zrušena i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Obě opatření byla vydána na základě tzv. pandemického zákona č. 94/2021 Sb. Okresní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zde dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uvedl, že uvedený pandemický zákon umožnil nařídit testování zaměstnanců a zároveň zaměstnancům uložil povinnost podrobit se testování, v němž je implicitně obsaženo vyloučení potřeby souhlasu s takovým úkonem, neboť splnění zákonné povinnosti nemůže být podmíněno souhlasem povinné osoby. Okresní soud tvrzení žalobkyně, že mimořádná opatření byla nezákonná označil jako vytržená z kontextu, neboť Nejvyšší správní soud svými rozhodnutími nezrušil právě testování zaměstnanců, ať již obecně či toliko zaměstnanců škol. Naopak tato povinnost v přezkumu Nejvyššího správního soudu obstála. Dále okresní soud dovodil, že každý zaměstnanec byl na základě výše uvedených opatření povinen se testu podrobit, neboť se jednalo o povinnost vyplývající z právního předpisu vztahující se k vykonávané práci, kterou je zaměstnanec dle § 301 písm. c) zákoníku práce povinen dodržovat. Žalovaný pak byl povinen umožnit žalobkyni přístup na pracoviště pouze za splnění podmínek předvídaných mimořádnými opatřeními a žalobkyně byla povinna podrobit se testu a nebyla oprávněna testování odmítnout. Mimořádná opatření a jimi stanovené povinnosti byly přezkoumány, v rámci přezkumu byla vydána řada rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, ve kterých mimořádná opatření obstála, a ze kterých vyplývá i ten závěr, že ani nejinvazivnější z možných metod antigenního testování na pracovišti, není takovým zásahem do tělesné integrity, či dokonce lidské důstojnosti dotčených osob, která by mohla být oprávněným důvodem k rezignaci na zavedení plošného testování zaměstnanců (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Okresní soud dále dovodil, že pokud žalobkyně byla povinna se testu podrobit bez možnosti odmítnutí, odmítnutí testování nemohlo založit ani jinou důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnavatele dle § 199 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyni proto nevzniklo právo na náhradu platu. Z tohoto důvodu okresní soud žalobu zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení okresní soud přiznal podle § 142 odst. 1 o.s.ř. úspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů se skládala z odměny za šest úkonů právní služby po , částka, , šest paušálních náhrad po , částka, , osm náhrad za ztrátu času po , částka, , náhrady cestovného , částka, a DPH z uvedených částek. Celkově tak náhrada byla přiznána ve výši , částka, a tuto uložil žalobkyni nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 o.s.ř.).

6. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání. Uvedla, že v období od , datum, do , datum, neodpracovala celkem , hodnota, hodiny, u kterých jí žalovaný evidoval „neplacené volno“. Za dobu čerpání tohoto neplaceného volna žalobkyně nevykonávala ve shora uvedeném období přímou pedagogickou činnost prezenčním způsobem, přesto jí dle jejího přesvědčení náhrada platu náleží, neboť jí práce nebyla žalovaným v uvedeném období přidělována s odůvodněním, že se žalobkyně nepodrobila testování na přítomnost viru. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný požadoval po žalobkyni, aby se podrobila testu na přítomnost viru, patrně v návaznosti na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, . Sám žalovaný ve svém vyjádření svůj tvrzený požadavek na podrobení se testu rovněž dovozoval od tohoto opatření. Žalobkyně pak poukázala na to, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6 .2021, sp. zn. , spisová značka, , byly články IV. a V. a článek VI. odst. 3 uvedeného mimořádného opatření v pozdějším znění zrušeny a žalobkyně je proto přesvědčena, že v důsledku shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neměla v rozhodné době povinnost podstoupit testování a žalovaný ani nebyl oprávněn jeho podstoupení vyžadovat.

7. Pokud by se odvolací soud neztotožnil s názorem žalobkyně a dospěl by k závěru, že bylo povinností žalobkyně podstoupit testování, tak žalobkyně poukazuje na to, že v řízení u soudu prvého stupně nebylo nijak prokázáno, že žalovaný žalobkyni vyzval k tomu, aby se testům podrobila, ač to žalovaný ve svém vyjádření tvrdil. Zde žalobkyně odkázala na opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, ve znění mimořádného opatření ze dne , datum, tak na opatření ze dne , datum, . Odkázala na to, že obě opatření vymezovala případnou povinnost zaměstnance podrobit se testování na výzvu zaměstnavatele. V řízení před soudem prvého stupně však nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni vyzval k podrobení se testování. K tomu žalobkyně uvedla, že žalovaný jako důkaz svého tvrzení označil toliko dopis žalobkyně ze dne , datum, , ze kterého ovšem vyplývá pouze to, že jím žalobkyně reagovala na žalovaným předloženou listinu označenou jako „žádost o poskytnutí pracovního volna“. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že došlo „ke konkludentnímu uzavření dohody účastníků o poskytnutí pracovního volna bez náhrady“. Tento závěr je podle žalobkyně zcela v rozporu s přípisem žalobkyně ze dne , datum, , ve kterém žalobkyně odmítá podat žádost o poskytnutí pracovního volna. To, že žalobkyně v tomto přípise odkazovala na stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí nelze klást k její tíži. Podle žalobkyně pak pro danou věc není ani podstatné to, že žalobkyně dne , datum, uzavřela dohodu o skončení pracovního poměru, ve které je uvedeno, že vzájemné závazky vyplývající z pracovního poměru jsou vypořádány a akceptovala, že jí nebude náhrada platu poskytnuta. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že ujednání, jímž zaměstnanec sprostí zaměstnavatele povinnost poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu za období, v němž zaměstnanec nemůže vykonat práci pro překážky v práci na straně zaměstnavatele a za které mu z tohoto důvodu přísluší náhrada mzdy nebo platu, se nepřihlíží. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a v plném rozsahu její žalobě vyhověl, případně, aby rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V průběhu odvolacího řízení pak žalobkyně rozsáhle odůvodnila svůj postoj k testování na přítomnost viru.

8. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Poukázal na to, že byl nucen v rozhodném období postupovat podle tehdy platných mimořádných opatření, na základě kterých měl povinnost testovat zaměstnance na vir a v případě že se zaměstnanci nepodrobí tomuto testování, nebyl oprávněn umožnit takovému zaměstnanci výkon práce. Povinnost podrobit se testu vyplývala z uvedených opatření, zaměstnanec byl povinen při výkonu práce dodržovat právní předpisy vztahující se k vykonávané práci, a tudíž i případná výzva žalovaného k testování nebyla rozhodná, neboť bylo povinností zaměstnance, tedy žalobkyně, podrobit se testování před nástupem do zaměstnání. Navíc žalobkyně v průběhu dokazování před soudem prvého stupně nijak nezpochybňovala skutečnost, že by nebyla žalovaným k testování na základě jeho pokynu vyzvána a ze všech vyjádření žalobkyně zcela vyplývá, že žalobkyně testování odmítla. Z logiky věci je tedy nepochybné, že nejprve muselo předcházet vyzvání k testování ze strany zaměstnavatele, které pak žalobkyně odmítla.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

10. Žalobkyně se v dané věci domáhá náhrady platu z důvodu překážky v práci. Žalobkyně tvrdí, že v rozhodném období, tedy od , datum, do , datum, nevykonávala práci v rozsahu 298,30 hodin, ale tuto práci nevykonávala v důsledku překážky, která jí zabránila práci vykonávat.

11. Překážky v práci zákoník práce rozděluje na překážky v práci na straně zaměstnance (§ 191 až 206 zákoníku práce) a překážky v práci na straně zaměstnavatele (§ 207 až 210 zákoníku práce). Na straně zaměstnavatele se vyskytují dvě skupiny překážek, a to prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelnou událostí (§ 207) a jiné překážky (§ 208 až 210). Soudní praxe zastává dlouhodobě názor, že u překážky v práci ve smyslu § 208 jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru, přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zdali ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil. Náhrada platu podle § 208 má tedy charakter ekvivalentu platu, který si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy ovšem může i zaměstnanec dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu platu podle § 208 zákoníku práce (srovnej s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, zveřejněný pod číslem 44/2008 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , či sp. zn. , spisová značka, ).

12. V posuzované věci není pochyb o tom, že v rozhodném období od , datum, do , datum, žalovaný nepřiděloval (nemohl přidělovat z důvodu nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti) žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, ač takovou práci měl, a žalobkyně nebyla ochotna za podmínek, které byly stanoveny výše zmíněnými mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví a které byly pro žalovaného závazné, práci podle pracovní smlouvy konat.

13. Podle § 171 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád se podává, že podle této části postupují správní orgány v případech, kdy jim zvláštní zákon umožňuje vydat závazné opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím. Opatření obecné povahy stojí na pomezí dvou typických forem rozhodovacích činností správních orgánů, a to normativních a individuálních právních aktů. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu a odborných názorů jsou pojmovými znaky opatření obecné povahy neurčitý okruh adresátů a konkrétnost a určitost věci, které se dané opatření obecné povahy týká. Opatření obecné povahy v sobě spojují znaky jak právních předpisů, tak znaky správního rozhodnutí, tzn. že odkazuje na konkrétní předmět, který může být vymezen jak prostorově, tak i věcně a jeho účinky dopadají na neurčitý počet adresátů. Zároveň opatření obecné povahy závazně stanoví práva a povinnosti adresátům vně systému veřejné správy. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví splňují všechny znaky opatření obecné povahy (vnější závaznost, obecné vymezení adresátů, konkrétnost předmětů regulace) a jsou proto opatřeními obecné povahy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, .

14. Jak bylo výše uvedeno, na jedné straně uvedená mimořádná opatření ukládala zaměstnavateli, který je školou nebo školským zařízením, nejpozději od , datum, umožnit svým zaměstnancům osobní přítomnost na pracovišti zaměstnavatele, ale pouze za předpokladu, že zaměstnanec nemá příznaky onemocnění COVID-19 a podstoupil POC antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 nebo v prostorách zaměstnavatele, který zaměstnavatel určí, preventivní antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru prostřednictvím testu poskytnutého mu zaměstnavatelem. Tato opatření byla obecné povahy, tzn. že každý (i žalobkyně) byl povinen se uvedenými opatřeními řídit.

15. Rozsah povinností vyplývajících z mimořádných opatření mohl zaměstnavatel vtělit do interního předpisu (§ 101 a následující zákoníku práce), takže povinnosti vyplývající z mimořádných opatření se staly součástí interních pravidel upravujících bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci. Nelze však vyloučit, aby takový pokyn k dodržování povinností vyplývajících z mimořádného opatření, byl součástí individuálního pokynu nadřízeného zaměstnance (§ 349 odst. 2 zákoníku práce) uděleného za účelem zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Dodržení takového pokynu je zaměstnanec oprávněn odmítnout pouze v případě jeho rozporu s právním předpisem. V dané věci podle odvolacího soudu není pochybnost, že žalovaný byl připraven se řídit mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, , když se rozhodl testovat své zaměstnance před vstupem do zaměstnání. To, že vydal pokyn k testování zaměstnanců a žalovaná si tohoto pokynu byla vědoma, vyplývá zcela zřejmě z prohlášení žalované, která od počátku tvrdí, že se odmítla podrobit testu na přítomnost viru, což zaměstnavateli sdělila dopisem ze dne , datum, . V tomto dopise žalovaná uvádí, že se odmítá podrobit požadovanému testování z důvodu, že by tím bylo zasaženo do její tělesné integrity. Žalobkyně přitom netvrdila, že by jí v testování bránil její zdravotní stav.

16. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně ač byla poučena o tom, že práci na pozici učitelky může vykonávat na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že podstoupila POC antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 nebo v prostorách zaměstnavatele, který zaměstnavatel určí, postoupí preventivní antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru prostřednictvím testu poskytnutého jí zaměstnavatelem. Žalobkyně však odmítla takovéto testování, a proto nemohla vykonávat práci, kterou měla sjednanou v pracovní smlouvě, neboť její přítomnost v práci vylučovalo její jednání. Podle odvolacího soudu zaměstnavatel se musel podrobit opatření obecné povahy, které mu ukládalo povinnost umožnit práci zaměstnanců škol v rozhodném období pouze po vykonání uvedeného antigenního testu, anebo po předložení výsledku POC antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2.

17. V posuzované věci je tedy zřejmé, že žalovaný nepřiděloval v rozhodném období žalobkyni práci, neboť jí přidělovat nemohl z důvodu nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti, ačkoliv žalovaný práci podle pracovní smlouvy uzavřené s žalobkyní přidělovat žalobkyni mohl. Přidělení práce žalobkyni zabránilo pouze to, že žalobkyně nebyla ochotna se za podmínek, které byly stanoveny zmíněným mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, které byly pro žalovaného závazné, práci podle pracovní smlouvy konat. Žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok na náhradu platu ve smyslu § 208 zákoníku práce. Jednání žalovaného nelze označit ani jako diskriminační, neboť se týkalo všech zaměstnanců, vyplývalo z opatření obecné povahy a žalobkyně sama nepředložila žádné lékařské potvrzení o tom, že by výkon práce za splnění podmínek, které vyžadovalo mimořádné opatření znamenalo pro ni bezprostřední ohrožení zdraví. Žalovaný tedy nemusel ve vztahu k žalobkyni přijímat přiměřená opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona, resp. článku 5 Směrnice rady 2000/78/EN ze dne , datum, , neboť nebyl seznámen s ohrožením zdraví zaměstnance.

18. Z tvrzení žalobkyně pak ani nevyplývá, že by na straně žalobkyně existovaly osobní překážky v práci ve smyslu § 199 odst. 1 zákoníku práce, pro které nemohla vykonávat přidělenou práci a zaměstnavatel byl jí povinen poskytnout ve stanovených případech i náhradu platu. Odmítnutí podrobení se antigennímu testu není vyjmenováno v okruhu překážek v práci, za které přísluší náhrada mzdy nebo platu (§ 199 odst. 2 zákoníku práce).

19. Z uvedených důvodů není podstatné, zda došlo mezi účastníky k ujednání o poskytnutí pracovního volna bez náhrady platu, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, žalobkyni vůbec nevznikl nárok na náhradu platu v rozhodném období, neboť v daném období nevykonávala práci dle pracovní smlouvy v rozsahu požadovaných 298,30 hodin, a to nikoliv pro překážku v práci na straně zaměstnavatele, nebo pro důležitou překážku v práci na straně zaměstnance, za kterou by zaměstnanci náležela náhrada platu. Žalovanému tedy nevznikla povinnost žalobkyni vyplatit plat, ani náhradu platu.

20. Z uvedených důvodů je i nerozhodné to, zda se žalobkyně vzdala v rámci dohody o skončení pracovního poměru nároku na výplatu náhrady platu, neboť jí takovýto nárok ani nevznikl.

21. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, neboť okresní soud o těchto nákladech rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejích výši správně stanovil.

22. Právo na náhradu odvolacího řízení bylo přiznáno úspěšnému žalovanému podle § 224 odst. 1 za užití § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady spočívají v odměně za dva úkony právní služby po , částka, , dvě paušální náhrady hotových výdajů pod , částka, , šest půlhodin za ztrátu času po , částka, , v jízdném zástupkyně žalovaného k odvolacímu jednání a z 21 % DPH z uvedených částek. Náklady odvolacího řízení je žalobkyně povinna nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).