17 C 45/2024

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kristýny Polákové a přísedících Jany Kusé a Miroslavy Horáčkové ve věci žalobkyně: Anonymizováno . Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupena advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o vyplacení náhrady platu ve výši 77 341,35 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 77 341,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 886,25 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení, z částky 22 619,43 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení a z částky 45 238,86 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 36 135 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 77 341,35 Kč s příslušenstvím jako náhradu platu za duben, květen a červen 2021. Uvedla, že pracovala u žalovaného se sjednaným druhem práce „učitelka“ a ke konci dubna 2021 jí byl předložen tiskopis nazvaný „žádost o poskytnutí pracovního volna“, a to v návaznosti na její sdělení, že se odmítá podrobit testům na přítomnost viru SARS-CoV-2 (dále i jen „vir“), a následně bylo žalobkyni zamezeno vykonávat přímou činnost prezenčním způsobem v prostorách žalovaného. Za období od 26. 4. 2021 do 30. 6. 2021 evidoval žalovaný v docházce žalobkyně 298,30 hodin „neplaceného volna“. Žalobkyni za toto období však náhrada platu náleží. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví závažným způsobem zasáhlo do práva žalobkyně na svobodu pohybu, práva na práci i práva na zdraví a práva na ochranu soukromého a rodinného života, ministerstvo nebylo oprávněno vydat opatření a žalobkyně neměla povinnost vykonávat práci jen za podmínek absolvování testu. Navíc bylo mimořádné opatření zrušeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Průměrný hodinový hrubý výdělek žalobkyně činil 259,10 Kč, za duben 2021 žalovaný evidoval u žalobkyně 7,28 hodin neplaceného volna, žalobkyni za tento měsíc proto náleží náhrada ve výši 1 866,25 Kč. Za květen 2021 žalovaný evidoval u žalobkyně 87,30 hodin neplaceného volna, žalobkyni tak za tento měsíc náleží náhrada ve výši 22 619,43 Kč. Za červen 2021 žalovaný evidoval 174,60 hodin neplaceného volna, žalobkyni tak za tento měsíc náleží náhrada ve výši 45 239,86 Kč.

2. Žalovaná navrhoval zamítnutí žaloby, neboť považuje nárok žalobkyně za nesmyslný, nedůvodný a nezákonný. Uvedl, že žalovaný není pasivně legitimován, neboť požadavek náhrady ztráty na výdělku svou povahou odpovídá požadavku náhrady škody způsobené nezákonným mimořádným opatřením, přičemž je vyloučeno, aby zaměstnavatel byl odpovědný za škodu vzniklou mimořádným opatřením. Žalovaný byl povinen neumožnit přítomnost na pracovišti, nepodrobil-li se zaměstnanec v posledních sedmi dnech testu na vir, žalobkyně splnění této povinnosti odmítala. Jednalo se o překážku na straně zaměstnance bez náhrady mzdy či platu. Žalovaný vycházel žalobkyni vstříc, na úkor technických komplikací umožnil žalobkyni distanční výuku, následně umožnil žalobkyni čerpat neplacené volno.

3. Při jednání účastníci učinili nesporným, že žalobkyně pracovala od 26. 8. 1983 do 21. 8. 2021 u žalovaného jako učitelka.

4. Ze sdělení žalobkyně ze dne 23. 4. 2021 adresovaného k rukám ředitele žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně v reakci na předložení tiskopisu „žádost o poskytnutí pracovního volna“ sděluje žalovanému, že se odmítá podrobit testu na přítomnost viru z důvodu zásahu do tělesné integrity, přičemž odkazuje na stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí, dle kterého v případě, kdy se zaměstnanec odmítne podrobit testování, půjde o jinou důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance, za kterou nepřísluší náhrad mzdy/platu, a to z důvodu, že při testování dochází k zásahu do tělesné integrity zaměstnance. Žalobkyně zdůrazňuje, že odmítnutí automaticky zakládá tuto překážku a je nadbytečné, aby zaměstnanec o poskytnutí pracovního volna žádal.

5. Z evidence pracovní doby za měsíc duben bylo zjištěno, že žalobkyně eviduje celkem čtyři neodučené hodiny ve dnech 26. 4., 28. 4. a 29. 4. z důvodu „neplaceného volna“. Z výplatní pásky za měsíc duben 2021 bylo zjištěno, že hrubá mzda byla vyčíslena na částku 28 770 Kč za 120,76 odpracovaných hodin, průměr pro náhrady byl vypočten ve výši 259,10 Kč a ve dnech 26. 4. (3,64 hodin), 28. 4. (1,82 hodin) a 29. 4. (1,82 hodin) je evidováno „neplacené volno bez nároku dle ZP“. Na výplatní pásce předložené žalovaným je zde rukou dopsáno „22 dnů x 5,82 hodiny = 128,04 hodin, proplaceno 120,76 hodin, neplacené volno 7,28 hodiny“.

6. Z evidence pracovní doby za měsíc květen bylo zjištěno, že žalobkyně eviduje celkem 16 neodučených hodin ve dnech 3. 5., 4. 5., 6. 5., 10. 5., 11. 5., 12. 5. a 13. 5. z důvodu „neplaceného volna“ a dále čerpání „neplaceného volna“ ve dnech 17. 5. – 21. 5. a ve dnech 24. 5. -28. 5. a 31.

5. Z výplatní pásky za měsíc květen 2021 bylo zjištěno, že hrubá mzda byla vyčíslena na částku 7 261 Kč za 29,08 odpracovaných hodin, průměr pro náhrady byl vypočten ve výši 259,10 Kč a ve dnech 3. 5. (3,64 hodin), 4. 5. (3,64 hodin), 6. 5. (3,64 hodin), 10. 5. (5,46 hodin), 11. 5. (3,64 hodin), 12. 5. (3,64 hodin), 13. 5. 2021 (5,46 hodin), a 17. 5. až 31. 5. (87,30 hodin) je evidováno „neplacené volno bez nároku dle ZP“. Na výplatní pásce předložené žalovaným je zde rukou dopsáno „21 dnů x 5,82 hodiny = 122,22 hodin, proplaceno 29,08 hodin, neplacené volno 93,14 hodin“.

7. Z evidence pracovní doby za měsíc červen bylo zjištěno, že žalobkyně eviduje čerpání „neplaceného volna“ v celém měsíci. Z výplatní pásky za měsíc červen 2021 bylo zjištěno, že za tento měsíc nebyla zúčtována žádná mzda, průměr pro náhrady byl vypočten ve výši 259,10 Kč a za období od 1. 6. do 30. 6. (174,60 hodin) je evidováno „neplacené volno bez nároku dle ZP“. Na výplatní pásce předložené žalovaným je zde rukou dopsáno „22 x 5,82 hodiny = 128,04 hodin, proplaceno 0 hodin, neplacené volno 128,04 hodin“ a za duben, květen a červen „7,28 + 93,14 + 128,04 = 228,46 hodin“.

8. Z výplatní pásky za měsíc červenec 2021 bylo zjištěno, že hrubá mzda byla vyčíslena na částku 30 764 Kč za čerpání řádné dovolené a smluvní mzdu.

9. Z dohody o rozvázání pracovního poměru soud zjistil, že byla uzavřena mezi účastníky dne 14. 5. 2021 s tím, že účastníci se dohodli, že pracovní poměr vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 8. 1983 skončí dohodou ke dni 21. 8. 2021, přičemž prohlásili, že podpisem dohody jsou vzájemné závazky vyplývající z pracovního poměru vypořádány.

10. Předžalobní výzvou ze dne 27. 2. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu a upozornila jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Dle doručenky byla předžalobní výzva odeslána dne 27. 2. 2023. Z odpovědi na výzvu ze dne 29. 3. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný sděluje žalobkyni, že žalobkyně odmítla výkon práce na pracovišti z toho důvodu, že se odmítla podrobit testování na přítomnost viru, proto bylo postupováno podle tehdy platných a účinných předpisů a metodických pokynů, ze kterých vyplývalo, že zaměstnancům náhrada platu nepřísluší, proto žalovaný žalobkyni náhradu platu neposkytne.

11. Soud zamítl návrh na doplnění dokazování potvrzením o zaměstnání, pracovní smlouvou a jejími dodatky, výslechem ředitele a pedagogů a dohodou o provedení práce nové pedagožky a souvisejícími mzdovými listy. Co se týká potvrzení o zaměstnání a pracovní smlouvy s dodatky, provádění takových důkazů by bylo nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti o délce a trvání pracovního poměru účastníci učinili nespornými. Ve zbytku pak soud shledal důkazní návrhy irelevantními, s věcí nesouvisejícími, neboť opatření přijatá v důsledku odmítnutí žalobkyně podrobit se testování a opatření přijatá v důsledku absence žalobkyně na pracovišti nemohou nic změnit na právním a skutkovém posouzení věci.

12. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a to zejména dle ust. §§ 191 – 210 tohoto zákona. Dle ust. § 199 odst. 1 z. p. nemůže-li zaměstnanec konat práci pro jiné důležité osobní překážky v práci týkající se jeho osoby, než jsou uvedeny v § 191, je zaměstnavatel povinen poskytnout mu nejméně ve stanoveném rozsahu pracovní volno a ve stanovených případech i náhradu mzdy nebo platu podle odstavce 2. Náhrada mzdy nebo platu přísluší ve výši průměrného výdělku.

13. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla zaměstnancem žalovaného, a to i v období dubna, května a června 2021, přičemž žalobkyně vykonávala práci pro žalovaného jako učitelka. Z výplatních pásek a evidence práce za tyto měsíce bylo zjištěno, že žalobkyně v těchto měsících nevykonávala práci v plném rozsahu a za hodiny, které neodučila, žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil. Dále bylo prokázáno, zejména ze sdělení žalobkyně ze dne 23. 4. 2021 adresovaného žalovanému, že žalobkyně nevykonávala práci z důvodu, že se pro zásah do tělesné integrity odmítla podrobit testování na přítomnost viru. Soud proto posuzoval, zda žalobkyni náleží náhrada platu za dobu, po kterou žalobkyně práci nevykonávala z toho důvodu, že se odmítla podrobit testování na vir.

14. Žalovaný namítal, že není pasivně legitimován, neboť se jedná o požadavek na náhradu škody způsobené nezákonným mimořádným opatřením. Této námitce soud nepřisvědčil, když žalobkyně i při jednání setrvala na tom, že se domáhá náhrady platu, nikoliv náhrady škody. K poskytnutí náhrady platu by byl pasivně legitimován zaměstnavatel, proto má soud za to, že žalovaný, který byl v rozhodném období zaměstnavatelem žalobkyně, je pasivně legitimován.

15. V daném období byla mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-2/MIN/KAN (dále i jen jako „opatření o testování zaměstnanců škol“) stanovena povinnost zaměstnavateli, který je školou nebo školských zařízením, nejpozději od 12. dubna 2021 umožnit svým zaměstnancům osobní přítomnost na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že zaměstnanec nemá příznaky onemocnění COVID-19 a podstoupil POC antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 nebo v prostorách zaměstnavatele, které zaměstnavatel určí, preventivní antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím testu poskytnutého mu zaměstnavatelem, není-li v čl. II stanoveno jinak, a jeho výsledek je negativní. Dále jsou zde stanoveny intervaly testování a výjimky z povinnosti testování, zaměstnancům pak je stanovena povinnost testování podstoupit. Mimořádné opatření bylo dvakrát novelizováno, povinnost testování vždy zůstala zachována, měnil se pouze interval testování (změna účinná od 3. 5. 2021) a výjimky z povinnosti testování (změna účinná ode dne 24. 5. 2021). Mimořádné opatření pak bylo zrušeno opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 6. 2021, č. j. MZDR 20029/2021-3/MIN/KAN s účinností od 1. 7. 2021.

16. Obdobnou povinnost testování zaměstnanců stanovilo také mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN (dále i jen jako „opatření o testování zaměstnanců“). I toto opatření bylo průběžně novelizováno, nicméně povinnost testování trvala až do 29. 6. 2021 (čl. IV, V a VI odst. 3 byly zrušeny rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2021, č. j. 6 Ao 6/2021 – 91 a 6 Ao 7/2021 – 126), respektive do 30. 6. 2021, kdy bylo zrušeno již citovaným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 6. 2021.

17. Obě mimořádná opatření byla vydána na základě tzv. pandemického zákona (zákon č. 94/2021 Sb.). Nejvyšší správní soud již vyslovil závěr, že tento zákon umožnil nařídit testování zaměstnanců a zároveň zaměstnancům uložil povinnost podrobit se testování, v čemž je implicitně obsaženo i vyloučení potřeby souhlasu s takovým úkonem, neboť splnění zákonné povinnosti nemůže být podmíněno souhlasem povinné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 6 Ao 1/2021-323, který přezkoumává opatření o testování zaměstnanců). Zdejší soud pak nemá důvodu se od těchto závěrů odklonit, tyto jsou přesvědčivé a pečlivě odůvodněné. Přestože se týkají toliko opatření o testování zaměstnanců, má soud za to, že tyto závěry lze vztáhnout i na opatření o testování zaměstnanců škol, a to s ohledem na pouze nepatrné rozdíly těchto opatření (když základ, smysl a účel těchto opatření je v podstatě totožný).

18. Jestliže žalobkyně odkazovala na množství rozhodnutí, ze kterých vyvozuje nezákonnost mimořádných opatření, pak se jedná vždy o odstavce vytržené z kontextu celého rozhodnutí, přičemž přezkoumávaná mimořádná opatření se týkala jiných povinností (například uzavření provozoven, nošení ochranných prostředků dýchacích cest) než právě testování zaměstnanců (ať již obecně či toliko zaměstnanců škol), které naopak v přezkumu z větší části obstálo, viz rozhodnutí citovaná v tomto rozsudku.

19. Ať na základě opatření o testování zaměstnanců škol či na základě opatření o testování zaměstnanců, byl každý zaměstnanec povinen se testu podrobit, neboť se jednalo o povinnost vyplývající z právního předpisu vztahující se k vykonávané práci, kterou je zaměstnanec dle ust. § 301 písm. c) zákoníku práce povinen dodržovat. A protože se jednalo o povinnost vyplývající přímo z právního předpisu, nebylo třeba, aby zaměstnavatel vydával pokyn k testování (jak namítala žalobkyně), když dokonce ani nebylo třeba, aby zaměstnavatel zaměstnance s tímto předpisem seznámil (srov. GREPL, Jan. Povinné testování zaměstnanců. Právní rozhledy, 2021, č. 23-24, s. 830-834).

20. Stejně tak, jestliže tato mimořádná opatření byla právními předpisy vydanými na základě zákona, žalovaný nebyl oprávněn je jakkoliv přezkoumávat či hodnotit. Žalovaný byl povinen umožnit žalobkyni přístup na pracoviště pouze za splnění podmínek předvídaných mimořádným opatřením. Zároveň žalobkyně byla povinna se testu podrobit a nebyla oprávněna testování odmítnout, jak je již odůvodněno shora. Mimořádná opatření a jimi stanovené povinnosti byly přezkoumány, v rámci přezkumu byla vydána řada rozhodnutí, v rámci kterých mimořádná opatření obstála, a ze kterých vyplývá i ten závěr, že ani nejinvazivnější z možných metod antigenního testování na pracovišti, není takovým zásahem do tělesné integrity, či dokonce lidské důstojnosti dotčených osob, která by mohla být oprávněným důvodem k rezignaci na zavedení plošného testování zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 Ao 2/2021-160). A jestliže tedy žalobkyně byla povinna se testu podrobit bez možnosti odmítnutí, odmítnutí testování pak nemohlo založit ani jinou důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance dle ust. § 199 odst. 1 z. p. (srov. také rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 7 C 221/2021-71). Žalobkyně proto z podstaty věci nebyla oprávněna čerpat pracovní volno bez náhrady platu a byla povinna se testovat a vykonávat práci na základě pracovní smlouvy.

21. Nicméně protože se v dané době jednalo o naprosto bezprecedentní situaci, nelze zpětně hodnotit právní jednání účastníků jako jednání v rozporu s právními předpisy, poskytl-li žalovaný nad rámec svých povinností žalobkyni pracovní volno bez náhrady platu. Naopak účastníci byli oprávněni se dohodnout, že žalobkyni bude i v takové situaci poskytnuto pracovní volno bez náhrady platu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, dle kterého může být zaměstnanci poskytnuto volno bez náhrady mzdy na základě dohody zaměstnavatele a zaměstnance). A právě o takovou, ač konkludentně uzavřenou, dohodu účastníků se dle názoru soudu v daném případě jedná. Ze sdělení žalobkyně adresovaného k rukám ředitele žalovaného vyplynulo, že žalobkyně odmítla žádat o poskytnutí pracovního volna prostřednictvím listiny, žádosti o poskytnutí pracovního volna, s tím, že žalobkyně odkazovala na stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí, dle kterého se v případě odmítnutí podrobení testování má automaticky jednat o jinou důležitou osobní překážku na straně zaměstnance, a to bez náhrady platu. Toto jednání účastníků soud hodnotí právě jako konkludentně uzavřenou dohodu účastníků o poskytnutí pracovního volna bez náhrady platu – žalovaný nabídl žalobkyni čerpání tohoto pracovního volna, žalobkyně s čerpáním pracovního volna souhlasila avšak s tou podmínkou, že pracovní volno má být založeno automaticky bez nutnosti formální žádosti.

22. Žalobkyně byla po celou tuto dobu srozuměna s tím, že nepodrobí-li se testování, bude jí zamezen přístup na pracoviště, a nebude jí náležet ušlý plat. Vedle toho všeho lze také odkázat i na dohodu o skončení pracovního poměru, ve které účastníci uvádí, že jsou jejich vzájemné závazky vyplývající z pracovního poměru vypořádány. Ač byla dohoda uzavřena dne 14. 5. 2021, tedy ještě před skončením období, za které žalobkyně náhradu platu požaduje, a je nutné posuzovat zaměstnance jako slabší stranu, a navíc se bez dalšího nelze vzdát práv do budoucna, i tato skutečnost prokazuje to, že žalobkyně byla srozuměna s tím, že jí je poskytováno pracovní volno bez náhrady platu z důvodu jiné osobní překážky v práci.

23. Z uvedeného pak vyplývá, že žalovaný postupoval správně, nenahradil-li žalobkyni plat, který jí ušel v důsledku toho, že se žalobkyně odmítla podrobit testování. Protože tedy z žádného právního předpisu nevyplývá, že by žalovaný byl povinen žalobkyni nahradit ušlý plat za dobu, kdy nevykonávala práci z důvodu odmítnutí testování, a naopak jednání žalovaného bylo v souladu s právními předpisy, poskytl-li žalobkyni pracovní volno bez náhrady platu, soudu nezbylo, než žalobu zcela zamítnout.

24. Protože soud uzavřel, že nárok žalobkyně není dán ani co do základu, nebylo třeba se dále zabývat tím, že jednotlivé částky (1 886,25 Kč a 22 619,43 Kč a 45 238,86 Kč je celkem 69 744,54 Kč a přitom žalobkyně žádá zaplacení částky 77 341,35 Kč; stejně tak 298,30 hodin x 259,10 Kč činí ještě jinou částku, a to 77 289,53 Kč) a hodiny (7,28 a 87,30 a 174,60 je 269,18 hodin a přitom žalobkyně uvádí, že žádá náhradu platu za 298,30 hodin) v souhrnu neodpovídají.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaný měl ve věci plný úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Náhrada nákladů se skládá z částky 25 320 Kč za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání právního rozboru věci, dvě porady s žalovaným, vyjádření k žalobě a účast na jednání) po 4 220 Kč dle ust. § 7, 9 a 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 1 800 Kč jako 6 paušálních náhrad nákladů po 300 Kč dle ust. § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 800 Kč jako náhrady za promeškaný čas 8 půlhodin dle ust. § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z částky 2 519,49 Kč jako náhrady cestovného (ze sídla právního zástupce žalovaného k jednání soudu v Ústí nad Orlicí a zpět při celkem 326 ujetých km a průměrné spotřebě vozidla 5,5 l NM na 100 km) dle ust. § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 5 695,20 Kč. Celková náhrada nákladů po zaokrouhlení činí 36 135 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalobkyně povinna ji zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného.