22 CO 153/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D. a Mgr. Radka Kopsy ve věci žalobkyně: ; název anonymizováno 5 slov, IČO sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 129 000 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 3. 2022, č.j. 9 C 10/2022-61,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II., pokud jím byla žaloba zamítnuta ohledně částky 40 000 Kč, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 40 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části výroku II. se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady za řízení před okresním soudem ve výši 15 268 Kč k rukám advokáta žalobkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 49 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. žalobu ve zbývající části, v níž se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení dalších 80 000 Kč, zamítl. Ve výroku III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud zdůvodnil, že žalobkyně se jako soukromá vysoká škola domáhala proti žalovanému zaplacení dlužného školného (poplatků za studium) po 40 000 Kč za každý akademický rok, a to za tři akademické roky 2019 2020, 2020 2021 a 2021 /2022 s tím, že částky byly splatné k 1. 8. 2019, 1. 8. 2020 a 1. 8. 2021. K tomu uvedla, že žalovaný studium zahájil v akademickém roce 2017 2018 a studijní povinnosti plnil v prvních dvou letech, tj. do akademického roku 2018 2019. Od akademického roku 2019 2020 však přestal do školy docházet a přestal také hradit školné. Při zahájení studia si žalovaný zvolil cenovou úroveň studia Standard a dle vnitřních předpisů žalobkyně mu vznikla povinnost hradit školné za celou standardní tříletou dobu studia a dále za automaticky prodlouženou dobu studia, a to bez ohledu na to, že ve studiu nepokračoval. Současně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9 000 Kč z titulu dlužných administrativních poplatků za nedodržení řádného termínu splatnosti, a to za posunutí splatnosti o 1-30 dnů ve výši 1 000 Kč, za posunutí splatnosti o 31-60 dnů ve výši 3 000 Kč a za posunutí splatnosti o více než 60 dnů ve výši 5 000 Kč.

3. Okresní soud věc projednal a rozhodl při nařízeném ústním jednání v nepřítomnosti žalovaného s odkazem na § 101 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovaný byl řádně a včas předvolán a k jednání se bez omluvy nedostavil. Okresní soud z žalobkyní předložených listinných důkazů zjistil formu a obsah vnitřních předpisů žalobkyně, a to jejího statutu, podle něhož je studium v akreditovaném studijním programu za úhradu, výši školného, která je zveřejněna, stanovuje rektor a je spolu se způsobem a termínem úhrady a podmínkami pro jeho vrácení upravena vnitřními předpisy žalobkyně. Dále zjistil, že dle studijního a zkušebního řádu žalobkyně se přijatí uchazeči a studenti zapisují do příslušného akademického roku v termínech a podmínkách stanovených rektorem. V rámci elektronického zápisu jsou do rozvrhu uchazeče/studenta zapisovány studijní předměty, jež budou v daném akademickém roce studentem absolvovány. V případě neprovedení elektronického zápisu studentem ve stanoveném termínu je proveden elektronický zápis studijním oddělením na základě volné kapacity pro daný akademický rok. Zanechání studia je realizováno na základě žádosti studenta zaslané prostřednictvím studijního informačního systému a podmínek stanovených rektorem. Dále okresní soud zjistil obsah nařízení rektora č. 01/2015 o platbách, č. 04/2016 o elektronickém zápisu, č. 07/2014 o prodloužení doby studia a č. 09/2013 o posunutí splatnosti studijních poplatků.

4. Z vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu a z prohlášení žalovaného jako studenta k administraci a podmínkám studia u žalobkyně ze dne 20. 10. 2017 okresní soud zjistil, že žalovaný byl přijat a zahájil studium u žalobkyně v akademickém roce 2017 2018, a to bakalářského studijního programu název anonymizována dvě slova v cenové úrovni Standard v kombinované formě studia. Poplatek za studium činil 40 000 Kč za rok a standardní doba studia činila tři roky, tj. žalovaný měl studovat do 31. 8. 2020 a na školném měl celkem uhradit 120 000 Kč, k čemuž se žalovaný zavázal dle svého písemného a podepsaného prohlášení. Podle jeho obsahu se žalovaný zavázal hradit poplatky/školné za každý akademický rok, do kterého byl proveden zápis dle vnitřních předpisů žalobkyně, tj. v rámci celé jím na počátku zvolené předpokládané standardní, popř. v souladu s vnitřními předpisy žalobkyně prodloužené doby studia, a to i v případě jeho nepokračování ve studiu a s tím, že na to neměla vliv případná neúčast na výuce nebo kontrole studia, případně zanechání, ukončení, přerušení nebo vyloučení ze studia. Okresní soud zjistil také obsah písemného vyrozumění žalobkyně o prodloužení studia žalovaného ze dne 2. 10. 2020 a 17. 9. 2021 a výzvy žalobkyně k zaplacení dlužných studijních poplatků žalovaného ze dne z 13. 4. 2021, včetně předžalobní výzvy ze dne 4. 11. 2021.

5. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně je soukromou vysokou školou, u níž je studium zpoplatněno a výše poplatků i další podmínky studia jsou upraveny jejími vnitřními předpisy. Žalovaný byl počínaje akademickým rokem 2017 2018 přijat ke studiu u žalobkyně ročním poplatkem za studium 40 000 Kč se splatností vždy k 1. 8. daného kalendářního roku. Při nedodržení splatnosti byl žalovaný povinen dle délky prodlení uhradit žalobkyni administrativní poplatek, a to při posunutí splatnosti o 1-30 dnů ve výši 1 000 Kč, při posunutí splatnosti o 31-60 dnů ve výši 3 000 Kč a při posunutí splatnosti o více než 60 dnů ve výši 5 000 Kč. Standardní doba studia žalovaného činila tři roky a za tuto dobu měl žalovaný uhradit studijní poplatky v celkové výši 120 000 Kč za předpokladu, že standardní dobu studia dodrží. Dle vnitřních předpisů žalobkyně měl být žalovaný v případě, že sám neprovede zápis na další akademický rok a zároveň nepožádá o zanechání studia, zapsán do dalšího akademického roku žalobkyní automaticky v mimořádném termínu na základě volné kapacity jednotlivých studijních skupin, modulů, respektive předmětů. V případě neukončení jeho studia do stanoveného termínu v rámci standardní doby studia pak mělo být studium žalovaného automaticky prodlouženo o další rok v rámci jím čerpané cenové úrovně, a to až do doby řádného ukončení studia obhajobou závěrečné práce. Prodloužení studia přitom mělo být shodě zpoplatněno ročním poplatkem 40 000 Kč. Předpokládaná standardní doba studia žalovaného měla skončit 31. 8. 2020, po níž žalobkyně žalovanému studium dvakrát automaticky prodloužila, a to nejprve na období od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2021, následně od 1. 9. 2021 do 31. 8. 2022. K zaplacení žalovaného dluhu byl žalovaný žalobkyní vyzván, a to včetně předžalobní výzvy.

6. Při právním posouzení okresní soud vycházel ze zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, zejména jeho § 1, § 56, § 59, § 39 odst. 4 písm. f), § 39a odst. 1 písm. c) a § 39a odst. 3 věty prvé před středníkem, a dále z právní úpravy § 6 odst. 1 a § 8 o.z. Shledal, že vnitřních předpisy žalobkyně byly jako nezbytná náležitost žádosti o udělení státního souhlasu k fungování žalobkyně jako soukromé vysoké školy registrovány příslušným ministerstvem. Proto uzavřel, že příslušné ministerstvo zjevně neshledalo jejich rozpor se zákonem o vysokých školách a jinými právními předpisy. Současně dospěl k závěru, že žalované nároky mají ve vnitřních předpisech žalobkyně svoji oporu. Přesto okresní soud shledal podanou žalobu důvodnou pouze zčásti, a to ohledně studijního poplatku (školného) za studium žalovaného v posledním, třetím akademickém roce (2019 2020) dle předpokládané standardní doby studia žalovaného, a to přestože v tomto roce žalovaný přestal své povinnosti vůči žalobkyni plnit a úplně přestal do školy docházet. Okresní soud k tomu dodal, že bylo procesní povinností žalovaného, aby případně, tvrdil a prokázal, že v tomto rozsahu žalované dlužné školné žalobkyni uhradil, což se nestalo. Proto okresní soud žalovanému uložil povinnost k zaplacení dlužného školného ve výši 40 000 Kč a dále k zaplacení částky 9 000 Kč jako dlužných administrativních poplatků z důvodu prodlení žalovaného se zaplacením uvedeného školného za akademický rok 2019 2020 v souladu s vnitřními předpisy žalobkyně (nařízení rektora o platbách a o posunutí splatnosti studijních poplatků.

7. Ve zbývajícím rozsahu – ohledně žalovaného dlužného školného za akademické roky 2020 2021 a 2021 /2022 - okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K tomu uvedl, že si je vědom, že činnost soukromých vysokých škol (na rozdíl od veřejných) není primárně financována prostřednictvím příspěvků ze státního rozpočtu a že soukromé vysoké školy jsou přímo ze zákona povinny zajistit si finanční prostředky pro vzdělávací a tvůrčí činnost dle zákona o vysokých školách, zejména placením školného na základě svých vnitřních předpisů. Uvedl, že soud není oprávněn v tomto občanskoprávním řízení přezkoumávat případný nesoulad vnitřních předpisů soukromé vysoké školy se zákonem o vysokých školách, případně jinými právními předpisy, k čemuž je výslovně zmocněno příslušné ministerstvo. Ve smyslu § 6 a § 8 o. z. však shledal, že civilnímu soudu nepochybně náleží pravomoc přezkoumat, zda žalobkyně v právním styku se žalovaným jednala poctivě a zda zjevně nezneužila práv založených jejími vnitřními předpisy tím, že si proti žalovanému nárokuje studijní poplatky i v situaci, kdy si žalovaný dlouhodobě neplnil své studijní povinnosti a bylo zjevné, že nadále nehodlá ve studiu u žalobkyně pokračovat. Shledal, že hlavní cíle žalobkyně jako soukromé vysoké školy nepochybně nespočívají v zajišťování finančních prostředků, ale v činnosti dle § 1 zákona o vysokých školách, tj. v její činnosti jako nejvyššího článku vzdělávací soustavy, vrcholného centra vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a klíčové úloze ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti. Primárním účelem a cílem, k němuž by měla směřovat činnost jakékoliv vysoké školy, ať už veřejné, nebo soukromé, by tedy nepochybně mělo být poskytování kvalitního vzdělání studentům a zajištění odpovídajících zdrojů nezbytných k provozování soukromé vysoké školy by tak dle okresního soudu mělo být pouze prostředkem k dosažení uvedených cílů, nikoliv smyslem fungování soukromé vysoké školy.

8. Okresní soud vycházel z toho, že i dle tvrzení samotné žalobkyně žalovaný ve třetím roce svého studia evidentně zcela rezignoval na plnění všech svých povinností, ať už finančního, nebo čistě studijního charakteru. Zároveň však své studium u žalobkyně neukončil některým ze způsobů předpokládaných vnitřními předpisy žalobkyně, tedy ani formou zanechání studia. Nárok žalobkyně na zaplacení studijního poplatku za třetí rok standardní doby tříletého studia žalovaného (2019 2020) proto okresní soud žalobkyni přiznal jako zcela legitimní, včetně administrativních poplatků za prodlení s jeho úhradou s tím, že pouze v této části shledal, že žalobkyně mohla oprávněně očekávat, že žalovaný dodrží předpokládanou dobu trvání studia a byla povinna mu k jeho studiu zajistit odpovídající podmínky. Jako zcela nemístný postup však okresní soud hodnotil další jednání žalobkyně, která i při vědomí toho, že žalovaný dlouhodobě neplní své studijní povinnosti a zjevně nemá jakýkoliv zájem nadále pokračovat ve studiu nad rámec jeho standardní doby trvání, přistoupila k automatickému prodloužení jeho studia, a to dokonce opakovaně, čímž proti žalovanému nárokovala zaplacení studijních poplatků za další dva akademické roky, aniž by však v tomto období žalovanému reálně poskytla jakékoliv služby či jí v souvislosti se studiem žalovaného vznikly jakékoliv reálné náklady. Byť vnitřní předpisy takový postup žalobkyni umožňovaly, shledal okresní soud tento postup v rozporu s cíli vysokoškolského vzdělávání dle § 1 zákona o vysokých školách.

9. K těmto závěrů okresní soud doplnil, že nepřehlédl ani zjištěný obsah prohlášení žalovaného jako studenta o tom, že studijní poplatky mají sloužit k vytvoření podmínek pro zajištění výuky, tj. i studia žalovaného, v rámci předpokládané standardní doby studia, případně i v rámci doby studia prodloužené v souladu s vnitřními předpisy žalobkyně, podle nichž bylo stanoveno automatické prodloužení doby studia tak, jak k němu žalobkyně u žalovaného přistoupila, z něhož však je zřejmé, že na úhradě studijního poplatku ze strany žalovaného nebylo závislé ani otevření některého studijního předmětu, neboť k zápisu žalovaného došlo až v závislosti na tom, které studijní předměty byly otevřeny a měly volnou kapacitu. Okresní soud zároveň shledal, že výkladem vnitřních předpisů žalobkyně lze dospět k absurdnímu závěru, že studium žalovaného u žalobkyně i nadále trvá, neboť z ničeho nevyplývá, že by jej některý z účastníků ukončil. Tím by žalobkyně mohla v případě, že žalovaný nesplní podmínky stanovené pro tzv. zanechání studia, v podstatě donekonečna prodlužovat studium žalovaného bez ohledu na to, že žalovaný již více než dva roky povinnosti studenta neplní. K tomu poukázal rovněž na to, že studijní a zkušební řád žalobkyně současně jako nezbytnou podmínku pro tzv. zanechání studia stanoví právě uhrazení všech dlužných studijních poplatků. Dodal, že ostatní způsoby ukončení studia dle § 56 odst. 1 zákona o vysokých školách, na které vnitřní předpisy žalobkyně dále odkazují, jsou vždy již zcela nezávislé na vůli studenta. Proto okresní soud uzavřel, že z vnitřních předpisů žalobkyně vyplývá nepřijatelný stav, při němž by žalovaný – dokud by neuhradil žalobkyni dlužné studijní poplatky - nemohl ze své vůle studium ukončit a žalobkyně by mu proto mohla účtovat školné i nadále bez jakéhokoliv omezení. Žalovaný byl současně v situaci, kdy je dle okresního soudu otázkou, nakolik by se mohl reálně účastnit výuky a skládat zápočty, zkoušky, apod., neboť dle vnitřních předpisů žalobkyně (nařízení rektora o posunutí splatnosti) by mu pro neuhrazení s tím spojených administrativních poplatků měl být zablokován přístup do potřebného studijního informačního systému žalobkyně, byť se tak dle tvrzení žalobkyně stát nemělo.

10. Okresní soud měl za to, že v dané věci neoprávněný a nedůvodný nárok žalobkyně za (opětovné) prodloužení studium žalovaného nad rámec standardní doby jeho studia by mohl být důvodný, a to zejména za situace, kdyby žalovaný projevoval i nadále zájem ve studiu pokračovat a pouze z nějakého důvodu neprovedl ve stanoveném termínu elektronický zápis do dalšího ročníku. V dané však bylo nesporné, že žalovaný se dlouhodobě neúčastní výuky, neskládá zkoušky, nehradí poplatky spojené se studiem a ani jiným způsobem neprojevuje zájem ve studiu nadále pokračovat. Za těchto okolností je proto v rozporu se zásadami dle § 1 zákona o vysokých školách, aby žalobkyně automaticky studium žalovaného prodlužovala nad rámec jeho původně předpokládané doby trvání a tím způsobem de facto„ blokovala“ pozici studenta jinému, skutečnému zájemci o studium. Postup žalobkyně ve vztahu k žalovanému nasvědčuje tomu, že skutečným cílem činnosti žalobkyně není poskytování vzdělání osobám, které o toto vzdělání projevují opravdový zájem a plní si řádně své studijní povinnosti, ale je jím spíše generování zisku. Proto okresní soud shledal, že žalobkyně zneužila svých práv způsobem, jemuž dle § 8 o. z. nelze přiznat právní ochranu, a proto žalobu ohledně další žalované částky 80 000 Kč zamítl.

11. Na základě uvedeného výsledku řízení okresní soud shledal, že žalobkyně byla úspěšná jen v rozsahu 38 % a v rozsahu 62 % byl ve věci úspěšný žalovaný, jemuž by proto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo proti žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu rozdílu, tj. 24 %. Protože však žalovaný žádné náklady řízení nevznikly, okresní soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

12. Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně včasné a obsáhlé odvolání, a to výslovně pouze proti výrokům II. a III., neboť v části, v níž byla žaloba zamítnuta, nesouhlasila s právními závěry okresního soudu a měla za to, že podaná žaloba je zcela důvodná. Žalobkyně zdůraznila, že je soukromou vysokou školu ve smyslu zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a proto si v souladu se zákonem a svými vnitřními předpisy stanoví poplatky za studium, které je student povinen hradit. Žalovaný jako student si toho byl plně vědom a byl s tím zcela srozuměn v souladu s nepojmenovanou smlouvou o studiu na vysoké škole, která byla mezi účastníky dne 20. 10. 2017 uzavřena. Žalovaný proto byl povinen uhradit za své studium celkem 120 000 Kč a zároveň vzal na vědomí i ostatní podmínky studia dle vnitřních předpisů žalobkyně, včetně výše školného a automatického prodloužení doby studia. Žalobkyně zdůraznila taxativně stanovené důvody pro ukončení studia dle § 55 a § 56 zákona o vysokých školách s tím, že k řádnému ukončení studia absolvováním po vykonání státní zkoušky dle § 55 u žalovaného nedošlo a zároveň studium žalovaného nebylo ukončeno ani jinými způsoby dle § 56. Takto nebylo studium žalovaného ukončeno ani pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, neboť studijní a zkušební řád žalobkyně žádné takové požadavky nestanoví, neboť rektor nestanovil žádné podmínky kontroly studijních výsledků, k jejichž stanovení je ve studijním a zkušebním řádu zmocněn. Z vnitřních předpisů žalobkyně tedy vyplývá, že vysoká škola studenty nevyhodí v případě, že neplní své studijní povinnosti a pouze přestanou vysokou školu navštěvovat, neboť vysoká škola žalobkyně umožňuje studentům splnění studijních povinností v dalším akademickém roce tím, že studenti, kteří nesplňují všechny své studijní povinnosti v daném ročníku, jsou automaticky zapisováni do dalších ročníků studia s tím, že každý student má vždy možnost svého studia zanechat jednostranným právním jednáním, po němž mu další poplatková povinnost nevzniká. Žalobkyně dodala, že je u ní běžné, že studenti zkoušky plní se zpožděním či v náhradních termínech, což je odlišná praxe řady (zejména veřejných) vysokých škol. Jedná se o benevolentní přístup ke studentům, který vznikl na základě diskuse se studenty, kteří studují za své peníze v rámci soukromé vysoké školy, a který byl takto začleněn do vnitřních předpisů žalobkyně. Žalobkyně namítla, že by sama postupovala protiprávně, pokud by studium žalovaného v rozporu se zákonem ukončila, když k žádnému zákonem stanovenému způsobu ukončení jeho studia nedošlo. Žalobkyně byla a je připravena i ochotna poskytnout žalovanému kdykoliv součinnost k jeho vzdělávání a žalovanému nic nebránilo do školy chodit a studijní povinnosti plnit. Žalovaný tak byl v souladu se svým písemným a podepsaným prohlášením studenta povinen hradit studijní poplatky v akademickém roce, do kterého byl proveden zápis, a to i v případě ukončení, zanechání nebo vyloučení ze studia, včetně toho, že vzal na vědomí, že dle nařízení rektora o prodloužení doby studia byl stále studentem žalobkyně, neboť platí, že v případě neuzavření/neukončení studia do stanoveného termínu (standardní doby studia), je studium automaticky prodlouženo o další rok (12 měsíců) v rámci studentem poslední čerpané cenové úrovně a jejího obsahu (roční školné), a to až do doby řádného ukončení studia obhajobou závěrečné práce. Současně měl žalovaný dle zákona o vysokých školách a shodného obsahu vnitřního předpisu žalobkyně kdykoli právo studium ukončit svým právním jednáním - jednostranným, žalobkyni adresovaným zanecháním studia, což však dosud neučinil, přestože byl žalobkyní opakovaně písemně informován o tom, že jeho studium trvá. Žalovaný však nijak nereagoval a své závazky vůči žalobkyni neplnil, ač nemohl očekávat, že by pouze tím, že přestane vysokou školu navštěvovat, jeho závazky vůči žalobkyni skončily. Dle žalobkyně byl žalovaný automaticky zapsán do dalšího ročníku studia a tím mu vznikla povinnost uhradit úplatu i za další akademický rok, čehož si musel být plně vědom. Žalovaný tak dostatečně nestřežil svá práva a o své povinnosti se nezajímal, byť se poplatkové povinnosti mohl jednoduše zprostit tím, že by studia řádně zanechal a do dalších ročníků by nebyl zapisován. Takový požadavek je vzhledem k okolnostem dle žalobkyně přijatelný, neboť ze strany žalovaného by se jednalo o triviální jednání, jehož žalovaný je bez potíží schopen, když aspiroval absolvovat vrcholný článek české vzdělávací soustavy a v souladu s občanským zákoníkem je i u něho třeba vycházet z předpokladu, že každý člověk má rozum průměrného člověka a každý to při právním jednání může očekávat. Žalobkyně se rovněž neustále snaží žalovaného kontaktovat, vyrozumívá ho o prodloužení studia, resp. se snaží, aby žalovaný jakkoliv projevil svoji vůli ke studiu či naopak k jeho ukončení. V rámci své interní praxe žalobkyně při nekomunikaci studenta po třech letech zaeviduje ukončení studia, neboť usoudí, že s největší pravděpodobností již student pokračovat ve studiu nebude, což však není podloženo vnitřními předpisy žalobkyně ani smlouvou, podle nichž právní vztah a studium trvá. Dle žalobkyně okresní soud správně uzavřel, že žalovaná poplatková povinnost (v celém rozsahu) vyplývá ze zákona a z vnitřních předpisů žalobkyně, které byly řádně registrovány příslušným ministerstvem a jsou tak v souladu s právními předpisy a nelze je pokládat naroveň obchodním podmínkám jiných obchodních společností. Vnitřní předpisy žalobkyně tedy řádně zakotvují mechanismus automatického zápisu studentů do vyšších ročníků, pokud nezanechají studia nebo ho jinak neukončí, čímž je zvyšována jejich šance studium zdárně dokončit. Proto vnitřní předpisy žalobkyně a smlouva o studiu byly v rozhodné době jejího uzavření v souladu se zákonem i s dobrými mravy, když v rozporu s nimi naopak bylo chování žalovaného, který očividně přestal plnit své studijní povinnosti a do školy přestal chodit, aniž by své vysokoškolské studium ukončil. Proto byla žalobkyně nucena nadále žalovaného posuzovat jako svého studenta, garantovat mu místo na akademické půdě a vytvářet k tomu potřebné personální i materiální kapacity, což jí stálo náklady, neboť nevěděla, ani nemohla legitimně předpokládat, zda se žalovaný rozhodne své studijní povinnosti znovu plnit, a proto nemohla do rozběhnutého studia přijmout jiného uchazeče. Oproti závěrům okresního soudu tak nelze postup žalobkyně v rámci vnitřního předpisu, který se žalovaný zavázal dodržovat, shledat v rozporu s dobrými mravy, ani se nejedná o nepoctivé či nečestné jednání, ani o protiprávní stav, který by žalobkyně vyvolala nebo nad kterým by měla kontrolu, ani nejsou naplněny potřebné kumulativní podmínky pro jeho hodnocení jako zneužití práv, což žalobkyně obsáhle a podrobně zdůvodnila, včetně odkazů na ustálenou soudní judikaturu. Dle žalobkyně se nejedná ani o relativní či absolutní neplatnost, neboť žalovaný žádnou námitku nevznesl a rozpor se zákonem či dobrými mravy není dán, a to zejména rozpor zjevný, rozpor se zákonem, jehož smysl a účel by to vyžadoval, či současné zjevné narušování veřejného pořádku. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně uvedla, že v žalovaném období byl žalovaný nadále jejím studentem, požíval s tím spojené výhody, školné není nepřiměřené a žalovaný nárok je tak v souladu se zákonem a zcela důvodný. Proto navrhla, aby v napadeném rozsahu byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno a úspěšné žalobkyni byla zcela přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení.

13. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu pouze v mezích podaného odvolání, tj. pouze v rozsahu výroků II. a III., včetně předcházejícího řízení, a to v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. jak z pohledu vznesených odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených. Poté krajský soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně.

14. Krajský soud shledal, že okresní soud správným procesním postupem a na základě řádně provedeného dokazování zjistil v potřebném rozsahu a správně rozhodný skutkový stav, který ani žalobkyně v odvolacím řízení nesporovala. Je třeba dodat, že okresní soud nepochybil, když věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, který byl řádně a včas předvolán a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani jinak nereagoval, což se shodně stalo i v tomto odvolacím řízení, a proto také krajský soud ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. Krajský soud dále dospěl k závěru, že okresní soud vycházel také ze správné zákonné úpravy a přiléhavých právních závěrů, na jejichž základě však v rozsahu podaného odvolání shledal nesprávně část žalovaného nároku jako nedůvodnou, a to v rozsahu nároku žalobkyně na zaplacení studijního poplatku (školného) za akademický rok bezprostředně navazující na standardní dobu studia žalovaného, tj. za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2021 (akademický rok 2020 2021). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že také v odvoláním napadeném rozsahu se žalovaný nárok opírá o vnitřní předpisy žalobkyně, jejichž formu i obsah okresní soud správně a úplně zjistil. Okresní soud správně uzavřel, že žalovaný byl přijat a na základě svého písemného a podepsaného prohlášení nastoupil ke studiu na vysoké škole žalobkyně od akademického roku 2017 2018, čímž ve shodě s námitkami žalobkyně došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o studiu ze dne 20. 10. 2017 v souladu § 1746 odst. 2 o.z. Krajský soud shledal, že takto bylo mezi účastníky sjednáno studium žalovaného po standardní tříletou dobu studia, tj. do 31. 8. 2020, za kterou byl žalovaný povinen hradit školné po 40 000 Kč za každý akademický rok. Současně se však žalovaný dle krajského soudu - ve shodě se svým písemným prohlášením ze dne 20. 10. 2017 - zavázal hradit sjednané roční školné v souladu s vnitřními předpisy žalobkyně za akademický rok, do něhož byl proveden jeho zápis ke studiu, a to nejen za sjednanou standardní dobu jeho studia, ale také popřípadě za dobu dle vnitřních předpisů žalobkyně prodloužené doby jeho studia s tím, že neúčast na výuce nebo kontrole studia, zanechání, ukončení, přerušení nebo vyloučení ze studia nemá na placení školného vliv a tato povinnost trvá i v případě nepokračování ve studiu. Krajský soud tak dospěl k závěru, že na základě písemného prohlášení žalovaného ze dne 20. 10. 2020 a vnitřních předpisů žalobkyně došlo k důvodnému, řádnému a platnému prodloužení studia žalovaného u žalobkyně na další akademický rok (12 měsíců), tj. na dobu od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2021 s tím, že současně za tuto dobu žalovanému vznikla také povinnost k zaplacení školného ve sjednané výši 40 000 Kč. Proto v tomto rozsahu krajský soud shledal odvolání žalobkyně důvodné a v tomto rozsahu tak dle § 220 odst. 1 o.s.ř. odvoláním napadený výrok II. změnil tak, že žalobě ohledně další částky 40 000 Kč vyhověl, tj. žalovanému uložil povinnost žalobkyni zaplatit 40 000 Kč, a to v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

15. Ve zbývajícím odvoláním napadeném rozsahu již krajský soud shledal veškeré odvolací námitky žalobkyně nedůvodné, resp. zjevně účelové, neboť plně přisvědčil závěrům okresního soudu o tom, že žaloba v části dalšího nároku na zaplacení ročního školného ve výši 40 000 Kč za další - opětovné automatické prodloužení studia žalovaného u žalobkyně na další akademický rok 2021 /2022, tj. na dalších 12 měsíců od 1. 9. 2021 do 31. 8. 2022, nemůže obstát. Je zřejmé, že i v této části se automatické prodloužení studia opírá o vnitřní předpisy žalobkyně (zejména o nařízení rektora č. 04/2016 a č. 07/2014), podle nichž bylo stanoveno, že studenti, kteří neprovedou zápis na další akademický rok a nepožádají o zanechání studia do stanoveného data, budou zapsáni ze strany žalobkyně v mimořádném termínu na základě volné kapacity jednotlivých studijních skupin/modulů/předmětů, a to bez ohledu na jejich časové preference a studijní potřeby. Současně bylo stanoveno, že v případě neuzavření/neukončil studia do stanoveného termínu (standardní doba studia) je studium automaticky prodlouženo o další rok (12 měsíců) v rámci studentem naposledy čerpané cenové úrovně a jejího obsahu (roční školné), a to až do doby řádného ukončení studia obhajobou závěrečné práce. Toto prodloužení studia pak bylo zpoplatněno, a to za každých 12 měsíců částkou ve výši ročních studijních poplatků za poslední ročník studia v rámci standardní doby studia.

16. Krajský soud dospěl k závěru, že v té části, v níž žalobkyně ze svých vnitřních předpisů dovozuje platné trvání právního vztahu mezi účastníky i po 31. 8. 2021, jejím námitkám nelze přisvědčit, neboť zcela ve shodě s uvedenými právními závěry okresního soudu by takový obsah vnitřních předpisů, případně jejich výklad, vedl k tomu, že právní vztah mezi účastníky by nepřípustně (absurdně) trval bez jakéhokoliv omezení neustále, neboť by jej mohl ukončit svým jednostranným právním jednáním jedině a pouze žalovaný tím, že by dle námitek žalobkyně projevil vůli studium u žalobkyně ukončit. Takový obsah soukromoprávního vztahu mezi účastníky v rámci uzavřené smlouvy o studiu je však ve zřejmém rozporu s uvedenými základními zásadami soukromého práva, čímž zjevně narušuje veřejný pořádek, a současně je ve zjevném rozporu i s dobrými mravy. K těmto závěrům krajský soud plně odkazuje na obsah, smysl a účel postavení a činnosti žalobkyně jako vysoké školy, byť soukromé, tak je tyto přiléhavě a správně zdůvodnil okresní soud. Žalobkyní namítaný, resp. i tvrzený obsah jejích vnitřních předpisů by byl ve zřejmém rozporu se zákonem stanovenou činností žalobkyně jako vysoké školy, tj. i v tomto smyslu by došlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, neboť dle námitek žalobkyně by měl být právní vztah mezi účastníky – při očividné a dlouhodobé nesporné i prokázané pasivitě a nečinnosti žalovaného - neukončitelný, tj. žalobkyně by si dle svého tvrzení obsahem svých vnitřních předpisů„ vyráběla“ - neustálým opakovaným automatickým prodlužováním studia jednou přijatých studentů – studenty„ věčné“, resp.„ věčně platící“. Okresní soud zcela přiléhavě zdůvodnil, že takové žalobkyní tvrzené neustálé automatické prodlužování placeného studia je nepřípustné, a to za prokázaných konkrétních okolností, kdy žalovaný právě i dle tvrzení žalobkyně neprojevuje o studium u žalobkyně dlouhodobě a očividně vůbec žádný zájem, tj. žádné své povinnosti studenta (ani studijní, ani finanční) dlouhodobě neplní a současně s tím ani dlouhodobě a očividně nerealizuje ani žádná svá práva studenta vůči žalobkyni, která toto plně potvrzuje s tím, že žalovaný své povinnosti neplní od akademického roku 2019 2020, přestal ke studiu zcela docházet, žádné studijní ani jiné povinnosti vůči žalobkyni neplní, je zcela nekontaktní a ani na opakované výzvy žalobkyně nijak nereaguje.

17. Krajský soud k uvedeným správným a přiléhavým závěrům okresního soudu dodává, že z tvrzení žalobkyně vyplývá, že na základě svých vnitřních předpisů má žalobkyně za to, že studium žalovaného nelze ukončit dle zákonné úpravy § 56 zákona o vysokých školách jinak, než jednostranným zanechám studia ze strany žalovaného, neboť žalobkyně vyloučila možnost ukončení studia z důvodu neplnění studijních povinností ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách. Takové námitky žalobkyně však vedou nutné k závěru o tom, že takto tvrzený obsah jejích vnitřních předpisu je v rozporu se zákonem o vysokých školách, neboť jím taxativně stanovený způsob ukončení studia nelze měnit, tj. ani rozšiřovat, ale ani zužovat. Proto nelze mít za platné a v souladu se zákonem a veřejným pořádkem, pokud žalobkyně z vlastního rozhodnutí oproti citované zákonné úpravě vyloučila možnost ukončení studia žalovaného z důvodu, že (očividně a dlouhodobě) neplní požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu tím, že rektor na základě svého zmocnění žádné takové podmínky nestanovil. Z tohoto důvodu nemohou obstát ani námitky žalobkyně o tom, že v dané věci byla i po 31. 8. 2021 nucena žalovanému dále poskytovat místo na akademické půdě a vynakládat náklady s tím spojené, resp. že v této době neměla jinou možnost, jak studium žalovaného ukončit. Zjevně účelové a nedůvodné krajský soud shledal také námitky žalobkyně, že jí tvrzeného výsledku„ nemožnosti vyhodit studenty pro neplnění studijních povinností“ bylo dosaženo ve prospěch studentů, u nichž je tím zvyšována šance na řádné ukončení studia. Je zjevné, že při těchto námitkách žalobkyně zjevně ve svůj prospěch pomíjí s tím spojenou trvající povinnost k placení školného ve výši původně sjednané za standardní dobu studia. Při zjevném, dlouhodobém a naprostém nezájmu a nečinnosti, která byla u žalovaného v dané věci nesporně prokázána, je tak ve shodě se závěry okresního soudu dosaženo pouze nepřípustného, absurdního a nepřijatelného výsledku, při němž žalobkyně evidentně žádnou vzdělávací či jinou činnost jako vysoká škola v rámci studia žalovaného nevyvíjí ani neposkytuje, což je i žalobkyni evidentně zřejmé, jak potvrzuje její tvrzená vlastní„ interní praxe“, při níž žalobkyně sama přistupuje k evidenci ukončení studia, byť až po třech letech zjevné nečinnosti studenta, u něhož se vlastními vnitřními přepisy a rozporu se zákonem o vysokých školách zbavila možnosti studium ukončit pro neplnění studijních povinností. Je zřejmé, že oproti námitkám žalobkyně bylo u žalovaného prokázáno, že dlouhodobě, očividně a i pro žalobkyni evidentně není studentem, který by rutinně plnil své studijní povinnosti, byť v náhradních termínech či se zpožděním.

18. Ze všech uvedených důvodů je žalobkyní tvrzený obsah jejích vnitřních předpisů a smluvního ujednání mezi účastníky od žalovaného data 1. 9. 2021 v rozporu se zákonem (o vysokých školách a občanským zákoníkem) a současně je zjevným narušením veřejného pořádku při zákonem stanovené a předpokládané řádné činnosti žalobkyně jako soukromé vysoké školy i činnosti žalovaného jako jejího studenta, jemuž svědčí, resp. musí svědčit nejen platební, ale také studijní povinnosti. Z uvedených důvodů krajský soud ze své úřední povinnosti shledal v dané věci dle § 588 o.z. (absolutně) neplatné ujednání mezi účastníky o tom, že k automatickému prodlužování studia žalovaného dochází opakovaně, tj. až do doby řádného ukončení studia obhajobou závěrečné práce, jak je uvedeno v čl. 1 nařízení rektora žalobkyně o prodloužení doby studia č. 07/2014. Z těchto důvodů krajský soud odvoláním napadený výrok II. citovaného rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby ohledně další žalované částky 40 000 Kč jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. Pro úplnost krajský soud uvádí, že zcela přisvědčil okresnímu soudu, že ani registrace vnitřních předpisů a státní souhlas s fungováním žalobkyně jako soukromé vysoké školy nebrání shora uvedeným závěrům, tj. tomu, aby se soud v této konkrétní věci v rámci civilního soudního řízení zabýval tím, zda žalované soukromoprávní nároky opírající se o vnitřní předpisy žalobkyně jsou či nejsou v souladu se zákonem, případně dobrými mravy či veřejným pořádkem. K závěrům okresního soudu lze pouze dodat, že v souladu s § 1 odst. o.z. platí, že uplatňování práva soukromého je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Předmětem tohoto řízení pak je právě ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, kteří jsou si v soukromoprávních vztazích zásadně rovni a požívají také zásadně rovnocenné právní i procesní ochrany. Proto i v této věci jsou pro žalované soukromoprávní nároky rozhodné základní zásady soukromého práva dle § 3 až § 8 o.z. (zásada autonomie vůle, ochrany dobré víry, presumpce poctivosti jednání, ochrany slabší strany, postavení profesionála i zákaz zjevného zneužití práv). Veřejnoprávní úprava zákona o vysokých školách, tj. ani veřejnoprávní registrace vnitřních předpisů žalobkyně z uvedených důvodu nemohou ovlivnit uvedené právní posouzení této věci, tj. ani soukromoprávní postavení účastníků a jejich vzájemná soukromá práva a povinnosti.

20. Na základě uvedeného výsledku řízení ve věci samé krajský soud rozhodl o náhradě nákladů za řízení před okresním soudem, v němž byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 69 % (ohledně celkem přiznané částky 89 000 Kč) a neúspěšná v rozsahu 31 % (v rozsahu zamítnuté zbývající žalované částky 40 000 Kč). Proto krajský soud shledal, že v řízení před okresním soudem žalobkyni vzniklo dle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu poměru jejího úspěchu a neúspěchu, tj. v rozsahu rozdílu, který odpovídá 38 %. Ve shodě s písemným vyúčtováním nákladů žalobkyně ze dne 28. 3. 2022 krajský soud shledal, že žalobkyni vznikly za řízení před okresním soudem účelně vynaložené náklady v celkové částce 40 179,09 Kč, a to v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1, písm. a), d), g), § 13 odst. 3 a § 14) za celkem čtyři úkony právní služby advokáta žalobkyně při převzetí zastoupení, předžalobní výzvě, podání žaloby a účasti na ústním jednání okresního soudu s odměnou po 6 260 Kč, paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč a náhradou ztráty času za cestu advokáta žalobkyně ze sídla k ústnímu jednání a zpět za osm započatých půlhodin po 100 Kč, to vše navýšené o náhradu 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Krajský soud tak dospěl k závěru, že za řízení před okresním soudem žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení ve shora zdůvodněném rozsahu 38 %, tj. v odpovídající částce 15 268 Kč. Povinnost k zaplacení této náhrady byla v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. žalovanému uložena k rukám advokáta žalobkyně v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

21. Krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení, v němž na základě rozsahu podaného odvolání byl úspěch a neúspěch žalobkyně zcela stejný, a proto dle § 224 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. krajský soud rozhodl o tom, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nenáleží. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o. s. ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu ve Svitavách O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud.