9 C 10/2022

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; název žalobkyně , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 129 000 Kč <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 49 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 80 000 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se jakožto soukromá vysoká škola žalobou podanou u zdejšího soudu dne 12. 11. 2021 domáhala po žalovaném jakožto svém studentovi zaplacení 129 000 Kč z titulu neuhrazených poplatků souvisejících se studiem žalovaného. Tvrdila, že žalovaný si při zahájení studia u žalobkyně zvolil cenovou úroveň studia Standard, přičemž mu dle příslušných vnitřních předpisů žalobkyně vznikla povinnost uhradit veškeré studijní poplatky za celou standardní dobu studia, a to i v případě nepokračování ve studiu. Žalovaná částka sestávala v prvé řadě ze tří poplatků za studium po 40 000 Kč, které si žalobkyně účtovala v souvislosti se studiem žalovaného v akademických letech 2019 2020, 2020 2021 a 2021 [číslo]. Uvedené poplatky byly splatné k 1. 8. 2019, 1. 8. 2020, respektive 1. 8. 2021. Zbývajících žalobou požadovaných 9 000 Kč pak představovalo sumu tří administrativních poplatků účtovaných za nedodržení řádného termínu splatnosti poplatku za studium, kdy za posunutí splatnosti poplatku za studium o [číslo] dnů byl účtován poplatek ve výši 1 000 Kč, za posunutí splatnosti o [číslo] dnů poplatek ve výši 3 000 Kč a za posunutí splatnosti o více než 60 dnů poplatek ve výši 5 000 Kč.

2. Soud ve věci nařídil jednání na den 29. 3. 2022. Žalovaný, ač řádně a včas soudem k jednání předvolán, se bez omluvy nedostavil. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Zástupce žalobkyně v průběhu zmíněného jednání upřesnil žalobu v tom smyslu, že žalovaný zahájil své studium u žalobkyně v akademickém roce 2017 2018, své studijní povinnosti si přitom plnil v prvních dvou letech studia, tedy i v akademickém roce 2018 2019, řádně. Za uvedené roky poplatek za studium ve výši 40 000 Kč uhradil. Počínaje akademickým rokem 2019 2020 přestal na univerzitu docházet a současně i hradit poplatky související se studiem. V souvislosti s dlužnými poplatky za akademické roky uvedené v žalobě neuhradil ničeho. Administrativní poplatky v celkové výši 9 000 Kč si žalobkyně nárokovala v souvislosti s prodlením, do kterého se žalovaný dostal ve vztahu k úhradě poplatku za studium v akademickém roce 2019 2020 splatnému k datu 1. 8. 2019.

3. Podle § 121 o. s. ř. platí, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Vzhledem k tomu, že níže uvedené vnitřní předpisy žalobkyně ve Sbírce zákonů České republiky uveřejněny nejsou, bylo třeba ve vztahu k jejich obsahu provést dokazování.

4. Ze Statutu [obec] [anonymizována čtyři slova] (dále jen„ Statut“) soud mimo jiné zjistil, že studium v akreditovaném studijním programu žalobkyně se uskutečňuje za úhradu s tím, že ve stanovených případech může rektor rozhodnout o úplném nebo částečném prominutí poplatků za studium, tj. školného. Výši školného, která je zveřejněna na internetových stránkách žalobkyně, stanovuje rektor. Výši školného, způsob a termín úhrady, tzv. splátkový kalendář a podmínky vrácení školného při zanechání studia určuje příslušný vnitřní předpis žalobkyně (čl. 3 Statutu).

5. Ze Studijního a zkušebního řádu [obec] školy [anonymizována čtyři slova] (dále jen„ SZŘ“), soud zjistil, že do příslušného akademického roku se přijatí uchazeči o studium a studenti zapisují v termínech a podmínkách stanovených rektorem žalobkyně. V rámci elektronického zápisu jsou do rozvrhu uchazeče/studenta zapisovány studijní předměty, jež budou v daném akademickém roce studentem absolvovány. V případě neprovedení elektronického zápisu studentem ve stanoveném termínu je proveden elektronický zápis studijním oddělením na základě volné kapacity pro daný akademický rok (čl. 5 odst. 1 až 3 SZŘ). Zanechání studia je realizováno na základě žádosti studenta zaslané prostřednictvím studijního informačního systému (dále jen„ SIS“) žalobkyni a rektorem stanovených podmínek, jimiž je odevzdání studentského průkazu žalobkyni, uvedení relevantních a pravdivých důvodů pro zanechání studia a uhrazení všech dlužných studijních poplatků v akademickém roce, do kterého byl proveden elektronický zápis, respektive zápis dle čl. 5 (čl. 19 odst. 1 SZŘ).

6. Z Nařízení rektora žalobkyně [číslo] (dále jen„ Nařízení o platbách“) soud zjistil, že výše poplatku za studium bakalářského studijního programu v rámci cenové úrovně Standard pro studium zahájené od října 2017 do ledna 2018 činí 40 000 Kč ročně, za celou standardní dobu studia pak 120 000 Kč (čl. 1 odst. 6 písm. i) Nařízení o platbách). Poplatek za studium je splatný každoročně k 1. 8. v případě, že je hrazen jednorázově (čl. 2 odst. 4 písm. b) Nařízení o platbách). V případě nedodržení podmínek splatnosti školného je uchazeč/student povinen uhradit příslušné administrativní poplatky, které jsou hrazeny na základě vystavených předpisů, respektive podkladů ze strany Informačně poradenského centra žalobkyně (čl. 3 odst. 1 a 2 Nařízení o platbách).

7. Z Nařízení rektora žalobkyně [číslo] (dále jen„ Nařízení o elektronickém zápisu“) soud zjistil, že studenti, kteří neprovedou zápis na další akademický rok a nepožádají o zanechání studia do stanoveného data, budou zapsáni ze strany žalobkyně v mimořádném termínu na základě volné kapacity jednotlivých studijních skupin/modulů/předmětů, a to bez ohledu na jejich časové preference a studijní potřeby (čl. 2 odst. 1 Nařízení o elektronickém zápisu).

8. Z Nařízení rektora žalobkyně [číslo] (dále jen„ Nařízení o prodloužení doby studia“) bylo zjištěno, že v případě neuzavření/neukončení studia do stanoveného termínu (standardní doba studia) je studium automaticky prodlouženo o další rok (12 měsíců) v rámci studentem naposledy čerpané cenové úrovně a jejího obsahu (roční školné), a to až do doby řádného ukončení studia obhajobou závěrečné práce (čl. 1 Nařízení o prodloužení doby studia). Prodloužení studia je přitom zpoplatněno, přičemž v rámci prodloužení o 12 měsíců student hradí částku ve výši ročních studijních poplatků za poslední ročník studia v rámci své standardní doby studia (čl. 2 odst. 1 a 2 Nařízení o prodloužení doby studia).

9. Z Nařízení rektora žalobkyně [číslo] (dále jen„ Nařízení o posunutí splatnosti studijních poplatků“) soud zjistil, že při nedodržení termínu splatnosti studijních poplatků jsou žalobkyní stanoveny sazby v rámci náhradních a mimořádných termínů splatnosti studijních poplatků. Sazby za posunutí nebo nedodržení řádného termínu splatnosti za strany studenta pak činí v případě posunutí splatnosti o 1 – 30 dnů 1 000 Kč, v případě posunutí splatnosti o 31 – 60 dnů 3 000 Kč a v případě posunutí splatnosti o více než 60 dnů 5 000 Kč. V případě neuhrazení poplatků za náhradní nebo mimořádný termín splatnosti studijních poplatků (vystavení fakturačního dokladu) je studentovi zablokován přístup do SIS do doby řádného uhrazení dlužných částek (čl. 2 odst. 1 až 3 Nařízení o posunutí splatnosti studijních poplatků).

10. Z vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu z 20. 10. 2017 soud zjistil, že žalobkyně písemně informovala žalovaného o tom, že splnil podmínku pro podmínečné přijetí ke studiu bakalářského studijního programu Ekonomika a management v cenové úrovni Standard v kombinované formě studia. Podmínkou jeho přijetí ke studiu bylo nahrání dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání do SIS. Dle čl II. odst. 1 vyrozumění činil poplatek za studium daného oboru v uvedené cenové úrovni 40 000 Kč za rok, standardní doba studia činila tři roky, žalovaný měl studovat do 31. 8. 2020 a celkem měl na poplatcích za studium uhradit 120 000 Kč.

11. Z Prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na VŠEM z 20. 10. 2017 (dále jen„ Prohlášení studenta“) bylo zjištěno, že žalovaný se jakožto student žalobkyně zavázal hradit poplatky/školné za každý akademický rok, do kterého byl proveden zápis dle vnitřních předpisů žalobkyně. Dle čl. III. odst. 3 písm. a) a b) Prohlášení měly studijní poplatky sloužit k vytvoření podmínek pro zajištění výuky a tedy i studia žalovaného podle zákonných a akreditačních podmínek v rámci celé jím na počátku zvolené předpokládané standardní, popř. v souladu s vnitřními předpisy žalobkyně prodloužené doby studia, přičemž případná neúčast žalovaného na výuce nebo kontrole studia, případně zanechání, ukončení, přerušení nebo vyloučení ze studia nemělo mít vliv na výši nákladů, které žalobkyně měla se zajištěním výuky a garancí příslušného studijního místa. Dle čl. III. odst. 5 písm. d) Prohlášení studenta se žalovaný zavázal k úhradě veškerých studijních a administrativních poplatků žalobkyni ve stanovené výši a termínech splatnosti v jím zvolené cenové úrovni Standard, a to za celou standardní dobu studia i v případě jeho nepokračování ve studiu u žalobkyně.

12. Z vyrozumění o prodloužení studia z 2. 10. 2020 soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o tom, že jeho studium bylo automaticky prodlouženo na období 1. 9. 2020 – 31. 8. 2021. Dle čl. II. odst. 1 vyrozumění mělo být studium žalovaného automaticky prodlužováno o 12 měsíců až do doby řádného ukončení studia obhajobou závěrečné práce v případě, že žalovaný řádně neukončí studium do stanoveného termínu (konec standardní doby studia či doby prodloužení studia) či nepožádá o zanechání studia.

13. Z vyrozumění o prodloužení studia ze 17. 9. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovaného o tom, že jeho studium bylo automaticky prodlouženo na období 1. 9. 2021 – 31. 8. 2022.

14. Z dopisu z 13. 4. 2021 soud zjistil, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení studijních poplatků v celkové výši 149 000 Kč ve lhůtě do 28. 4. 2021 s upozorněním, že pokud nebude dluh ve stanovené lhůtě uhrazen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

15. Z předžalobní upomínky ze 4. 11. 2021, která byla ještě téhož dne dle přiloženého podacího lístku odeslána na adresu místa trvalého pobytu žalovaného, soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně písemně vyzván k úhradě dlužných studijních poplatků též zástupcem žalobkyně.

16. Na podkladě provedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně je soukromou vysokou školou. Studium u ní je zpoplatněno, přičemž výše poplatků za studium i další podmínky studia jsou upraveny vnitřními předpisy žalobkyně. Žalovaný byl počínaje akademickým rokem 2017 2018 žalobkyní přijat ke studiu bakalářského studijního programu Ekonomika a management v kombinované formě studia, a to v cenové úrovni Standard. Výše poplatku za studium v této cenové úrovni činila 40 000 Kč ročně, přičemž poplatek byl splatný vždy k 1. 8. daného kalendářního roku. Pokud by žalovaný nedodržel termín splatnosti poplatku, byl povinen v závislosti na délce jeho prodlení uhradit žalobkyni příslušný administrativní poplatek, který v případě posunutí splatnosti studijního poplatku o [číslo] dnů činil 1 000 Kč, v případě posunutí splatnosti o [číslo] dnů 3 000 Kč a v případě posunutí splatnosti o více než 60 dnů 5 000 Kč. Standardní doba studia žalovaného měla činit tři roky, žalovaný měl tedy celkem uhradit žalobkyni studijní poplatek ve výši 120 000 Kč za předpokladu, že standardní dobu studia dodrží. Dle příslušných shora popsaných ustanovení vnitřních předpisů měl být žalovaný v případě, že sám neprovede zápis na další akademický rok a zároveň nepožádá o zanechání studia, zapsán do dalšího akademického roku žalobkyní automaticky v mimořádném termínu na základě volné kapacity jednotlivých studijních skupin, modulů, respektive předmětů. V případě neukončení jeho studia do stanoveného termínu v rámci standardní doby studia pak jeho studium mělo být automaticky prodlouženo o další rok v rámci jím čerpané cenové úrovně, a to až do doby řádného ukončení studia obhajobou závěrečné práce. Prodloužení studia přitom mělo být zpoplatněno opět ročním poplatkem ve výši 40 000 Kč. Původně předpokládaná standardní doba studia žalovaného měla skončit 31. 8. 2020. Žalobkyně však žalovanému dvakrát automaticky studium prodloužila, a to nejprve na období 1. 9. 2020 – 31. 8. 2021, následně na období 1. 9. 2021 – 31. 8. 2022. Dopisem z 13. 4. 2021 a následně předžalobní výzvou svého zástupce ze 4. 11. 2021 pak žalovaného vyzvala k zaplacení dlužných studijních a administrativních poplatků a upozornila jej na možnost jejich soudního vymáhání v případě, že žalovaný dlužné poplatky neuhradí dobrovolně.

17. Podle § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů v účinném znění (dále jen„ zákon o vysokých školách“) platí, že poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu.

18. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

19. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

20. Žalobkyně je soukromou vysokou školou. Studium u ní se řídí vedle obecné právní úpravy obsažené v zákoně o vysokých školách rovněž jejími vnitřními předpisy. Návrh těchto vnitřních předpisů je dle § 39 odst. 4 písm. f) zákona o vysokých školách nezbytnou náležitostí žádosti o udělení státního souhlasu, bez něhož soukromá vysoká škola nemůže fungovat (viz § 39 odst. 1 zákona o vysokých školách). Podle § 39a odst. 3 věty prvé před středníkem zákona o vysokých školách platí, že pokud Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy udělí soukromé vysoké škole státní souhlas, rozhodne také o registraci jejích vnitřních předpisů. Podle § 39a odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách přitom státní souhlas nelze udělit, jestliže je návrh vnitřních předpisů v rozporu se zákonem o vysokých školách nebo jinými právními předpisy.

21. Žalobou uplatněné nároky na zaplacení studijních poplatků (školného), respektive administrativních poplatků souvisejících s prodlením žalovaného s úhradou studijních poplatků, mají svou oporu v příslušných ustanoveních vnitřních předpisů žalobkyně. S ohledem na shora citovanou obecnou právní úpravu lze přitom konstatovat, že ministerstvo zjevně neshledalo jakýkoliv rozpor těchto předpisů se zákonem o vysokých školách, případně jinými právními předpisy, neboť pokud by se tak stalo, neudělilo by žalobkyni státní souhlas. I přesto dospěl soud k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze částečně, a to z níže popsaných důvodů.

22. Žalovaný se na počátku svého studia u žalobkyně zavázal v souladu s jejími vnitřními předpisy hradit studijní poplatky (ve své podstatě školné) ve výši 40 000 Kč ročně, a to po celou standardní dobu studia, která měla činit tři roky. Celkem měl tedy žalobkyni uhradit 120 000 Kč. Jak uvedl zástupce žalobkyně u jednání, které se ve věci konalo dne 29. 3. 2022, žalovaný si v akademických letech 2017 2018 a 2018 2019 své studijní povinnosti plnil řádně a v těchto letech rovněž řádně a včas uhradil studijní poplatky. Problém nastal až ve třetím roce jeho studia, tj. v akademickém roce 2019 2020, v němž studijní poplatek neuhradil, zároveň úplně přestal do školy docházet. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že bylo na žalovaném, aby v případě, že studijní, případně administrativní poplatky žalobkyni hradil řádně a včas, takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale především prokázal. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, se soudem nekomunikoval a k nařízenému jednání ve věci se bez omluvy nedostavil. Proto soud, pokud jde o aktuální výši dlužných poplatků, vycházel z tvrzení žalobkyně.

23. Žalobkyní nárokovaná výše studijního poplatku (40 000 Kč) i administrativních poplatků (1 000 Kč + 3 000 Kč + 5 000 Kč) za akademický rok 2019 2020 odpovídá sazbě poplatků stanovené v čl. 1 odst. 6 písm. i) Nařízení o platbách, respektive v čl. 2 odst. 2 písm. a) až c) Nařízení o posunutí splatnosti studijních poplatků. Žalovaný neprokázal, že by studijní poplatek ve výši 40 000 Kč za zmíněný akademický rok uhradil ve lhůtě splatnosti dle čl. 2 odst. 4 písm. b) Nařízení o platbách, tedy do 1. 8. 2019, případně kdykoliv později. Soud proto vyšel z toho, že žalobkyni vznikl nejen nárok na zaplacení studijního poplatku, ale rovněž nárok na úhradu všech žalobou požadovaných administrativních poplatků za prodlení žalovaného v souhrnné výši 9 000 Kč. Žalobě proto vyhověl co do částky 49 000 Kč.

24. Naopak pokud jde o zbývající požadované studijní poplatky za akademické roky 2020 2021 a 2021 [číslo] v celkové výši 80 000 Kč, v tomto rozsahu žaloba není důvodná. Soud si je vědom toho, že činnost soukromých vysokých škol, na rozdíl od těch veřejných, není primárně financována prostřednictvím příspěvků ze státního rozpočtu a že soukromé vysoké školy jsou přímo ze zákona povinny zajistit finanční prostředky pro vzdělávací a tvůrčí činnost (viz § 40 odst. 1 zákona o vysokých školách). Stejně tak nepominul, že ust. § 59 zákona o vysokých školách umožňuje, aby soukromá vysoká škola stanovila výši poplatků spojených se studiem ve svém vnitřním předpisu. Zároveň lze konstatovat, že soud není v občanskoprávním řízení oprávněn přezkoumávat případný nesoulad vnitřních předpisů soukromé vysoké školy se zákonem o vysokých školách, případně jinými právními předpisy, neboť k tomuto přezkumu zákon výslovně zmocňuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (viz již shora citovaný § 39a odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách). Ve smyslu § 6 a § 8 o. z. však civilnímu soudu nepochybně náleží pravomoc přezkoumat to, zda žalobkyně v právním styku se žalovaným jednala poctivě a zda se tím, že si po žalovaném nárokovala studijní poplatky i v situaci, kdy si žalovaný dlouhodobě neplnil své studijní povinnosti a bylo zjevné, že nadále nehodlá ve studiu u žalobkyně pokračovat, nedopustila zjevného zneužití práv založených jejími vnitřními předpisy.

25. Jakkoliv má soukromá vysoká škola přímo zákonem uloženou povinnost zajistit si dostatek prostředků pro svou činnost a provoz, její hlavní cíle by nepochybně měly být v souladu s § 1 zákona o vysokých školách. Dle tohoto ustanovení mají být vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti, přičemž mají klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti díky jednotlivým aspektům jejich činnosti, které jsou v citovaném ustanovení podrobně rozvedeny. Primárním účelem a cílem, k němuž by měla směřovat činnost jakékoliv vysoké školy, ať už veřejné, nebo soukromé, by tedy nepochybně mělo být poskytování kvalitního vzdělání jejím studentům při dodržení zásad vymezených v citovaném § 1 zákona o vysokých školách. Zajištění odpovídajících zdrojů nezbytných k provozování soukromé vysoké školy by pak z pohledu soudu mělo být pouze prostředkem k dosažení shora uvedeného cíle, nikoliv samotným smyslem fungování soukromé vysoké školy.

26. V posuzovaném případě se žalovaný na počátku svého studia zavázal, že žalobkyni uhradí studijní poplatky za předpokládanou standardní dobu trvání studia, která měla trvat tři roky, v celkové výši 120 000 Kč. Z této částky však uhradil pouze 80 000 Kč jakožto studijní poplatky za první dva roky studia, následně ve třetím roce studia evidentně zcela rezignoval na plnění všech svých povinností, ať už finančního, nebo čistě studijního charakteru (viz vyjádření zástupce žalobkyně u jednání dne 29. 3. 2022). Zároveň však své studium u žalobkyně neukončil některým ze způsobů předpokládaných vnitřními předpisy žalobkyně, tedy např. formou zanechání studia. Za této situace soud vnímá jako zcela legitimní nárok žalobkyně na to, aby jí byl žalovaným doplacen studijní poplatek za třetí rok jeho studia (tj. za akademický rok 2019 2020), jakož i příslušné administrativní poplatky související s jeho prodlením s úhradou zmíněného poplatku. Žalobkyně totiž mohla oprávněně očekávat, že žalovaný dodrží předpokládanou dobu trvání studia, přičemž zároveň byla povinna mu ke studiu zajistit odpovídající podmínky, což by bez toho, že od studentů bude vybírat školné, nebylo možné, neboť studijní poplatky představují hlavní zdroj financování činnosti žalobkyně. Soud však zároveň považuje za zcela nemístný postup, kdy žalobkyně i při vědomí toho, že žalovaný dlouhodobě neplní své studijní povinnosti a zjevně nemá jakýkoliv zájem nadále pokračovat ve studiu nad rámec jeho standardní doby trvání, přistoupila k automatickému prodloužení jeho studia, a to dokonce opakovaně, a ve spojitosti s tím žalovanému účtovala studijní poplatky za další dva akademické roky, aniž by přitom v uvedeném období žalovanému reálně poskytla jakékoliv služby nebo by jí v souvislosti se studiem žalovaného vznikly jakékoliv reálné náklady. Je pravdou, že její vnitřní předpisy takový postup žalobkyni umožňovaly, to však nic nemění na tom, že tento postup je z pohledu soudu zcela v rozporu se shora popsanými cíli vysokoškolského vzdělávání uvedenými v § 1 zákona o vysokých školách.

27. Soud nepřehlédl, že dle čl. III. odst. 3 písm. a) Prohlášení studenta měly studijní poplatky sloužit k vytvoření podmínek pro zajištění výuky a tedy i studia žalovaného u žalobkyně v rámci předpokládané standardní doby studia, případně i v rámci doby studia prodloužené v souladu s vnitřními předpisy žalobkyně. Zároveň však dle čl. 2 odst. 1 Nařízení o elektronickém zápisu platilo, že pokud žalovaný neprovede zápis do dalšího akademického roku do stanoveného data ani nepožádá o zanechání studia, bude zapsán do dalšího roku žalobkyní automaticky v mimořádném termínu na základě volné kapacity jednotlivých studijních předmětů. Z tohoto ustanovení přitom lze dovozovat, že případné otevření či neotevření daného studijního předmětu pro další akademický rok bylo zcela nezávislé na tom, zda se žalovaný zapíše do dalšího ročníku v řádném termínu, respektive zda řádně a včas uhradí studijní poplatek. Jinými slovy, postup, kdy žalobkyně automaticky přistoupila k prodloužení studia žalovaného a zároveň mu vyúčtovala studijní poplatek za další akademický rok, nelze zdůvodnit tím, že na úhradě studijního poplatku ze strany žalovaného bylo závislé otevření některého studijního předmětu, neboť k zápisu žalovaného došlo až v závislosti na tom, které studijní předměty byly otevřeny a měly volnou kapacitu.

28. Výkladem vnitřních předpisů žalobkyně lze navíc dospět k dosti absurdnímu závěru, že studium žalovaného u žalobkyně i nadále trvá (neboť z ničeho nevyplývá, že by jej některý z účastníků ukončil) a žalobkyně jej může v případě, že žalovaný nesplní podmínky stanovené pro tzv. zanechání studia, prodlužovat v podstatě donekonečna bez ohledu na to, že si žalovaný již více než dva roky neplní své povinnosti studenta. Přitom se sluší poukázat na to, že nezbytnou podmínkou pro tzv. zanechání studia je podle čl. 19 odst. 1 písm. c) SZŘ mimo jiné uhrazení všech dlužných studijních poplatků. Ustanovení čl. 19 odst. 3 SZŘ sice umožňuje vedle tzv. zanechání studia ukončit studium rovněž způsoby vymezenými v § 56 odst. 1 zákona o vysokých školách, všechny zde vymezené způsoby ukončení studia jsou však (s výjimkou již zmiňovaného zanechání studia) zcela nezávislé na vůli studenta (viz § 56 odst. 1 písm. b) až h)). Lze tedy konstatovat, že pokud by žalovaný neuhradil žalobkyni dlužné studijní poplatky, nemohl by ze své vůle studium ukončit a žalobkyně by mu mohla školné účtovat i nadále v podstatě bez jakéhokoliv omezení. Přitom je otázkou, nakolik by se žalovaný v takovém případě reálně mohl účastnit výuky, skládat zápočty, zkoušky, apod., když mu podle čl. 2 odst. 3 Nařízení o posunutí splatnosti studijních poplatků měl být v důsledku neuhrazení příslušných administrativních poplatků zablokován přístup do SIS (byť žalobkyně tvrdí, že se tak ve skutečnosti nestalo).

29. Jistě by bylo možné představit si situaci, kdy by mohl být nárok žalobkyně na úhradu studijních poplatků za automaticky prodlouženou standardní dobu studia považován za oprávněný. Mohlo by tomu tak být například tehdy, pokud by žalovaný projevoval i nadále zájem ve studiu pokračovat, pouze by z nějakého důvodu neprovedl ve stanoveném termínu elektronický zápis do dalšího ročníku. V daném případě se však žalovaný dlouhodobě neúčastní výuky, neskládá zkoušky, nehradí poplatky spojené se studiem a ani jiným způsobem neprojevuje zájem nadále pokračovat ve studiu. Za těchto okolností je z pohledu soudu zcela v rozporu se zásadami uvedenými v § 1 zákona o vysokých školách, aby žalobkyně automaticky studium žalovaného prodlužovala nad rámec jeho původně předpokládané doby trvání a tímto způsobem de facto„ blokovala“ pozici studenta jinému, skutečnému zájemci o studium. Postup žalobkyně ve vztahu k žalovanému nasvědčuje tomu, že skutečným cílem její činnosti není poskytování vzdělání osobám, které o toto vzdělání projevují skutečný zájem a plní si řádně své studijní povinnosti, nýbrž spíše generování zisku. Aniž by soud měl v úmyslu jakkoliv omlouvat to, že žalovaný přestal hradit poplatky související se studiem, k jejichž zaplacení se zavázal, za daných okolností podle jeho názoru nelze akceptovat shora popsaný postup žalobkyně a přiznat jí žalobou nárokované studijní poplatky za automaticky prodlouženou dobu studia, a to ani přesto, že tyto nároky mají oporu v příslušných ustanoveních vnitřních předpisů žalobkyně. Žalobkyně totiž těchto svých práv zneužila způsobem, jemuž v souladu s § 8 o. z. nelze přiznat právní ochranu. Proto soud žalobu co do částky 80 000 Kč zamítl.

30. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 129 000 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 49 000 Kč, naopak co do zbývajících 80 000 Kč měl procesní úspěch žalovaný. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činil 38 % ku 62 % ve prospěch žalovaného, jemuž by tudíž podle § 142 odst. 2 o. s. ř. mělo svědčit vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 24 % (62 – 38 = 24). Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným a žádné náklady mu v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

31. Lhůtu k plnění rozsudkem uložené povinnosti soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.