22 Co 163/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., a Mgr. Radka Kopsy ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , nar. Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: 1) Jméno žalované , nar. dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B 2) Jméno advokáta C , nar. Datum narození advokáta C bytem Adresa advokáta C zastoupený advokátem Jméno advokáta D sídlem Adresa advokáta D o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2024, č.j. spisová značka , ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2024, č.j. spisová značka ,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. rozhodl, že podílové spoluvlastnictví žalobkyně a prvé žalované a druhého žalovaného k nemovitostem – pozemku parcelní číslo st. , adresa, , jehož součástí je stavba č.p. , adresa, , a k pozemku parcelní číslo , adresa, , jak jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště , adresa, na listu vlastnictví číslo , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , se ruší. Ve výroku II. rozhodl, že uvedené nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví druhého žalovaného. Ve výroku III. rozhodl, že druhý žalovaný je povinen zaplatit vypořádací podíl žalobkyni ve výši , částka, a prvé žalované ve výši , částka, , a to každé do tří měsíců poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

2. Ve výroku IV. rozhodl, že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice, vždy na označený účet okresního soudu do 15 dnů po právní moci rozsudku, náklady státu, a to žalobkyně ve výši , částka, , z čehož již , částka, uhradila zálohově, takže zaplatí , částka, , prvá žalovaná ve výši , částka, a druhý žalovaný ve výši , částka, , z čehož již , částka, uhradil zálohově, takže zaplatí , částka, . Ve výroku V. okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Okresní soud takto na základě žaloby ze dne , datum, rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem, u nichž byla žalobkyně spoluvlastnicí ideální ¼, žalovaná 1) spoluvlastnicí ideální ½ a žalovaný 2) spoluvlastníkem ideální ¼. Účastníci shodně navrhl zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že není možné reálné rozdělení nemovitostí, které jsou neudržované a neužívané. Proto žalobkyně a žalovaný 2) navrhli, aby byly přikázány zcela do jejich výlučného vlastnictví oproti vyplacení vypořádacích podílů ostatním spoluvlastníkům. Žalovaná 1), resp. původní žalovaný 1) jako její právní a procesní předchůdce, neměli o přikázání nemovitostí do svého (spolu)vlastnictví zájem a navrhli, aby byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného 2) s povinností vyplatit vypořádací podíl ostatním spoluvlastníkům. Uvedli, že mají zájem, aby nemovitosti zůstaly v rodině, což tak bude spíše zajištěno než při jejich přikázání žalobkyni. Přitom vyjádřili skepsi k tvrzenému záměru žalobkyně se do nemovitostí nastěhovat s tím, že žalobkyně již bydlí v (jiných) vlastních nemovitostech. Současně zpochybnili, že by se žalobkyně starala o údržbu nemovitostí, neboť se o ni staral původní žalovaný 1), včetně potřebných prací a placení elektřiny či odpadu.

4. Žalobkyně přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví odůvodnila konkrétními odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lépe než žalovaný 2) splňuje rozhodná kritéria, jimiž je velikost podílu, účelné využití, stávající užívání, investování některým ze spoluvlastníků, schopnost investovat a solventnost. K tomu uvedla že nemovitosti pojistila, řešila jejich právní nesrovnalosti a má možnost zajistit rekonstrukci domu, jejíž potřebný rozsah již zkoumala, a to se svým partnerem, když v domě chce trvale bydlet. Záměry a opravdovost zájmu žalovaného 2) zpochybnila.

5. Žalovaný 2) přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví odůvodnil tím, že je chce jako nemovitosti svých prarodičů užívat k rekreačním účelům a k setkávání širší rodiny. Ve shodě se žalovanou 1) pochyboval o tvrzení žalobkyně, že se hodlá do nemovitostí nastěhovat a měl za to, že judikatura nesvědčí pro přikázání nemovitostí žalobkyni. Uvedl, že je také schopen obstarat rekonstrukci nemovitostí a odmítl, že by dle žalobkyně bylo rozhodné, kdo má či nemá potomky. Zdůraznil, že jeho péče o nemovitosti je srovnatelná s péči žalobkyně a zcela odmítl tvrzení žalobkyně, že řešila právní nesrovnalosti nemovitostí. K tomu uvedl, že naopak žalobkyně tím, že chtěla od obce sama bez součinnosti s ostatními spoluvlastníky koupit přístupový pás pozemku, porušila zásadu poctivosti a mravnosti, neboť nemovitosti by se tím ve prospěch žalobkyně a na úkor ostatních spoluvlastníků staly obtížně přístupné. Poukázal také na to, že žalobkyně před podáním žaloby nejednala seriózně, včetně toho, že žalobu podala, aniž reagovala na jeho nabídku na vyplacení jejího vypořádacího podílu ve výši , částka, . Zdůraznil, že většinové stanovisko ke způsobu vypořádání svědčí v jeho prospěch. Současně navrhl, aby z uvedených důvodů nesla náklady řízení žalobkyně.

6. Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků okresní soud měl za prokázané, že reálné rozdělení nemovitostí není možné a že žalobkyně i žalovaný 2) je každý schopen vyplatit vypořádací podíly ostatních spoluvlastníků. Obvyklou cena nemovitostí okresní soud určil dle znaleckých závěrů ustanovené znalkyně ve výši , částka, v souladu se závěry jí podaného znaleckého posudku a jeho doplnění, když tato obvyklá cena nebyla mezi účastníky sporná. Zjistil, že žalobkyně zaplatila pojištění nemovitostí a původní žalovaný 1) zaplatil za elektřinu a po urgenci obce odpad. Dále zjistil, že prodej přístupového pásu pozemků ve vlastnictví obce sousedícího s předmětnými nemovitostmi účastníků již byl schválen obecním zastupitelstvem, ale obec od tohoto prodeje žalobkyni ustoupila z důvodu nesouhlasu ostatních spoluvlastníků předmětných nemovitostí. Tyto nemovitosti dříve užíval průvodní žalovaný 1). Ze strany obce bylo poslední dva roky řešeno chátrání předmětných nemovitostí se žalobkyní, které zjednala nápravu, když odstranila z přilehlého pozemku obce tašky spadlé ze střechy domu čp. , adresa, .

7. Dále zjistil, že druh žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, má firmu zabývající se výrobou stavebních prvků. , adresa, lety s žalobkyní nemovitosti vyklízeli a se žalobkyní také řešili nebezpečný stav střechy se starostou obce. Opravu však neprováděli. Dům vyžaduje důkladnou rekonstrukci minimálně za 2 mil. Kč a pro dosažení uživatelného stavu , částka, Kč; není napojen na vodovod a veřejnou kanalizaci. Druh žalobkyně jako svědek vypověděl, že mají se žalobkyní dostatečné zdroje na rekonstrukci a trvá jejich zájem v nemovitostech bydlet. V posledních třech letech byli se žalobkyní při řešení uvedených záležitostí na místě předmětných nemovitostí tak 1x za měsíc, před tím asi 3-4 krát do roka, třeba půl dne nebo ¾ dne. , datum, lety byl zadáván prodej předmětných nemovitostí přes , právnická osoba, . a později asi před 4 lety tam byla další realitní kancelář, kterou oslovili se žalobkyní ohledně zjištění prodejnosti nemovitostí.

8. Při právním posouzení okresní soud vycházel z toho, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. (§ 1140 odst. 1 a 2 o. z.). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci. Věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 1 a 2 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (§ 1147 o. z.).

9. Okresní soud uzavřel, že účastníci nemají zájem setrvávat v podílovém spoluvlastnictví předmětných nemovitosti, které nejsou reálně rozdělitelné, což potvrdil i znalecký posudek, podle něhož se jedná o funkční celek, jehož rozdělení by snížilo hodnotu nemovitostí a užívací vztahy by byly komplikované tak, že by prakticky znemožnily dlouhodobé funkční spoluužívání. Přitom okresní soud přihlédl také k charakteru souboru nemovitostí, plošné rozloze pozemků, stavebnímu uspořádání domu i charakteru sídelní obce dle znaleckého posudku. Okresní soud se proto dále zabýval tím, komu ze dvou spoluvlastníků, jež mají o nemovitosti zájem, je přikázat. Přitom vycházel z kritérií dovozených žalobkyní dle citované ustálené judikatury a z toho, že nebyly tvrzeny a prokázány skutečnosti, které by právně významným způsobem zpochybňovaly schopnosti žalobkyně či žalovaného 2) nemovitosti řádně spravovat jako pomocné kritérium.

10. Okresní soud shledal, že rozhodná kritéria, schopnosti či postavení nejsou u žalobkyně a žalovaného 2) natolik rozdílné ve prospěch některého z nich tak, aby to odůvodnilo přikázání nemovitostí jednomu z nich. To neplatí jen pro kritérium velikosti spoluvlastnického podílu, neboť oba žalovaní podporují přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného 2) a toto zastupuje celkem ¾ spoluvlastnický podíl. Okresní soud respektoval takto danou evidentní většinovou vůli účastníků přikázat nemovitosti žalovanému 2). Proto nepřisvědčil žalobkyni, že má se žalovaným 2) shodnou velikost podílu ideální , hodnota, , neboť měl za to, že nelze přehlédnout, že žalovaná 1) jako poloviční spoluvlastnice vyjádřila vůli přikázat nemovitosti žalovanému , právnická osoba, dalším kritériím okresní soud zdůvodnil, že při hodnocení účelné využitelnosti neshledal důvod preferovat deklarovaný záměr trvalého bydlení žalobkyně oproti rekreačnímu využití a vytvoření místa setkávání širší rodiny, které deklaroval žalovaný 2). Oba tito účastníci mají již zajištěno své bydlení a skutečnost, že žalobkyně má partnera se zkušenostmi ze stavebnictví, žalobkyni před žalovaným 2) rovněž nepreferuje, neboť solventnost žalovaného 2) a tedy i schopnost zajistit potřebné práce jinak (např. dodavatelsky) nebyla zpochybněna. Ani z hlediska vynaložených investic či schopnosti zajistit investice nebyly tvrzeny a prokazovány takové skutečnosti, které byl upřednostnili žalobkyni před žalovaným 2), neboť oba jsou solventní a schopni tak potřebné zajistit.

11. Okresní soud z uvedených důvodů spoluvlastnictví zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 2). Současně zdůvodnil, že vypořádací podíl vyjadřuje aktuální cenu ideální ¾ nemovitostí, která připadla žalovanému 2) k jeho dosavadnímu spoluvlastnickému podílu. Žalobkyně pak vypořádáním přišla o ideální , hodnota, a žalovaná 1) o ideální , hodnota, spoluvlastnických podílů. Tomu odpovídá z prokázané obvyklé ceny nemovitostí , částka, vypořádací podíl ve prospěch ostatních spoluvlastníků, který pro , hodnota, činí , částka, a pro , hodnota, činí , částka, .

12. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel okresní soud z toho, že v dané věci může mít každá ze stran postavení žalobce i žalovaného (tzv. iudicium duplex). Uvedl, že účastníci nechtěli ve spoluvlastnictví setrvávat a v tomto smyslu tedy bylo vyhověno všem. Postup žalobkyně před podáním žaloby, na který poukazovali žalovaní, nic nezměnil na přetrvání sporu o to, jak má být spoluvlastnictví vypořádáno. Rozhodnutí o tom, komu budou nemovitosti přikázány pak záviselo na úvaze soudu. Pro uložení povinnosti nést náklady řízení musí být shledány zvláštní důvody, k čemuž okresní soud odkázal na stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne , datum, , sp.zn. , spisová značka, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 302/2023 Sb.). Takové důvody okresní soud v dané věci neshledal, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř.

13. Podle výsledku řízení okresní soud rozhodl o náhradě nákladů státu s odkazem na § 148 odst. 1 o.s.ř. Shledal, že náklady státu tvoří přiznané znalečné v celkové výši , částka, a dále náklady vyplacené státem ustanovenému opatrovníkovi původního žalovaného 1) ve výši , částka, . Celkem tak náklady státu činí , částka, a vznikly účelně a objektivně v zájmu každého z účastníků. Okresní soud proto v rozsahu odpovídajícím rušeným spoluvlastnickým podílům účastníků rozhodl o povinnosti každého z nich k náhradě nákladů státu, tj. ve výši poloviny, která činí , částka, , a jedné čtvrtiny, která činí , částka, . Přitom zohlednil, že žalobkyně a žalovaný 2) složili zálohy na tyto náklady každý po , částka, . Lhůtu k plnění okresní soud odůvodnil § 160 odst. 1 o.s.ř. s tím, že přihlédl k povaze povinnosti.

14. Proti citovanému rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně v celém rozsahu a žalovaný 2) výslovně jen proti výrokům IV. a V. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.

15. Žalobkyně namítla, že okresní soud nesprávně vzal za rozhodující kritérium pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného 2) velikost spoluvlastnického podílu, do níž zahrnul i velikost spoluvlastnického podílu žalované 1), která má spoluvlastnický podíl nejvyšší. Žalobkyně zopakovala, že zohlednění velikosti podílů (jejich pomyslné sčítání) není vždy rozhodné a k tomu odkázala na již citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a dále na jeho usnesení ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Měla za to, že v souladu s tím by neměl být rozhodný názor žalované 1) jako jednoho ze tří spoluvlastníků, která má sice nejvyšší spoluvlastnický podíl, ale jako jediná o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví neusiluje. Navíc se žalovaná 1) přiklonila k žalovanému 2) jen z ryze prozaických důvodů bližšího (příbuzenského) vztahu. Takto by však žalobkyně byla automaticky vyloučena z možnosti přikázání nemovitostí v její prospěch již od samého počátku, resp. by byl od počátku řízení předpovídán její neúspěch a neúměrně by bylo favorizováno postavení žalovaného 2). Dle žalobkyně je určující pouze to, že o nabytí nemovitostí mají zájem žalobkyně a žalovaný 2), jejichž spoluvlastnické podíly jsou totožné. Proto žalobkyně trvala na tom, že bylo třeba se zabývat naplněním ostatních kritérií rozhodných pro přikázání společné věci do výlučného vlastnictví některého z dosavadních spoluvlastníků. Přitom žalobkyně nesouhlasila s tím, že schopnosti či postavení žalobkyně a žalovaného 2) nebyly a nejsou v rámci hodnotících kritérií rozdílné, resp. že oba naplňují všechna kritéria stejnou měrou. Namítla, že zejména kritéria budoucího účelného využití, dosavadního užívání a péče o nemovitosti a možnosti nezbytné rekonstrukce svědčí v její prospěch. Zároveň měla za to, že nebyla prokázána tvrzení o tom, že žalovaný 1) se staral o nemovitosti a zajišťoval i potřebné práce (např. sekání trávníku či kontroly a drobné opravy střechy) a že péče žalovaného 2) je srovnatelná s její péčí. K tomu odkázala na svědeckou výpověď svého druhu a starosty obce , jméno FO, , jméno FO, . Žalobkyně také trvala na tom, že oproti žalovaným řešila s obcí , adresa, sjednocení faktického a právního stavu, nemovitostí, kdy se část stavby nachází na sousedním pozemku obce. Zopakovala, že řešila i větrání nemovitostí a úklid krytiny popadané na obecní pozemek, zajistila i pojištění nemovitostí a pojištění odpovědnosti a poptávala možnosti a cenovou kalkulaci rekonstrukce. Zdůraznila, že nic podobného se ve vztahu k žalovaným 2) a 1) říci nedá. Opětovně poukázala i na to, že její druh má lepší předpoklady pro nezbytnou rekonstrukci nemovitostí, neboť je majitelem firmy ve stavebním oboru. Stejné platí i pro žalobkyni, která má řadu zkušeností s rekonstrukcí a výstavbou domů či bytů v rámci vypomáhání ve své rodině. Oproti tomu sám žalovaný 2) uvedl, že jeho hlavní kontakt s nemovitostmi byl převážně v dětství a poslední roky je nenavštěvoval, na úklidu a údržbě se nepodílel, opak nebyl tvrzen ani prokázán. Předpoklady žalovaného 2) k nutné rekonstrukci nemovitostí zůstaly neprokázány, a to jak údajná řemeslná zručnost či to, zda si alespoň zjišťoval možnosti rekonstrukce skrze stavební dodavatele, jak svědomitě činila žalobkyně. Okresní soud pak opomněl, že na zachování nemovitostí se žalovaný 2) oproti žalobkyni (např. sjednání a zaplacení pojištění, uklízení odpadávající krytiny) doposud nikterak nepodílel. Přestože žalobkyně i žalovaný 2) mají již pro bydlení vhodné zázemí, převyšuje to, že žalobkyně chce nemovitosti získat pro účely budoucího dožití s tím, že své dosavadní nemovitosti by převedla na syna a dceru. Oproti tomu chce žalovaný 2) nemovitosti využívat k budoucímu setkávání rodiny, resp. jen k rekreačním účelům, přestože sám i jeho rodina již nemovitostmi i pro takové účely v okolí disponuje a takové účely žalovaný 2) a ni neprokázal. Dle žalobkyně má žalovaný 2) větší zázemí pro dožit než žalobkyně, nehledě na to, že oproti žalobkyni je svobodný a bezdětný a nemusí zaopatřovat své potomky pro bydlení. Žalobkyně dále namítla, že nebyly provedeny všechny jí navržené důkazy, kterými mohla prokázat svůj větší zájem a péči o nemovitosti, a to svědka , tituly před jménem, Radovana Švece, na němž žalobkyně při jednání dne , datum, netrvala, a zejména výslech svědka p. , jméno FO, , souseda, který byl opomenut a nebyl proveden. Žalobkyně proto navrhla přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, eventuálně zrušení napadeného rozsudku a vrácení okresnímu soudu k doplnění skutkového stavu.

16. Žalovaný 2) v podaném odvolání namítl, že o náhradě nákladů řízení mělo být ve výroku IV. i V. rozhodnuto na základě jeho plného úspěchu ve věci. Požadoval proto také přiznání náhrady nákladů řízení proti žalobkyni, a to vzhledem k jejím konkrétnímu chování a postojům v této věci. Výslovně uvedl, že náhradu nepožaduje proti žalované 1). Dle žalovaného je navrhovaná změna rozhodnutí odůvodněna tím, že žalobkyně nevyčkala uplynutí 10 denní lhůty dle své předžalobní výzvy a žalobu podala již osmý den, navíc s požadavkem na náhradu nákladů řízení proti žalovaným. Vznik sporu tak zavinila žalobkyně, která přitom věděla, že původní žalovaný 1), její strýc, je , podezřelý výraz, a není způsobilý ve věci jednat. Současně žalobkyně v rozporu s dobrými mravy separátně jednala s obcí , adresa, o převodu části přilehlého obecního pozemku jen do svého vlastnictví, čímž by ostatním spoluvlastníkům znemožnila přístup k nemovitostem, a ve svůj prospěch by tak ovlivnila i výsledek tohoto řízení. Tomu žalovaný 2) zabránil jen svojí ostražitostí. Nekorektním jednáním žalobkyně tak vznikly nemalé náklady, které by jinak nevznikly. Proto se v dané věci jedná o případ hodný zvláštního zřetele, v němž jsou i dle citované judikatury Ústavního soudu dány důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení proti žalobkyni.

17. Odvolání žalovaného 2) žalobkyně odmítla jako zcela nedůvodné s tím, že ani dle vznesených námitek se nejedná o situaci, která by dle aktuální rozhodovací praxí byla dostatečná pro rozhodnuti o povinnosti jedné ze stran k náhradě nákladů řízení. Názory účastníků jako spoluvlastníků byly ohledně způsobu vypořádání spoluvlastnictví před i po podání žaloby diametrálně odlišné, což vedlo k podání žaloby a stav se v průběhu řízení nezměnil. Tedy konkrétní postup žalobkyně neměl žádný vliv a závěry okresního soudu jsou správné a v souladu s judikaturou, podle níž samotné nezaslání výzvy (a podobně nedodržení lhůty mezi zaslanou výzvou a podanou žalobou) nehraje roli v situacích, kdy je zřejmé, že účelu výzvy (vyhnutí se soudnímu sporu) by stejně nebylo dosaženo.

18. Odvolání žalobkyně ve věci samé žalovaný 2) a shodně také žalovaná 1) odmítli jako nedůvodné. Ztotožnili se se závěry okresního soudu, který dostatečně a správně zjistil rozhodné skutečnosti a po právní stránce věc správně posoudil a také správně rozhodl. Odlišná tvrzení a závěry žalobkyně označili za účelová a nepodložená, a proto navrhli potvrzení rozsudku. Žalovaný 2) přitom setrval na svých tvrzeních a námitkách vznesených před okresním soudem a s odkazem na podané odvolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení navrhl potvrzení rozsudku v jeho výroku I.

19. Krajský soud přezkoumal citovaný rozsudek okresního soudu v celém rozsahu v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř., když přihlížel jak k odvolacím námitkám, tak k důvodům v odvolání neuvedeným. Poté dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

20. Okresní soud v potřebném rozsahu provedl řádné dokazování a na jeho základě učinil přiléhavá skutková zjištění a dospěl ke správným a úplným skutkovým závěrům. Vycházel také ze správné právní úpravy i přiléhavých závěrů ustálené soudní judikatury, na jejichž základě provedl úplné a správné právní posouzení věci a správně rozhodl. Okresní soud správně uzavřel, že v dané věci jsou naplněny zákonné podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž žádný z účastníků nechtěl setrvat, proto správně rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, neboť žádné skutečnosti, které by tomu bránily, nebyly tvrzeny, zjištěny ani prokázány a nevyšly ani jinak najevo. Krajský soud současně přisvědčil závěru, že v dané věci není možné, resp. účelné a hospodárné, reálné rozdělení předmětných nemovitostí, a proto okresní soud správně přistoupil k rozhodnutí o vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do vlastnictví některého ze spoluvlastníků s povinností k vyplacení odpovídajících vypořádacích podílů ostatním spoluvlastníkům ve výši peněžité náhrady za pozbytí jejich dosavadních spoluvlastnických podílů. K tomu okresní soud dostatečně zjistil obvyklou cenu vypořádávaných nemovitostí, která byla opřena o příslušné a přesvědčivé znalecké závěry, ani nebyla sporná.

21. Okresní soud správně vycházel z toho, že citovaná zákonná úprava stanoví jednak možné způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví, jednak jejich závazné pořadí. Není-li primární způsob vypořádání rozdělením společné věci možný a někteří spoluvlastníci mají o vlastnictví zájem a zároveň jsou solventní, je třeba vypořádat spoluvlastnictví přikázáním společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Při tomto rozhodnutí je nadále použitelná dosavadní judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , či ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Přichází-li do úvahy přikázání věci vícero spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže. Přitom jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Úvahy soudu pak mohou být v rámci přezkumu zpochybněny jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Na těchto závěrech se ničeho nemění, byť zákonná úprava § 1147 o. z. upustila od uvedení výslovných kritérií (velikosti podílu a účelného využití věci) rozhodných pro úvahu o tom, komu věc přikázat do výlučného vlastnictví a dává tak soudům široký prostor pro zvážení všech konkrétních okolností případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , či ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Z rozhodnutí soudu se proto musí podávat kritéria, která soud považoval za rozhodná pro posouzení toho, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. Je tedy na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní nory ze širokého předem neomezeného okruhu okolností, z nichž žádnou nelze mít samu o sobě za jediné a rozhodující kritérium pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků.

22. Přitom je třeba vycházet také z toho, že úprava vztahů mezi spoluvlastníky je v zásadě věcí jejich soukromé dispozice a že občanské právo je založeno (mimo jiné) na zásadách autonomie vůle, dispozitivnosti právní úpravy a na zásadě „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“. Proto krajský soud oproti námitce žalobkyně shledal, že není ani vyloučeno, aby při úvaze o velikosti spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí o přikázání věci byly sčítány spoluvlastnické podíly těch spoluvlastníků, kteří se shodli na určitém řešení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

23. Judikatura také dovodila, že spoluvlastník se nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Dále dovodila, že použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu s tím, že nižší schopnost péče lze zpravidla vzít do úvahy tam, kde půjde o značný a výrazný nepoměr. Schopnost do nemovitosti investovat pak může být významná tam, kde podle skutkových zjištění bude nemovitost v dohledné době vyžadovat investice, které značně převýší možnosti účastníka, a jestliže se prokáže objektivní potřeba investic a současně neschopnost účastníka je učinit či provést nebo nechat provést potřebné práce (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , či sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, ).

24. Krajský soud uzavírá, že okresní soud v napadeném rozsudku postupoval v souladu s citovanou zákonnou úpravou a ustálenou soudní judikaturou. Na základě, v dostatečném rozsahu prokázaných konkrétních okolností, řádně vymezil všechna relevantní kritéria podstatná pro rozhodnutí o tom, komu je třeba za náhradu přikázat předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, a tato kritéria následně navzájem posoudil a správně a přiléhavě zohlednil a zhodnotil. Oproti námitkám žalobkyně okresní soud nepochybil ani v tom, že neprovedl žalobkyní navrhovaný výslech dalších dvou svědků, neboť namítaného svědka „, jméno FO, žalobkyně přes výzvu okresního soudu úplně a řádně, tedy určitě a nezaměnitelně (zejména také jménem a adresou, příp. dalšími konkrétními osobními údaji) neoznačila, a proto se ani nejedná o její řádný důkazní návrh, který by okresní soud mohl nesprávně pominout. Na výslechu dalšího původně navrženého svědka pak ani žalobkyně následně netrvala, a proto okresní soud rovněž nepochybil, pokud ani tento důkaz jako nadbytečný neprovedl, když proti tomuto závěru žalobkyně v odvolacím řízení ani ničeho konkrétního nenamítala. Z obsahu spisu pak nesprávnost takového závěru a procesního postupu okresního soudu nelze dovodit.

25. Okresní soud dle citovaných právních závěrů Nejvyššího soudu správně přihlédl k tomu, že žalovaní 1) a 2) shodně navrhovali, aby při zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného 2). Úvaha okresního soudu o tom, že ve prospěch přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného 2) svědčí velikost spoluvlastnického podílu daná sečtením jejich velikosti u obou žalovaných, tj. , hodnota, proto není nepřiměřená a je správná. Současně není nepřiměřená ani úvaha okresního soudu o tom, že další žalobkyní namítaná rozhodná kritéria vyznívají dle konkrétních okolností dané věci na straně žalobkyně a žalovaného 2) srovnatelně (účelné využití, stávající užívání, investování některým ze spoluvlastníků, schopnost investovat a solventnost). K tomu krajský soud uvádí, že předmětné nemovitosti jsou historickým rodinným majetkem ve vztahu ke všem účastníkům, když není pravdivá námitka žalobkyně, že by ve vztahu žalovaných bylo dáno bližší příbuzenství. Bylo prokázané a nesporné, že společné nemovitosti jsou již dlouhodobě neudržované a neužívané, čemuž odpovídá jejich konkrétní stav, z něhož vychází i podaný znalecký posudek. Proto ani žalobkyně, ani žalovaný 2) nemovitosti neužívají a své bydlení mají dlouhodobě zajištěno jinak a jinde, včetně toho, že každý z nich je výlučným vlastníkem jiných nemovitostí. Konkrétní péče o společné nemovitosti je pak jak ze strany žalobkyně, tak ze strany žalovaného srovnatelně omezena jen na zcela marginální či okrajové záležitosti, které jsou z hlediska vynaloženého úsilí, času i nákladů, včetně finančních, zjevně nenáročné a zanedbatelné. Pro stav a možnost užívání společných nemovitostí nemá takový péče podstatný význam, neboť směřuje jen k tomu, aby se faktický stav společných nemovitostí významně nezhoršoval a aby jejich právní stav byl pojištěn a jen ve zcela nezbytném rozsahu zajištěn. Je třeba také dodat, že posledním, kdo nemovitosti skutečně užíval, platil elektřinu a poplatky za odpad (byť případně opožděně) a kdo tak ve spojení s užíváním o nemovitosti pečoval, byť rovněž jen v základním až nezbytném rozsahu, byl původní žalovaný 1), resp. jeho syn. Vzhledem k vyjádřené vůli ze strany žalované 1) je pak i tato péče v dané věci kritériem, které je v dané věci potřeba přičítat ve prospěch žalovaného 2). Oproti námitkám žalobkyně nelze naopak v její prospěch přičítat to, že poslední dva roky jednala se starostou obce , adresa, , neboť dle prokázaného skutkového stavu to nebylo výrazem vynaložení její vyšší péče o společné nemovitosti či o jejich užívání, a nejednalo se ani o její řádnou a oprávněnou péči o soulad skutečného a právního stavu společných nemovitostí, neboť bylo prokázáno, že v tomto směru žalobkyně nejednala v součinnosti či s vědomím ostatních spoluvlastníků, ale sama o své vůli a ve svůj výlučný prospěch.

26. Rovněž úvahy okresního soudu o srovnatelnosti plánů žalobkyně a žalovaného 2) ohledně konkrétním způsobu budoucího užívání předmětných nemovitostí neshledal krajský soud zjevně nepřiměřené, neboť nelze najít žádný objektivní a rozumný důvod pro žalobkyní namítanou preferenci její možnosti dožití na stáří s darováním jejích současných nemovitostí dětem oproti jejich žalovaným namítaným rekreačním či rodinným způsobem užívání. Nepřiměřené krajský soud neshledal ani úvahy okresního soudu o zásadní srovnatelnosti žalobkyně a žalovaného 2) z hlediska jejich solventnosti a finančních či osobních schopností a možností osobně zajistit či nechat zajistit řádnou péči a potřebnou údržbu nemovitostí, když oproti námitkám žalobkyně nelze výrazný prospěch žalobkyně dovodit ani z jejích konkrétních osobních poměrů (jejího soužití s druhem, který podnikal v oblasti stavebnictví, jejích případných zkušeností se stavební činností v rámci rodiny či jen z toho, že žalobkyně je vdanou matkou dvou dětí) či z toho, že v minulosti činila kroky ke zjištění konkrétního stavu či ceny předmětných nemovitostí. Z konkrétních okolností dané věci pak ve smyslu citované judikatury ani nevyplynulo, ani nebylo žádným z účastníků tvrzeno, že by předmětné nemovitosti (přes svůj dlouhodobě zanedbaný a neutěšený stav) vyžadovaly v dohledné době nezbytné a značné investice, jejichž objektivní potřeba proto ani nebyla prokázána. Proto také úvahy okresního soudu o srovnatelnosti žalobkyně a žalovaného 2) z hlediska kritéria solventnosti a schopnosti zajistit případné investice do nemovitostí, jejich údržby či rekonstrukce neshledal krajský soud zjevně nepřiměřené.

27. Ze všech uvedených důvodů krajský soud shledal také rozhodnutí okresního soudu o konkrétním způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků jako věcně správné, neboť takto přijaté konkrétní řešení není nepřiměřené prokázaným individuálním okolnostem dané věci a je souladné jak s citovanou zákonnou úpravou, tak ustálenou soudní judikaturou.

28. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu dle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný v jeho výrocích I. až III. Současně krajský soud potvrdil jako věcně správné také rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu vůči státu dle výroků IV. a V.

29. K rozhodnutím o náhradě nákladů řízení je třeba plně přisvědčit okresnímu soudu, že v dané věci se jedná o řízení iudicium duplex, v němž – je-li návrhu vyhověno - nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť v něm platí, že návrh na jeho zahájení může být podán kterýmkoliv ze spoluvlastníků, a při zrušení podílového spoluvlastnictví a rozhodnutí o jeho vypořádání je třeba mít za to, že procesní úspěch jednotlivých účastníků ve věci samé je zásadně stejný, a to částečný. Proto je třeba vycházet z § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož žádnému z účastníků zásadně náhrada nákladů řízení nenáleží, když žádný z účastníků z řízení nevychází s menší hodnotou, než se kterou do něho vstupoval. Proto platí, že každý z účastníků si nese své náklady sám s tím, že pouze nastanou-li v řízení mimořádné procesní okolnosti (šikanózní výkon práva, obstrukční chování stěžující včasné rozhodnutí soudu, zneužití procesních práv apod.), lze takové okolnosti zhodnotit při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupem dle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že některé ze stran bude výjimečně a z konkrétně uvedených důvodů uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (viz ustálená judikatura Ústavního soudu, zejména dle nálezu sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, ). V dané věci nelze ani ze skutečností namítaných žalovaným 2) shledat žádné výjimečné procesní okolnosti, a proto ve shodě se závěry okresního soudu nemají účastníci ve vzájemném vtahu právo na náhradu nákladů řízení a ve vztahu ke státu je odůvodněna jejich povinnosti k náhradě nákladů státu dle velikosti spoluvlastnického podílu každého z účastníků k předmětným nemovitostem, které byly předmětem i výsledkem tohoto řízení. Postup žalobkyně před podáním žaloby i po jejím podání v celém dosavadním průběhu řízení nevykazuje žádné výjimečné obstrukční ani šikanózní známky, ani se nejedná o zneužití jakýchkoliv práv. Předžalobní výzva ve smyslu § 142a o.s.ř. není v této předpokladem pro přiznání náhrady nákladů řízení, neboť se nejedná o řízení o splnění povinnosti. Navíc ve shodě s vyjádřením žalobkyně takto není předžalobní výzva upravena jak nezbytná a v dané věci je ze zahájení i průběhu řízení zřejmé, že její smysl a účel byl vyloučen, neboť procesní stanoviska účastníků byla a zůstala neměnná. Podání žaloby v této věci je pak výrazem procesních práv žalobkyně, nikoliv jejich zneužitím. Protože žaloba musí být podána proti všem spoluvlastníkům, nelze zneužití práva či šikanózní postup dovodit ani z toho, kdy byla žaloba podána, tedy ani z toho, že v té době byl původní žalovaný 1) vyššího věku a , podezřelý výraz, . Tyto skutečnosti ostatně byly v řízení před okresním soudem náležitě procesně zohledněny. Samostatné jednání žalobkyně bez vědomí ostatních spoluvlastníků s obcí , jméno FO, ohledně přilehlého obecního pozemku pak bylo zohledněno ve věci samé a pro rozhodnutí o náhradě nákladů není skutkově ani právně významné ani samo o sobě, ani ve spojení s dalšími konkrétními okolnostmi dané věci.

30. Na základě uvedených závěrů rozhodl krajský soud také o náhradě nákladů odvolacího řízení dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť k naplnění výjimečných procesních okolností rovněž nedošlo. Proto krajský soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. určena v souladu s § 151 odst. 5 o.s.ř. v písemném vyhotovení tohoto rozsudku.