22 Co 191/2023

Plný text

Krajský soud v adresa – pobočka v adresa rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované . v likvidaci, IČ IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o částka s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum , č.j. spisová značka ,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci , částka, a ve výroku III potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci , částka, s úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 8,5 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I), návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci , částka, zamítl (výrok II odvoláním nenapaden) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení , částka, (výrok III).

2. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky , částka, , když tvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o užívání přístupové cesty, jejímž předmětem bylo právo stezky a cesty přes pozemek žalobce parcelní číslo , číslo, v katastrálním území , adresa, (dále jen pozemek). Žalobce se smlouvou zavázal umožnit žalované procházet nebo projíždět přes soukromou cestu za podmínek stanovených ve smlouvě. Žalovaná se zavázala žalobci za toto oprávnění platit roční úplatu ve výši , částka, , vždy do každého 30. 6. daného roku. Žalovaná však úplatu za rok 2021 neuhradila, a to ani po písemných výzvách žalobce ze dne 16. 7. a , datum, . Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení úhrady za oprávnění procházet a projíždět soukromou cestou ve výši , částka, za rok 2021. Dále žalobci dle uzavřené smlouvy náleží smluvní pokuta ve výši , částka, za každý den prodlení s úhradou částky , částka, . Žalobce se v rámci řízení domáhal smluvní pokuty za období od , datum, do , datum, , to je 382 dnů po , částka, , tedy , částka, a úhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši , částka, .

3. Žalovaná namítala, že přístupová cesta přes pozemek žalobce je veřejnou účelovou komunikací, tudíž žalobci nenáleží úhrada za užívání takové cesty a navrhla zamítnutí žaloby.

4. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že cesta přes pozemek žalobce není účelovou komunikací. Dále tak posuzoval platnost smlouvy uzavřené mezi účastníky ze dne , datum, a dospěl k závěru, že smlouva je uzavřena platně a žalobci náleží úhrada za užívání cesty tak, jak byla sjednána ve výši , částka, ročně. Žalovaná za rok 2021 tuto úhradu nezaplatila, proto okresní soud žalobci přiznal zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení od , datum, , kdy se žalovaná do prodlení s úhradou dostala. Výši úroku z prodlení stanovil částkou 8,5 % ročně dle § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. Okresní soud shledal platným i ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě uzavřené mezi účastníky, a proto nárok na zaplacení smluvní pokuty byl podle okresního soudu důvodný, neboť žalovaná neplnila řádně své povinnosti vyplývající ze smlouvy a žalobci tak vznikl nárok na sjednanou pokutu. Pokuta činí , částka, denně za období od , datum, do , datum, , což představuje 382 dnů, to je , částka, . V tomto rozsahu žalobě okresní soud vyhověl, žalobu však zamítl pro zaplacení částky , částka, , neboť shledal, že v daném případě se nejedná o vzájemný závazek mezi podnikateli ani o vzájemný závazek mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem ve smyslu § 3 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.

5. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a převážně úspěšnému žalobci přiznal právo na plnou úhradu nákladů, neboť neúspěšný byl jen v nepatrné části. Náklady spočívaly v třech úkonech právní služby po , částka, za období, kdy předmětem řízení byla částka , částka, , čtyři úkony právní služby po , částka, za období, kdy předmětem řízení byla částka , částka, a dále jeden úkon v poloviční sazbě , částka, za předžalobní výzvu. Okresní soud žalobci též přiznal náhradu nákladů za osm paušálních náhrad po , částka, , náhradu cestovních výdajů ve výši , částka, a , částka, , náhradu za promeškaný čas 14 půlhodin po , částka, a DPH z uvedených částek a dále náhradu soudního poplatku ve výši , částka, . Celkové náklady řízení ve výši , částka, uložil zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

6. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná včasné odvolání, v něm zpochybnila závěry okresního soudu v tom, že přístupová cesta po pozemku žalobce není účelová komunikace. V dalším průběhu odvolacího řízení při prvním jednání namítla, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodpovídá hodnotě ani významu zajišťované povinnosti. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl v celém rozsahu.

7. Žalobce se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že cesta, kterou byla žalovaná oprávněna na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky užívat přes pozemek žalobce není účelovou komunikací. Smlouva o užívání této cesty byla uzavřena platně a žalobci tak vznikl nárok na náhradu za užívání cesty. Dále žalobce uvedl, že námitka o nepřiměřené výši smluvní pokuty, kterou žalovaná vznesla v odvolacím řízení, je nepřípustnou novotou v odvolacím řízení, neboť nebyla uplatněna před okresním soudem. Žalobce však tvrdil i to, že smluvní pokutu nepovažuje za nepřiměřenou, neboť si žalovaná výši smluvní pokuty způsobila sama tím, že včas a řádně nezaplatila úhradu za užívání komunikace. Žalobce poukázal na to, že rozsah užívání cesty byl upraven tak, aby lokalita zůstala klidovou, a že žalovaná je podnikatelkou, která zcela dobrovolně a vědomě přijala finanční závazek zajištěný smluvní pokutou. Přístupovou cestu ke svému pozemku také využívá. Cesta byla zřízena proto, aby žalovaná mohla v rámci stavebního řízení u stavebního úřadu realizovat svůj developerský projekt a poté, kdy jí žalobce vyhověl a se smlouvou o průchodu a průjezdu přes jeho pozemek souhlasil, tak tuto smlouvu využila ve stavebním řízení, úhradu za užívání však dlouhodobě neplatila. Z pohledu žalobce jde o jednání v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, v kterém lze spatřovat prvky úmyslně nepoctivého jednání, a proto žalované nenáleží ani právní ochrana ve smyslu § 6 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále též „o. z.“).

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v mezích odvolání, to znamená vyjma odvoláním nenapadeného výroku II a dospěl k závěru v rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , že žaloba je převážně nedůvodná.

9. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem okresního soudu, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o užívání přístupové cesty ze dne , datum, , na základě které se žalobce jako vlastník pozemku zavázal umožnit žalované procházet nebo projíždět přes tuto soukromou cestu za podmínek uvedených ve smlouvě. Žalovaná se zavázala za toto oprávnění průchodu a průjezdu přes soukromou cestu uhradit žalobci , částka, ročně. Podle odvolacího soudu na případnou platnost této smlouvy a závazek žalované uhradit částku , částka, ročně za to, že jí žalobce umožní za určitých podmínek procházet a projíždět přes svůj pozemek, by nemělo vliv ani to, kdyby cesta na pozemku žalobce byla účelovou komunikací. Smlouva byla uzavřena mezi svéprávnými osobami, které si v době uzavírání smlouvy byly vědomy následku svého ujednání. Takové ujednání se nepříčilo dobrým mravům, ani neodporovalo zákonu a nejedná se ani o plnění nemožné (§ 580 a § 581 o. z.). Účastníci si ve smlouvě zcela jasně vymezili svá práva a povinnosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že kdyby přístupová cesta byla účelovou komunikací nic nebránilo tomu, aby se subjekt, který chce tuto cestu používat, zavázal uhradit za průchod a průjezd přes tento pozemek vlastníku pozemku, neboť mu vlastník poskytuje toto oprávnění a zajišťuje mu přístupnost tohoto pozemku. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci , částka, s úrokem z prodlení potvrdil10. Odvolací soud se však ve svém předchozím rozhodnutí neztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaná vznesla námitku nepřiměřenosti výše smluvní pokuty opožděně, v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že toto ustanovení nebrání tomu, aby účastník řízení i v odvolacím řízení vznesl novou právní námitku. Při posuzování důvodnosti takové námitky se však přihlíží pouze ke skutečnostem uvedeným před okresním soudem a zjištěným u okresního soudu, soud nemůže přihlédnout k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům v odvolacím řízení (k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 45/2004). S odkazem na § 2048, § 2050, § 2051 a § 588 o. z. pak odvolací soud posoudil přiměřenost výše smluvní pokuty a dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána nepřiměřeně vysoká, a proto přistoupil k její moderaci. Smluvní pokutu přiznal ve výši , částka, a v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil, ve zbývající části výroku I rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

11. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu odmítl a rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II, III a IV zrušil a v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátil věc k dalšímu řízení.

12. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že vznesená námitka nepřiměřenosti smluvní pokuty je pouze námitkou právní a odvolací soud při jejím posouzení může vycházet ze skutečnosti a důkazů, které byly tvrzeny, případně provedeny před soudem prvého stupně. Dovolací soud však uvedl, že odvolací soud přehlédl, že žalovaná, kterou tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní před soudem prvého stupně žádné skutečnosti k nepřiměřenosti smluvní pokuty netvrdila, tím méně k nim navrhovala důkazy. Takové skutečnosti nevyšly v řízení před soudem prvého stupně ani nijak najevo, odvolací soud se proto musel spokojit pouze s uplatněnou denní sazbou smluvní pokuty a se zjištěním, že smluvní pokutou utvrzená povinnost byla představována finančním plněním ve výši , částka, ročně, z čehož bez dalšího usoudil, že neuhrazení částky v takto „nepatrné výši“ nemohlo pro žalobce představovat zásadní majetkovou ztrátu, a měl proto smluvní pokutu požadovanou žalobcem po žalované „za zjevně nepřiměřeně vysokou“. Dovolací soud však dále uvedl, že pro posouzení důvodnosti návrhu dlužníka na snížení smluvní pokuty pro její nepřiměřenost si soud musí nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě (§ 555 a následujících o. z.) ujasnit, jakou funkci měla konkrétní smluvní pokuta plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Úvaha o funkci žalobcem uplatněné smluvní pokuty (preventivní, paušalizační či sankční) však v úvahách odvolacího soudu zcela absentuje, stejně jako z odůvodnění napadeného rozsudku není vůbec zřejmé, za jakých okolností porušení smluvní pokuty k úhradě částky , částka, za rok 2021 žalovanou nastalo, z jakého důvodu trvalo po dobu 382 dnů a v jaké míře se dotklo zájmu věřitele. Bez těchto okolností, které však již není možno v průběhu odvolacího řízení ovládaného zásadou neúplné apelace zjišťovat (§ 205a a § 211a o. s. ř.), nelze mít námitku žalované týkající se nepřiměřenosti žalobcem uplatněné smluvní pokuty za důvodnou, odvolací soud proto není oprávněn smluvní pokutu moderovat. Dovolací soud proto uzavřel, že přistoupil-li odvolací soud přesto k jejímu snížení, je jeho právní posouzení nesprávné. Pro další řízení dovolací soud odvolacímu soudu uložil, aby opětovně rozhodl v rozsahu zbývající částky (, částka, ) o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty, přičemž aby nepřehlédl, že je to žalovaná, kterou tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností, z nichž lze usuzovat na nepřiměřenost smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že žalovaná v řízení před soudem prvého stupně žádné skutečnosti k nepřiměřenosti smluvní pokuty netvrdila, tím méně k nim navrhovala důkazy, může v dalším průběhu řízení ve vztahu k nepřiměřenosti nároku na smluvní pokutu uplatnit nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek stanovených v § 205a. o. s. ř. Nebude-li možné bez uplatnění dalších skutečností a důkazů posoudit důvodnost návrhu žalované na snížení smluvní pokuty, odvolací soud k námitce žalované vznesené až v odvolacím řízení nepřihlédne a smluvní pokutu nesníží.

13. V dalším řízení odvolací soud již rozhodoval pouze o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši , částka, . Odvolací soud vyzval žalovanou, zda tvrdí nové skutečnosti, které nastaly po vyhlášení rozsudku okresního soudu a které jsou přípustné podle § 205a. o. s. ř., aby k nim bylo přihlédnuto v odvolacím řízení, případně zda navrhuje nové důkazy, které lze ve smyslu § 205a o. s. ř. v odvolacím řízení provést. Žalovaná setrvala na skutečnostech uvedených v odvolání a žádné nové rozhodné skutečnosti neuvedla ani důkazy neoznačila.

14. Žalobce setrval na svém vyjádření k odvolání a na potvrzení rozsudku okresního soudu.

15. Odvolací soud opětovně přezkoumal rozsudek okresního soudu, a to pouze v odvoláním napadeném výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku , částka, a v závislém výroku III a dospěl k závěru, že odvolání žalované v tomto rozsahu není důvodné.

16. Odvolací soud při svém rozhodnutí zcela vycházel ze závěru dovolacího soudu, neboť ve smyslu § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 o. s. ř. je vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí.

17. Odvolací soud setrval na svém závěru, který nebyl zpochybněn v rámci dovolacího řízení, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o užívání přístupové cesty ze dne , datum, , na základě které se žalobce jako vlastník pozemku zavázal umožnit žalované procházet (právo stezky) nebo projíždět (právo cesty) přes tuto soukromou cestu za podmínek uvedených ve smlouvě. Žalovaná se zavázala za toto oprávnění průchodu a průjezdu přes soukromou cestu uhradit žalobci , částka, ročně. Podle odvolacího soudu na případnou platnost této smlouvy a závazek žalované uhradit částku , částka, ročně za to, že jí žalobce umožnil za určitých podmínek procházet a projíždět přes svůj pozemek nemá vliv ani to, že cesta na pozemku žalobce může být účelovou komunikací. Smlouva byla ze strany žalobce uzavřena svéprávnou osobou, ze strany žalované pak osobou, která byla oprávněná za žalovanou jednat. V době uzavření smlouvy si obě strany musely být vědomy následků svého jednání a takovéto ujednání se nepříčilo dobrým mravům ani neodporovalo zákonu a nejedná se ani o plnění nemožné (§ 580 a § 581 o. z.). Podle odvolacího soudu si pak účastníci ve smlouvě zcela jasně vymezili svá práva a povinnosti. Z uvedených důvodů pak již pravomocně bylo žalobci přiznáno právo na zaplacení plnění dle této smlouvy. Odvolací soud narozdíl od svého předchozího rozhodnutí se však již nezabýval námitkou vznesenou žalovanou až v odvolacím řízení, a to nepřiměřeností smluvní pokuty. Žalovaná tuto námitku nevznášela před soudem prvého stupně a v řízení před soudem prvého stupně netvrdila rozhodné skutečnosti k posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty, netvrdila, za jakých okolností k porušení smluvní povinnosti k úhradě částky , částka, za rok 2021 nastalo, z jakého důvodu trvalo po dobu 382 dnů a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele. Bez těchto okolností, které však již není možno v průběhu odvolacího řízení ovládaného zásadou neúplné apelace zjišťovat (§ 205a a § 211a o. s. ř.), nelze mít námitku žalované týkající se nepřiměřenosti žalobcem uplatněné smluvní pokuty za důvodnou, a proto tedy odvolací soud nemohl výši smluvní pokuty moderovat. Žádné další námitky, pro které by bylo na místě zvažovat nepřiznání požadované smluvní pokuty, uplatněny nebyly. Odvolací soud proto výrok I rozsudku okresního soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit částku , částka, podle § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku III o nákladech řízení, když okresní soud výši přiznaných nákladů řízení v podstatě plně úspěšnému žalobci správně vyčíslil (bod 24. rozsudku okresního soudu) a přiznal je žalobci podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve správné výši.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 o. s. ř. a v odvolacím řízení plně úspěšnému žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Tyto náklady spočívají v třech úkonech správní služby po , částka, vykonaných zástupcem žalobce, a to vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, a vyjádření ze dne , datum, , to je celkově , částka, , tři paušální náhrady hotových výdajů k těmto úkonům po , částka, , to je , částka, , dvě paušální náhrady za ztrátu času při jízdě právního zástupce , adresa, a zpět , částka, a jízdném právního zástupce žalobce k odvolacímu jednání dne , datum, osobním automobilem , adresa, a zpět 50 km celkově , částka, . K těmto nákladům pak je třeba připočíst podle § 137 o. s. ř. DPH. Celkové účelně vynaložené náklady žalobce za odvolací řízení tak činí , částka, . V odvolacím řízení pak žalobci vznikly ještě osobní výdaje, a to náklady na cestu samotného žalobce k odvolacím jednáním dne , datum, a , datum, , tyto náklady činí , částka, . Celkové náklady odvolacího řízení žalobce tak představují , částka, . Dále žalobce účelně vynaložil i náklady za dovolací řízení. V dovolacím řízení však žalobce nebyl plně úspěšný, neboť jeho dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, tedy v tomto rozsahu úspěšný nebyl, neúspěch žalobce v dovolacím řízení činil 4,5 %. Odvolací soud proto za odvolací řízení žalobci přiznal pouze 91 % vynaložených nákladů podle úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1 za užití § 142 odst. 2 o.s.ř.). Náklady dovolacího řízení představují odměnu právního zástupce žalobce za jeden úkon právní služby podání dovolání ve výši , částka, , jedna paušální náhrada , částka, , DPH z těchto částek, to je , částka, a zaplacený soudní poplatek z dovolání , částka, . Celková výše účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení činí , částka, a 91 % z této částky představuje , částka, , které byly žalobci přiznány. Celkové náklady za odvolací a dovolací řízení, které byly převážně úspěšnému žalobci v těchto řízeních přiznány, činí , částka, a v tomto rozsahu byla žalovaná zavázána k úhradě nákladů odvolacího řízení žalobci. Tyto náklady je pak žalovaná povinna uhradit k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).