22 Co 62/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o částka s příslušenstvím, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ze dne datum č.j. spisová značka

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění takto: Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky částka se zákonným úrokem z prodlení 12,75 % ročně od datum, se zamítá.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady za řízení před okresním soudem ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady za řízení před krajským soudem ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalované uložil zaplatit žalobci částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu o zaplacení částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od datum do zaplacení zamítl (výrok II) a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce podal u Okresního soudu v adresa čtyři žaloby, kterými se domáhal po žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, která mu vznikla následkem nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o doměření daně z přidané hodnoty (dále v DPH) za zdaňovací období prvního čtvrtletí roku datum ve výši částka, která byla vedena pod sp.zn. spisová značka, za druhé čtvrtletí roku datum ve výši částka, která byla vedena pod spisovou značkou spisová značka, za třetí čtvrtletí roku datum ve výši částka, která byla vedena pod sp.zn. spisová značka, a za čtvrté čtvrtletí roku datum ve výši částka, která byla vedena pod sp.zn. spisová značka. Okresní soud usnesením ze dne datum, č.j. spisová značka, tato čtyři řízení spojil ke společnému řízení a rozhodnutí. Usnesení nabylo právní moci dne datum.

3. Žalobce tvrdil, že dne datum podal přiznání k DPH za zdaňovací období první čtvrtletí roku datum dne datum pak podal přiznání k DPH za zdaňovací období druhého čtvrtletí roku datum, dne datum podal přiznání k DPH za zdaňovací období třetí čtvrtletí roku datum a dne datum podal přiznání k DPH za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí roku datum. Dne datum byla zahájena daňová kontrola, po jejímž provedení mu byla doměřena DPH za první čtvrtletí roku částka a penále ve výši částka, za druhé čtvrtletí roku datum mu bylo doměřeno DPH ve výši částka a penále částka, za třetí čtvrtletí roku datum mu bylo doměřeno DPH ve výši částka a penále částka a za čtvrté čtvrtletí roku datum mu bylo doměřeno DPH ve výši částka a penále ve výši částka. Žalobce proti všem dodatečným platebním výměrům podal odvolání, řízení bylo spojeno a odvolací finanční ředitelství o jeho odvolání rozhodlo dne datum tak, že odvolání bylo zamítnuto. Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v adresa – pobočka v adresa, který rozsudkem ze dne datum, č.j. spisová značka, žalobu zamítl. Tento rozsudek však byl na základě kasační stížnosti podané žalobcem zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne datum, č.j. spisová značka. Toto rozhodnutí zrušilo i rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství nově o odvolání žalobce rozhodlo dne datum a opět jeho odvolání zamítlo. I proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v adresa – pobočka v adresa, který usnesení ze dne datum, č.j. spisová značka, žalobu odmítl. Proti tomuto usnesení byla podána kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne datum, č.j. spisová značka, vyhověl a věc vrátil krajskému soudu. V průběhu řízení Generální finanční ředitelství vydalo dne datum rozhodnutí, kterým nařídilo přezkum a krajský soud přerušil své řízení vedené pod spisovou značkou spisová značka, za účelem vyčkání výsledku správního řízení. Proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství pak žalobce podal odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne datum, č.j. spisová značka Žalobce pak i toto rozhodnutí napadl žalobou u Městského soudu v Praze.

4. Žalobce s ohledem na nepřiměřenou délku řízení, která podle jeho názoru u DPH za první čtvrtletí roku datum činila 14 let a 5 měsíců (datum do datum), o DPH za druhé čtvrtletí roku datum činila 14 let a 2 měsíce (od datum do datum), o DPH za třetí čtvrtletí datum činila 14 let 1 měsíc a 26 dní (od datum do datum) a o DPH za čtvrté čtvrtletí datum činila 13 let 10 měsíců a 25 dní (od datum do datum). Do této délky řízení žalobce započetl jak řízení před správními orgány, tak před správními soudy a požádal o náhradu vzniklé nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhou dobu řízení podle zákona 82/1998 Sb., když tvrdil, že tuto nepřiměřeně dlouhou dobu řízení zapříčinily daňové orgány, které o doměření DPH rozhodovaly bezmála tři roky, Krajský soud v adresa, který žalobu vyřizoval dva roky a především Nejvyšší správní soud, u něhož byla věc přes čtyři roky, přičemž v řízení neprobíhalo žádné dokazování, ale vždy šlo jen o řešení právních otázek. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění za všechny čtyři uplatněné nároky v celkové výši částka, přitom však neuvedla, jaká část odškodnění se vztahuje k jednotlivým nárokům.

5. Žalobce výši zadostiučinění vypočítal podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 58/2011. Zadostiučinění požadoval za každé řízení, a to částku částka za prvé dva roky řízení a za každý další rok řízení částku částka, za každý měsíc poměrnou částku částka. Takto stanovil odškodnění ve výši částka za řízení o DPH za první čtvrtletí roku datum, ve výši částka za řízení o DPH za druhé čtvrtletí roku datum ve výši částka za řízení o DPH za třetí čtvrtletí roku datum a ve výši částka za řízení o DPH za čtvrté čtvrtletí roku datum Žalobce dále uvedené částky navýšil o 50 %, neboť řízení před státními orgány všech stupňů bylo zatíženo mimořádnou délkou, když přesáhlo 14 let. Běžná lhůta pro vyřízení žaloby podle názoru Nejvyššího správního soudu činí šest měsíců až jeden rok. Žalobce dále uvedl, že řízení o vyměření DPH pro něj mělo zásadní význam, jednalo se pro něho o existenční řízení, což násobilo jeho zdravotní stav V době řízení byl žalobce po zdravotní stav s příjmem částka měsíčně, vyživoval dvě dcery žijící s ním ve společné domácnosti. Ke dni datum měl žalobce dluhy ve výši částka vzniklé čerpáním úvěru na opravu dílny a dluh ve výši částka vzniklý čerpáním kontokorentního úvěru na provozní výdaje. Žalobce vlastnil dva osobní automobily rok výroby datum nízké ceny a přívěs zanedbatelné hodnoty. Jedinou významnější majetkovou hodnotou byl rodinný dům žalobce, včetně souvisejících pozemků, které však byly zastaveny rozhodnutím finančního úřadu ze dne datum, na který správce daně vydal dne datum exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí, čímž se závažnost situace žalobce dramaticky zhoršila. Žalobce požádal správce daně o povolení zaplatit daňový nedoplatek ve splátkách, což správce daně zamítl. Z těchto důvodů pak žalobce vypočtené odškodnění navýšil o dalších 50 %, a takto požadované nároky uplatnil uvedenými čtyřmi žalobami.

6. Žalovaná potvrdila přijetí všech žádostí žalobce o přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení týkající se DPH za první a čtvrté čtvrtletí roku datum Podle žalované se však jedná o identické žádosti, neboť uplatněné nároky spolu souvisejí a odlišují se pouze zdaňovacím obdobím. Žalovaná proto projednala všechny čtyři žádosti v rámci společného stanoviska (ze dne datum, č.j. spisová značka jako jeden nárok a žalobci přiznala zadostiučinění v celkové výši částka. Žalovaná tvrdila, že nárok uplatněný žalobcem ve čtyřech samostatných žalobách v podstatě je nárokem za jednu nemajetkovou újmu, zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2681/2014, a navrhla spojení všech řízení ke společnému řízení. Žalovaná pak podrobně popsala průběh daňového řízení a především tvrdila, že daňová kontrola u žalobce probíhala od datum do datum, a tato daňová kontrola se týkala nejen daně z přidané hodnoty za celý rok datum ale i daně z příjmů fyzických osob, a toto řízení již bylo žalovanou odškodněno právě v rámci odškodňování nemajetkové újmy žalobce za nepřiměřeně dlouhé daňové řízení týkající se daně z příjmu fyzických osob. Dále žalovaná uvedla, že daňové řízení začalo běžet až od datum, kdy začala probíhat daňová kontrola. Délku daňového řízení nelze spojovat s podáním daňového přiznání k DPH. Zároveň poukázala na to, že nejistota žalobce o výsledku řízení týkající se doměření DPH byla prakticky ukončena dne datum, kdy žalobce podal podnět na nařízení přezkoumání předmětného rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství, neboť tímto okamžikem si žalobce musel být vědom toho, že uplynula prekluzivní lhůta a DPH již nelze doměřit. To deklarovalo i Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí ze dne datum, kterým byly napadené daňové výměry zrušeny a odvolací řízení bylo zastaveno. Dále žalovaná nesouhlasila s navýšením nemajetkové újmy a navrhla, aby soud vycházel ze základní částky odškodnění částka za první dva roky a poté za každý následující rok nepřiměřeně dlouhého řízení, taktéž částka. Z důvodu složitosti řízení po jeho skutkové stránce je pak namístě odškodnění snížit o 10 % a v důsledku zásadních průtahů v rámci prvního řízení před Odvolacím finančním ředitelstvím a v rámci prvního soudního řízení u krajského soudu souhlasila s navýšením o 50 %. Žalovaná však namítla, že žalobci byla již vyplacena i daňová kompenzace ve výši částka, kterou je namístě odečíst od nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění.

7. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínku uvedenou v zákoně č. 82/1998 Sb., když u žalované uplatnil nárok na náhradu škody, což učinil čtyřmi žádostmi ze dne datum, jejichž přijetí žalovaná potvrdila. Okresní soud se proto zabýval délkou řízení o DPH za všechna čtyři čtvrtletí roku datum a dospěl k závěru, že došlo k porušení práv žalobce vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Žalobci tak vznikl nárok na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Nepřiměřená délka řízení znamená nesprávný úřední postup správního orgánu. Samotné vymezení délky řízení okresní soud posoudil tak, že za počátek řízení je třeba považovat okamžik zahájení daňové kontroly, to je den datum, kdy byl doručen první procesní úkon žalobci, který u něho mohl vyvolat určitou obavu ohledně správnosti přiznané a zaplacené daně. Tato nejistota u žalobce trvala až do dne datum, kdy bylo vydáno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým byly zrušeny všechny čtyři dodatečné platební výměry a kterým bylo zastaveno jak odvolací řízení, tak i doměřovací řízení zahájené z moci úřední dne datum. Okresní soud tak vymezil délku řízení od datum do datum, a to na 11 let 5 měsíců a 3 dny.

8. Okresní soud se ztotožnil se žalovanou, že se jednalo o jedno řízení, a to doměření DPH, byť se vztahovalo ke čtyřem zdaňovacím obdobím roku datum Daňová kontrola, ale i další procesní úkony probíhaly ve společném řízení, což platilo i pro následné soudní řízení. Z tohoto důvodu okresní soud žalobci přiznal pouze jednu nemajetkovou újmu.

9. Okresní soud dále vycházel z toho, že z obsahu listin bylo zjištěno, že řízení ve věci doměření DPH za všechna čtyři čtvrtletí roku datum probíhalo v rámci daňové kontroly od datum do datum, kdy byl žalobce seznámen s výsledky daňové kontroly, na jejímž základě byly dne datum vydány dodatečné platební výměry. Ze spisu správce daně je zjevné, že šetření ve věci doměření daně bylo prováděno plynule a bez větších průtahů, přičemž s ohledem na množství provedených úkonů bylo i poměrně obsáhlé. Proti dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání, o němž rozhodovalo Okresní finanční ředitelství rozhodnutím ze dne datum. Toto rozhodnutí bylo vydáno podle okresního soudu s průtahem 173 dní, což připustila i sama žalovaná, neboť v souladu s pokynem číslo MF – 4 lhůta pro vydání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství činila šest měsíců ode dne doručení odvolání správci daně. Tato lhůta pak uplynula datum. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v adresa, pobočka v adresa, ta však byla shledána nedůvodnou a rozsudkem ze dne datum, č.j. spisová značka, byla zamítnuta. Samotné řízení před krajským soudem bylo přerušeno za účelem vyčkání pravomocného rozhodnutí o kasační stížnosti vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp.zn. spisová značka, a to od datum do datum. Proti zamítavému rozsudku krajského soudu žalobce podal kasační stížnost dne datum. Věc byla vedena pod sp.zn. spisová značka a Nejvyšší správní soud o stížnosti rozhodl rozsudkem ze dne datum, který nabyl právní moci datum. Tímto rozsudkem byl zrušen jednak rozsudek krajského soudu ze dne datum, ale současně i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne datum a věc byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení. Řízení před Nejvyšším správním soudem pak bylo v období od datum do datum přerušeno za účelem vyčkání rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci spisová značka, neboť rozšířený senát ve věci jím rozhodované se obrátil s předběžnou otázkou na SD EU, přičemž vyřešení těchto předběžných otázek mělo mít zásadní význam i pro posouzení kasační stížnosti žalobce v projednávané věci. Řízení před Nejvyšším správním soudem tak bylo přerušeno po dobu 1 048 dnů. Toto období nelze započítávat jako průtah v řízení, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. spisová značka do celkové délky řízení před tuzemskými soudy se nezapočítává délka řízení před Evropským soudem pro lidská práva, přičemž tento závěr lze analogicky stáhnout i na délku řízení před Soudním dvorem Evropské unie. S ohledem na toto posouzení pak okresní soud uzavřel, že délka soudního řízení trvala necelých sedm let, tedy od datum do datum. Od této doby je však nutné odečíst dobu 2 let, 10 měsíců a 13 dnů, pro kterou bylo řízení před Nejvyšším správním soudem přerušeno z důvodu zodpovězení předběžné otázky položené Soudnímu dvoru Evropské unie. Po vrácení věci Nejvyšším správním soudem následovalo další řízení před Odvolacím finančním ředitelstvím, které po doplnění spisového materiálu rozhodlo o odvolání žalobce dne datum opět tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené výměry potvrzeny s výjimkou dodatečného platebního výměru za zdaňovací období třetího čtvrtletí roku datum který byl změněn tak, že DPH bylo žalobci sníženo na částku částka a penále na částku částka. I proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v adresa – pobočka v adresa, kdy řízení o této jeho žalobě bylo vedeno pod sp.zn. spisová značka. Žaloba byla podána dne datum a rozsudkem ze dne datum byla odmítnuta. Důvodem odmítnutí bylo to, že podle krajského soudu odpadl předmět řízení, neboť rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne datum byla správní žalobou napadená rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství změněno ve výrokové části tak, že odvoláním napadené dodatečné platební výměry ze dne datum na DPH za první až čtvrté čtvrtletí roku datum byly zrušeny, odvolací řízení zastaveno a současně bylo zastaveno i doměřovací řízení. S tímto závěrem krajského soudu o odmítnutí žaloby však nesouhlasil Nejvyšší správní soud, který na základě kasační stížnosti podané žalobcem zrušil napadané usnesení Krajského soudu v adresa a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. Okresní soud s odkazem na uvedená zjištění a na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. spisová značka dospěl k závěru, že celková doba daňového řízení od zahájení daňové kontroly dne datum do vydání rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne datum, kterým byly zrušeny všechny dodatečné platební výměry na DPH a zastaveno doměřovací řízení, čímž došlo u žalobce k ukončení stavu nejistoty ohledně možného doměření DPH za jakékoliv zdaňovací období roku datum trvalo 11 let, 5 měsíců a 3 dny. Po odečtení doby přerušení řízení u Nejvyššího správního soudu trvající 1 048 dnů tak celková doba řízení byla 8 let, 6 měsíců a 20 dní. Takovouto dobu řízení okresní soud neshledal za přiměřenou, byť se nejednalo o posouzení jednoduché věci po stránce skutkové i právní. Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a proto přistoupil k stanovení výše přiměřeného zadostiučinění s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu R 58/2011. Podle tohoto stanoviska základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, se pohybuje v rozmezí částka za jeden rok řízení. Nejvyšší soud přitom považuje za rozumné a spravedlivé, jestliže první dva roky řízení budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Okresní soud pak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že řízení o doměření DPH za celý rok datum bylo výrazně dlouhé, trvalo více než 8,5 roku, a proto s ohledem na okolnosti věci stanovil jako přiměřenou náhradu za jeden rok částku částka a stejnou částku pak přiznal za prvé dva roky řízení. Žalobci tak náleží za prvé dva roky částka dohromady částka, za třetí až osmý rok za každý rok částka, což činí částka a za každý další měsíc částka, to je za šest měsíců částka a nakonec za každý den nepřiměřeně dlouhého řízení částka částka, což za posledních 20 dní řízení představuje částka. Celkem tak žalobci přiznal základní náhradu nemajetkové újmy částka. Následně dospěl k závěru, že vzhledem ke složitosti řízení, čemuž odpovídá i to, že Nejvyšší správní soud shledal za nutné vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, potažmo vyřešení předběžných otázek Soudním dvorem Evropské unie uvedenou částku snížil o 5 %, tedy o částka. S ohledem na dva zásadní průtahy v řízení, a to v rámci řízení o prvním odvolání žalobce u Odvolacího finančního ředitelství, kdy toto řízení bylo nepřiměřeně dlouhé o 173 dní a dále v rámci prvního soudního řízení před správním soudem, tedy Krajským soudem v adresa, které trvalo dva roky a tři měsíce, okresní soud navýšil základní částku o 30 %, tedy o částka a dále základní částku navýšil o 40 % s ohledem na to, že řízení o doměření DPH mělo pro žalobce zásadní význam a bylo pro něho existenční. Další navýšení tak představovalo částka. Žalobci proto podle přesvědčení okresního soudu náleželo finanční zadostiučiní v celkové výši částka, žalobce však od žalované obdržel pouze částka, a proto okresní soud žalobci přiznal rozdíl, to je částka spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení, a to od datum.

11. Okresní soud nevyhověl námitkám žalované spočívajícím v tom, že žalobce byl již odškodněn za nepřiměřenou délku řízení za období od datum do datum vyplacením přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení týkající se daně z příjmů fyzických osob za rok datum neboť daňová kontrola se týkala i tohoto řízení. Okresní soud uzavřel, že daňové řízení o doměření DPH a daňové řízení o dani z příjmu fyzických osob jsou různá daňová řízení, a tudíž žalobci náleželo odškodnění za každé řízení zvlášť. Okresní soud neshledal důvodným ani požadavek žalované, aby od přiměřeného zadostiučinění byla odečtena částka částka, která byla žalobci již žalovanou vyměřena jako kompenzace formou úroku z nesprávně stanovené daně podle § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu. Tento úrok z nesprávně stanovené daně ve smyslu § 251d daňového řádu se podle okresního soudu nezapočítává, tedy neodečítá od náhrady nemajetkové újmy, neboť slouží jako paušalizovaná náhrada skutečné škody.

12. Z výše uvedených důvodů okresní soud neshledal důvodnou žalobu o zaplacení další nemajetkové újmy v rozsahu částka, a proto v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II rozsudku okresního soudu).

13. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a náhradu přiznal v poměrné části převážně úspěšné žalované.

14. Proti rozsudku okresního soudu, a to výroku II a III podal žalobce včasné odvolání. V něm namítl, že okresní soud nesprávně stanovil počátek délky daňového řízení až od zahájení daňové kontroly, neboť podle žalobce daňové řízení probíhá již od okamžiku podání daňového přiznání. Již od této doby je daňový poplatník v určitých pochybnostech, neboť nelze odhadnout postup daňového orgánu. Dále žalobce nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že nepřiměřeně dlouhé řízení se týká pouze jednoho řízení. Žalobce setrval na tom, že každé přiznání daně v tomto případě za jednotlivá čtvrtletí roku datum jsou samostatná řízení, nelze je považovat za souběžná řízení, mají samostatný skutkový základ a jsou po skutkové i právní otázce posuzovány samostatně, tedy za každé toto řízení by měla být žalobci přiznána nemajetková újma. Žalobce také nesouhlasil s tím, že okresní soud do doby nepřiměřeně dlouhého řízení nezapočítal dobu, kdy bylo řízení před Nejvyšším správním soudem přerušeno. Podle názoru žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. spisová značka se zásadně do celkové doby řízení započítává i doba, po níž bylo řízení přerušeno. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 5471/2015, podle kterého žalobce dovozuje, že ve věci kasační stížnosti bylo výjimečně možné s poukazem na zásadu hospodárnosti přerušit řízení jen je-li odůvodněná obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno, což se dané věci netýká.

15. Podle žalobce pak i výpočet paušalizované částky za odškodnění za jeden rok okresní soud neprovedl správně, neboť z rozsudku Krajského soudu v adresa – pobočka v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, byla posouzena celková délka řízení 11 let a 132 dní a odškodnění za každý rok bylo vypočítáno částkou částka. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil výrok II rozsudku okresního soudu a žalované uložil zaplatit i další nemajetkovou újmu ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení. Žalobce dále nesouhlasil s rozhodnutím okresního soudu o nákladech řízení, když podle jeho přesvědčení měl okresní soud přiznat náklady řízení žalobci podle § 142 odst. 3 o.s.ř.

16. Proti rozsudku okresního soudu, a to výroku I, podala včasné odvolání i žalovaná. Ta především namítla, že okresní soud nesprávně ve vztahu k přiznanému odškodnění neodečetl částku částka, kterou již žalobce od žalované obdržel na osobní daňový účet žalobce dne datum. Jednalo se o zaplacení úroků dle § 254 daňového řádu a k započtení mělo dojít podle § 251d daňového řádu. Žalovaná také setrvala na svém tvrzení, že žalobce již byl odškodněn za období řízení, kdy probíhala daňová kontrola žalobce, to je od datum do datum. V tomto období probíhal souvislý kontrolní postup daňového orgánu, který se vztahoval současně k dani z přidané hodnoty i k dani z příjmu fyzických osob. Jednalo se o jedno řízení, žalobce byl zatížen pouze tímto jedním probíhajícím kontrolním postupem, byť se týkal dvou daňových řízení, respektive daňových řízení o dvou daních. Žalobci pak odškodnění za toto období bylo přiznáno již v jiném soudním řízení. Podle žalované okresní soud nesprávně vymezil konec období, kdy žalobce mohl být v nejistotě. Podle přesvědčení žalované již dne datum muselo být žalobci zřejmé, že řízení nemůže skončit jinak než v jeho prospěch, protože namítl prekluzi, která je objektivní a nezvratná, což potvrdilo i následné rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne datum, které pouze administrativně potvrdilo stav, který byl jistý již od datum. Žalovaná také okresnímu soudu vytkla nesprávné započtení řízení před Soudním dvorem Evropské unie, když okresní soud podle přesvědčení žalované i toto období zahrnul do úvah o přiměřenosti délky řízení. Podle žalované pak okresní soud nesprávně posoudil složitost daňového řízení a nesprávně posoudil význam řízení pro žalobce, nesprávně tak aplikoval metodiku obsaženou ve stanovisku Nejvyššího soudu R 58/2011. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I a žalobu zamítl v celém rozsahu.

17. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a uzavřel, že odvolání žalobce není důvodné, zatímco odvolání žalované důvodným shledal.

18. Krajský soud převzal skutkové závěry okresního soudu, které učinil z provedených důkazních prostředků, jak se podávají z odůvodnění napadeného rozsudku. Hodnocení provedených důkazů odpovídá § 132 odst. o.s.ř. Odvolací soud považuje skutková zjištění okresního soudu za úplná.

19. K odvolacím výhradám žalobce pak odvolací soud uvádí. Žalobce zpochybňuje závěr okresního soudu o tom, kdy u něho počala nejistota o výsledku daňového řízení, když tvrdil, že daňový subjekt je v nejistotě po celou dobu lhůty pro stanovení daně, tedy od podání daňového přiznání. Odvolací soud však nesouhlasí s takovýmto výkladem podaným žalobcem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2012, sp.zn. 30 Cdo 4339/2010, vyplývá, že nevěděl-li účastník o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé. Z uvedeného vyplývá, že pokud žalobce nevěděl o existenci řízení, na základě kterého by mu měla být doměřena daň, nemohl být v pochybnostech o správnosti svého daňového přiznání. Je nutné předpokládat, že daňový subjekt podává řádné daňové přiznání, a pokud podá takovéto řádné přiznání, nemůže mít pochybnosti o tom, zda je daňová povinnost, kterou si vypočetl, stanovena správně. Takovouto pochybnost může nabýt až tehdy, kdy zjistí, že je vedeno daňové řízení, kterým je přezkoumáváno jeho daňové přiznání. V tomto případě takovýto okamžik nastal, kdy se žalobce dozvěděl o počátku daňové kontroly, jak správně uzavřel okresní soud, tj. od datum. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je totiž kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Tento stav nejistoty nastal až zahájením daňové kontroly.

20. Dále žalobce namítal, že mu náleží odškodnění za čtyři nepřiměřeně dlouhá daňová řízení, když samostatně za každé řízení považuje podání k dani z přidané hodnoty za každé čtvrtletí roku datum Ani s touto námitkou se odvolací soud neztotožnil. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13.7.2011, sp.zn. 30 Cdo 1021/2010, uzavřel „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalším řízení, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu posuzovat jako jedinou újmu, nikoliv jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení“.

21. Nejvyšší soud tento závěr o jedné újmě uzavřel ve vztahu k dvěma či více samostatným soudním řízením, pokud svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalším řízení. V daném řízení však daňový orgán a následně i správní soudy rozhodovaly o doměření daně z přidané hodnoty za čtyři daňové období v jednom řízení, probíhala jedna daňová kontrola daňového orgánu a o odvolání u Odvolacího finančního ředitelství bylo vedeno jedno řízení. Stejně tak o žalobě u správního soudu i kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu bylo vedeno jedno řízení společné ve vztahu ke všem čtyřem daňovým obdobím, přitom správní orgány i soudy posuzovaly stejné právní otázky ve vztahu ke všem čtyřem daňovým přiznáním za všechna čtyři čtvrtletí roku datum Podle odvolacího soudu ve shodě s okresním soudem tedy žalobci vznikla jedna újma spočívající v nepřiměřené délce daných řízení, respektive nepřiměřené délce jednoho řízení, které rozhodovalo o čtyřech daňových přiznáních žalobce.

22. Žalobce taktéž nesouhlasil s tím, že okresní soud do nepřiměřené délky řízení nezapočetl dobu 1048 dnů, po kterou bylo řízení před Nejvyšším správním soudem přerušeno v důsledku vyčkání rozhodnutí, sice v jiné věci Nejvyššího správního soudu, ale ve věci, ve které byly položeny předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že do nepřiměřené délky správního či soudního řízení před českými správními orgány či českými soudy nelze započíst řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ale ani řízení před Soudním dvorem Evropské unie, neboť takováto řízení nejsou součástí řízení před českými soudy a české soudy ani správní orgány nemohou v zásadě ovlivnit délku takovéhoto soudního řízení.

23. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2023, sp.zn. 30 Cdo 2106/2023, sice hovoří o následném řízení před Evropským soudem pro lidská práva, podle odvolacího soudu však stejná pravidla je nutné vztáhnout i na jiná řízení před nikoliv českými soudy, neboť stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ale pouze svých orgánů, tedy správních orgánů či soudů (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.) a nemůže tak odpovídat za délku řízení před jinými, nikoliv českými orgány, neboť délku tohoto řízení nemohou ovlivnit.

24. Pokud žalobce namítá, že Nejvyšší správní soud si mohl otázku posoudit sám, ani tuto námitku odvolací soud nepovažuje za důvodnou, neboť k řešení předběžné otázky položené Soudnímu dvoru Evropské unie je povolán pouze Soudní dvůr Evropské unie, a pokud české soudy zjistí, že takovouto otázku je nutné položit, nejsou oprávněny takovouto otázku vyřešit samy, naopak je jejich povinností obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie (například § 109 odst. 1 písm. d) o.s.ř.).

25. Poslední námitka vznesená žalobcem v odvolání spočívala v tom, že žalobce namítá chybný výpočet paušální částky přiznané jako odškodnění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Odvolací soud ani tuto námitku neshledal důvodnou, neboť okresní soud při stanovení paušální náhrady za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení správně vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13.4.2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Okresní soud ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil výši paušálního odškodnění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Odvolací soud tuto výši považuje za přiměřenou skutečnostem zjištěným v daném řízení, a to jak délce řízení, tak jeho složitosti, tak významu řízení pro žalobce. Okresní soud pak i správně přistoupil ke snížení základního odškodnění o 5 % s ohledem na složitost daňového řízení, když okresní soud přihlížel i k tomu, že v řízení byla posuzována otázka dosud neřešené problematiky. Odvolací soud se pak shodnul s okresním soudem i ohledně navýšení základního odškodnění o 30 % v důsledku skutečně dvou nepřiměřeně dlouhých průtahů v řízení, jednak při prvním odvolacím řízení před Odvolacím finančním ředitelstvím, tak v prvním řízení před krajským správním soudem. Přiměřené bylo i navýšení provedené okresním soudem o 40 % v důsledku zvýšeného významu řízení pro žalobce, především pro obavu z existenčních problémů žalobce s ohledem na vysoké částky, které byly stanoveny v dodatečném vyměření DPH, které kdyby žalobce byl nucen platit, by výrazně ovlivnily jeho majetkovou situaci, ale i jeho schopnost zajistit výživu dětí i bydlení. Odvolací soud však neshledal důvody pro ještě vyšší navýšení základního odškodnění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Podle odvolacího soudu navýšení 40 % oproti základní částce je dostatečné a odpovídá dané věci i dopadu daných daňových řízení do poměrů žalobce.

26. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud neshledal žádnou z odvolacích námitek žalobce důvodnou a rozsudek okresního soudu ve výroku II jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Dále se zabýval odvolacími námitkami vznesenými žalovanou proti výroku I rozsudku okresního soudu.

27. První námitka vznesená žalovanou spočívala v tom, že okresní soud nesprávně poskytl zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, a to i za období od datum do datum, tedy po dobu trvání daňové kontroly. Žalovaná tvrdila, že za toto nepřiměřeně dlouhé řízení již byl žalobce odškodněn, a to v jiném řízení, když v průběhu této daňové kontroly bylo kontrolováno i přiznání k dani z příjmu fyzických osob žalobce, jednalo se o společnou daňovou kontrolu a předchozím rozhodnutím Okresního soudu v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v adresa - pobočka v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, byl žalobce odškodněn za nepřiměřeně dlouhé řízení spočívající v daňové kontrole žalobce v daném období.

28. Z výše citovaných rozhodnutí okresního a krajského soudu vyplývá, že žalobci bylo přiznáno odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení spočívající v nemajetkové újmě v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o dani z příjmu fyzických osob za rok datum částkou částka. V rámci tohoto odškodnění byla žalobci přiznána i nemajetková újma za daňovou kontrolu v období od datum do datum. Z odůvodnění daných rozhodnutí lze dovodit, že uvedené období představovalo první necelé dva roky řízení o nedoplatek daně z příjmu fyzických osob za rok datum a tyto první dva roky byly odškodněny jednak základní částkou navýšenou o 20 %, neboť řízení bylo zatíženo mimořádnou délkou, a o dalších 40 % v důsledku dramatického zhoršení poměrů žalobce, neboť došlo k ohrožení uspokojení bytových a životních potřeb žalobce a jeho rodiny.

29. Odvolací soud námitku žalované shledal důvodnou, neboť dospěl k závěru, že daňová kontrola, která proběhla v období od datum do datum, u žalobce byla společná jak pro rozhodnutí o doměření daně z příjmu fyzických osob za rok datum tak o doměření daně z přidané hodnoty za všechna čtyři čtvrtletí roku datum Tato kontrola probíhala souběžně, řízení spolu souvisela, a proto podle odvolacího soudu újma utrpěná žalobcem v důsledku nepřiměřené délky daňové kontroly, která se potom promítla do dalších samostatných řízeních o doplatku DPH za rok datum a doplatku daně z příjmu fyzických osob za rok datum je újmou, kterou je nutno považovat jako jedinou, nikoliv jako násobenou, a tato újma, jak již výše odvolací soud uvedl, byla již žalobci přiznána v rámci rozhodnutí Okresního soudu v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v adresa - pobočka v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, případně v již poskytnutých úhradách ze strany žalované, a to úhradou vyplacenou v této věci ve výši částka, či žalovanou u dobrovolně uhrazeným odškodněním za nepřiměřeně dlouhé řízení o doplatek daně z příjmu fyzických osob za rok datum žalobci ve výši částka.

30. S ohledem na uvedené závěry odvolací soud uzavřel, že žalobci nenáleží náhrada nemajetkové újmy za část řízení týkající se daňové kontroly za období od datum do datum, což představuje okresním soudem přiznanou částku základním odškodnění částka, to je 22 měsíců a 5 dnů.

31. S ohledem na to, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nenáleží náhrada nemajetkové újmy za období od datum do datum. Odvolací soud při výpočtu celkové výše nemajetkové újmy, která by měla být vyplacena žalobci za nepřiměřeně dlouhé řízení, vycházel ze závěru, že žalobci náleží odškodnění v rozsahu stanoveném okresním soudem po snížení o částka za výše uvedené období, což v základní částce představuje částka snížené o 5 %, tak jak uvedl okresní soud za složitost řízení a navýšené o 70 %, s ohledem na extrémně dlouhou dobu řízení a na ohrožení majetkových a životních poměrů žalobce a jeho rodiny po dobu řízení o vyměření doplatku DPH za čtyři čtvrtletí roku datum. Žalobci by tak náleželo odškodnění ve výši částka. Žalovaná však již žalobci poskytla částka a rozdíl tak činí částka.

32. Další námitka žalované spočívá v tom, že okresní soud pochybil, pokud od přiznaného zadostiučinění neodečetl žalobci již žalovanou vyplacenou částku částka, která na osobní daňový účet žalobce byla připsána dne datum jako úrok z nesprávně stanovené daně podle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. (dále daňový řád). Podle § 251d daňového řádu by tato částka měla být odečtena od náhrady škody nebo přiměřeného zadostiučiní za vzniklou nemajetkovou újmu, které byly způsobeny daňovému subjektu jednáním správce daně.

33. Podle § 251d daňového řádu přiznat náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které byly způsobeny daňovému subjektu jednáním správce daně, lze pouze v rozsahu, v jakém nevzniká úrok hrazený správcem daně.

34. Z uvedeného znění zákona podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že od výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nutné odečíst již vyplacenou úhradu úroku hrazeného správcem daně a zadostiučinění lze přiznat pouze v takovém rozsahu, který tento již vyplacený úrok z nesprávně stanovené daně převyšuje (srovnej s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp.zn. 30 Cdo 432/2023, či rozsudkem ze dne 26.2.2020, sp.zn. 30 Cdo 1132/2018).

35. Jelikož žalobci byl již na jeho daňový účet žalovanou dne datum vyplacen úrok ve výši částka a jak vyplývá z výše uvedeného odůvodnění, žalobci dosud nezaplacená nemajetková újma činí částka, žalobci již nelze přiznat podle § 251d daňového řádu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť to lze přiznat pouze v rozsahu, v jakém nevzniká úrok hrazený správcem daně a tento úrok převyšuje přiměřené zadostiučiní za vzniklou nemajetkovou újmu. Za těchto podmínek pak nelze žalobci přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhou délkou řízení před daňovými orgány a správními soudy přiznat.

36. S ohledem na výše uvedené odvolací soud výrok I rozsudku okresního soudu podle § 220 o.s.ř. změnil a žalobu zamítl v celém rozsahu.

37. V důsledku částečné změny rozsudku okresního soudu odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o nákladech za řízení před okresním soudem, a tyto v celém rozsahu přiznal plně úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady spočívají v jízdném žalované k jednání u okresního soudu ve výši částka a v šesti paušálních náhradách hotových výdajů po částka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., to je částka. Celkově pak úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů ve výši částka a neúspěšnému žalobci bylo uloženo tuto náhradu nákladů zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 161 odst. 1 o.s.ř).

38. Podle § 224 odst. 1 za užití § 142 odst. 1 o.s.ř. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, které byly přiznány zcela úspěšné žalované. Náklady odvolacího řízení spočívají v jízdném žalované k odvolacímu jednání ve výši částka a ve čtyřech paušálních náhradách hotových výdajů po částka, to je částka. I tyto náklady v celkové výši částka je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek stanovených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku dovolání, a to prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně.