23 Co 119/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 36.693,65 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Anonymizováno - Anonymizováno ,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku pod bodem II., a to v části zamítnutých úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17.992 Kč od , datum, do zaplacení, a dále ve výroku III o nákladech řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za odvolací řízení.

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 17.992 Kč v měsíčních splátkách po 4.498 Kč ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 18.701,65 Kč s úrokem ve výši 29,79 % ročně z částky 24.340,20 Kč od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 28.514,70 Kč od , datum, do zaplacení (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Předmětem tohoto řízení byly požadavky žalobkyně vůči žalované vyplývající ze smlouvy o úvěru ze , datum, (uzavřenou s právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, .) na 25.000 Kč se závazkem žalované jej vrátit v 42-ti splátkách po 1.752 Kč, kdy žalovaná tuto povinnost řádně neplnila, v důsledku toho došlo v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění a žalobkyně žádala vrácení dosud nesplacené části úvěru, vzniklých poplatků, smluvní pokuty, smluvního úroku a úroků z prodlení. Žalovaná byla v průběhu řízení pasivní, resp. doručovat se jí ze strany soudu dařilo pouze takzvaně náhradním způsobem, a tedy soud prvního stupně nakonec rozhodl jen na základě tvrzení žalobkyně a k tomu doložených listinných důkazů.

3. Soud prvého stupně, ačkoliv měl za prokázané uzavření smlouvy o (spotřebitelském) úvěru a poskytnutí finanční prostředků dle tohoto ujednání ve prospěch žalované, nakonec vyhodnotil uvedenu smlouvu jako neplatně sjednanou, neboť nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti ve smyslu ust. § 86 z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen SÚ). Za tohoto stavu uzavřel, že žalobkyni náleží jen právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o.z. a to ve lhůtě stanovené podle § 87 SÚ podle možností žalované. Žalobci tak nenáleží nejen smluvené poplatky a smluvní úrok, ale ani úrok z prodlení, neboť se žalovaná dosud do prodlení nemohla dostat.

4. Žalobkyně si proti uvedenému rozsudku, a to výslovně proti výroku pod bodem II, v části nepřiznaného zákonného úroku z prodlení podala odvolání a domáhala se přiznání těchto úroků. Namítala, že se žalovaná s povinností vrátit zbylou část jistiny z titulu bezdůvodného obohacení dostala do prodlení, s čímž je spojena podle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povinnost dlužníka věřiteli zaplatit i úroky z prodlení. Na podporu této argumentace předložil různá rozhodnutí soudu, kterými ilustroval rozdílnost judikatorní praxe. Měla za to, že splatnost nastala v návaznosti na výzvu k plnění obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky z , datum, se lhůtou k plnění do 10-ti dnů od doručení (doručení do dispoziční sféry žalované počítala ve lhůtě 3 dnů) a od , datum, se žalovaná dostala do prodlení. Sama žalovaná přitom žádné své osobní a majetkové poměry pro určení jiné splatnosti neprokázala.

5. Odvolací soud projednal odvolání žalobkyně bez nařízeného jednání podle § 214 odst. 3 o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně jen v rozsahu napadeném tímto odvoláním, a to včetně závislého výroku pod body III o nákladech řízení a dospěl poté k následujícím závěrům.

6. Odvolací soud pro své následující úvahy ve vztahu ke sporovaným úrokům z prodlení z vrácení úvěru ve výši 25.000 Kč (v rozsahu, v jakém dosud nebyl splacen) vycházel ze závěrů soudu prvého stupně o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s poskytnutím tohoto spotřebitelského řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované ve smyslu ust. § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., v tehdy platném znění, a současně i z právního závěru o absolutní neplatnosti takového ujednání, přičemž odvolací soud nemá na těchto závěrech žádného důvodu cokoliv korigovat, ostatně ani žalobkyně tyto skutkové a právní závěry nijak nezpochybňuje a podle jejího přesvědčení nejsou překážkou k přiznání úroků z prodlení.

7. Jestliže lze tedy pro účely přezkumu odvolání žalobkyně vycházet z toho, že předmětný spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalované poskytnuta v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem. Má-li být splatnost určena soudem (pokud nedojde k dohodě mezi účastníky), tak nemůže být splatnost vyvolána jednostranným úkonem věřitele, jak se toho v této věci domáhá žalobkyně.

8. Jestliže soud prvého stupně v projednávané věci stanovil pro vrácení úvěru splátky běžící od nabytí právní moci rozsudku, pak se žalovaná nemohla dostat do prodlení s povinností platit poskytovateli úvěru úroky z prodlení podle § 1970 o.z. podle představy žalobkyně na základě jí učiněné výzvy již od , datum, . Jestliže žalobkyně odvolacímu soudu předkládala řadu soudních rozhodnutí s rozdílnými názory, pak odvolací soud vnímá tuto rozdílnou judikaturu, nicméně je zřejmé, že dosud nedošlo k jejímu sjednocení, resp. odklonu od závěrů uvedených ve shora zmíněném rozhodnutí 33 Cdo 3675/2021 na úrovni dovolacího soudu. Samotná praxe odvolacího soudu je v tomto směru ustálená a odvolací soud prozatím nemá důvod ji jakkoliv korigovat.

9. Rozhodnutí soudu prvního stupně, které žalobkyni nepřiznalo úroky z prodlení z částky 17.992 Kč je tak proto správné, a jako takové je také odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

10. Protože žalobkyně byla se svým odvoláním neúspěšná a podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.