23 CO 140/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců Mgr. Jiřího Kopeckého a JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 89.316 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12.1.2022, č.j. 111 C 36/2020-83,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady za odvolací řízení ve výši 10.000 Kč k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci částku 89.316 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 89.316 Kč za dobu od 21.9.2020 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 34.466 Kč k rukám advokáta žalobce (výrok II.).

2. Z odůvodnění vyplývá, že okresní soud rozhodoval o návrhu žalobce na zaplacení žalované částky z titulu náhrady za nevyplacenou poměrnou část dovolené, mzdy za odpracované dny v měsíci srpnu 2020 a náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku odpovídající dvouměsíční výpovědní době. Tvrdil, že byl u žalovaného zaměstnán na pracovní pozici vedoucího pracovníka ve výrobě a z důvodu, že mu nebyla vyplacena řádná mzda za měsíce květen, červen a červenec 2020 okamžitě zrušil svůj pracovní poměr u žalovaného ke dni [datum]. Po zaplacení částek 30.044 Kč, 30.040 Kč a 30.503 Kč, které žalobce započetl na dlužné mzdy za měsíce květen až červenec 2020, žalovaný dále na nároku žalobce ničeho nezaplatil.

3. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a tvrdil, že žalobce svým jednáním způsobil žalovanému škodu ve výši 112.667,44 Kč, kterou nejprve v rámci procesní obrany započítával vůči uplatněnému nároku žalobce (tj. jako kompenzační námitku) a posléze jí v dané věci uplatnil jako protinávrh, tj. jako samostatný nárok vůči žalobci.

4. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud ke skutkovému závěru, že žalobce pracoval u žalovaného jako [anonymizována čtyři slova] od [datum] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] ve znění dodatku č. 1 ze dne [datum]. Tento pracovní poměr byl žalobcem ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodu řádně nevyplacených mezd za měsíce květen až červenec 2020, a to ke dni [datum]. Následně žalobce obdržel od žalovaného postupně částky 30.044 Kč, 30.040 Kč a 30.503 Kč, které započetl na dlužné mzdy za měsíce květen až červenec 2020. Žalobci pak vznikl nárok na mzdu z odpracované dny v měsíci srpnu 2020, nárok na proplacení 5,5 dne nevybrané dovolené a dvě náhrady mzdy podle § 56 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále také jen ZP), tj. celkem na částku 89.316 Kč. Žalovaný namítal, že mu žalobce nesplněním svých pracovních povinností způsobil škodu ve výši 112.667,44 Kč. Proto žalovaný s odkazem na dohodu o srážkách ze mzdy, obsaženou v čl. 6 pracovní smlouvy, žalobci požadovaný nárok nevyplatil a započetl jej na vyčíslenou škodu.

5. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že žalovaný, který výši žalované částky nesporoval, ani přes poučení soudu nedoplnil tvrzení o tom, kdy a jak s žalobcem projednal konkrétní dohodu o srážkách ze mzdy obsahující způsob výpočtu žalobcem žalovanému způsobené škody, ani jak žalobce s takovým ujednáním souhlasil. Omezil se pouze na konstatování, že mezi účastníky proběhlo ústní jednání před podpisem dodatku k pracovní smlouvě za přítomnosti jednatele a účetní žalovaného. Soud prvého stupně tak uzavřel, že žalovaný neprokázal sjednání dohody o srážkách ze mzdy ve smyslu § 146 písm. b/ ZP a vyložil, že není možné, aby zaměstnanec učinil souhlas s dohodou o srážkách ze mzdy pro zajištění doposud nevzniklého dluhu, aniž by byl stanoven způsob určení přesné výše škody. Dále uvedl, že i pokud by žalovaný prokázal vznik dohody o srážkách ze mzdy, nebylo by přípustné započtení škody v rozsahu, jak učinil žalovaný, neboť nerespektovalo zákonné omezení maximální výše částky, jež může být zaměstnanci z jeho mzdy sražena (§ 278 o.s.ř., § 279 odst. 1, věta prvá, o.s.ř.).

6. Jako nadbytečné pak okresní soud neprováděl důkazy fakturami, e-mailovou korespondencí mezi zákazníky žalovaného a žalovaným, ani výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a jednatele žalovaného, neboť je s ohledem na uvedené závěry považoval za nadbytečné.

7. Vyložil též, že nakonec s ohledem na vyloučení řízení o náhradě škody k samostatnému projednání považoval za nadbytečné zjištění učiněná z oznámení zaměstnavatele o výši škody způsobené neplněním či zanedbáním pracovních povinností ze dne 31.8.2020, rozpis vyúčtování služeb mobilního telefonu a dopis žalovaného žalobci ze dne 21.12.2020.

8. Na základě shora uvedených závěrů okresní soud žalobě jako důvodné v plném rozsahu vyhověl.

9. Rozsudek okresního soudu napadl včasným odvoláním žalovaný. Namítal, že soud prvého stupně nijak nereagoval na jeho tvrzení, že mzdy byly žalobci v plném rozsahu vyplaceny, byť v pozdějším termínu, ale v souladu s dohodou uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným dne 9.3.2020 o posunutí splatnosti mzdy nejdéle o dva měsíce. Souhlas žalobce s touto dohodou chtěl žalovaný prokazovat výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a jednatele žalovaného. Okresní soud však k tomuto tvrzení nijak nepřihlédl, nezdůvodnil, proč navrhovaný důkaz neprovedl a dospěl tak k nesprávnému skutkovému zjištění, protože správně byla splatnost žalobcovy mzdy za květen 2020 dne 20.8.2020, a jelikož k její úhradě došlo dne 31.7.2020, byla žalobci vyplacena včas. Obdobně tomu bylo i v dalších měsících, kdy splatnost mzdy za červen 2020 nastala až dne 20.9.2020 (k její úhradě došlo 9.9.2020) a splatnost za měsíc červenec 2020 nastala dne 20.10.2020 (k její úhradě došlo 16.9.2020). Nárok žalobce na okamžité zrušení pracovního poměru, ani nárok na náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 ZP, tak nebyl dán a žalobce tím, že za těchto skutkových okolností okamžitě zrušil s žalovaným pracovní poměr, jednal nepoctivě a protiprávně, a proto zjevně zneužil svého práva. Žalovaný navrhl změnit napadený rozsudek a žalobu v plném rozsahu zamítnout.

10. Žalobce k odvolání navrhl rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdit. K odvolací argumentaci žalovaného uvedl, že s posunutím termínu splatnosti mzdy nesouhlasil.

11. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, §212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům.

12. Odvolání není důvodné.

13. Okresní soud provedl ve věci potřebné dokazování a z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a z nich pak i správný závěr o skutkovém stavu. Podle něj pracoval žalobce u žalovaného jako vedoucí pracovník ve výrobě od [datum] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] ve znění dodatku č. 1 ze dne [datum]. Tento pracovní poměr byl ukončen žalobcem jeho okamžitým zrušením ke dni [datum] z důvodu řádně nevyplacených mezd za měsíce květen až červenec 2020. Od žalovaného obdržel postupně částky 30.044 Kč, 30.040 Kč a 30.503 Kč, které započetl na dlužné mzdy za měsíce květen až červenec 2020, ale ničeho neobdržel na jeho vzniklý nárok na mzdu za odpracované dny v měsíci srpnu 2020, dále na proplacení 5,5 dne nevybrané dovolené a na dvě náhrady mzdy podle § 56 odst. 2 ZP, tj. na částku celkem 89.316 Kč. Skutkový závěr okresního soudu v tomto rozsahu žalovaný nijak nezpochybnil. Jinými slovy, mezi účastníky nebyl spor ani o výši náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dvouměsíční výpovědní dobu, proplacení zbytku dovolené a odpracované doby v srpnu 2020. V odvolacím řízení pak žalovaný potvrdil, že proti okamžitému zrušení pracovního poměru žalobcem návrhem podle § 72 ZP v zákonné dvouměsíční lhůtě nijak nebrojil.

14. Za této situace skončil pracovní poměr mezi účastníky podle okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum], a to i přes procesní obranu (tvrzení) žalovaného o neplatnosti tohoto právního jednání. Pracovní poměr skončil, i kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty totiž právo k podání žaloby o určení neplatnosti právního jednání o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky. Nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně, aniž by bylo právně významné, že právní jednání o rozvázání pracovního poměru bylo vadné, a že se oprávněný účastník neplatnosti právního úkonu dovolal (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2013, sp. zn. 21 Cdo 1705/2012).

15. Za tohoto stavu, kdy žalovaný nijak nebrojil proti důvodům pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem a toto zrušení podle § 72 ZP u soudu žalobou nenapadl, nelze se zabývat důvody ani vlastním ukončením pracovněprávního poměru mezi účastníky. V tomto ohledu by pak bylo nadbytečné zjišťovat, zda mezi žalobcem a žalovaným byla dne 9.3.2020 uzavřena dohoda o změně termínu výplaty mzdy, či nikoliv.

16. Žalovaný se domáhal zápočtu náhrady žalobcem způsobené škody proti jeho pohledávce na mzdu a na náhradu mzdy. V tomto směru lze citovat odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019, v němž Nejvyšší soud vyložil, že proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu, je jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele – jsou-li dodrženy zákonné limity – obecně přípustné. Jde-li však o pohledávku zaměstnavatele na náhradu škody, zákon jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele zapovídá, neboť možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy (srov. § 147 odst. 3, věta druhá, ZP). Bez této dohody (uzavřené podle ust. § 2045 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy k náhradě škody provádět, a to ani tehdy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, zaměstnanec svou odpovědnost za škodu uznal a zavázal se škodu nahradit (srov. § 263 ZP). Odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli, ani případné uznání škody zaměstnancem, tedy samo o sobě zaměstnavatele neopravňuje, aby částku potřebnou k náhradě této škody jednostranně srazil ze mzdy zaměstnance, i kdyby respektoval zákonné limity vyplývající z ust. § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. (srov. § 144a odst. 4 ZP). Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ust. § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. (srov. § 144a odst. 4 ZP), avšak (stejně jako mzdu) se na něj vztahuje ust. § 147 odst. 3 ZP. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv.„ jiných příjmů“ zaměstnance (srov. § 145 odst. 2 písm. d/ ZP), kterých se týká pojem„ srážky ze mzdy“, zavedený jako legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu (srov. § 145 odst. 1 ZP).

17. V projednávané věci pak mezi žalobcem a žalovaným žádná dohoda o srážkách ze mzdy ve smyslu § 146 písm. b/ ZP uzavřena nebyla. Rozhodně za ni nemůže být považováno ust. čl. 6 v dodatku v pracovní smlouvě ze dne [datum], který pouze obecně konstatuje, že„ zaměstnanec se se zaměstnavatelem dohodli na uzavření dohody o srážkách ze mzdy v souladu s ust. § 146 a násl. ZP, kdy tyto slouží k úhradám škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli v průběhu trvání pracovního poměru“ (odst. 1), a že s její úhradou prostřednictvím srážek ze mzdy zaměstnanec souhlasí (odst. 2). Ze shora citovaného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3557/2019 vyplývá, že dohoda o srážkách ze mzdy musí být podle § 2045 o.z. uzavřena vždy, chce-li zaměstnavatel proti pohledávce zaměstnance na mzdu nebo na náhradu mzdy započíst svou pohledávku na náhradu škody, protože jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele případné není. Z povahy věci pak vyplývá, že taková dohoda ve smyslu § 2045 odst. 1 o.z. ve spojení s § 146 písm. b/ ZP může být mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřena až po vzniku nároku zaměstnavatele na náhradu škody nikoliv dříve. Proto za takovou dohodu nelze v žádném případě považovat citovaný čl. 6 pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky.

18. S ohledem na shora uvedené pak zcela nad rámec daného řízení odvolací soud uvádí, že bez dalšího nemůže být žalovaný ve své obraně proti uplatňovanému nároku úspěšný svým tvrzením, že (zjednodušeně řečeno) po okamžitém zrušení pracovního poměru žalobcem přestal žalobce vykonávat pracovní činnost pro žalovaného, (jak ve zkratce uváděl žalovaný) tzv. mu odpadla tužka od ruky, aniž by v rámci prevence vzniku škod pro žalovaného vyřizoval nadále svou pracovní agendu. Takto vzniklá situace je totiž pouhým důsledkem právně předvídaného postupu žalobce, pokud mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu do 15 dnů od uplynutí termínu její splatnosti. Ze skutkových okolností dané věci nelze dovodit, že by tímto postupem žalobce jednal v přímém úmyslu poškodit žalovaného, a pakliže pouze využil svého zákonného oprávnění, byť to zcela nepochybně žalovanému přineslo komplikace, nelze uzavřít, že by jednal v rozporu s dobrými mravy.

19. Z podání žalovaného je také zřejmé, že nerozlišoval mezi dvěma pojmy, a to splatností mzdy a termínem její výplaty. Ilustrativní výklad v tomto směru obsahuje odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2009, sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, podle něhož je třeba důsledně rozlišovat mezi splatností mzdy (platu) na straně jedné a termínem výplaty na straně druhé. Zatímco splatnost mzdy (platu) nastává – jak vyplývá z ust. § 141 odst. 1 zák. práce, na které ust. § 56 písm. b/ zák. práce výslovně odkazuje – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat (tedy poslední den takového měsíce), termín výplaty, jak vyplývá z ust. § 141 odst. 3 zák. práce, určí zaměstnavatel v mezích daných ust. § 141 odst. 1 zák. práce (nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě). Protože ust. § 56 písm. b/ zák. práce váže možnosti okamžitého zrušení pracovního poměru výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu ust. § 141 odst. 1 zák. práce, je pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části nerozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu). Z uvedeného vyplývá, že počátek běhu 15 denní lhůty uvedené v ust. § 56 písm. b/ zák. práce se bude vždy odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat (jejich část).

20. Proto bylo zcela bez významu provádět dokazování před soudem prvého stupně výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a jednatele žalovaného za účelem prokázání uzavření dohody ze dne [datum], o posunutí splatnosti mzdy žalobce nejdéle o dva měsíce. Je zřejmé, že pokud by uzavření nějaké dohody ze dne [datum] bylo prokázáno, mohlo se týkat nanejvýš dohody o termínu výplaty mzdy, nikoliv její splatnosti ve smyslu § 141 odst. 1 ZP, na které ust. § 56 písm. b/ ZP odkazuje. Pokud okresní soud k takovému dokazování nepřistoupil, učinil tak správně, protože ani případně prokázaná dohoda o změně termínu výplaty by na výsledku dané věci nemohla ničeho změnit a žalobce se uplatněným návrhem ani částek odpovídajících nároku na mzdu za měsíce květen až červenec 2020 nedomáhal.

21. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné, proto jej odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně nároku na příslušenství v podobě úroku z prodlení v zákonné výši odpovídající § 1970 o.z. ve spojení s nař. vlády č. 351/2013 Sb. (když počátek běhu úroků z prodlení je odvozen od marně uplynuté lhůty 29.9.2020 k výplatě mzdy za srpen 2020) a správného nákladového výroku odpovídajícího nároku žalobce na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšnému žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta za dva úkony právní služby po 4.700 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále také jen AT), paušální náhradě hotových výdajů 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT). Celkové náklady odvolacího řízení ve výši 10.000 Kč je žalovaný povinen nahradit žalobci k rukám jeho advokáta v zákonné třídenní lhůtě (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.).