23 CO 30/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa, země proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 8.958 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29.9.2021, č.j. 108 C 8/2020-256,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku pod bodem I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v dalším napadeném výroku pod bodem II. mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady za řízení před soudem prvého stupně ve výši 72.066 Kč k rukám advokátky žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 11.520 Kč k rukám advokátky žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaná byla uznána povinností zaplatit žalobkyni částku 8.958 EUR s úrokem z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 6.158 EUR od 14.11.2018 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2.800 EUR od 14.11.2018 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni zavázal k povinnosti nahradit žalované náklady řízení k rukám její advokátky titul jméno příjmení v 15denní lhůtě splatnosti v částce 74.244,39 Kč (výrok II.).

2. Předmětem tohoto řízení byl jednak požadavek žalobkyně na úhradu přepravného za mezinárodní přepravu zboží v režimu Úmluvy o mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále také CMR) v období od 12.10.2018 do 31.10.2018 v původní výši 5.973,26 EUR zvýšené v důsledku prodlení na částku 6.158 EUR; a dále požadavek na náhradu škody spočívající v tom, že žalobkyně v důsledku prodlení žalované s úhradou přepravného nemohla pro svoji přechodnou nesolventnost pokračovat v přepravní činnosti a přišla tak o ušlý zisk za 8 dnů v celkové výši 2.800 EUR.

3. Žalovaná svoji procesní obranu proti těmto dvěma nárokům vystavěla především na námitce promlčení vůči nároku na úhradu přepravného, resp. na nedostatku příčinné souvislosti mezi nezaplacením přepravného a vzniklou újmou v podobě ušlého zisku.

4. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně ve prospěch žalované vykonala v období od 12.10.2018 do 30.10.2018 mezinárodní přepravu zboží, tuto přepravu následně ještě v průběhu měsíce října a listopadu 2018 vyfakturovala a žádala tak o zaplacení. Tento zjištěný vztah podřadil pod režim Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě CMR uveřejněné ve vyhlášce Ministerstva zahraničních věcí č. 11/1975 Sb. (vyjma jedné z přeprav realizované pouze na území země, na níž se vztahuje ust. § 9a zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, obdobně). Vycházeje z tohoto právního rámce pak okresní soud k námitce žalované posoudil uplatněné nároky žalobkyně z takto realizovaných přeprav s odkazem na článek 32 odst. 1 Úmluvy za promlčené. Žaloba v této věci totiž byla podána u soudu až dne 5.6.2020, a tedy po uplynutí jednoroční lhůty pro promlčení, která započala běžet uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravních smluv, a lhůta k včasnému podání žaloby marně uplynula a nárok se promlčel a nelze jej tak přiznat.

5. Soud prvého stupně se rovněž zabýval otázkou stavění resp. přerušení promlčecí doby, nicméně podle závěrů soudu prvého stupně k takovým důsledkům v této věci nedošlo. Nároky byly před soudem uplatněny skutečně až 5.6.2020 a ze strany žalované nedošlo k žádnému jednání, prostřednictvím kterého by bylo možno uzavřít, že nároky žalobkyně byly uznány a došlo by snad k prodloužení promlčecí lhůty, resp. založení lhůty nové. Konečně soud prvého stupně nepovažoval uplatněnou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná bez prodlení a v průběhu celé promlčecí doby upozorňovala žalobkyni na nutnost opravy fakturace a vyčíslení nároků ve správné výši s tím, že bez opraveného účetního dokladu nemůže platbu provést.

6. Ve vztahu k požadované náhradě škody v podobě ušlého zisku za období, kdy žalobkyně nebyla v důsledku zaplacení přepravy ze strany žalované schopna realizovat jiné přepravy, okresní soud uzavřel, že žalobkyni nic nebránilo vyhovět požadavkům žalované a vystavené faktury opravit. Okresní soud ve vztahu k této části nároku ale rovněž zaujal názor, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany žalované a vznikem škody, jako majetkové újmy na straně žalobkyně, když v rozhodném období nebylo prokázáno, že by u žalobkyně nějaká přeprava byla objednána a ta ji byla nucena zrušit jen proto, že nedošlo k úhradě sporného přepravného. Konečně okresní soud odmítl tento požadavek i z toho pohledu, že nemůže být uplatňován v podobě ušlého zisku na základě možných příjmů bez přihlédnutí k průměrným nákladům na provoz.

7. Žalobkyně si proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání, ve kterém polemizovala se závěry soudu prvého stupně stran promlčení, když v zásadě setrvávala na svých argumentech, které předkládala již v řízení před soudem prvého stupně. Opakovaně se tak dovolávala toho, že žalovaná svojí elektronickou komunikací opakovaně potvrzovala existenci nároku žalobkyně a utvrzovala svoji ochotu nároky uhradit. Podle přesvědčení žalobkyně však takový postup ze strany žalované byl účelový ve snaze se vyhnout úhradě. Rovněž připomínala okolnosti změny ve fakturaci, kdy žalovaná zpětně dne 15.10.2018 s účinností od 1.10.2018 požadovala fakturovat takzvaně bez skonta, přičemž žalobkyně již nebyla schopna a oprávněna již vystavené faktury měnit. Účelovost jednání žalované žalobkyně spatřovala i v tom, že dobře musela vědět, že společník a jednatel žalobkyně je jediným pracovníkem a řidičem žalobkyně, a není tak proto schopen si vyzvedávat poštu zasílanou písemně, ač jinak žalovaná se žalobkyní komunikovala elektronicky e-mailem. Dále pak žalobkyně setrvala na požadavku a jeho opodstatněnosti v části náhrady škody, když přeprava pro žalovanou byla jedinou výdělečnou činností, a pokud žalobkyně neměla dostatek finančních prostředků k realizaci přepravy, nemohly být uzavírány ani smlouvy na jejich realizaci.

8. Odvolací výhrady mířily i co do nákladů řízení před soudem prvého stupně, a to z pohledu správnosti vyčíslení těchto nákladů a důvodnosti náhrady těchto nákladů zvýšených o daň s přidanou hodnotou. Žalobkyně se dovolávala toho, že oba subjekty jsou plátci DPH a v případě přeshraniční platby by DPH nemělo být součástí účtovaných nákladů.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu, když ve svém vyjádření podpořila správnost závěrů soudu prvého stupně. Zopakovala svoji právní argumentaci o aplikaci článku 32 odst. 1 CMR co do jednoroční promlčecí lhůty. Za to odmítla tvrzení žalobkyně, že by snad žalovaná nehodlala účtované přepravné zaplatit úmyslně, a to argumentem o tom, že jedinou podmínkou úhrady byla oprava fakturace.

10. Odvolací soud projednal odvolání žalobkyně, přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně a dospěl k závěru, o jeho správnosti. Protože soud prvého stupně pro své rozhodnutí provedl dostatečné dokazování k objasnění závazkového vztahu mezi účastníky a k okolnostem, za nichž byla objednána, realizována a následně fakturována přeprava, mohl pak následně tento obchodní vztah také správně právně posoudit s odkazem na příslušná ustanovení, především Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované ve vyhl. č. 11/1975 Sb. (dále jen CMR) a současně se zcela správně zabýval ve vztahu k požadovanému zaplacení přepravného tím, zda tento nárok byl či nebyl promlčen. Správně soud prvého stupně vyřešil otázku aplikace jednoroční lhůty podle článku 32 bod 1, věta prvá CMR, když platí, že tato lhůta se vztahuje nejen k těm nárokům, které výslovně upravuje CMR, ale ke všem nárokům vzniklých z přeprav prováděných v režimu této úmluvy (srov. s 32 Odo 53/2002). Současně odvolací soud také považuje za správný názor soudu prvého stupně o tom, že nebylo namístě používat tříletou promlčecí lhůtu podle článku 32 bod 1, věta druhá a třetí CMR, neboť tato část úpravy Úmluvy se zcela bezpochyby vztahuje ke ztrátám či poškození přepravovaných zásilek, případně k jiným nárokům, u nichž je smysluplné hovořit o úmyslu, případně o hrubé nedbalosti, jak to připouští rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 23 Cdo 2702/2012. Jde-li ale o prosté zaplacení přepravného, nemají podle přesvědčení odvolací soudu okolnosti, za nichž objednatel přepravy neprovede úhradu, význam. I nad rámec této právní úvahy dodává odvolací soud, že ze zjištěných okolností projednávané věci nelze dovodit, že by se žalobkyni podařilo prokázat, že by se žalovaná snažila úmyslně vyhnout úhradě přepravného. Tento úmysl spojovat s tím, že žalovaná snažila dosáhnout změny fakturace tak, aby fakturace odpovídala následně skutečně realizovaným platbám. Z faktur vystavených 22.10.2018, 23.10.2018, 29.10.2018 a 5.11.2018 ve spojení s objednávkami vyplývalo, že lhůta splatnosti v trvání 7 dnů byla spojena se skontem ve výši 3 %, a nedošlo-li k úhradě v této lhůtě splatnosti, v takovém případě mělo být podle objednávky placeno ve lhůtě splatnosti 60 dnů bez takzvaného skonta. Takto realizovaným objednávkám fakturace skutečně neodpovídala a nepřipouštěla žalované možnost výhody skonta realizovat a provést úhradu v kratší lhůtě splatnosti, anebo této výhody nevyužít a provést úhradu přepravy v delší lhůtě, ale v plné ceně. Jestliže žalovaná v tomto smyslu, byť zpětně, požadovala úpravu obchodních vztahů a úpravu fakturace, byl takový požadavek legitimní, resp. pro žalobkyni srozumitelný a nic žalobkyni nebránilo, aby fakturace byla opravena, anebo nároky na zaplacení přepravného byly uplatněny před soudem v jednoroční promlčecí lhůtě podle článku 32 bod 1, věta prvá CMR. Bez významu bylo, zda motivem bylo nějaké vnitřní rozhodnutí žalované a nebo nějaká snaha ovlivnit vzájemný obchodní vztah.

11. Správné jsou pak závěry soudu prvého stupně i v té části, že z žádného jednání žalované nebylo možno dovodit uznání nároku žalobkyně co do důvodu a výše s důsledky v podobě založení nové delší promlčecí lhůtě, tak jak to připouští ust. § 653 odst. 1 ve spojení s ust. § 2053 o.z. Nelze přitom klást rovnítko mezi opakovaná vyjádření žalované, že je připravena realizovat úhrady pod podmínkou opravy fakturace a uznání dluhu co do důvodu a výše už jen proto, že takové prohlášení v sobě zahrnovalo podmínku (srov. s usnesením ve věci 23 Cdo 16/2010).

12. Konečně pak za správný považuje odvolací soud názor soudu prvého stupně spočívající v tom, že by snad bylo namístě odmítnout námitku promlčení ze strany žalované pro její rozpor s dobrými mravy. Takto předkládaným úhlem pohledu ze strany žalobkyně by bylo možno považovat každou námitku promlčení v každém případě jejího uplatnění vždy za realizaci práva s dobrými mravy, neboť tímto se brání dlužník proti splnění nějaké své povinnosti nikoliv argumentem o tom, že by k takové povinnosti nebyl povinován, ale proto, že nárok nebyl uplatněn v zákonné promlčecí lhůtě. Takový pohled je v samotném rozporu s koncepcí promlčení, které vychází z předpokladu, že práva náleží bdělým a zejména v obchodněprávních vztazích je potřeba velmi obezřetně posuzovat případy, v nichž by snad bylo možné odmítnout uplatněnou námitku promlčení, jako v rozporu s dobrými mravy či v rozporu s poctivým obchodním stykem. V tomto lze odkázat například i na závěry Ústavního soudu například ve věci II. ÚS 309/95 a nebo I ÚS 643/04, dle nichž vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen„ R 59/2004“). A tento souzený případ takovým výjimečným případem není.

13. Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu škody, tak si lze vystačit s argumentem použitým soudem prvého stupně o tom, že tu není dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou v majetkové sféře žalobkyně, tedy mezi tím, že by snad neprovedení úhrady přepravného ve lhůtě splatnosti mohlo být v příčinné souvislosti s tím, že žalobkyně nebyla schopna realizovat další přepravy, resp. vůbec vstupovat do závazkových vztahů a zavazovat se takové přepravy realizovat. Každý podnikatel musí v nějakém rozsahu počítat s tím, že z různých důvodů nedostane úhradu svých nároků podle jeho představ a má-li obstát v obchodně-závazkových vztazích, musí počítat s nějakou finanční rezervou, která mu umožní alespoň elementární zachování podnikatelské činnosti pro případ, že své vlastní pohledávky nebude mít vždy a včas uhrazeny. Odvolací soud nechce paušálně odmítat názor, že by jakékoliv porušování povinností při úhradě závazků ze strany obchodního partnera nemohlo být v příčinné souvislosti s nějakou majetkovou újmou druhého smluvního partnera, ale rozhodně tomu tak nemohlo být v této projednávané věci. I Nejvyšší soud ČR spojuje příčinnou souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu s takovými důsledky, které podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků jsou adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. s rozhodnutím NS ve věci 25 Cdo 3285/2015). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud argumentuje tzv. teorií adekvátnosti, tedy objektivní předvídatelností škodního následku a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo na literaturu v článku Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Z tohoto pohledu nelze nedostatek hotovosti k úhradě alespoň elementárních nákladů na realizaci případných přeprav spojovat se závěrem o předvídatelném důsledku neúhrady přepravného za 5 vystavených přeprav na přelomu měsíce října listopadu 2018 v částce cca 6.000 EUR.

14. Odvolací soud tak jak již uvedl shora, považuje rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, tedy pod bodem výroku I., za věcně správný a jako takový jej také podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

15. Odvolací soud však změnil výrok II. rozsudku soudu prvého stupně ve vztahu k nákladům řízení, kdy při vyúčtování nákladů ze strany žalované a následně pak ve výpočtu těchto nákladů v rozsudku soudu prvého stupně došlo k početní chybě. Součet jednotlivých dílčích nároků, a to za 6 úkonů právní služby po 9.300 Kč, 6 paušálních náhrad po 300 Kč, náhrady za ztráty času za 4 půlhodiny po 100 Kč, náhrady cestovného ve výši 1.559 Kč, představuje náklady ve výši 59.559 Kč zvýšené o DPH ve výši 21 % v celkové částce 72.066 Kč. Při této příležitosti korigoval lhůtu splatnosti podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v trvání tří dnů, když nebyl důvod proč poskytovat lhůtu delší, resp. ani sám okresní soud žádný takový důvod neuvedl.

16. Naopak odvolací námitka žalobkyně co do zvýšení náhrady nákladů řízení o daň z přidané hodnoty není důvodné s argumentem, že oba účastníci jsou plátci DPH se sídly v různých státech a v případě přeshraniční platby má taková platba být realizována bez DPH, obstát nemůže. Podstatným je totiž to, že jde o náhradu nákladů, které musela vynaložit žalovaná na zastoupení v této věci ve prospěch svého zástupce - advokáta, jde tedy o poskytnutí služby ze strany advokáta ve prospěch žalované a z tohoto pohledu jde zvýšení nákladů o daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. namístě. A takto vypočtenou náhradu je pak žalobkyně povinna nahradit.

17. Z důvodu procesního úspěchu žalované i v odvolacím řízení jí náleží náhrada nákladů i za zastoupení v odvolacím řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., a to za 1 úkon právní služby a 1 paušální náhradu hotových výdajů, to vše zvýšené o DPH. Konkrétní částka odměny vychází z tarifní hodnoty, která k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu vychází z kurzu 25,640 Kč/EUR, tedy z částky 229.683,12 Kč. Úkon právní služby je tak pro odvolací řízení ve výši 9.520 Kč. K této odměně náleží náhrada hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Lhůta splatnosti a platební místo byly stanoveny v ust. § 160 odst. 1 a § 149 o.s.ř., když k jiné lhůtě splatnost odvolací soud neviděl důvod. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání je přípustné jen pro případ, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.