23 CO 314/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 72.900 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9.9.2021, č.j. 11 C 4/2021-56,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci dalších 35.650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 17.12.2018 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve zbytku, pokud se žalobce domáhal zaplacení dalších 30.650 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 17.12.2018 do zaplacení, se rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci prvostupňové náklady řízení ve výši 4.236 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4.589 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 6.600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6.600 Kč za dobu od 17.12.2018 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 66.300 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4.513 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodoval tak o shora uvedeném požadavku žalobce, který tvrdil, že vozidlo název jméno, registrační značka číslo, jehož provozovatelem byl žalovaný, bylo dne 11.9.2018 zaparkováno na vyhrazeném parkovišti bez platné parkovací karty a zaplaceného parkovacího poplatku. Na vozidlo byl umístěn technický prostředek k zabránění jeho odjezdu, a protože si do 30 dnů nikdo o odstranění tohoto prostředku nepožádal, bylo dne 19.10.2018 vozidlo odtaženo z ulice ulice v obec na odstavnou plochu na název v obec. Žalovaná částka se skládá z ceny za odtah ve výši 1.600 Kč a poplatku za skladování vozidla 100 Kč/den, což za 713 dnů představuje částku 71.300 Kč.

3. Žalovaný namítal, že vozidlo prodal, a proto neshledával žalobu důvodnou.

4. Po skutkové stránce soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaný (zcela zjevně omylem bylo uvedeno, že žalobce) byl v rozhodné době evidován v registru vozidel jako vlastník předmětného vozidla vyrobeného v roce 1997, které dne datum prodal za cenu 5.000 Kč. Vozidlo bylo dne 19.10.2018 odtaženo z pokynu žalobce a umístěno na odstavném parkovišti. Předtím byl na vozidle instalován zádržný systém. Cena za odtah činí 1.600 Kč a poplatek za parkování 100 Kč za den.

5. Po právní stránce okresní soud posoudil projednávanou věc podle § 11 odst. 1 a § 102 odst. 2 písm. d/ zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve spojení s nařízením státní instituce číslo vydaného podle § 4a odst. 1 písm. a/ zák. č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Uzavřel, že žalobci náleží za odtah vozidla částka 1.600 Kč a za každý započatý den cena za skladování odtaženého vozidla ve výši 100 Kč. Dále na projednávanou věc aplikoval § 17a odst. 6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, podle něhož, nepožádá-li nikdo o odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla do 30 dnů od jeho přiložení, je vlastník komunikace oprávněn po dohodě s obecní policií vozidlo na náklady jeho provozovatele odstranit. Dospěl pak k závěru, že předmětné vozidlo bylo v souladu s § 17a odst. 6 zákona č. 553/1991 Sb. odtaženo, čímž žalobci vznikly náklady ve výši 1.600 Kč, a že dále vznikly žalobci náklady se skladováním vozidla. V jejich případě však ve smyslu § 2953 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen o.z.) přistoupil k moderaci. Uvedl, že přihlédl zejména k ceně vozidla, která nepřesáhla s ohledem na jeho stáří a zdokumentovaný stav částku 5.000 Kč. Požadavek žalobce na zaplacení poplatku za skladování vozidla v celkové výši 71.300 Kč snížil na částku 5.000 Kč a při tomto svém postupu odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2017, sp. zn. 25 Cdo 546/2016. Ve zbytku pak požadavek žalobce na zaplacení dalších 66.300 Kč s příslušenstvím, v podobě úroku z prodlení v zákonné výši, zamítl.

6. Rozsudek okresního soudu ve výroku II. napadl odvoláním žalobce. Namítal, že k aplikaci ust. § 2953 o.z., tj. k moderaci výše (škody) poplatku za skladování, nebyly dány žádné důvody. Za takový rozhodně nepovažoval hodnotu vozidla. Nad rámec žalobních tvrzení uvedl, že žalovaný porušil i § 8 odst. 2 písm. a/ zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, podle něhož je povinností podat do 10 pracovních dnů po převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla. Nesplnění této povinnosti je podle § 83 odst. 1 písm. b/ cit. zákona přestupkem, za který může být podle § 83 odst. 2 písm. c/ cit. zákona uložena pokuta až do výše 50.000 Kč. Pokud by byla správním orgánem uložena sankce v plné výši, jednoznačně vyšší než hodnota vozidla, nikdo by nezkoumal majetkové poměry žalovaného. Tvrdil dále, že žalovaný porušil i povinnost danou ust. § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., tj. povinnost provozovatele zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, což porušil, neboť bylo zaparkováno na vyhrazeném parkovišti bez platné parkovací karty a zaplaceného parkovacího poplatku. Takové porušení povinnosti je dle § 125c odst. 5 písm. g/ zákona o silničním provozu sankcionováno pokutou v rozmezí od 1.500 Kč do 2.500 Kč. Uvedl též, že částka 100 Kč za skladování vozidla a den není nijak vysoká, a že kdyby výše náhrady měla být úměrná hodnotě vozidla, vedlo by to k absurdním závěrům, že škodu v plné výši by měl hradit pouze škůdce, jenž byl vlastníkem hodnotnějšího vozidla. Navrhl změnu napadeného výroku II. rozsudku soudu prvého stupně a přiznání žalované částky v plném rozsahu včetně příslušenství.

7. Žalovaný k odvolání uvedl, že si je vědom svého pochybení, když nezkontroloval změnu v evidenci motorových vozidel v souvislosti s prodejem předmětného automobilu, jiný komentář k navrhované změně napadeného rozhodnutí neměl.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. podle § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je z části důvodné.

9. Závěr o skutkovém stavu, který učinil soud prvého stupně, žádný z účastníků nezpochybňoval. Odvolací soud má za to, že byl učiněn na základě řádného dokazování a odpovídá skutkovým zjištěním soudu prvého stupně. Proto je jako správná převzal a pro stručnost zcela odkazuje na skutkový závěr okresního soudu.

10. Žalobcem zpochybňovaný však byl právní závěr soudu prvého stupně o možnosti moderovat jím uplatněný nárok na poplatek za skladování vozidla.

11. V dané věci žalobce odvozuje svůj nárok z § 17a odst. 6 zák. č. 553/1991 Sb., podle něhož nepožádá-li nikdo o odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla do 30 dní od jeho přiložení, je vlastník komunikace oprávněn po dohodě s obecní policií vozidlo na náklady jeho provozovatele odstranit. Povinnosti úhrady nákladů na odstranění vozidla se jeho provozovatel zprostí, pokud prokáže závažné důvody, které mu znemožnily, aby před odstraněním vozidla požádal o odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla.

12. Konkrétní částky za odtah a za skladování vozidla na stanoveném úložišti požadoval v souladu s nařízením územní celek číslo tj. podle jeho článku 1 odst. 1, třetí odrážka, ve výši 1.600 Kč za jeden dokončený odtah automobilu a podle odstavce 2 citovaného ustanovení 100 Kč za každý i započatý den skladování odtaženého vozidla.

13. Žalovaný se bránil, že v době parkování vozidla na vyhrazeném parkovišti bez platné parkovací karty a zaplaceného parkovacího poplatku, tj. ke dni 11.9.2018, již nebyl jeho majitelem, protože jej prodal na základě kupní smlouvy ze dne 11.8.2017 jméno příjmení za kupní cenu 5.000 Kč. Že automobil skutečně prodal, nepřímo vyplývá i z dopisu jméno příjmení, adresovaného žalobci, který se domáhal vydání osobních věcí z předmětného automobilu. K jeho vlastnictví se hlásí, tváří se jako nabyvatel vozidla a naznačuje tak, že došlo k jeho dalšímu prodeji z vlastnictví jméno příjmení. jméno příjmení v dopise současně uvedl, že nemohl zaplatit pokutu za špatné parkování a nechat si odstranit zádržný systém z automobilu umístěný městskou policií, protože byl od 13.9.2018 ve výkonu trestu.

14. Ostatně ani žalobce nabytí vlastnického práva k předmětnému automobilu třetí osobou nijak nezpochybňoval. Pro právní posouzení nároku žalobce tak bylo podstatné vyložit, kdo byl ke dni 11.9.2018 provozovatelem vozidla ve smyslu § 17a odst. 6 zák. č. 553/1991 Sb.

15. V tomto směru přisvědčil odvolací soud argumentaci žalobce odkazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.7.2019, č.j. 1 As 318/2018-41, který vyložil, že pojem provozovatele vozidla je v § 2 písm. b/ zák. č. 361/2000 Sb. a § 2 odst. 15 zák. č. 56/2001 Sb. vymezen na základě evidenčního principu. Postavení provozovatele vozidla a jeho odpovědnost za správní delikt podle § 125f odst. 1, zákona o silničním provozu, jsou spojeny se zápisem vlastníka nebo jiné osoby v registru silničních vozidel jako provozovatele vozidla, nikoliv s pouhým vlastnictvím vozidla jako takovým. Je tedy nerozhodné, kdo je vlastníkem vozidla ve smyslu předpisů soukromého práva, podstatné je, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v registru silničních vozidel. Tento názor Nejvyššího správního soudu pak aproboval ve svém usnesení Ústavní soud dne 11.5.2021, sp. zn. III. ÚS 769/21.

16. Označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 318/2018 citovalo i důvodovou zprávu k novele č. 239/2013 Sb., kterou se s účinností od 1.1.2015 v § 2 písm. b/ zákona o silničním provozu měnila definice provozovatele vozidla –„ záměrem změny definice provozovatele vozidla je, aby za provozovatele vozidla ve smyslu zákona o silničním provozu byl považován subjekt zapsaný jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, a není-li takový subjekt, pak se provozovatelem vozidla rozumí vlastník silničního vozidla“.

17. Zákon č. 553/1991 Sb. ve svém ust. § 17a vychází ze zákonné úpravy zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně z § 27 odst. 1 písm. o/ zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož řidič nesmí zastavit a stát na vyhrazeném parkovišti, nejde-li o vozidlo, pro které je parkoviště vyhrazeno. Oba zákony, které na sebe navazují, používají pojem„ provozovatel vozidla“, přičemž, jak je uvedeno výše, zákon č. 361/2000 Sb. v § 2 písm. b/ pojem„ provozovatel vozidla“ přímo definuje. Není proto rozumného důvodu, aby byly totožné pojmy obsažené v obou předpisech vykládány rozdílným způsobem. V tomto směru je třeba učinit dílčí právní závěr, že provozovatelem vozidla ve smyslu § 17a odst. 6 zák. č. 553/1991 Sb. je osoba zapsaná v registru silničních vozidel jako vlastník vozidla. Takovou osobou byl až do podání žaloby žalovaný. Jeho pasivní věcná legitimace je tak v daném řízení dána.

18. Další dílčí otázkou bylo, zda je v dané věci možné přistoupit k moderaci nároku žalobce, či nikoliv. V tomto směru okresní soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2017, sp. zn. 25 Cdo 546/2016, který se zabýval refundací nákladů za odtah a umístěním vozidla na odstavném parkovišti. Byť Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí posuzoval věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, jsou jeho závěry aplikovatelné i na současnou právní úpravu v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Nejvyšší soud vyložil, že při uplatnění požadavku na zaplacení ceny za odtah automobilu a za jeho skladování na stanoveném úložišti jde o specifický nárok, který se sice právně kvalifikuje analogicky jako náhrada škody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6.11.2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2003, sv. 31, s. 149, pod č. 128), což zároveň zakládá oprávnění soudu použít tzv. moderaci, nejde nicméně o případ, kdy oprávněné osobě vzniká újma jako taková; spíše tedy jde o tzv. refundaci nákladů na odtah a umístění vozidla na odstavné ploše, přičemž prostředky plynoucí vlastníku komunikace či jím pověřenému subjektu, mohou představovat z části i zdroj jeho příjmů. Má-li klasická náhrada škody reparovat způsobenou újmu, přičemž použití moderačního práva je výjimkou, která nastupuje výjimečně k odstranění tvrdosti, jíž by plná náhrada znamenala pro povinnou osobu, musí být u tohoto specifického nároku taková výjimka posuzována šířeji, neboť se nedotýká práva na odstranění nepříznivého zásahu do majetkové sféry poškozeného, nýbrž jeho zákonem upravené činnosti, která má svou výdělečnou stránku. Dále uvedl, že je třeba především zvažovat poměr výše požadované částky a zůstatkové ceny vozidla, kdy zjevný nepoměr mezi výrazně nízkou hodnotou vozu oproti vysokým nákladům na jeho dlouhodobé parkování zakládá důvod k moderaci, obdobně jako okolnost, že provozovatel sám v situaci vedoucí k oprávněnému odtahu nevyvolal (např. tím, že vozidlo přenechal do užívání třetí osobě), a samozřejmě též tehdy, nebyl-li vůbec či po určitou dobu informován, že došlo k odtahu a kde se vozidlo nachází.

19. V projednávané věci není sporu o tom, že žalovaný byl ke dni 11.9.2018 zapsán v registru silničních vozidel jako provozovatel předmětného vozidla název jméno, registrační značka číslo, a byl jím zapsán ještě nejméně ke dni 27.11.2018 (č.l. 25 spisu). Další zjištěnou skutečností bylo, že žalovaný osobní automobil na základě kupní smlouvy ze dne 11.8.2017, tedy rok před zaparkováním vozidla na vyhrazeném parkovišti bez platné parkovací karty a zaplaceného parkovacího poplatku, prodal jméno příjmení. Byť žalovaný nezajistil přepis osoby provozovatele vozidla v registru silničních vozidel, anebo jej alespoň nezkontroloval, značka automobilu dne 11.9.2018 na vyhrazeném parkovišti nezaparkoval a tím sám situaci vedoucí k oprávněnému odtahu nevyvolal. Odvolací soud toto kritérium považuje za důvod pro moderaci nároku žalobce na zaplacení poplatku za skladování vozidla, nikoliv poplatku za jeho odtah. Obdobně považuje za důvod k moderaci kritérium poměru výše požadované částky a zůstatkové ceny vozidla, byť ne v takové míře jako soud prvého stupně, který jej shledal jako jediným a pro moderaci postačujícím. Mechanicky klást rovnítko mezi hodnotu uskladněného vozidla a maximální částku za toto uskladnění podle přesvědčení odvolacího soudu nelze. Zcela by tak docházelo k popírání smyslu poskytování náhrady za náklady spojené s uskladněním vozidla, které se vůbec neodvíjí od hodnoty vozidla. Naopak při tomto posuzování bral v úvahu tu okolnost, že částka 100 Kč denně za skladování vozidla není ve městě o velikosti obec zjevně přemrštěná, takovou částku by provozovatel vozidla zaplatil na jakémkoliv parkovišti za den parkování. Odvolací soud je přesvědčen, že v dané věci lze po žalovaném spravedlivě požadovat částku přibližně ve výši jedné poloviny poplatku za skladování vozidla, tj. částku 40.650 Kč.

20. Současně nebylo možné určit výši poplatku za skladování nižší částkou než 40.650 Kč, neboť jak uvedl Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 546/2016, jde o specifický nárok, jakousi refundaci nákladů na odtah a umístění vozidla na odstavné ploše, který má svou výdělečnou stránku, protože takto získané prostředky představují z části i zdroj příjmů vlastníka komunikace (žalobce). Druhou okolností, kterou bylo třeba v tomto směru zvážit, byla nedbalost žalovaného, který, nejenže nezajistil, případně nepohlídal, změnu v osobě provozovatele v registru silničních vozidel, ale nebylo mu možné ani doručit písemnosti žalobce, protože na adrese uvedené v Centrální evidenci obyvatel a registru silničních vozidel poštu nepřebíral a nezajistil si ani její dosílku. Kdyby mu mohl žalobce doručit výzvu k vyzvednutí vozidla, nevznikly by žalobci takto vysoké náklady za skladování vozidla. Žalobce se pokusil takovou výzvu doručit žalovanému prostřednictvím České pošty dopisem ze dne 10.12.2018, který se mu podle dodejky vrátil jako nedoručený z důvodu odstěhování se žalovaného.

21. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud změnil odvoláním napadený výrok II. rozsudku soudu prvého stupně podle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobci dalších 35.650 Kč s úrokem z prodlení ve výši dle § 2 nařízení Vlády č. 351/2013 Sb. od 17.12.2018 (§ 1970 o.z.) do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů. Odvolací soud neshledal důvody pro prodloužení této zákonné lhůty k plnění ve smyslu § 160 odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř. Ve zbytku pak žalobu, co do požadavku na zaplacení dalších 30.650 Kč s úrokem z prodlení z této částky, zamítl.

22. Protože odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl podle § 224 odst. 2 o.s.ř. i o nákladech řízení u soudu prvého stupně. Postupoval přitom podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, byť měl ve věci úspěch jen částečný, protože rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za prvostupňové řízení má žalobce právo na náhradu soudního poplatku ve výši 2.916 Kč a náhradu za tři úkony nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.), tj. 900 Kč a za cestovné ve výši 420 Kč za cestu z obec do obec a zpět (k jednání soudu při vzdálenosti 70 km tam a zpět a sazbě základní náhrady a ceně pohonných hmot dle § 1, § 4 vyhl. č. 589/2020 Sb.). Žalobce se domáhal, aby mu jako součást nákladů řízení byla přiznána i náhrada za DPH a za tím účelem předložil osvědčení o registraci k této dani. Takovému požadavku však nemohlo být vyhověno. Předně podle § 137 odst. 3 o.s.ř. patří náhrada za daň z přidané hodnoty k nákladům řízení jen je-li zástupcem účastníka advokát, notář, nebo patentový zástupce, a to v rozsahu svých oprávnění. I kdyby žalobce dovozoval svůj nárok na náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1, který demonstrativně vypočítává, které náklady patří mezi náklady řízení a mezi nimi uvádí i náhradu za daň z přidané hodnoty, nelze přehlížet zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, který v § 2 vymezuje, co je předmětem daně z přidané hodnoty (odst. 1) a co je zdanitelné plnění (odst. 2). Činnost žalobce spočívající v účasti při soudním řízení předmětem daně z přidané hodnoty není, protože se nejedná ani o dodání zboží, ani o poskytnutí služby, ani pořízení zboží z jiného členského státu, a proto se nejedná ani o zdanitelné plnění. Celkové náklady prvostupňového řízení jsou tak představovány částkou 4.236 Kč a žalovaný je povinen je nahradit žalobci v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.).

23. Náklady odvolacího řízení žalobce spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.645 Kč, náhradě za úkony nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč, tj. za dva úkony celkem 600 Kč a v cestovném ve výši 344 Kč za cestu z obec do obec a zpět (k jednání odvolacího soudu při vzdálenosti 50 km tam a zpět a sazbě základní náhrady a ceně pohonných hmot dle § 1 vyhl. č.589/2020 Sb. a § 4 vyhl. č. 375/2021 Sb.). Celkové náklady odvolacího řízení ve výši 4.589 Kč je žalovaný povinen nahradit žalobci v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.). Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně.