23 Co 33/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D. a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem jméno FO sídlem adresa o určení neexistence zástavního práva, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. číslo jednací,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení k rukám jejího advokáta ve výši 15 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem určil, že zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí v řízení pod č.j. název 1, zřízené zástavní smlouvou uzavřenou dne datum mezi zástavním věřitelem tituly před jménem jméno FO a zástavcem jméno FO, zřízené k tíži nemovitých věcí, a to pozemku parcelní číslo, pozemkové parc. č. hodnota, pozemkové parc. č. hodnota, pozemkové parc č. hodnota a pozemkové parc č. parcelní číslo, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. hodnota pro obec adresa, k. ú. adresa u právnická osoba pro adresa kraj, Katastrálního pracoviště adresa, neexistuje (výrok I) a žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 70 812,70 Kč v třídenní lhůtě splatnosti od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (výrok II).

2. Předmětem tohoto řízení byl požadavek žalobkyně na vydání deklaratorního výroku soudu o tom, že její nemovitosti v obci adresa, katastrální území adresa, nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalovaného, které mělo zajišťovat splacení zápůjčky poskytnuté právním předchůdcem žalovaného žalobkyni z datum. Tvrdila, že smlouvu o zápůjčce uzavírala v postavení spotřebitelky, právní předchůdce žalovaného v postavení podnikatele (kdy přinejmenším ve třech dalších případech poskytl zápůjčku třetím osobám za obdobných, ne-li totožných podmínek), případně pak spotřebitelský charakter vycházel z toho, že zápůjčka byla zprostředkována obchodní společností právnická osoba; navíc byla uzavřenou distančním způsobem mimo obvyklé obchodní prostory právního předchůdce žalovaného, resp. zprostředkovatele zápůjčky. V souvislosti s uzavřením smlouvy o zápůjčce poskytla své nemovitosti k zajištění svého závazku z této smlouvy; takto zajištěný závazek ale zanikl, a to jednak odstoupením od smlouvy o zápůjčce podle ust. § 1829 odst. 1 o.z., resp. podle ust. § 118 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tím došlo k zániku závazkového vztahu a v návaznosti na vrácení zapůjčené částky 500 000 Kč dne datum i k zániku zástavního práva. Vedle toho žalobkyně považovala smlouvu o zápůjčce za neplatnou pro nedostatečnost zkoumání úvěruschopnosti podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a současně i pro hrubý rozpor s dobrými mravy, a to s přihlédnutím ke skrytým a nepřiměřeně vysokým poplatkům, kdy kromě jejího závazku zaplatit úroky ze zápůjčky ve výši 24 % ročně se ve smlouvě zavázala a také následně poskytla odměnu ve výši 95 000 Kč za obstarání půjčky společnosti právnická osoba, za zprostředkování zápůjčky odměnu ve výši 50 000 Kč společností právnická osoba a zaplatila rovněž poplatky za činnost související s úvěrovou a zástavní dokumentací ve výši 25 000 Kč společnosti právnická osoba. Při započtení těchto dalších plateb činil její závazek uhradit právnímu předchůdci žalovaného z titulu zápůjčky ve výši 500 000 Kč celkovou částku 830 800 Kč, čemuž odpovídá roční procentní sazba nákladů tzv. RPSN 66,16 % ročně. Takové jednání právního předchůdce žalovaného, resp. subjektů se podílejících na tomto smluvním vztahu, mělo lichevní znaky, a i z tohoto důvodu žalobkyně se dovolávala neplatnosti jak smlouvy o zápůjčce, tak smlouvy zástavní. Ve výsledku ji tak šlo o zajištění možnosti výmazu zástavy z katastru.

3. Právní předchůdce žalovaného a posléze i žalovaný sám (o právním nástupnictví rozhodl soud prvého stupně usnesením z datum, č. j. spisová značka, a to v návaznosti na smlouvu o postoupení pohledávky ze strany původního žalovaného z datum), odmítli důvodnost žalobního požadavku žalobkyně a navrhovali zamítnutí žaloby. Odmítali spotřebitelský charakter smlouvy o zápůjčce, možnost, resp. následně pak včasnost odstoupení žalobkyně od smlouvy, namítali, že ze skutečně přijaté částky 670 000 Kč žalobkyně vrátila částku jen 500 000 Kč s názorem, že i pro případ neplatnosti smlouvy, resp. důvodnosti odstoupení, měla žalobkyně povinnost vrátit z titulu bezdůvodného obohacení nikoliv částku 500 000 Kč, ale celkově částku 670 000 Kč, což neučinila.

4. Soud prvého stupně po provedeném dokazování předně měl za to, že žalobkyně má na dané určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 o.s.ř., neboť kladné rozhodnutí bude žalobkyni sloužit jako podklad pro výmaz zástavy vážící se k jejím nemovitostem v katastru nemovitostí, čehož nemůže žalobkyně bez součinnosti žalovaného dosáhnout jinak; přičemž současně tím bude eliminována právní nejistota nejen účastníků tohoto řízení o existenci zástavy, ale může to vést i k odvrácení dalšího sporu mezi účastníky například při sporu o prodeji zástavy ze strany žalovaného.

5. Své pro žalobkyni příznivé rozhodnutí soud prvého stupně vystavěl na následujících závěrech.

6. Předně měl za prokázané, že dne datum došlo mezi právním předchůdcem žalovaného a žalobkyní k uzavření smlouvy o úvěru (při současném vysvětlení, proč dle jeho mínění šlo spíše o smlouvu o úvěru než o smlouvu o zápůjčce), přičemž tato smlouva byla zprostředkována společností právnická osoba, která ačkoliv sama nemá oprávnění k poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru, přesto na veřejné prezentaci na webových stránkách inzeruje poskytování úvěru českým domácnostem, tj. spotřebitelům v rámci zápůjčky se zástavou, která je vhodná pro klienty bez možnosti doložení příjmu či se záznamem v registrech. Na zprostředkování se přitom podle soudu prvého stupně podílela nejen uvedená společnost právnická osoba, ale v nějaké míře i společnost právnická osoba a společnost právnická osoba, které se na samotném kontraktačním procesu bezprostředně nepodílely, ale jejich nepřímá účast na zprostředkování vyplývá z předložených listin a z toho, že jim byla vyplacena odměna za činnosti s tím související. Spotřebitelský charakter smlouvy soud prvého stupně dovodil i ze skutkového závěru o tom, že právní předchůdce žalovaného, ačkoliv sám sebe prezentoval jako fyzickou osobu nepodnikající v oblasti poskytování financí bez příslušného podnikatelského oprávnění, minimálně v dalších třech případech uzavřel obdobné smlouvy o zápůjčce (úvěru) a zcela zjevně tak nešlo o ojedinělou transakci, jak se snažil právní předchůdce žalovaného, resp. žalovaný v řízení prezentovat.

7. Dále soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně obdržela v souvislosti s uzavřenou smlouvou reálně jen částku 500 000 Kč, dne datum další částka 95 000 Kč byla dle smlouvy poskytovatelem zápůjčky převedena na účet společnosti právnická osoba s popsaným účelem platby – zápůjčka jméno FO, týž den dále částka 50.000 Kč na účet společnosti právnická osoba se stejným účelem platby. Pokud sama žalobkyně poukázala v souladu se smlouvou částku 25.000 Kč dne datum na účet společnosti právnická osoba, byl účel platby popsán jako poplatek za notářský zápis, úvěrovou smluvní dokumentaci, ocenění nemovitosti, poplatky na vklad a výmaz do katastru a cestovní náhrady.

8. Vyšel rovněž ze zjištění, že žalobkyně přijatou částku ve výši 500 000 Kč vrátila právnímu předchůdci žalovaného dne datum.

9. Spotřebitelský charakter posuzovaného závazku, který měl být zajištěn spornou zástavou, měl za nepochybný. Jednak pro to, že právní předchůdce opakovaně obdobné smlouvy uzavíral, počínal si tak opakovaně za účelem dosažení zisku; jednak i proto, že se na kontraktačním procesu podílely podnikatelské subjekty zabývající se finančními transakcemi a o jejich podnikatelském postavení nemůže být pochyb. Bylo přitom nepodstatné, že sami případně neměly bankovní licenci (body 122 až 124 odůvodnění).

10. Tento spotřebitelský vztah soud prvého stupně následně posoudil tak, že daný závazek žalobkyně k vrácení zápůjčky spolu se sjednanými úroky, současně zahrnující i závazek k vrácení částky 170 000 Kč, která byla použita pro zprostředkující subjekty jako jejich odměna, je závazkem nepřiměřeným, neadekvátním, rozporným s dobrými mravy, zkracující práva žalobkyně v pozici slabší strany jako spotřebitele, tedy závazek jako neplatný; pokud pak žalobkyně právnímu předchůdci žalovaného skutečně přijatou částku 500 000 Kč dne datum vrátila, tak dluh z bezdůvodného obohacení (v situaci neplatné smlouvy) tím tak zanikl a bez dalšího současně zaniklo i jeho zajištění v podobě zástavního práva.

11. Nepřiměřenost smluvních podmínek a rozpornost se spotřebitelským charakterem závazkového vztahu soud prvního stupně dovozoval i z toho, že obvyklá úroková míra finančních produktů v daném místě a čase dle časové řady ARAD činila 7,64 % ročně, soudy ještě přijatelný trojnásobek dané obvyklé míry 22,98 % ročně (tak jak jej judikatura soudů akceptuje) však ale byl překročen ještě takřka trojnásobně a za tohoto stavu byla smlouva o úvěru jako celek vyhodnocena jako zjevně nespravedlivá, tedy neplatná, nepožívající soudní ochrany.

12. V situaci, kdy právní předchůdce žalovaného a ani další subjekty podílející se na zprostředkování zápůjčky (bez ohledu, kdo a v jaké míře na sjednávání závazku podílel), nezkoumaly úvěruschopnost žalobkyně, je daná smlouva neplatná i podle § 87 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, s povinností žalobkyni vrátit pouze to, co obdržela.

13. Ačkoliv tak soud prvého stupně neuznal argumenty žalobkyně o lichevním charakteru smluvního závazkového vztahu a současně plně neuznal ani argumentaci žalobkyně o důsledcích odstoupení, ať už v režimu občanského zákoníku či zákona o spotřebitelském úvěru, neboť by dle jeho názoru žalobkyně musela právnímu předchůdci žalovaného vrátit nejen částku 500 000 Kč, ale zaplatit i úrok za období, kdy byl tento spotřebitelský úvěr čerpán do dne vrácení, považoval nárok žalobkyně za důvodný.

14. S ohledem na procesní úspěšnost žalobkyně jí přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

15. Žalovaný se proti rozsudku soudu prvého stupně bránil včasným odvoláním a navrhoval změnu rozsudku soudu prvého stupně a zamítnutí žaloby. Zpochybnil jak skutkové, tak právní závěry soudu prvého stupně stran spotřebitelské povahy smlouvy o zápůjčce. I pro případ spotřebitelské povahy odmítal důsledky vytýkaných vad, jednak, a to především ve vztahu k neplatnosti a současně pak k odstoupení, které považoval za nedůvodné, nevčasné a bez vlivu na existenci zástavy. V odvolání také brojil proti nákladům řízení, když se nehlásil k té části řízení, v němž se tohoto řízení účastnil jeho právní předchůdce. Poukazoval v této souvislosti na nesprávnou strategii žalobkyně, která po určitou dobu otálela s návrhem na rozhodnutí o procesním nástupnictví argumentem o údajné neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Požadoval, aby odvolací soud případně aplikoval ust. § 150 o.s.ř. a žalobkyni odmítl přiznat právo na náhradu nákladů řízení.

16. Žalobkyně naopak považovala rozsudek soudu prvého stupně za správný a navrhovala jeho potvrzení. Setrvala na názoru o spotřebitelském charakteru závazkového vztahu jak ve vztahu k právnímu předchůdci žalovaného, tak i s ohledem na roli zprostředkovatele. Smlouvu o zápůjčce považovala za neplatnou jednak v souvislosti s porušením pravidel zákona o spotřebitelském úvěru a jednak i rozporu s dobrými mravy s ohledem na úvěrové podmínky smluvního vztahu. Z toho dovozovala bezúročnost, bezpoplatkovost, z čeho plyne závěr, že okamžikem vrácení přijaté částky 500 000 Kč zanikl její dluh vůči právnímu předchůdci žalovaného a tím tak současně i zajištění zástavním právem. Odmítla odvolání i v části týkající se nákladů řízení s odkazem na ust. § 107a o.s.ř. a tím, že žalovaný jakožto právní nástupce původního žalovaného vstoupil do právního postavení svého předchůdce a tím tak odpovídá za náklady spojené s předchozí fází řízení.

17. Ačkoliv žalovaný v dalším textu svého odvolání své odvolací argumenty rozvádí, má odvolací soud za to, že se žalovanému ani v odvolacím řízení nepodařilo zpochybnit jak skutkové, tak právní závěry soudu prvého stupně a ve výsledku ani rozhodnutí jako takové. Žalovaný ve výsledku, ačkoliv zpochybňuje skutkové závěry, nepřichází v odvolání s žádnou konkrétní kritikou konkrétního skutkového zjištění, a na těchto zjištění vybodovaném skutkovém závěru, na nichž posléze soud prvého stupně staví své právní závěry. Argumentace žalovaného je z valné části pouze obecná, ačkoliv soud prvého stupně v rozsáhlém odůvodnění rozsudku přehledně, srozumitelně a v úplnosti se zabývá různými aspekty žalobní argumentace žalobkyně, čerpá přitom z jednotlivých důkazních prostředků, tyto prostředky popisuje, činí z nich konkrétní skutková zjištění a ve výsledku pak skutkové závěry. Tyto závěry jsou logické, nejsou rozporné, rozhodně jsou přezkoumatelné a ve výsledku také poskytují skutkový základ pro právní úvahy soudu prvého stupně. Zcela by postačovalo na tyto závěry odkázat. Přesto k jednotlivým aspektům rozhodnutí soudu prvého stupně, resp. odvolacím námitkám, lze doplnit následující.

18. Předně má odvolací soud za to, že soud prvého stupně ve smyslu ust. § 80 o.s.ř. náležitě vyložil, že má žalobkyně v této souzené věci na určovací žalobě naléhavý právní zájem. Bez součinnosti žalovaného nemá totiž žalobkyně žádnou jinou cestu, jak se domoci změny zápisu v katastru nemovitostí, co do skutečnosti, zda její nemovitosti jsou, či nejsou zatíženy zástavním právem uzavřeným mezí ní a právním předchůdcem žalovaného tituly před jménem jméno FO dne datum. Soud prvého stupně správně odkazuje na relevantní judikaturu, zejména spisová značka, kterou lze považovat za ustálenou a neměnnou. I s ohledem na to, že sám žalovaný k této části argumentace soudu prvého stupně nevznáší žádné námitky, nemá odvolací soud potřebu k odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně v bodě 73 rozsudku nic dalšího doplňovat.

19. Ačkoliv to podle přesvědčení odvolacího soudu není pro rozhodnutí v této věci podstatné, přeci jen má odvolací soud za to, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného tituly před jménem jméno FO z datum, nazvaná jako „Smlouva o zápůjčce“ je spíše zápůjčkou, a nikoliv smlouvou o úvěru, jak k tomu dospívá soud prvého stupně pod bodem 120 odůvodnění rozsudku. Soud prvého stupně pro svůj poněkud odlišný názor k právní povaze smlouvy odkazuje jen na koncepci tohoto závazku jako konsensuálního kontraktu, když má za to, že jde o kontrakt reálný. V tomto směru odvolací soud připomíná znění ust. § 2390 o.z., podle kterého, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. I podle komentářové literatury, ačkoliv smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a k jejímu uzavření nepostačují příslušné projevy vůle smluvních stran, tj. dosažení konsensu stran, je nutné přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli, není ale zcela nutné, aby přímo v okamžiku shody smluvních stran o obsahu dohody muselo dojít k předání, resp. faktickému přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli; k uzavření smlouvy o zápůjčce, resp. k dosažení a zavržení kontraktačního procesu může dojít teprve až přenecháním předmětu zápůjčky. Oproti tomu smlouvou o úvěru podle § 2395 o.z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je tedy uzavřena okamžikem shody na obsahu takové smlouvy, přičemž okamžik čerpání peněžních prostředků je na dispozici úvěrovaného.

20. Koncepce smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného z datum v bodě I smlouvy počítá s poskytnutím zápůjčky ve lhůtě tří pracovních dnů ode dne splnění podmínek stanovených v další části textu smlouvy. Těmito podmínkami bylo uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva, podání návrhu na vklad zástavního práva u příslušného katastrálního úřadu a negativní podmínka, že vůči dlužníkovi – žalobkyni nebude zahájeno insolvenční řízení. Nešlo tak zjevně o dohodu o tom, že úvěrující poskytuje úvěrovanému možnost čerpání úvěru – poskytnutí finančních prostředků na jeho žádost, ale šlo o reálný obchod vázaný na krátkou dobu plnění za splnění smluvených podmínek. Taková závazek povařuje odvolací soud spíše za zápůjčku. Nicméně takový odlišný náhled, jak bylo vyloženo shora, však nic nemění na dalších úvahách odvolacího soudu o správnosti rozsudku soudu prvého stupně.

21. Podstatnou otázkou pro úspěšnost požadavku žalobkyně na určovací žalobě bylo spíše to, zda výše uvedená smlouva měla či neměla spotřebitelský charakter, a zdali tedy šlo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., v platném znění (pod jehož definici lze zahrnout i finanční zápůjčku), a to s omezeními vyplývajícími ve zvláštní ochraně spotřebitelů podle tohoto spotřebitelského zákona. V tomto směru odvolací soud připomíná znění § 2 odst. 1 zákona, že spotřebitelským úvěrem se rozumí každá odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovávaná spotřebiteli. Právní závěr soudu prvého stupně o tom, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného má spotřebitelský charakter a bylo třeba ji podřítit omezením ze zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., v platném znění, vychází ze dvou samostatných argumentačních linií. právnická osoba vychází z toho, že právní předchůdce žalovaného kromě této smlouvy o zápůjčce uzavřel minimálně další tři zástavní smlouvy k zajištění úhrady pohledávek předchůdce za dlužníky ze smlouvy o zápůjčce (z datum, datum a datum), přičemž dvě z těchto smluv mají stejný koncept a obecný obsah jako zástavní smlouva, která byla uzavřena s žalobkyní za obdobných smluvních podmínek. Právní předchůdce žalovaného přitom v tomto období působil jako poskytovatel ekonomického poradenství – komplexní analýza financí, poradenství při tvorbě finančních plánů a rozpočtů, poradenství v oblasti optimalizace a snižování nákladů, poradenství při řízení cash flow, alokace volných finančních prostředků a optimalizace pohledávek společností, předseda dozorčí rady společností právnická osoba., jejichž předmětem činnost je mimo jiné činnost účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence a dále je jako člen statutárního orgánu společnosti Anonymizováno a jako prokurista společnosti právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců, služby v oblasti administrativní správy a zprostředkovávání obchodu a služeb. Tato skutková zjištění žalovaný ani v odvolacím řízení nijak nezpochybňuje, resp. neposkytl k tomu žádnou relevantní argumentaci jak pohledu právního předchůdce žalovaného jako podnikatele v oblasti ekonomického a finančního poradenství, tak současně i z pohledu opakovanosti jednání obdobného charakteru. Pokud tedy soud prvého stupně ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d/ zákona o spotřebitelském úvěru vyhodnotil právního předchůdce žalovaného jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru v širším slova smyslu, je takový názor podložen v řízení zjištěnými skutkovými okolnostmi. Pokud jde o druhou linii úvah soudu prvého stupně o tom, že spotřebitelský charakter předmětné smlouvy o zápůjčce vychází z role na závazkovém vztahu účastnících se společnosti právnická osoba, resp. právnická osoba a právnická osoba, pak i v tomto směru soud prvého stupně čerpal ze zjištění učiněných v průběhu dokazování, a to ať už ze samotné smlouvy o zápůjčce, z kontraktačního procesu, na němž se každý z těchto subjektů v nějaké míře více či méně podílel (naopak právní předchůdce žalovaného zjevně se sám bezprostředně a osobně na tomto kontraktačním procesu nepodílel) a rovněž i z toho, kdo a v jakých částkách byl příjemcem v částek 95 000 Kč, 25 000 Kč a 50 000 Kč – šlo o platby ve prospěch společnosti právnická osoba, resp. právnická osoba, ať už přímým převodem v souladu s článkem I. bod 2, písm. b/ a c/ či následným převodem ve prospěch společnosti právnická osoba v částce 25 000 Kč, jak vyplývá z pokladního dokladu z datum s popsaným účelem platby – poplatek za notářský zápis, úvěrovou smluvní dokumentaci, ocenění nemovitosti, poplatky na vklad a výmaz do katastru nemovitostí, cestovní náhrady (srov. s odůvodněním rozsudku soudu prvého stupně pod body 36 – 38 smlouvy). Jestliže v návaznosti na tato skutková zjištění soud prvého stupně dospěl k názoru, že k poskytnutí daného spotřebitelského úvěru došlo za účasti uvedených subjektů jako zprostředkovatelů, jde o spotřebitelský úvěr podléhající režimu zákona č. 257/2016 Sb., ačkoliv věřitelem ze smlouvy nutně nemusí být podnikatel (srov. s rozhodnutím 33 Cdo 2919/2022 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 30 ročníku 2024). Současně platí argument požitý soudem prvého stupně o tom, že absence příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů nemá sama o sobě vliv na povahu či platnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

22. Další podstatnou okolností pro posouzení úspěšnosti žalobkyně v této věci byla úvaha soudu prvého stupně o tom, že ačkoliv smlouva o zápůjčce v bodě I. bod 2 zmiňovala zápůjčku ve výši 670 000 Kč, reálně žalobkyně obdržela toliko částku 500 000 Kč, a že zbývající částka 170 000 Kč měla charakter skrytých poplatků – úplaty za poskytnutí zápůjčky, neboť reálnými příjemci této částky byla společnost právnická osoba, resp. právnická osoba Tento závěr vyplývající z bodu 36 – 38 a následně pak z bodu 125 rozsudku soudu prvého stupně, má oporu v provedeném dokazování, ani žalovaný tato zjištění a názor výslovně nezpochybňuje, resp. zpochybnění je pouze v obecné poloze. Takové zpochybnění považuje odvolací soud za nepřípadné, neboť sám žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, předložením vlastní skutkové verze o roli uvedených subjektů na kontraktačním procesu nevyjasnil roli jednotlivých subjektů a rovněž ani důvodnost, proč byli příjemci těchto částek. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, jeho úvahy považuje za legitimní, a pokud žalovaný argumentuje jistou spekulativností, vychází to z toho, že sám žalovaný roli těchto subjektů nevyjasnil. Odvolací soud tak odmítá argument žalovaného o tom, že za zápůjčku je třeba považovat celou částku 670 000 Kč a nejen to, co žalobkyně skutečně obdržela. Byla třeba odmítnout tvrzení, že to byla žalobkyně, která převedla dané platby na další subjekty, ať už přímo či následně, podstatným byl výsledek, jakého prospěchu se zápůjčkou žalobkyni dostalo oproti nákladům, které si zápůjčka vyžádala. Tyto okolnosti jen podtrhují koncepci závazku, aby budil zdání zápůjčky mezi dvěma fyzickými osobami za zcela běžných úrokových podmínek, ale ve výsledku šlo o snahu zakrýt skutečnou podstatu opakovaně realizovaného obchodního modelu mimo bankovní sféru.

23. V návaznosti na uvedené soud prvého stupně ve výsledku hodnotí smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného za absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy, resp. pro nepřiměřenost úroků a poplatků, resp. pro roční procentní sazbu nákladů (RPSN); důvodem neplatnosti je pak současně i nedostatek zkoumání úvěruschopnosti ve smyslu ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Názoru soudu prvého stupně o nepřiměřenosti úroků a poplatků je vystavěn na tom, že obvyklá úroková míra v době sjednání smlouvy o zápůjčce podle časové řady ARAD byla ve výši 7,64 % ročně, že soudní praxe akceptuje za přiměřený úrok ještě trojnásobek dané obvyklé míry, v daném případě 22,92 % ročně, a že sjednaný úrok ve výši 24 % jen mírně tuto hranic přesahuje. Pokud ale do roční procentní sazby nákladů soud prvého stupně zahrnul i částku 170 000 Kč, fakticky by šlo o RPSN ve výši 66,16 %, tedy zjevně roční procentní sazbu nákladů násobně přesahující maximální možnou soudní praxí ještě akceptovanou hranici přiměřenosti nákladů na finanční službu. S ohledem na provázanost jednotlivých ujednání smlouvy a neoddělitelnost od celku, by zbytek smlouvy o zápůjčce nemohl obstát jako celek, a proto je třeba s odkazem na ust. § 1814 o.z. a směrnici Rady 93/2013 EHS považovat smlouvu za absolutně neplatnou, obsahující nepřiměřená ujednání pro žalobkyni jako spotřebitelku. Nejde o spravedlivý závazkový vztah, jde spíše o jeho zneužití. Není přitom přiléhavá odvolací námitka žalovaného o tom, že soud prvého stupně v tomto směru činí rozporné závěry, tedy na jedné straně mluví o nepřiměřenosti smluvních ujednání v části roční procentní sazby nákladů a na straně druhé mluví o tom, že smlouva nemá lichevní charakter. Soud prvého stupně v odůvodnění pod bodem 136 vysvětluje jednotlivé předpoklady lichvy a vysvětluje, že tyto předpoklady nebyly naplněny, přičemž to nic nemění na tom, že smluvní podmínky byly nepřiměřené a z tohoto důvodu byla shledána smlouva za neplatnou.

25. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti, tak jak se k tomu soud prvého stupně vyjadřoval v bodě 134 svého odůvodnění, vychází z toho, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce nehodlal podřídit danou smlouvu zákonu o spotřebitelském úvěru, otázkou úvěruschopnosti se vůbec nezabýval, zjevně k tomu neposkytoval žádná tvrzení a sama žalobkyně vypověděla, že jejími osobními a majetkovými poměry se v průběhu kontraktačního procesu nikdo nezabýval. Pokud tedy v procesu uzavírání smlouvy v režimu zákona o spotřebitelském úvěru nedošlo podle § 86 ke zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele – žalobkyně, jsou s tím spojeny důsledky podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy důsledky v podobě neplatnosti smlouvy. K takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pokud sed tak stalo, dostála žalobkyni této své povinnosti, aniž by věřiteli vzniklo právo na sjednané úroky a poplatky (srov. s rozhodnutím 33 Cdo 3675/2021 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 11 ročníku 2026).

26. Za situace, kdy soud prvého stupně měl za prokázané, že žalobkyně právnímu předchůdci žalovaného dne datum vrátila částku 500 000 Kč, tedy částku, kterou skutečně reálně také na základě smlouvy o zápůjčce obdržela, vrátila právnímu předchůdci žalovaného to, co se jí také dostalo bez platného právního titulu a zástava sjednaná mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného k zajištění závazků vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce s plněním dluhu žalobkyně z bezdůvodného obohacení zanikla. Pokud tak za tohoto skutkového právního stavu okresní soud žalobě vyhověl, považuje odvolací soud tento rozsudek za správný a jako takový jej také podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

27. V důsledku uvedených závěrů je odvolací soud již nezabýval argumentací žalobkyně o odstoupení od smlouvy o zápůjčce, protože sám soud prvého stupně na tomto své rozhodnutí nezaložil.

28. Potvrzující rozsudek se přitom týká i výroku II, o nákladech řízení mezi účastníky, neboť žalovaný byl v této věci procesně neúspěšný, a podle § 142 odst. 1 o.s.ř. je povinen nahradit žalobkyni, která byla naopak plně procesně úspěšná, vzniklé náklady. Této své odpovědnosti se žalovaný nemůže zprostit argumentem o tom, že vstoupil do řízení až v jeho průběhu, když podle § 107a odst. 2, věta poslední, o.s.ř. platí, že právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány. S tím je současně spojen závěr o tom, že kdo vstupuje do řízení namísto dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení. Na uvedeném nic nemůže změnit ani okolnost, zda žalobkyně navrhla rozhodnutí podle § 107a o.s.ř., o procesním nástupnictví, bezprostředně po obdržení informace o tom, že došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce, anebo se tak stalo až později. Procesní pozice žalovaného se od pozice jeho právního předchůdce nelišila, oba považovali žalobu za nedůvodnou, smlouvu a zápůjčce za platnou a zástavu za existující a žalovaný se tak nemůže zbavit zbavit odpovědnosti za vzniklé náklady, které byly spjaty s předchozí fází řízení za účasti jeho právního předchůdce tituly před jménem jméno FO, a to ani poukazem na ust. § 150 o.s.ř. Rozhodnutí o přiznání tzv. separátních nákladů řízení podle usnesení Okresního soudu v adresa z datum, č.j. spisová značka ve spojení s usnesením odvolacího soudu z datum, č.j. spisová značka, bylo vystavěno na řešení otázka, kda jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů podle § 147 o.s.ř., z rozhodnutí ale neplyne, že by nějaká část nákladů již byla rozsouzena a že by tedy nebyl důvod o těchto nákladech při skončení řízení podle § 151 odst. 1 o.s.ř. rozhodnout.

29. Protože žalobkyně byla úspěšná v odvolacím řízení, odpovídá žalovaný i za náklady za odvolací řízení, a to za 2 úkony právní služby po 5 620 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání), ve 2 režijních náhradách po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a z náhrady cestovného z adresa a zpět ve výši 457,60 Kč a z náhrady ztráty času 2 x 150 Kč podle § 14 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu, to vše zvýšené o DPH. Celkem tak je povinen žalovaný nahradit žalobkyni za odvolací řízení částku 15 606 Kč v třídenní lhůtě splatnosti k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 ve spojení s § 160 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání by bylo lze podat, jestliže by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání v takovém případě je třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvém stupni.