25 Co 118/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní Mgr. Miroslavy Lanžhotské a JUDr. Miluše Krejzlíkové ve věci žalobce: jméno , narozený datum narození bytem Anonymizováno zastoupený advokátem jméno sídlem adresa Anonymizováno žalované: jméno , narozená datum narození bytem adresa zastoupená advokátkou jméno sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitosti k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. února 2024 č. j. 13 C 65/2023-188,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 10 754,45 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. , číslo, vzniklého na základě geometrického plánu č. , číslo, , zpracovaném dne , datum, , tituly před jménem, , jméno FO, , pozemku zapsaného do katastru nemovitostí pro katastrální území , adresa, (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobce k náhradě nákladů ve prospěch žalované ve výši 62 148,82 Kč a státu ve výši 3 269 Kč (výroky II a III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl od svého otce , jméno FO, na základě darovací smlouvy ze dne , datum, do vlastnictví mimo jiné i pozemek p. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, . Žalovaná získala od svých rodičů , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, darovací smlouvou ze dne , datum, mimo jiné vlastnické právo k pozemku p. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, . Geometrickým plánem č. , číslo, , vyhotoveným a dne , datum, úředně ověřeným zpracovatelem , tituly před jménem, , jméno FO, , byl z pozemku ve vlastnictví žalované p. č. , číslo, vyčleněn pozemek p. č. , číslo, o výměře 40 m2 (dále jen předmětný pozemek). Na hranici předmětného pozemku, na dotykové hraně s žalobcovým pozemkem p. č. , číslo, , se nachází opěrná zeď z betonových tvárnic – plotovek v souvislé konstrukci do výše cca 1,25 m; z této jednolité konstrukce pak vystupují jednotlivé betonové sloupky o výšce 75 cm. Uvedená opěrná zeď byla zhotovena v průběhu roku 2013. Předmětný pozemek z protilehlé strany na hranici pozemku p. č. , číslo, a , číslo, obepíná drátěný plot vybudovaný žalovanou. Na předmětném pozemku se pak nachází jímka (přepadová komora), do níž původně ústila jen odpadní voda ze septiku patřícího k domu čp. , číslo, ve vlastnictví žalované. Žalobce později napojil na tuto jímku (přepadovou komoru) svod dešťové vody. Podáním ze dne 12. 6. 2022 se žalovaná obrátila na věcně a místně příslušný stavební úřad (Městský úřad , adresa, , odbor výstavby a životního prostředí) se žádostí o zahájení řízení o odstranění stavby opěrné zdi na pozemku p. č. , číslo, Žalovaný kontroval dne 12. 10. 2022 žádostí o dodatečné povolení stavby zmíněné opěrné zdi; obě správní řízení jsou přerušena do pravomocného skončení tohoto občanskoprávního sporu.

3. Žalobcův právní předchůdce (otec) , jméno FO, získal pozemek p. č. , číslo, do vlastnictví od obce , adresa, v průběhu roku 1976 a spolu se stavebním pozemkem st. , číslo, . Na tomto stavebním pozemku začal na základě stavebního povolení z roku 1976 budovat stavbu rodinného domu, který byl zkolaudován v roce 1987. Umístění stavby bylo zachyceno ve stavební dokumentaci ke stavebnímu povolení, z níž byla patrna poloha k domu a jeho vzdálenost od hranic pozemků p. č. , číslo, a , číslo, . Hranice pozemků se od nejbližší části domu nacházela ve vzdálenosti 1 m. V té době byla vlastnická hranice mezi pozemky v terénu fyzicky vytyčena kolíky. Stávalo se, že buď žalobcův právní předchůdce, nebo sám žalobce, uskladňovali na části sousedního pozemku p. č. , číslo, různý materiál (např. palivové dřevo), a to s tichým souhlasem právních předchůdců žalované.

4. Soud prvního stupně podřadil souzenou věc pod právní režim zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), konkrétně aplikoval ust. § 1089, § 1090 odst. 1 a 2. Uzavřel, že žalobce si nemůže započíst do zákonné desetileté vydržecí doby i dobu, po kterou měl v užívání (nikoliv v oprávněné držbě) pozemek p. č. , číslo, a nárazově a dočasně předmětný pozemek jeho právní předchůdce. Ten totiž znal pravý průběh vlastnické hranice mezi pozemky p. č. , číslo, a , číslo, , ať již na základě stavební dokumentace sloužící k vydání stavebního povolení rodinného domu čp. , číslo, , taky z umístění kolíků vytyčujících tuto hranici. Žalobcův právní předchůdce věděl, že nejbližší část domu se nacházela ve vzdálenosti 1 m od hranice pozemků p. č. , číslo, a , číslo, . Je-li předmětný pozemek široký cca 2 m, nemohl nepostřehnout dvojnásobné zvětšení vzdálenosti (1 m ku 2 m) mezi nejbližší částí domu a sousedního pozemku p. č. , číslo, .

5. Sám žalobce nemohl opírat tvrzenou oprávněnou držbu předmětného pozemku o domnělý (putativní) titul spočívající v omylu, že darovací smlouvou ze dne , datum, nabyl do svého vlastnictví i předmětný pozemek. Soud prvního stupně zde pracoval s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. 22 Cdo 578/2022 s důrazem na porovnání výměr darovaného a omylem drženého pozemku, neboť tu chyběly potřebné atributy v podobě určitého reálného vymezení této části pozemku přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, např. jejím „připlocením“ k nabytému pozemku. Není-li však nabytý pozemek oddělen od sousedního cizího pozemku plotem či stavbou a nejsou-li ani jiné, přírodou či lidskou činností vytvořené trvalé útvary, podle kterých by mohla být hranice „ukázáním“ vymezena, pak ze samotné skutečnosti, že původní vlastník označí hranici převáděného pozemku jejím „ukázáním“, nelze o pozemku, resp. jeho části způsobilé k vydržení uvažovat. Předmětný pozemek byl však ohrazen opěrnou zdí až v roce 2013, kterou však žalobce vystavěl bez souhlasu a vědomí žalované. Nepožádal-li žalobce o vydání stavebního povolení ke stavbě zmíněné opěrné zdi, vyhnul se zjištění, že opěrná zeď měla být umístěna (a to se také stalo) již na sousedním cizím pozemku p. č. 598/15. Soud prvního stupně zdůraznil i tu skutečnost, že od vybudování opěrné zdi v roce 2013 nestačila nerušeně uběhnout desetiletá vydržecí doba, a protože žalobce byl v létě 2022 spraven o zahájení správního řízení o odstranění nepovolené stavby – opěrné zdi.

6. Proti rozsudku se odvolal žalobce, přičemž brojil vůči výroku o věci samé a na něm závislým nákladovým výrokům. Soudu prvního stupně vytýkal, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že v důsledku toho spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. Přednesl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že hranice pozemku byly v době, kdy pozemek koupil jeho právní předchůdce, vyznačeny v terénu kolíky a že právní předchůdce a následně i sám žalobce vlastnickou hranici respektovali; v tomto směru odkázal na výpověď svědků , jméno FO, (jeho otce) a , jméno FO, – jedné z právních předchůdkyní žalované, jejíž výslech navrhla přímo žalovaná. Tvrdil, že vlastnickou hranici mezi pozemky p. č. , číslo, a , číslo, v celkové délce cca 19 m odděloval živý plot v délce cca 8 m, a tak tomu bylo od 90. let minulého století (viz dvě fotografie z roku 2002). Vysazení živého plotu potvrdil ve své svědecké výpovědi i právní předchůdce žalované , jméno FO, . Až do stavby opěrné zdi pak byla hranice za živým plotem tvořena svahem, který vytvořili právní předchůdci žalované. Hranice pozemků byla po celou tu dobu tvořena úpatím tohoto svahu, na které následně žalobce v roce 2013 vybudoval opěrnou zeď. Za tuto opěrnou zeď žalobce dovezl na pozemek ve vlastnictví žalované několik tun hlíny, aby pozemek žalované za opěrnou zdí srovnal do roviny. Hlínu navážel k opěrné zdi přes pozemek žalované s jejím souhlasem, resp. souhlasem její matky; tato činnost se nemohla obejít bez vědomí a souhlasu žalované. K dobré víře svého právního předchůdce , jméno FO, poznamenal, že z geometrického plánu č. , číslo, ze dne , datum, , vyhotoveného za účelem zaměření novostavby rodinného domu žalobcova právního předchůdce, vyplývá, že při porovnání polohy rodinného domu včetně přístavby garáže se současným zápisem v katastru nemovitostí je zřejmé, že hranice pozemku se sousedním pozemkem p. č. , číslo, byla v tehdy vyhotoveném geometrickém plánu posunuta dále od hrany rodinného domu, resp. garáže, tedy hranice pozemku se nacházela fakticky na hranicích pozemků uvedených v geometrickém plánu č. , číslo, , zpracovaném dne , datum, , tituly před jménem, , jméno FO, . Nelze přitom opomenout, že digitalizace katastrálních map pro katastrální území , adresa, byla dokončena až během roku 2014 a do té doby nemohla být žádnému z vlastníků předmětných nemovitostí známa hranice pozemku při pouhém nahlédnutí do katastrální mapy bez jejího přesného zaměření v terénu či na základě geometrického plánu. Namítal, že soud prvního stupně při posouzení jeho dobré víry nectil obecně uznávanou právní zásadu, že „práva náležejí bdělým“, což pro žalovanou a její právní předchůdce přinášelo požadavek, aby se neoprávněnosti držby bránili; nic takového se z jejich strany dlouhodobě nedělo. Žádal, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno.

7. Žalovaná se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Přednesla, že v řízení před soudem prvního stupně bylo spolehlivě prokázáno, že opěrnou zeď stojící na předmětném pozemku (a zabírající část jejího pozemku p. č. , číslo, ) vybudoval kompletně na přelomu jara a léta 2013 žalobce, aniž by přitom využil jím tvrzené betonové podezdívky. Existence této betonové podezdívky, kterou měl podle tvrzení žalobce vybudovat jeho otec někdy v 90. letech minulého století, potvrzena nebyla, ba naopak byla vyvrácena výpověďmi svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a dokonce samotného žalobcova otce , jméno FO, . Byla-li ona opěrná zeď zbudována jako jedno dílo až v roce 2013, nemohl žalobce ani jeho právní předchůdce opírat dobrou víru právě o průběh vlastnické hranice mezi pozemky vymezený touto opěrnou zdí. Kromě toho opěrná zeď, která měla sloužit jako betonový plot, nikdy nebyla žalobcem dokončena, protože dosud chybí plotová pole (pletivo mezi sloupky), což svědčí o tom, že mezi procesními stranami dlouhodobě probíhala verbální komunikace stran neoprávněného užívání předmětného pozemku žalobcem. Podtrhla, že dne 12. 6. 2022 podala u příslušného stavebního úřadu návrh na zahájení správního řízení o odstranění nepovolené stavby – opěrné zdi. Dne 29. 7. 2022 se konala kontrolní prohlídka stavby opěrné zdi. Dne 12. 9. 2022 jí bylo doručeno oznámení stavebního úřadu o zahájení řízení o odstranění stavby opěrné zdi (sp. zn. 5663/2022). V uvedeném oznámení adresovaném i žalobci byl žalobce poučen o možnosti požádat o dodatečné stavební povolení stavby opěrné zdi, což také učinil podáním ze dne 12. 10. 2022 (sp. zn. 7010/2022); obě tato správní řízení byla přerušena až do pravomocného skončení civilní pře o určení vlastnického práva. Tvrdil-li tedy žalobce, že dobré víry nabyl stavbou opěrné zdi v roce 2013 a získal-li v roce 2022 vědomost o zahájení správního řízení o odstranění neoprávněné stavby opěrné zdi, nemohla nerušeně vypršet desetiletá vydržecí doba. Žalovaná se pak obšírně věnovala hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka , jméno FO, (žalobcova otce) v porovnání s výpověďmi ostatních svědků a v tomto směru vyvodila negativní závěr. Byla-li dobrá víra žalobcova otce vyvrácena, jen stěží lze s ohledem na blízký příbuzenský vztah uvěřit, že žalobce nejpozději ke dni uzavření darovací smlouvy ze dne 20. 4. 2009 neznal skutečný průběh vlastnické hranice mezi pozemky. Žalovaná pokračovala, že k vydržení se mimo jiné vyžaduje, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci (§ 1090 odst. 1 o. z.), což znamená, že putativní titul by žalobci k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku nepostačoval. V daném případě nebyly splněny ani mírnější zákonné podmínky mimořádného vydržení uplynutím 20leté vydržecí doby (§ 1095 o. z.). K mimořádnému vydržení vedle toho bránil i nepoctivý úmysl ze strany žalobce, který byl již od roku 2009 opakovaně upozorňován na to, že neoprávněně užívá předmětný pozemek.

8. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

9. Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, jehož měl nabýt dle vlastní skutkové a právní verze originárním způsobem v podobě vydržení. Své vlastnické právo k předmětnému pozemku tudíž nedovozoval z převodu práva (derivátně) od svého otce , jméno FO, . Usiloval „jen“ o to, aby v jeho prospěch byla započtena i doba oprávněné držby jmenovaného právního předchůdce (§ 1092 o. z.). Soud prvního stupně postupoval správně, když zde podřadil institut vydržení právnímu režimu o. z., neboť žalobce se chopil držby na základě darovací smlouvy ze dne 20. 4. 2009. Od té doby začala žalobci plynout desetiletá vydržecí lhůta a nemohla tudíž skončit nejpozději k 31. 12. 2013, kdy byl zrušen předešlý civilní kodex, tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Pokud do okamžiku zrušení obč. zák. nebyly naplněny podmínky pro vznik vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku na základě vydržení, soud prvního stupně se správně zabýval splněním podmínek pro vydržení vlastnictví podle právní úpravy obsažené v o. z., kdy zvažoval možnost řádného či mimořádného vydržení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. 22 Cdo 1158/2022).

10. Stran započtení vydržecí doby žalobcova právního předchůdce (§ 1092 o. z.) byla žalobcova argumentace vnitřně rozporná. Žalobce tudíž na straně jedné tvrdil, že jeho otec byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu právo k předmětnému pozemku náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.) tzv. od nepaměti, a na straně druhé časově ukotvil počátky dobré víry otce k blíže neurčenému období 90. let minulého století, kdy měl otec vybudovat základy budoucí opěrné zdi, kterou žalobce dokončil v roce 2013. Obě skutkové verze se navzájem popírají, přičemž ta druhá byla vyvrácena dokazováním provedeným před soudem prvního stupně, kdy vyšlo najevo, že stavba opěrné zdi nebyla rozfázovaná na dvě etapy, nýbrž byla stavba opěrné zdi realizována jako celek až v roce 2013. Ať již by měla platit první verze (užívání předmětného pozemku žalobcovým otcem od nepaměti) či druhá verze (zrod dobré víry žalobcova otce v 90. letech minulého století zbudováním základů budoucí opěrné zdi), uplynula by desetiletá vydržecí doba již před převodem vlastnického práva darováním (20. 4. 2009) ze strany žalobcova otce na žalobce. Jinak řečeno, žalobce by tak měl nabýt vlastnického práva k předmětnému pozemku již od vlastníka (derivátně), a nikoli až jako vydržitel splněním zákonných podmínek předjímaných v o. z. (originárně).

11. Odvolací soud se i tam plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o neexistenci oprávněné držby na straně žalobcova právního předchůdce (§ 130 odst. 1 obč. zák.), přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména bod 27 odůvodnění). Stručně shrnuto, žalobcův otec jako vlastník mimo jiné i pozemku p. č. , číslo, dostal od stavebního úřadu povolení ke stavbě tohoto rodinného domu již v roce 1976 a stavba byla zkolaudována v roce 1987. Umístění stavby bylo podchyceno ve stavební dokumentaci ke stavebnímu povolení, žalobcův otec dobře znal vzdálenost nejbližší části domu od sousedního cizího pozemku p. č. , číslo, a nemohl tak žít v přesvědčení, že mu vlastnicky náleží i předmětný pozemek. Skutečnost, že žalobcův otec a po něm i žalobce občas užívali předmětný pozemek k uskladnění různého materiálu s konkludentním souhlasem právních předchůdců žalované, popř. samotné žalované, sama o sobě nezakládala oprávněnou držbu.

12. Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ“.

13. Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci; např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného).

14. K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí dvojnásobné vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z.), přičemž mezi pojmy „nepoctivý úmysl“ a „nepoctivá držba“ nelze klást rovnítko. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není tedy poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale absence nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).

15. Vyžaduje-li zákon, aby se mimo jiné držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§ 1090 odst. 1 o. z.), a nelze-li současně započíst ve prospěch žalobce do vydržecí doby i dobu řádné a poctivé držby jeho právního předchůdce (viz shora), nemohl žalobce pro absenci platného právního důvodu (§ 991, § 1090 odst. 1 o. z.) nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením v základní desetileté lhůtě (§ 1091 odst. 2 o. z.), nýbrž teprve z titulu mimořádného vydržení po uplynutí dvojnásobné vydržecí lhůty z titulu mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.). Platí zde obecně přijímaná zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium tranferre potest, quam ipse habet). Ujal-li se žalobce držby na základě darovací smlouvy ze dne 20. 4. 2009, nemohlo zde dojít k mimořádnému vydržení.

16. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

17. Vzhledem k tomu, že žalovaná se s úspěchem ubránila odvolání, vzniklo jí na vrub žalobce právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jednalo se o odměnu její advokátky za poskytnutí placené právní služby za 2 úkony (sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem , datum, ) v sazbě po 3 100 Kč, 2 paušální náhrady jejích hotových výdajů po 300 Kč, náhradu cestovních výdajů při použití osobního automobilu na trase , adresa, a zpět ve výši 2 087,95 Kč a o náhradu za daň z přidané hodnoty 1 866,50 Kč, tj. celkem 10 754,45 Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. g) a k), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu).