25 CO 165/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní Mgr. Miroslavy Lanžhotské a JUDr. Miluše Krejzlíkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 4. 2022 č. j. 15 C 211/2019-123

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 7 754 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům St. [anonymizováno] a p. [číslo] zapsaným v katastru nemovitostí pro [katastrální uzemí] a [územní celek] na listu vlastnictví [číslo] (výrok I). Oba uvedené pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce oproti povinnosti vyplatit žalovanému vypořádací podíl (přiměřenou náhradu) ve výši 22 875 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalovaného k náhradě nákladů ve prospěch žalobce ve výši 34 820 Kč a ve prospěch státu ve výši 10 807 Kč (výroky IV a V).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že pozemky St. [anonymizováno] o výměře 26 m2 a [parcelní číslo] o výměře 154 m2 (dále jen„ předmětné pozemky“) spadají do spoluvlastnictví účastníků v poměru 1/4 pro žalobce a 3/4 pro žalovaného. Žalobce získal svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem od [jméno] [příjmení] na základě kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2019. Žalovaný nabyl svůj spoluvlastnický podíl na základě usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 22 D 693/2002 o schválení dědické dohody a dále kupní smlouvou ze dne 23. 6. 2015. Žalobci a jeho manželce [jméno] [příjmení] svědčí služebnost bytu a užívání a požívání k pozemku St. [anonymizováno], jehož součástí je i rodinný dům [adresa], a k pozemku [parcelní číslo] (zahradě), a to na dobu 50 let od účinnosti smlouvy ze dne 12. 2. 2015; vlastnicí posledně uvedených nemovitých věcí a zároveň osobou povinnou je dcera žalobce a jeho manželky [jméno] [příjmení]. Pozemky St. [anonymizováno] a [parcelní číslo] bezprostředně sousedí s předmětnými pozemky. [anonymizována tři slova] v [obec] vydal dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací] rozhodnutí o přípustnosti stavby zděného dřevníku na parcelách č. k. [číslo] a [číslo] (nyní [parcelní číslo]). [stát. instituce] dne 19. 1. 1993 pod [číslo jednací], [anonymizováno] sdělil žalobci, že nemá námitek vůči realizaci drobné stavby – přístavby dřevníku na pozemku St. [anonymizováno] a [parcelní číslo] (nyní [parcelní číslo]) v [katastrální uzemí]. Reálné rozdělení předmětných nemovitostí není možné. Obvyklá cena předmětných nemovitostí činí celkem 30 500 Kč. Žalobce disponoval ke dni 21. 3. 2022 na svém běžném bankovním účtu peněžitou částkou ve výši bezmála 481 000 Kč.

3. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci neshledal výjimečné důvody pro zamítnutí žaloby o zrušení spoluvlastnictví k předmětným pozemkům s důrazem na zákonem aprobovanou zásadu, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (§ 1140 odst. 1 o. z.). Soud prvního stupně tudíž přistoupil k vypořádání spoluvlastnictví a ze zákonem upravených způsobů vypořádání vybral přikázání předmětných pozemků do výlučného vlastnictví žalobce za přiměřenou náhradu. Zdůraznil, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí nebylo možné. Oba účastníci požadovali, aby předmětné pozemky byly přikázány do jejich výlučného vlastnictví, aniž by jakkoli zpochybňovali zjištěnou obvyklou cenu nemovitostí, a aniž by jakkoli licitovali s cenami podílů jakožto základu přiměřené náhrady. Žalovaný nezpochybňoval vlastnické právo žalobce ke dvěma stavbám stojícím na předmětných nemovitostech, nicméně namítal, že obě stavby byly zbudovány v rozporu se zákonem. Pro případ, že by předmětné nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalovaného, ten byl ochoten připustit užívání obou uvedených staveb žalobcem za nájemné.

4. Soud prvního stupně přijal závěr, že žalovaný je sice většinovým spoluvlastníkem, avšak toto kritérium není jediné zohlednitelné. Podtrhl tu skutečnost, že žalobce doposud užíval předmětné nemovitosti přibližně celých 50 let, předmětné pozemky těsně sousedí s rodinným domem [adresa], pozemkem St. [anonymizováno] a zahradou p. [číslo] jimiž žalobce s manželkou saturují své bytové potřeby, žalobce opětovně usiloval o získání spoluvlastnického podílu žalovaného již od října 2018 (viz dopis z 16. 10. 2018 a dopisy ze dne 23. 1. 2019, 8. 7. 2019, 29. 7. 2019 a 30. 10. 2019). Soud prvního stupně přihlédl i ke kritériu účelného využití předmětných pozemků s tím, že předmětné pozemky jsou funkčně propojeny se sousedními nemovitostmi, jež žalobce s manželkou užívají z titulu služebnosti bytu a požívání a užívání. Nelze přehlédnut existenci dvou staveb na předmětných nemovitostech, kdy pro případ přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaného by se bylo možno reálně nadít dalších sporů mezi účastníky.

5. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zohlednil princip odpovědnosti účastníků za výsledek sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.); totéž platilo i ve vztahu mezi žalovaným a státem (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

6. Proti rozsudku se odvolal žalovaný, přičemž brojil vůči výrokům o věci samé pod body I až III a na nich závislým nákladovým výrokům ad IV a V. Soudu prvního stupně vytýkal, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a zejména věc nesprávně posoudil po právní stránce. Přednesl, že soud prvního stupně pustil ze zřetele tu skutečnost, že žalobce nevlastní pozemek St. [anonymizováno], jehož součástí je i rodinný dům [adresa], a stejně tak mu vlastnicky nepatří zahrada [parcelní číslo]. Žalobce sice tyto nemovité věci užívá z titulu služebnosti, nicméně užívací vztah nelze nadřadit nad vlastnictví. Je vedlejší, že vlastnicí těchto nemovitých věcí a zároveň osobou povinnou je žalobcova dcera. Namítal, že soud prvního stupně nepatřičně nepreferoval při volbě způsobu vypořádání spoluvlastnictví princip majority. Soud prvního stupně rovněž nevěnoval pozornost historickým souvislostem, kdy předmětné nemovitosti byly rodině žalovaného zabaveny totalitním režimem, a žalobci bylo umožněno, aby na zabavených pozemcích provedl výstavbu. Žalovaný zaujal stanovisko, že žalobce vybudoval stavby na předmětných pozemcích v rozporu s tehdejšími právními předpisy. Nic na tom nemůže změnit aktivní postoj žalovaného, který se začal domáhat odstranění staveb až v okamžiku, kdy si uvědomil, že s žalobcem není možná dohoda. Žalovaný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 nesouhlasil ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, přičemž stavěl do popředí povahu sporu a zásadu rovnosti účastníků občanského soudního řízení. Žádal, aby napadený rozsudek byl buď zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, anebo byl rozsudek změněn tak, že předmětné nemovitosti budou přikázány do jeho výlučného vlastnictví.

7. Žalobce se s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Považoval za správné, že soud prvního stupně upřednostnil kritérium účelného užívání předmětných pozemků před rozsahem spoluvlastnických podílů účastníků. Podtrhl, že v rodinném domě [adresa] bydlí s rodinou již více než 50 let a že zde i dožije, když spolu s manželkou jsou oprávněnými osobami z titulu služebnosti bytu a požívání a užívání pozemku St. [anonymizováno] a [parcelní číslo]. Tvrzení žalovaného, že stavby zbudované na předmětných pozemcích nejsou legální, neodpovídá skutečnému právnímu stavu; vybudování dvou staveb na předmětných pozemcích předcházelo regulérní správní řízení zakončené vydáním povolení ze strany příslušného stavebního úřadu. Soud prvního stupně nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, když zohlednil okolnost, že žalobce v řízení dosáhl toho, čeho se domáhal žalobou, a že navíc před zahájením řízení opakovaně navrhl žalovanému uzavření dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přesně tím způsobem, k jakému přikročil soud prvního stupně; žalovaný však uzavření takové dohody kategoricky odmítal.

8. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen„ odvolací soud“), poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek v celé jeho rozsudečné části, nařídil ve věci ústní jednání a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

9. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

10. Podle § 1141 odst. 1 o. z. spoluvlastnictví se zrušuje dohodou všech spoluvlastníků; dohoda musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. Jedná-li se o spoluvlastnictví nemovité věci nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou formu.

11. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

12. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

13. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

14. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („ o. z.“), stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („ obč. zák.“), nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a to sice přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu, pak přichází do úvahy prodej společné věci ve veřejné dražbě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).

15. Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Je třeba přihlížet i k likviditě, tedy schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady). Lze přihlédnout i k historické rodinné vazbě na společnou věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).

16. Soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).

17. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1142 a násl. o. z.), nejde však o hlediska rozhodující. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výši podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).

18. Předně se sluší poznamenat, že tu nenastaly výjimečné předpoklady pro případné zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví a že soud prvního stupně tak dal správně průchod zákonem aprobované zásadě, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (§ 1140 odst. 1 o. z.).

19. Bylo-li prokázáno, že předmětné nemovitosti nelze reálně oddělit, nebylo lze zvolit tento zákonem preferovaný způsob vypořádání spoluvlastnictví (§ 1144 odst. 1 o. z.).

20. Při vypořádání spoluvlastnictví tak vstoupil do hry další způsob v podobě přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků za přiměřenou náhradu (§ 1147 o. z.) O přikázání předmětných nemovitostí za náhradu projevili zájem oba účastníci, přičemž vyšlo najevo, že žalobce je solventní a je schopen řádně a včas zaplatit žalovanému vypořádací podíl (přiměřenou náhradu); likvidita žalovaného zpochybňována nebyla.

21. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o preferenci kritéria účelného využití předmětných pozemků před velikostí spoluvlastnických podílů účastníků. Žalobce spolu s rodinou žije a bydlí v bezprostředním sousedství předmětných pozemků již více než 50 let a nic nenasvědčuje tomu, že by se v tomto směru něco mělo zásadně změnit. Žalobce s manželkou dceři darovali stavební pozemek, jehož součástí je rodinný dům [adresa], a zahradu p. [číslo] přičemž ve spojitosti s tím jim byla smluvně zřízena služebnost bytu a požívání a užívání na dobu 50 let. Je tedy více než zjevný zájem žalobce a jeho manželky zabezpečit si klidné a nerušené bydlení na dožití s následným pokračováním rodinné linie. Žalobce nejprve v roce 1968 a poté v roce 1993 vybudoval na předmětných pozemcích dvě obslužné stavby sloužící k obsluze rodinného domu a zahrady. Žalobce požádal o povolení staveb příslušný stavební úřad a ten po provedeném správním řízení vydal stavební povolení, resp. nevznesl námitky proti realizaci drobné stavby. Civilnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda příslušný stavební úřad a spolu s ním i žalobce konali v souladu s právními normami veřejného práva, nicméně v době, kdy soud prvního stupně vyhlásil napadený rozsudek a kdy odvolací soud ve věci rozhodl, nebylo příslušným správním orgánem vydáno autoritativní rozhodnutí o odstranění těchto staveb. Soud prvního stupně správně postřehl, že v případě, kdy by byly předmětné nemovité věci přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, byl by nastolen nežádoucí právní stav plynoucí z odlišného vlastnictví k předmětným pozemkům a stavbám na nich situovaným. Předestřený stav by reálně mohl zavdat příčiny pro vznik dalších sporů, což není žádoucí; rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví by totiž mělo definitivně vnést do právních poměrů (bývalých) spoluvlastníků k (bývalé) společné věci klid.

22. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek ve výrocích o věci samé pod body I až III jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

23. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

24. Podle § 143 o. s. ř. žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu pro podání návrhu na zahájení řízení.

25. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

26. Povaha řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví sama o sobě neodůvodňuje obecné potlačení základního pravidla stanoveného o. s. ř. pro náhradu nákladů řízení (úspěch ve věci, § 142 odst. 1 o. s. ř.) ve prospěch výjimečného řešení podle § 150 o. s. ř. Základní pravidlo lze korigovat, nastanou-li okolnosti předvídané zejména v ustanovení § 142 odst. 2 až 3, § 143 a § 150 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 186/20).

27. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není dotčený účastník výrokem o nákladech„ sankcionován“ za to, že nechce být vlastníkem. Smyslem rozhodování o nákladech není sankce, nýbrž promítnutí skutečnosti, že souzení stojí účastníky i stát peníze. Spoluvlastnictví ostatně nemusí být rozděleno pouze soudem, nýbrž i dohodou. Soudní cesta je volena tehdy, nemohou-li se spoluvlastníci na vypořádání shodnout. Náklady řízení zásadně nese ten, jenž byl v řízení neúspěšný, přičemž je primárně na obecných soudech, aby posoudily, který z účastníků procesního úspěchu skutečně dosáhl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 186/20).

28. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že žalobce před podáním žaloby se dlouhodobě a opakovaně pokoušel se žalovaným uzavřít dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Žalobce v tomto směru adresoval žalovanému hned 4 dopisy (16. 10. 2018, 23. 1. 2019, 8. 7. 2019 a 29. 7. 2019) a následně předžalobní výzvu ze dne 30. 10. 2019. Žalobci proto nelze vyčítat, že by se podáním žaloby zachoval ukvapeně a překvapivě a že by si nehleděl zásady hospodárnosti. Žalovaný se stavěl proti přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce po celou dobu trvání řízení a naopak navrhoval, aby předmětné nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Lze proto uzavřít, že co do způsobu vypořádání spoluvlastnictví byl tím účastníkem, který ve sporu podlehl a měl by nést procesní odpovědnost z pohledu rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Zbývá dodat, že soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) a že se tudíž musí zaměřit i na skutečnosti zavdávající výjimečný důvod pro aplikaci shora citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. Žádné takové skutečnosti v průběhu řízení nevyvstaly a ani sám žalovaný, vyjma odkazu na povahu řízení, na žádnou takovou skutečnost neupozornil.

29. To, co bylo řečeno o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve prospěch státu, a to opět s důrazem na výsledek sporu a na procesní odpovědnost dotčeného účastníka, tj. žalovaného (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

30. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil i v nákladových výrocích pod body IV a V (§ 219 o. s. ř.).

31. Vzhledem k tomu, že žalobce se odvolání žalovaného s úspěchem ubránil, vzniklo mu na jeho úkor právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jednalo se o odměnu žalobcova advokáta za poskytnutí placené právní služby za dva úkony po 2 020 Kč (vyjádření k odvolání z 11. 7. 2022 a účast na jednání před odvolacím soudem 13. 10. 2022), dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, náhradu za promeškaný čas 600 Kč, náhradu cestovních výdajů při použití osobního automobilu na trase [obec] – [obec] a zpět 1 168 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty 1 346 Kč, tj. úhrnem o 7 754 Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/, § 13 odst. 1, 4 a 5, § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu, § 157 zák. práce).