25 Co 170/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená datum narození žalobce A bytem adresa žalobce A b) jméno žalobce B , narozený datum narození žalobce B bytem adresa žalobce B zastoupeni advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta proti žalovaným: 1. jméno žalované , IČO: IČO sídlem adresa žalované zastoupená advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta za účasti vedlejšího účastníka na straně 1. žalované: jméno vedlejšího účastníka , IČO: IČO sídlem adresa zastoupená advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta ., IČO: IČO sídlem adresa advokáta zastoupený advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta za účasti vedlejšího účastníka na straně 2. žalovaného: Jméno žalovaného ., IČO: IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o náhradu nemajetkové újmy k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově z 12. 3. 2025, č. j. 130 C 27/2022-259

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu se žádostí, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně a) žalobkyni 1 000 000 Kč s úroky z prodlení 15 % ročně od 1. 7. 2022 do zaplacení (výrok I). Stejným způsobem rozhodl ve vztahu mezi b) žalobcem a oběma žalovanými (výrok II). Žádnému z účastníků včetně vedlejších účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky III – VI). Stejně tak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení státu (výrok VII). V neposlední řadě žalobci ad b) uložil, aby nahradil státu jím zálohované náklady řízení v částce 9 693 Kč (výrok VIII) a aby složil soudní poplatek ve výši 2 500 Kč (výrok IX).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že a) žalobkyně se dne , datum, podrobila gynekologickému vyšetření u , tituly před jménem, , jméno FO, s diagnózou nitroděložního těhotenství velikosti 5. gestačního týdne; jednalo se o zdravou ženu ve věku 33 let, poprvé těhotnou, bez rizikové anamnézy. Žalobkyně absolvovala dne , datum, (14. týden gravidity) ultrazvukové vyšetření u 1. žalované s negativním výsledkem, tj. bez zjištěných vad plodu. U druhého žalovaného pak podstoupila další ultrazvuková vyšetření ve dnech , datum, (16. týden), , datum, (21. týden) a , datum, (26. týden). Ve všech případech byly závěry vyšetření formulovány jako „bez UZ abnormit plodu“ a v jednom případě bylo výslovně uvedeno „obě dolní končetiny fyziologické“. Péče v ambulanci registrujícího gynekologa , tituly před jménem, , jméno FO, byla poskytována do 37. týdne těhotenství a poté a) žalobkyni převzala do péče Gynekologicko-porodnické oddělení 1. žalované, kde byl proveden plánovaný císařský řez koncem pánevním dne , datum, . Po porodu novorozené dcery žalobců , jméno FO, byl zjištěn defekt, který , tituly před jménem, , jméno FO, dne , datum, diagnostikoval jako vrozeně krátký femur dle Pappase typ I a vrozená aplázie fibuly dle Achterman – Kalamchi typ II; jednalo se o absenci levé stehenní (femuru) a levé lýtkové kosti (fibuly). Vrozená vývojová vada – proximální fokální femorální deficit (dále jen „PFFD“) patří svým výskytem (incidencí) mezi velmi vzácné vrozené vývojové vady, kdy se jedná o přibližně 0,11 – 0,20 případů na 10 000 narozených dětí. PFFD lze detekovat před 24. týdnem těhotenství, ale detekční schopnost ultrazvuku je omezená, kdy zachytitelnost vad končetin se pohybuje v rozmezí 30–50 % a minimálně 25 % těchto vad zůstává neodhaleno. Ultrazvukové vyšetření naráží na objektivní limity v závislosti na kvalitě přístroje, zkušenosti lékaře, poloze plodu, tělesné konstituce těhotné.

3. Vzhledem k tomu, že ultrazvuk nezobrazuje vždy všechny struktury současně, může se končetina bez femuru zobrazit jako „normální“.

4. U PFFD lze prenatálně využít vyšetření magnetickou rezonancí, která je indikována v případě podezření na vrozenou vývojovou vadu. Ke zvážení se nabízí vyšetření počítačovou tomografií (CT), které se ale v těhotenství zpravidla neužívá pro radiační zátěž. Lze provést nadstandardní vyšetření „Podrobné hodnocení morfologie plodu ve 20. – 22. týdnu těhotenství“, jehož smyslem je zvýšení detekční schopnosti základního screeningového vyšetření; toto vyšetření provádí specialista s příslušnou certifikací a není hrazeno zdravotní pojišťovnou. Superkonziliární ultrazvukové vyšetření v průběhu prenatální péče se realizuje při podezření na těhotenskou patologii. Toto vyšetření nebylo u žalobkyně indikováno, protože podezření nebylo vysloveno.

5. Oba žalovaní postupovali při poskytování zdravotní péče a) žalobkyni podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů s ohledem na konkrétní podmínky a možnosti.

6. Soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění ze zdravotnické dokumentace a) žalobkyně, listiny – znaleckého posudku , právnická osoba, , , tituly za jménem, ze dne , datum, , znalce činného v oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, specializace gynekologie, urogynekologie (zadavatelem posudku byl , jméno FO, ) a z posudku jím ustanoveného znaleckého ústavu v oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví – Fakultní nemocnice , adresa, . Při ústním jednání, jež se konalo dne , datum, , soud prvního stupně vyslechl za zpracovatele posudku znaleckého ústavu , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem7. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci argumentoval, že odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb za újmu na zdraví je odpovědností za postup podle náležité odborné úrovně v souladu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy (lege artis) podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (§ 45 odst. 1). Z výsledku dokazování přitom vyplynulo, že oba žalovaní při diagnostickém postupu si počínali odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb je odpovědností za postup lege artis, nikoli za výsledek; nestačí samotný nepříznivý výsledek (neodhalení vývojové vady), ten automaticky neznamená protiprávní jednání jako jeden z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Nebylo-li prokázáno porušení právní povinnosti žádným ze žalovaných, nemohl být uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy důvodný co do základu.

8. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky včetně vedlejších účastníků využil moderačního práva přijímaného v ustanovení § 150 o. s. ř. Kladl přitom důraz na objektivně tíživou situaci žalobců, jejich neznalost limitů použité zobrazovací metody před zahájením řízení a jejich pochopitelná domněnka coby laiků, že ze strany žalovaných došlo k pochybení.

9. Proti rozsudku se odvolali žalobci, přičemž brojili primárně vůči zamítavým výrokům ve věci samé a současně na něm závislým nákladovým výrokům. V odvolání ze dne , datum, vznesli jedinou odvolací námitku, a to sice tu, že soudem ustanovený znalecký ústav – Fakultní nemocnice , adresa, vypracoval pro ně nepříznivý znalecký posudek, ačkoli byl pro vztah k vedlejšímu účastníkovi na straně první žalované podjatý. Znalecký ústav je totiž u vedlejšího účastníka pojištěn z titulu povinně uzavřené smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Znalecký ústav, byť pojistná smlouva byla uzavřena ještě před zpracováním posudku, v rozporu s ustanovením § 18 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, tuto skutečnost vzbuzující důvodně pochybnosti o jeho nepodjatosti, bezodkladně neoznámil soudu prvního stupně. Na znalecký ústav tak lze pohlížet jako na podjatý ve smyslu § 18 odst. 1 posledně citovaného zákona.

10. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) žalobce usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, vyzval, aby do 2 týdnů od doručení usnesení sdělili, kdy a jakým způsobem se dozvěděli o pojistném vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně 1. žalované a dotčeným znaleckým ústavem plynoucím z povinně uzavřené smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb (viz § 45 odst. 2 písm. n/ zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách pro jejich poskytování, v tehdy účinném znění). Konkrétně se jednalo o smlouvu ze dne , datum, , č. , číslo, , jejíž existence a obsah jsou dohledatelné od data publikace , datum, na veřejně přístupném webu „Registr smluv“ (https://smlouvy.gov.cz). Poznamenala, že dotčený znalecký ústav byl přibrán do řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , které bylo doručeno žalobcům , datum, . Znalecký ústav předal svůj posudek soudu prvního stupně , datum, a ten byl žalobcům doručen , datum, . Žalobci přitom až do vyhlášení napadaného rozsudku nevznesli námitku podjatosti dotčeného znaleckého ústavu.

11. Žalobci v podání ze dne , datum, prostřednictvím svého právního zástupce (advokáta) uvedli, že o potencionální podjatosti znaleckého ústavu se dozvěděli jeden či dva dny před podáním odvolání ze dne , datum, . Argumentovali, že komunikace osoby s advokátem v rámci právní pomoci spadá do oblasti soukromého života, ať již se jedná o pomoc v civilních nebo trestních věcech a že obsah této komunikace spadá pod ochranu profesního tajemství. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 argumentovali i tak, že lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce, jejíž zmeškání by mělo za následek, že by již otázku vyloučení znalce nebylo možné v základu zkoumat a vyřešit, není stanovena.

12. Odvolací soud ve věci nařídil ústní jednání na , datum, , načež žalobci podáním ze dne , datum, podstatně rozšířili své odvolací námitky co do skutkových a právních závěrů napadeného rozsudku.

13. Žalobci v doplnění odvolání ze dne , datum, soudu prvního stupně vytýkali nedostatky při zjištění skutkového stavu věci. Namítali, že soud nevyslyšel jejich opakované žádosti o detailní analýzu ultrazvukových snímků, zejména dolních končetin plodu, doplnění znaleckého posudku o konkrétní vyhodnocení obrazové dokumentace a provedení dalších znaleckých posudků z odvětví zdravotnictví, odvětví embryologie a ortopedie. Odůvodnění napadeného rozsudku postrádá konkrétní skutková zjištění ohledně správnosti vyhodnocení ultrazvukových snímků, ustanovený znalecký ústav se obsahově nevyjádřil k pořízeným obrazovým datům a sodu přesto uzavřel, že k žádnému pochybení ze strany žalobců nedošlo – v tomto směru je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Totéž platí i o nepřípustném souhrnném zjištění, že „ani jedna ze žalovaných při poskytování zdravotní péče nijak nepochybila“, aniž by soud rozlišil jednotlivé důkazy, vysvětlil, z čeho konkrétně vychází a odstranil rozpory mezi důkazy. Poukázali na logické rozpory v odůvodnění rozsudku, kdy lékařské vyhodnocení z , datum, uvádí normální (fyziologický) nález dolních končetin, zatímco znalecký ústav připouští, že vada byla přítomna již při tomto vyšetření. K odvolání přiložili znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, který k jejich zadání vypracoval dne , datum, znalec , tituly před jménem, , jméno FO, . Ze závěru posudku vyplývá, že u plodu šlo o závažnou vývojovou vadu dolní končetiny (absence stehenní i lýtkové kosti) s tím, že tato vývojová vada vzniká v rané fázi těhotenství (4. – 9. týden), její přehlédnutí v 21. týdnu je z odborného hlediska nepřijatelné a je zcela vyloučeno, aby takto postižená končetina byla hodnocena jako fyziologická. Shrnuli, že procesním pochybením obou žalobců jim byla odepřena možnost legálně požádat o předčasné přerušení těhotenství. Žádali, aby napadený rozsudek byl buď zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, anebo byl rozsudek změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno.

14. Žalovaní a vedlejší účastníci shodně pokládali napadený rozsudek za věcně správný a navrhli jeho potvrzení. Sjednotili se v názoru, že tu není dán legitimní důvod pochybovat o nepodjatosti dotčeného znaleckého ústavu ve smyslu ustanovení § 17 o. s. ř. ve vazbě na § 14 odst. 1 o. s. ř. a také na § 18 odst. 1 zák. č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Okolnost, že znalecký ústav přijal ve svém posudku závěry, které nevyzněly příznivě pro žalobce, nemůže sama o sobě zavdat důvod k pochybnostem o jeho podjatosti. Ústavní soud ve svém nálezu z 26. 11. 2011, sp. zn. II.ÚS 1886/21 formuloval subjektivní a objektivní test nestrannosti znalce, kdy v rámci subjektivního testu se presumuje s tím, že domněnku subjektivní nestrannosti je možné vyvrátit i jen objektivním způsobem. Pojištění odpovědnosti poskytovatele zdravotních služeb je pouze jedním z mnoha pojistných vztahů, které jsou v praxi zakládány. Ve zmíněné oblasti reálně toto pojištění nabízí pouze několik pojistitelů, přičemž ne všichni nabízejí pojištění lůžkových zařízení – nemocnic. Pokud by ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 254/2019 Sb. mělo být vykládáno tak extenzivně, jak to pojali žalobci, mohla by nastat situace, kdy takřka všechny znalecké ústavy typu dotčeného ústavu by byly vyloučeny z podání znaleckých posudků.

15. Žalovaní i vedlejší účastníci měli za to, že soud prvního stupně zjistil řádně a úplně skutkový stav věci a že napadený rozsudek stran skutkových i právních závěrů odpovídá požadavkům na něm kladeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Poznamenali, že žalobci koncipují odpovědnost žalovaných jako odpovědnost za výsledek bez přihlédnutí k existenci případného protiprávního jednání a zavinění.

16. Odvolací soud poté, co se ujistil, že odvolání podaly oprávněné osoby a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

17. Podle § 18 odst. 1 zák. č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů, znalec nesmí provést znalecký úkon, jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který znalecký posudek zadal nebo provádí řízení nebo při jiném postupu správního orgánu, kde má být znalecký posudek použit.

18. Důvody pro vyloučení znalce (znaleckého ústavu) je nutno posuzovat v každém konkrétním případě zvlášť při zohlednění všech známých okolností, nikoli každá pochybnost o podjatosti automaticky vede k rozhodnutí o vyloučení znalce. Subjektivní hledisko je sice zpravidla spouštěčem úvah pro rozhodování o možné podjatosti znalce, nicméně rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě objektivního hlediska. Není tedy možné vycházet z pouhých pochybností o vztahu znalce k věci, účastníkům řízení, zadavateli apod., ale je nutné vycházet z rozboru skutečností, které k takovým pochybnostem vedly. K vyloučení znalce může dojít až tehdy, je-li evidentní, že jeho vztah dosáhl takové povahy či intenzity, že i přes zákonem stanovené pochybnosti nebude schopen nezávisle a nestranně provést znaleckou činnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 146/2009).

19. Z pouhého pojistného vztahu mezi 1. žalovanou a vedlejším účastníkem na jeho straně, založeného povinně uzavřenou smlouvou o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb ze dne , datum, , nelze vyvodit závěr o jiném než neutrálním vztahu dotčeného znaleckého ústavu k vedlejšímu účastníkovi na straně 1. žalované. Nejde tu o vztah založený přátelským či nepřátelským poměrem, ekonomickou či obdobnou závislostí, nadřízeností či podřízeností atp. Je třeba zdůraznit, že povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb plyne pro 1. žalovanou přímo ze zákona (viz § 45 odst. 2 písm. n/ zák. č. 372/2011 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy ze dne , datum, ).

20. Lze shrnout, že takto široce pojatá námitka podjatosti dotčeného znaleckého ústavu nemůže důvodně vzbudit pochybnosti o jeho nepodjatosti, tzn., že jím zpracovaný znalecký posudek je způsobilým důkazním prostředkem a že soud prvního stupně mohl tento posudek použít při zjišťování skutkového stavu věci.

21. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř., není-li dáno stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po stránce právní; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, konstatoval, že „požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí“ (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).

23. Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1412/11 k otázce odůvodnění rozsudku obecných soudů vyložil, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ srov. také nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). V nálezu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13, Ústavní soud dále uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“.

24. Odvolací soud optikou shora předestřených judikátů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. srozumitelně, určitě a přesně vysvětlil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaké přijal závěry o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Vyložil, proč při zjištění skutkového stavu si vystačil s jím provedenými důkazy a proč nepovažoval za potřebné, aby jím ustanovený znalecký ústav případ konzultoval s odborníky z jiných zdravotnických odvětví, anebo byl do řízení přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví embryologie a ortopedie. Soudu prvního stupně proto nelze vytknout, že by odůvodněním napadeného rozsudku přivodil existenci tzv. opomenutých důkazů.

25. Podle § 2636 odst. 1 o. z. smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba.

26. Podle § 2643 odst. 1 o. z. poskytovatel postupuje podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru.

27. Podle § 2645 o. z. poskytovatel odpovídá za to, že splní své povinnosti s péčí řádného odborníka; k ujednáním, která to vylučují nebo omezují, se nepřihlíží.

28. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

29. Podle § 45 odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, je poskytovatel povinen poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných osob, zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků při poskytování zdravotních služeb.

30. Podle § 4 odst. 5 posledně citovaného zákona se náležitou odbornou úrovní rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

31. V oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v o. z. pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmů lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona o zdravotních službách. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nedodržení těchto pravidel protiprávním jednáním – jedním z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 o. z. Odpovědnost podle § 2645 ve spojení s § 2913 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody.

32. Sluší se dodat, že povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni plyne též přímo ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (§ 4 odst. 5 a § 28 odst. 2), a její porušení zakládá i povinnost k náhradě podle § 2910 o. z.

33. Zvláštnost sporu o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomocí znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťoval cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2968/2018 a tam uvedené odkazy na odbornou literaturu).

34. Soud prvního stupně se při zjišťování skutkového stavu věci opřel zejména o důkaz listinou (§ 129 odst. 1 o. s. ř.) – posudek znalce , právnická osoba, , , tituly za jménem, , činného v oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, specializace gynekologie, vypracovaný k zadání , tituly před jménem, , jméno FO, , a o posudek jím ustanoveného znaleckého ústavu – Fakultní nemocnice , adresa, . Ke stvrzení, doplnění či vysvětlení posledně uvedeného posudku byl vyslechnut prof. , právnická osoba, , jméno FO, , , tituly za jménem, (viz protokol o jednání z , datum, na č. l. 219–221 spisu). Dlužno dodat, že posledně jmenovaný lékař vypovídal v konfrontaci s ultrazvukovým snímkem zobrazeným na monitoru přímo v jednací síni. Odborné závěry vždy vyzněly tak, že oba žalovaní jakožto poskytovatelé zdravotní péče použili správnou zobrazovací metodu – ultrazvuk, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že a) žalobkyně byla v rozhodné době zdravou ženou bez rizikové anamnézy. Vzhledem k pochybnost nevzbuzujícím výsledkům ultrazvukových vyšetření nebylo indikovány využití jiných zobrazovacích metod, ať již vyšetřením magnetickou rezonancí nebo počítačovou tomografií, které se ale v těhotenství zpravidla neužívá pro radiační zátěž. Ultrazvukové vyšetření narazilo v daném případě na své limity při zjišťování vrozených vývojových vad umocněné velice nízkým výskytem četnosti (incidence) 0,11 – 0,2 případů na 10 000 živě narozených dětí. Detekční schopnost ultrazvuku je v případě PFFD omezená, kdy minimální čtvrtina závažných defektů končetin zůstane při prenatální diagnostice nepoznána.

35. Oba žalovaní postupovali při poskytování zdravotní péče a) žalobkyni dle doporučených postupů České gynekologicko-porodnické společnosti, a to i v otázce obsahových náležitostí písemných zpráv z vyšetření; ultrazvuková vyšetření byla navíc doložena obrazovou dokumentací v dostatečné míře.

36. Lze shrnout, že soud prvního stupně shromáždil dostatek skutkových zjištění k přijetí závěrů, že oba žalovaní při poskytování zdravotní péče a) žalobkyni naplnili shora definovaný pojem péče řádného odborníka, konali ex lege a nedopustili se protiprávního jednání v intencích shora citovaných ustanovení § 2645 a § 2913 odst. 1 o. z. Znovu je třeba zdůraznit, že tu jde o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, kdy zavinění se nezkoumá; nejde však o odpovědnost za výsledek.

37. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepřijal důkazní návrh žalobců v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, který již z vlastní iniciativy předložili v průběhu odvolacího řízení. Znalecký ústav včetně slyšeného zpracovatele , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, přesvědčivě vyložil důvody, pro které žalovaní při poskytování zdravotní péče a) žalobkyni nepřizvali ke konzultaci odborníky z jiných zdravotních oborů.

38. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

39. I odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky využil institutu soudcovského zmírňovacího práva dle § 150 ve vazbě na § 224 odst. 1 o. s. ř. Důvody pro aplikaci tohoto ustanovení přesně vystihl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku (viz str. 9, bod 24) a odvolací soud tyto důvody pro jejich přesvědčivost a úplnost převzal.