25 CO 228/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o umožnění výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 6. 2021 č. j. 15 C 362/2019-238

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 1 480,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem žalovanému uložil, aby umožnil žalobkyni a každému dalšímu vlastníkovi panujících nemovitostí – pozemku p. [číslo] stavbě rozestavěného domu, situované na pozemku p. [číslo] dosud nezapsané v katastru nemovitostí, v [katastrální uzemí] a obci [obec] – výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a přejíždění po služebných nemovitostech – pozemcích p. [číslo] vše zapsané v katastru nemovitostí pro [katastrální uzemí] a [územní celek] na [list vlastnictví], když věcné břemeno bylo zřízeno rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 9. 2009 č. j. 8C 253/2008-130, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2010 č. j. 20 Co 415/2009-155 (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalovaného k náhradě nákladů ve prospěch žalobkyně v částce 5 420,60 Kč (výrok II). Státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala na základě darovací smlouvy sepsané ve formě notářského zápisu u Státního notářství v [obec] dne 5. 6. 1970 sp. zn. Nz 308 – NZ 257/70, která byla registrována dne 5. 6. 1970 pod R I. 306/70. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3. 2016 č. j. 10 C 230/2013-376, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího („ odvolací soud“) ze dne 8. 11. 2016 č. j. 26 Co 307/2016-408 byla zamítnuta žaloba žalovaného na určení, že jeho otec (a manžel žalobčininy matky) [jméno] [příjmení], [datum narození], [anonymizováno] [datum] vlastnil ke dni své smrti pozemek [parcelní číslo] v [katastrální uzemí]. Žalobkyně je nadto vlastnicí rozestavěného, dosud nezkolaudovaného a v katastru nemovitostí nezapsaného objektu k bydlení stojícího na posléze uvedeném pozemku. Vlastnictví k tomuto pozemku žalobkyně nabyla udělením příklepu při dražebním jednání na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2018 č. j. 10E 4/2009-446, ve znění usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 6. 2018 č. j. 21 Co 169/2018-455. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 2019 č. j. 15 C 243/2018-106, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 17 Co 129/2019-155 byla žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemek p. [číslo] na něm stojící rozestavěný dům bez čísla popisného. Žalovaný je tak vlastníkem pozemku p. [číslo] vše zapsané v katastru nemovitostí pro [katastrální uzemí] a [územní celek] na [list vlastnictví]. Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 14. 9. 2009 č. j. 8 C 253/2008-130, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 20 Co 415/2009-155 zřídil ve prospěch každého vlastníka stavby dosud nezapsané v katastru nemovitostí stojící na pozemku [parcelní číslo] (ostatní plocha) v [katastrální uzemí] věcné břemeno práva chůze a jízdy po pozemcích [parcelní číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), [číslo] (zahrada) a [číslo] (zahrada), vše v [katastrální uzemí], za účelem přístupu a příjezdu ke stavbě dosud nezapsané v katastru nemovitostí stojící na pozemku p. [číslo] to za peněžní náhradu 10 000 Kč; tuto peněžní náhradu žalobkyně již žalovanému zaplatila (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 7. 2012 č. j. 21 E 342/2012-59). Žalovaný znemožnil žalobkyni nerušený výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu chůze a jízdy přes služebné pozemky k pozemku panujícímu tím, že v celé šíři služebných pozemků umístil stavbu fóliovníku, ve kterém má zřízenou dílnu s různými pracovními nástroji a stroji a sklad materiálu.

3. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že zápůrčí (negatorní) žaloba (§ 1042 o. z., § 1259 o. z.) je zcela důvodná. Žalobkyni se podařilo prokázat, že je osobou oprávněnou z věcného břemene chůze a jízdy přes služebné pozemky ve vlastnictví žalovaného ve prospěch panujícího pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaný vybudováním fóliovníku na služebných pozemcích neprávem zasáhl do práva žalobkyně odpovídajícího věcnému břemenu chůze a jízdy, a jakožto rušitele jej stíhá povinnost žalobkyni a každému dalšímu vlastníkovi panujícího pozemku umožnit hladký výkon uvedeného práva. Obrana žalovaného, že předmětná rozestavěná stavba situovaná na pozemku [parcelní číslo] není samostatnou věcí v právním smyslu a že věcné břemeno tu nevzniklo, protože nebylo zapsáno do katastru nemovitostí, byla dle úsudku soudu prvního stupně lichá. Soud prvního stupně v tomto směru své závěry zevrubně rozvedl.

4. Proti rozsudku se odvolal žalovaný, přičemž brojil proti výroku ve věci samé a na něm závislému nákladovému výroku ad II. Soudu prvního stupně vytýkal, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Opětovně se snažil zviklat aktivní věcnou legitimaci žalobkyně ve sporu s námitkou, že žalobkyně není vlastnicí panujícího pozemku [parcelní číslo] z důvodu absolutní neplatnosti nabývacího titulu, tj. darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970; důvody absolutní neplatnosti nabývacího titulu ve svém odvolání podrobně rozvedl. Pokračoval, že věcné břemeno nevzniklo, protože tu absentuje nutný vklad do katastru nemovitostí (§ 151o odst. 1, věta třetí, obč. zák.). Měl za to, že vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí je nutný pro všechny způsoby vzniku věcného břemene, rozhodnutí příslušného státního orgánu nevyjímaje. Namítal, že stavba nedokončeného domu bez č. p./č. e. (dříve [adresa]) na pozemku [parcelní číslo] nebyla povolena a jako taková není hodna právní ochrany; ze strany žalobkyně se tak jedná o zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z. Není-li žalobkyně vlastnicí pozemku p. [číslo] nemohla rozestavěná stavba bez č. p./č. e. splynout s tímto pozemkem jako jeho součást ve smyslu ustanovení § 3058 odst. 1 o. z. Žalovaný poznamenal, že předmětný fóliovník, který dle tvrzení žalobkyně jí brání v hladkém výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy, stojí pouze na jednom ze služebných pozemků, což znamená, že žalobě nelze vyhovět ve vztahu ke dvěma zbývajícím služebným pozemkům. Žalovaný v neposlední řadě namítl, že soud prvního stupně nesprávně vztáhl povinnost žalovaného umožnit výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy nejen na žalobkyni, ale i na neurčitý okruh budoucích oprávněných osob. Žádal, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žaloba bude zcela zamítnuta.

5. Žalobkyně se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení.

6. Odvolací soud poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně se stala vlastnicí pozemku [parcelní číslo] na základě platné darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970, která byla sepsána formou notářského zápisu u Státního notářství v [obec] pod sp. zn. NZ 308/70 – NZ 257/70 a registrována dne 5. 6. 1970 pod R I. 306/70. Uvedenou smlouvu uzavřel otec žalovaného [jméno] [příjmení] jako dárce a žalobkyně jako obdarovaná. Platností této darovací smlouvy a jejími obligačními a věcně právními účinky se soudy nesčetněkrát zabývaly jako nezbytnou prejudiciální otázkou v jiných soudních sporech mezi účastníky. K závěru o platnosti uvedené darovací smlouvy dospěl odvolací soud již v rozsudku ve sporu mezi žalobkyní a žalovaným o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vedeného pod sp. zn. 18 Co 8/98. Stejný závěr byl pak přijat v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2016 č. j. 10 C 230/2013-376 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 26 Co 307/2016-408 ve sporu účastníků o určení vlastnického práva otci žalovaného [jméno] [příjmení] k pozemkům [parcelní číslo] ke dni úmrtí zůstavitele. Se shodným výsledkem byla vyřešena nastíněná předběžná otázka v řízení, v němž se žalobkyně domáhala na žalovaném vyklizení uvedeného pozemku a na něm stojící rozestavěné stavby (viz rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 2019 č. j. 15 C 243/2018-106, ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 17 Co 129/2019-156). Otázkou platnosti darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970 se soud prvního stupně zaobíral i ve svém pravomocném rozsudku ve věci sp. zn. 6 C 104/2006 o určení vlastnictví. Lze sice připustit, že výrok je esenciální částí rozsudku a že pouze on je závazný pro účastníky řízení a státní orgány (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.), nabývá právní moci a je vykonatelný, což ovšem v žádném případě neznamená, že odůvodnění rozsudku by bylo zcela bez jakýchkoliv účinků. Bez kladného vyřešení prejudiciální otázky o platnosti darovací smlouvy mezi žalobkyní a otcem žalovaného ze dne 4. 6. 1970 by totiž soudy nemohly přijmout závěr o vlastnictví žalobkyně k pozemku [parcelní číslo]. Zbývá dodat, že žalobkyně nabyla vlastnictví k rozestavěné stavbě stojící na posledně uvedeném pozemku na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2018 č. j. 10 E 4/2009-446 o udělení příklepu, potvrzeného usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2018 č. j. 20 Co 124/2018.

8. Nemohla obstát ani další odvolací námitka žalovaného, že právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy tu nemohlo vzniknout pro absenci vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí podle § 151o odst. 1, věty třetí obč. zák. Sluší se poznamenat, že podmínky vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy se ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. posuzují podle dosavadní právní úpravy, tedy podle § 151o odst. 1 obč. zák., neboť ke vzniku tohoto práva došlo před 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3872/2015).

9. K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí se podle předešlého právního stavu zapisovalo vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Zápisem se rozuměl vklad, záznam, poznámka nebo jejich výmaz. Uvedená práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisovala záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzovaly nebo osvědčovaly právní vztahy, do katastru. Záznamem se rozuměl úkon katastrálního úřadu, který neměl vliv na vznik, změnu nebo zánik práva (§ 1 odst. 1, § 7 odst. 1, § 14 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů; záznam neměl právotvorný (konstitutivní), ale toliko deklaratorní (evidenční) účinky (viz níže).

10. Záznam v katastru nemovitostí měl pouze deklaratorní (evidenční) účinky; zapisovala se jím do katastru práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla nezávisle na provedení záznamu, tj. nezávisle na činnosti katastrálního úřadu. Jejich existence nezávisela na tom, jestli byla zapsána do katastru či nikoliv. Záznam v žádném případě neměl právotvorné (konstitutivní) účinky. Na provedení záznamu se nevztahoval správní řád, který se vztahoval na řízení o povolení vkladu. Při provedení záznamu se nevydávalo žádné rozhodnutí; katastrální úřad byl pouze oprávněn zjistit, zda předložená listina je bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností. V případě, že listina vyhovovala těmto požadavkům, katastrální úřad záznam provedl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. 30 Cdo 2191/2005, nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1998 sp. zn. II ÚS 315/98).

11. Okamžikem vzniku věcného břemene tak je právní moc rozhodnutí příslušného orgánu (zde civilního soudu), popř. tam uvedený okamžik. Žalovaný nesprávně směšuje situaci, kdy osoba oprávněná z věcného břemene nabude právo odpovídající věcnému břemeni k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí přímo na základě rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci a kdy se tedy do katastru nemovitosti provádí pouhý záznam, který má toliko deklaratorní účinky, se situací diametrálně odlišnou, kdy věcné břemeno vzniká na základě smlouvy, kdy ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni dochází až na základě vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí, který má tedy naopak konstitutivní účinky.

12. Skutečnost, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, nepředložil katastrálnímu úřadu ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudek ve věci zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2009 č. j. 8 C 253/2008-130, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 20 Co 415/2009-155, nemůže jít k tíži žalobkyně.

13. Právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy přes služebné pozemky ve prospěch panujících nemovitostí vzniklo původním (originárním) způsobem na základě posledně označeného pravomocného rozsudku, jímž byl založen věcně právní vztah, kdy práva a povinnosti z tohoto vztahu vyplývající překračují okruh účastníků tohoto vztahu; věcné břemeno je tak spojené s vlastnictvím nemovitosti a přechází s vlastnictvím věci na nabyvatele. Není proto na újmu přesnosti, srozumitelnosti a určitosti, a tím i materiální vykonatelnosti napadeného rozsudku (§ 261a odst. 1 o. s. ř.), byla-li žalovanému uložena povinnost umožnit výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy nejen žalobkyni, ale i blíže neurčeným budoucím nositelům tohoto práva.

14. Dovolává-li se žalobkyně ochrany práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy před protiprávním jednáním žalovaného podáním zápůrčí žaloby podle § 1042 o. z. ve spojení s § 1259 o. z., nelze takové počínání kvalifikovat jako zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Námitka žalovaného, že rozestavěná stavba na pozemku [parcelní číslo] bez č. p./č. e. je„ černou stavbou“ a že tato stavba tudíž není hodna právní ochrany, značí veřejnoprávní pohled na souzenou věc, a nikoli pohled soukromoprávní. Podstatné je to, že žalobkyni se zdražil důkaz o jejím vlastnickém právu k této stavbě, resp. k pozemku, na němž stavba stojí (viz shora). O zjevném zneužití práva tu proto nelze uvažovat.

15. Stejně tak nemohla obstát procesní obrana žalovaného, že fóliovník znemožňující přístup žalované na pozemek p. [číslo] tím i ke stavbě na něm stojící se rozprostírá pouze na jednom ze služebných pozemků, byla lichá. Faktické znemožnění přístupu umístěním překážky byť i na jednom ze tří služebných pozemků činí bezpředmětným zatížení věcným břemenem i zbývajících dvou pozemků. Napadený rozsudek kromě toho pamatuje i na budoucí možné situace, kdy žalovaný se pokusí znemožnit žalobkyni přístup na pozemek [parcelní číslo] i jiným způsobem, než umístěním fóliovníku, jak to ostatně učinil i v době minulé.

16. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o splynutí vlastnických režimů pozemku p. [číslo] rozestavěné stavby na něm stojící. Panující nemovitostí může být i pozemek (viz § 1265 o. z. ). Patřil-li pozemek [parcelní číslo] ke dni účinnosti o. z., tj. 1. 1. 2014 do výlučného vlastnictví žalobkyně, zatímco rozestavěná stavba spojená se zemí pevným základem na něm stojící spadala do podílového spoluvlastnictví účastníků, nestala se tato stavba ke dni účinnosti o. z. součástí pozemku a byla samostatnou nemovitou věcí. Zásada, že stavba je součástí pozemku (superficies solo cedit) se uplatnila až sjednocením vlastnictví stavby a pozemku v okamžiku, když žalobkyně nabyla výlučné vlastnictví i ke stavbě na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2018 č. j. 10 E 4/2009-446, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 6. 2018 č. j. 21 Co 169/2018-455, o udělení příklepu (§ 3058 odst. 1 o. z.).

17. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se odvolání úspěšně ubránila, vzniklo jí samotné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jednalo se o náhradu cestovních výdajů při použití osobního automobilu z místa bydliště žalobkyně do sídla odvolacího soudu a zpět ve výši 1 480,80 Kč.