25 Co 250/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: Jméno žalobce , identifikační číslo IČO žalobce , sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva k nemovité věci o vzájemném návrhu na vyklizení nemovité věci k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. dubna 2025, č. j. 8 C 66/2020-243

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem: - určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, o výměře , hodnota, - vodní plocha (rybník), v katastrálním území , adresa, , zapsaného v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro , název, , Katastrální pracoviště , adresa, (bod I. výroku rozsudku okresního soudu); - zamítl vzájemnou žalobu o uložení povinnosti žalobci vyklidit pozemek uvedený ve výroku I. (bod II.); - žalované uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení včetně nákladů řízení o vzájemné žalobě k rukám advokáta , Jméno advokáta A, částku , částka, , a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (bod III.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud shrnul obsah procesních podání účastníků, uvedl svá skutková zjištění spolu s důkazy, z nichž je čerpal, a vysvětlil závěr o existenci žalobcova naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Prvotně řešil zpochybňovanou aktivní legitimaci žalobce. Odkázal přitom na řízení vedené u něj pod sp. zn. , spisová značka, . Uzavřel, že žalobce je právním nástupcem , název, , místní organizace v , název, . To dovodil z řady provedených listinných důkazů. Za situace, kdy žalovaná nenabídla soudu ohledně této své obrany nic nového, bylo případné učinit kladný závěr o právním nástupnictví, a tedy o aktivní legitimaci žalobce ve věci (v této souvislosti okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. , spisová značka, ). Kupní smlouvu ze dne , datum, uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce jako kupujícím a , jméno FO, (dále také jen „, jméno FO, “) jako kupujícím prvostupňový soud posuzoval dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“ (podle ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1 1. 2024 – dále jen „o. z.“). K žalovanou tvrzené neplatnosti kupní smlouvy pro nedostatek vážnosti svobody vůle prodávajícího nebylo podle okresního soudu možno přehlédnout listinu ze dne , datum, , která byla reakcí na výzvu ze dne , datum, . Tou se právní předchůdce žalobce obracel na všechny vlastníky pozemků dotčených stavbou rybníků , adresa, s, Anonymizováno, dotazem, zda pozemky prodají. Text uvedené výzvy není nijak extrémně formální, agresivní či nátlakový. Že by tak výzvu vnímal , jméno FO, z jeho reakce ze dne , datum, neplyne. , jméno FO, měl návrh smlouvy před jejím samotným uzavřením 3 roky, což o jakémkoli nátlaku také nesvědčí. Proto uvedená obrana žalované nebyla akceptována. Totéž lze podle okresního soudu vztáhnout i na žalovanou tvrzenou námitku tísně. S tou samotnou zákon žádný právní účinek nespojuje. Pouze při současné existenci nápadně nevýhodných podmínek může být tíseň důvodem pro odstoupení od smlouvy (ust. § 49 obč. zák.). Žalovaná poukazovala i na politický charakter právního předchůdce žalobce. Podle okresního soudu fakticky právní předchůdce žalobce představoval seskupení lidí, spojovaných určitým společným zájmem – rybářstvím (tzn. šlo hlavně o chov, péči o ryby a jejich výlov), nikoli politickými ambicemi. A pokud text listiny, kterou muselo takové zájmové seskupení v rámci své činnosti vyhotovovat, nějakou politickou proklamaci obsahovalo, je nutno na ni hledět jako na formální text, který se očekává; odpovídal tehdejší době, aniž by se z něj pro chod organizace dovozovalo cokoli dalšího.

3. Prvostupňový soud souhlasil se žalovanou, pokud šlo o absenci zákonné registrace kupní smlouvy ze dne , datum, státním notářstvím tak, jak vyplývala z ust. § 134 odst. 2 obč. zák. Krajský soud v , adresa, ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. , spisová značka, ve svém rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , vyjádřil názor o nemožnosti vydržení vlastnického práva k pozemku za situace, kdy právní titul – v daném případě kupní smlouva – nebyl registrován státním notářstvím, ač tomu tak být mělo. Současně ale krajský soud nevyloučil možnost nabytí vlastnického práva k pozemku cestou mimořádného vydržení. Tyto závěry se podle okresního soudu uplatní i v projednávané věci. Okresní soud citoval ust. § 1091 odst. 2, § 1095 a § 3066 o. z. Uvedl, že ze zákonné úpravy vyplývají dvě podmínky úspěšnosti mimořádného vydržení. První podmínku představuje uplynutí vydržecí doby 2 x 10 let s tím, že vydržecí doba neskončí dříve než , datum, . Do vydržecí doby se započte i doba držby předchůdce držitele. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, (ve věci vedené u havlíčkobrodského okresního soudu pod sp. zn. , spisová značka, ) konstatoval nutnost splnění obou výše uvedených podmínek s tím, že mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek nepoctivého úmyslu. Dle Nevyššího soudu ČR (dále také „dovolací soud“) jde o negativní vymezení dobré víry – je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Tedy podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, který se držby ujal v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno pak tíží toho, kdo vydržení popírá. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální – vlastník vyloučí mimořádně vydržení tehdy, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.

4. Podle okresního soudu nevyšlo najevo nic, co by mohlo soud vést k závěru o nepoctivém úmyslu právního předchůdce žalobce, vedeném snahou způsobit újmu. Jak také konstatoval dovolací soud, pro mimořádné vydržení není nezbytný průkaz právního důvodu chopení se držby. I kdyby tedy byla mezi účastníky uzavřena toliko neplatná smlouva, samotná absence platného právního titulu nepoctivý úmysl právního předchůdce žalobce nevytváří. Jen stěží lze usuzovat na úmyslné jednání právního předchůdce žalobce, motivované snahou způsobit právnímu předchůdci žalované újmu. Jednání mezi uvedenými subjekty probíhala v 60. letech minulého století. Právní předchůdce žalobce poskytl právnímu předchůdci žalované návrh kupní smlouvy, nechal ho zamýšlený postup dlouhou dobu zvažovat. Po podpisu kupní smlouvy byla řádné uhrazena kupní cena. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. , spisová značka, pak vyplývá, že zjistí-li držitel někdy později (myšleno v době po uchopení držby), že vlastníkem dané věci je někdo jiný, nemá to bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Žalobce za počátek držby označil den , datum, . Žádný nepoctivý úmysl k tomuto okamžiku nebyl žalobci prokázán. Právní předchůdce žalobce oslovil , jméno FO, , stejně jako další vlastníky pozemků připadajících v úvahu ke stavbě vodního díla v r. , datum, . Na to , jméno FO, reagoval kladně. Žalobce popsal, jaké činnosti v souvislosti s rybníky jeho právní předchůdce realizoval (chov ryb – tj. násada, kontrola chovu, výlovy, údržba samotných rybníků a okolí). Současně poukázal na to, že po celou dobu držel žalobou dotčený pozemek on i jeho právní předchůdce nepřetržitě a nerušeně a nikdo jeho vlastnictví nesporoval. První upozornění žalované žalobce prokazatelně obdržel až dne , datum, . Doba držby přesáhla v nerušené podobě 50 let. A výhrady k žalobci coby nástupci původního držitele pozemku se objevily teprve v r. 2019, když jej kontaktoval svědek , adresa, . Návrh na další důkazy okresní soud pro nadbytečnost zamítl. Vzájemná žaloba na vyklizení pozemku byla z pochopitelných důvodů zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl prvostupňový soud podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“). Vycházel ze žalobcova procesního úspěchu v obou řízeních, k tomu podal výpočet výše této náhrady.

5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalovaná. Rozhodnutí okresního soudu je podle ní nedostatečně odůvodněné, neodpovídá ust. § 157 odst. 2 OSŘ; to činí rozsudek nepřezkoumatelným, zároveň je založený na nesprávných skutkových zjištěních soudu. Žalovaná opřela svoji procesní obranu o tvrzení a argumentaci, že právní předchůdce žalobce – , právnická osoba, , místní organizace v , adresa, (dále jen „, právnická osoba, “) se chopil držby v nepoctivém úmyslu tím, že vystavěl na pozemku rybník, aniž by bral jakékoliv ohledy na to, zda , jméno FO, s výstavbou rybníku, dotýkajícího se jeho pozemku, souhlasil, či nikoliv. V okamžiku, kdy ČRS poprvé , jméno FO, oslovil za účelem jednání o koupi pozemku, byl již rybník téměř dokončen a , jméno FO, tak neměl žádnou možnost ovlivnit způsob dalšího využití pozemku. Rovněž fakticky s ohledem na poměry totalitního režimu neměl možnost prodej pozemku výslovně odmítnout. , právnická osoba, tedy jednal způsobem, který byl naprosto lhostejný k tomu, zda tímto jednáním může být , jméno FO, způsobena újma. , právnická osoba, se tak chopil držby pozemku přinejmenším v nepřímém úmyslu přivodit , jméno FO, újmu. S touto argumentací žalované se však okresní soud vůbec nevypořádal, popř. se s ní vypořádal zcela nedostatečně. Podle odvolatelky okresní soud uvádí, že žalobce za počátek držby pozemku označil den , datum, . Tato okolnost však byla mezi účastníky sporná, žalovaná tvrdila, že okamžik chopení se držby nastal již v r. , datum, , kdy začala výstavba rybníku, jímž byl pozemek dotčen (a to včetně terénních úprav). Nelze přitom přehlédnout, že důkazní břemeno stran okamžiku chopení se držby tíží žalobce. Jestliže žalobce není schopen tento okamžik prokázat, pak by soud měl žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Okresní soud dále uváděl, že , právnická osoba, po podpisu kupní smlouvy řádně uhradil kupní cenu. Tento závěr je však podle žalované zjevně v rozporu s obsahem spisu, neboť , právnická osoba, uhradil kupní cenu s významným prodlením. Žalovaná tvrdila, že se , právnická osoba, chopil držby vybudováním rybníku (počínaje r. , datum, ) zcela lhostejně k tomu, zda tím způsobí , jméno FO, jakožto vlastníkovi pozemku újmu, či nikoliv. Při výstavbě rybníku se , právnická osoba, o , jméno FO, a jeho práva vůbec nezajímal, oslovil jej až 2 roky po zahájení výstavby hráze. Okresní soud podle odvolatelky reaguje na tvrzení a argumentaci, která v řízení vůbec nezazněla. Celkově se jeví, že soud zjišťoval zcela odlišný skutkový stav, než jaký byl v řízení žalovanou tvrzen a prokázán. Nepoctivý úmysl může být i nepřímý – nemusí zde existovat konkrétní motiv či cíl , jméno FO, újmu způsobit; postačí lhostejnost k tomu, zda , jméno FO, újma vznikne nebo ne. Okresní soud se tedy zjevně zabýval pouze úmyslem přímým, čímž zcela pominul jak tvrzení žalované, tak okolnosti významné pro rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku není možné dovodit, zda a jakým způsobem bylo přihlédnuto k okolnosti, že k předmětnému jednání docházelo v době vlády totalitního režimu, natož zda soud v kontextu doby vykládal pojem „nepoctivý úmysl“ ve smyslu judikatury. Z dokazování vyplynulo, že , jméno FO, byl odpůrcem totalitního režimu, tehdejší období nesvobody mu znemožnilo věnovat se předchozímu podnikání (řeznictví, mlékařství), jehož součástí bylo využití pozemku, který byl v majetku rodiny od r. , datum, a používal se po tu dobu výhradně jako zemědělská plocha. Výstavba rybníku byla zahájena bez jeho vědomí a souhlasu (byl pouze „holým“ vlastníkem, pozemek byl ve správě , název, /dále jen „, název, “/, kde byl , jméno FO, proti své vůli). ČRS jednal vůči , jméno FO, a ostatním vlastníkům pozemků pod rybníkem , adresa, se zjevnou bezohledností. Okresní soud dospěl k závěru, že , právnická osoba, představoval seskupení lidí spojovaných určitým společným zájmem, nikoliv politickými ambicemi. Není však ani zdaleka zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl, zvlášť když se tento závěr zásadním způsobem příčí obsahu spisu. V rámci dokazování byly např. čteny listiny, z nichž vyplývá, že rybářské kroužky existovaly původně i mimo , právnická osoba, a byly působením politické moci likvidovány, rybáři neměli možnost volby, zda být členy , právnická osoba, či nikoliv. Okresním soudem citovaná „seskupení lidí se společným zájmem“ tedy v určitou dobu existovala, ale mimo , právnická osoba, . Žalovaná shrnula, že okresní soud nijak nepřihlédl k okolnostem totalitního režimu a v kontextu tohoto režimu nevyhodnotil pojem „nepoctivý úmysl“. Navrhla prvostupňový rozsudek zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení, popř. jej navrhla změnit tak, že se žaloba žalobce zamítá, vzájemné žalobě žalované se vyhovuje a žalované se přizná náhrada nákladů řízení.

6. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalované s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a navrhl jej potvrdit. Žalovaná podle něj pouze opakuje argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku řádně vypořádal. Soud prvního stupně dokonce dílčím způsobem přisvědčil žalované, když uvedl, že řádné vydržení vlastnického práva v daném konkrétním případě není možné. Podle žalobce není pravdou, že by se soud prvního stupně nevypořádal se všemi skutečnostmi a nepřihlédl též k tvrzením a důkazům předkládanými žalovanou. Žalovaná ve svém odvolání zejména namítá, že se soud prvního stupně ve vztahu k projednávané věci nedostatečně zabýval pojmem nepoctivého úmyslu, který by měl být dle jejího názoru vystaven na skutečnosti, že budování rybníka bylo zahájeno ještě před tím, než došlo k oslovení předchozího vlastníka , jméno FO, . K tomuto žalobce uvedl, že není pravdou, že by tuto skutečnost soud prvního stupně nevzal v potaz. Nepoctivý úmysl žalobce, resp. jeho právního předchůdce prokázán nebyl, ba dokonce byl prokázán opak. Pokud docházelo k budování rybníka i před r. , datum, , kdy byl osloven , jméno FO, , pak se jednalo o nemovitosti sousedící s předmětnou nemovitostí, bez vztahu k nemovitosti, o určení jejíhož vlastnického práva ve sporu jde. Právní předchůdce žalobce , jméno FO, o prodej nemovitosti zdvořile požádal, a to v dostatečném předstihu před vydáním stavebního povolení k výstavbě rybníků , adresa, , jméno FO, . , jméno FO, o prodeji nemovitosti učinil rozhodnutí ze své svobodné a vážné vůle, prosté omylu. Právní předchůdce žalobce za předmětnou nemovitost řádně uhradil kupní cenu. Žalovaná měla dále za to, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s okolnostmi totalitního režimu. Podle žalobce nic nenasvědčuje tomu, že by v projednávané věci existovaly jakékoli okolnosti totalitního režimu, k nimž by mělo být přihlíženo a které by měly potenciál zvrátit odvoláním napadané rozhodnutí soudu prvního stupně. Koneckonců dovedeno ad absurdum, pak by se stejným tvrzením musely být anulovány veškeré právní úkony učiněné před r. , datum, . Žalobce zdůraznil, že podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, který se držby ujal v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Újma ani nemohla být nikdy způsobena, neboť cena pozemku byla určena třetí osobou, byla řádně nabídnuta, akceptována a uhrazena. Jednalo se o cenu obvyklou, tedy řádný ekvivalent pozemku. Nejednalo se tak o jakoukoliv formu vyvlastnění, odkupu za sníženou cenu apod. V řízení před soudem prvního stupně pak podle žalobce nedošlo k prokázání nepoctivého úmyslu držitele – právního předchůdce žalobce. Není pravdou, že by nedošlo k prokázání okamžiku chopení se držby – nejpozději se tomu tak stalo ke dni , datum, . Pokud by bylo uvažováno datum dřívější – míněno mezidobí mezi oslovením , jméno FO, a faktickým podpisem kupní smlouvy, pak by toto na výsledku sporu ničeho nezměnilo.

7. V replice k žalobcovu vyjádření žalovaná uvedla, že vyjádření žalobce je založeno na čistě účelové argumentaci a záměrné dezinterpretaci výsledků dokazování. Pokud žalobce uvádí, že budování rybníka před r. , datum, se netýkalo předmětného pozemku, pak je toto tvrzení zjevně nepravdivé. Již v r. , datum, ČRS jednoznačně nechal zpracovat geometrický plán, dle něhož bylo zřejmé, že do pozemku ČRS zasáhne či spíše již fakticky zasáhlo. , adresa, si lze představit, že by při pracích bagrem v r. 1962 nebylo zasaženo rovněž do pozemku či že by pozemek pro provádění zemních prací nebyl použit. Tvrzení žalobce o tom, že , jméno FO, obdržel žádost o koupi pozemku v předstihu před vydáním povolení pro stavbu rybníků, je extrémně zavádějící. , adresa, byly v době vydání povolení již dávno hotové, zavodněné a probíhal tam výlov ryb. V době, kdy , právnická osoba, , jméno FO, oslovil, byl již rybník z větší části hotový a pozemek pozbyl svoji původní funkci. Navíc, , jméno FO, ani nebyl účastníkem stavebního/povolovacího řízení a nemohl se k věci nijak vyjádřit. Účastníky řízení bylo mimo jiné JZD, které však nebylo vlastníkem, ale toliko detentorem. Žalobce dále uvádí, že závěr soudu I. stupně o tom, že ČRS neměl žádnou politickou roli, koresponduje s výslechy svědků. Takové zjištění však objektivně z výslechu svědků vyplynout nemohlo. Naopak z listinných důkazů vyplývá, že , právnická osoba, ke stavbě rybníku , adresa, přistoupil na základě státního pověření – pověření „vládním usnesením” (viz žádost o povolení provedení obnovy dvou rybníků ze dne , datum, ). , právnická osoba, se dle tehdy účinné právní úpravy podílel na tvorbě státní politiky a samotných právních předpisů. Žalované není srozumitelný argument žalobce, že by mělo dojít k anulaci všech právních úkonů učiněných před r. , datum, – okresní soud přeci dovodil, že v nadepsané věci žádná, nyní účinná smlouva uzavřena nebyla. Předmětem posouzení zůstává otázka mimořádného vydržení, nikoliv platnost jakýchkoli právních úkonů. Žalobce se zjevně pouze účelově pokouší odvést pozornost soudu k irelevantním otázkám. Žalobce dále uvádí, že újma nemohla být , jméno FO, způsobena, protože mu byla vyplacena úředně stanovená cena pozemku. Vzniklou újmu ale nelze redukovat toliko na zaplacení/nezaplacení kupní ceny. Celou situaci je však nutno vnímat v kontextu doby a celkové situace J. , jméno FO, . V té souvislosti žalovaná citovala části její účastnické výpovědi a svědecké výpovědi vnuka , jméno FO, , z nichž vyplývá, že , jméno FO, byl živnostník. Veškerý jeho majetek zabral československý stát. Učinil tak proti jeho vůli. Zda se tak stalo za náhradu či nikoli, již není toliko podstatné, neboť existence náhrady ještě sama o sobě neprokazuje, že by převod vlastnického práva byl oprávněný (viz např. § 6 odst. 1 písm. k/ zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů). Navíc , právnická osoba, zaplatil , jméno FO, cenu o 25% nižší, než kolik by měla činit cena při vyvlastnění (nuceném převodu vlastnického práva). Žalovaná zopakovala pochybnosti o závěru prvostupňového soudu stran počátku žalobcovy držby pozemku. Zásadní pak pro posouzení věci je dle úsudku žalované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , týkající se mimořádného vydržení. V kontextu daného rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že žalobce užíval pozemek k újmě , jméno FO, . ČRS si byl vědom, že v místě, kde vybuduje rybníky, není vlastníkem žádného pozemku. Pokud , právnická osoba, započal tyto pozemky užívat, činil tak vědomě k újmě , jméno FO, a ostatních okolních vlastníků a nemohl tak vlastnické právo mimořádně vydržet. Vědomost , právnická osoba, o tom, že rybníky budou vybudovány na cizích pozemcích k újmě jejich vlastníků, a lhostejnost , právnická osoba, k tomu, jak negativně budou vlastníci těchto pozemků dotčeni, je třeba hodnotit zvlášť přísně a v kontextu doby. , jméno FO, pak nelze vyčítat, že se nebránil. Pokud by měl brojit proti záboru pozemku ze strany ČRS (jak to de facto navrhuje žalobce), vystoupil by tím , jméno FO, „proti režimu“ a ohrozil by tím zdraví a bezpečí sebe a vlastní rodiny.

8. U veřejného odvolacího jednání procesní strany setrvaly na svých stanoviscích, prezentovaných v jejich písemných podáních, učiněných ve fázi odvolacího řízení.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu, přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), při jednání (ust. § 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

10. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalované jej pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

11. Žalovaná v odvolání prvostupňovému rozsudku vytýká nepřezkoumatelnost, vadné skutkové závěry v důsledku chybného hodnocení důkazů a nesprávnost závěrů o naplnění předpokladů mimořádného vydržení pozemku žalobcem.

12. Odvolací soud se předně zabýval procesní námitkou žalované, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný. K tomu odvolací soud uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky účastníků či odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí; měřítkem je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít ve svém odvolání odvolací důvody. I pokud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje v úplnosti všem požadavkům kladeným procesním předpisem (ust. § 157 odst. 2 OSŘ) na jeho odůvodnění, není takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). V posuzované věci odůvodnění rozsudku okresního soudu vytvářelo více než dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná mohla v odvolání uplatnit odvolací důvody, vznést řadu odvolacích námitek a obsáhlou odvolací argumentaci, a již proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud připomíná, že z procesního předpisu nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 68, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016). Podstatné je, že okresní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a přiměřeně se vypořádal s argumentací účastníků řízení. Rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý, jednotlivě vznesený argument. Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání námitek účastníků, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných. Rozhodně není možné se každým rozsáhlým podáním zabývat tak, že by soud reagoval na vše, co je v něm uvedeno (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 18314). Odvolací soud proto neshledal důvod pro zrušení rozsudku okresního soudu podle ust. § 219a odst. 1 písm. b/ OSŘ a pro vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení podle ust. § 221 odst. 1 písm. a/ OSŘ.

13. Žalovaná v odvolání proti rozsudku okresního soudu brojí i proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem, pokládá jej za nesprávné a předkládá hodnocení vlastní. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

14. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce – soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může proto být považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných, než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

15. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud své úvahy založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. Žalovaná proti skutkovým závěrům okresního soudu v podstatě staví vlastní skutkovou verzi, opírající se o jí samotnou provedené hodnocení důkazů. Sama přitom při hodnocení důkazů vychází pouze z některých z nich, popř. z částí těchto důkazů; vůbec pak nebere v úvahu vzájemnou souvislost mezi jednotlivými provedenými důkazy.

16. K hmotně právnímu posouzení věci odvolací soud uvádí, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. , spisová značka, byl řešen obdobný případ jako v nyní posuzované věci. Žalobce v něm uplatnil právo na určení vlastnického práva k jinému pozemku vůči odlišné straně žalované, skutkový a právní rámec obou věcí je však velmi podobný. V onom řízení prvostupňový soud rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , žalobě nevyhověl; dospěl k závěru o existenci nepoctivého úmyslu žalobce, neboť ten si musel být vědom, že práva spjatá s držbou věci, která dlouhodobě vykonává, mu nenáleží. Vysvětlil, že „institut mimořádného vydržení sice prokázání právního titulu nevyžaduje, nicméně jej nelze aplikovat v situaci, kdy vyjde najevo, že právní titul nikdy neexistoval.“ Vyšel z toho, že žalobce v r. , datum, nechal vyhotovit geometrický plán a zcela nepochybně tak měl vědomost, že projekt „obnova rybníků , adresa, “ zahrnuje pozemky, které mu vlastnicky nepatří. Ze skutečnosti, že žalobce měl ve svém držení jednotlivé kupní smlouvy (k pozemkům zahrnutým do projektu), dovodil, že lze důvodně předpokládat, že po celou dobu věděl, že s manžely , jméno FO, (právními předchůdci žalovaného v onom řízení) se mu kupní smlouvu uzavřít nepodařilo. Pochybnosti o tom, zda žalobce užívá jen to, k čemu má vlastnické právo, tak musely podle soudu prvního stupně u žalobce objektivně trvat po celou dobu, neboť musel vědět, že rybník , adresa, zahrnuje i předmětné pozemky, které vlastnili manželé , jméno FO, .

17. Krajský soud v , adresa, rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, shora uvedené rozhodnutí okresního soudu změnil a žalobě vyhověl. Uvedl mj., že o. z. zakotvil právní institut mimořádného vydržení, který má sloužit ke stabilizaci vlastnických vztahů a zamezit zpochybňování dlouhodobých držeb nemovitostí trvajících i desítky let. Vydržecí doba u mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovitostem je dvakrát delší než u řádného vydržení, tj. 20 let. Do této vydržecí doby se započítá také poctivá držba právního předchůdce držitele. Vydržecí doba podle ust. § 3066 o. z. však neskončí dříve, než pět let od nabytí účinnosti o. z.; to znamená, že vydržecí doba doběhne nejdříve ke dni , datum, . Do doby mimořádného vydržení se započte též doba, po kterou měl držitel, popř. jeho právní předchůdce věc v nepřetržité držbě. V průběhu celé vydržecí doby nesmí dojít k uzurpaci držby (ust. § 1093 o. z.) ani podle předchozí právní úpravy. … K nedokončenému převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům však došlo až na základě non perfektní kupní smlouvy ze dne , datum, . Žalobce přinejmenším až do , datum, vykonával obsah vlastnického práva k předmětným nemovitostem bez toho, že by se jej žalovaný či jeho právní předchůdci snažili z držby přímo vypudit či jeho domnělé vlastnické právo relevantním způsobem zpochybňovali. Nabízí se sice protiargument, že bdělost právních předchůdců žalovaného hájit vlastní majetek byla oslabena v důsledku tehdejšího politického řízení, nicméně žalobce i v té době nevyvíjel politickou činnost, jednalo se o politickou dobrovolnou organizaci ve smyslu ust. § 1 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, a později ve smyslu ust. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 a 3 zákona č. 83/1991 Sb., o sdružování občanů. Co je však důležité, právním předchůdcům žalovaného se po pádu minulého režimu na sklonku r. 1989 otevřela reálná možnost brát se o ochranu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, což však nečinili, žalovaného nevyjímaje. Právní předchůdci žalovaného i sám žalovaný svou několik desetiletí trvající pasivitou utvrzovali žalobce v tom, že žalobce je legitimním vlastníkem předmětných nemovitostí. Pakliže zde nenastala doručující podmínka mimořádného vydržení předmětných nemovitostí žalobcem podle ust. § 1095 o. z., byla určovací žaloba podána po právu.

18. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , v této věci odmítl dovolání; v odůvodnění pak uvedl, že …úvahy odvolacího soudu jsou řádně odůvodněné a souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V žádném případě je nelze považovat za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud dostál požadavkům ustálené praxe dovolacího soudu, jestliže shledal naplnění předpokladů mimořádného vydržení v situaci, kdy ve zjištěném skutkovém stavu nespatřoval nic, co by poukazovalo na nepoctivý úmysl žalobce, resp. co by mu umožnilo vyslovit závěr o úmyslném jednání žalobce motivovaném snahou způsobit újmu. …lze navíc jen stěží usuzovat na úmyslné jednání žalobce motivované snahou způsobit právním předchůdcům žalovaného újmu už jen proto, že jednání o prodeji předmětných pozemků mezi nimi zjevně probíhala již v 60. letech 20. století, načež žalobce právním předchůdcům žalovaného uhradil kupní cenu a doba nerušené držby přesáhla padesát let.

19. Ústavní soud usnesením ze dne , datum, , sp. zn. , číslo, , v této věci odmítl ústavní stížnost a uvedl, že neexistence právního titulu ani vědomost o jeho neexistenci nejsou překážkou mimořádného vydržení. Stejně jako krajský soud také neshledal nepoctivý úmysl žalobce, resp. vyloučil, že by bylo jednání žalobce motivované snahou způsobit právním předchůdcům žalovaného újmu. Mezi právními předchůdci žalobce i stěžovatele totiž zjevně již na počátku držby v 60. letech 20. století probíhala jednání o prodeji předmětných pozemků, načež žalobce právním předchůdcům žalovaného uhradil kupní cenu. To nesvědčí o zjevně lstivém či podvodném jednání žalobce, a ani o nepoctivém úmyslu a vědomí, že je někomu působena újma. …ani stěžovatel neuvádí, že by se snad proti nakládání s jejich pozemkem v té době bránili, projevili nesouhlas vrácením kupní ceny apod.

20. Již prvostupňový soud správně ze shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu vycházel a přiléhavě na něj odkazoval. Postupoval podle ust. § 13 o. z., podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Legitimní očekávání zakotvené v daném ustanovení se může vztahovat jak k řešení konkrétní věci, tak k řešení případu toliko obdobného. Ohledně obdobného případu je třeba rozlišovat, zda se jedná o ustálenou rozhodovací praxi či ojedinělé rozhodnutí. Nyní projednávaná věc se s věcí vedenou u havlíčkobrodského okresního soudu pod sp. zn. , spisová značka, v podstatných znacích shoduje, je srovnatelná po stránce skutkové i právní, žalobce se domáhá na základě obdobných (a v určitých aspektech dokonce identických) skutkových okolností ochrany téhož práva. Odvolací soud neshledal žádné relevantní skutkové či právní odlišnosti, které by umožnily tuto věc rozhodnout jinak. I v dříve skončené věci začal právní předchůdce žalobce se stavebními pracemi (s budováním vodního díla) na pozemku či v jeho bezprostředním okolí před podpisem kupní smlouvy s vlastníkem pozemku (za situace, kdy detentorem pozemku bylo JZD). Z okamžiku zahájení stavební činnosti či předsmluvní komunikace s vlastníkem pozemku , jméno FO, nelze dovozovat nesprávnost závěrů prvostupňového soudu, týkajících se uchopení držby pozemku právním předchůdcem žalobce podpisem kupní smlouvy. I v nyní posuzované věci obstojí závěry formulované odvolacím soudem, Nejvyšším a Ústavním soudem v řízeních posledně uvedených (kupř. poukaz na přijetí kupní ceny právním předchůdcem žalované, neuplatnění práv ani v době, kdy skončila doba nesvobody). Žalovanou posléze zmiňované rozhodnutí dovolacího soudu pod sp. zn. , spisová značka, vychází z odlišných skutkových okolností a použití v něm formulovaných právních závěrů tak není v této věci přiléhavé.

21. Odvolací soud proto ze všech shora rozvedených důvodů rozsudek okresního soudu v jeho výrocích pod body I. až III. podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byl úspěšný žalobce, který se ubránil odvolání žalované a kterému tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Jednalo se o náklady za dva úkony právní služby po , částka, (za obě spojená řízení /tj. , částka, + , částka, x 2 – tj. , částka, / dle ust. § 7 bod 5., § 9 odst. 1 a 4, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ a ust. § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“); k tomu náleží 2 x dvě paušální náhrady hotových výdajů po , částka, – tj. 2 x , částka, (ust. § 13 odst. 1 a 4 AT), náhrada za promeškaný čas na cestě ze sídla advokáta žalobce k odvolacímu soudu a zpět v délce 6 započatých půlhodin po , částka, – tj. , částka, (ust. § 14 odst. 1, 3 AT), náhrada cestovních výdajů na trase , adresa, a zpět, tj. 2 x 62 km, spotřeba použitého vozidla 161 Wh/km při ceně elektřiny 7,70 Kč/kWh dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. – celkem , částka, (ust. § 13 odst. 1, 5 AT); to vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce plátcem (ust. § 14a AT, § 137 OSŘ). Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení v celkové výši , částka, pak byla žalované uložena s místem plnění k rukám zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 OSŘ) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ).