25 Co 28/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní Mgr. Miroslavy Lanžhotské a JUDr. Miluše Krejzlíkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení neexistence zástavního práva k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2025 č. j. 13 C 172/2024-188

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 29 379 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem určil, že zástavní právo k bytové jednotce č. Anonymizováno v domě č. p. Anonymizováno na stavebním pozemku p. č. st. Anonymizováno, ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 738/37643 na společných částech domu č. p. Anonymizováno situovaném na stavebním pozemku p. č. st. Anonymizováno Anonymizováno a ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 738/37643 na uvedeném pozemku, to vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území adresa a obci adresa na listu vlastnictví Anonymizováno, dle zástavní smlouvy k nemovitostem uzavřené dne 29. 7. 2013 v Praze mezi zástavním věřitelem právnická osoba., a zástavcem jméno FO, nar. 8. 11. 1942, bytem adresa, povolené Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm adresa, dne 13. 8. 2013 pod č. j. spisová značka, neexistuje (výrok I.). Ve spojitosti s výsledkem sporu uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 6 102 Kč, nahradit státu jím zálohované náklady (svědečné) v částce 3 086,50 Kč a doplatit za žalobkyni soudní poplatek ze žaloby v částce 1 000 Kč (výroky II. – IV.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná v postavení věřitelky a žalobkyně v pozici dlužnice uzavřely dne 29. 7. 2013 smlouvu nadepsanou jako smlouva o podnikatelském úvěru, a to ve výši 500 000 Kč. Splátky úvěru byly sjednány po 7 917 Kč měsíčně a měly být hrazeny ve 240 pravidelných měsíčních splátkách se smluvním úrokem 18,52 % ročně z dlužné jistiny. Poplatek za sjednání úvěru činil 14 000 Kč, poplatek za vyčíslení zůstatku úvěru 2 000 Kč a poplatek pro případ předčasného ukončení úvěru 50 % z úroku z úvěru. Kromě toho se žalobkyně zavázala pro případ prodlení se splácením úvěru hradit žalované smluvní úroky 0,2 % denně z dlužné částky (přibližně 73 % ročně), smluvní pokutu ve výši 1 800 Kč za první tři dny prodlení a následně ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, a to vedle úroku z prodlení. Pokud by došlo k zesplatnění úvěru z důvodů zmíněných ve smlouvě, mimo jiné přiznání exekuce, nedoložení pojištění zástavy, změně užívání či snížení hodnoty zástavy, zavázala se žalobkyně uhradit smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč a okamžitě splatit celou dosud nesplacenou jistinu úvěru, dosud neuhrazené úroky z úvěru, úroky z prodlení a smluvní pokuty. Pokud by se žalobkyně dostala do prodlení s plněním závazku, nejprve by byla povinna hradit smluvní úroky, poté úroky z prodlení, následně smluvní pokuty a až nakonec jistinu úvěru.

3. Nedílnou součást smlouvy o úvěru tvořila smlouva o zřízení zástavního práva smluvního ke shora specifikované bytové jednotce (zástavě). Zástavní právo sloužilo k zajištění všech pohledávek žalované vyplývajících z úvěrové smlouvy, včetně pohledávky na úhradu jistiny 500 000 Kč, úroků z úvěru ve výši 18,52 % ročně, úroků z prodlení ve výši 0,2 % denně z dlužné částky a rovněž smluvních pokut sjednaných ve smlouvě o úvěru, a to v tomto případě do celkové výše 1 500 000 Kč. Žalobkyně se zavázala pojistit zástavu minimálně na 2 000 000 Kč a vinkulovat pojistné plnění ve prospěch žalované. Žalobkyně rovněž nesměla zatěžovat zástavu dalším zástavním právem, převést ji na třetí osobu či ji přenechat do užívání třetí osobě bez předchozího písemného souhlasu žalované. Pro případ porušení těchto povinností byla sjednána smluvní pokuta 50 000 Kč za každé jednotlivé porušení.

4. V notářském zápisu sepsaném dne 29. 7. 2013 pod sp. zn. spisová značka tituly před jménem jméno FO, notářkou v adresa, dala žalobkyně svolení k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), jestliže řádně a včas nesplní svoji povinnost peněžitého plnění vůči žalované plynoucí pro ni ze smlouvy o úvěru z 29. 7. 2013.

5. Žalobkyni vzniklo ke dni 18. 7. 2013 živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona. K její žádosti ze dne 30. 5. 2014 Magistrát města adresa, Živnostenský úřad, rozhodnutím z 30. 5. 2014 č. j. spisová značka živnostenské oprávnění žalobkyně zrušil; rozhodnutí nabylo právní moci 30. 5. 2014.

6. Úvěr poskytnutý žalovanou fakticky nebyl určen pro žalobkyni, nýbrž pro její dlouhodobou kolegyni a známou jméno FO. Ta se totiž ocitla v tíživé finanční situaci a nutně potřebovala získat peníze na úhradu jiné půjčky. Byla to právě ona, kdo internetu nalezl kontakt na žalovanou a následně se s ní spojil. Když jí bylo sděleno, že k zajištění úvěru je zapotřebí, aby vlastnila byt či jinou nemovitost (což ona nesplňovala), obrátila se na žalobkyni s prosbou o pomoc spočívající v tom, že žalovaná uzavře smlouvu o úvěru na oko se žalobkyní a že úvěr bude zajištěn zástavním právem smluvním ke shora specifikovanému bytu ve vlastnictví žalobkyně, přičemž veškeré závazky plynoucí ze smlouvy o úvěru pro dlužnici bude namísto žalobkyně plnit jmenovaná jméno FO; tak se také stalo. Žalobkyně svolila i ke splnění podmínky vyžadované žalovanou, aby získala živnostenské oprávnění. Žalobkyně přitom v minulosti nikdy nepodnikala a podnikat nechtěla. Vyučila se jako prodavačka a v tomto oboru dlouhodobě působila až do odchodu do starobního důchodu. Neuměla pracovat s počítačem, neměla jej k dispozici, ani si nezřídila e-mailovou schránku.

7. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci v prvé řadě dovodil existenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.

8. Za klíčovou otázku pro rozhodnutí o věci samé považoval posouzení platnosti smlouvy o úvěru mezi účastníky ze dne 29. 7. 2013. Konstatoval, že smlouvy o podnikatelském úvěru upravovala v rozhodné době ustanovení § 490 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Smlouva o úvěru se dle komentářové literatury řadila mezi tzv. typové (absolutní) obchody, které se dle § 261 odst. 3 obch. zák. řídily právě obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků, jimiž nemuseli být nutně podnikatelé, kteří by byli při vzniku závazku v podnikatelském vztahu, ani podnikatelé obecně. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. současně platilo, že ve vztazích podle § 261 (jimiž byly i vztahy z úvěrové smlouvy) nebo vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle § 262 odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku (rozuměj zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Nepodnikající smluvní strana pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahu podle obč. zák.

9. Soud prvního stupně však uzavřel, že se tu na základě smlouvy o úvěru z 29. 7.2 013 nejednalo o úvěr podnikatelský, nýbrž spotřebitelský ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně splňovala definici spotřebitele coby fyzické osoby, které nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání dle § 3 písm. a) posléze citovaného zákona a žalovaná plně odpovídala zákonným kritériím věřitele jakožto osoby nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti dle § 3 písm. b) téhož zákona. Zdůraznil, že žalobkyně požádala o živnostenské oprávnění jen několik dnů před uzavřením smlouvy o úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva smluvního, aniž by doopravdy podnikat chtěla a uměla to. Podnikatelkou (osobu samostatně výdělečně činnou) se formálně stala jen a jen proto, aby své shora jmenované známé otevřela možnost k získání úvěru od žalované, který ona sama vůbec nepotřebovala. Žalovaná nadto s odbornou péčí neprověřila před uzavřením úvěrové smlouvy úvěryschopnost žalobkyně (viz § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.). V této souvislosti stojí za povšimnutí, že žalovaná nijak nereagovala na skutečnost, že žalobkyně ani jeden pouhý rok po vzniku živnostenského oprávnění požádala o jeho zrušení.

10. Soud prvního stupně proto dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z 29. 7. 2013 dle § 39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že zástavní právo je existenčně spojeno s hlavním závazkovým vztahem, existuje pouze tehdy, je-li dána existence nebo alespoň předpoklad existence hlavního závazkového vztahu (při zajištění budoucí nebo podmíněné pohledávky), a zánikem hlavního závazkového vztahu zásadně zaniká i zástavní právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2836/2020), nelze než dle úsudku soudu prvního stupně přijmout závěr o neexistenci zástavního práva.

11. Proti rozsudku se odvolala žalovaná, přičemž brojila vůči výroku o věci samé a na něm závislým nákladovým výrokům. Na napadený rozsudek pohlížena jako na nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Soud prvního stupně totiž pouze stručně konstatoval, že žalobkyně nebyla v době uzavření úvěrové smlouvy a smlouvy o zřízení zástavního práva smluvního podnikatelkou, aniž by dostatečně vysvětlil, z jakých skutkových zjištění vyšel a jaké právní normy v tomto směru aplikoval. Přednesla, že žalobkyně měla v rozhodnou dobu platné živnostenské oprávnění, identifikovala se svým IČO včetně místa podnikání a ve smlouvě výslovně prohlásila, že úvěr čerpá pro účely podnikání. Bez právního významu pak jsou skutečnosti, které nastaly až po uzavření úvěrové smlouvy, např. že žalobkyně své podnikání následně nerozvinula a po určité době ho ukončila. Text úvěrové smlouvy vyzněl jednoznačně a soudu prvního stupně nepříslušelo nahrazovat nebo doplňovat projevenou vůli účastníků. Uvedla, že žalobkyně smlouvu podepsala jako podnikatelka, výslovně zmínila podnikatelský účel úvěru, seznámila se s obsahem smluvní dokumentace, právní jednání bylo vyjádřeno jasně a bez rozporů. Vyšší věk žalobkyně v době založení úvěrové smlouvy a její předešlé profesní zkušenosti samy o sobě nevylučovaly její schopnost podnikat, ani schopnost právně jednat. Žalobkyně i přes vyšší věk mohla vykonávat jednoduché formy podnikání, přičemž výše poskytnutého úvěru nebyla vzhledem k deklarovanému podnikatelskému záměru nepřiměřená. Stran úvěryschopnosti žalobkyně v době uzavírání úvěrové smlouvy žalovaná namítala, že soud prvního stupně ji nevyzval k předložení relevantních důkazů, neprovedl potřebné dokazování a rozhodnutí o věci samé lze tudíž považovat za překvapivé. Namítala, že soud prvního stupně vyhodnotil jím provedené důkazy jednostranně ve prospěch žalobkyně, když nesprávně interpretoval výpověď svědkyně jméno FO a rovněž výpovědi svědků ohledně zřízení živnostenského oprávnění žalobkyně. Položila rovněž otázku, zda plná moc udělená advokátovi skutečně odráží svobodnou a pravou vůli žalobkyně, protože advokáta snad měla zajistit jméno FO, žalobkyně prý nehradí právní služby jí poskytované a o existenci žaloby se údajně dozvěděla až v průběhu řízení. Žádala, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Přednesla, že podnikatelskou činnost nikdy fakticky nevykonávala, živnostenské oprávnění bylo zřízeno účelově a formálně z podnětu žalované, úvěr byl sjednáván a čerpán ve prospěch třetí osoby, komunikace se žalovanou probíhala prostřednictvím této třetí osoby, splátky byly hrazeny z účtu této třetí osoby a žalovaná si byla všech těchto skutečností vědoma. Nelze proto vycházet z pouhého formálního označení smlouvy, neboť by šlo o popření zásady, že rozhodující je skutečný obsah právního jednání, nikoli jeho formální označení. Soud prvního stupně nijak nedoplňoval ani neměnil vůli žalobkyně projevenou v úvěrové smlouvě, ale zcela správně se zajímal o to, zda deklarovaný podnikatelský účel odpovídal skutečné vůli a reálnému průběhu vztahu a zda žalovaná věděla nebo musela vědět, že smluvní konstrukce neodpovídá realitě. Napadený rozsudek přezkoumatelný je, a to jak po stránce skutkové, tak právní. Soud prvního stupně detailně popsal provedené důkazy, vysvětlil, které z nich považuje za rozhodné, a jasně vyložil úvahy, které jej vedly k závěru o neexistenci zástavního práva. Nesouhlasila s odvolací námitkou žalované o nesplnění povinnosti podle § 118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně a o překvapivosti rozhodnutí. Nelze totiž nevidět, že soud prvního stupně založil napadený rozsudek na neexistenci skutečného podnikatelského vztahu a na vědomosti žalované o účelovosti celé konstrukce; otázka prověřování úvěryschopnosti žalobkyně měla pouze podpůrný charakter. Poukázala na článek uveřejněný dne 23. 1. 2026 na zpravodajském serveru Seznam.cz popisující nesolidní praktiky nebankovních věřitelů shodné se znaky jednání žalované. Česká národní banka vydala dne 11. 12. 2025 varování pro spotřebitele při poskytování zastřených spotřebitelských úvěrů a dne 7. 12. 2019 i.Rozhlas zveřejnil údaje o novém způsobu, jak nebankovní věřitelé nabízí nevýhodné půjčky pro tzv. „podnikatele“.

13. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

14. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodněné rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

16. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

17. Podle § 152obč. zák. ústavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.

18. Podle § 2 obch. zák. podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (1). Podnikatelem podle tohoto zákona je mj. osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění (2 písm. b).

19. Podle § 3 písm. a) a b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samotného výkonu svého povolání a věřitelem osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

20. Odvolací soud předně sdílí závěr soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení v souladu se shora citovaným ustanovením § 80 o. s. ř. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žalobu účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Je-li zástavní právo předmětem evidence ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí), je vyhovující výrok takového soudního rozhodnutí způsobilým podkladem pro provedení změny stavu zápisu v katastru nemovitostí.

21. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku se sluší podotknout, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 22 Cdo 943/2005 uvedl, že požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 1412/11 k otázce odůvodnění rozsudku obecných soudů vyložil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěr na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. V nálezu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 pak Ústavní soud uvedl, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně a logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Se zřetelem na posléze uvedené nepokládá odvolací soud napadený rozsudek za nepřezkoumatelný ve světle shora citovaného ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku přehledně, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (viz § 132 o. s. ř.) a proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

22. K odvolací námitce ohledně nedodržení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně nezbývá než uvést, že skutkový a právní závěr soudu prvního stupně o absenci prověření úvěryschopnosti žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy použil soud prvního stupně toliko podpůrně, přičemž rozhodnutí o věci samé, příznivé pro žalobkyni, tkví v závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy a v návaznosti na to neexistence zástavního práva smluvního v důsledku jeho akcesorické povahy.

23. Odvolací soud souhlasí se úvěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně při uzavírání sledované úvěrové smlouvy nejednala v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž jako spotřebitelka. Bylo prokázáno, že žalobkyně nikdy předtím nepodnikala a nepojala úmysl podnikat ani v souvislosti s uzavřením sledované úvěrové smlouvy. Formální status osoby samostatně výdělečně činné získala výhradně na popud žalované, která podmínila poskytnutí úvěru získáním živnostenského oprávnění žalobkyně se zjevným cílem výrazně oslabit její právní ochranu coby spotřebitelky. Žalobkyně pracovala celý svůj aktivní život v závislém (pracovním) poměru jako prodavačka, ve svém věku sedmdesáti let si neosvojila teoretické poznatky a praktické dovednosti potřebné pro podnikání, veškeré administrativní a další náležitosti nutné k obstarání živnostenského oprávnění za ni zajistila žalovaná, živnostenské oprávnění bylo k její žádosti zrušeno po uplynutí necelého roku, za dobu trvání živnostenského oprávnění nevyvíjela žádnou soustavnou činnost směřující k dosažení zisku, její příjmy z podnikání se rovnaly nule.

24. Žalobkyni bylo lze v rozhodné době považovat za osobu digitálně vyloučenou, tj. za osobu nemající přístup k internetu, počítačům či chytrým telefonům a stejně ji chyběla dovednost s nimi pracovat. Elektronická komunikace tudíž neprobíhala přímo mezi jí a žalovanou, nýbrž mezi třetí osobou, konktrétně jméno FO jakožto faktickou příjemkyní úvěru, a žalovanou.

25. Všem zainteresovaným osobám, tj. žalobkyni, žalované a jméno FO bylo od počátku naprosto jasné, že úvěr bude v plném rozsahu sloužit k uspokojení potřeb jméno FO, a nikoli žalobkyně. Žalobkyně vstoupila do této pro ni nešťastné hry jen proto, že na rozdíl od jmenované vlastnila zástavu způsobilou k zajištění úvěru, nic více. Úvěr postupně splácela výhradně jméno FO bez sebemenší spoluúčasti žalobkyně.

26. Úvěrovou smlouvu ze dne 29. 7. 2013 tak nelze kvalifikovat jinak jako smlouvu neplatnou pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák. Vzhledem k akcesorické povaze zástavního práva, jež vzniká jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a k jejímuž zániku (neexistenci) dochází , nebyla-li smlouva o pohledávce sjednána platně, postupoval soud prvního stupně správně, když žalobě na určení neexistence zástavního práva vyhověl. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

27. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se s úspěchem ubránila odvolání, vzniklo jí na úkor žalované právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jednalo se o odměnu jejího advokáta za poskytnutí placené právní služby za čtyři úkony (vyjádření k odvolání, dvě podání ve věci samé a účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě po 5 620 Kč, čtyři paušální náhrady jeho hotových výdajů po 450 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty 5 099 Kč, tj. celkem o 29 379 Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/, § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu). Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Dovolání lze podat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Okresnímu soudu v Hradci Králové; o dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuční návrh.