25 Co 280/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: právnická osoba , identifikační číslo IČO sídlem Sokolská adresa , 500 03 Hradec Králové – Nový Hradec Králové proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: právnická osoba ., identifikační číslo IČO sídlem adresa o zaplacení částky 10.218 Kč s příslušenstvím k odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2024, č. j. 12 C 84/2024-35, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. listopadu 2024, č. j. 12 C 84/2024-49,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10.218 Kč s 15 % úrokem z prodlení od , datum, 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu) a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi uložil společnou a nerozdílnou povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 1.700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud předestřel obsah žalobního žádání a skutkové a právní okolnosti k tomu se vážící, reprodukoval dále procesní podání všech osob účastných na tomto řízení (srov. body 1.-4. odůvodnění rozsudku). Za nesporné považoval, že žalovaný způsobil dne , datum, 2019 dopravní nehodu. Následkem nehody bylo zranění zaměstnankyně žalobkyně , jméno FO, , nar. , datum narození, . Žalovaný byl rozhodnutím Magistrátu města , adresa, ze dne , datum, 2020, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne , datum, 2020, uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k/ zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Zranění, které zaměstnankyně žalobkyně utrpěla, mělo za následek vznik její dočasné pracovní neschopnosti, trvající od , datum, do , datum, . Žalobkyně vyplatila své zaměstnankyni v souladu s ust. § 192 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“) náhradu platu ve výši 10.218 Kč, a to po dobu prvních 14 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti. Okresní soud dále citoval ust. § 609 větu prvou, § 610 odst. 1 větu prvou, § 619 odst. 1 a 2, § 620 odst. 1 a § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“). Za nedůvodnou měl námitku promlčení vznesenou žalovanou stranou. Promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalobkyně podle něj začala běžet až doručením rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení , adresa, ze dne , datum, 2022. Z tohoto rozhodnutí totiž žalobkyně měla poprvé možnost se dozvědět o tom, co je příčinou škody a kdo ji způsobil.

3. Vycházeje z ust. § 2910 věty první o. z. okresní soud uzavřel, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni. Zranění, které zaměstnankyně žalobkyně utrpěla, mělo za následek její dočasnou pracovní neschopnost. Žalobkyni vznikla podle ust. § 192 odst. 1 ZP povinnost zaměstnankyni v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti hradit plat podle pravidel uvedených v ust. §§ 192 až 194 ZP. Toto ustanovení navazuje na zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „ZoNP“), podle něhož náleží pojištěnci nemocenské vždy až od 15. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti. Náhrada platu při dočasné pracovní neschopnosti je zvláštním druhem náhrady ušlého příjmu zaměstnance a plní obdobnou funkci jako dávky z nemocenského pojištění – tedy finančně zabezpečit ekonomicky aktivní občany v období, kdy kvůli dočasné pracovní neschopnosti nemohou vykonávat práci a ztratí dočasně výdělek. Žalobkyni vznikla majetková újma – škoda, protože zaměstnankyni vyplatila náhradu platu za dobu, kdy pro ni zaměstnankyně žádnou práci nevykonávala; o konkrétní výši této částky nebylo mezi účastníky řízení sporu. Žalobkyni se pak nedostalo žádného protiplnění. Protiprávním jednáním žalovaného bylo zasaženo do absolutních práv žalobkyně, protože žalobkyně utrpěla újmu na vlastnickém právu k jejím finančním prostředkům určeným na platy. Pro vznik povinnosti vyplatit náhradu platu nemusely být splněny žádné další předpoklady, které by byly jinou příčinou vzniku škody. Výplata náhrady platu je následkem poškození zdraví zaměstnankyně, tedy následkem následku protiprávního jednání žalovaného, avšak protiprávní jednání žalovaného je příčinou jedinou a rozhodující. Jinými slovy – bez porušení zákonné povinnosti žalovaným by ke škodě na straně žalobkyně nedošlo (okresní soud k tomu příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 25 Cdo 1946/2000 a na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 312/05). Ust. § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících předpisů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „ZoPO“) podle okresního soudu vedlejšímu účastníkovi ukládá povinnost i ve vztahu k žalobkyni, protože je poškozenou podle o. z. Výrok o náhradě nákladů řízení opřel okresní soud o ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“) s poukazem na procesní úspěch žalobkyně ve sporu; k tomu připojil výpočet konkrétní výše této náhrady.

4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal vedlejší účastník na straně žalované. Vytýkal mu nesprávné právní posouzení věci. Vyjádřil přesvědčení, že žalobkyně v tomto řízení uplatňuje nárok, který jí dle českého právního řádu nenáleží. Žádné ustanovení zákona nezakládá zaměstnavateli regresní nárok na náhradu za náhradu mzdy či platu vůči tomu, kdo jeho zaměstnanci způsobil újmu na zdraví. Soud prvního stupně nárok posoudil jako právo na náhradu škody a přiznal ho podle ust. § 2910 věty prvé o. z. Opomněl přitom, že žalovaný do žádného absolutního práva žalobkyně nezasáhl. Právní posouzení věci soudem prvního stupně je tedy nesprávné a také rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v obdobné věci, vedeným pod sp. zn. 25 Cdo 535/2018 – tam soudy posuzovaly taktéž „regresní nárok“ zaměstnavatele vůči škůdci, který zranil jeho zaměstnance, pouze s tím rozdílem, že šlo o náhradu za odstupné namísto náhrady platu, což však nemá vliv na posouzení povahy tohoto regresního nároku. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že tento nárok zaměstnavateli nenáleží podle ust. § 2910 o. z., ani podle jiného ustanovení právního řádu. Nesprávný je také závěr soudu prvního stupně, že náhrada platu vyplacená poškozené představuje bez dalšího škodu v majetkové sféře žalobkyně. Pokud by k předmětné dopravní nehodě nedošlo, žalobkyně by za rozhodné období musela poškozené zaplatit plat, její mzdové výdaje by tak byly dokonce vyšší. Poškozená by v takovém případě samozřejmě nebyla v pracovní neschopnosti a mohla by pro žalobkyni vykonávat práci. Dovolací soud však ve věci pod sp. zn. , spisová značka, dovodil, že nemožnost zaměstnance vykonávat po určitou dobu práci nepředstavuje bez dalšího škodu v majetkové sféře jeho zaměstnavatele, pokud ten nebyl nucen vynaložit další mzdové náklady nad rámec běžného běhu věcí. Za neprávně posouzenou měl odvolatel také jím vznesenou námitku promlčení. Ta je založena na okolnosti, že žalobkyně poté, co v prosinci r. 2019 poškozené poskytla náhradu platu, pro ni , datum, 2020 vyplnila formulář , právnická osoba, s názvem „Výkaz o průměrném výdělku“. Soudu prvního stupně je nutno přisvědčit v tom, že na tomto formuláři nejsou uvedeny identifikační údaje žalovaného, nicméně se v něm výslovně píše, že slouží pro účely projednání náhrady za ztrátu na výdělku způsobenou poškozením zdraví. Žalobkyně tak nejpozději v lednu r. 2020 věděla, že poškozená byla v pracovní neschopnosti v důsledku újmy na zdraví, kterou jí způsobila třetí osoba. Jestliže je žalobkyně přesvědčena, že v takových případech jí náleží „regresní nárok“ za vyplacenou náhradu platu, jistě jako řádný hospodář zaevidovala pohledávku vůči neznámému škůdci, který poškozenou zranil, a jistě se poškozené dotázala, kdo jí pracovní neschopnost způsobil. Jinými slovy – žalobkyně musela být nejpozději v lednu r. 2020 subjektivně přesvědčena, že jí vznikl „regresní nárok“ vůči tomu, kdo poškozené způsobil újmu na zdraví, a nic jí nebránilo totožnost žalovaného zjistit. Pokud ji zjistila až z rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení , adresa, ze dne , datum, , stalo se tak v důsledku její nečinnosti. Liknavost žalobkyně přitom nelze omlouvat na úkor právní jistoty žalovaného, který způsobil nehodu dne , datum, a o náhradu škody, jež vnikla v prosinci r. 2019, byl zažalován až dne , datum, . Odvolatel proto navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta.

5. Žalobkyně se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jej potvrdit. Uvedla, že vyplacením náhrady platu došlo k újmě na vlastnickém právu k finančním prostředkům určeným na platy, kdy byla nucena vynaložit finanční prostředky na náhradu platu, avšak nedostalo se jí odpovídajícího protiplnění ve formě vykonané práce. Pokud vedlejší účastník na straně žalované odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. , spisová značka, , má žalobkyně za to, že vyplacení odstupného nelze posuzovat obdobně jako náhradu platu po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti. Pro vznik povinnosti vyplatit odstupné musely být splněny i další podmínky, neboť poškození zdraví muselo být důvodem skončení pracovního poměru pro pracovní úraz a zároveň zaměstnavatel nenašel pro poškozeného v oné věci jiné vhodné uplatnění. Naproti tomu výplata náhrady platu je přímým následkem poškození zdraví zaměstnankyně, tedy následkem následku protiprávního jednání žalovaného. Podle žalobkyně nelze souhlasit s tvrzením odvolatele, že její nárok je promlčen. Počátek promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobkyně nastal teprve až doručením listiny – Rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení , adresa, ze dne , datum, . Z tohoto rozhodnutí žalobkyně totiž poprvé měla možnost se dozvědět identifikační údaje osoby, po které lze regresní nárok vymáhat. Promlčecí lhůta tedy počala běžet až od května r. 2022, kdy žalobkyně měla možnost se s potřebnými skutečnostmi (identifikačními údaji škůdce) seznámit.

6. Žalovaný (jakožto podporovaný účastník /viz ust. § 203 odst. 1 věta druhá OSŘ/) s odvoláním vedlejšího účastníka na straně žalované souhlasil (pozn. odvolacího soudu: srov. č. l. 50 spisu v návaznosti na pokyn nadepsaného soudu ze dne , datum, založený na č. l. 48 spisu).

7. Krajský soud jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 OSŘ) po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná, včas a že se jedná o odvolání přípustné, obsahující všechny podstatné náležitosti (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 a § 205 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu podaného odvolání, přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), projednal věc bez nařízení jednání (ust. § 214 odst. 3 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované není opodstatněné.

8. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám strany žalované zaujímá následující stanovisko9. Podle ust. § 609 věty prvé o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

10. Podle ust. § 610 odst. 1 věty prvé o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

11. Podle ust. § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

12. Podle ust. § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

13. Podle ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

14. Podle ust. § 2910 věty prvé o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.

15. Podle ust. § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.

16. V odvolání je namítáno, že žalobkyni újma nevznikla, že by své zaměstnankyni (poškozené) musela plnit i v případě, kdy by ke škodě nedošlo. V takovém případě by ale její plnění bylo vyváženo zaměstnankyní odvedenou prací. Náhrada mzdy byla naproti tomu zaměstnankyni žalobkyní vyplacena, aniž by ze strany zaměstnankyně došlo k jinak předpokládanému protiplnění. Majetek žalobkyně se tak zmenšil, v důsledku protiprávního jednání žalovaného došlo k zásahu do majetkové sféry žalobkyně, do jejího vlastnického práva – tedy práva absolutní povahy.

17. Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou, že žalobou uplatněný nárok nemá oporu v zákoně, že žalovaný žalobkyni za škodu neodpovídá. Je nutno zdůraznit, že bez protiprávního jednání žalovaného by ke škodě vůbec nedošlo, běh událostí by byl jiný. Vznik škody je přičitatelný žalovanému; nic jiného, než právě protiprávní jednání žalovaného důvodem vzniku škody žalobkyni nebylo. V tom je i zásadní odlišnost oproti skutkovému stavu, z něhož vycházel Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 25 Cdo 535/2018, zmiňované v odvolání (v rozsudku dovolacího soudu ze dne , datum, , v dané věci vydaném, totiž Nejvyšší soud ČR zvažoval, že k protiprávnímu jednání žalované přistoupily další události na jednání žalované zcela nezávislé, jejichž spojením vznikla dovolatelce povinnost vyplatit odstupné). V nyní posuzované věci výplata náhrady mzdy bezprostředně souvisí se zásahem do zdraví poškozené. Není-li regresní nárok upraven zvláštní právní úpravou (jako např. ust. § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění), lze se domáhat náhrady škody vyplacené poškozenému proti přímému škůdci podle ust. § 2917 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017).

18. Odvolací soud pak nepřisvědčuje ani námitce promlčení vznesené žalovanou stranou. Z dokazováním zjištěného skutkového stavu (který ostatně nezpochybňuje žádný z účastníků) totiž nelze učinit úsudek o dřívějším počátku běhu promlčecí lhůty, než jak jej stanovil prvostupňový soud. Znalost poškozeného (míněno zde žalobkyně) o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je totiž nutno dovozovat ze stavu informací, které má poškozený objektivně k dispozici. Okamžik rozhodný pro vědomost poškozeného o škodě a o odpovědném subjektu není možno ztotožnit s okamžikem, kdy o těchto skutečnostech nabyla vědomost jiná osoba (míněno zde zaměstnankyně žalobkyně) než poškozený.

19. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu v obou jeho výrocích podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, která se ubránila odvolání strany žalované a které tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Tyto náklady sestávají z náhrady hotových výdajů za sepis vyjádření k odvolání za 300 Kč (ust. § 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Lhůta k plnění pak byla stanovena podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ.