25 Co 304/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnictví k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. září 2025, č. j. 9 C 8/2025-63,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17.798 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku s parcelním číslem , číslo, – ostatní plocha - v obci a katastrálním území , adresa, , jak je vymezen v geometrickém plánu č. , číslo, ze dne 16. 8. 2024, vyhotoveném společností , právnická osoba, , , adresa, , ověřeném autorizovaným zeměměřičským inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, , který je součástí rozsudku (bod I. výroku rozsudku okresního soudu); zamítl žalobu na určení, že hranice mezi pozemky parc. č. st. , číslo, v obci a katastrálním území , adresa, a parc. č. , číslo, v obci a katastrálním území , adresa, , zapsanými v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , prochází bodem , číslo, dle geometrického plánu č. , číslo, ze dne 16. 8. 2024, vyhotoveného společností , právnická osoba, , , adresa, , ověřeného autorizovaným zeměměřičským inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, , který je součástí rozsudku (bod II.); žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení 87.800,70 Kč k rukám , Jméno advokáta B, do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod III.); a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení 4.987 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod IV.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud reprodukoval obsah žaloby a vyjádření žalované, uvedl, že v průběhu řízení byl vyhotoven shora zmiňovaný geometrický plán. V návaznosti na jeho předložení připustil změnu žaloby. Připomněl, že rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , pravomocným v meritorních výrocích ke dni , datum, , rozhodl, že žalobkyně je vlastnicí pozemku s p. č. , číslo, – ostatní plocha - v obci a katastrálním území , adresa, , jak je vymezen v geometrickém plánu č. , číslo, ze dne , datum, , vyhotoveném , právnická osoba, , ověřeném autorizovaným zeměměřičským inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, (pozn. odvolacího soudu: předmětný spis je přiložen jako příloha k nyní posuzované věci). V současném řízení je rozhodováno o vyloučeném požadavku žalobkyně na určení, že je vlastnicí pozemku s p. č. , číslo, – ostatní plocha – v obci a katastrálním území (dále jen „k. ú.“) , adresa, , jak je vymezen v geometrickém plánu. Prvostupňový soud dále reprodukoval obsah rozšíření žaloby a stanoviska žalované k němu, citoval ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“). Uzavřel, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého vlastnického práva ve vztahu k pozemku označenému v geometrickém plánu č. , číslo, jako parc. č. , číslo, . K odlišnému závěru však dospěl ve vztahu k návrhu na určení, že hranice mezi pozemky parc. č. st. , číslo, a parc. č. , číslo, v obci a k. ú. , adresa, prochází bodem , číslo, dle geometrického plánu. Naléhavý právní zájem na určení, že hranice konkrétních pozemků prochází konkrétním bodem zaměřeným v geometrickém plánu, nemůže být dán, a to zvlášť za situace, kdy průběh celé hranice mezi pozemky parc. č. , číslo, a parc. č. st. , číslo, je sporný (dle žalobkyně hranice vede rovnoběžně s obvodovou zdí a zápražím domu č. p. , číslo, na pozemku parc. č. st. , číslo, , dle žalované hranice nevede rovnoběžně, ale dotýká se severního rohu domu). Určení, že hranice prochází jedním konkrétním bodem, by nijak neodstranilo spornost celého jejího dalšího průběhu. Vzhledem k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobu bez dalšího částečně zamítl (viz jeho výrok pod bodem II.).

3. Okresní soud dále podal přehled provedených důkazů a z nich čerpaných skutkových zjištění, citoval § 1089 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1095, § 1096 odst. 1 a 2, § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uvedl, že při vydání prvního rozsudku (míněno v jiném, předchozím sporu) byla posuzována situace, kdy mělo dojít k vydržení části pozemku parc. č. , číslo, , jenž byl ve spoluvlastnictví žalované a řady dalších spoluvlastníků. V nyní posuzované věci se žalobkyně dovolává vydržení části pozemku parc. č. , číslo, , který je ve výlučném vlastnictví žalované. Situace je dále odlišná v tom, že v r. 1930 deklarovali právní předchůdci stávajících vlastníků existenci služebnosti chůze a jízdy mj. po pozemku parc. č. , číslo, ve prospěch vlastníků usedlosti č. p. , číslo, - tedy k tíži vlastníků pozemku parc. č. , číslo, . Tato služebnost je v katastru nemovitostí zapsána do současné doby (věcné břemeno chůze mj. pro oprávněného vlastníka pozemku parc. č. st. , číslo, s tím, že povinnost tíží vlastníka pozemku parc. č. , číslo, ). Žalobkyně jako osoba oprávněná ze služebnosti byla a je si existence této služebnosti vědoma, stejně tak její syn. O existenci věcného břemene museli vědět i právní předchůdci žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, , když existující služebnost chůze po pozemku parc. č. , číslo, byla výslovně zmíněna v kupní smlouvě, kterou nemovitosti nabyli. Otázkou je, zda lze vydržet vlastnické právo k pozemku, k jehož užívání držiteli svědčí jiný právní titul, konkrétně služebnost chůze a jízdy. Prvostupňový soud citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018. Uvedl, že jestliže stavebními úpravami provedenými rodiči žalobkyně na základě stavebního povolení ze dne , datum, došlo k zásahu do pozemku parc. č. , číslo, , a to umístěním části stavby tzv. garáže, umístěním plotu a „připlocením“ části pozemku k pozemku parc. č. st. , číslo, , nemohli se rodiče žalobkyně stát držiteli vlastnického práva k této části pozemku, ale nadále byli pouze držiteli již existujícího práva, tedy práva ze služebnosti chůze a jízdy, jehož existence byla deklarována v r. 1930. Tento závěr pak platí i pro žalobkyni, která pozemek parc. č. st. , číslo, nabyla děděním po otci zemřelém v r. 1994. Tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby. Podle okresního soudu nemohlo dojít k naplnění podmínek mimořádného vydržení, kterého se dovolávala žalobkyně, také z dalších důvodů. Citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3387/2021, a ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Bylo prokázáno, že jednání rodičů žalobkyně potažmo žalobkyně při nabytí a výkonu držby nebylo poctivé (morální) v obecném smyslu. Z výpovědi svědka , jméno FO, vyplynulo, že jeho matka (rovněž matka žalované) měla se sousedy již od doby výstavby tzv. garáže a plotu neshody ohledně umístění těchto staveb. Obdobně svědkyně Korotvičková a Havlíková potvrdily, že si matka žalované v době jejich jediného pobytu ve Velkých Svatoňovicích na zásahy do svého pozemku – konkrétně cesty stěžovala. Svědkyně Havlíková pak navíc zpovzdálí zaregistrovala hádku mezi matkou žalované a třetí osobou ohledně této záležitosti. Lze tedy dovodit, že k výstavbě tzv. garáže a plotu došlo, přestože matka žalované namítala, že se část stavby garáže a stavba plotu nacházejí na pozemku v jejím vlastnictví. Oprávněnost této námitky vyšla najevo poté, kdy byla provedena tzv. digitalizace katastru nemovitostí. Jestliže rodiče žalobkyně přes nesouhlas matky žalované stavbu (plot) či její část („roh garáže“) na pozemku parc. č. , číslo, i za těchto okolností realizovali, pak nelze dovodit, že si počínali „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Není tak naplněna jedna z podmínek, za kterých může dojít k mimořádnému vydržení. Ani z tohoto důvodu tak žalobě nemůže být vyhověno.

4. Podle okresního soudu pak nemohou být naplněny ani podmínky řádného vydržení. Rodiče žalobkyně i žalobkyně jako oprávnění věděli o existenci věcného břemene chůze a jízdy po pozemku parc. č. , číslo, v jejich prospěch. Pokud na tomto pozemku umístili stavby či část pozemku „připlotili“ k pozemku parc. č. st. , číslo, , tak nemohli být v dobré víře, že jim k dotčeným částem pozemku parc. č. , číslo, svědčí též vlastnické právo. Žalobkyně argumentovala rovněž tím, že žalovaná v minulosti proti užívání části pozemku v jejím vlastnictví nebrojila. K tomu prvostupňový soud uvedl, že žalovaná začala prokazatelně trvat na tom, že se stavby ve vlastnictví žalobkyně (plot, část garáže) nacházejí na pozemku parc. č. , číslo, v jejím vlastnictví, až poté, kdy žalobkyně podala na podzim r. 2018 katastrálnímu úřadu žádost „o opravu zákresu hranice st. p. , číslo, v katastru , adresa, “. Aktivita či pasivita mimořádným vydržením dotčené osoby přitom může mít za určitých okolností právní důsledky. Okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 505/2025. Navázal, že v určitých případech může vlastník zabránit mimořádnému vydržení pouze podáním žaloby proti držiteli, který vlastníkovi odmítá držbu předat dobrovolně, přičemž k podání žaloby musí dojít před uplynutím vydržecí doby. V případech, kdy vydržecí doba pro mimořádné vydržení počala běžet před účinností zákona č. 89/2012 Sb., nemohl její běh skončit dříve než uplynutím 5 let od účinnosti zákona č. 89/, Anonymizováno, Sb. (ust. § 3066 o. z.). V popsané situaci by tedy k podání žaloby muselo dojít nejpozději dne , datum, . Tento závěr by se však uplatnil pouze v případě držitele, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu. O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Proto nepodání žaloby žalovanou proti žalobkyni nemůže mít žádné nepříznivé právní důsledky pro žalovanou. Okresní soud dále poukázal na skutečnost, že po realizaci stavby tzv. garáže a plotu ze strany rodičů žalobkyně neproběhlo stavební řízení, jehož výsledkem by bylo vydání kolaudačního rozhodnutí a v jehož průběhu by připadalo v úvahu uplatnění námitky žalované (či její právní předchůdkyně), že se stavby (či jejich části) nachází na pozemku parc. č. , číslo, . Tím je vysvětlitelné, že spor o otázku skutečného průběhu hranice mezi pozemky parc. č. st , číslo, a parc. č. , číslo, vznikl až v r. 2018, kdy žalobkyně podala katastrálnímu úřadu žádost „o opravu zákresu hranice st. p. , číslo, v katastru , adresa, “. Výrokem I. tudíž žalobní návrh zde prezentovaný taktéž zamítl. O nákladech řízení (viz výrok pod bodem III.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ ve vztahu mezi účastníky a podle § 148 odst. 1 OSŘ o nákladech státu.

5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalobkyně. Napadený rozsudek je podle ní nesprávný po stránce skutkové i právní. Ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení žalobkyně citovala z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018. Uvedla, že v projednávané věci žalobkyně a její právní předchůdci po desetiletí oplocovali spornou část pozemku a užívali ji výlučně – nešlo tedy o výkon práva služebnosti, nýbrž o faktickou držbu vlastnického práva. K výtce nesprávného hodnocení důkazů o poctivosti držby žalobkyně uvedla, že okresní soud založil závěr o údajné nepoctivosti držby na výpovědích svědků, kteří po čtyřiceti letech reprodukovali nejasné vzpomínky, často pouze z doslechu. Takové důkazy nemohou obstát jako základní kámen rozhodnutí pro závěr o nepoctivém úmyslu, zvlášť nejsou-li podpořeny žádným současným (dobovým) písemným záznamem ani soudní ochranou vlastnického práva ze strany žalované. Soud se přitom spokojil pouze s výpověďmi svědků žalované, kteří sami připustili, že u domnělé diskuse nikdy nebyli, a tedy čerpali své informace pouze zprostředkovaně. Naopak přímá výpověď žalobkyně, která byla osobně přítomna na místě a výslovně uvedla, že otázka garáže a zahrady nikdy předmětem rozhovorů nebyla (řešila se pouze údržba cesty v rámci výkonu služebnosti), byla soudem bez odůvodnění opomenuta. Stejně tak opomenul výpověď syna žalobkyně , jméno FO, , který si taktéž není vědom, že by někdy k jakékoli debatě ohledně hranic se žalovanou nebo s její rodinou došlo. Takový postup je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Naopak existují objektivní skutečnosti, které konzistentně svědčí o poctivosti a (minimálně) o absenci nepoctivého úmyslu na straně žalobkyně a jejích právních předchůdců: - sporná část byla po desítky let oplocena a výlučně, nerušeně užívána; žalovaná ani její předchůdci nikdy neuplatnili žalobu na ochranu vlastnického práva; - žalobkyně r. 2016 aktivně řešila rozpor vzniklý digitalizací katastru, což je jednání typické pro poctivého držitele. Zásadní je i opomenutí přímého vizuálního důkazu – v rámci účastnického výslechu žalobkyně soudu předložila fotografii, na které je dům s původní kolnou, na jejíchž základech byla následně vybudována garáž, o níž žalovaná tvrdí, že má částečně stát na jejích pozemcích. Soud všaktento důkaz nevyhodnotil, nekonfrontoval jej s výpověďmi svědků, ani s mapovými podklady či s geometrickým plánem (dále také „GP“), a nevysvětlil, proč mu nepřikládá váhu. Přitom právě tato fotografie podporuje tvrzení žalobkyně o kontinuitě stavebního půdorysu (kolna → garáž) na pozemcích původních vlastníků a svědčí o dlouhodobém, otevřeném a vlastnickém způsobu užívání sporné části. Současně je třeba zdůraznit, že kolna, na jejíchž základech byla garáž vybudována, nebyla stavbou zřízenou právními předchůdci žalobkyně, ale existovala již v době, kdy nemovitost kupovali. Kontinuita zástavby tedy sahá ještě dále do minulosti, než soud předpokládal. Tato skutečnost posiluje závěr, že garáž i oplocení navazují na historicky respektovanou hranici, a nikoliv že by představovaly svévolný zásah do pozemku žalované. Ignorování takového důkazu vede k nepřezkoumatelnosti úvah o ne/poctivosti držby. V tomto světle neobstojí ani argumentace, že šlo „jen“ o výkon služebnosti. Fotodůkaz, dlouhodobé oplocení a výlučné ovládání plochy (včetně stavebního užití) prokazují výkon vlastnické moci, nikoli pouhé užívání z titulu služebnosti. Závěr o nepoctivém úmyslu tak postrádá věrohodný skutkový základ; je vystavěn převážně na neaktuální, zprostředkované pamětnické výpovědi, zatímco přímé a objektivní důkazy soud opomenul nebo s nimi nepolemizoval.

6. Ve vztahu k podmínkám mimořádného vydržení odvolatelka uvedla, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k pozemku ani mimořádným vydržením, neboť jednala v nepoctivém úmyslu. Podle ust. § 1095 o. z. je však rozhodné pouze to, aby držba nebyla vykonávána v nepoctivém úmyslu. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (R 15/2023) a další rozhodnutí dovolacího soudu. V projednávané věci je podstatné, že sporná oblast zahrnuje i část pozemku pod garáží, která byla postavena právními předchůdci žalobkyně na půdorysu tehdejší kolny. Garáž tak byla situována na pozemcích, které patřily původním vlastníkům, a nikoliv na pozemku žalované. Přesto soud tuto skutečnost nijak nehodnotil a bez dalšího dovodil, že garáž zasahuje na cizí pozemek. Současně je třeba zdůraznit, že právní předchůdci žalobkyně si byli vědomi existence služebnosti cesty, avšak hranice pozemků v podobě, v jaké je v současné době užívána, do této služebnosti nijak nezasahuje a žalobkyně neusiluje o vydržení té části pozemku, odpovídající služebnosti. Soud prvního stupně tedy dovodil existenci nepoctivého úmyslu pouze na základě nejasných a časově vzdálených svědeckých výpovědí, podle nichž měla být rodina žalobkyně před desítkami let upozorněna na údajný zásah oplocení a garáže do cizího pozemku. Takový důkaz nemůže obstát jako spolehlivý podklad pro závěr, že žalobkyně nebo její předchůdci jednali úmyslně nepoctivě. Nešlo o situaci, kdy by se žalobkyně nebo její předchůdci vetřeli do držby svémocně, lstí či výprosou, nýbrž o dlouhodobé, otevřené a výlučné užívání pozemku, které trvalo nepřerušeně po mnoho desítek let, a proti němuž žalovaná ani její předchůdci nikdy aktivně nezasáhli. Z judikatury jednoznačně plyne, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky mimořádného vydržení, a to včetně absence nepoctivého úmyslu. Žalovaná ani její právní předchůdci nikdy nepodali proti žalobkyni žalobu na ochranu vlastnického práva. Dlouhodobá pasivita žalované a jejích předchůdců v tomto případě svědčí o absenci nepoctivého úmyslu na straně žalobkyně a jejích právních předchůdců a nebrání dovršení mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. K naléhavému právnímu zájmu žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně pochybil, pokud dovodil, že určení hranice prostřednictvím bodu dle geometrického plánu „neřeší spor“. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom, že průběh hranice lze (a má se) ve výroku vymezit právě geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku; takto formulované rozhodnutí je následně způsobilé ke vkladu do katastru. Žalobkyně navrhla přesné vymezení průběhu hranice konkrétním bodem , číslo, dle GP č. , číslo, a současně navrhla, aby geometrický plán byl nedílnou součástí výroku. Digitální rozpor po r. 2016 lze odstranit jedině cestou výroku s připojeným GP, který katastru umožní uvést mapové zobrazení do souladu se skutečným stavem a dlouhodobým užíváním. Navíc sporná oblast v daném případě reálně koresponduje s fyzickým prvkem – garáží postavenou právními předchůdci žalobkyně na půdorysu starší kolny na pozemcích původních vlastníků; soud se s touto skutečností nevypořádal. Takto určený průběh hranice nezasahuje do výkonu služebnosti cesty, jejíž existenci si předchůdci žalobkyně byli vědomi – stávající užívání hranice služebnost neomezuje. Vymezení hranice dle GP proto odpovídá skutečnému stavu v terénu, navazuje na historické užívání i objektivní body (stavba/plot), a po formální stránce plní požadavky judikatury dovolacího soudu na určitost výroku a vkladovou způsobilost. Žalobkyně ze všech těchto podrobně rozvedených důvodů navrhla rozsudek okresního soudu změnit tak, že žalobě bude vyhověno, eventuálně jej navrhla zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila, navrhla jej potvrdit. Argumenty žalobkyně podle ní neobstojí. Z řízení jasně vyplynulo, že oplocení a garáž byly realizovány v době, kdy žalobkyně dobře věděla o existenci věcného břemene. Stavební povolení jako veřejnoprávní institut neřeší (a z podstaty věci ani nemůže řešit) vlastnické právo. Stavební úřad nejvýše posuzuje oprávněnost budoucí stavby, ať už jde o stavbu na pozemku stavebníka či na pozemku třetí osoby. Stejně tak pasivita žalované jako vlastnice věci nemůže zhojit nepoctivý úmysl žalobkyně (byť, jak soud zjistil, žalovaná ani její předchůdci pasivní nebyli). Nejvyšší soud v rozsudku pod sp. zn. , spisová značka, zdůraznil, že k závěru o držbě nestačí zjištění, že žalobkyně pozemek užívala; pozemek totiž může užívat nejen držitel, ale i jeho detentor (nájemce, pachtýř, může jít i o výpůjčku apod.), resp. oprávněný z věcného břemene. Pokud někdo opírá užívání pozemku o takový titul, je (může být) držitelem odpovídajícího práva, ne však držitelem věci (vlastnického práva k ní). Skutečnost, že žalobkyně užívala svévolně pozemek nad rámec služebnosti, o jejíž existenci (a tedy i o mezích práv se služebností souvisejících) věděla, nemůže s sebou nést vznik vlastnického práva, neboť se nemůže jednat o dobrou víru, která by mohla založit oprávněnou držbu. Pokud jde o mimořádné vydržení, podle žalované soud vyslechl všechny navrhované svědky, vyhodnotil jejich výpovědi jako věrohodné a v odůvodnění rozsudku se vyrovnal i s námitkami žalobkyně, které věrohodnost svědků zpochybňovaly. Velmi podrobně se zabýval úvahami, jež ho vedly k závěru o věrohodnosti výpovědí, přesně tak, jak odpovídá ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ; především vysvětlil, „o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil“. Soud přitom nevystoupil z mezí zákonem aprobované úvahy při hodnocení důkazů ve smyslu ust. § 132 odst. 1 OSŘ, která je podstatou soudního rozhodování (nejen) v obdobných věcech. Žalobkyně namítá, že „soud prvního stupně tedy dovodil existenci nepoctivého úmyslu pouze na základě nejasných a časově vzdálených svědeckých vypovědí, podle nichž měla být rodina žalobkyně před desítkami let upozorněna na údajný zásah oplocení a garáže do cizího pozemku“ a „přímé a objektivní důkazy soud opomenul nebo s nimi nepolemisoval“. Podle žalované je těžko říci, které přímé a „objektivní“ důkazy má žalobkyně na mysli. Zda fotografie, které pouze dokumentují stav a umístění staveb na pozemku (který je zřejmý, ale nemůže založit vlastnické právo k nim), či skutečnost, že se žalovaná zkrátka nesoudí, anebo to, že žalobkyně věděla o rozporu v údajích katastru a řešila jej (měla tedy jasnou vědomost o problematičnosti hranic pozemku). Je otázkou, jaké jiné důkazy by mohly osvětlit vztahy mezi rodinami vlastníků a uživatelů pozemku a především skutečnost, že matka žalované historicky namítala, že část staveb realizovaných předchůdci žalobkyně stojí na jejím pozemku. K takové situaci přece obvykle nelze použít jiné důkazy než právě svědecké výpovědi. Skutečnost, že svědci i po letech shodně vypovídají o okolnostech stavby garáže a plotu, svědčí o tom, že zdaleka nešlo o bezkonfliktní proces. Ani sama žalovaná nebyla pasivní, když v r. 2018 namítala u katastrálního úřadu nesprávnost zakreslené hranice. Z toho vyplývá, že spory o hranice pozemku zde byly letité a žalobkyně nemohla nabýt pozemek v „nikoliv nepoctivém úmyslu“, aby mohl soud uvažovat o mimořádném vydržení věci.

8. Žalobkyně ve své následné replice zopakovala a rozvedla přednes a argumentaci z odvolání.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), při jednání (ust. § 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

10. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalobkyně zaujímá následující stanovisko.

11. Podle ust. § 1091 odst. 2 o. z. je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

12. Podle ust. § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

13. Podle ust. § 1096 odst. 1 o. z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Dle odst. 2 při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

14. Podle ust. § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

15. Podle ust. § 992 odst. 1 o. z. platí, že kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Dle odst. 2 nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním příkazem daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby ujal nebo aby ji vykonával.

16. Žalobkyně ve svém odvolání předně okresnímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění jako důsledek vadného hodnocení důkazů (zejména chybné hodnocení svědeckých výpovědí a opomenutí některých důkazů), dále nesouhlasí se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, za nesprávné má právní posouzení věci a namítá nedostatečné odůvodnění rozsudku.

17. Odvolací soud předně řešil námitku žalobkyně, že rozsudek okresního soudu se nezabýval pro věc zásadními skutečnostmi. Žalobkyně tedy uplatnila námitku nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K tomu odvolací soud uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky účastníků či odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí; měřítkem je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít ve svém odvolání odvolací důvody. I pokud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje v úplnosti všem požadavkům kladeným procesním předpisem (§ 157 odst. 2 OSŘ) na jeho odůvodnění, není takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). V posuzované věci odůvodnění rozsudku okresního soudu vytvářelo dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně mohla v odvolání uplatnit odvolací důvody, vznést řadu odvolacích námitek a obsáhlou odvolací argumentaci, a již proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud proto neshledal důvod pro zrušení rozsudku okresního soudu podle ust. § 219a odst. 1 písm. b/ OSŘ a pro vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení podle ust. § 221 odst. 1 písm. a/ OSŘ.

18. Nejvyšší soud již ustáleně dovozuje, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby (1.), a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“ (2.). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v ust. § 992 odst. 1 věta první o. z. (z pozitivního vymezení dobré víry), ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ (jde o negativní vymezení dobré víry). O pozitivní vymezení dobré víry jde v případě, kdy se předpokládá pozitivní přesvědčení držitele, že mu držené právo náleží, že je jeho subjektem (viz ust. § 992 odst. 1 věta první o. z., § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 /dále jen „obč. zák.“/); o negativní vymezení dobré víry jde, je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná tedy poctivě v obecném smyslu slova. V ust. § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od ust. § 1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1774). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96 a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu. Ten, kdo drží „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; jde zde o dobrou víru „v nejméně přísném pojetí“ (viz též Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163; Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90). Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (ust. § 1095 o. z.) není poctivá držba (ust. § 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (srov. i níže). Kritéria uvedená v ust. § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v ust. § 130 odst. 1 obč. zák. se tu neuplatní. Nepoctivým ve smyslu ust. § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (ust. § 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu.“ Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). V posuzované věci žalobkyně věděla, že jí právo nenáleží, nemohla tak být v dobré víře ve smyslu jeho vymezení pozitivního, ani negativního.

19. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: - vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a – faktické ovládání věci, jinými slovy panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Pokud držitel od počátku ví, že užívá pozemky, které jsou ve vlastnictví jiného, na základě jiného právního důvodu, chybí u něj jeden ze dvou základních předpokladů pro vznik držby, a sice držební vůle (animus possidendi) – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2315/2024 nebo ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3298/2024. V posuzované věci okresní soud konstatoval, že žalobkyně nemohla naplnit subjektivní prvek držby (animus possidendi), neboť nemohla nabýt přesvědčení, že věc užívá jako vlastní. Tento závěr okresní soud opřel o svá skutková zjištění jako výsledek provedeného hodnocení důkazů. To pokládala žalobkyně za nesprávné a předkládala hodnocení vlastní.

20. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

21. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce – soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

22. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud své úvahy založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. K samotné otázce charakteru užívání sporného pozemku přednášely strany svá tvrzení, okresní soud se jimi zabýval, prováděl navržené důkazy a své závěry, vztahující se k této skutkové otázce, náležitě vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Tyto závěry nelze považovat za nepřiměřené. Žalobkyně proti skutkovým závěrům okresního soudu v podstatě staví vlastní skutkovou verzi, opírající se o jí samotnou provedené hodnocení důkazů. Sama přitom při hodnocení důkazů vychází pouze z některých z nich, popř. z částí těchto důkazů.

23. Ve vztahu k žalobkyní vznesené kritice, týkající se okresním soudem provedeného hodnocení svědeckých výpovědí, odvolací soud uvádí, že jde-li o výslech svědka (ust. § 126 OSŘ), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují). Celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností; obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (viz. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 759/2025). Okresní soud hodnotil svědecké výpovědi pečlivě, zevrubně vysvětlil v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, proč je považoval za věrohodné a pro věc důležité. Pokud žalobkyně oproti těmto svědeckým výpovědím stavěla svou účastnickou výpověď, poznamenává odvolací soud, že ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je koncipována v ust. § 131 OSŘ jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010). A pokud žalobkyně namítala nehodnocení části provedených důkazů (tedy jejich opomenutí), pak odvolací soud uvádí, že z obecného hlediska lze nehodnocení provedených důkazů vysvětlit tím, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení směřoval provedený důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, důkaz je tak je neupotřebitelný; popř. provedený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí; popř. se jedná o důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V posuzované věci okresní soud v souladu s ust. § 157 odst. 2 OSŘ odůvodnil, proč uvěřil části provedených důkazů, nedostatečné odůvodnění nehodnocení části důkazů by mělo důsledky pouze tehdy, pokud by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ale o takový případ se v posuzované věci nejedná. Žalobcem zmiňované opomenuté důkazy by totiž nemohly přinést skutková zjištění, umožňující jiné právní posouzení věci.

24. Ve vztahu k zamítnuté části žaloby o určení průchodu hranice mezi pozemky odvolací soud uvádí, že žalobkyně se domáhala určení, že hranice mezi pozemky parc. č. st. , číslo, v obci a k. ú. , adresa, a parc. č. , číslo, v téže obci a k. ú. prochází bodem , číslo, dle přesně označeného geometrického plánu.

25. Vznikne-li mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor o hranice pozemku či parcely, nemůže se žalobce u soudu domáhat opravy výměry parcely v katastru nemovitostí ani určení průběhu hranice mezi parcelami či pozemky. V takovém případě je třeba sporný pozemek (jeho část) vymezit zásadně geometrickým plánem; vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem soudního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , R 6/2011). Žalobkyně učinila předmětem řízení určení, že hranice mezi pozemky prochází bodem určeným v geometrickém plánu. Jedná se o žalobu na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, a takové žaloby se lze v souladu s ust. § 80 OSŘ domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Prokázání existence naléhavého právního zájmu na výše uvedeném požadovaném určení tedy bylo prioritním předpokladem úspěšnosti žaloby. Žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozovala z existujícího sporu účastníků o průběh hranice mezi pozemky. Určení průběhu sporné hranice mezi pozemky účastníků má pouze povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci vlastnického práva k části pozemku právě v závislosti na průběhu hranice. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že prvostupňový soud dospěl ke stejnému závěru, když uvedl, že v případě subjektivní spornosti hranice mezi pozemky účastníků řízení je řešením žaloba na určení vlastnického práva k odpovídající sporné části pozemku, a nikoliv žaloba na určení samotné hranice. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že přijetí ust. § 1028 o. z. neznamená vyloučení dosavadních typů žalob, což potvrdila i judikatura (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4071/2016). V posuzovaném případě je totiž hranice mezi sousedy subjektivně sporná, ale objektivně lze po provedeném dokazování její průběh určit. Jde o „určení“ hranice mezi pozemky; problém se řeší určovací žalobou na určení vlastnického práva k vymezenému pozemku (ust. § 80 OSŘ). Nejedná se tedy o stanovení hranice podle ust. § 1028 o. z.

26. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené prvostupňový rozsudek podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil (viz výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, která se ubránila odvolání a které tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Ty jsou dány náklady za její právní zastoupení advokátem – za dva úkony právní služby po 5.620 Kč (za vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání - § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění – /dále jen „AT“/), za dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 1 a 4 AT), za šest náhrad promeškaného času po 150 Kč (ust. § 14 AT), za cestovné ve výši 1.669,41 Kč (ust. § 13 odst. 5 AT); to vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalované plátcem (ust. § 14a AT, § 137 OSŘ). Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení v celkové výši 17.798 Kč pak byla žalobkyni uložena s místem plnění k rukám zástupce žalované (viz ust. § 149 odst. 1 OSŘ) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ).