25 Co 34/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyní JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 1 241 381 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2025 č. j. 8 C 191/2025-50,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 053 875 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 27. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 145 257,50 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 85 969 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 187 506 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 187 506 Kč ve výši 12 % ročně od 27. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 053 875 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 934 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).

2. Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 1 241 381 Kč s příslušenstvím z titulu způsobené škody žalovaným. Tvrdil, že žalovaný jako tehdejší zaměstnanec žalobce způsobil 23. 11. 2024 dopravní nehodu, při níž došlo ke střetu vozidel ve vlastnictví žalobce. Žalovaný byl řidičem jednoho z havarovaných vozidel a nehodu zavinil. Žalovaný však v době nehody nebyl způsobilý k řízení motorových vozidel, neboť mu byl pravomocně uložen zákaz řízení, o němž žalobce jako svého zaměstnavatele neinformoval, přestože u něj vykonával práci řidiče. V důsledku zaviněné dopravní nehody způsobené žalovaným vznikla žalobci škoda, náklady na opravu obou havarovaných vozidel, které byl nucen uhradit na svůj náklad, neboť pojišťovna uplatnila výluku havarijního pojištění (svěření vozidla osobě bez platného řidičského oprávnění). Výše škody činí dle přiložených daňových dokladů částku v celkové výši 1 241 381 Kč. Žalovaný žalobci nic neuhradil.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, z nařízených jednání se neomluvil, o odročení jednání nežádal.

4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl zaměstnancem žalobce od 8. 2. 2018 do 30. 11. 2024 na pozici řidič; žalobce mu vyplatil za měsíc 07/2024 mzdu ve výši 41 306 Kč, za měsíc 08/2024 ve výši 41 938 Kč a za měsíc 09/2024 ve výši 41 761 Kč (viz potvrzení o zaměstnání, pracovní smlouva, dohoda o rozvázání pracovního poměru, potvrzení o průměrném výdělku). Žalovaný v pracovní době dne 23. 11. 2024 v 8:10 hod. v , adresa, řídil vozidlo žalobce, kterým způsobil dopravní nehodu, při které byla poškozena tři vozidla žalobce (viz potvrzení účasti na dopravní nehodě, prohlášení žalovaného o zavinění nehody). V době dopravní nehody měl žalovaný uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel; za toto maření rozhodnutí soudu a jiného orgánu veřejné moci byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody 12 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky (viz trestní příkaz Okresního soudu v , adresa, , č. j. , spisová značka, ze dne 31. 1. 2025, který nabyl právní moci dne 1. 5. 2025). Škoda na vozidle SPZ , SPZ, činila 1 022 260 Kč (viz faktura č. , Anonymizováno, za opravu vozidla na částku 1 022 260 Kč, k tomu doložené interní faktury za díly č. , hodnota, na částku 476 313 Kč bez DPH a č. , hodnota, na částku 250 661 Kč bez DPH, zakázkový list č. , hodnota, na částku 195 436,85 Kč bez DPH za práci, zakázkový list č. , hodnota, na částku 4 330 Kč bez DPH, faktura za barvy č. , hodnota, na částku 1 692,56 Kč bez DPH, faktura č. , hodnota, od , právnická osoba, na částku 30 556 Kč bez DPH), škoda na vozidle SPZ , SPZ, činila 189 445 Kč (vnitropodniková faktura č. , hodnota, ), škoda na vozidle SPZ , SPZ, činila 29 676 Kč (vnitropodniková faktura č. , hodnota, ). Tyto faktury uhradil žalobce. Pojišťovna nevyplatila žalobci pojistné plnění, neboť vozidlo řídila osoba bez předepsaného oprávnění a žalobce této osobě vozidlo svěřil (viz dopis z , právnická osoba, ze dne 4. 3. 2025).

5. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce způsobil dopravní nehodu, při které vznikla škoda na majetku žalobce celkem ve výši 1 241 381 Kč, a to v době, kdy měl žalovaný uložen správním orgánem/soudem zákaz řízení motorových vozidel, avšak o tom žalovaný žalobce (svého zaměstnavatele) neinformoval. O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není, a který nastává bez ohledu na to, zda ho zaměstnanec chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Žalovaný byl zaměstnán na pozici řidiče u žalobce a v rámci plnění pracovního úkolu řídil vozidlo, kterým způsobil dopravní nehodu. Žalovaný porušil dvě povinnosti v rozporu s § 301 písm. d) zákoníku práce, a to 1) nepozornost při řízení vozu a způsobení dopravní nehody, tj. neochránění majetku zaměstnavatele před poškozením, a 2) neoznámení ztráty řidičského oprávnění, tj. jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, neboť tomu po vzniku škody nebyla uhrazena pojistná částka. Žalobci vznikla škoda spočívající v částce za opravu vozidel poškozených při dopravní nehodě, kterou jako zaměstnavatel musel vynaložit. Škodou je celá částka za opravu vozidel, neboť žalobci nebylo vyplaceno pojistné plnění z důvodu, že vozidlo bylo svěřeno osobě bez platného řidičského oprávnění. Příčinná souvislost mezi porušením povinností žalovaného a vzniklou škodou a zavinění žalovaného vyplývají z trestního příkazu i z písemného souhlasu žalovaného, tzn. bylo zjištěno jeho zavinění dopravní nehody, tedy způsobení škody na vozidlech při plnění pracovních úkolů. Žalovaný způsobil škodu na majetku žalobce, která nemohla být kompenzována z havarijního pojištění a žalobce tuto škodu uhradil sám. Pokud jde o náhradu škody, zákoník práce u škod způsobených zaměstnanci z nedbalosti limituje výši hrazenou zaměstnancem na částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Toto omezení se neuplatní u škody způsobené úmyslně (§ 257 odst. 2 zákoníku práce). Okresní soud tedy hodnotil, jakou formou zavinění žalovaného byla škoda způsobena. Uzavřel, že není možné učinit dostatečně přesvědčivý závěr o úmyslném zavinění žalovaného. Okolnosti škodní události svědčí naopak o tom, že žalovaný spoléhal na to, že škodu při řízení vozidla nezpůsobí. Jako důvody, na které spoléhal, lze označit jeho řidičské schopnosti, neboť do té doby nehodu nezpůsobil. Přitom z trestního příkazu vyplynulo, že žalovaný řídil vozidlo u svého zaměstnavatele již mnohokrát před způsobením nehody. Spoléhal tedy na to, že škodu nezpůsobí ani tentokrát. Okresní soud hodnotil, zda škoda vzniklá žalobci na základě neuhrazené výplaty pojistného byla způsobena ve formě úmyslu žalovaného tím, že neoznámil žalobci ztrátu řidičského oprávnění. Uvedl, že přestože si byl žalovaný vědom toho, že má platný zákaz řízení, muselo mu být zřejmé, že by se tímto oznámením zaměstnavateli vystavil i potenciální ztrátě zaměstnání (§ 52 písm. f/ zákoníku práce). Vzhledem k tomu žalovaný tuto skutečnost žalobci záměrně zatajil. Nebylo však prokázáno, že by si žalovaný byl vědom výluky v havarijním pojištění v případě způsobené škody. Žalobce neprokázal, že by žalovaný byl seznámen s vnitřním předpisem týkajícím se povinnosti oznamovat žalobci ztrátu řidičského oprávnění (naopak žalobce potvrdil neexistenci tohoto předpisu), když tato povinnost ze zákoníku práce nevyplývá a je třeba, aby ji stanovil zaměstnavatel. Ani pracovní smlouva žádné takové ustanovení neobsahovala. Odpovědnost za to, že zaměstnanec splňuje stanovené podmínky (je držitelem řidičského oprávnění) po celou dobu užívání služebního automobilu, spadá plně na zaměstnavatele. Je tak na zaměstnavateli, aby vnitřním předpisem nebo dohodou se zaměstnanci zajistil jejich povinnost poskytovat alespoň písemné prohlášení o držení platného řidičské oprávnění. Zaměstnavatel by se tak nedostal do důkazní nouze (ve které se může snadno ocitnou každý, kdo se snaží prokázat vnitřní psychický stav druhého), zajistil-li by např. podpis zaměstnance na listině vyjadřující, že si je zaměstnanec vědom následků porušení zákazu řízení (resp. důsledků, kterým bude čelit zaměstnavatel u pojišťovny). Okresní soud vnitřní stav žalovaného tedy posoudil tak, že si sice musel být vědom následků porušení zákazu činnosti vůči své osobě, nikoli nutně však důsledků, které tím může způsobit zaměstnavateli. Vědomě tak jednal sice proti právním předpisům (za což byl potrestán trestním příkazem), nikoli však v úmyslu tímto svým jednáním způsobit škodu. Lze tedy uzavřít, že žalovaný porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů ve formě nedbalostního jednání, a proto se při jeho povinnosti k náhradě způsobené škody uplatní limit 4,5násobku jeho průměrné mzdy. K porušení povinnosti způsobující škodu došlo v okamžiku způsobení nehody (listopadu), předchozí kalendářní čtvrtletí je proto 07, 08, 09 a průměrný hrubý výdělek se stanoví k 1.

10. Za tyto tři měsíce činí průměrný výdělek žalovaného částku 41 668 Kč [(41 306 + 41 938 + 41 761). Čtyřapůlnásobek průměrné mzdy proto činí 187 506 Kč a k náhradě této částky je žalovaný povinen. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

6. Proti rozsudku okresního soudu, a to pouze do výroků II a III, podal žalobce odvolání. Konstatoval, že žalovaný byl zaměstnán u žalobce na pozici řidiče na základě pracovní smlouvy uzavřené dne , datum, . Přestože si byl vědom, že příkazem Magistrátu města , adresa, č. j. , Anonymizováno, ze dne 29. 4. 2024, který nabyl právní moci téhož dne, mu byl mimo jiné uložen správní trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců od 29. 4. 2024 do 29. 4. 2026 a trestním příkazem Okresního soudu v , adresa, ze dne 26. 4. 2024 č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 4. 6. 2024, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 20 měsíců od 4. 6. 2024 do 4. 2. 2026, řídil dne 23. 11. 2024 v 8:10 hodin v , adresa, nákladní vozidlo svého zaměstnavatele (žalobce), přičemž způsobil dopravní nehodu na křižovatce , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ve směru jízdy od , Anonymizováno, , když při zastavování před křižovatkou zezadu narazil do stojícího návěsu žalobce. V důsledku zaviněného jednání žalovaného vznikla žalobci škoda ve výši 1 241 381 Kč spočívající v nákladech na opravu obou havarovaných vozidel, které musel žalobce uhradit z vlastních prostředků, neboť vzhledem k zákazu řízení uloženému žalovanému nebylo možné škodu uhradit z havarijního pojištění žalobce. To vyplývá z oznámení o ukončení šetření škodní události , právnická osoba, , č. , Anonymizováno, ze dne 4. 3. 2025. V § 250 a následujících zákoníku práce je upraven vznik obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, přičemž předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, vznik škody na straně zaměstnavatele, existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zavinění zaměstnance. Žalobce dovozoval naplnění všech uvedených předpokladů a má za to, že se jedná o situaci vylučující aplikaci limitace náhrady škody podle § 257 odst. 1 zákoníku práce, neboť škoda byla způsobena v podobě úmyslu nepřímého. Vytýkal okresnímu soudu, že se sice ztotožnil se závěrem žalobce o splnění zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, avšak na rozdíl od žalobce dospěl k závěru, že o nepřímý úmysl nejde a že jednání žalovaného vykazuje znaky vědomé nedbalosti. Dle jeho názoru okresní soud věc nesprávně právně posoudil co do zavinění žalovaného a zavázal žalovaného k náhradě škody vzniklé žalobci pouze co do výše 4,5 násobku průměrné mzdy žalovaného. Namítal, že žalovaný se svým jednáním bezesporu dopustil porušení povinností při plnění pracovních úkolů, neboť řídil vozidlo zaměstnavatele bez řidičského oprávnění, a to v době uloženého zákazu řízení, přičemž skutečnost, že mu byl pravomocně uložen zákaz řízení, svému zaměstnavateli neoznámil a nadále u sebe ponechával řidičský průkaz. Závažné protiprávní jednání žalovaného spočívající ve výkonu činnosti, která mu byla zakázána, bylo i následně kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu rozhodnutí soudu a jiného orgánu veřejné moci dle § 337 odst. 1 písm. a). tr. zákoníku a žalovanému byl trestním příkazem č. j. , spisová značka, ze dne 31. 1. 2025 uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen. Okresní soud v jednání žalovaného spatřoval dvě porušení povinnosti v rozporu s § 301 písm. d) zákoníku práce, a to nepozornost při řízení vozu a způsobení dopravní nehody a také neoznámení ztráty řidičského oprávnění, tj. jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. V důsledku zaviněné škody způsobené žalovaným vznikla žalobci škoda v celkové výši 1 241 381 Kč představující náklady na opravu havarovaných vozidel, které byl žalobce nucen uhradit na svůj náklad. Pojistné plnění z havarijního pojištění mu nemohlo být poskytnuto právě z důvodu zaviněného jednání žalovaného spočívajícího v zákazu řízení, které představuje pojistnou výluku. Bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla. V daném případě je pak zjevné, že škoda jako taková by vůbec nevznikla, pokud by žalovaný řádně nahlásil zaměstnavateli uložený zákaz řízení – v takovém případě by žalovaný vozidlo žalobce neřídil a ke škodní události by vůbec nedošlo. Pokud by dopravní nehodu způsobil jiný zaměstnanec disponující řidičským oprávněním, pak by sice mohlo dojít ke škodní události, ale uplatněná škoda by byla kryta z pojištění žalobce. Lze postavit najisto, že pokud by žalovaný splnil své pracovní povinnosti a uložený zákaz řízení nahlásil, pak by vozidlo neřídil. K tomu přistupuje i ta skutečnost, že žalovaný vůbec neměl řídit, neboť mu tato činnost byla zakázána orgánem veřejné moci, nadto pak způsobil předmětnou škodní událost. Zavinění je projevem psychického (vnitřního vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání) a nemůže být samo o sobě předmětem dokazování, neboť jeho předmětem jsou pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa. Nicméně skutečnostmi, v nichž se projevuje vnitřní vztah zaměstnance k jeho jednání a ke škodě, jsou zejména okolnosti škodní události, tedy okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě. Pokud žalovaný usedl za volant vozidla v době, kdy mu byl uložen zákaz řízení (a dle označeného trestního příkazu tak učinil již před vznikem škodní události opakovaně), je zřejmé, že si byl vědom, že se nesmí účastnit provozu na pozemních komunikacích, přesto však vozidlo řídil a byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit škodu či újmu na zdraví jiných osob. Již tedy samotným usednutím za volant vozidla musel být žalovaný srozuměn s tím, že nelze odvrátit možnost vzniku škody či újmy, neboť jediným způsobem, jak těmto následkům zabránit se stoprocentní jistotou, bylo vozidlo neřídit. V situaci žalovaného pak neexistovala žádná konkrétní okolnost, která by mohla zabránit tomu, aby k následku nedošlo – žalovaný totiž objektivně neměl řidičské oprávnění a na pozemních komunikacích neměl v pozici řidiče co dělat. Je zřejmé, že žalovaný se mohl ve chvíli, kdy usedl za volant, spoléhat pouze na to, že se mu jako řidiči z povolání „náhodou“ nic nestane – že nebude legitimován příslušníky Policie ČR (ať již při namátkové kontrole či kvůli přestupku, který by spáchal při řízení) a že nezpůsobí újmu na zdraví či škodu na majetku – což však dle judikatury zakládá srozumění s následkem a naplňuje znaky nepřímého úmyslu. Nadto jako řidič z povolání, což u žalobce vykonával po dobu šesti let, musel vědět, že absence řidičského oprávnění představuje výluku z pojistného plnění u havarijního pojištění, tuto skutečnost lze v současné době již považovat za notorietu. Vzhledem k uvedenému je žalobce přesvědčen, že žalovaný za škodu odpovídá v plné výši, nikoli do limitované výše ve smyslu § 257 odst. 2 věta první zákoníku práce. Dle jeho názoru nejde ani o organizační pochybení zaměstnavatele, neboť zaměstnavatel neměl (resp. nemá) objektivní možnost zajistit, aby služební vozidlo neřídil zaměstnanec bez oprávnění. Po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby průběžně a kontinuálně ověřoval, zda zaměstnanec splňuje zákonné předpoklady k výkonu práce spočívající v řízení motorového vozidla, nebo aby ho přes písemné prohlášení poučoval o tom, že nemá řídit bez řidičského oprávnění (to se každý dozvěděl již v autoškole), resp. že řízení bez řidičského oprávnění může mít vliv na případné poskytování pojistného plnění (což je opět notorieta, podobně jako to, že pokud bude řídit bez řidičského oprávnění, pak páchá přestupek). Ani případná opatření přijatá zaměstnavatelem, tzn. kontroly, vyžadování prohlášení apod. nemusí nic změnit na tom, že zaměstnanec bez oprávnění usedne za volant. Zákaz řízení může být udělen ze dne na den, přičemž zaměstnavatel nemá žádný zákonný ani faktický nástroj, jak toto denně ověřovat. Nadto pokud by si zaměstnanec ponechal řidičský průkaz i přes uložený zákaz, tak může zaměstnavatel žít v přesvědčení, že zaměstnanec řídit může, ačkoli opak je pravdou, jako tomu bylo i v případě žalovaného. Navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu ve výroku II změněn a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci i částku 1 053 875 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 27. 5. 2025 do zaplacení.

7. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v mezích odvolání i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

8. Dle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“) zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

9. Dle § 257 odst. 1 zák. práce zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Dle odst. 2 výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek. Dle odst. 3 jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v odst. 2, i náhradu ušlého zisku.

10. Předpokladem pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoli z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob. V řízení o náhradu škody podle § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle § 250 zákoníku práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1 zákoníku práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl způsobit, nebo zda věděl, že může nastat. Od porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba odlišovat zavinění, které vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového právního jednání. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnímu následku, který si představovali jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nezabránily škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly. Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být – stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí – samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí rovněž o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle § 250 zákoníku práce. Má-li tedy být v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu § 250 odst. 3 zákoníku práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek tedy – řečeno jinak – prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události, tedy okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě. Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti zaměstnanec ví, že může způsobit škodlivý následek, avšak nechce ho způsobit ani s jeho způsobením není srozuměn; naopak spoléhá na to, že ho nezpůsobí. Při rozhraničování vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které zaměstnanec spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nezabránily škodlivému následku, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde zaměstnanec spoléhá jen na „šťastnou“ náhodu, nejedná ve vědomé nedbalosti, ale v nepřímém úmyslu. Na srozumění u nepřímého úmyslu lze usuzovat především z toho, že zaměstnanec nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si zaměstnanec představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah nebo o zásah někoho jiného (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4956/2015, ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003).

11. Okresní soud nepochybil, když dospěl k závěru, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce způsobil dopravní nehodu, při které vznikla škoda na majetku žalobce celkem ve výši 1 241 381 Kč, a to v době, kdy měl žalovaný uložen správním orgánem i soudem zákaz řízení motorových vozidel, o němž žalovaný žalobce (svého zaměstnavatele) neinformoval. Žalovaný porušil povinnosti stanovené mu § 301 písm. d) zákoníku práce, které spočívají v nepozornosti při řízení vozu a způsobení dopravní nehody, tj. neochránění majetku zaměstnavatele před poškozením a v neoznámení ztráty řidičského oprávnění, tj. jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, neboť zaměstnavateli po vzniku škody nebyla uhrazena pojistná částka právě z důvodu, že vozidlo řídila osoba (žalovaný) bez řidičského oprávnění a žalobce této osobě vozidlo svěřil. Škodu tedy žalobce musel uhradit z vlastních prostředků, přičemž částka 1 241 381 Kč byla prokázána jako skutečná škoda vynaložená žalobcem za opravu vozidel poškozených při dopravní nehodě, kterou způsobil žalovaný a kterou zaměstnavatel (žalobce) musel vynaložit. Příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinností při plnění pracovních úkolů vyplývá z trestního příkazu i z písemného souhlasu žalovaného, který souhlasil s tím, že škodu (resp. dopravní nehodu) zavinil.

12. Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda se žalovaný dopustil zaviněného porušení pracovních povinností při plnění pracovních úkolů formou nepřímého úmyslu nebo ve vědomé nedbalosti. Okresní soud uzavřel, že žalovaný porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů ve formě vědomé nedbalosti, a proto se při jeho povinnosti k náhradě způsobené škody uplatní limit čtyřapůlnásobku jeho průměrné mzdy. Okresní soud vycházel z toho, že žalovaný spoléhal na to, že škodu nezpůsobí, resp. na svoje řidičské schopnosti, neboť do té doby škodu nezpůsobil a přitom řídil vozidlo žalobce v době uloženého trestu zákazu řízení již mnohokrát, že si byl žalovaný vědom toho, že kdyby řekl, že má platný zákaz řízení, přišel by o zaměstnání (záměrně tuto skutečnost zatajil), nebyl si však vědom výluky v havarijním pojištění a že žalobce potvrdil neexistenci vnitřních předpisů ukládajících oznámit žalobci ztrátu řidičského oprávnění žalovaným. Žalovaný tedy věděl, že škodu může způsobit, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí.

13. S tímto závěrem okresního soudu se odvolací soud neztotožňuje. Nelze totiž přehlédnout, že žalovaný řídil motorové vozidlo v době vzniku dopravní nehody dne 23. 11. 2024 v 8:10 hodin, přestože měl v té době uložený trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců od 29. 4. 2024 do 29. 4. 2026 (příkazem Magistrátu města , adresa, ze dne 29. 4. 2024 č. j. , Anonymizováno, , který nabyl právní moci dne 29. 4. 2024) a trestním příkazem Okresního soudu v , adresa, ze dne 26. 4. 2024 č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 4. 6. 2024, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 20 měsíců od 4. 6. 2024 do 4. 2. 2026. Muselo mu tedy být zřejmé, že porušuje zákon, resp. jedná protiprávně, již tím, že usedl dne 23. 11. 2024 za volant a řídil vozidlo žalobce. Skutečnost, že bez řidičského oprávnění vůbec nemá být účasten provozu na pozemních komunikacích a řídit motorové vozidlo, žalovaný věděl. Žalovaný žalobci záměrně zatajil, že má uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, z toho důvodu (jak konstatoval již okresní soud), že se obával ztráty zaměstnání, tzn. žalovaný věděl, že nemá řídit v době dopravní nehody vozidlo žalobce a že tím, že nebude respektovat zákaz řízení, může žalobci způsobit problémy. Stejně tak lze vycházet z toho, že žalovaný jako řidič z povolání (byl již 6 let zaměstnán u žalobce jako řidič silničních motorových vozidel) věděl (resp. vědět měl), že řízení vozidla žalobce bez řidičského oprávnění žalovaného má vliv na poskytnutí pojistného plnění žalobci a že v takovém případě nebude žalobci v případě vzniku škody na vozidle způsobené žalovaným vyplaceno pojistné plnění, neboť se jedná o výluku z pojistného plnění u havarijního pojištění. Přitom žalovaný při svém protiprávním jednání nemohl počítat s žádnou konkrétní skutečností, která by mohla vzniku škody zabránit. Naopak je zřejmé, že žalovaný se spoléhal jen na šťastnou náhodu, resp. na to, že nebude kontrolován příslušníky , právnická osoba, (a nebude zjištěno, že řídí bez řidičského oprávnění) a že nezpůsobí dopravní nehodu a v důsledku toho škodu na zdraví či na majetku. Nelze tedy než uzavřít, že žalovaný věděl o tom, že škodu může způsobit a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, resp. žalovaný jednal ve formě nepřímého úmyslu. Při dopravní nehodě žalovaný způsobil žalobci škodu na vozidlech ve výši 1 241 381 Kč a je povinen zaplatit žalobci vzniklou škodu v plné výši.

14. Rozsudek okresního soudu tedy byl ve smyslu § 220 o. s. ř. ve výroku II změněn a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1 053 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 27. 5. 2025 do zaplacení (škoda vznikla žalobci ve výši 1 241 381 Kč a částka 187 506 Kč již byla uložena žalovanému k zaplacení výrokem I rozsudku okresního soudu, proti kterému nebylo podáno odvolání a je v právní moci).

15. Žalovaný nebyl v řízení před okresním soudem úspěšný a je tedy povinen ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalobci náklady tohoto řízení. Náklady žalobce v řízení před okresním soudem spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 62 070 Kč, v odměně za 5 úkonů právní služby (předžalobní výzva, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání okresního soudu dne 20. 10. 2025 a 19. 11. 2025) á 13 300 Kč, v 5 paušálních náhradách hotových výloh á 450 Kč a v 21 % DPH ve výši 14 437,50 Kč; celkem činí náklady řízení žalobce před okresním soudem 145 257,50 Kč (§ 7 bod 6, § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).

16. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a je tedy povinen nahradit žalobci ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. náklady tohoto řízení. Náklady odvolacího řízení žalobce spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 52 694 Kč a v nákladech jeho právního zastoupení, a to v odměně za 2 úkony právní služby (odvolání proti rozsudku okresního soudu a účast u jednání odvolacího soudu dne 7. 4. 2026) á 13 300 Kč, ve 2 paušálních náhradách hotových výloh á 450 Kč a v 21 % DPH ve výši 5 775 Kč; celkem činí náklady odvolacího řízení žalobce 85 969 Kč (§ 7 bod 6, § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).