8 C 191/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 1 241 381 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 187 506 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 187 506 Kč ve výši 12 % ročně od 27. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 053 875 Kč s příslušenstvím, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 934 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky 1 241 381 Kč s příslušenstvím z titulu způsobené škody žalovaným. Tvrdil, že žalovaný coby tehdejší zaměstnanec žalobce způsobil 23. 11. 2024 dopravní nehodu při níž došlo ke střetu vozidel ve vlastnictví žalobce. Žalovaný byl řidičem jednoho z havarovaných vozidel a nehodu zavinil. Žalovaný však v době nehody nebyl způsobilý k řízení motorových vozidel, neboť mu byl pravomocně uložen zákaz řízení, o němž žalobce jakožto svého zaměstnavatele neinformoval, přestože u něj vykonával práci řidiče. Žádný interní předpis upravující povinnosti zaměstnanců v případě ztráty jejich řidičského oprávnění žalobce neměl, ani jinak nezjišťoval platnost řidičských oprávnění zaměstnanců. V důsledku zaviněné škody způsobené žalovaným vznikla žalobkyni škoda, náklady na opravu obou havarovaných vozidel, které byla nucena uhradit na svůj náklad, neboť pojišťovna uplatnila výluku havarijního pojištění (svěření vozidla osobě bez platného řidičského oprávnění). Výše škody činí dle přiložených daňových dokladů částku v celkové výši 1 241 381 Kč. Žalovaný ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného. Žalovaný se z nařízených jednání neomluvil, o odročení jednání nežádal.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav z uvedených důkazů. Žalovaný byl zaměstnancem žalobce od 8. 2. 2018 do 30. 11. 2024 na pozici řidič; žalobce mu vyplatil za měsíc 07/2024 mzdu ve výši 41 306 Kč, za měsíc 08/2024 ve výši 41 938 Kč a za měsíc 09/2024 ve výši 41 761 Kč (viz potvrzení o zaměstnání, pracovní smlouva, dohoda o rozvázání pracovního poměru, potvrzení o průměrném výdělku za období). Žalovaný v pracovní době dne 23. 11. 2024 v 8:10 hod v , adresa, řídil vozidlo žalobce, kterým způsobil dopravní nehodu, při které byla poškozena tři vozidla žalobce (viz potvrzení účasti na dopravní nehodě, prohlášení žalovaného o zavinění nehody). V době dopravní nehody měl žalovaný uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel; za toto maření rozhodnutí soudu a jiného orgánu veřejné moci byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody 12 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky (viz trestní příkaz Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 7 T 9/2025-57 ze dne 31. 1. 2025, který nabyl právní moci dne 1. 5. 2025). Škoda na vozidle SPZ , SPZ, činila 1 022 260 Kč (viz faktura č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, za opravu vozidla na částku 1 022 260 Kč, k tomu doložené interní faktury za díly č. , hodnota, na částku 476 313 Kč bez DPH a č. , hodnota, na částku 250 661 Kč bez DPH, zakázkový list č. , hodnota, na částku 195 436,85 Kč bez DPH za práci, zakázkový list č. , hodnota, na částku 4 330 Kč bez DPH, faktura za barvy č. , hodnota, na částku 1 692,56 Kč bez DPH, faktura č. , hodnota, od , právnická osoba, na částku 30 556 Kč bez DPH), škoda na vozidle SPZ , SPZ, činila 189 445 Kč (vnitropodniková faktura č. , hodnota, , 604), škoda na vozidla SPZ , SPZ, činila 29 676 Kč (vnitropodniková faktura č. , hodnota, ). Tyto faktury uhradil žalobce. Pojišťovna nevyplatila žalobci pojistné plnění, neboť vozidlo řídila osoba bez předepsaného oprávnění a žalobce této osobě vozidlo svěřil (viz dopis z , právnická osoba, . ze dne 4. 3. 2025).

4. Soud ve věci učinil skutkový závěr, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce způsobil dopravní nehodu, při které vznikla škoda na majetku žalobce celkem ve výši 1 241 381 Kč, a to v době, kdy měl žalovaný uložen správním orgánem/soudem zákaz řízení motorových vozidel, o němž žalovaný žalobce – svého zaměstnavatele – neinformoval.

5. Právní posouzení vyplývá ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Dle § 250 odst. 1 je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.Dle § 257 odst. 1 zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Dle odst. 2 výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. Dle odst. 3 jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v odstavci 2, i náhradu ušlého zisku.Dle § 352 se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Dle § 354 je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.Podle § 301 písm. c) a d) jsou zaměstnanci povinni dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni, a řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je (1) porušení pracovních povinností zaměstnancem, (2) vznik škody, (3) příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a (4) zavinění na straně zaměstnance.

6. O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není, a který nastává bez ohledu na to, zda ho zaměstnanec chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Bylo prokázáno, že žalovaný byl zaměstnán na pozici řidiče u žalobce a v rámci plnění pracovního úkolu řídil vozidlo, kterým způsobil dopravní nehodu. Soud spatřoval v jednání žalovaného dvě porušení povinnosti v rozporu s § 301 písm. d) zákoníku práce – ad 1) nepozornost při řízení vozu a způsobení dopravní nehody, tj. neochránění majetku zaměstnavatele před poškozením, a ad 2) neoznámení ztráty řidičského oprávnění, tj. jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, neboť tomuto po vzniku škody nebyla uhrazena pojistná částka.

7. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. V projednávané věci byla jako skutečná škoda prokázána částka za opravu vozidel poškozených při nehodě, kterou zaměstnavatel musel vynaložit. Škodou je celá částka za opravu vozidel, neboť žalobci nebylo vyplaceno pojistné plnění z důvodu, že vozidlo bylo svěřeno osobě bez platného řidičského oprávnění.

8. Příčinná souvislost a zavinění vyplývají jak z trestního příkazu, tak i z písemného souhlasu žalovaného, neboť bylo zjištěno jeho zavinění dopravní nehody, tedy způsobení škody na vozidlech při plnění pracovních úkolů. Žalovaný způsobil škodu na majetku žalobce, která nemohla být kompenzována z havarijního pojištění a žalobce tuto škodu uhradil sám.

9. Pro úplnost soud doplňuje, že se zabýval i otázkou, zda se v poměrech posuzované věci nejedná o obecný nárok na náhradu škody podle o. z., nebo zda se jedná výlučně o nárok z pracovně právního vztahu. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2935/2011 má odpovědnost za škodu povahu pracovněprávního nároku, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím. Vznikla-li škoda porušením právní povinnosti jinak, řídí se odpovědnost za škodu občanským zákoníkem, i kdyby škůdce byl zaměstnancem poškozeného. V projednávané věci soud neshledal, že by byla založena obecná odpovědnost žalovaného dle občanského zákoníku, neboť škodu způsobil při plnění pracovních úkolů a v přímé souvislosti s výkonem své práce u žalobce. Soud proto učinil dílčí závěr, že je dána odpovědnost žalovaného zaměstnance za škodu způsobenou žalobci.

10. Pokud jde o náhradu škody, zákoník práce u škod způsobených zaměstnanci z nedbalosti limituje výši hrazenou zaměstnancem na částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Toto omezení se neuplatní u škody způsobené úmyslně (§ 257 odst. 2 zákoníku práce). Soud proto dále hodnotil, jakou formou zavinění žalovaného byla škoda způsobena.

11. Zavinění vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4377/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016). Jakožto projev vnitřního vztahu osoby k jejímu jednání tak nemůže být zavinění samo o sobě předmětem dokazování. Má-li tedy být prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst. 3 zákoníku práce, může se tak stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se vnitřní vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek. To jsou zejména okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 4238/2014).

12. K úmyslnému způsobení škody se vyjádřil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku č. j. 21 Cdo 849/2022-119 ze dne 27. 7. 2022, kde shrnul, že o porušení pracovních povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslného zavinění jde tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Oproti tomu zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). K vědomé nedbalosti se dále vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4956/2015 ze dne 15. dubna 2016.

13. Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem v intelektuální složce, ale oproti úmyslu u ní chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti zaměstnanec ví, že může způsobit škodlivý následek, avšak nechce ho způsobit, ani s jeho způsobením není srozuměn; naopak, spoléhá na to, že ho nezpůsobí. Při rozhraničování vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které zaměstnanec spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nezabránily škodlivému následku, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé.

14. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 občanského soudního řádu] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. V tomto případě tak bylo na žalobci, aby míru zavinění žalovaného prokázal, domáhal-li se celé náhrady škody.

15. Žalobce netvrdil, že by zaměstnanec způsobil nehodu úmyslně ve smyslu záměrného nabourání vozidla, ale úmysl žalovaného spatřoval v tom, že tento neoznámil zaměstnavateli ztrátu řidičského oprávnění; kdyby tak učinil, automobil by řídil jiný zaměstnanec, a i když by způsobil škodu, pojišťovna by škodu uhradila z havarijního pojištění. Žalobce netvrdil další okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit vnitřní stav žalovaného k jeho jednání.

16. V dané věci nebylo z důkazů možné učinit dostatečně přesvědčivý závěr o úmyslném zavinění žalovaného. Okolnosti škodní události svědčí naopak o tom, že žalovaný spoléhal na to, že škodu při řízení vozidla nezpůsobí. Jako důvody, na které spoléhal, lze označit jeho řidičské schopnosti, neboť do té doby nehodu nezpůsobil. Z trestního příkazu vyplynulo, že žalovaný řídil vozidlo u svého zaměstnavatele již mnohokrát před způsobením nehody. To nasvědčuje tomu, že spoléhal na to, že škodu nezpůsobí ani tentokrát. Nedbalostí jednání jiného řidiče potvrdil například Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 1. 7. 2025, č. j. 23 Co 31/2025-321, u žalovaného řidiče traktoru, který se zmocnil traktoru svého zaměstnavatele, využil jej pro vlastní účely a způsobil na něm škodu. I zde soud shledal nedbalostní zavinění žalovaného, který jako držitel řidičského oprávnění vědět měl a mohl, že vyjet do silničního provozu s traktorem s nesprávně připojeným nebrzdícím přívěsem s několikatunovým nákladem může vést ke kolizním situacím a vzniku škody na majetku, a to nejen jeho zaměstnavatele. Pokud jde tedy o dílčí porušení povinnosti žalovaného (obecně porušení § 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů) spočívající v samotném způsobení kolize vozidel, jde nepochybně o jeho zavinění ve formě nedbalosti.

17. Soud dále posuzoval, zda škoda vzniklá žalobci na základě neuhrazené výplaty pojistného byla způsobena ve formě úmyslu žalovaného tím, že neoznámil ztrátu řidičského oprávnění. Přestože si byl žalovaný vědom toho, že má platný zákaz řízení, muselo mu být zřejmé, že by se tímto oznámením zaměstnavateli vystavil i potenciální ztrátě zaměstnání (§ 52 písm. f/ zákoníku práce). Lze proto konstatovat, že žalovaný tuto skutečnost žalobci záměrně zatajil. Nebylo však prokázáno, že by si žalovaný byl vědom výluky v havarijním pojištění v případě způsobené škody. Žalobce neprokázal, že by byl žalovaný seznámen s vnitřním předpisem týkajícím se povinnosti oznamovat ztrátu řidičského oprávnění (naopak žalobce potvrdil neexistenci tohoto předpisu), když tato povinnost ze zákoníku práce nevyplývá a je třeba, aby ji stanovil zaměstnavatel. Ani pracovní smlouva žádné takové ustanovení neobsahovala. Na tomto místě lze připomenout, že v souladu s § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona o silničním provozu smí zaměstnavatel svěřit či přikázat řízení služebního automobilu pouze zaměstnanci, který je (mimo jiné) držitelem platného řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Odpovědnost za to, že daný zaměstnanec splňuje stanovené podmínky po celou dobu užívání služebního automobilu, spadá plně na zaměstnavatele a jejich nesplnění pro něj může mít negativní důsledky. Je tak na zaměstnavateli, aby vnitřním předpisem nebo dohodou se zaměstnanci zajistil jejich povinnost poskytovat alespoň písemné prohlášení o držení platného řidičské oprávnění. Zaměstnavatel by se tak nedostal do důkazní nouze (ve které se může snadno ocitnou každý, kdo se snaží prokázat vnitřní psychický stav druhého), zajistil-li by např. podpis zaměstnance na listině vyjadřující, že si je zaměstnanec vědom následků porušení zákazu řízení (resp. důsledků, kterým bude čelit zaměstnavatel u pojišťovny, nikoliv sám zaměstnanec u orgánů činných v trestním řízení). Následně by bylo možné přijmout závěr, že vnitřní stav zaměstnance vztahující se k případně způsobené škodě byl nepochybně v úrovni srozumění. V právě projednávané věci však takový závěr přesvědčivě přijmout nešlo právě pro absenci prokázání vnitřního stavu zaměstnance k jeho jednání.

18. Vnitřní stav žalovaného proto soud posoudil tak, že si sice musel být vědom následků porušení zákazu činnosti vůči své osobě, nikoli nutně však důsledků, které tím může způsobit zaměstnavateli. Vědomě tak jednal sice proti právním předpisům (za což byl potrestán výše uvedeným trestním příkazem), nikoli však v úmyslu tímto svým jednáním způsobit škodu. Lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, který i ve věci, kde zaměstnanec zatajil své příjmy (za účelem výpočtu náhrady mzdy a čerpání dotačních prostředků), a byl shledán vinným z trestného činu podvodu, neshledal, že by bylo možné hovořit o úmyslném jednání (a tedy uplatnit tento nárok i na dědice zaměstnance) – viz rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2681/2016 ze dne 6. 12. 2016. Ani zatajení skutečnosti zaměstnanci známé (jako v právě projednávané věci) tak nemusí vést k závěru o úmyslu vztahujícím se ke způsobené škodě.

19. Soud proto uzavřel, že žalovaný porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů ve formě nedbalostního jednání, a proto se při jeho povinnosti k náhradě způsobené škody uplatní limit 4,5 násobku jeho průměrné mzdy. Rozhodující je průměrný výdělek před porušením povinnosti, kterým zaměstnanec způsobil škodu; zásady pro výpočet průměrného výdělku jsou stanoveny v § 351 a násl. V tomto případě došlo k porušení povinnosti způsobující škodu v okamžiku způsobení nehody (listopadu), předchozí kalendářní čtvrtletí je proto 07, 08, 09 a průměrný hrubý výdělek se stanoví k 1.

10. Za tyto tři měsíce činí dle výplatního přehledu žalovaného jeho průměrný výdělek částku 41 668 Kč [(41 306 + 41 938 + 41 761)/3]. Čtyřapůlnásobek průměrné mzdy proto činí 187 506 Kč a k náhradě této částky soud žalovaného zavázal výrokem I. Zákonné úroky z prodlení soud posoudil dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud výrokem II. žalobu zamítl.

20. Výrok III. je odůvodněn částečným procesním úspěchem žalobce, tedy dle § 142 odst. 2 o.s.ř. soud zavázal žalovaného k náhradě části nákladů řízení žalobci. Žalovaný byl v průběhu řízení nečinný a žádné náklady mu nevznikly. Žalobce byl úspěšný v rozsahu přiznané částky 187 506 Kč, neúspěšný v rozsahu zamítnuté částky 1 053 875 Kč. Úspěch žalobce činí 15,10 %. Náklady žalobce sestávají ze soudního poplatku ve výši 62 070 Kč a odměny advokáta určené dle § 7, 8, 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za 5 úkonů právní služby (předžalobní výzva, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, dvě účasti na jednání) po 13 300 Kč, tj. 66 500 Kč, a z paušální náhrady hotových výdajů 5 x 450 Kč, k odměně advokáta náleží i 21 % DPH, jehož je advokát plátcem. Celkové náklady žalobce představují částku 145 257,50 Kč, proto byl žalovaný výrokem III. zavázán k úhradě 15,10 % z této částky, tj. 21 934 Kč.Lhůtu k plnění soud určil dle § 160 o.s.ř.