25 Co 347/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného . Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o ochranu osobnosti k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. září 2025, č. j. 19 C 329/2024-209

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalovaného.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady na kanále YouTube v pořadu , název, a na stránkách Facebook pořadu , název, a , Jméno žalovaného, uveřejnění omluvy v tomto znění:„Omlouvám se , jméno, , narozené , Datum narození žalobkyně, za to, že jsem o ní opakovaně uváděl lživé informace a tímto se jí zdvořile omlouvám za poškození jejího dobrého jména a za další potíže, které jí má videa a příspěvky pod videi způsobily, že jsem uvedl nepravdivě, že si sama postavila rodinný dům blízko Teplic, že pan , jméno FO, je jejím dobrým přítelem, že s ním v bytě nad stacionářem točila porno a že za ni někdo jiný psal diplomovou práci“ (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu); zamítl dále žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši , částka, (bod II.); výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud zevrubně reprodukoval obsah žaloby a vyjádření žalovaného, podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich čerpaných. Citoval dále znění ust. § 81 odst. 1 a 2, § 82 odst. 1, § 2894 odst. 2 a § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a poukázal na přesně označenou judikaturu, ze které při svém rozhodování vycházel. Uvedl, že formulace omluvy je v části I. natolik obecná, že morálnímu zadostiučinění nelze v uvedeném žalobním nároku vyhovět. Pokud žalobkyně neuvádí v žalobním návrhu v části II., kterým se domáhá přiměřeného zadostiučinění v penězích, konkrétní zásahy žalovaného do jejích osobnostních práv, za které se domáhá přiměřeného zadostiučinění v penězích, pak nezbývá, než požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v částce , částka, vztáhnout pouze ke konkrétním zásahům žalovaného uvedeným v žalobním návrhu na požadovanou omluvu, tj. k tomu, že – cit.: „… žalovaný uvedl nepravdivě, že si žalobkyně sama postavila rodinný dům blízko , název, , že pan , jméno FO, je jejím dobrým přítelem, že s ním v bytě nad stacionářem točila porno a že za ni někdo jiný psal diplomovou práci“. Prvostupňový soud dodal, že se pro účely posouzení důvodnosti žaloby zabýval pouze žalobkyní v žalobním návrhu konkrétně vymezenými zásahy žalovaného do jejích osobnostních práv – posuzoval tedy v žalobním petitu uvedené konkrétní výroky žalovaného, za které žalobkyně požadovala satisfakci, avšak nikoli izolovaně, ale v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v celkovém kontextu kauzy okolo , právnická osoba, . (dále jen „, název, “); přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 25 Cdo 3277/2024 ze dne 23. 7. 2025 a na další rozhodnutí).

3. K požadované satisfakci za tvrzení, které se objevilo v reportážích žalovaného, že si sama postavila rodinný dům blízko , název, , okresní soud uvedl, že toto tvrzení žalovaného se ukázalo jako nepravdivé, resp. jako nepřesné či poněkud zavádějící. Vlastníky předmětného domu, stejně jako vedlejšího domu jsou rodiče žalobkyně, přičemž tuto skutečnost žalovaný v řízení nesporoval. Nicméně sama žalobkyně uvedla v rámci svědecké výpovědi podané v trestním řízení vedeném proti její matce , jméno FO, starší (dále také „matka žalobkyně“), že v , datum, působila ve společnosti , název, jako sociální pracovnice a bydlela v nemovitosti ve , adresa, , kterou jí postavil její otec. Žalovaný informaci, že žalobkyně – cit.: „… v pouhých 28 letech dostavěla v celku luxusní dům kousek od , název, vedle domu svých rodičů“, použil v reportáži, ve které se zabýval podezřeními ohledně nakládání s finančními prostředky z veřejných zdrojů ve společnosti , název, , a to jejich možným zneužíváním pro soukromé potřeby žalobkyně a její matky, v kontextu s jeho zjištěními z rejstříku obecně prospěšných společností, že ve vedení (ve statutárním orgánu), správní a dozorčí radě , název, působí členové rodiny žalobkyně a další jim blízké osoby. Tato podezření o možném zneužívání veřejných prostředků pro soukromé účely jsou navíc podložena výpověďmi svědků v kontextu s příspěvky žalobkyně na jejím Instagramu. Dle názoru okresního soudu je zcela pochopitelné a žádoucí, aby nakládání s prostředky z veřejných zdrojů bylo předmětem veřejného zájmu.

4. K požadované satisfakci za tvrzení, které se mělo dle žalobkyně objevit v reportážích žalovaného a na jeho veřejně přístupném soukromém facebookovém profilu, že pan , jméno FO, je dobrým přítelem žalobkyně a že s ním v bytě nad stacionářem točila porno, prvostupňový soud uzavřel, že žalovaný v reportáži neuvedl výslovně, že , jméno FO, je dobrým přítelem žalobkyně, nýbrž že dle informací, které má v daném okamžiku k dispozici, má být jejím dobrým přítelem. Tedy nepodal tuto informaci jako nezpochybnitelný fakt, nýbrž nechal prostor k pochybnostem a k jejímu vyvrácení, přičemž současně dal žalobkyni prostor k tomu, aby ji jednoznačně vyvrátila, což však žalobkyně v daný okamžik neučinila. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uvedl, že žalobkyně s , jméno FO, v bytě nad stacionářem točila porno, nebylo v řízení prokázáno. V předmětných reportážích žalovaného se žádná taková informace nevyskytla.

5. K požadované satisfakci za dle žalobkyně zveřejněné nepravdivé tvrzení žalovaného, a to, že za žalobkyni někdo jiný psal diplomovou práci, prvostupňový soud zaujal následující stanovisko. V rámci reportáží žalovaného se žádná zmínka o tom, že žalobkyně není autorkou své diplomové práce, neobjevuje. Ani není otázka, zda žalobkyně je autorkou své diplomové práce, či zda ji za ni psal někdo jiný, žádným způsobem nastolena. Okresní soud uzavřel, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že k žalovaným nastolené otázce ohledně autorství diplomové práce žalobkyně se v rámci nějaké veřejně přístupné diskuse účastníků žalobkyně postavila tak, že jednak zcela odmítla, že by si diplomovou práci nepsala sama a zároveň sama aktivně tuto otázku na této veřejně přístupné diskusi otevřela, a žádala žalovaného opakovaně o reakci, a to zveřejnění identity údajného autora, což žalovaný neučinil. Dle názoru okresního soudu pak, z kontextu širší diskuse účastníků a z kontextu s celou shora popsanou kauzou, vyplývá, že téma autorství diplomové práce žalobkyně bylo téma zcela marginální, které bylo řešeno velmi krátce a v podstatě jen mezi účastníky samými a které se v rámci celé kauzy okolo matky žalobkyně, žalobkyně a společnosti , název, zcela minulo se zájmem veřejnosti.

6. Okresní soud dodal, že žalobkyně po zveřejnění reportáží žalovaného prokazatelně čelila negativním a mnohdy i vulgárním reakcím ze strany veřejnosti, byť z důvodu nečitelného způsobu používání emailových adres žalobkyní a její matkou v průběhu času nelze v řadě případů jednoznačně identifikovat, zda negativní reakce patří žalobkyni či její matce. V řízení však bylo současně prokázáno, že hlavní a prvořadnou náplní reportáží žalovaného bylo zjišťování a zveřejňování informací ohledně možného zneužívání veřejných finančních prostředků určených na péči o postižené pro soukromé účely, a to v nemalé míře pro soukromé účely žalobkyně, kdy okresní soud, stejně jako Krajský soud v , adresa, v trestní věci matky žalobkyně, dospěl k závěru, že žalobkyně je spojena s touto trestní kauzou a minimálně na užívání elektromobilů určených pro potřeby postižených k soukromým účelům se sama podílela. Tudíž skutečnost, že na to žalovaný poukázal, není neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně. V předmětných reportážích žalovaného dle okresního soudu převažuje veřejný zájem na zamezení zneužívání veřejných prostředků určených pro péči na postižené ve společnosti , název, k soukromým účelům a na zamezení zaměstnávání osoby se zcela nevhodným a nedostatečným morálním a profesním profilem v péči o postižené nad znevažováním osoby žalobkyně, byť je v určité míře v reportážích žalovaného a v jeho konverzaci s žalobkyní na Facebooku přítomno. K žádnému mediálnímu lynči žalobkyně nedošlo. Zcela jistě nelze klást reakce anonymních přispěvatelů na sociálních sítích za vinu žalovanému, žalovaný k žádným takovým reakcím nevybízel. Ani z účastnické výpovědi žalobkyně v podstatě nevyplynuly žádné dlouhodobější negativní důsledky na její soukromý či pracovní život v důsledku v žalobě popsaného jednání žalovaného. Výrok o nákladech řízení okresní soud opřel o ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“); k tomu připojil výpočet výše náhrady.

7. Proti rozsudku okresního soudu se v celém jeho rozsahu odvolala žalobkyně. Vytýkala mu nesprávné právní posouzení – chybné vyhodnocení povahy výroků. Soud prvního stupně podle žalobkyně nesprávně kvalifikoval opakované, osobní a zjevně urážlivé výroky žalovaného jako „hodnotící soudy“ nebo „kritické novinářské hodnocení“. Tyto chybné závěry však významně odporují ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu, podle níž hrubé osobní útoky a dehonestující výroky nelze podřadit pod svobodu projevu. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2195/2019, podle kterého – cit.: „Svoboda projevu nechrání hrubé osobní útoky, vulgarity a dehonestující vyjádření, která nemají faktický základ a jejichž účelem není přispět k věcné debatě, ale poškodit čest dotčené osoby.“ K tomu je nutno podle žalobkyně uvést pro daný případ zjevné porušení práva, a to výroky žalovaného typu – cit.: „botox lady“, „není nejostřejší tužka v penále“ či „točila porno“, které prokazatelně nemají faktický podklad a představují jen a pouze čistý urážlivý zásah. Odvolatelka dále citovala z nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 146/04: „Ústavní ochrana svobody projevu se nevztahuje na výroky, které nejsou součástí věcné diskuse, ale představují osobní útok a zasahují do lidské důstojnosti.“ V daném případě je zjevné, že žalovaný nevedl debatu o veřejné věci, ale dlouhodobě osobně a výrazně opakovaně útočil na žalobkyni prostřednictvím sociálních sítí. Žalobkyně připomněla rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 4431/2011, podle kterého – cit.: „Novinářská licence neospravedlňuje šíření nepravdivých nebo zkreslených informací o osobě, která není veřejně činná.“ Žalobkyně nebyla veřejně známou osobností. Do povědomí veřejnosti se dostala pouze v důsledku nepatřičného jednání žalovaného. Prvostupňový soud se nevypořádal s notářským zápisem pod sp. zn. , číslo, , který nejenom osvědčuje pravost, ale zejména obsah facebookových příspěvků žalovaného. Z důkazů vyplývá, že žalovaný uváděl, že si žalobkyně sama postavila luxusní dům z peněz , název, , že její diplomovou práci psal někdo jiný, že „točila porno“ s bývalým zaměstnancem, že zneužila služební vozidlo pro soukromé účely. Žádné z těchto nepatřičných tvrzení ale žalovaný neprokázal. Okresní soud chybně neprovedl test proporcionality mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti, který je nezbytný a nutný, jak na toto v daných případech pamatuje obecně známá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“, např. Von Hannover v. Germany (No. 2), č. 40660/08, a Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 367/03. Podle tohoto testu proporcionality je nutno vážit příspěvek k veřejné debatě, známost dotčené osoby, předmět reportáže, formu a důsledky zveřejnění. Ve vztahu k žalobkyni prokazatelně neexistoval žádný veřejný zájem, kdy navíc nebyla obviněná ani veřejně činná. Přesto byla její soukromá komunikace, fotografie i osobní data použita v difamujícím kontextu. Podle žalobkyně došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, neboť okresní soud neprovedl všechny jí navržené důkazy, a to zejména zdravotnickou dokumentací, notářskými zápisy, svědeckými výpověďmi kolegů. Okresní soud se podle odvolatelky nezabýval přiměřenou satisfakcí, nezabýval se tím, že zásah, byť i možná částečně oprávněný, měl prokazatelně značný psychický dopad na žalobkyni. Žalobkyně citovala ust. § 2956 o. z. a rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 894/2018 a 25 Cdo 2704/2020. Navrhla rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, eventuálně jej navrhla změnit tak, že žalobě bude vyhověno.

8. V doplnění odvolání žalobkyně uvedla, že okresní soud posuzoval pouze tři konkrétní tvrzení ze strany žalovaného, a to ty, které žalobkyně výslovně označila v návrhu znění omluvy v petitu. Podle žalobkyně se však okresní soud měl zabývat i dalšími zásahy žalovaného do osobnostních práv žalobkyně; odůvodnění okresního soudu o rozsahu věcného přezkumu jednání žalovaného měla žalobkyně za chybné, okresním soudem použitou judikaturu za nepřiléhavou. Neobstojí podle ní závěr okresního soudu o obecnosti první části formulace omluvy. V posuzované věci je si žalovaný plně vědom toho, jakých konkrétních výroků se na adresu žalobkyně dopustil. Žalobkyní použitá formulace je podle ní obvyklá. V rámci omluvy žalobkyně nežádá, aby se jí žalovaný omluvil za všechny nepravdivé výroky, kupř. za hanlivé hodnocení jejího vzhledu, když za tyto výroky žádá toliko finanční satisfakci. Toto okresní soud zcela opomněl. Ve vztahu k posouzení tvrzení žalovaného, že si žalobkyně postavila sama rodinný dům blízko Teplic, žalobkyně poznamenala, že okresní soud nehodnotil dané tvrzení v celém kontextu a nezohlednil ani to, že bylo proneseno investigativním novinářem. Žalovaný si musel být od počátku vědom nepravdivosti tohoto výroku, správnost dané informace mohl přitom snadno ověřit v katastru nemovitostí. Ve vztahu ke tvrzením žalovaného, podle kterého je , jméno FO, dobrým přítelem žalobkyně a že s ním točila porno, okresní soud opět nehodnotil kontext celé situace a jednání žalovaného. Měl-li prvostupňový soud tvrzení žalobkyně za neprokázané, pak měl postupovat podle ust. 118a odst. 3 OSŘ. Ke třetímu tvrzení žalovaného, podle kterého za žalobkyni psal někdo jiný diplomovou práci, žalobkyně uvedla, že se jedná o poměrně závažné obvinění, žalovaným nijak nedoložené, mající za cíl bulvarizovat celou záležitost. Rozhodnutí okresního soudu vykazuje mimořádnou benevolenci vůči žalovanému, naproti tomu vůči žalobkyni bylo postupováno nepřiměřeně formalisticky. Žalobkyně proto v doplňku odvolání navrhla rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

9. Žalovaný měl rozsudek okresního soudu za správný, řádně odůvodněný a vycházející ze skutkového stavu podloženého důkazy. Navrhl jej proto potvrdit. Tvrzení žalobkyně v odvolání nejsou podle žalovaného správná. Pokud jde o vyhodnocení povahy výroku, pak tímto se zcela detailně okresní soud zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na to, že formulace omluvy je natolik obecná, že morálnímu zadostiučinění v této formě nelze v uvedené části žalobního nároku vyhovět. Výslovně se soud výroky, na které poukazuje žalobkyně ve svém odvolání a které měl okresní soud dle jejího závěru nesprávně posoudit, zabývá v bodu 36. odůvodnění a detailně vysvětluje svoje stanovisko k těmto výrokům. Jestliže žalobkyně uvádí, že žalovaný měl tvrdit, že si žalobkyně sama postavila luxusní dům z peněz , název, , že její diplomovou práci psal někdo jiný, že točila porno s bývalým zaměstnancem a že zneužila služební vozidlo pro soukromé účely, pak prokázáno bylo jen tvrzení o užívání služebního vozidla pro soukromé účely. Pokud jde o trestní řízení vedené proti matce žalobkyně pod sp. zn. , spisová značka, u Krajského soudu v , adresa, , je toto řízení již pravomocně ukončeno, když dne , datum, odvolací Vrchní soud v Praze odvolání , Jméno žalobkyně, st. zamítl. Jestliže žalobkyně namítá, že prvostupňový soud neprovedl test proporcionality, tak toto je zcela nesprávné tvrzení, jelikož pod bodem 37. odůvodnění napadeného rozhodnutí a následujících vyplývá, že tímto se detailně zabýval. Není také pravdivé tvrzení, že by okresní soud neprovedl veškeré žalobkyní navržené důkazy. Pokud žalobkyně v odvolání uvádí, že nebyl proveden důkaz zdravotní dokumentací a svědeckými výpověďmi kolegů, tak tyto důkazy nebyly provedeny proto, že nebyly ani navrhovány. Právě za účelem posouzení psychického dopadu na žalobkyni byl proveden její účastnický výslech, kterým se okresní soud dostatečně zabýval. Ze žádných z provedených důkazů, ani z výslechu žalobkyně, nevyplynulo, že by došlo k jakémukoliv zásahu a že by tento zásah měl značný psychický dopad na odvolatelku. Žalobkyně sama uvedla, že si našla partnerský vztah, který tuto situaci přestál, že rodina a známí ji podporovali, a že ani pracovní problémy nevznikly.

10. V reakci na doplnění odvolání žalovaný uvedl, že žalobkyně žádné další tvrzené zásahy neučinila předmětem žaloby, když za ně nepožadovala omluvu, popř. jiné zadostiučinění. Omluva požadovaná žalobkyní byla příliš obecná a nekonkrétní, žalovaný si není vědom žádných výroků, za které by se měl žalobkyni omlouvat. Nebylo prokázáno, že by výroky učiněné žalovaným byly takové intenzity, že by jimi došlo k zásahu do osobnostních práv. Požadavek žalobkyně, aby jí žalovaný poskytl finanční satisfakci za to, že např. měl hanlivě hodnotit její vzhled s tím, že za to nepožaduje omluvu, je požadavkem novým, který není v souladu s ust. § 2951 odst. 2 o. z. Finanční zadostiučinění totiž nastupuje až v případě, kdy omluva je nedostatečnou formou. Z celého kontextu reportáží žalovaného se jednoznačně podává, jak se na sociálních sítích a na internetu žalobkyně sama prezentovala. Odvolání žalobkyně je v rozporu s provedenými důkazy, v rozporu s přehranými reportážemi a je v rozporu se samostatnou účastnickou výpovědí žalobkyně.

11. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), učinil tak při veřejném jednání (ust. § 214 odst. 1 OSŘ), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

12. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto krajský soud zcela odkazuje a k odvolacím námitkám žalobkyně zaujímá následující stanovisko.

13. Podle ust. § 19 odst. 1 o. z. každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.

14. Podle ust. § 81 odst. 1 a 2 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

15. Podle ust. § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

16. Podle ust. § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

17. Podle ust. § 2894 odst. 1 a 2 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti (§ 2911 o. z.).

18. Podle ust. § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

19. Podle ust. § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

20. Podle ust. § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

21. Žalobkyně v odvolání proti rozsudku okresního soudu brojí proti skutkovým i právním závěrům okresního soudu. Namítá porušení rovnosti účastníků, nesplnění poučovací povinnosti prvostupňového soudu vůči žalující straně. Ve vztahu ke skutkovým závěrům namítá, že prvostupňový soud nesprávně hodnotil provedené důkazy (nehodnotil je v úplnosti a jeho rozhodnutí je mimo rámec provedených důkazů) a že provedené dokazování je neúplné v důsledku neprovedení navrhovaných důkazů. Ve vztahu k právním závěrům je vytýkáno chybné vyhodnocení povahy výroků žalovaného, kdy se podle žalobkyně nejednalo o kritické novinářské hodnocení (neboť se nejednalo o debatu o věci veřejné, ale šlo o útoky na žalobkyni), chybně pak dle žalobkyně nebyl proveden test proporcionality. Za nesprávné má žalobkyně závěry okresního soudu o obecné povaze části žaloby, současně vytýká, že okresní soud se v úplnosti nezabýval všemi útoky žalovaného na osobnostní práva žalobkyně.

22. Z průběhu prvostupňového řízení, ani z přezkoumávaného rozhodnutí nelze podle přesvědčení odvolacího soudu učinit závěr o porušení principu rovnosti stran, zakotveného v ust. § 18 odst. 1 OSŘ. Takové porušení nelze bez dalšího dovozovat jen ze subjektivního přesvědčení žalobkyně o oprávněnosti jí uplatněného nároku. Sporné řízení (kterým je i řízení o ochranu osobnosti) znamená mj. zatížení žalující strany břemenem tvrzení a břemenem důkazním. Neúspěch žalobkyně nelze vykládat jako zvýhodnění žalovaného v procesních postupech; žalovaný nijak favorizován nebyl, ostatně žalobkyně v tomto směru nic konkrétního neuvádí.

23. Ve vztahu k výhradám žalobkyně směřujícím proti důkaznímu řízení, posouzení vymezení žalobního žádání a plnění poučovací povinnosti okresního soudu odvolací soud uvádí, že podle obsahu spisu byl předmět žaloby vymezen v žalobě (srov. č. l. 1-5 spisu), v něm byl obsažen i skutkový přednes žalobkyně (žalobní tvrzení) a jí uplatněné důkazní návrhy. U prvního jednání konaného před okresním soudem dne , datum, (srov. protokol o jednání založený na č. l. 89-91 spisu) okresní soud poskytl účastníkům 20 denní lhůtu k doplnění tvrzení a k označení důkazů podle ust. § 118b OSŘ, připojil poučení o následcích nevyhovění této výzvě. Toto poučení učinil mj. poté, co žalovaný výslovně popřel pronesení tvrzení o natáčení porna. Došlo tak zřetelně ke koncentraci řízení. Ve stanovené lhůtě žalobkyně doplnila tvrzení a navrhla provedení důkazů podáním ze dne , datum, (srov. její podání založené na č. l. 93-94 spisu). Ohledně tvrzení o natáčení porna navrhla provést důkaz elektronickou komunikací (viz č. l. 98 spisu) a spisem vedeným o sporu žalobce , jméno FO, proti žalovanému (jde o spis vedený u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , založený na č. l. 35 tohoto spisu). Prvnímu návrhu okresní soud vyhověl a podle ust. § 129 odst. 1 OSŘ provedl důkaz při jednání konaném u něj dne , datum, (srov. protokol o jednání založený na č. l. 137-141 spisu). V bodu 32. odůvodnění rozsudku měl tento důkaz za nevýznamný. Druhý navrhovaný důkaz (podle zjištění okresního soudu se jednalo o spis vedený u něj pod shora zmíněnou sp. zn. , spisová značka, ) nebyl proveden, když dané řízení bylo pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby a spis neobsahoval nic, co by mělo význam pro tento spor. Při třetím jednání proběhnuvším dne , datum, (viz protokol o jednání založený na č. l. 187-189 spisu) okresní soud provedl zbývající navržené důkazy, účastníky poučil podle ust. § 119a odst. 1 OSŘ a vyhověl jedinému žalobkyní po poučení vznesenému důkaznímu návrhu. Odvolací soud shrnuje, že okresní soud provedl navrhované důkazy a nijak nepochybil ve vztahu k poučovací povinnosti. Koncentrace řízení a (v důsledku koncentrace nadbytečné) poučení podle ust. § 119a OSŘ znamenají, že ani odvolací soud nemůže doplnit dokazování způsobem navrhovaným žalobkyní, neboť se nejedná o žádnou z výjimek daných ust. § 205a OSŘ24. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba, nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

25. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

26. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce – soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

27. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud své úvahy založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení; jeho závěry nelze považovat za nepřiměřené. Odvolací soud poukazuje na přednesy samotné žalobkyně v trestním řízení (srov. č. l. 64, strana 9 protokolu o hlavním líčení), kdy uvedla výslovně, že – cit.: „…tu nemovitost mi postavil můj táta“; a na její výslovné (byť ironií zlehčované) sdělení o vztahu s , jméno FO, (srov. č. l. 138 spisu). Žalobkyně proti skutkovým závěrům okresního soudu v podstatě staví vlastní skutkovou verzi, opírající se o jí samotnou provedené hodnocení důkazů. Z toho však nelze dovozovat, že hodnocení důkazů učiněné okresním soudem je v rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).

28. Pokud žalobkyně namítala nehodnocení části provedených důkazů (tedy jejich opomenutí), pak odvolací soud uvádí, že z obecného hlediska lze nehodnocení provedených důkazů vysvětlit tím, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení směřoval provedený důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení - důkaz je tak neupotřebitelný; popř. provedený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí; popř. se jedná o důkaz nadbytečný, tj. o argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Nedostatečné odůvodnění nehodnocení části důkazů by mělo důsledky pouze tehdy, pokud by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ale o takový případ se v posuzované věci nejedná. Žalobkyní zmiňované opomenuté důkazy by totiž nemohly přinést skutková zjištění, umožňující jiné právní posouzení věci.

29. K odvolací výtce neprovedení testu proporcionality odvolací soud uvádí, že ji neshledal opodstatněnou. Prvostupňový soud test proporcionality provedl, v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí se jím výslovně zabýval v bodech 37. a 38. odůvodnění; vycházel přitom z tam přesně citované judikatury ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR. Odvolací soud v tomto směru nemá důvod prvostupňové rozhodnutí jakkoli korigovat, ba ani doplňovat.

30. Již prvostupňový soud pak uvedl, že žalobkyně přednáší tvrzení o projevech žalovaného, která však nemají vazbu na žalobní žádání, dílem se pak jedná o žalobní žádání příliš obecné povahy (srov. body 34. – 36. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Oproti přesvědčení žalobkyně měl odvolací soud za přiléhavou judikaturu, z níž okresní soud vycházel. Při používání judikatury, tj. právních závěrů vyvozených soudy dříve, se nelze opírat jen o rozhodnutí přijatá na základě naprosto identických skutkových podkladů. Podstatné jsou zobecnitelné závěry pro určitý okruh právních vztahů. Odvolací soud k tomu dodává, že toto řízení je řízením sporným a soud je vázán žalobou. Nemůže tedy přiznat více, než žalobkyně požadovala v žalobním žádání (ust. § 153 odst. 2 OSŘ). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020, zmiňovaného již okresním soudem, neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout. Nelze opomenout, že i škůdce má právo vědět, za co (za přesně jaké své protiprávní zásahy) se má omluvit. A byť by mohl mít subjektivně sám vědomí o tom, čeho se dopustil, je zde třeba trvat na objektivním hledisku, neboť text omluvy může být např. zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti (ať již na základě rozhodnutí soudu či poškozené osoby) a měl by i pro ni být dostatečně určitý a konkrétní. Ústavní stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn, číslo, , v němž Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování o žalobě, na jejímž základě má být žalovanému podle ust. § 2951 odst. 2 o. z. uložena povinnost omluvy, jsou obecné soudy vázány žalobním petitem. Je třeba rozlišovat mezi projednatelností žaloby, jejímž předpokladem je samotné vymezení textu žalobcem navrhované omluvy, a důvodností žaloby, která se odvíjí od obsahu tohoto textu. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu musí být žalobcem požadovaná forma (a též obsah) zadostiučinění "objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, resp. postačující a tím účinná", přičemž není-li tato podmínka splněna, požadované zadostiučinění nelze žalobci přiznat a žalobu je třeba (podle okolností zcela nebo zčásti) zamítnout (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006 a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2058/2010). Obecné soudy nemohou odhlédnout od objektivního hlediska, zda je navrhovaná omluva dostatečně konkrétní, jasná, určitá a odpovídá skutečnostem, které vyplývají z okolností jednotlivého případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 298/2011). Nepostačuje, že žalobce vnímá její text jako postačující a plnící satisfakční funkci. Soud totiž vyhověním návrhu neposkytuje jen ochranu práva žalobce, ale také ukládá povinnost žalovanému, která se již z důvodu samotného zjištění jeho protiprávního jednání dotýká také jeho základních práv a svobod.

31. V posuzované věci je požadovaný text omluvy v první části natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Vyhověním požadavku na takto formulovanou omluvu by soud nepřípustně ukládal žalovanému omluvit se za jednání, o němž není jisté, že je protiprávní, respektive, že se jej žalovaný dopustil. Žalobní nárok sice vyhovuje procesním požadavkům z hlediska jeho projednatelnosti před soudem, avšak nelze mu vyhovět z důvodu nenaplnění požadavků hmotněprávní normy. Je-li navíc v soudním řízení požadována omluva za více zásahů do osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění satisfakční role omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti.

32. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný, který se ubránil odvolání žalobkyně a kterému tak přísluší plná náhrada nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Náklady žalovaného jsou v odvolacím řízení dány odměnou jeho advokátky za 3 úkony právní služby po , částka, (ust. § 7 bod 6, § 9a, § 11 a § 12 vyhlášky. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění /dále jen „AT/“), třemi náhradami hotových výdajů po , částka, (ust. § 13 AT), šesti náhradami zmeškaného času po , částka, (ust. § 14 AT), náhradou za cestovní výdaje advokátky žalovaného ve výši , částka, (ust. § 13 odst. 5 AT) spojenými s osobní účastí jeho advokátky ze sídla advokátní kanceláře k odvolacímu soudu a zpět; to vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je advokátka žalovaného plátkyní (ust. § 137 odst. 3 OSŘ), což celkem činí , částka, . Při stanovení místa a lhůty plnění se odvolací soud přidržel ust. § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ; toto platební místo pochopitelně přísluší i k náhradě nákladů prvostupňového řízení (viz výrok pod bodem III. rozsudku okresního soudu ve spojení s větou in fine bodu 44. odůvodnění tohoto rozhodnutí).