25 Co 353/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva k nemovité věci k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 10. července 2025, č. j. 8 C 39/2024-137

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8.750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parc. č. , hodnota, v katastrálním území a obci , adresa, , vedeném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště v , adresa, (bod I. výroku rozsudku okresního soudu); žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám advokáta , Jméno advokáta B, náklady řízení ve výši 57.605 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II.); a dále žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě náklady řízení ve výši 1.697 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (bod III.).

2. V odůvodnění svého rozsudku prvostupňový soud reprodukoval obsah žaloby a stanoviska žalované, podal přehled skutkových zjištění a vysvětlil závěr o existenci žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva. V rámci právního hodnocení uvedl, že účastníci neuzavřeli sňatek, se stavbou domu na uvedeném pozemku bylo započato jednoznačně po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vyplývalo to i z toho, že pozemek, na kterém se stavba realizovala, byl zakoupen teprve v r. 2017. Od účinnosti o. z. se stavba stává součástí pozemku (ust. § 506 odst. 1 o. z.). Řadou zákonných výjimek u stávajících staveb na pozemcích nebylo na místě se zabývat, neboť to nebylo pro věc podstatné (viz ust. § 3054 a násl. o. z.). Pokud účastníci nebyli manželé, nemohl se na jejich majetek vztahovat režim společného jmění manželů (ust. § 709 o. z.). V katastru nemovitostí je jako výlučný vlastník parc. č. , hodnota, , na kterém je postavena novostavba rodinného domu dosud nezkolaudovaného a nezapsaného v katastru nemovitostí, zapsána žalovaná, a to na základě kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2017. Za běžného chodu věcí bylo reálné předpokládat, že tato stavba bude následně v katastru nemovitostí zapsána jako součást parc. č. , hodnota, jako výlučné vlastnictví žalované (stavba coby součást pozemku, na kterém se nachází). V současné době již není výjimečnou situací, kdy spolu nesezdaní partneři za trvání soužití staví rodinný dům na pozemku vlastnicky patřící jen jednomu z nich, aniž by řešili důsledky uvedeného pro případ event. rozchodu – tj. výši investic a způsob vypořádání. Po ukončení soužití (a s tím často souvisejícího zhoršení vztahů mezi partnery) a tím i zániku původní ústní dohody o společném bydlení pak je třeba, za situace, kdy postavená nemovitost bude zapsaná jako výlučné vlastnictví jednoho z partnerů, celou situaci řešit a investice vypořádat. Nepůjde to ale dle okresního soudu cestou určení vlastnictví, neboť výlučným vlastníkem stavby na pozemku se musí stát vlastník pozemku (ust. § 506 odst. 1 o. z.) a jako takový být zapsán do katastru nemovitostí. Žalobce se pokusil shora uvedený zákonný důsledek odvrátit námitkou spornosti kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2017. Tvrdil existenci dohody, dle které se měli stát oba účastníci na základě kupní smlouvy podílovými spoluvlastníky parc. č. , hodnota, (taková měla být jejich svobodná a vážná vůle), a jen formálně měla být v kupní smlouvě jako kupující uvedena žalovaná. To proto, aby pozemek i stavba nemohly být ohroženy exekucemi, které se v té době na žalobce vedly. Okresní soud zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 3169/2024, podle něhož pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsaná. Listina je pravdivá (správná), je-li správná obsahově, jestliže se to, co je v ní uvedeno, shoduje se skutečností. Důkazní břemeno ohledně pravosti nese ten, kdo z listiny pro sebe dovozuje příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti (správnosti) listiny nese ten, kdo pravdivost (správnost) listiny popírá. A to byl v projednávané věci žalobce. Ten k prokázání rozporu mezi pravou vůlí účastníků a obsahem kupní smlouvy navrhl výslechy svědků , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, . Z jejich výpovědi sice vyplývalo, že účastníci chtěli vlastnit pozemek společně, ale současně si byli vědomi rizik spojených s exekucemi, které se v té době týkaly žalobce, a proto zcela vědomě pozemek parc. č. , hodnota, koupila jako výlučný vlastník žalovaná. Za takové situace ale lze jen těžko hovořit o nesprávnosti kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2017 pro nesoulad mezi vůlí a jejím projevem, tj. že by kupní smlouva obsahově nekorespondovala s vůlí účastníků. Okresní soud nadbytečností vysvětlil neprovedení dalších důkazů. Nákladové rozhodnutí opřel o procesní úspěch žalované podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“), k tomu připojil výpočet výše náhrady. Výrok o nákladech státu pak byl odůvodněn ust. § 148 odst. 1 OSŘ.

3. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal žalobce. Okresní soud podle něj rozhodl předčasně a na základě limitovaného skutkového stavu dospěl k nesprávným právním závěrům, přičemž i ty důkazy, které soud provedl, vyhodnotil nesprávně. Prvostupňový soud provedl důkaz listinami, účastnickým výslechem žalobce a svědeckými výpověďmi navržených svědků s výjimkou svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , který však je podle názoru žalobce zásadní, neboť uvedený svědek byl pro účastníky řízení činný jak v době před koupí nemovitosti (projektová příprava včetně řešení otázky, zda pozemek účastníci řízení vzhledem k zamýšlené stavbě mají či nemají kupovat), tak i v době výstavby (svědek vykonával funkci povinného stavebního dozoru). Svědkovi jsou tak velmi podrobně známa ujednání účastníků řízení. Soud prvého stupně sám patrně považoval svědka za důležitého, neboť jej k jednání předvolával, aby pak následně seznal jeho výslech za nadbytečný. Stejně tak soud neprovedl důkaz audionahrávkou komunikace účastníků, ze které by jinak zjistil reálný a právními argumenty nezatížený obsah skutečné vůle účastníků řízení. Tato nahrávka totiž vznikla v době, kdy účastníci diskutovali o vypořádání, nevedli množství soudních sporů a hovořili spontánně. I přes neprovedení veškerých důkazů má však žalobce za to, že i z dosud provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobci svědčí spoluvlastnické právo k předmětnému pozemku, včetně stavby rodinného domu, a to na základě reálné shodné vůle obou účastníků být spoluvlastníky nemovitosti, umocněné i tím, že účastníci sporu uzavřeli dne 27. 9. 2014 „quasi manželství“, kdy oba projevili zájem uzavřít manželství, vést společnou domácnost a založit tím i společné jmění manželů, avšak vzhledem k probíhajícím exekučním řízením vedeným proti žalobci, nemohli manželství uzavřít oficiálně před orgánem veřejné moci či orgánem církve. Je pravdou, že český právní řád zná pouze sňatek civilní nebo církevní, tudíž k uzavření právoplatného manželství a vzniku společného jmění de iure nedošlo, ale podstata této podpůrné argumentace žalobce tkví v důležitosti, jakou oba účastníci přisuzovali společnému soužití a majetkovému uspořádání. Jinak by se účastníci navzájem stěží na veřejnosti představovali jako „manžel/manželka“. Účastníci budovali svůj společný život, dohodli se na tom, že si pořídí nové společné bydlení, přičemž žalovaná prodá svoji nemovitost, prostředky vloží do výstavby společného rodinného domu a žalobce tento dům fakticky vlastními silami postaví. Tak se také stalo, byť žalovaná své prostředky využila i pro jiné účely (podpora její rodiny). Otec žalobce účastníkům našel vhodný pozemek pro stavbu, kdy i tomuto bylo zcela zřejmé, že jej hledá pro oba dva, nikoli jen pro osobu žalované. Žalobce dále uváděl, co ve výpovědích sdělovali svědci , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, a Broklová, kteří shodně potvrdili, že oba účastníci nemovitosti měli společně, stavěli si na stáří. Současná obrana žalované je tak zjevně účelová a ve vztahu k žalobci je nutno ji označit za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť se žalovaná v konečném důsledku na úkor žalobce obohacuje, a to i přesto, že nebýt citelné finanční podpory ze strany otce žalobce, dům by účastníci řízení nedostavěli. Silné pouto mezi účastníky řízení, vyjádřené i neoficiální „svatbou“, zcela nepochybně utvrzovalo žalobce v důvěře ve společné ujednání stran, tj. ve společné vlastnictví nemovitostí. Současný přístup žalované je podle názoru žalobce v rozporu se zásadami slušnosti a vede slovy obecné části o. z. ke krutosti urážející obyčejné lidské cítění. Zcela se vytrácí důvěra, slib a plnění dohod účastníků řízení uzavřených v době, kdy jim spolu bylo dobře a kdy neměli důvod „procesně manévrovat“. Žalobce se oprávněně cítí být jednáním žalované podveden. Namísto respektování dohodnutého žalovaná těží ze skutečnosti, že kupní smlouva je formálně vedena pouze na ni a přehlíží, že projevovaná vůle obou účastníků řízení od počátku směřovala ke vzniku jejich podílového spoluvlastnictví. Jak uvádí např. nález Ústavního soudu ČR pod sp. zn. I. ÚS 2337/21, vůle má přednost před formou. Ústavní soud ČR vyslovil obecný právní závěr, že – cit.: „… při výkladu právního jednání je třeba dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle“. Skutečnou vůlí účastníků řízení, tedy i žalované coby účastníka kupní smlouvy, bylo zakoupit pozemek k jejich společnému užívání a společné výstavbě rodinného domu, avšak vzhledem k exekucím žalobce nebylo pro zachování společné hodnoty účastníků řízení možné, aby účastníkem smlouvy byl formálně i žalobce. Žalobce je po celou dobu v dobré víře ohledně jeho spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, který začala žalovaná zpochybňovat účelově až po rozchodu účastníků řízení. Vůle je však víc než forma. Stran nákladového výroku žalobce namítal nesprávnost vyčíslení nákladů řízení, když žalované nenáleží odměna za 7 úkonů právní služby učiněných po , datum, , ale toliko 5,5 odměny. Žalobce navrhl napadený rozsudek zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování, popř. jej navrhl změnit tak, že žalobě bude vyhověno.

4. Žalovaná ve vyjádření k žalobcovu odvolání navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit. Z provedeného dokazování vyplynulo, že svědek , tituly před jménem, , jméno FO, nebyl při uzavření kupní smlouvy, ani při jednání, které uzavření kupní smlouvy předcházelo, nijak přítomen, a to na rozdíl od jiných svědků (, tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, ), kteří přítomni byli. Uvedla, že nalézací soud není povinen provést každý důkaz, který účastníci řízení navrhnou. Soud prvního stupně se řádně vypořádal s navrženým důkazem, tedy odůvodnil, proč důkaz výslechem svědka , tituly před jménem, , jméno FO, nebyl proveden. Tvrzení žalobce o jakémsi „quasi manželství“, se kterým by měl být spojen majetkový režim obdobný společnému jmění, resp. podílovému spoluvlastnictví, nemůže ze zjevných důvodů obstát. Skutečnost, že účastníci řízení společně žili, byli si velmi blízcí, projevovali si city a náklonost a po určitou dobu měli představu společné budoucnosti, nemůže mít na majetkový režim žádný vliv. V zásadě tímto způsobem lze charakterizovat většinu nesezdaných soužití, přesto zákonodárce s takovou formou soužití osob nespojuje vznik speciálního majetkového režimu. Tvrdí-li žalobce, že z provedeného dokazování, především z výslechu svědků má plynout, že skutečná vůle účastníků měla směřovat ke vzniku podílového spoluvlastnické, nelze s jeho námitkou souhlasit. Nejenom z provedených výslechů svědků, ale také přímo z účastnického výslechu žalobce zcela jasně vyplynulo, že vůlí žalované bylo nabýt pozemek do výhradního vlastnictví. Nejednalo se o žádný omyl, ale o zcela jasně projevenou vůli žalované. Podpisu smluvní dokumentace byli zvyslechnutých svědků přítomni svědek , tituly před jménem, , jméno FO, (realitní zprostředkovatel) a svědek , jméno FO, (prodávající). Oba shodně vypověděli, že při uzavření kupní smlouvy nedošlo k žádnému omylu a potvrdili, že pozemek kupovala žalovaná a kupní cenu uhradila také pouze žalovaná. Žalobce v řízení dokonce ani nijak netvrdil, že by při uzavření kupní smlouvy došlo k omylu v projevu vůle, naopak potvrdil, že on by kupní smlouvu uzavřít nemohl, neboť proti němu byly (a stále jsou) vedeny exekuce. Žalobce nebyl a ani neměl být smluvní stranou kupní smlouvy, tedy nebyl a ani neměl být (spolu)kupujícím pozemku. Žalobce možná měl přání, ale určitě neměl vůli (v právním slova smyslu) nabýt pozemek do podílového spoluvlastnictví, a to mimo jiné z důvodů, které sám uvedl. Žalovaná neměla v úmyslu (nebylo její vůlí) nabýt pozemek do podílového vlastnictví společně s žalobcem. Ostatně v situaci, kdy věděla o exekucích, které tíží žalobce, by ani nedávalo smysl, aby s ním společně jakýkoliv pozemek kupovala. Žalovaná se rozhodla a jednoznačně projevila vůli, že pozemek koupí sama do svého výhradního vlastnictví a celou kupní cenu uhradila ze svých vlastních peněžních prostředků. Žalobce se na pořízení pozemku nijak finančně nepodílel. Bez jakýchkoliv pochybností z provedeného dokazování vyplynulo, že vůlí žalované bylo nabýt pozemek do výhradního vlastnictví, tedy stav zapsaný v katastru nemovitostí zcela odpovídá skutečnému právnímu stavu. Žalovaná v této souvislosti nerozumí, jak žalobce může na jedné straně tvrdit, že – cit.: „… projevená vůle obou účastníků směřovala ke vzniku jejich podílového spoluvlastnictví“, a zároveň tvrdit, že on kupní smlouvu uzavřít nemohl kvůli exekucím. Pokud tedy sám žalobce tvrdí, že kupní smlouvu uzavřít nemohl kvůli exekucím, stěží mohl mít a projevit vůli (v právním slova smyslu) pozemek nabýt. Žalobce zcela evidentně zaměňuje své přání a vůli v právním slova smyslu; žádnou vůli (v právním slova smyslu) vůči žalované ani vůči prodávajícímu neprojevil, nijak právně nejednal. Žalovaná se ohradila proti tvrzení, že její obrana je v rozporu s dobrými mravy a že se snaží těžit z toho, že – cit.: „… kupní smlouva je formálně pouze na ní“. Stranou kupní smlouvy je pouze ona, neboť ona pozemek kupovala do svého výhradního vlastnictví a pouze ona hradila kupní cenu. Žalobce se na koupi pozemku nijak finančně nepodílel. Žalovaná nepopřela, že se žalobce na výstavbě rodinného domu, který byl později na pozemku postaven (stále však není dostaven), podílel svou prací (materiál však hradila žalovaná). Tím mu ale jistě nevzniklo spoluvlastnické právo k nemovitosti. Žalovaná se snažila se žalobcem domluvit mimosoudně, to však bezvýsledně, neboť žalobce měl zcela přehnané představy. Žalobce se v jiném soudním řízení, které je vedeno u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, domáhá po žalované zaplacení peněžité částky.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), při jednání (ust. § 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

6. K procesnímu průběhu odvolacího řízení je nutno doplnit, že věc byla Krajskému soudu v Hradci Králové předložena k odvolacímu přezkumu dne 10. 12. 2025 (srov. předkládací zpráva založená na č. l. 175), odvolací jednání bylo nařízeno na termín 15. 1. 2026 (srov. referát soudkyně ze dne 17. 12. 2025, založený č. l. 175 p. v. spisu), pro žádost advokáta žalované o odročení jednání z důvodu kolize s jiným, dříve nařízeným jednáním bylo odvolací jednání odročeno na nový termín, a to na 26. 3. 2026 (srov. č. l. 178-182 spisu). Dne 24. 3. 2026 účastníci vyjevili snahu spor, a i jiné jejich právní vztahy mimosoudně vyřešit, pročež jim byl poskytnut dostatečný časový prostor (srov. č. l. 184-185, 191, 194, 196, 198, 201 spisu), pročež bylo odvolací jednání odročeno na neurčito; k uzavření mimosoudní dohody či smíru v této věci však nedošlo. Odvolací soud současně neměl za opodstatněné, aby bylo v dalším průběhu odvolacího řízení nově vyčkáváno na výsledek soudem nařízené mediace v jiné věci týchž účastníků, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. , spisová značka, , a to s poukazem na celkovou délku tohoto soudního řízení a dosavadní procesní neaktivitu žalující strany při mimosoudním vyřizování této věci (srov. zejména č. l. 196 spisu). U odvolacího jednání (v pořadí třetím nařízeném /po předešlých dvou odročovaných/) účastníci setrvali na svých obsahově protichůdných procesních stanoviscích, prezentovaných i ve druhostupňovém řízení.

7. Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy precizně hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud plně odkazuje a k odvolacím námitkám žalobce zaujímá následující stanovisko.

8. Žalobce ve svém odvolání předně okresnímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění jako důsledek opomenutí některých důkazů, dále nesouhlasí s posouzením okolností uzavření kupní smlouvy, zvláště pak vůle účastníků směřující ke spoluvlastnictví pozemku.

9. Žalobce se v řízení uchází o určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu na pozemku. Pro úspěch žaloby, tedy pro deklaraci existujícího vlastnického práva by musel žalobce prokázat, že daný spoluvlastnický podíl nabyl. Nabytí vlastnického práva je upraveno v občanském zákoníku, a sice v jeho části třetí, hlavě druhé, dílu třetím, oddílu druhém – ust. § 1105. Žalobce tvrdí že daný podíl nabyl převodem. Nabývací titul žalované, a sice kupní smlouva ze dne 17. 3. 2017 však žalobce vůbec neoznačuje za stranu smlouvy. Z textu smlouvy, ale ani ze žalobcova přednesu nelze učinit závěr, že by žalobce byl ve smyslu ust. § 1725 o. z. stranou kupní smlouvy ujednávající její obsah. Naopak z výslechu žalobce před okresním soudem vyplynulo, že žalobce nebyl ve smlouvě uveden – tedy nebyl stranou smlouvy – z jasně pojmenovaných důvodů (důsledků na něj vedené exekuce). V posuzované věci šlo o koupi věci nemovité, tudíž smlouva musela mít podle ust. § 2128 o. z. obligatorně písemnou formu (ust. § 560 o. z.). K platnosti takové smlouvy je podle ust. § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. Odvolací soud znovu opakuje, že žalobce ve smlouvě není uveden, nepodepsal ji. Nedisponuje tudíž právním titulem pro nabytí předmětného spoluvlastnického podílu. Odvolací soud dodává, že se jedná o žalobu na určení vlastnického práva k podílu na pozemku; nejedná se o žalobu na plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, nejedná se ani žalobu ze smlouvy uzavřené ve prospěch třetího podle ust. § 1767 o. z.; z obsahu kupní smlouvy nelze dovodit, že by žalovaná jednala nejen jako strana smlouvy, ale i jako žalobcova zástupkyně (ať již z důvodu zastoupení přímého či nepřímého). Kupní smlouva zkrátka nebyla právním jednáním žalobce (ust. § 551 a § 552 o. z.), neboť smlouva je projevem vůle jejích stran (ust. § 1724 o. z.), a v posuzované věci žalobcův projev vůle ve smlouvě absentuje. Vlastnické právo podle kupní smlouvy nemůže přejít na skrytého kupujícího (opačný výklad by narážel na intabulační princip). Pokud žalobcova vůle směřovala ke spoluvlastnictví pozemku, neznamená to (bez relevantního projevu této vůle), že se spoluvlastníkem pozemku stal. Odvolací soud opakuje, že se zde jednalo o převod nemovitosti, kdy samotná vůle bez jejího kvalifikovaného projevu k nabytí vlastnictví nepostačuje.

10. Krajský soud nepřisvědčuje žalobcově námitce, že procesní obrana žalované je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná jako výlučný vlastník předmětného pozemku má jistě právo své vlastnictví bránit. Pokud existovala stran budoucí úpravy vzájemných vztahů účastníků k danému pozemku mezi nimi nějaké dohoda, pak to samo o sobě nemůže zakládat žalobcovo právo domáhat se určení spoluvlastnického práva k pozemku jen na základě tvrzení, že vlastně byl smluvní stranou kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2017. Zda a jaké právo by žalobci z takové dohody uzavřené se žalovanou vzniklo, není předmětem tohoto řízení.

11. Žalobcem tvrzený charakter soužití se žalovanou v době uzavření smlouvy pak nemůže sám o sobě založit majetkové společenství účastníků k majetku, který v době takového soužití nabyl jeden z nich. Na ošetření vzájemných majetkových vztahů účastníků coby nesezdaných partnerů bylo lze pamatovat užitím jiných právních instrumentů.

12. Odvolací soud nepřisvědčuje další námitce odvolatele, že provedené dokazování zůstalo neúplné v důsledku neprovedení jím navrhovaných důkazů. K tomu odvolací soud uvádí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (ust. § 120 odst. 1 OSŘ). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze vysvětlit v zásadě třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, je neupotřebitelný. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10). Neprovedení navrhovaných důkazů by měl soud vysvětlit podle ust. § 157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku. V posuzované věci okresní soud v souladu s ust. § 157 odst. 2 OSŘ odůvodnil neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Jedná se o odůvodnění stručné, podle přesvědčení odvolacího soudu však zcela dostatečné. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007) by nedostatečné odůvodnění neprovedení důkazů mělo důsledky pouze tehdy, pokud by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy pokud by navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Ale o takový případ se v posuzované věci nejedná. Žalobcem navrhované důkazy by totiž nemohly přinést skutková zjištění, umožňující jiné právní posouzení věci. Ze stejných důvodů pak neshledal za potřebné doplnit dokazování ani sám odvolací soud.

13. Konečně k žalobcově odvolací výhradě, týkající se výše žalované přiznané náhrady nákladů řízení, odvolací soud uvádí, že žalovanou vynaložené náklady právního zastoupení jsou nákladem ve smyslu ust. § 137 OSŘ a jedná se náklady účelně vynaložené k bránění jejího práva podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ.

14. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené prvostupňový rozsudek podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil (viz výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, která se ubránila žalobcovu odvolání a které tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Ty jsou dány náklady za právní zastoupení – za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (za úkon vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání – ust. § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4, písm. a/§ 11 odst. 1 písm. d, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění – /dále jen „AT“/), za dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 1 a 4 AT), za čtyři náhrady promeškaného času po 150 Kč (ust. § 14 AT) a cestovné ve výši 1.050 Kč (ust. § 13 odst. 5 AT), když advokát žalované není plátcem daně z přidané hodnoty. Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení v celkové výši 8.750 Kč pak byla žalobci uložena s místem plnění k rukám zástupce žalované (viz ust. § 149 odst. 1 OSŘ) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ).