25 Co 62/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyní JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, IČO: IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2025, č. j. 21 C 72/2025-127

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši částka k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, dle níž mělo být určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni označená dnem datum je neplatná (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částka k rukám zástupce žalovaného do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne datum domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru označené dnem datum. Tvrdila, že na základě rozhodnutí ze dne datum vydaného zřizovatelem žalovaného adresa (dále jen „zřizovatel“) byla jmenována do funkce ředitelky žalovaného, čímž došlo ke vzniku jejího pracovního poměru u žalovaného. Rozhodnutím zřizovatele ze dne datum byla odvolána z funkce ředitelky žalovaného, tzn. z pracovního místa vedoucího zaměstnance, přičemž v datum jí byla žalovaným doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb. Výpověď z pracovního poměru byla datována dnem datum. Žalobkyně považuje ukončení pracovního poměru za nezákonné a výpověď z pracovního poměru datovanou dnem datum za neplatnou. Dopisem ze dne datum oznámila žalovanému, že trvá na dalším pokračování pracovního poměru. Dle jejího názoru je výpověď z pracovního poměru datovaná dnem datum neplatná z důvodu nesplnění formálních požadavků, které jsou na toto právní jednání zaměstnavatele kladeny pracovněprávní úpravou, a to konkrétně z důvodu žalovaným nesprávně uvedeného data výpovědi, kdy žalovaný nesprávně datoval výpověď z pracovního poměru dnem datum, namísto správného data datum. Nesprávně uvedené datum na výpovědi způsobuje její zmatečnost a z tohoto důvodu nemůže obstát. Tvrzení žalovaného, že výpověď je stižena pouze vadou administrativní povahy spočívající v nesprávném označení data výpovědi, a že jako taková je tato vada zhojena doručením oznámení o opravě ze dne datum, je nesprávné. Tato forma konvalidace konstitutivního úkonu je dle žalobkyně nepřípustná, a tím spíše, když k ní došlo až poté, kdy ona dopisem ze dne datum žalovaného upozornila na to, že její pracovní poměr nemůže skončit dnem předcházejícím jejímu odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance. Dále namítala nezákonnost postupu žalovaného při rozvázání pracovního poměru s ní. Nezákonnost postupu žalovaného spatřovala především v nesplnění nabídkové povinnosti dle § 73a odst. 2 zákoníku práce (dále též „nabídková povinnost“). V této souvislosti žalobkyně odkázala především na tu část zákonného ustanovení, která stanovuje, že odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalovaný však žalobkyni po jejím odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance žádnou nabídku přeřazení na odpovídající pracovní pozici v přiměřené době po jejím odvolání neučinil, přestože žalovaný, resp. jeho zřizovatel, s ní nadále komunikoval. V tomto jednání žalovaného žalobkyně spatřuje porušení nabídkové povinnosti dle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Nabídková povinnost měla být splněna tím spíše, že v době jejího odvolání i v následujícím období měl žalovaný k dispozici volná pracovní místa, která jí mohl nabídnout, zejména pracovní pozici vedoucí Třebechovického muzea betlémů, která se uvolnila přeřazením dosavadní zaměstnankyně tituly před jménem jméno FO na místo ředitelky muzea, které před odvoláním zastávala žalobkyně, a dlouhodobě neobsazenou pozici správce sbírek muzea. Za jí neznámých okolností došlo ke zrušení pracovního místa vedoucího muzea a k obsazení místa dokumentátora muzea v datum. V uvedeném postupu žalovaného spatřuje účelové jednání, jehož cílem bylo po jejím odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance zrušit dvě pracovní pozice, které jí mohl nabídnout, a tím splnit zákonnou nabídkovou povinnost. Takovéto jednání je nepoctivé a rozporné s dobrými mravy. Žalovaný měl účelově vytvořit skutkový stav, který mu umožnil formálně naplnit podmínky pro použití výpovědního důvodu dle § 52 písm. c) zákoníku práce, a to s vyloučením nároku na odstupné. Po jejím odvolání jí nebyla poskytnuta ani informace o tom, že žalovaný pro ni žádné volné pracovní místo nemá. Dle jejího názoru žalovaný po jejím odvolání provedl účelové organizační změny, o nichž ji neinformoval, a přibližně po roce jí sdělil, že žádné vhodné pracovní místo jí nabídnout nemůže a nebude jí vyplaceno odstupné. Jednání žalovaného považuje za zneužití práva a z tohoto důvodu je výpověď, i bez ohledu na její případnou zmatečnost, neplatná. Pokusila se o smírné řešení sporu prostřednictvím svého právního zástupce, který vyvolal jednání s žalovaným a předložil mu návrh na ukončení pracovního poměru dohodou s nárokem na odstupné, s čímž žalovaný nesouhlasil. Tento postup dokládá účelovost jednání žalovaného, vedeného se záměrem způsobit jí újmu. V replice žalobkyně uvedla, že řádné splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu § 73a odst. 2 první věty za středníkem zákoníku práce je hmotněprávní podmínkou pro podání platné výpovědi z pracovního poměru dle § 73a odst. 2 a § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalovaný tuto hmotněprávní podmínku výpovědi z pracovního poměru dle § 73a odst. 2 a § 52 písm. c) zákoníku práce porušil tím, že jí po odvolání z funkce nenabídl žádné vhodné pracovní místo, ačkoli k datu odvolání (datum) disponoval několika pozicemi, které mohla vykonávat. Žalovaný záměrně vyčkával se splněním nabídkové povinnosti až do skončení její pracovní neschopnosti a mezitím obsadil všechna volná místa, případně je zrušil v rámci organizačních změn, a to s vědomím, že povinnost vůči žalobkyni dosud nesplnil. Žalovaný jí měl nabídnout volné pracovní pozice, zejména místo správce muzejních sbírek či dokumentátorky, edukátorky, a to i v době její pracovní neschopnosti. Nic nebránilo tomu, aby žalovaný učinil nabídku již v době její pracovní neschopnosti, neboť ona mohla návrh přijmout či odmítnout a po skončení pracovní neschopnosti případně nastoupit na novou pozici. Do té doby mohl žalovaný zajistit výkon práce prostřednictvím dočasného zástupce. Žalovaný tak jednal v rozporu se zákonem, když si byl vědom své nabídkové povinnosti a namísto toho, aby jí nabídl volná pracovní místa, která inzeroval v průběhu roku datum, vyhlásil výběrová řízení a volná místa obsadil jinými osobami, případně je zrušil v rámci organizačních změn. Organizační změny provedené žalovaným s účinností od datum, tedy sedm měsíců po jejím odvolání, nemohou odůvodnit závěr, že odpadla reálná potřeba výkonu práce, kterou mohla vykonávat. Skutečnost, že zaměstnavatel z preventivních důvodů sloučil pracovní místa, neznamená, že tato práce nebyla potřebná. Žalovaný sám přiznal, že v době její pracovní neschopnosti stabilizoval organizační strukturu tak, aby pro ni nezůstalo žádné volné místo, a že prováděl organizační změny a přijímal nové zaměstnance, aniž by zachoval stav k datum, kdy byla odvolána. Jedná se o účelové jednání vedené se záměrem nevyplatit jí odstupné, které nepožívá právní ochrany a nelze mu přiznat právní účinky spojené se splněním nabídkové povinnosti. Žalovaný též nesprávně posuzuje splnění nabídkové povinnosti ke dni doručení výpovědi (datum) a nikoli ke dni odvolání z funkce (datum), kdy tato povinnost vznikla. Tímto postupem způsobil, že v době výpovědi neměl žádné pracovní místo, které by mohl žalobkyni nabídnout. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1410/2021 a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1528/2019), podle které je zaměstnanec povinen přijmout návrh dohody o dalším pracovním zařazení v přiměřené lhůtě. Podle žalobkyně z toho a contrario vyplývá, že i zaměstnavatel musí splnit svou nabídkovou povinnost v přiměřené lhůtě. Postup žalovaného, který s učiněním nabídky vyčkal téměř jeden rok, nelze považovat za přiměřený. Žalovaný zneužil dobu její pracovní neschopnosti, když po téměř roce od odvolání učinil nabídku, což nelze považovat za přiměřené. Namítala, že žalovaný měl možnost ji kontaktovat prostřednictvím pošty či datové schránky. Jednání žalovaného vykazuje znaky účelového, systematického a protiprávního postupu, který podle jejího názoru naplňuje znaky šikany na pracovišti (bossingu) a zjevného zneužití práva. V této souvislosti popsala tři fáze jednání žalovaného, které podle jejího názoru dokládají účelovost a zneužití práva. V první fázi spatřuje snahu o její profesní diskreditaci prostřednictvím auditu společnosti název, který však potvrdil úspěšné vedení muzea. Ve druhé fázi uvádí eskalaci nátlaku prostřednictvím obstrukcí a na ni kladených nesplnitelných požadavků, jež vyústily v její zdravotní problémy a pracovní neschopnost. Třetí fáze spočívala v účelové manipulaci s volnými pracovními místy, aby jí nebyla nabídnuta jiná práce. Výpověď chybně označená dnem datum tedy není platná a žalovaný nesplnil nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce, když ji učinil opožděně a v mezidobí volná místa obsadil nebo zrušil.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Tvrdil, že odvolání žalobkyně z funkce ředitelky bylo účinné ke dni datum, žalobkyně byla již dne datum uznána dočasně práce neschopnou, přičemž její pracovní neschopnost trvala do datum. Následně dne datum žalovaný splnil nabídkovou povinnost ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce tím, že žalobkyni sdělil, že pro ni nemá jinou vhodnou pracovní pozici. Téhož dne, a to po ukončení pracovní neschopnosti žalobkyně, jí byla řádně doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. On dne datum písemně informoval žalobkyni o chybně uvedeném roku v dataci výpovědi, když správné datum je datum, namísto chybně uvedeného data datum. Výpověď považuje za platnou a v souladu se zákonem. Faktická vada v dataci dle jeho názoru nemá vliv na případnou platnost výpovědi z pracovního poměru. Výpověď splňuje veškeré hmotněprávní požadavky, formální i obsahové náležitosti. Navíc zákoník práce neobsahuje ustanovení, které by vyžadovalo uvést ve výpovědi datum jejího sepsání, natož že by jeho případná nesprávnost měla bez dalšího za následek neplatnost výpovědi. Nesprávně uvedené datum je zjevnou písařskou chybou, která sama o sobě nečiní výpověď neurčitou či nesrozumitelnou, naopak z výpovědi je jasně patrná vůle žalovaného, jenž směřuje k ukončení pracovního poměru žalobkyně, přičemž překlep v datu výpovědi tento úmysl žalovaného nezpochybňuje. Žalobkyně si byla dobře vědoma, že k odvolání z funkce ředitelky žalovaného došlo ke dni datum, nesprávně uvedené datum ve výpovědi tak žalobkyni nemohlo uvést v omyl, o čemž svědčí i následná e-mailová komunikace. Odkázal na opravné oznámení ze dne datum, které již pouze formálně potvrdilo skutečnost, že výpověď byla zamýšlena a uplatněna až po odvolání žalobkyně z vedoucího místa, nikoliv před tímto okamžikem. Nabídkovou povinnost vůči žalobkyni splnil dne datum, tzn. po ukončení její pracovní neschopnosti, kdy bylo žalobkyni z jeho strany sděleno, že pro ni nemá jinou vhodnou pracovní pozici, která by odpovídala její kvalifikaci a zdravotnímu stavu, neboť všechna pracovní místa jsou obsazená, což dokládá písemný záznam z jednání konaného dne datum. Upozornil na specifičnost situace, když žalobkyně byla od datum uznána práce neschopnou, nebyla tudíž na pracovišti a pro žalovaného nevykonávala práci. Učinění nabídkové povinnosti v době její pracovní neschopnosti by postrádalo smysl, neboť žalobkyně by ji v důsledku pracovní neschopnosti a po dobu jejího trvání nemohla přijmout a do práce fakticky nastoupit. Přitom jím nabízená práce dle § 73a odst. 2 zákoníku práce musí odpovídat zdravotnímu stavu a kvalifikaci odvolaného vedoucího zaměstnance, a když byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, pak neexistuje práce, jejíž výkon by odpovídal jejímu zdravotnímu stavu, neboť výkon práce a pracovní neschopnost se vzájemně vylučují. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, z něhož dle žalovaného vyplývá, že zaměstnavatel není povinen nabízet zaměstnanci místo, o němž ví, že ho zaměstnanec není schopen vykonávat. Nabídkovou povinnost nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel musel po neomezeně dlouhou dobu vyčkávat na ukončení pracovní neschopnosti zaměstnance a po tuto dobu uměle udržovat volná pracovní místa či blokovat organizační změny. adresa muzea byl po dobu pracovní neschopnosti žalobkyně zajišťován s ohledem na aktuální potřeby, přičemž organizační struktura se stabilizovala tak, že žádné místo pro žalobkyni nezůstalo volné. Zdůraznil, že nelze klást k jeho tíži, že prováděl organizační změny a přijímal nové zaměstnance, ani že nezachoval stav k únoru 2024 po dobu delší než jeden rok. adresa správce depozitáře bylo obsazeno k datum a místo ředitelky k datum, tedy v době, kdy byla žalobkyně v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Nabídková povinnost předpokládá existenci reálně volného a potřebného místa, nikoli povinnost držet místo na neurčito. Žalobkyně se vrátila na pracoviště dne datum, kdy zjistil, že pro ni nemá jinou vhodnou práci, a proto přistoupil k výpovědi, což považuje za postup v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce. Splnění nabídkové povinnosti ve smyslu § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru dle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zákoníku práce. V době trvání dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně, kdy platí zákaz výpovědi (§ 53 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce), nelze tudíž tuto povinnost realizovat ani zkoumat. Nabídková povinnost se tak váže k okamžiku, kdy je možné výpověď podat, tzn. že se aktivuje až po skončení ochranné doby, v níž nelze dát zaměstnanci výpověď. Odmítl tvrzení žalobkyně, že měl povinnost ji opakovaně nabízet volná místa během její pracovní neschopnosti. K datu datum, kdy žalobkyně nastoupila do práce, neměl žádné volné místo, které by jí mohl nabídnout, za tímto účelem odkázal na organizační schéma a pracovní smlouvy založené ve spise. Splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele je nutno posuzovat ke dni doručení výpovědi, kdy žádné volné místo neexistovalo. Poukázal na to, že žalobkyně na jedné straně cituje judikát Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, který stanovuje, že nabídková povinnost se posuzuje ke dni doručení výpovědi, na druhé straně však popírá tvrzení žalovaného, že se nabídková povinnost posuzuje ke dni doručení výpovědi a naopak tvrdí, že zaměstnavatel měl splnit nabídkovou povinnost ke dni odvolání z pracovní pozice vedoucího zaměstnance. Popsal organizační změny provedené po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky ke dni datum. Uvedl, že žalobkyně byla od datum v pracovní neschopnosti, a proto byl provoz muzea zajišťován pověřením tituly před jménem jméno FO vedením žalovaného, přičemž tato byla ke dni datum jmenována ředitelkou. Po jejím jmenování byly realizovány organizační změny. Došlo k rozšíření pracovní náplně pozice „Pokladní, průvodce“ o činnost edukátorky, k transformaci pozice „Dokumentátorky, edukátorky“ na pozici „Správce depozitáře“, která byla obsazena po výběrovém řízení k datum, zrušení pozice „Vedoucí muzea“ a zřízení funkce zástupce ředitelky, kterou vykonává stávající účetní. Tyto změny byly nezbytné pro efektivní fungování muzea a nebyly činěny s cílem vyhnout se nabídkové povinnosti vůči žalobkyni. Organizační změny byly motivovány požadavkem zřizovatele na snížení nákladů, vycházejícím z analýzy společnosti název z datum, která doporučovala zejména redukci počtu zaměstnanců a optimalizaci personálních nákladů s cílem snížit závislost muzea na rozpočtu města. V důsledku přijatých opatření došlo k celkové úspoře nákladů ve výši částka, z toho snížení mzdových nákladů činilo částka oproti roku datum. Organizační změny přinesly rovněž zlepšení provozu muzea, zvýšení efektivity práce a lepší pracovní podmínky zaměstnanců. Jejich cílem bylo výlučně snížení nákladů na provoz a zvýšení hospodárnosti. Dle žalovaného byly změny úspěšné, což dokládá pokles celkových mzdových nákladů z částky částka v roce datum na částka v roce datum, tedy o částka, a to i přes navýšení nákladů na dohody o provedení práce z důvodu nové zákonné povinnosti vyplácet příplatky a zvýšení fondu odměn. Úspory jsou patrné zejména při porovnání celkových nákladů na úvazky včetně odvodů, kdy rozdíl mezi rokem datum Anonymizováno a datum činí částka. K žalobkyní tvrzenému bossingu uvedl, že žalobkyně zaměňuje žalovaného a jeho zřizovatele, přičemž popisované jednání se vztahuje k jeho zřizovateli a nesouvisí s předmětem žaloby. Vůči žalobkyni se žalovaný choval korektně a odmítá jakékoli tvrzení o systematickém či protiprávním jednání.

4. Okresního soud vyšel ze zjištění, že dle jmenovací listiny vydané Radou města adresa dne datum byla žalobkyně jmenována do funkce ředitelky žalovaného s datem nástupu do práce dne datum, místem výkonu práce bylo sídlo žalovaného a druhem práce byl výkon funkce ředitelky žalovaného. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, se zkušební dobou od datum do datum a nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou v průměru 40 hodin týdně. Dle notifikace č. hodnota označené jako „Informace o ukončení dočasné pracovní neschopnosti (DPN)“, kterou žalovanému zaslala právnická osoba, a která byla vystavena ke dni datum, byla žalobkyně v období od datum do datum v dočasné pracovní neschopnosti. Dle usnesení ze 4. zasedání Rady města adresa, které se konalo dne datum, označení sp. zn. číslo, byla žalobkyně ke dni datum odvolána z funkce ředitelky žalovaného. Dopisem zřizovatele ze dne datum bylo žalobkyni zasláno usnesení ze 4. zasedání Rady města adresa, které se konalo dne datum, označené sp. zn. číslo spolu s poučením o povinnosti učinit výstupní oznámení dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Dle zápisu z jednání konaného dne datum mezi žalovaným a žalobkyní, podepsaného oběma účastníky, bylo žalobkyni žalovaným sděleno, že po jejím odvolání zřizovatelem z funkce ředitelky žalovaného ke dni datum žalovaný nedisponuje žádným volným pracovním místem odpovídajícím její kvalifikaci, zdravotnímu stavu ani předchozímu funkčnímu zařazení, a žalobkyně se tak stává pro žalovaného nadbytečnou. Z výpovědi z pracovního poměru adresované žalobkyni a datované dnem datum bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni vypověděl pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Tento výpovědní důvod odůvodnil tím, že nadbytečnost vznikla v důsledku odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalovaného, přičemž žalovaný nedisponuje žádným volným pracovním místem odpovídajícím kvalifikaci, zdravotnímu stavu žalobkyně ani funkci, kterou dosud vykonávala. Současně žalovaný uvedl, že pracovní poměr skončí uplynutím dvouměsíční výpovědní doby, jež počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. Jako datum převzetí výpovědi je uveden den datum, převzetí žalobkyně stvrdila vlastnoručním podpisem. Mezi účastníky bylo přitom nesporné, že výpověď žalobkyně převzala dne datum, datum převzetí výpovědi má rovněž chybu v letopočtu (datum namísto správného datum). Dopisem právního zástupce žalobkyně žalovanému ze dne datum právní zástupce žalobkyně žalovanému sdělil, že žalobkyně považuje ukončení pracovního poměru za neplatné a postup zaměstnavatele za zmatečný a právně neúčinný. Žalobkyně upozornila žalovaného na chybu v časové dataci výpovědi a preferovala smírné řešení sporu, když její právní zástupce navrhl žalovanému ukončení pracovního poměru dohodou k budoucímu datu, se zachováním všech nároků, které by žalobkyni v případě ukončení pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti jinak náležely (tzn. dlužná mzda, resp. náhrada mzdy a zákonné odstupné). Žalovaný byl dále upozorněn ze strany právního zástupce žalobkyně, že pokud nedojde k dohodě, bude se žalobkyně bránit soudní cestou. Přípisem žalovaného nazvaného „Oprava data u výpovědi z pracovního poměru“ ze dne datum žalovaný informoval žalobkyni o zjevné chybě při psaní letopočtu ve výpovědi z pracovního poměru označené dnem datum, podané z důvodu nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce a uvedl, že překlepem bylo ve výpovědi uvedeno nesprávné datum výpovědi a převzetí výpovědi datum, kdy správné datum výpovědi a jejího převzetí je datum. Dopisem právního zástupce žalobkyně žalovanému ze dne datum, označeným jako „Oznámení zaměstnance o tom, že trvá na dalším zaměstnávání ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce“, právní zástupce žalobkyně žalovanému sdělil, že žalobkyně trvá na dalším zaměstnávání u žalovaného. Dopisem právního zástupce žalovaného ze dne datum, označeného jako „Vyjádření ke Stanovisku k pracovněprávní dokumentaci ze dne datum“, právní zástupce žalovaného žalobkyni sdělil, že žalovaný se závěry žalobkyně nesouhlasí a vznesené nároky žalobkyně odmítá. Z inzerce volného pracovního místa „Správce muzejních sbírek“ bylo zjištěno, že pracovní místo Správce muzejních sbírek bylo žalovaným inzerováno dne datum, kdy přihlášky do výběrového řízení bylo možno zasílat do datum. Z inzerce volného pracovního místa „Odborní správci výstav a depozitářů“ bylo zjištěno, že pracovní místo „Odborní správci výstav a depozitářů“ bylo žalovaným inzerováno dne datum. Z organizačního schématu žalovaného se jmény zaměstnanců ze dne datum, ve spojení s přiloženými pracovními smlouvami jednotlivých zaměstnanců žalovaného ke dni podání výpovědi, tj. ke dni datum, bylo zjištěno, že žalovaný ke dni podání výpovědi nedisponoval žádným volným pracovním místem, které by mohl žalobkyni ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce nabídnout.

5. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobkyně byla ke dni datum jmenována Radou města adresa do funkce ředitelky žalovaného. V období od datum do datum byla žalobkyně v dočasné pracovní neschopnosti. Rozhodnutím Rady města adresa ze dne datum byla žalobkyně ke dni datum odvolána z funkce ředitelky žalovaného. V průběhu roku datum činil žalovaný organizační a personální změny. Dne datum došlo k ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně. Žalovaný ke dni datum nedisponoval žádným volným pracovním místem. Dne datum se konalo mezi žalobkyní a žalovaným jednání, na němž bylo žalovaným žalobkyni sděleno, že žalovaný nedisponuje žádným volným pracovním místem, které by mohl žalobkyni ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce nabídnout, načež byla žalobkyni téhož dne doručena výpověď označená datem datum z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) zákoníku práce, tzn. nadbytečnost, ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, tzn. bez nároku na odstupné. Žalobkyně dopisem ze dne datum prostřednictvím svého právního zástupce žalovanému sdělila, že považuje skončení pracovního poměru za neplatné a postup žalovaného za účelový. Žalovaného upozornila na nesprávně uvedené datum výpovědi, když uvedla, že datum podání výpovědi z pracovního poměru nemůže předcházet datu odvolání z pracovní pozice vedoucího zaměstnance. Navrhla žalovanému ukončení pracovního poměru dohodou se zachováním všech nároků, které by jí v případě ukončení pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti jinak náležely, a upozornila žalovaného na to, že pokud na smírné řešení sporu nepřistoupí, bude hájit svá práva soudní cestou. Žalovaný dopisem ze dne datum informoval žalobkyni o chybně vyznačeném letopočtu v datu výpovědi, tzn. roku datum, když uvedl, že se jedná o zjevnou chybu v psaní a správné datum výpovědi je datum. Dopisem ze dne datum žalobkyně žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání u žalovaného. Žalobkyně i žalovaný následně jednali o smírném vyřešení věci, dohoda o narovnání uzavřena nebyla. Dopisem ze dne datum právní zástupce žalovaného sdělil žalobkyni, že žalovaný nesouhlasí se závěry žalobkyně ohledně neplatného ukončení pracovního poměru, nesplnění nabídkové povinnosti a účelového jednání, a žalobkyní vznešené nároky, především v podobě odstupného, jako neoprávněné odmítá.

6. Okresní soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně, že samotná chyba v dataci výpovědi činí toto právní jednání zmatečné a nezpůsobilé právních následků, je nesprávné. Z formy i obsahu výpovědi je zřejmé, že splňuje všechny formální i obsahové požadavky, jež jsou na toto právní jednání zaměstnavatele kladeny. Z hlediska formálních náležitostí je výpověď v souladu s § 50 odst. 1 zákoníku práce a § 559 o. z. činěna v písemné formě. Z hlediska obsahových náležitostí byla výpověď činěna ze zákonem předvídaného důvodu nadbytečnosti dle § 52 písm. c) zákoníku práce tak, jak je stanoveno v § 50 odst. 2 zákoníku práce, přičemž tento důvod je ve výpovědi žalovaným skutkově vymezen tak, že jej nelze zaměnit s jiným výpovědním důvodem, když žalovaný uvedl, že žalobkyni dává výpověď z důvodu nadbytečnosti dle § 52 písm. c) zákoníku práce, a to na základě skutečnosti, že žalobkyně byla odvolána zřizovatelem z pracovního místa vedoucího zaměstnance, tzn. z funkce ředitelky žalovaného, přičemž žalovaný nemá pro žalobkyni volné pracovní místo, které by jí mohl ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce nabídnout, tím se žalobkyně stala pro žalovaného nadbytečnou. Důvod výpovědi nebyl žalovaným ani dodatečně měněn (§ 50 odst. 4 zákoníku práce). Z obsahu výpovědi je patrná vážná vůle žalovaného rozvázat se žalobkyní pracovní poměr výpovědí z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) zákoníku práce, a to v návaznosti na aplikaci ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce. Z výpovědi lze bez obtíží pochopit, co jejím prostřednictvím chtěl žalovaný vyjádřit, a je z ní patrný její předmět i obsah. Výpověď je tudíž srozumitelná i určitá. Výpověď daná žalovaným žalobkyni tedy splňuje všechny formální i obsahové požadavky, které jsou na ni kladeny pracovněprávní i občanskoprávní úpravou. Skutečnost, že ve výpovědi bylo chybně uvedeno datum, nepředstavuje vadu způsobující její neplatnost; zákon nevyžaduje označení výpovědi datem jako obligatorní náležitost tohoto právního jednání. Chyby v psaní a počtech nemají za následek neplatnost právního jednání, pokud je význam právního jednání nepochybný, a nezpůsobují ani zdánlivost právního jednání kvůli jeho neurčitosti nebo nesrozumitelnosti. Jednoduše řečeno, pokud lze zjistit, co by v právním jednání v písemné formě bylo uvedeno, pokud by nebylo došlo k chybě, pak taková chyba není považována za vadu, kterou by bylo třeba sankcionovat neplatností právního jednání. V případě posuzované výpovědi lze konstatovat, že vůle žalovaného v ní vtělená, jakož i její význam, byl z výpovědi zcela patrný. Chybně uvedené datum výpovědi nečinilo výpověď ani zmatečnou, neboť žalobkyni byl prokazatelně znám časový sled nastalých událostí, když odvolána zřizovatelem žalovaného z funkce ředitelky žalovaného byla ke dni datum, přičemž o chybném datu výpovědi žalovaného sama informovala prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne datum, mezi účastníky bylo nesporné, jakého dne jí byla výpověď předána, ostatně zcela shodná chyba v psaní byla i v dataci převzetí výpovědi, přičemž toto datum (datum) je mezi účastníky nesporné. Tvrzení žalobkyně o tom, že výpověď je pro chybně uvedené datum zmatečná, tedy nepodporuje ani skutečnost, že žalobkyně stvrdila převzetí výpovědi vlastnoručním podpisem, kdy lze důvodně předpokládat, že se s obsahem výpovědi (v níž bylo explicitně stanoveno, že důvodem k podání výpovědi je skutečnost, že po odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance nebylo v rámci žalovaného žádné volné pracovní místo, které by jí mohl žalovaný nabídnout, tedy že odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance předcházelo výpovědi z pracovního poměru) seznámila, přičemž její převzetí, i přes chybně uvedené datum výpovědi i dne jejího převzetí, bez jakýchkoliv dalších námitek směřujících k uvedenému roku v datu, podepsala.

7. Žalovaný též postupoval v souladu se zákoníkem práce i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když přistoupil ke splnění nabídkové povinnosti v době po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně, tzn. dne datum, nikoli v době odvolání žalobkyně z pracovního místa vedoucího zaměstnance, tzn. ke dni datum. Žalovaný mohl splnit svoji nabídkovou povinnost až ke dni ukončení pracovní neschopnosti žalobkyně, resp. ke dni jejího návratu do zaměstnání, neboť v době dočasné pracovní neschopnosti nelze dát zaměstnanci ze strany zaměstnavatele výpověď (§ 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce). Tento závěr podporuje i skutečnost, že splnění nabídkové povinnosti je hmotněprávní podmínkou podání platné výpovědi, tzn. že se k výpovědi nutně váže. Z provedeného dokazování (a to především z organizačního schématu zaměstnanců žalovaného ze dne datum ve spojení s předloženými pracovními smlouvami) bylo prokázáno, že žalovaný v době výpovědi nedisponoval žádným volným místem, které by mohl žalobkyni ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce nabídnout, tuto skutečnost žalobkyni sdělil na jednání dne datum. Dle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017) soud může jen výjimečně přihlédnout k jiným okolnostem, než jaké tu byly v době výpovědi. Tento postup dle judikatury přichází v úvahu tehdy, bude-li zjištěno, že zaměstnavatel nepřistoupil k povinnosti vyplývající z § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce s cílem naplnit její účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva. O takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něho byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl podle § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li by současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu. Z provedeného dokazování však bylo zjištěno, že žalobkyně byla od datum do datum v dočasné pracovní neschopnosti, tzn. že byla k tomu oprávněnou osobou shledána neschopnou výkonu práce. Volná pracovní místa u žalovaného, na která žalobkyně upozornila, byla žalovaným inzerována dne datum a dne datum, tzn. v době dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně. Zaměstnavatel je dle § 73a odst. 2 první věty zákoníku práce po odvolání povinen zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208, jednak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalobkyně však byla uznána práce neschopnou, tzn. nebyla způsobilá k výkonu kterékoli z žalovaným (po dobu pracovní neschopnosti) inzerovaných pozic, jednání žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni nenabízel po dobu její pracovní neschopnosti uvolněná pracovní místa, tudíž nelze považovat za účelové. Žalovaný nepochybil, když žalobkyni žádné z těchto inzerovaných pracovních míst ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce nenabídl a vyčkával na okamžik ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně. Tvrzení žalobkyně o tom, že jednání žalovaného bylo účelové, nepodporuje ani skutečnost, že žalovanému nebyl znám datum skončení pracovní neschopnosti, tudíž nemohl k datu aktivace nabídkové povinnosti, tzn. po skončení ochranné doby, v níž zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci platně výpověď, účelově obsadit či zrušit volná pracovní místa. Po žalovaném jako zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby v důsledku pracovní neschopnosti žalobkyně nečinil žádné organizační a jiné změny, jež by byly způsobilé zefektivnit jeho provoz. Žalovaný nebyl ani povinen pro žalobkyni vytvářet nová pracovní místa či nabízet žalobkyni taková pracovní místa, u nichž je zřejmé, že by se žalobkyně stala nadbytečnou. Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Ten, kdo tvrdí opak, musí toto tvrzení prokázat. Žalobkyně pak neprokázala, že organizační změny byly žalovaným prováděny s cílem způsobit jí újmu, ani že jednání žalovaného bylo nepoctivé či v rozporu s dobrou vírou a dobrými mravy. Výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovaným tedy splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené právní úpravou. Nesprávně uvedené datum ve výpovědi nezpůsobilo její neplatnost, neboť se jednalo o zjevnou písařskou chybu, která nezpůsobila nesrozumitelnost ani neurčitost právního jednání. Z obsahu výpovědi je jednoznačně patrná vůle žalovaného rozvázat pracovní poměr se žalobkyní, výpověď byla žalobkyni doručena a žalobkyně její převzetí (byť rovněž shodně s nesprávně uvedeným datem) potvrdila vlastnoručním podpisem, z čehož lze důvodně dovodit, že byla s obsahem výpovědi seznámena. Žalovaný postupoval v souladu s § 73a odst. 2, § 53 odst. 1 písm. a), § 52 písm. c) zákoníku práce i s judikaturou Nejvyššího soudu, když přistoupil ke splnění nabídkové povinnosti, jakožto hmotněprávní podmínky k podání platné výpovědi dle § 73a odst. 2 a § 52 písm. c) zákoníku práce, v době a dle stavu, který tu byl ke dni doručení výpovědi žalobkyni, tzn. ke dni datum. Výpověď byla žalobkyni doručena až po skončení její pracovní neschopnosti, v níž zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by jednání žalovaného bylo účelové, nepoctivé a rozporné s dobou vírou a dobrými mravy. O zneužití výkonu práva se nejednalo. Žaloba tedy byla zamítnuta.

8. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání. Namítala, že je jí znám judikaturní závěr, který z pohledu samotné platnosti výpovědi řadí její dataci mezi skutečnosti nepodstatné, nicméně nelze pominout, že výpověď podle své podoby byla datována jako vyhotovená dne datum a z tvrzení žalovaného nebylo prokázáno, že by se tak stalo jindy (v určitém čase), tzn. nelze pominout, že v této podobě jde o výpověď vyhotovenou před tím, než byla žalobkyně ze svého pracovního místa odvolána a než vůbec dospělo samotné právo dát jí výpověď z pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance pro nadbytečnost. Skutečnost, kdy byla žalobkyni výpověď doručena, je z tohoto pohledu nevýznamná. Má za to, že pokud je výpověď právním jednáním vysoce regulovaným, je zcela na místě požadavek formální přísnosti, přičemž v daném stavu věci, kdy datum výpovědi koliduje s právní možností takové výpovědi, má být kritérium formální přísnosti být dán průchod, neboť to zcela odpovídá zákonnému požadavku na ochranu zaměstnance jako slabší strany. Poukazovala na to, že okresní soud cituje z judikatury, že splnění nabídkové povinnosti ve smyslu § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zákoníku práce, přičemž splnění této povinnosti soud zásadně zkoumá podle stavu v době výpovědi, přičemž připouští, že zákonodárce nestanovuje v § 73a odst. 2 zákoníku práce přesný časový okamžik, v němž je zaměstnavatel povinen učinit zaměstnanci nabídku dle § 73a odst. 2 zákoníku práce. To však zakládá právní oporu libovůle zaměstnavatele, který je nadán právem určit okamžik doručení výpovědi, a jednak aprobuje nepřípustnou tautologickou konstrukci porušující jedinou přijatelnou kauzalitu, kdy by teprve okamžik doručení výpovědi nastoloval aprobaci existence disponibilního pracovního místa, ač ta sama je kauzální podmínkou platného právního jednání spočívajícího v rozvázání pracovního poměru doručení výpovědi pro nadbytečnost. Takový výklad věci je nepřípustný, v rozporu s logistickými pravidly a porušuje princip ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovně právního vztahu. Pokud okresní soud uzavřel, že když byla žalobkyně od datum do datum v dočasné pracovní neschopnosti, tzn. byla k tomu oprávněnou osobou shledána neschopnou výkonu práce, tak žalovaný nepochybil, když žalobkyni žádné z inzerovaných pracovních míst ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce nenabídl, neboť byla uznána práce neschopnou, tzn. nebyla způsobilá k výkonu jakékoli z žalovaným (po dobu pracovní neschopnosti) inzerovaných pozic, pak k takovému kategorickému závěru okresní soud nemá žádné podklady, konkrétní zdravotní stav žalobkyně nebyl v daný moment disponibilní nabídky nijak znám, ověřován, ani nebyl ze strany žalovaného v tomto ohledu vznesen jakýkoli dotaz či návrh. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že pokud žalovaný vyčkával na okamžik ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně a nenabízel jí po dobu její pracovní neschopnosti uvolněná pracovní místa, nelze jeho jednání považovat za účelové. Zdůraznila, že pracovala pro žalovaného řadu let, k její práci nebylo žádných výtek. Žalovaný ji nejprve v době její dočasné pracovní neschopnosti odvolal z vedoucího pracovního místa, aby následně „manévroval“ v nastalé situaci svou organizační strukturou a časem tak, aby v okamžiku, kdy její dočasná pracovní neschopnost skončila, s ní ukončil pracovní poměr bez nároku na odstupné. Navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žalobě bylo vyhověno.

9. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedl, že chyba v datu výpovědi byla zjevnou písařskou chybou, zjevný překlep, který neměl a nemohl mít vliv na platnost výpovědi. Splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele dle § 73a odst. 2 zákoníku práce pak okresní soud správně zkoumal podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru). Námitka žalobkyně, že takový výklad dává zaměstnavateli manévrovací prostor k volbě pro něj výhodného okamžiku doručení výpovědi, spočívá na abstrahování od konkrétních skutkových okolností případu a od dalších právních limitů, které pracovně právní úprava zaměstnavateli stanoví. Nelze totiž přehlédnout, že žalobkyně byla v době od datum do datum v dočasné pracovní neschopnosti. Po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti se na žalobkyni vztahovala ochranná doba ve smyslu § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, v níž je zaměstnavateli výpověď zakázána. Jinými slovy „volba okamžiku doručení“ nebyla v rukou žalovaného, nejednalo se o jeho libovůli, nýbrž byla objektivně determinována zákonnou překážkou na straně zaměstnance. Výpověď nebylo možné žalobkyni po dobu dočasné pracovní neschopnosti platně doručit. Okresní soud tedy správně zohlednil, že právně relevantní posouzení nabídkové povinnosti je vázáno na okamžik, kdy je výpověď vůbec právně přípustná, tedy po skončení ochranné doby.

10. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu uvedenými v odůvodnění jeho rozsudku, na které zcela odkazuje a které vzhledem k odvolacím námitkám žalobkyně doplňuje pouze následujícím způsobem.

12. Dle § 551 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o právní jednání nejde, pokud chybí vůle jednající osoby. O právní jednání dále nejde, pokud nebyla zjevně projevena vážná vůle (§ 552 o. z.).

13. Dle § 553 odst. 1 a 2 o. z. o právní jednání nejde ani tehdy, pokud nelze pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem, pokud byl však projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.

14. Dle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje dle svého obsahu.

15. Dle § 574 o. z. je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

16. Dle § 578 o. z. nejsou chyby v psaní nebo v počtech právnímu jednání na újmu, jeli jeho význam nepochybný.

17. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Dle § 50 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“) musí být výpověď učiněna v písemné formě, jinak se k ní nepřihlíží.

19. Dle § 50 odst. 2 zák. práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 zákoníku práce.

20. Dle § 50 odst. 4 zák. práce musí zaměstnavatel ve výpovědi dané zaměstnanci skutkově zákonem předvídaný důvod výpovědi vymezit tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

21. Dle § 52 písm. c) zák. práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, pokud se zaměstnanec stane nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

22. Dle § 73a odst. 1 zák. práce musí být odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance provedeno písemně. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem doručení odvolání, pokud nebyl v odvolání uveden den pozdější.

23. Dle § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním z pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

24. Dle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 5. 9. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1484/2019, ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. 21 Cdo 1850/2024) je splnění nabídkové povinnosti ve smyslu § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru dle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zákoníku práce, přičemž splnění této povinnosti soud zásadně zkoumá podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníkovi pracovního poměru). Cílem právní úpravy je, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele, jednak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo třeba se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce. K rozsahu nabídkové povinnosti ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce Nejvyšší soud uvedl, že povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou. Zaměstnavatel též není podle § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce povinen vedoucímu zaměstnanci, který byl odvolán z pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal, navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na práci, k jejímuž řádnému výkonu tento zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele nesplňuje zaměstnavatelem stanovené požadavky, které jsou vzhledem ke konkrétním podmínkám výkonu práce u tohoto zaměstnavatele oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné.

25. Mezi žalobkyní a žalovaným bylo sporné, kdy je zaměstnavatel povinen učinit nabídkovou povinnost ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce, tzn. zda se splnění nabídkové povinnosti zkoumá podle stavu v době odvolání zaměstnance z pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo podle stavu v době výpovědi. Zákonodárce v § 73a odst. 2 zákoníku práce nestanovuje přesný časový okamžik, v němž je zaměstnavatel povinen učinit zaměstnanci nabídku dle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Dle ustálené judikatury je však nabídková povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi ze strany zaměstnavatele právě podle § 52 písm. c) zákoníku práce a lze se tedy ztotožnit se závěrem okresního soudu, že její naplnění se posuzuje k okamžiku doručení výpovědi druhé straně pracovního poměru. Nesporné pak mezi účastníky bylo, že dne datum, tzn. v době doručení výpovědi žalobkyni, neměl žalovaný volné pracovní místo, které by odpovídalo zdravotnímu stavu žalobkyně, které by jí mohl nabídnout. Námitka žalobkyně, že výklad zaujatý okresním soudem dává zaměstnavateli manévrovací prostor k volbě pro něj výhodného okamžiku doručení výpovědi, nebyla shledána důvodnou. Nelze totiž přehlédnout, že žalobkyně byla odvolána z funkce ředitelky dne datum, přičemž v této době byla již v dočasné pracovní neschopnosti (v pracovní neschopnosti byla od datum do datum). Po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti se na žalobkyni vztahovala ochranná doba ve smyslu § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, v níž je zaměstnavateli zakázáno dát zaměstnanci výpověď. Výpověď byla dána žalobkyni dne datum, tzn. okamžitě po ukončení její dočasné pracovní neschopnosti dne datum. Pokud jde o volbu okamžiku doručení výpovědi žalobkyni, nejednalo se o libovůli žalované, ale výpověď byla žalobkyni dána po skončení ochranné doby (po skončení její dočasné pracovní neschopnosti), tzn. v okamžiku, kdy žalobkyni mohla být dána výpověď z pracovního poměru.

26. Žalobkyně též namítala, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni a označená dnem datum je neplatná, neboť byla datována dnem datum, což je nesprávně uvedené datum výpovědi, když správně má být datum datum. Výpověď jí byla sice doručena dne datum, avšak žalovaný neprokázal, že byla vyhotovena dne datum, resp. předtím, než byla žalobkyně vůbec odvolána zřizovatelem žalovaného z pracovního místa vedoucího zaměstnance (odvolána byla ke dni datum). K tomu je třeba uvést, že žalobkyně výpověď z pracovního poměru převzala dne datum, což bylo mezi účastníky nesporné. Zejména pak je třeba zdůraznit, že ve výpovědi je uvedeno, že zaměstnavatel dává žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, když tato skutečnost nastala jejím odvoláním Radou města adresa z funkce ředitelky příspěvkové organizace název, které je město zřizovatelem. Nelze tedy než ve shodě s okresním soudem uzavřít, že pokud jde o datum výpovědi, jedná se o písařskou chybu a z textu samotné výpovědi z pracovního poměru vyplývá, že byla dána žalobkyni až poté, kdy byla odvolána z funkce ředitelky příspěvkové organizace název. Kromě toho datum výpovědi není obligatorní náležitostí výpovědi a písařská chyba nezpůsobuje neplatnost výpovědi.

27. Nelze se ztotožnit ani s námitkou žalobkyně, že se ze strany žalovaného jednalo o účelový postup a zneužití práva dle § 8 o. z., resp. že žalovaný měl nabízet žalobkyni pracovní místa i v době její dočasné pracovní neschopnosti a pokud by některé z nabízených pracovních míst přijala, měl toto místo „rezervovat“ pro žalobkyni do doby, než bude její dočasná pracovní neschopnost ukončena. Dle názoru odvolacího soudu není požadavek žalobkyně na průběžné a časově neomezené nabízení volných pracovních míst po dobu trvání její dočasné pracovní neschopnosti důvodný. Je třeba zdůraznit, že žalobkyně byla v době od datum do datum v dočasné pracovní neschopnosti a žalovanému nebylo známo, kdy bude žalobkyně schopna práce a zda volné pracovní místo, které měl, odpovídá zdravotnímu stavu žalobkyně. Nebylo též zřejmé, kdy bude dočasná pracovní neschopnost žalobkyně ukončena a jaký bude její zdravotní stav ke dni ukončení pracovní neschopnosti. Nelze na žalovaném spravedlivě požadovat, aby jí nabízel po dobu pracovní neschopnosti volná pracovní místa, která měl, a pokud by je přijala, aby čekal, až její dočasná pracovní neschopnost skončí. Žalovaný měl volná pracovní místa (vedoucí Třebechovického muzea betlémů a správce sbírek muzea, a to v datum, kdy inzeroval požadavek na obsazení těchto míst od datum do datum /správce muzejních sbírek/ a datum /odborný správce a depozitář/). adresa správce depozitáře bylo poté obsazeno k datu datum a místo ředitelky ke dni datum. V té době byla ještě žalobkyně v pracovní neschopnosti a nebylo zřejmé, kdy bude její dočasná pracovní neschopnost ukončena a jaký bude její zdravotní stav. Na základě skutečnosti, že jí žalovaný nenabízel volná pracovní místa v době trvání její dočasné pracovní neschopnosti, o níž nebylo známo, kdy bude ukončena, nelze dovodit, že jednání žalovaného bylo účelové a v rozporu s dobrými mravy.

28. Rozsudek okresního soudu tedy byl jako věcně správný potvrzen dle § 219 o. s. ř.

29. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a je tedy povinna ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalovanému náklady tohoto řízení. Náklady odvolacího řízení žalovaného spočívají v nákladech jeho právního zastoupení, a to v odměně za dva úkony právní služby á částka (vyjádření k odvolání žalobkyně a účast u jednání odvolacího soudu), ve dvou paušálních náhradách hotových výloh á částka, v náhradě za ztrátu času ve výši částka, v cestovném právního zástupce žalovaného z adresa k jednání odvolacího soudu a zpět ve výši částka(ujeto celkem hodnota km, průměrná spotřeba 5,8 l na 100 km, cena benzínu 34,70 Kč/ 1 litr, náhrada za použití vozidla 5,90 Kč za 1 km) a v 21 % DPH ve výši částka; celkem činí náklady odvolacího řízení žalovaného částka (§ 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bod 5, § 13 odst. 4, § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky se sídlem v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.).