26 Co 16/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobců: jméno , narozený datum bytem adresa jméno , narozená datum bytem adresa jméno , narozená datum bytem adresa jméno , narozená datum bytem adresa jméno , narozený datum bytem adresa jméno , narozený datum bytem adresa všech zastoupených advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaným: jméno , narozený datum bytem na adrese adresa zastoupený advokátem jméno sídlem adresa jméno , narozený adresa bytem adresa o určení vlastnického práva k nemovitosti, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. října 2024 č. j. 13 C 319/2020-391,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem 28 915,46 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně.

III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně plně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 24 280 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně.

1. Okresní soud určil, že žalovaný 2) je vlastníkem bytové jednotky číslo , číslo, umístěné v budově č. p. , číslo, , , číslo, , , číslo, , na pozemku p. č. , číslo, a spoluvlastnického podílu o velikosti , číslo, na společných částech domu a pozemku, vše v obci a katastrálním území , město, (výrok I). Žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náhradu nákladů řízení 61 195,46 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobců (výrok II).

2. Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k bytové jednotce č. , číslo, umístěné v budově č. p. , číslo, , , číslo, , , číslo, stojící na pozemku p. č. , číslo, a spoluvlastnického podílu o velikosti , číslo, na společných částech domu a pozemku p. č. , číslo, , v obci a k. ú. , město, (dále jen sporná bytová jednotka) s tvrzením, že žalovaný 2) se dopustil trestného činu vraždy na matce žalobců a) – c), dceři žalobců d) – e) a sestře žalobce f). Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v , město, ze dne 22. 5. 2020 č. j. 4 T 2/2020-1185 byla žalovanému 2) uložena povinnost zaplatit žalobcům nemajetkovou újmu v celkové výši 3 750 000 Kč. Matka žalovaného 2) v minulosti darovala spornou bytovou jednotku spolu se svým manželem žalovanému 2) a dne 2. 4. 2020 mu doručila listinu, kterou dar odvolala. Se souhlasem žalovaného 2) byla zpět zapsána jako vlastník sporného bytu do katastru nemovitostí. Žalobci tvrdili, že důvod pro vrácení daru nebyl dán, motivací dárkyně a obdarovaného bylo zajistit nerušené bydlení pro dárkyni a zabránit vedení exekuce na spornou bytovou jednotku. V průběhu tohoto soudního řízení matka žalovaného 2) darovala spornou bytovou jednotku dne 27. 9. 2022 žalovanému 1).

3. Okresní soud uzavřel, že odvolání daru je třeba posoudit podle z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, s tím, že dle § 630 obč. zák. vzniká právo na vrácení daru dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Okresní soud uvedl, že podle závazného právního názoru odvolacího soudu je třeba považovat vnuky a vnučky za členy rodiny ve smyslu ust. § 630 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na žádaném určení, s odkazem na jejich neuspokojené pohledávky za žalovaným 2), které činí 278 080,96 Kč pro žalobce a), 432 487,86 Kč pro žalobce b) i c) vždy, 435 235,60 Kč pro žalobce d) až f). Poté okresní soud dospěl k závěru, že původní žalovaná , jméno FO, (matka druhého žalovaného) nemohla platně žádat vrácení daru, protože odvoláním daru uškodila právě těm osobám, jejichž práv se dovolávala. Takovým právním jednáním výrazně zhoršila právní postavení ostatních poškozených členů její rodiny (vnoučat) vůči škůdci, když tak fakticky umožnila žalovanému 2) zbavit se jediného postižitelného majetku a znemožnila uspokojení oprávněných nároků poškozených na peněžní satisfakci. Okresní soud uvedl, že nepřehlédl ani výpověď samotné , jméno FO, , která uvedla, že neví, v čem by spatřovala nevděk svého syna, a že o tom nikdy nepřemýšlela. Dle okresního soudu lze důvodně předpokládat, že původní žalovaná a žalovaný 2) jednali při odvolání daru ve vzájemné shodě a po předchozí domluvě, neboť lze jen těžko jinak vysvětlit projev žalovaného 2), který (ač k tomu nevyzván) iniciativně uvedl při převzetí listiny, že nevznáší námitku opožděného odvolání daru. Odvolání daru bylo dle okresního soudu simulovaným právním jednáním, které mělo zakrýt snahu původní žalované a žalovaného 2) vyhnout se prodeji bytové jednotky. Neúcta žalovaného 2) k oprávněným zájmům žalobců je zřejmá z jeho argumentace v tomto sporu – že jsou dostatečně finančně zajištěni, že nestrádají a že peníze jim maminku stejně nevrátí. Takovou argumentaci měl okresní soud za bezohlednou a nepřijatelnou (kromě toho zcela přehlížející oprávněné nároky žalobců d) - f)). , jméno FO, jednala šikanózně při odvolání daru žalovanému 2), její jednání představuje zneužití práva, a nepožívá tak právní ochrany pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 obč. zák. V posuzovaném případu nejsou dle okresního soudu splněny podmínky pro to, aby se žalovaný 1) mohl dovolávat zapsaného stavu v katastru nemovitostí, když uzavřel darovací smlouvu s nevlastníkem, přitom nebyl v dobré víře v pravdivost zápisu (z jeho vyjádření naopak plyne, že se takto snažil zabránit opětovnému zápisu vlastnického práva druhého žalovaného a bytovou jednotku proto nabyl bezúplatně). Darovací smlouva ze dne 27. 9. 2022 je neplatná a žalovaný 1) není jejím vlastníkem.

4. Proti rozsudku podali oba žalovaní včas odvolání.

5. Žalovaný 1) namítl, že rozsudek spočívá na výsledcích dokazování a skutkových zjištěních vyloučeného soudce. Nově určený soudce si učinil názor jen na základě spisu a na základě (vybraných) skutkových zjištění učiněných předchozím obsazením soudu a nevypořádal se s nedostatky ve skutkových zjištěních a se všemi úvahami, jimiž se dle zrušovacího usnesení odvolacího soudu měl zabývat. Tím, že rozhodl zcela nekriticky na základě dosavadních skutkových zjištění, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zopakoval námitku, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem. Vytýkal okresnímu soudu, že se nezabýval úvahou, zda věc posoudit dle § 630 obč. zák. nebo dle § 2072 o. z., když měl za to, že z rozhodnutí není patrno, podle jaké právní úpravy soud jednání původní žalované ze dne 30. 3. 2020, případně jednání žalovaného 2) ze dne 2. 4. 2020 posuzoval. Upozornil, že na otázku, zda byly splněny předpoklady pro odvolání daru odpověděl okresní soud kladně (bod 21 odůvodnění), ale v bodě 25 „pro změnu“ záporně. Měl proto rozsudek za vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. Závěr, uvedený v bodě 18 odůvodnění sporoval s tím, že z provedených důkazů nevyplývá. Nesouhlasil se závěrem, že z jeho vyjádření k žalobě vyplývá, že motivací k uzavření darovací smlouvy ze dne 27. 9. 2022 byla obava z prodeje bytu v exekuci. Uváděl, že dosavadní chování žalobců považuje honbou za majetkem, a proto je na místě jeho obava z následků případného smíru, který byl navržen. Za nepodložený považoval závěr okresního soudu, že původní žalovaná a žalovaný 2) jednali ve vzájemné shodě, po předchozí domluvě. Měl za to, že soud se měl vypořádat s dopadem právního jednání na původní žalovanou a porovnat jej s dopadem na žalobce, když řádně neodůvodnil, proč hodnotil jednání jako příčící se dobrým mravům. Konečně vytýkal okresnímu soudu, že závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 27. 9. 2022 učinil pouze na nesprávné a jím vykonstruované dezinterpretaci vyjádření žalovaného 1). navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žaloba byla zamítnuta.

6. V podání ze dne , datum, (č. l. 505) žalovaný 1) uvedl, že je-li meritem věci snaha žalobců o uspokojení jejich pohledávek za žalovaným 2), nabízí právní řád jiné právní instituty, které mohli použít, a to určení relativní neúčinnosti dle § 589 o. z. a proto nemohou mít naléhavý právní zájem na žádaném určení. Vyjádřil přesvědčení, že matka žalovaného 2) mohla žádat vrácení celého daru, protože byt byl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, tedy každý z manželů byl vlastníkem celku a jeho právo bylo omezeno stejným právem druhého manžela. Skutečnost, že otec žalovaného 2) zemřel, měla pouze ten dopad, že právo zemřelého manžela na odvolání celého daru přestalo omezovat stejné právo původní žalované.

7. Žalovaný 2) v odvolání uvedl, že okresní soud své rozhodnutí podřídil výlučně subjektivním vjemům. Měl za to, že původní žalovaná nejednala šikanózně ani účelově, nezneužila svého práva. K odvolání daru přistoupila v době, kdy nemohla znát nároky poškozených. Tímto úkonem žalobce nepoškodila, ani nesnížila jejich životní úroveň a poukázal na to, že žalobci a), b) a c) získali ve veřejné sbírce více než 3,5 milionu korun. Výzvu matky k vrácení daru respektoval, ale v žádném případě nejednal za účelem vyvést majetek a poškodit žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl.

8. Žalobci v písemném vyjádření (č. l. 462) uvedli, že se ztotožňují se závěry okresního soudu a navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Měli za to, že poučovací povinnost okresní soud vůči žalovaným splnil a postupoval procesně korektním způsobem. Okresní soud se v souladu s pokynem odvolacího soudu zabýval otázkami naléhavého právního zájmu, platností a patřičností revokace, kterou podrobil testu dobrých mravů. Zřetelně uvedl, podle jaké hmotněprávní úpravy postupuje. Zopakovali, že původní žalovaná svého práva odvolat dar zneužila a vykonala jej v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný 1) měl povědomí o projednávání právní věci u soudu a nebyl v okamžiku darovací smlouvy v dobré víře, a tudíž se nemohl stát dobrověrným nabyvatelem. V druhém vyjádření (č. l. 512) uvedli, že námitku žalovaného 1), dle které se měli domáhat neúčinnosti právního jednání považují za právní nonsens, protože dle § 589 o. z. může věřitel brojit pouze proti právnímu jednání dlužníka, v dané věci neučinil právní jednání dlužník, ale původní žalovaná. Právní jednání žalovaného 2) lze posoudit toliko jako jednání směřující k formální perfekci revokačního jednání původní žalované. Původní žalovaná porušila svým jednáním základní zásadu občanského práva, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má a nemohla požadovat vrácení celého daru. I kdyby tomu tak nebylo, revokační jednání původní žalované je neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

9. Odvolání žalovaných je přípustné, ale není důvodné.

10. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že rodiče žalovaného 2) spornou bytovou jednotku nabyli 16. 12. 1996 do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (viz smlouva č. l. 496). Poté odvolací soud postavil na jisto, že spornou bytovou jednotku darovali žalovanému 2) dne 8. 4. 1998 , jméno FO, a , jméno FO, , přičemž šlo o otce a matku žalovaného 2); právo věcného břemene opravňující dárce užívat byt zřízeno nebylo (viz smlouva č. l. 485) a že dárce , Jméno advokáta B, zemřel dne , datum, (listina č. l. 479). Z darovací smlouvy uzavřené dne 27. 9. 2022 (č. l. 456) odvolací soud zjistil, že , jméno FO, (původní žalovaná) darovala spornou bytovou jednotku žalovanému 1). Žalovaný 1) vzal ve smlouvě na vědomí, že předmět daru je předmětem soudního řízení vedeného u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (čl.VI, bod 6.6. smlouvy). Ze zprávy soudního exekutora , jméno, vyplynulo, že vede k návrhu všech žalobců dvě exekuce na majetek žalovaného 2) pro vymožení přiznané náhrady nemajetkové újmy. Exekuce ani v jednom případě dosud neskončila úplnou realizací vymáhaného práva (zpráva č. l. 452). Žalovaný 2) při odvolacím řízení potvrdil, že vůči ani jednomu z žalobců dosud plně svoji povinnost nesplnil. Nemá žádný majetek, kterým by mohla být exekuce provedena.

11. V souzené věci je třeba vyjít z tohoto skutkového stavu: spornou bytovou jednotku nabyli dárci (manželé , jméno FO, a , jméno FO, ) dne 16. 12. 1996 do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dne 8. 4. 1998 darovali bytovou jednotku žalovanému 2). Dárce , jméno, zemřel dne , datum, . Dne 11. 7. 2019 žalovaný 2) zastřelil svoji manželku , jméno FO, (matku žalobců a), b) a c), dceru žalobců d) a e) a sestru žalobce e)). Rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 18. 6. 2020 č. j. 4 T 2/2020-1185, bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobcům nemajetkovou újmu v celkové výši 3 750 000 Kč. Dluh vůči každému z žalobců nebyl do doby rozhodování odvolacího soudu plně umořen. Dne 30. 3. 2020 dárkyně dar vůči žalovanému 2) písemně odvolala (č. l. 19 a 23). Žalovaný 2) odvolání daru následně akceptoval a souhlasil s vkladem práva do katastru nemovitostí ve prospěch původní žalované (dárkyně). Dne 27. 9. 2022 darovala , jméno FO, spornou bytovou jednotku žalovanému 1), kterému bylo v době uzavření darovací smlouvy známo, že je veden tento soudní spor.

12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a odůvodnil závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), i když k chování obdarovaného porušujícímu dobré mravy, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Již v usnesení ze dne 14. 11. 2022 odvolací soud uzavřel, že odvolání daru je třeba posoudit podle z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, když na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2339/2019 odkázal, a na tomto závěru nemá odvolací soud důvod nic měnit. Okresní soud v přezkoumávaném rozhodnutí správně na tento závěr odkázal a z bodu 14 jeho odůvodnění nesporně vyplývá, že odvolání daru posuzoval dle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. odvolací námitka žalovaného, že rozsudek je v tomto ohledu nepřezkoumatelný, proto nemůže obstát.

13. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že nedůvodná je rovněž odvolací námitka, dle které rozsudek spočívá na výsledcích dokazování a skutkových zjištěních vyloučeného soudce. Z obsahu spisu vyplývá, že věc původně projednával a rozhodl soudce , jméno FO, (viz rozsudek ze dne 23. 8. 2022 č. l. 220 spisu). Po rozhodnutí odvolacího soudu (viz usnesení ze dne 14. 11. 2022 č. l. 267 spisu), kterým byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení, převedla původní žalovaná bytovou jednotku na současného žalovaného 1) a v důsledku toho, došlo k procesnímu rozhodnutí, kterým bylo navržené přistoupení tohoto účastníka do řízení připuštěno (usnesení č. l. 280 ve spojení s č. l. 311). Poté soudce , jméno FO, předsedovi soudu oznámil skutečnost, která by mohla zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti (č. l. 326), předseda soudu uzavřel, že o takovou skutečnost se jedná a svým opatřením věc přikázal k projednání a rozhodnutí soudci , jméno FO, (č. l. 327), který také ve věci vydal přezkoumávaný rozsudek. V tomto rozsudku okresní soud závěry, které ho vedly k rozhodnutí ve věci samé, nezaložil na dokazování provedeném soudcem , jméno FO, , které bylo zaměřeno především na zjištění rodinných poměrů. Okresní soud totiž v pořadí prvním rozhodnutí uzavřel, že nebyly splněny hmotně právní podmínky pro odvolání daru (uzavřel, že poškozená nebyla členkou rodiny dárkyně, zločin vraždy nesměřoval proti dárkyni ani proti žalobcům a proto se škůdce vůči dárkyni hrubého porušení dobrých mravů nedopustil), ale postavil svůj závěr na tom, že ze strany dárkyně šlo o zneužití práva dle § 3 obč. zák., neboť odvoláním daru bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť takovým jednáním dárkyně výrazně zhoršila právní postavení ostatních poškozených členů její rodiny (vnoučat) vůči škůdci. Lze přisvědčit žalovanému 1), že odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí se může jevit rozporuplně (viz odůvodnění bodu 21 a 25), ale jde pouze o nešťastnou formulaci bodu 25, když z odůvodnění bodu 21 a 27 přezkoumávaného rozsudku, nesporně vyplývá, že okresní soud bez ohledu na to, že vzájemné vztahy mezi původní žalovanou (dárkyní) a jejímu vnuky byly zhoršené již před vraždou , jméno FO, , dospěl k závěru, že žalovaný 2) hrubě porušil dobré mravy vůči členům rodiny dárkyně (bod 21) a neplatnost odvolání daru shledával s odkazem na ust. § 3 obč. zák. (bod 27).

14. Odvolací soud se ztotožnil s okresním soudem, že naléhavý právní zájem na žádaném určení je v souzené věci dán. Naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce. Žalobci jsou nositeli pohledávky na náhradu škody za žalovaným 2). Majetek žalovaného 2) byl sice v exekuci realizován, ale k plnému umoření dluhů vůči žalobcům nepostačil, žalobci se proto domáhají žádaného určení vlastnictví, aby v realizaci exekuce v jejich prospěch mohlo být pokračováno. V odvolacím řízení uplatněnou námitku žalovaného 1), že naléhavý právní zájem není dán, protože žalobci měli využít právní institut relativní neúčinnosti dle § 589 a násl. o. z. neshledal odvolací soud důvodnou. Dle § 589 o. z. lze totiž napadnout pouze právní jednání dlužníka nikoli třetí osoby (v souzené věci šlo o jednání dárkyně). Protože k naplnění účinku odvolání daru ve smyslu § 630 obč. zák. není reakce obdarovaného (jeho akceptace odvolání daru) podstatná, není možno ani uzavřít, že by se žalobci cestou určení neúčinnosti jednání obdarovaného, který výzvu k vrácení daru nesporoval a bez dalšího uznal zpětný přechod vlastnického práva na dárkyni, domohli ochrany svého práva. Souhlas či nesouhlas obdarovaného se zpětným přechodem vlastnického práva nemá na hmotněprávní důsledek odvolání daru jako jednostranného právního jednání žádný vliv. Odborná literatura i soudní praxe je totiž zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Darovací smlouva se v takovém případě ruší od počátku a okamžikem, kdy projev vůle dárce došel obdarovanému, aniž by na to měl vliv postoj obdarovaného (nejde o převod, ale o přechod vlastnického práva). Navíc relativní neúčinnost lze cestou odpůrčí žaloby namítat pouze u platného právního jednání, neboť absolutní neplatnost právního jednání je před neúčinností takového jednání soudní praxí upřednostňována. Ze všech uvedených důvodů, dospěl odvolací soud k závěru, že obrana žalobců cestou odpůrčí žaloby by nemohla vést k vytýčenému cíli.

15. Již v zrušovacím usnesením ze dne 14. 11. 2022 č. j. 26 Co 295/2022-267 odvolací soud v závěru svého odůvodnění upozornil, že z obsahu spisu vyplývá, že k darování sporného bytu žalovanému 2) v roce 1998 došlo za strany nejen jeho matky, ale i otce a poukazoval na to, že „otec žalovaného 2) zřejmě již nežije a tato skutečnost by mohla mít vliv na posouzení výzvy k vrácení daru se zřetelem k ust. § 579 odst. 2 obč. zák. Okresní soud se zjištění rozhodných skutečností nevěnoval a v tomto směru neučinil žádné skutkové závěry. Příležitosti bránit se touto cestou se nechopili ani žalobci. V řízení však tato relevantní skutečnost vyšla najevo, a proto se jí soud měl věnoval, neboť i ve sporném řízení může soud provést jiné než účastníky navrhované důkazy, jestliže jejich potřeba provedení vyjde v řízení najevo (§ 120 odst. 2 o. s. ř.) a zároveň platí, že k absolutní neplatnosti právního jednání musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Odvolací soud proto dokazování v tomto směru doplnil a postavil na jisto, že spornou bytovou jednotku darovali žalovanému 2) dne 8. 4. 1998 , jméno FO, a , jméno FO, , přičemž šlo o rodiče žalovaného 2), kteří spornou bytovou jednotku nabyli 16. 12. 1996 do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V řízení nebylo sporu o tom, že dar odvolala pouze matka žalovaného 2) , jméno FO, , a to dne 30. 3. 2020, neboť , jméno, zemřel již dne , datum, .

16. Otázce, zda skutečnost, že došlo k zániku společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů), musí mít odraz ve formulaci žalobního petitu, jímž se jeden z manželů po smrti druhého dárce (manžela) domáhá vrácení daru, který byl ze SJM uskutečněn, se věnoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, . Zde Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, a na zde uvedený závěr, že „po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství může jeden z manželů vyzvat obdarovaného ve smyslu § 630 obč. zák. k vrácení jen ideální poloviny nemovitostí, neboť ke dni výzvy neexistuje ani jako nevypořádaný nedílný vlastnický vztah bývalých manželů k nemovitostem a nemůže se takový nedílný vztah výzvou jednoho z manželů obnovit. Každý z bývalých spoluvlastníků – subjektů společného jmění – může po uplynutí této lhůty sám žádat o vrácení jen jedné ideální poloviny daru a k tomuto úkonu nepotřebuje souhlas druhého bývalého manžela, s nímž měl věc ve společném jmění; jsou-li splněny zákonné podmínky pro vrácení daru, přechází spoluvlastnický podíl zpět na dárce okamžikem, kdy obdarovanému došel projev vůle dárce“. Odvolací soud ve shodě se shora uvedenými závěry uzavírá, že smrtí otce žalovaného 2) zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví dárců manželů , jméno, ; ke dni výzvy k vrácení daru (30. 3. 2020) neexistoval žádný jejich nedílný vlastnický vztah, protože , jméno, zemřel již , datum, , a proto by se každý z bývalých spoluvlastníků (dárců) mohl ev. domáhat vrácení pouze jedné ideální poloviny daru. Odvolání daru je osobním právem dárce (§ 579 odst. 2 obč. zák.), které jeho smrtí zaniká, a proto se matka žalovaného 2) , jméno FO, mohla úspěšně domáhat vrácení daru (sporného bytu) pouze v rozsahu jeho jedné ideální poloviny. Se zřetelem k tomuto právnímu závěru je třeba konstatovat, že odvoláním daru se nemohlo vlastnictví , jméno FO, obnovit zcela, ale pouze v rozsahu jedné poloviny sporného bytu, když další jedna ideální polovina sporného bytu nutně musela zůstat (a zůstala) nedotčena ve vlastnictví žalovaného 2). Žalobě je proto třeba v rozsahu vlastnického práva k jedné polovině sporné bytové jednotky bez dalšího vyhovět.

17. K možnosti dárkyně vyzvat k vrácení pouze jedné poloviny daru je třeba uvést toto:Závěr, zda se dárkyně důvodně domáhá vrácení daru v rozsahu jedné jeho poloviny závisí na zodpovězení otázky, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy tak, jako to předpokládá ust. § 630 obč. zák. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale jen takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen nejprve podle objektivních kritérií, a následně i podle subjektivního názoru dárce. Úkolem soudu tedy dále bylo posoudit, zda v rozsahu, ve kterém mohla dárkyně být aktivně legitimována k vrácení daru (v rozsahu ½ z celku), došlo ze strany žalovaného 2) k hrubému porušení dobrých mravů vůči dárci nebo členům jeho rodiny. Sporoval-li žalovaný 1) závěr okresního soudu uvedený v bodu 18 odůvodnění rozhodnutí, je třeba uvést, že na tomto dílčím skutkovém závěru okresní soud své právní závěry nepostavil. Protože ani odvolací soud nepovažuje za relevantní jaké byly vztahy žalobců a matky žalovaného 2) před 11. 7. 2019, více se s ohledem na zásadu hospodárnosti občanského soudního řízení této skutkové otázce nevěnoval.

18. V souzené věci dárkyně odvolala dar písemně (listina na č. l. 23 a 115 spisu) a to „pro nevděk, který spočívá v trestněprávním jednání a spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy“ s tím, že žalovaná uváděla, že „nemůže obdarovanému prominout, že se trestného jednání dopustil vůči členu jejich rodiny, a to , jméno FO, , čímž způsobil smrt jmenované a psychické a existenční problémy dětem jmenované, tedy vnukům a vnučkám dárkyně“. Jde o jasný a konkrétní projev vůle. Odvolací soud se k naplnění důvodu pro výzvu k vrácení daru vyjadřoval již ve zrušovacím usnesení ze dne 14. 11. 2022 a na zde uvedených závěrech nemá v tomto směru důvod nic měnit. Opakuje tedy jen, že vnuky a vnučky je třeba ve smyslu ust. § 630 obč. zák. považovat za členy rodiny dárkyně (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 134/2003, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní vztah z darování zaniká i v případě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči příbuzným dárce v řadě přímé) a jen stěží si lze představit horší jednání, než je vražda matky vnuků či vnuček dárkyně. Hrubé porušení dobrých mravů nemusí být naplněno pouze přímým fyzickým útokem na člena rodiny obdarovaného, ale může být dáno i způsobením psychické újmy členu rodiny dárce. Odvolací soud proto opakuje závěr, že žalovaný 2) se objektivně dopustil hrubého jednání vůči členům rodiny dárkyně (vnuku a vnučkám), tj. žalobcům a) – c). Rozhodujícím hlediskem pro posouzení předpokladu pro výzvu k vrácení daru má být hledisko objektivní, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Odvolací soud nepochybuje, že dárkyně (matka žalovaného 2)) cítila hlubokou lítost nad skutečností, že jednáním žalovaného 2) byli její vnuci připraveni o matku a na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaného 2) zcela nezavrhla (což jí nelze jako matce žalovaného 2) vyčítat). Závěr okresního soudu, že původní žalovaná a žalovaný 2) jednali při odvolání daru ve vzájemné shodě a po předchozí domluvě a odvolání daru bylo simulovaným právním jednáním, které mělo zakrýt snahu původní žalované a žalovaného 2) vyhnout se prodeji bytové jednotky, nemá dle mínění odvolacího soudu podklad v provedeném dokazování. Opřel-li okresní soud tento závěr pouze o to, že „jinak si lze jen těžko vysvětlit projev žalovaného 2), který (ač k tomu nevyzván) iniciativně uvedl při převzetí listiny, že nevznáší námitku opožděného odvolání daru“, nelze pouze z tohoto jednání žalovaného 2) usuzovat na „předchozí domluvu“ dárkyně s obdarovaným.

19. Závěr, že byl dán hmotně právní důvod pro odvolání daru, je ale vždy třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Okresní soud se proto správně touto otázkou zabýval.

20. Úkolem soudu bylo posoudit, zda realizace práva na odvolání daru dárkyní nevedla fakticky k nespravedlivému řešení, protože ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Jinými slovy, zda realizace práva na odvolání daru nebyla v rozporu s dobrými mravy.

21. Pojem dobrých mravů a jeho použití v rozličných situacích opakovaně vyložil Nejvyšší soud i Ústavní soud. Dle ustálené soudní praxe, je při posouzení souladu nebo rozporu jednání s dobrými mravy vždy potřebné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, založených na skutkových zjištěních (např. nález ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15). Aplikace korektivu dobrých mravů je nepochybně především úkolem volné úvahy obecných soudů (sp. zn. II. ÚS 249/97) a má zabránit tomu, aby platně došlo k výkon subjektivního práva, které je pouze po formální stránce v souladu s objektivním právem.

22. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že jednou z důležitých motivací dárkyně, proč se rozhodla dar odvolat, byla i obava, aby mohla ve sporném bytě tzv. „dožít“. V tomto směru je možno vyjít i ze samotné výpovědi dárkyně učiněné při jednání dne 7. 4. 2022 (protokol č. l. 148 a násl.). Zde dárkyně jako účastník řízení uvedla, že „na odvolání daru trvám,…já z toho bytu prostě jít nechci, a pokud by byla možnost, věřím tomu, že oni by mě z toho bytu vyhnali nebo by mě prodali“. Ostatně tomu svědčí i jednání dárkyně v průběhu tohoto řízení, kdy jako zapsaná vlastnice převedla sporný byt na žalovaného 1), ale již současně se zřízením práva věcného břemene. Obava dárkyně má základ v tom, že v době, kdy se s manželem rozhodli byt darovat synovi (druhému žalovanému), důsledně o svá práva nepečovali a nezřídili ve svůj prospěch věcné břemeno doživotního užívání předmětu daru. Tato skutečnost však nemůže jít k tíži poškozených žalobců. Po porovnání oprávněného zájmu žalobců (na včasném uspokojení pohledávky z titulu nemajetkové újmy) s oprávněným zájmem dárkyně (na nerušeném uspokojování bytové potřeby), dospěl odvolací soud k závěru, že v souzené věci jsou podmínky pro použití korektivu dobrých mravů splněné. Dárkyně dar odvolala s tím, že žalovaný 2) svým jednáním způsobil „psychické a existenční problémy“ jejím vnukům, ale odvolání daru zároveň vedlo k omezení práva poškozených domoci se výkonu jejich práva na náhradu nemajetkové újmy, a proto nelze jejímu právu na vrácení daru poskytnout soudní ochranu (nelze mu přiznat předvídané právní následky). Jinými slovy je možno uvést, že subjektivní právo dárkyně na vrácení daru sice existovalo, ale jeho výkon je nepřípustný, protože vede k poškození práv žalobců a k ochraně práva dárkyně, které ale měla možnost v minulosti právně zabezpečit (zřízením práva věcného břemene při samotném darování). Přitom je nepodstatné, že k odvolání daru došlo ještě před samotným vydáním rozsudku, který žalobcům přiznává právo na náhradu nemajetkové újmy (jak namítá druhý žalovaný), protože není zapotřebí, aby bylo prokázáno, že dárce o rozporu výkonu svého subjektivního práva s dobrými mravy věděl. Při porovnání práva žalobců a původní žalované (dárkyně) odvolací soud vyšel rovněž z toho, že při odvolacím jednání dne 23. 8. 2024 (č. l. 377) žalobci navrhli smírné vyřešení sporu (převedení sporné bytové jednotky do vlastnictví žalobců a) - c) s tím, že se zavážou zajistit v bytě , jméno FO, nerušené doživotní bydlení), se kterým druhý žalovaný souhlasil a k dohodě nedošlo pouze pro postoj žalovaného 1).

23. Žalovanému 1) darovala původní žalovaná spornou bytovou jednotku 27. 9. 2022, tj. v době, kdy nebyla nositelem vlastnického práva (viz závěry shora). Z darovací smlouvy založené na č. l. 456-457 spisu vyplývá, že obdarovaný žalovaný 1) byl seznámen s tím, že předmět daru je předmětem tohoto soudního řízení a nemohl být v dobré víře, že dárkyně je oprávněná k darování. Žalovaný 1) nenabyl vlastnické právo za úplatu (sporný byt mu byl darován) a proto není chráněn ani ust. § 984 o. z. (princip právní jistoty a ochrany dobré víry se neuplatní) a okresní soud správně uzavřel, že , jméno FO, jako nevlastník nemohla na žalovaného 1) vlastnické právo ke sporné bytové jednotce platně převést.

24. Odvolací soud se zřetelem k výše uvedeným závěrům rozhodnutí okresního soudu ve výroku I dle § 219 o. s. ř. potvrdil, byť z části na základě jiného právního závěru.

25. Žalobci byli ve sporu úspěšní a vzniklo jim právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Okresní soud přiznal žalobcům náhradu veškerých účtovaných nákladů, aniž se zabýval tím, zda šlo o náklady účelně vynaložené. I když má účastník občanského soudního řízení plný úspěch ve věci, může mu soud přiznat náhradu jen těch nákladů, které byly potřebné k účelnému uplatňování práva. Žalobci však v první fází řízení (do rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2022) postupovali neúčelně, neboť žádali rozhodnutí o právu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, přestože je vyloučeno, aby vedlejšímu účastníkovi bylo přisouzeno právo či mu byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1986/99 a strana 4 usnesení odvolacího soudu č. j. 26 Co 295/2022-267). Se zřetelem k tomu hodnotí odvolací soud úkony zástupkyně žalobců do prvního rozhodnutí odvolacího soudu, vyjma převzetí věci a podání žaloby (což jsou nutné úkony k zahájení a vedení soudního řízení), neúčelnými a náhradu nákladů řízení za tyto úkony učiněné v první fázi řízení před okresním soudem žalobcům proto nepřiznal. Při úvaze o výši nákladů řízení odvolací soud vycházel z vyúčtování nákladů žalobců, které je založeno na č. l. 389 a ke kterému zástupkyně žalobců při odvolacím jednání dne 8. 4. 2025 (č. l. 474) uvedla, že se náhrady ev. jiných nákladů, které žalobcům vznikli, vzdává. Odvolací soud proto přiznal žalobcům náhradu vždy pouze za jeden úkon právní pomoci bez ohledu na to, že šlo o zastupování více osob (tj. neaplikoval ust. § 12 odst. 4 AT). V řízení před soudem prvního stupně byly účelně poskytnuty tyto úkony: převzetí a příprava věci, žaloba, účast při jednání dne 24. 7. 2024, 23. 8. 2024 a 4. 10. 2024. Odměna za jeden úkon právní pomoci ve věci samé činí 3 100 Kč (§ 9 odst.4 písm. b) AT ve znění účinném do 31. 12. 2024, protože cena sporného bytu není známá) a žalobcům byla proto přiznána náhrada za 5 úkonů právní pomoci po 3 100 Kč, tj. 15 500 Kč a 5 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, tj. 1 500 Kč. Zástupkyně žalobců dále žádala odměnu za dva úkony právní pomoci za podání ze dne 17. 4. 2023 (č. l. 297) a ze dne 19. 7. 2023 (č. l. 320). Protože šlo o úkony nikoli ve věci samé (vyjádření k odvolání žalovaných do procesního rozhodnutí okresního soudu a návrh na vstup dalšího účastníka do řízení), náleží zástupkyni žalobců odměna ve výši jedné poloviny za každý z těchto úkonů právní služby dle § 11 odst. 2 písm. c) AT, tj. 2krát 1 550 Kč a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč. K nákladům je třeba započítat rovněž náhradu zaplaceného soudního poplatku 5 000 Kč a náhradu cestovného 2 015,46 Kč (při cestě , adresa, a zpět bylo vždy najeto , hodnota, km; vypočteno při spotřebě 6,7 l/100 km, ceně pohonné hmoty 38,70 Kč/l a základní náhradě za amortizaci vozidla 5,60 Kč/l). Dále náhradu za 12 půlhodin po 100 Kč, tj. za ztrátu času po cestě, tj. 1 200 Kč. Účelně vynaložené náklady žalobců v řízení před okresním soudem činí celkem 23 915,46 Kč, a proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil.

26. V odvolacím řízení byli žalobci plně úspěšní a náleží jim náhrada nákladů odvolacího řízení (§ 124 odst. 1 ve spojení s § 224 o. s. ř.). Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 5 620 Kč, protože je třeba vycházet z tarifní hodnoty 113 000 Kč ve smyslu ust. § 9 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025. Zástupkyně žalobců učinila v prospěch žalobců čtyři úkony právní pomoci a odvolací soud shledává všechny účelnými (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání dne 8. 4. 2025 a 13. 5. 2025, vyjádření k písemnému doplnění odvolání prvního žalovaného). Žalobci mají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které se skládají z odměny 22 480 Kč a čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč, tj. celkem činí účelné náklady odvolacího řízení vzniklé na straně žalobců 24 280 Kč. Povinnost k jejich náhradě byla uložena žalovaným v zákonné lhůtě tří dnů k rukám zástupkyně žalobců (§ 149 a § 160 o. s. ř.).