26 Co 165/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudů Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená datum bytem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená datum bytem Adresa žalované zastoupená obecnou zmocněnkyní jméno , nar. datum bytem adresa o zřízení věcného břemene nezbytné cesty, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2025 č. j. 9 C 144/2024-119,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II mění takto:Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem 16 887,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zřídil ve prospěch žalobkyně jako vlastnice st. parcely , číslo, , jejíž součástí je dům čp. , číslo, , vše v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , zapsané na listu vlastnictví č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro , název, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , a právních nástupců žalobkyně jako nových vlastníků těchto nemovitostí, nezbytnou cestu spočívající v neomezeném právu chůze a právu jízdy 2 x denně osobním motorovým vozidlem po části st. parcely č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , zapsané na listu vlastnictví č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro , název, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , ve vlastnictví žalované, nebo právních nástupců žalované jako nových vlastníků této parcely, a to v části parcely vymezené geometrickým plánem č. , číslo, ze dne 18. 9. 2023, který učinil nedílnou součást rozsudku, a to formou závazkového vztahu – nájmu ve smyslu § 2201 a násl. občanského zákoníku za úplatu 1 000 Kč měsíčně splatnou do 15. dne kalendářního měsíce, přičemž žalovaná jako vlastnice dotčené st. parcely č. , číslo, (popř. její právní nástupce) je oprávněna domáhat se zrušení nezbytné cesty pouze za podmínky a v mezích specifikovaných v § 1034 občanského zákoníku (výrok I). Žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení 33 775 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (výrok II).

2. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhala zřízení nezbytné cesty, a to formou věcného břemene – služebnosti dle § 1029 odst. 2 o. z. Tvrdila, že nemovitosti žalobkyně a žalované na sebe bezprostředně navazují a dříve tvořily jeden vlastnický celek. K domu ve vlastnictví žalobkyně je možné se dostat chůzí a jízdou pouze z ulice , název, přes pozemek ve vlastnictví žalované. Jiný přístup k domu žalobkyně neexistuje. Potřeba řádného užívání domu žalobkyně proto vyžaduje zřízení nezbytné cesty – práva chůze a jízdy, a to formou věcného břemene – služebnosti za úplatu 1 000 Kč měsíčně. V žalobě uváděla, že žalovaná dosud přístup k nemovitosti žalobkyně s různými omezeními sice respektuje, nicméně žalobkyně nemá právní jistotu, že tomu tak bude nadále při změně vlastnictví jak na straně žalobkyně, tak žalované.

3. Žalovaná se bránila tvrzením, že by postačovalo, aby soud zřídil nezbytnou cestu toliko formou závazkového vztahu (§ 1029 odst. 1 o. z.).

4. Okresní soud zjistil, že žalobkyně je vlastnicí st. parc. č. , číslo, v kat. území , adresa, , jejíž součástí je dům č. p. , číslo, ; žalovaná je vlastnicí st. parc. č. , číslo, v kat. území , adresa, , jejíž součástí je rodinný dům č. p. , číslo, . Obě parcely s domy na sebe bezprostředně navazují a dříve tvořily jeden hospodářský a vlastnický celek. Před více než 30 lety došlo k rozdělení tohoto hospodářského celku na dvě části; v současné době je vlastnicí jedné části tohoto celku žalobkyně, druhé části žalovaná. Spojení domu č. p. , číslo, a st. parc. č. , číslo, s veřejnou cestou (, adresa, ) je možné pouze přes část st. parc. č. , číslo, ve vlastnictví žalované. Potřeba řádného užívání domu č. p. , číslo, a st. parc. č. , číslo, vyžaduje možnost neomezené chůze a 2 x denně jízdy osobním motorovým vozidlem přes část st. parc. č. , číslo, ve vlastnictví žalované, a to po části st. parc. č. , číslo, vymezené geometrickým plánem č. , číslo, ze dne 18. 9. 2023. Přiměřená úplata formou opakující se dávky za zřízení nezbytné cesty (ať formou věcného břemene, nebo nájemního vztahu) by činila 1 000 Kč měsíčně. Nájemní či jiná smlouva, která by žalobkyni umožnovala užívat část st. parc. č. , číslo, ve vlastnictví žalované za účelem „nezbytné cesty“ spojující st. parc. č. , číslo, s veřejnou komunikací (, adresa, ), nebyla uzavřena.

5. Poté okresní soud učinil závěr, že jsou dány zákonné důvody pro zřízení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. Uvedl, že povolení nezbytné cesty soudem může mít také formu služebnosti dle § 1029 odst. 2 o. z., ale není to „nezbytné“. Právní úprava nezbytné cesty totiž vychází z principu proporcionality mezi výhodou, kterou požívá nemovitost z nezbytné cesty, a nevýhodou, kterou je postižen vlastník zatíženého pozemku. Výhoda a nevýhoda nesmějí být vzájemně neúměrné, proto zákon zdůrazňuje šetrnost při zřizování nezbytné cesty, aby byl vlastník zatíženého pozemku obtěžován co nejméně. Zákon opakovaně zdůrazňuje, že se jedná o cestu „nezbytnou“. To je třeba chápat tak, že jde o cestu, která nejlépe vyhoví sledovanému účelu, avšak současně minimálně zatíží souseda. V posuzované věci nejméně zatíží žalovanou a její pozemek zřízená nezbytná cesta formou závazkového vztahu, přičemž toto řešení také plně vyhovuje sledovanému účelu. Řešení nezbytné cesty formou služebnosti by bylo sice také možné, ale jednalo by se o řešení – objektivně posuzováno – nadstandardní.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud opřel o ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Uzavřel, že v řízení měla převážný úspěch žalobkyně; její neúspěch byl jen v nepatrné části (tj. povolení nezbytné cesty formou obligace, nikoliv věcného práva), přičemž konečné rozhodnutí záviselo i na úvaze soudu. Žalobkyni proto vznikl nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které pečlivě a přezkoumatelně odůvodnil. Uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení zohlednil, že žalovaná před zahájením soudního řízení věděla, že z veřejné cesty (, adresa, ) se lze dostat chůzí či jízdou k domu č. p. , číslo, ve vlastnictví žalobkyně pouze přes část st. parc. č. , číslo, a také věděla, že nebyla uzavřena smlouva, která by žalobkyni umožňovala na dobu neurčitou užívat část st. parc. č. , číslo, za účelem „nezbytné cesty“, tj. věděla, že žalobkyně nemá jinou možnost, než se nezbytné cesty domáhat žalobou, přičemž podání žaloby bylo žalované oznámeno advokátem žalobkyně již v období před zahájením soudního řízení (viz dopis ze dne 20. 11. 2023 na č. l. 22 spisu).

7. Proti výroku II rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítla, že je důchodkyně a poukázala na všechny své nutné výdaje. Upozornila, že žalobkyně se domáhala zřízení věcného břemene, ale soud uznal pouze nájemní smlouvu. Průtahy v řízení způsobila žalobkyně, která nechtěla přijmout návrh žalované. Výše nájemného je nízká a žalovaná má omezené finanční možnosti, a proto požádala o přehodnocení závěru, že má hradit náklady řízení. Před soudem se ocitla, aniž by podnikla jakékoliv protiprávní jednání ve věci a měla za to, že náklady by měly odpovídat rozumnému poměru mezi náklady a výsledkem řízení.

8. Žalobkyně v písemném vyjádření uvedla, že od roku 1977 do roku 2008 byla její nemovitost ve vlastnictví jejího manžela, který měl průchod a průjezd zajištěn věcným břemenem. Žalovaná užívala a užívá po celou dobu kůlnu ve vlastnictví a na pozemku žalobkyně. Žalovaná byla u prvního jednání soudem upozorněna, že žaloba je co do základu důvodná. Žalobkyně se o mimosoudní řešení přístupu marně snažila celých šest let, ale žalovaná vždy jednání bez výsledku ukončila. Pokud v průběhu řízení nabízela uzavření nájemní smlouvy, tak pouze na určitou dobu s možnou jednostrannou výpovědí. V řízení usilovala o právo nezbytné cesty přes pozemek žalované a v tomto směru byla ve sporu zcela úspěšná. Z obsahu jejího vyjádření je patrno, že navrhuje, aby rozsudek okresního soudu byl ve výroku II potvrzen.

9. Odvolání žalované je přípustné a je zčásti důvodné.

10. V dané věci bylo předmětem sporu zřízení nezbytné cesty a její rozsah dle § 1029 o. z. Toto ustanovení umožňuje soudu právo nezbytné cesty koncipovat jako věcné právo služebnosti (§ 1029 odst. 2 o. z.) nebo jako obligaci (§ 1029 odst. 1 o. z.). Žalobkyně se domáhala povolení cesty jako služebnosti, ale okresní soud dospěl k závěru, že postačí pouze zřízení obligačního práva (závazku). Lze tak konstatovat, že žalobkyně nebyla v řízení zcela úspěšná, naopak měla úspěch jen částečný. V takovém případě, dle § 142 odst. 3 o. s. ř., lze přiznat žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, jen pokud měla neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

11. Odvolací soud nemá za to, že neúspěch žalobkyně byl jen nepatrný, jak uzavřel okresní soud. Ve „hře“ byly dvě rovnocenné formy vyřešení situace a soud nezvolil formu služebnosti jako věcného práva, kterého se žalobkyně domáhala, ale zřídil závazkový vztah. Odvolací soud má za to, že aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. na plnou náhradu nákladů řízení s tím, že neúspěch žalobkyně byl jen nepatrný není možná. Souhlasí však s tím, že o „výši plnění“ bylo rozhodnuto na základě úvahy soudu. Možnost zřídit nezbytnou cestu totiž patří mezi případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a soud proto není návrhem vázán. Může tak zřídit služebnost nebo oprávnění založit na obligaci, může rozhodnout o jiném umístění cesty atd., tj. v dané věci bylo rozhodnuto na základě úvahy soudu, a proto je možno o nákladech řízení rozhodnout dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Závěr okresního soudu, že žalobkyni vzniklo právo na plnou náhradu nákladů řízení, je tedy správný.

12. Odvolací soud má však za to, že okresní soud se důsledně nezabýval otázkou, zda aplikace ustanovení § 143 odst. 3 o. s. ř. není s odkazem na ust. § 150 o. s. ř. nepřiměřenou tvrdostí a dospěl k závěru, že ano. Dle tohoto ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. K závěru o možné aplikaci ust. § 150 o. s. ř. nevedlo odvolací soud tvrzení žalované, že je poživatelkou starobního důchodu, protože ve věku poživatelky starobního důchodu je i žalobkyně, ale okolnosti případu. Soudem řešená situace vznikla v důsledku toho, že žalobkyně přijala nemovitosti do svého vlastnictví, aniž by měla zajištěno právo chůze a jízdy přes pozemek žalované (manžel žalobkyně měl sice zřízeno věcné břemeno, ale šlo o právo vázané na jeho osobu nikoli na panující nemovitost). Žalobkyně se domáhala zřízení služebnosti, ale soudní ochrany se jí dostalo pouze ve formě obligačního závazku a nejde proto uzavřít, že se žalovaná mohla vyhnout soudnímu řízení (neshoda účastnic jakou formou má být právo žalobkyně ošetřeno, byla dána po celou dobu soudního řízení a řešení dle § 1029 odst. 1 nikoli dle § 1029 odst. 2 o. s. ř. přijala žalobkyně až po rozhodnutí okresního soudu). Nelze rovněž přehlédnout, že do doby zahájení soudního řízení nebylo žalobkyni v realizaci chůze přes pozemek žalované bráněno vůbec, jízda byla dle samotné žalobkyně trpěna, byť s omezením. Vyřešení situace, která vznikla změnou vlastnictví pozemku p. č. , číslo, , bylo v zájmu obou účastnic občanského soudního řízení, neboť žalobkyně získala právní jistotu a žalovaná získala finanční ohodnocení toho, že je její vlastnické právo omezováno. Žalovaná nebyla v řízení zastoupena zástupcem z řad advokátů a náklady jí v podstatě nevznikly. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že spravedlivému a vyváženému rozhodnutí o nákladech řízení odpovídá, aby se každá z účastnic podílela na jejich úhradě jednou polovinou, a proto žalobkyni dle § 150 o. s. ř. odepřel právo na plnou náhradu nákladů řízení a přiznal jí nárok na náhradu pouze jedné jejich poloviny. Pokud jde o výši nákladů vzniklých žalobkyni v řízení před okresním soudem, odvolací soud plně odkazuje na úplné a podrobné odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.

13. Pro úplnost je třeba uvést, že při rozhodování o nákladech řízení nemohl odvolací soud přihlédnout k tomu, kdo z účastnic a z jakého titulu užívá kůlnu, protože užívání kůlny neučinila ani jedna z nich předmětem soudního sporu.

14. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází ze závěru, že v odvolacím řízení byl úspěch a neúspěch žalobkyně a žalované dán rovným dílem, a proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádné z nich (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).