26 Co 17/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové, ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovaným: 1/ Jméno žalované A , narozený dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované B 2/ Jméno žalované C , narozená dne Datum narození žalované C bytem Adresa žalované C zastoupeni advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o určení sporné hranice k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. září 2025 č. j. 6 C 76/2024-233

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 17 960,03 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že průběh sporné hranice mezi pozemky parc. č. st. , číslo, a parc. č. , číslo, ve vlastnictví žalobkyně, a pozemky parc. č. , číslo, , parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, ve vlastnictví žalovaných – vše v katastrálním území , adresa, – probíhá tak, jak je vyznačeno nepřerušovanou černou čárou mezi body 5, 4, 3, 2 a 1 v geometrickém plánu č. , číslo, vypracovaném , právnická osoba, , ověřeném , tituly před jménem, , jméno FO, a odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm , adresa, , který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Současně okresní soud žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně nahradili náklady řízení žalobkyně 72 910,10 Kč (výrok II) a náklady řízení České republiky 9 070,20 Kč (výrok III).

2. Žalobkyně se domáhala určení sporné hranice, eventuálně určení vlastnického práva k nově vymezeným pozemkům. Tvrdila, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. , číslo, a parc. č. , číslo, a žalovaní jsou vlastníky pozemku parc. č. , číslo, , parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, , vše v katastrálním území a obci , adresa, , a že při vytyčování společné hranice mezi těmito pozemky v rámci obnovy operátu předmětného katastrálního území a s tím související digitalizací katastrální mapy bylo zjištěno, že v terénu vyznačená hranice pozemků nerespektuje hranici zakreslenou v katastru nemovitostí. Žalobkyně současně tvrdila, že geometrickým plánem vyznačené části pozemků jsou jejím vlastnictvím, a pro případ, že by nebylo možno přesný průběh hranice určit, se dožadovala určení hranice s tím, že geometrickým plánem vyznačená hranice odpovídá poslední pokojné držbě.

3. Žalovaní s takovým průběhem hranice nesouhlasili a sporovali, že by takto vyznačená hranice odpovídala poslední pokojné držbě.

4. Po skutkové stránce okresní soud vyšel z toho, že na pomezí výše uvedených pozemků žalobkyně a pozemků žalovaných existuje ulička, jejíž hranice jsou tvořeny na straně žalobkyně rodinným domem a na něj navazující kolnou, na straně žalovaných oplocením a kolnou. Při obnově katastrálního operátu se účastníci nedohodli na hranici mezi předmětnými pozemky, proto byla hranice převzata z dosavadního katastrálního operátu. Ten vznikl na základě mapování, které v katastrálním území , adresa, proběhlo v roce 1838. Průběh hranice mezi pozemky žalobkyně a pozemky žalovaných není možno určit s takovou přesností, aby bylo možno stanovit, zda hranice probíhá po stávajícím plotě, či po stavbě domu na pozemku parc. č. st. , číslo, . Body této hranice jsou pouze grafického původu s kódem kvality 8 a jsou určeny ze souřadnic obrazu mapy katastru nemovitostí v měřítku 1:2880, což znamená, že mezní polohová chyba činí 2,82 m. Předmětná ulička je však ještě výrazně užší. Ani obnovou katastrálního operátu v roce 2023 nebylo postaveno na jisto, kudy přesně hranice mezi předmětnými pozemky vede. Žalovaný 1/ do uličky vstupuje několikrát do roka. Aby se tam dostal, musí přelézat plot. Činí tak pouze v nepřítomnosti žalobkyně a její rodiny. Naopak žalobkyně a její rodina uličku pravidelně užívá. Tento stav trvá minimálně 20 let. Uličku zjevně historicky užívali i právní předchůdci žalobkyně, její maminka i babička.

5. Okresní soud vyložil, že žaloba na „určení sporné hranice“ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky řízení, je jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. V případě, že žalobce svá tvrzení ohledně průběhu hranice neprokáže, soud nemůže bez změny žaloby hranici určit podle poslední držby či podle svého uvážení, ale musí žalobu zamítnout. Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle § 1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení. Okresní soud uzavřel, že v nyní posuzovaném případě hranici mezi předmětnými pozemky zjistit nelze. Nepřesnost této hranice znalec vyčíslil na 2,82 m. To je vzdálenost delší než šířka předmětné uličky. Proto dle závěru okresního soudu v daném případě nepřichází v úvahu žaloba na určení vlastnického práva, ale žaloba na určení sporné hranice ve smyslu § 1028 o. z. Žalobkyně svůj petit formulovala jako eventuální. Navrhla určit vlastnické právo k pozemkům vymezeným v geometrickém plánu , tituly před jménem, , jméno FO, . In eventum, pro případ, že hranice bude shledána neznatelnou či pochybnou, pak navrhla určit průběh sporné hranice. Proto okresní soud nerozhodoval o změně žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. a ve věci bez dalšího rozhodl. Současně zmínil, že žaloba na určení sporné hranice nevyžaduje zkoumat existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř., protože taková žaloba má oporu v konkrétní právní normě.

6. Z provedeného dokazování měl okresní soud za zřejmé, že přesný průběh hranice mezi pozemky nelze určit, a proto postupoval v souladu s § 1028 o. z., podle něhož jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení. Dále okresní soud konstatoval, že stávající hranice mezi pozemky uvedená v katastru nemovitostí v nyní projednávané věci sice je zaznamenána se zaokrouhlením na centimetry, nejedná se však o souřadnice přesné, nepřesnost může dosáhnout až několika metrů. Jestliže vůbec není zřejmé, kde přesně se hranice nachází (kudy vede), není pochyb o tom, že je naplněna hypotéza § 1028 o. z.

7. S odkazem na komentářovou literaturu okresní soud vyložil, že poslední pokojnou držbu lze vymezit jako držbu pozemku v takovém rozsahu, který byl oběma stranami respektován před tím, než k pochybnostem o hranici došlo. Okresní soud uzavřel, že provedeným dokazováním byla zjištěna poslední pokojná držba, která náleží žalobkyni, neboť žalobkyně uličku řádně užívá, což platí minimálně 20 let, zatímco žalovaný 1/ do uličky vstupuje jen v době nepřítomnosti žalobkyně a její rodiny, a aby se do uličky dostal, musí přelézt vlastní plot. Dále okresní soud dovodil, že držbu lze v daném případě považovat za pokojnou do roku 2019, kdy se účastníci před komisí v terénu neshodli na průběhu hranic. V té době žalobkyně a její rodina uličku užívala, nebyla si přitom vědoma toho, že do uličky vstupuje i žalovaný 1/. Proto okresní soud průběh sporné hranice určil dle poslední pokojné držby, tedy tak, že hranice vede po oplocení a kolně žalovaných, a tak, že se celá sporná ulička nachází za soudem určenou hranicí na straně žalobkyně.

8. K tomu okresní soud závěrem doplnil, že i kdyby nemohl obstát závěr, že se v daném případě uplatní žaloba na určení sporné hranice ve smyslu § 1028 o. z., tak ale by bylo nutno na podkladě provedeného dokazování uzavřít, že by žalobkyně pozemek tvořící spornou uličku nabyla do svého vlastnictví vydržením.

9. Povinnost nahradit náklady řízení žalobce, jakož i náklady řízení státu, uložil okresní soud žalovaným, kteří byli v řízení zcela neúspěšní (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a § 148 odst. 1 o. s. ř.).

10. Proti rozsudku podali oba žalovaní společně včas odvolání. Namítali, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro to, aby soud mohl rozhodnout o určení sporné hranice postupem dle § 1028 o. z., protože je možno hranici určit podle objektivních geodetických podkladů. Tvrdili, že dané rozhodnutí soudu jim do budoucnosti prakticky znemožní údržbu jejich vlastních nemovitostí (staveb na jejich pozemcích). Sporovali závěry, jež okresní soud učinil z provedených svědeckých výpovědí, a namítali, že se mezi jednotlivými výpověďmi objevily rozpory. Zpochybnili rovněž závěr okresního soudu o tom, že by poslední pokojná držba odpovídala stavu, kdy by sporná ulička byla užívána toliko žalobkyní. Za spravedlivé považovali, aby hranice procházela středem sporné uličky. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí.

11. Žalobkyně se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Zopakovala, že okresní soud rozhodl správně dle posledního pokojného stavu. K námitkám žalovaných stran možnosti údržby jejich nemovitostí poukázala na to, že žalovaní budou moci do uličky vstupovat za účelem údržby své nemovitosti při využití tzv. sousedských práv.

12. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Odvolací soud zcela sdílí skutkové i právní závěry okresního soudu, který ve věci provedl odpovídající dokazování, dostatečně zjistil skutkový stav, na daný případ aplikoval příslušná ustanovení zákona, použil relevantní judikaturu a své rozhodnutí přehledně a výstižně odůvodnil. A protože žalovaní ve svém odvolání v zásadě argumentují shodně jako před soudem okresním, je možno pro stručnost v prvé řadě plně odkázat na odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu.

14. Odvolací soud je předně za jedno se soudem okresním v tom, že na daný případ dopadá ustanovení § 1028 o. z. Žalovaní se v odvolání odkazují na judikaturu, jíž se řídil i okresní soud, konkrétně zmiňují usnesení Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, . Podle prvně zmíněného rozhodnutí lze spory, závislé na určení hranice mezi pozemky, rozdělit do dvou základních skupin. Do první skupiny patří spory založené na subjektivním přesvědčení vlastníků, kdy každý z nich tvrdí, že hranice vede jinudy, ovšem soud má objektivně možnost, zpravidla za pomoci znalce, průběh hranice zjistit. Do druhé skupiny lze zařadit spory, kdy objektivně nelze zjistit, kudy hranice vede, a sporné strany se pak domáhají nikoliv určení průběhu hranice, ale stanovení nové hranice mezi pozemky. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, s odkazem na svoji předchozí rozhodovací praxi (konkrétně usnesení sp. zn. 22 Cdo 4071/2016) pak uvádí, že žaloba na ‚určení sporné hranice‘ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky řízení, je jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. A že naopak žaloba podle § 1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení. Z provedeného dokazování v nyní projednávané věci přitom jasně vyplynulo, že se zde jedná o případ, kdy hranici v terénu vůbec nelze zjistit. Znalec z oboru geodézie a kartografie , tituly před jménem, , jméno FO, ve svém posudku i při výpovědi před okresním soudem jasně vyložil, že průběh hranice není možno určit s takovou přesností, aby bylo možno stanovit, zda hranice ve sporném úseku probíhá po stávajícím plotě, či po obvodové zdi sousedního nebo kdekoli mezi nimi, protože je hranice určena s mezní polohovou chybou 2,82 m, která výrazně překračuje šířku sporné uličky (podle zákresu budov a oplocení ulička nepřesahuje šíři dvou metrů a u „vstupu“ na širším konci dosahuje šířky pouze 1,18 m). S takovou přesností je hranice vedena v operátu katastru nemovitostí. Takto byla zaznamenána v původních mapových podkladech v roce 1838 a až do zjišťováním průběhu hranic, které v roce 2019 proběhlo v rámci obnovy katastrálního operátu novým mapováním, žádné zpřesnění hranice provedeno nebylo. Při zjišťování průběhu hranice v roce 2019 se však vlastníci na přesném vytyčení hranice neshodli. Nelze proto vycházet z (vyvratitelné) domněnky, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou, jak argumentují žalovaní, a že by proto bylo možno průběh hranice za pomoci znalce přesně určit. Ostatně znalec , tituly před jménem, , jméno FO, vypověděl, že ve sporném místě je hranice i v katastrální mapě vyznačena čerchovanou čarou jako hranice sporná. Z toho jednoznačně plyne, že se zde jedná o hranici mezi pozemky, která je neznatelná nebo pochybná, a proto je třeba ve věci rozhodnout o určení průběhu hranice postupem dle § 1028 o. z.

15. Proto okresní soud správně zkoumal poslední pokojnou držbu, podle níž má být hranice určena. Zde žalovaní zpochybnili závěr okresního soudu o tom, kým a v jakém rozsahu byla ulička až do vzniku sporů mezi účastníky v roce 2019 fakticky užívána. Odvolání v této části tak bylo podáno z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř., tedy pro nesprávná skutková zjištění vyvozená z provedených důkazů. K tomu odvolací soud podotýká, že důkazní řízení je ovládáno zásadou přímosti (§ 122 odst. 1 o. s. ř.). To znamená, že důkazy hodnotí ten soud, před nímž byly provedeny. Takovým soudem byl soud prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu, pokud jde o správnost skutkového stavu, spočívá v tom, že odvolací soud posoudí, zda okresní soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, tedy především s ustanovením § 132 o. s. ř. Závěr o tom, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, by byl tedy namístě zejména tehdy, jestliže by okresní soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů účastníků a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže by naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo jinak v průběhu řízení, a dále pak pokud by soud při hodnocení jednotlivých důkazů porušil pravidla logického uvažování. Žádného takového pochybení se však okresní soud v tomto případě dle odvolacího soudu nedopustil. Jeho skutkové závěry naopak z provedených důkazy logicky vyplývají a odvolací soud nemá, co by jim vytkl. Žalovaní okresnímu soudu vytýkají rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, okresní soud však přezkoumatelně vyložil, jaká skutková zjištění z jednotlivých výpovědí učinil a jak hodnotil jednotlivé dílčí (nijak zásadní) rozdíly ve svědeckých výpovědích. Jasně odůvodnil, že z jednotlivých výpovědí (včetně výpovědi samotného žalovaného 1/) je zřejmé, že žalovaný 1/ do předmětné uličky vstupuje toliko několikrát do roka, pouze v nepřítomnosti žalobkyně a její rodiny, a aby do sporného prostoru mohl vstoupit, musí přelézt plot. Naopak žalobkyně a její rodina uličku pravidelně užívá. Tento stav trvá minimálně 20 let a uličku zjevně historicky užívali i právní předchůdci žalobkyně.

16. Za takto zjištěného skutkového stavu je proto možno za správný považovat rovněž závěr okresního soudu o tom, že má-li být hranice určena podle poslední pokojné držby, je třeba ji vyznačit tak, aby byla sporná ulička zahrnuta do pozemků ve vlastnictví žalobkyně – tedy v mezích, jak je ohraničuje připojený geometrický plán. Rozhodnutí okresního soudu ve věci samé je tedy možno považovat za správné.

17. K námitkám žalovaných, že jim rozhodnutí soudu znemožní správu a údržbu jejich staveb, které ke sporné hranici přiléhají, se sluší zopakovat, že ustanovení § 1021 o. z. stanoví, že vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou. V té souvislosti odvolací soud dále dodává, že žalovanými navrhovaná úprava, kdy by hranice protínala předmětnou uličku a rozdělila by ji na dvě stejné poloviny, by problematiku správy a údržby hraničních nemovitostí nijak neřešila. Je třeba připomenout, že ulička nepřesahuje šíři dvou metrů, ve většině míst je výrazně užší, navíc několikrát lomená, a proto i ve stávajících mezích je velice obtížně přístupná. Pakliže by došlo k jejímu rozdělení na dvě poloviny, staly by se nově vytvořené prostory pro vlastníky obou poloviny bez sousedské kooperace prakticky nepřístupné.

18. Věcně správné je i rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení, proti kterému ani žalovaní nijak výslovně nebrojili a nedomáhali se ani aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., když v tomto směru nic rozhodného netvrdili. Žalovaní v řízení zcela podlehli, neboť bylo vyhověno návrhu žalobkyně, aby hranice byla určena v mezích, jak je žalobkyně stanovila geometrickým plánem, jež soudu sama předložila. Žalovaní jsou proto povinni nahradit náklady řízení žalobkyně (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) i náklady řízení státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Ohledně konkrétní výše nákladů řízení je možno zcela odkázat na přehledné a pečlivé odůvodnění rozsudku okresního soudu.

19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

20. V odvolacím řízení byli žalovaní zcela neúspěšní, proto jsou povinni nahradit žalobkyni její náklady tohoto řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady žalobkyně za odvolací řízení tvoří odměna a náhrada nákladů její advokátky, která byla vyčíslena takto. Odměna činí 11 240 Kč za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání ze dne 9. 1. 2026, účast při jednání odvolacího soudu) po 5 620 Kč dle § 7 bod 6., § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu. Dále jsou to náklady advokáta, tvořené 2x 450 Kč jakožto paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tyto úkony právní služby. Náklady advokáta tvoří též náhrada jízdného dle § 13 odst. 1, 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za cestu k jednání soudu a zpět 1 803 Kč a náhrada za ztrátu času v souvislosti s touto cestou 6x 150 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu je třeba ještě přičíst DPH sazbou 21 %, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést (§ 2 odst. 1 písm. b/, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, § 137 o. s. ř. a § 23a zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii ve znění pozdějších předpisů), ve výši 3 117,03 Kč. Celková výše nákladů žalobkyně za odvolací řízení tudíž činí 17 960,03 Kč. Zástupce žalobkyně účtoval za právní zastoupení v rámci odvolacího řízení navíc odměnu a paušální náhradu nákladů ještě za jeden další úkon právní služby. A to za sepis vyjádření ze dne 7. 4. 2026, jímž žalobkyně reagovala na repliku žalovaných k jejímu vyjádření k odvolání. Náhradu těchto nákladů však odvolací soud žalobkyni nepřiznal. Zmíněné písemné podání totiž obsahuje pouze stručné zopakování předchozích vyjádření žalobkyně a mohlo tak být obsaženo již ve vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaných ze dne 9. 1. 2026. Proto tyto náklady nelze považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně za odvolací řízení a jejich náhrada tak žalobkyni nepřísluší.