26 CO 206/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobců: a) jméno příjmení , datum narození bytem adresa b) jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví pohledávky zůstavitele o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 22. dubna 2021 č. j. 7 C 14/2020-91

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení 50 789,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že zůstavitel [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa], který zemřel dne [datum] (dále jen„ zůstavitel“), ke dni úmrtí výlučně vlastnil pohledávku ve výši 2 875 000 Kč za žalovanou (výrok I). Žalované uložil nahradit žalobcům náklady řízení 164 548 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě žalobců, kterou se domáhali určení, že zůstavitel ke dni svého úmrtí výlučně vlastnil pohledávku ve výši 2 875 000 Kč (dále jen„ předmětná pohledávka“) za žalovanou s tvrzením, že jsou zákonnými dědici (dětmi) zůstavitele a mají za to, že předmětná pohledávka náleží do dědictví po zůstaviteli. Tvrdili, že žalovaná (sestra zůstavitele) v době, kdy byla informována o vážnosti zdravotního stavu zůstavitele, tento majetek převedla s úmyslem získat jej pouze pro sebe a v rámci dědického řízení jej zatajit, když zmíněnou částku z účtu zůstavitele poukázala na svůj bankovní účet, ačkoli na ni neměla žádný právní nárok. Podle závěti ze dne 23. 7. 2005 totiž peněžní prostředky uložené v závětí specifikovaných finančních produktech měly být rozděleny rovným dílem mezi děti zůstavitele a jeho sestru (tedy mezi oba žalobce a žalovanou); následně došlo ke zrušení těchto produktů a k převodu peněz na uvedený účet zůstavitele. S ohledem na zrušení v závěti označených produktů by peněžní prostředky dědili pouze žalobci.

3. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že zůstavitel byl vlastníkem předmětné pohledávky ve výši 2 875 000 Kč za bankou. V době od 22. 1. 2018 do 23. 2. 2018 byl hospitalizován v Krajské nemocnici v [obec], na kardiologickém a následně interním oddělení. Po subjektivní stránce zůstavitel byl slabý, fyzicky vyčerpaný. Operace neproběhla z důvodu rizikovosti, propuštěn byl na reverz. Zůstavitel nezvládal 9 základních životních potřeb. V průběhu hospitalizace na samém jejím počátku žalovaná, sestra zůstavitele 25. 1. 2018 převedla 2 875 000 Kč ve vlastnictví zůstavitele, z jeho účtu na svůj účet vedený u shodného peněžního ústavu. Po propuštění z nemocnice byl zůstavitel v péči v domácnosti žalované a [datum] zemřel. Žalobci za ním chodili na návštěvy převážně o víkendech.

4. Okresní soud předně neshledal důvodnou námitku žalované, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Uzavřel, že řízení vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 C 26/2019 sice bylo vedeno mezi shodnými účastníky a na základě shodného skutkového základu a bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 8. 10. 2019 č. j. 2 C 26/2019-56, jímž byla žaloba pravomocně zamítnuta, v daném řízení se žalobci domáhali určení, že zůstavitel ke dni úmrtí výlučně vlastnil pohledávku ve výši 2 875 000 Kč za [název peněžního ústavu] [anonymizována dvě slova]. V tomto řízení je ovšem žalováno určení, že zůstavitel ke dni úmrtí výlučně vlastnil pohledávku ve shodné výši za žalovanou. Okresní soud přitom nepřehlédl závazný právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2020 č. j. 19 Co 107/2020-100, kterým bylo rozhodováno o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 10. 2019 č. j. 2 C 26/2019-56 a kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Ze závěrů odvolacího rozsudku bylo patrno, že žalobci se měli za použití § 189 odst. 1 z. ř. s. domáhat určení, že zůstavitel ke dni smrti vlastnil pohledávku za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení, což v tomto řízení učinili. Okresní soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalované stran neexistence naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Uzavřel, že v projednávané věci byla určovací žaloba podána, když mezi účastníky je vedeno Okresním soudem v Semilech pod sp. zn. 25 D 637/2018 dědické řízení. Dědické řízení dokonce původně bylo usnesením ze dne 29. 7. 2019 č. j. 25 D 637/2018-89 přerušeno do ukončení řízení o určení vlastnictví pohledávky zůstavitele vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 C 26/2019. V řízení sp. zn. 2 C 26/2019 sice bylo pravomocně rozhodnuto, z obsahu dědického spisu je však patrno, že soudní komisařka v dědickém řízení nečiní žádné další úkony a čeká na výsledky tohoto řízení. Je nepochybné, že pokud by existence pohledávky byla potvrzena, o jejím přechodu na dědice bude rozhodnuto v dědickém řízení a rozhodnutí soudu bude mít zásadní vliv na další průběh dědického řízení.

5. Následně okresní soud uzavřel, že sporným zůstal právní důvod převodu citované finanční částky. Žalobci tvrdili, že žalovaná tak učinila bez právního důvodu, žalovaná tuto finanční částku považovala za dar od zůstavitele. Žalovaná ani přes poučení okresním soudem neprokázala právní důvod převodu předmětné částky na svůj účet, její tvrzení o darování nelze dovodit ani ze záznamů z diáře zůstavitele, ani z výslechu syna žalované [jméno] [příjmení] Okresní soud nepřehlédl, že zůstavitel byl od 22. 1. 2018 do 23. 2. 2018 ve vážném zdravotním stavu hospitalizován v nemocnici a stěží tak vůči žalované mohl učinit projev vůle spočívající v darování uvedené finanční částky, takový projev vůle by navíc vyžadoval s odkazem na § 2057 odst. 2 o. z. písemnou formu. Žalovaná přitom v dědickém řízení uvedla, že žádný písemný doklad k převodu peněz nebyl a u jednání ohledně převodu peněz mezi ní a zůstavitelem nebyl ani žádný svědek. Okresní soud proto uzavřel, že žalovaná se bezdůvodně obohatila získáním majetkového prospěchu na základě plnění, které získala bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.) a žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle zásady úspěchu ve sporu, kdy při určení odměny advokáta vycházel z tarifní hodnoty ve výši předmětné pohledávky, tj. 2 875 000 Kč.

6. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná odvolání. Uvedla, že okresní soud dospěl k nesprávným závěrům jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Nebylo prokázáno, že by došlo k bezdůvodnému obohacení žalované. Okresní soud se nezabýval tím, zda byl převod finančních prostředků v souladu s vůlí zůstavitele, což bylo pro právní posouzení věci jako bezdůvodného obohacení zcela zásadní, a rovněž nedůvodně obrátil důkazní břemeno v neprospěch žalované, čímž zatížil řízení procesní vadou. Bylo na žalobcích, aby prokázali existenci pohledávky a vlastnictví této pohledávky zůstavitelem k datu jeho úmrtí, žádná pohledávka zůstavitele za žalovanou však neexistovala. Finanční prostředky byly převedeny na účet žalované dle pokynu zůstavitele, převod se udál v souladu s jeho vůlí, a na straně žalované tak nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť jí bylo plněno na základě platného právního důvodu spočívajícího v darování. Důvodem daru byla skutečnost, že se žalovaná o zůstavitele jako jediná starala. Zůstavitel měl po svém propuštění z nemocnice k dispozici výpisy z účtů, stav na účtech si kontroloval, a sám si do svého diáře zapisoval zůstatky na účtech. Žalovaná poukázala na výslech svědka [příjmení], který uvedl, že zůstavitele v posledním období jeho života vídal téměř denně, žalovaná si jej vzala k sobě domů, starala se o něj. Zůstavitele vozil i k němu domů, mj. pro poštu, jinak poštu vyzvedával osobně on a dával ji žalované. Zůstavitel se o poštu zajímal, chodily mu výpisy z bank. Viděl, že si zůstavitel poštu otevírá. Žalobci se nyní domáhají revize právních poměrů zůstavitele po jeho úmrtí, jednají v rozporu s jeho vůlí a jediným důvodem k žalobnímu návrhu je jejich domněnka, že by měli finanční prostředky zdědit. Tato domněnka však není způsobilá založit důvodnost žalobního návrhu. Žalobci neprokázali existenci tvrzené pohledávky, tvrdili převod finančních prostředků z účtu zůstavitele na účet žalované a úmysl získat tyto prostředky pro sebe. Převod finančních prostředků však nijak neprokazuje existenci pohledávky zůstavitele za žalovanou ani bezdůvodné obohacení žalované, a tedy logicky ani vlastnictví této domnělé pohledávky. Žalobci by museli prokázat převod finančních prostředků proti vůli zůstavitele, příp. nezpůsobilost zůstavitele projevit vůli k převodu finančních prostředků, své důkazní břemeno žalobci neunesli. Úvaha okresního soudu stran špatného zdravotního stavu zůstavitele s tím, že mohl stěží projevit vůli k převodu finančních prostředků, je pouhou spekulací okresního soudu. Rovněž byl vadný poukaz okresního soudu na ust. § 2057 odst. 2 o. z., v případě nedodržení písemné formy je smlouva stižena relativní neplatností, která však nebyla včas namítnuta. Žalovaná rovněž nesouhlasila s výrokem o náhradě nákladů řízení, namítala, že v dané věci se jednalo o žalobu na určení ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) adv. tarifu a tarifní hodnota pro výpočet odměny advokáta za jeden úkon právní služby činila 35 000 Kč. Při odvolacím jednání doplnila, že vůle zůstavitele byla v řízení prokázána záznamy z diáře zůstavitele, který si sám učinil poznámku o zůstatku na účtu, dále vyplývá rovněž z nečinnosti zůstavitele, který převod peněz nezpochybnil, výpovědi svědka [příjmení] a lékařských zpráv, ze kterých vyplývá, že zůstavitel byl způsobilý takový úkon učinit. Nesouhlasila s aplikací judikatury, na kterou poukazuje okresní soud, a se závěrem, že byl okresní soud vázán právním závěrem vysloveným odvolacím soudem v předchozí věci, kde byli žalobci neúspěšní. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

7. Žalobci se k odvolání vyjádřili. Zdůraznili, že závazek mezi zůstavitelem a žalovanou založila žalovaná sama svým jednáním, když převedla předmětnou peněžní částku z bankovního účtu zůstavitele na svůj bankovní účet. Žalovaná měla dispoziční právo k bankovním účtům zůstavitele, k převodu došlo v době, kdy se zůstavitel i žalovaná dozvěděli, že zůstavitel může kdykoli zemřít. Žalobci vyslovili přesvědčení, že zůstavitel se o převodu peněz ani nedozvěděl, neboť měl s těmito prostředky své plány, nadto došlo k převodu téměř veškerých peněžních prostředků zůstavitele, kdy na účtu mu zůstalo jen 116 Kč. Dodali, že o převodu se dozvěděli až v pozůstalostním řízení, žalovaná převod zamlčovala a popírala jej, jakož i existenci bankovního účtu zůstavitele. Poukázali na průběh pozůstalostního řízení před notářkou [titul] [příjmení] a obsah protokolu ze dne 11. 3. 2019. Zdůraznili, že žalovaná neprokázala uzavření darovací smlouvy, k tvrzení, že jí zůstavitel peníze daroval, jí stíhalo důkazní břemeno, které neunesla. Měli rovněž za správný závěr okresního soudu o nutnosti uzavření písemné darovací smlouvy dle ust. § 2057 odst. 2 o. z. a dále poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 33 Cdo 5578/2016), dle níž nelze peněžní prostředky, které převzal peněžní ústav (vklad), darovat tím způsobem, že vkladatel prohlásí, že poskytuje peněžní prostředky (vklad) třetí osobě jako dar, ale je zapotřebí uzavření písemné postupní smlouvy o postoupení pohledávky zůstavitele za bankou. Žalobci nesouhlasili ani s tvrzením žalované, že důvodem daru bylo, že se jediná starala o zůstavitele, k převodu peněz došlo již 25. 1. 2018, tedy na počátku hospitalizace zůstavitele, kdy ještě nebylo zřejmé, že bude bydlet u žalované, k čemuž došlo až od března 2018. Dodali, že Krajský soud v Hradci králové v předchozím rozhodnutí (sp. zn. 19 Co 107/2020-100) učinil právní závěr, jakým způsobem měla být žaloba podána, a okresní soud byl tímto závěrem vázán. Rovněž výrok o nákladech řízení žalobci považovali za správný, když hodnota sporu byla dána výší pohledávky uplatněné žalobou, jež byla nesporná. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

9. Odvolací soud předně sdílí závěr okresního soudu o tom, že není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Správný je též závěr okresního soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, kdy v dané věci jde o spor o rozsah aktiv dědictví. Okresní soud rovněž správně vystihl, podle jakých norem hmotného práva je třeba věc účastníků posoudit a odvolací soud odkazuje na pečlivé, úplné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. K odvolacím námitkám žalované pak uvádí následující.

10. Mezi účastníky bylo nesporné (a uvedené bylo rovněž prokázáno z výpisu o pohybu na účtu zůstavitele), že zůstavitel byl k 25. 1. 2018 vlastníkem pohledávky za bankou ([název peněžního ústavu]) 2 875 000 Kč, která byla na základě bankovního příkazu žalované převedena na účet žalované. Mezi účastníky byl sporný právní důvod převodu předmětné částky. Žalobci tvrdili, že žalovaná předmětnou částku převedla z účtu zůstavitele bez právního důvodu, žalovaná tvrdila, že jí zůstavitel peníze daroval. Žalobci unesli své důkazní břemeno ohledně převodu peněz z bankovního účtu zůstavitele na bankovní účet žalované a bylo naopak na žalované, aby prokázala existenci právního důvodu, který ji opravňoval si peníze ponechat, resp. aby prokázala své tvrzení, že plnění přijala jako dar od zůstavitele. Výše uvedené rozložení důkazního břemene je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž je-li žalováno na vydání bezdůvodného obohacení, žalobce unese důkazní břemeno tehdy, prokáže-li, že došlo k předání peněz. Argumentuje-li žalovaný tím, že se jednalo o dar, je na něm, aby toto své tvrzení prokázal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003 sp. zn. 25 Cdo 246/2001). Byť se jednalo o judikaturu týkající se zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („ obč. zák.“), Nejvyšší soud judikoval, že jeho dosavadní judikatura stran rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění § 451 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 2991 o. z., aplikovatelná i v poměrech zák. č. 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 („ o. z.“). Z hlediska rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení tak žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1991/2020 a v něm citované rozsudky Nejvyššího soudu). Jinými slovy, i po přijetí zákona č. 89/2012 Sb. je možno vycházet ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech bezdůvodného obohacení, která dovodila, že účastník, jenž v rámci své procesní obrany tvrdí, že mu pro přijetí sporných majetkových hodnot svědčil právní důvod, musí daný titul náležitě specifikovat. Nepostačí pouhé tvrzení, že předmětný přesun majetku činil důvodným blíže neupřesněný právní vztah. Je nutné vymezit a prokázat, o jaký poměr se jednalo, identifikovat právní skutečnost, jíž byl založen, apod. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, a dále Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.).

11. V souzené věci byla žalovaná okresním soudem řádně poučena o povinnosti prokázat své tvrzení, že ze strany zůstavitele se jednalo o dar. Záznamy z diáře vč. poznámek zůstavitele o zůstatku na účtu a výpověď svědka [příjmení] dokládají toliko povědomost zůstavitele o převodu předmětné částky a skutečnost, že měl k dispozici výpisy ze svého bankovního účtu, samy o sobě však neprokazují, že zůstavitel předmětné prostředky žalované daroval. Ostatně z výpovědi svědka [příjmení] se ani nepodává jasné tvrzení, kdy měla být projevena vůle zůstavitele, když svědek vypověděl, že se o všem bavil s matkou (žalovaná) a ona mu říkala, že jí tu částku strýc (zůstavitel) chce dát. Rovněž z nečinnosti zůstavitele, který do své smrti převod peněz nezpochybnil, ani z lékařských zpráv o zdravotním stavu zůstavitele, nelze dovodit projev vůle zůstavitele peníze žalované darovat. Z obsahu protokolu sepsaného 1. 3. 2019 v dědickém řízení ostatně vyplývá, že žalovaná uvedla, že žádný písemný záznam k převodu peněž nebyl pořízen a u jednání ohledně převodu peněz mezi ní a zůstavitelem nebyla přítomna třetí osoba. S ohledem na výše uvedené okresní soud správně uzavřel, že žalovaná neprokázala své tvrzení o darování (neunesla v tomto směru své důkazní břemeno) a na její straně tak došlo k bezdůvodnému obohacení získáním majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu. Na uvedeném ničeho nemění ani důkazně nepodložený poukaz okresního soudu na špatný zdravotní stav zůstavitele s tím, že mohl stěží učinit projev vůle spočívající v darování předmětné částky. S ohledem na shora uvedené se rovněž nebylo třeba zabývat otázkou formy a platnosti darovací smlouvy, resp. smlouvy o postoupení pohledávky, kdy v této souvislosti lze obecně uzavřít, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem představují pohledávku za bankou, kterou lze postoupit na jiného (např. i platným darováním).

12. Se zřetelem ke všem výše uvedeným závěrům odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když neshledal ani pochybení okresního soudu, pokud jde o vyčíslení náhrady nákladů řízení spočívajících v nákladech zastoupení žalobců advokátem, kdy okresní soud při určení odměny advokáta vycházel dle § 8 odst. 1 adv. tarifu z tarifní hodnoty ve výši předmětné pohledávky, tj. 2 875 000 Kč. Předmětem právního úkonu bylo totiž určení, že zůstavitel ke dni smrti vlastnil pohledávku za žalovanou, která byla penězi ocenitelná a jejíž výše nebyla mezi účastníky spornou.

13. V odvolacím řízení byli procesně úspěšní žalobci. Odvolací soud proto uložil neúspěšné žalované nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení v celkové výši 50 789,60 Kč, které tvoří mimosmluvní odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 19 780 Kč, tj. 39 560 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu 11. 1. 2022 dle §§ 7, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. d/, g/ adv. tarifu), 2 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, tj. 600 Kč (§ 13 odst. 4 adv. tarifu), 21% DPH ze součtu přiznaných částek shora 8 433,60 Kč, náhrada za čas strávený cestou z [obec] do [obec] a zpět k jednání u odvolacího soudu v rozsahu 6 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 adv. tarifu) a náhrada cestovních výdajů 1 596 Kč za cestu advokáta z [obec] do [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu dne 11. 1. 2022, celkem 240 km, při průměrné spotřebě 5,4 l /100 km motorové nafty a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Odměna za úkon právní služby spočívající v poradě žalobců se svým zástupcem pro účely odvolacího jednání přesahující jednu hodinu nebyla odvolacím soudem přiznána, neboť se nejedná o účelně, resp. důvodně vynaložený úkon právní služby, v odvolacím řízení nebyla tvrzena žádná nová skutková tvrzení, žalobcům byla přiznána náhrada nákladů řízení za vyjádření k odvolání i účast na jednání odvolacího soudu a žalobci ve vyjádření k odvolání souhlasili s rozhodnutím okresního soudu a podrobně se vyjádřili k jednotlivým námitkám žalované.