26 Co 221/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o vyklizení bytu a o vzájemném návrhu na zřízení věcného břemene bydlení k odvolání žalované a odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2025 č. j. 21 C 153/2024-85

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 2 675 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost vyklidit bytovou jednotku č. , hodnota, nacházející se v budově č. p. , číslo, v obci , adresa, a vyklizenou ji předat žalobci ve lhůtě 1 roku od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Současně okresní soud zamítl vzájemný návrh žalované, kterým se domáhala, aby soud zřídil v její prospěch právo odpovídající věcnému břemenu bydlení v bytové jednotce uvedené ve výroku I rozsudku do doby, než budou nezletilé děti účastníků schopny se samy živit (výrok II). Žalované okresní soud uložil nahradit žalobci do 3 měsíců od právní moci rozsudku náklady řízení 14 825 Kč (výrok III).

2. Okresní soud vyšel z toho, že se žalobce domáhal po žalované vyklizení předmětného bytu s odůvodněním, že je jeho vlastníkem, že žalovaná jako jeho bývalá manželka po rozvodu užívá bytovou jednotku bezúplatně, zatímco on byl nucen se vystěhovat a svou bytovou situaci řešit přespáváním v domě své přítelkyně, ke kterému však nemá žádný užívací titul. Ač žalované nabízel uzavření nájemní smlouvy, ta to odmítla. Bytovou jednotku proto žalovaná užívá bez právního důvodu.

3. Žalovaná nesporovala vlastnické právo žalobce, ani to, že bytovou jednotku užívá. Bránila se podáním vzájemného návrhu, aby soud v její prospěch zřídil právo odpovídající věcnému břemenu bydlení v bytové jednotce do doby, než budou nezletilé děti žalobce a žalované schopny se samy živit. Tvrdila, že byt obývá společně s nezletilými děti účastníků, které byly svěřeny do její péče. Ona sama si nemůže dovolit jiné bydlení, obě děti jsou v místě navyklé. Rovněž tvrdila, že se finančně podílela na pořízení bytové jednotky, protože od měsíce listopadu 2008 do dubna 2016 hradila splátky hypotečního úvěru. Namítala též, že žalobce nemá v úmyslu bytovou jednotku sám užívat.

4. Okresní soud na základě provedených důkazů zjistil, že žalobce je výlučným vlastníkem bytové jednotky, že ji nabyl na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva uzavřené dne , datum, , a že návrh na vklad vlastnického práva byl podán dne , datum, . Žalobce jako člen družstva nabyl bytovou jednotku ještě před uzavřením manželství účastníků (uzavřeno dne , datum, ), tedy bytová jednotka není součástí společného jmění manželů. Na vlastnickém právu žalobce nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná splácela společný úvěr účastníků na zaplacení kupní ceny za převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Tato skutečnost může mít význam až při vypořádání společného jmění účastníků jako manželů, případně při dalším finančním vypořádání mezi účastníky. Mezi účastníky bylo nesporné, že manželé měli v bytové jednotce rodinnou domácnost. Manželství účastníků zaniklo rozvodem dne , datum, a manželé se o dalším bydlení manželky nedohodli. V řízení nebylo nijak prokázáno, že by se manželé o užívání bytové jednotky žalovanou nějak dohodli. Právo žalované v bytové jednotce bydlet bylo odvozeno od existence manželství, které však zaniklo rozvodem. Žalovaná tak po rozvodu užívala bytovou jednotku pouze na základě souhlasu žalobce, který však byl odebrán nejpozději ve chvíli, kdy žalobce vyzval žalovanou k vystěhování. Proto okresní soud s odkazem na ustanovení § 769 o. z žalobě o vyklizení vyhověl.

5. Okresní soud současně posuzoval vzájemný návrh žalované na zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení. S odkazem na ustanovení § 767 odst. 2 o. z. vyložil, že k aplikaci tohoto ustanovení je třeba přistupovat zdrženlivě, neboť zřízení věcného břemene proti vůli vlastníka vždy představuje zásadní omezení jeho vlastnického práva. Okresní soud dovodil, že v projednávané věci nejsou dány výjimečné skutečnosti takové intenzity, která by zřízení věcného břemene odůvodňovala. Zdůraznil, že věcné břemeno postupem dle § 767 odst. 2 o. z. je možno zřídit za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým, a proto nemůže být relevantní argument žalované, že si jiné nájemní bydlení nemůže finančně dovolit. Nepřisvědčil ani tvrzení žalované, že v obci , adresa, není žádné jiné nájemní bydlení k dostání, a poukázal na to, že žalovaná není při výběru omezena pouze na tuto obec, nýbrž je možné vzít v potaz širší okolí. K tomu okresní soud podotkl, že starší nezletilý syn účastníků bude od září 2025 žákem druhého stupně základní školy v , adresa, , bude tedy školní docházku absolvovat v jiné obci, než se nachází bytová jednotka, a že mladší nezletilý syn je žákem mateřské školy v , adresa, , tedy i on dochází do předškolního zařízení v jiné obci.

6. Dále okresní soud uzavřel, že se zřízení věcného břemene jeví nepřiměřeným za stavu, kdy sám žalobce nemá své bytové potřeby zajištěny. Za důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by mělo být věcné břemeno zřízeno, okresní soud nepovažoval ani současné neutěšené majetkové poměry žalované, a to s odůvodněním, že si je žalovaná přivodila převážně vlastním zaviněním, bez vědomí a přičinění žalobce. Okresní soud poukázal na to, že sama žalovaná uvedla, že za trvání manželství hrála hazardní hry a půjčovala si finanční částky bez vědomí a souhlasu žalobce, a že i při zřízení věcného břemene by žalovaná byla povinna platit žalobci úplatu ve výši obvyklého nájemného. Okresní soud rovněž zmínil, že žalovaná má možnost získání dalších finančních prostředků v rámci vypořádání společného jmění, a že při tom mohou být případně zohledněny i platby splátek hypotečního úvěru, které žalovaná hradila na výlučný majetek žalobce. Okresní soud vzal do úvahy, že žalované byly svěřeny do výlučné péče dvě nezletilé děti, ale že bytové potřeby dětí mohou být dostatečně zajištěny i mimo nemovitost ve vlastnictví žalobce, a že tato skutečnost bez dalšího není dostatečným důvodem pro zřízení věcného břemena. Okresní soud jako důvod pro nevyhovění vzájemnému návrhu považoval i tu skutečnost, že vztahy mezi účastníky jsou velmi napjaté a vyhrocené a za situace, kdy by žalovaná v bytě nadále bydlela a bydlení v bytě by se nutně neobešlo bez komunikace mezi účastníky týkající se údržby, příp. investic do bytu, mohly by se vztahy mezi účastníky nadále zhoršovat. To by se jistě promítlo do již tak narušených vztahů žalobce a nezletilých dětí.

7. Proto okresní soud vzájemný návrh žalované na zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení v bytové jednotce zamítl.

8. Okresní soud však v intencích § 160 odst. 1 věty první za středníkem o. s. ř. stanovil žalované lhůtu k vyklizení delší než obecně zákonem stanovenou lhůtu patnáctidenní. Lhůtu vymezil na jeden rok od právní moci rozsudku. Přihlédl k tomu, že žalovaná pečuje o dvě nezletilé děti a její majetková situace je vzhledem k probíhajícímu oddlužení a souvisejícím srážkám ze mzdy obtížnější. Okresní soud vyložil, že delší lhůta k vyklizení umožní žalované nalézt vhodné podmínky pro bydlení nezletilých dětí a současně umožní žalované zajistit si dostatek prostředků pro složení případné jistoty v nájemním vztahu.

9. Povinnost nahradit náklady řízení žalobce uložil okresní soud žalované. Uvedl, že s výjimkou požadované lhůty k vyklizení byl žalobce ve věci zcela úspěšný, a proto by mu dle § 142 odst. 3 o. s. ř. náleželo plné právo na náhradu nákladů řízení. Současně ale okresní soud přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. a žalovanou zavázal úhradou pouze jedné poloviny nákladů řízení žalobce. Uzavřel, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele pro takové rozhodnutí. Ty shledal v nepříznivých majetkových poměrech a probíhajícím insolvenčním řízení žalované s tím, že úhrada nákladů řízení v plné výši by se mohla nepříznivě promítnout do poměrů nezletilých dětí svěřených do péče žalované, vůči kterým je navíc žalobce zavázán vyživovací povinností. Proto okresní soud též žalované uložil delší lhůtu k plnění i pro úhradu nákladů řízení.

10. Proti rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

11. Žalovaná brojila proti všem výrokům odvoláním napadeného rozsudku. Tvrdila, že v obci, ve které bydlí, ani ve vzdálenosti v okruhu 10 kilometrů od obce, není pro ni a její děti dostupné žádné vhodné bydlení. Namítala, že nevlastní osobní automobil ani nemá řidičské oprávnění. Zopakovala, že žalobce byt nepotřebuje pro své bydlení. Namítala, že okresní soud nedostatečně zohlednil mimořádné okolnosti daného případu, které odůvodňují zřízení jí požadovaného věcného břemena. Poukazovala na to, že na splátky hypotečního úvěru, který sloužil k převodu předmětného bytu do vlastnictví žalobce, uhradila 651 000 Kč. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, žalobu zamítl a současně vyhověl jejímu vzájemnému návrhu a zřídil v její prospěch právo odpovídající věcnému břemenu bydlení do doby, než budou nezletilé děti účastníků schopny samy se živit, a to za úplatu ve výši 10 000 Kč měsíčně.

12. Žalobce se s výroky I a II rozsudku okresního soudu ztotožnil, ale s výjimkou lhůty k vyklizení stanovené výrokem I, vůči níž podal odvolání. Tvrdil, že v blízkém okolí obce, kde žalovaná bydlí, je dostatečná nabídka odpovídajícího nájemního bydlení. Namítal, že žalovaná od počátku prohlašovala, že byt nikdy nevyklidí, a poukazoval na to, že žalovaná po celou dobu užívá byt bezplatně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v této části výroku I změnil a žalovanou zavázal byt vyklidit ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku.

13. Krajský soud po zjištění, že obě odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že obě odvolání jsou nedůvodná.

14. Odvolací soud zcela sdílí skutkové i právní závěry okresního soudu, který ve věci provedl odpovídající dokazování, dostatečně zjistil skutkový stav, na daný případ aplikoval příslušná ustanovení zákona a své rozhodnutí pečlivě, přehledně a výstižně zdůvodnil. Žalovaná ve svém odvolání pouze zopakovala námitky, které uplatnila v řízení před okresním soudem. S nimi se okresní soud v odůvodnění svého rozsudku zcela vypořádal, proto odvolací soud pro stručnost v prvé řadě plně odkazuje na odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu.

15. V posuzovaném případě bylo postaveno najisto, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti (to ostatně ani žalovaná nesporovala), a že žalovaná byt užívá bez právního důvodu. Proto se žalobce důvodně domáhal vyklizení bytu. V dané věci se jedná o posouzení důvodnosti aplikace ustanovení § 767 odst. 2 o. z., jež hovoří o tom, že soud může, je-li to přiměřené poměrům bývalého manžela, založit ve prospěch bývalého právo odpovídající věcnému břemenu bydlení podle okolností případu, a za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým. Jedná se zde tedy o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě ji sám vymezil ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odvolací soud je toho názoru, že okresní soud v daném případě všechny podstatné okolnosti daného případu důkladně zvážil a řádně posoudil. Závěr okresního soudu, že k aplikaci daného ustanovení zákona je nutno přistupovat zdrženlivě, neboť zřízení věcného břemene proti vůli vlastníka vždy představuje zásadní omezení jeho vlastnického práva, je v souladu s právní teorií a odpovídá i závěrům judikatury Nejvyššího soudu. Ta hovoří, že za přiměřené poměry manžela lze považovat takové okolnosti, které prokazují jeho potřebu bydlet v daném bytě či domě, jež musí být natolik intenzivní, aby odůvodnila omezení vlastnického (či jiného věcného nebo závazkového) práva druhého z rozvedených manželů, jehož poměry je třeba brát rovněž v úvahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2753/2024 ze dne 16. 4. 2025).

16. V daném případě sice lze vzít do úvahy, že žalovaná má ve své péči dvě společné nezaopatřené děti účastníků, ale nelze odhlédnout od toho, že sám žalobce jinou možnost vlastního bydlení nemá, že žalovaná byt užívá, aniž by za to žalobci něco hradila, a že před podáním žaloby nijak nereflektovala na nabídky žalobce na uzavření nájemní smlouvy a ani jinak se nepokoušela s žalobcem dohodnout na vypořádání jejich majetkových záležitostí. Naopak žalobci zcela znemožnila užívání bytu, a navíc se vůči němu dopustila přestupkového jednání. I když by bylo možno přihlédnout k tomu, že žalovaná se zčásti podílela na obstarání finančních prostředků na získání bytu, tak ale současně nelze odhlédnout, že zřejmě jedním z důvodů ukončení manželství bylo i to, že se žalovaná věnovala hazardu a v důsledku toho bez vědomí a souhlasu žalobce manželství zatížila nijak zanedbatelnými dluhy. Zde okresní soud správně poukázal na to, že své případné finanční nároky může žalovaná uplatnit v rámci vypořádání společného jmění manželů. Žalovaná poukazovala na to, že v dané lokalitě se nenabízí jiné nájemní bydlení v bytě 3+1, ale jak odvolací soud ověřil z webového serveru , název, , jsou v blízkém okolí nabízeny k pronájmu i byty o velikosti 2+1 a 2+kk za ceny srovnatelné s nabídkou, kterou učinila žalovaná v rámci odvolacího řízení, kdy se domáhala zřízení věcného břemene za měsíční úplatu 10 000 Kč. Navíc obě dvě děti účastníků jsou navyklé na docházku do školy mimo místo svého stávajícího bydliště a byť majetkové poměry žalované nejsou nijak nadstandardní, tak ale žalovaná má svůj vlastní pravidelný příjem, a kromě toho jsou potřeby dětí zčásti zajištěny výživným (6 000 Kč a 5 000 Kč měsíčně), které dle rozhodnutí soudu je povinen v jejich prospěch hradit žalobce k rukám žalované.

17. Všechny výše uvedené okolnosti ve svém souhrnu i dle názoru odvolacího soudu odůvodňují závěr, že zde nejsou dány zákonné podmínky pro zřízení věcného břemene ve prospěch žalované postupem dle § 767 odst. 2 o. z. Okresní soud proto postupoval správně, jestliže žalované uložil povinnost předmětné nemovitosti vyklidit. Současně však nelze přehlédnout, že zajištění odpovídajícího náhradního bydlení může být pro žalovanou obtížné vzhledem k jejím majetkovým poměrům a s ohledem na nutnost zajistit bydlení nejen sobě, ale i dvěma nezaopatřeným dětem. Proto odvolací soud neshledává důvodné ani odvolací námitky žalobce. Ve shodě se soudem okresním má odvolací soud za to, že vzhledem k okolnostem případu lze spravedlivě žádat, aby byla žalované poskytnuta lhůta přiměřená k tomu, aby si mohla zajistit důstojné náhradní bydlení. Lze proto za správné považovat též rozhodnutí okresního soudu uložit žalované povinnost předmětný byt vyklidit ve lhůtě do jednoho roku od právní moci rozsudku. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. V odvolacím řízení, pokud jde o odvolání žalované, podané ve věci samé, uspěl žalobce, a proto by mu mělo vůči žalované náležet právo na náhradu nákladů, účelně vynaložených za řízení před odvolacím soudem ve věci odvolání žalované (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud však ve shodě se soudem okresním dovodil, že majetkové poměry žalované (jež odůvodnily, aby okresní soud žalované přiznal za odvolací řízení osvobození od soudních poplatků do výše 80 %), spolu se skutečností, že žalovaná má ve své péči dvě nezaopatřené děti, narozené ze společného manželství se žalobcem, jsou mimořádnými okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro něž lze žalobci náhradu nákladů řízení zčásti (do výše jedné poloviny) odepřít. Účelné náklady žalobce tvoří odměna a náhrada nákladů jeho advokáta, která byla vyčíslena takto. Odměna advokáta 4 900 Kč za 1 úkony právní služby (účast při jednání odvolacího soudu) dle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, v návaznosti na § 9 odst. 1 odst. 3 písm. c/ při aplikaci § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále jsou to náklady advokáta, tvořené 450 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za shora uvedený úkon právní služby. Advokát žalobce učinil v rámci odvolacího řízení ještě jeden úkon právní služby – podání odvolání. S tímto svým odvoláním (jež směřovalo toliko do lhůty ke splnění povinnosti stanovené výrokem I rozsudku) však žalobce neuspěl, tudíž daný úkon nelze zahrnout pod náklady, které by měla žalovaná ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. být povinna nahradit. Celková výše nákladů advokáta žalobce tudíž činí 5 350 Kč a z toho jedna polovina, kterou je žalovaná povinna nahradit, tvoří 2 675 Kč.