26 Co 230/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: právnická osoba sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného . sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 68.588,25 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2025 č. j. 8 C 301/2020-343

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci , částka, spolu s 9% úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, mění takto:Žaloba o zaplacení , částka, s 9% úrokem z prodlení z , částka, od , datum, do zaplacení se zamítá.

II. Ve zbývající části výroku I se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna nahradit České republice – na účet Okresního soudu v , adresa, náklady, které vznikly státu v řízení před okresním soudem , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci , částka, spolu s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení, a to žalobci , částka, a České republice – Okresnímu soudu v , adresa, , částka, , vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal po žalované zaplacení uvedené částky jako nákladů jím vynaložených na odstranění a likvidaci nepovolených reklamních zařízení, jejichž vlastníkem je žalovaná, která je ani přes výzvu žalobce neodstranila. Konstatoval, že Okresní soud v , adresa, předchozím rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, žalobě vyhověl, k odvolání žalované Krajský soud v , adresa, usnesením ze dne , datum, č. j. , spisová značka, rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, zejména za účelem zkoumání pasivní věcné legitimace žalované (zda je vlastníkem reklamních zařízení) a následně k posouzení námitek žalované, že reklamní plochy nebyly umístěny v silničním ochranném pásmu, a námitek týkajících se vynaložené výše nákladů na odstranění reklamních zařízení. Okresní soud poté rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, tak, že základ nároku žalobce je proti žalované uplatněn po právu. V tomto rozhodnutí okresní soud uzavřel, že žalovaná je pasivně věcně legitimovaná a že reklamní zařízení se nacházela v silničním ochranném pásmu. K odvolání žalované následně Krajský soud v , adresa, rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, mezitímní rozsudek okresního soudu potvrdil v části nároku týkajícího se reklamních zařízeních umístěných v k. ú. , adresa, , v rozsahu týkajícím se reklamního zařízení v k. ú. , adresa, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně zavázal okresní soud k doplnění dokazování tak, aby bylo i u tohoto reklamního zařízení postaveno na jisto, kde se nachází zastavěné území obce ve smyslu definice nastíněné odvolacím soudem a zda se reklamní zařízení nacházelo uvnitř či vně tohoto území. Odvolací soud uzavřel, že vlastníkem všech reklamních zařízení byla žalovaná. Po doplnění dokazování (vč. doplnění znaleckého posudku) okresní soud uzavřel, že reklamní zařízení, umístěné na pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , se nacházelo mimo souvisle zastavěné území (ve smyslu definice nastíněné v předchozím shora citovaném rozhodnutí odvolacího soudu ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , tj. při možnosti konstruování souvisle zastavěného území obce napříč komunikací), tedy v ochranném pásmu silnice , číslo, a nárok žalobce je co do základu dán i u tohoto reklamního zařízení.

3. Pokud jde o výši nároku představující náklady na odstranění a likvidaci reklamních zařízení, okresní soud se zabýval námitkou žalované, že náklady nepředstavují cenu obvyklou, že se nejednalo o přiměřené náklady a žalobce nejednal s péčí řádného hospodáře. Uzavřel, že žalovaná byla povinna tvrdit a dostatečně prokázat pochybnosti, proč se o cenu obvyklou nejedná, nicméně v rámci hospodárnosti řízení i tak poučil a vyzval žalobce, nechť cenu obvyklou doloží, přestože žalovaná nepředložila její dostatečné zpochybnění. Uzavřel, že neexistuje standardizovaný postup na tvorbu cenové nabídky a rozložení ceny do jednotlivých položek. Za srovnatelný ukazatel vzal okresní soud položky, které budou zpravidla vynaloženy vždy a porovnal je v konkrétních cenových nabídkách předložených žalobcem (účtované , právnická osoba, ) a nabídkách získaných jinými krajskými úřady, vzal v potaz i rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech. Zdůraznil, že reklamní zařízení jsou různého typu, obvyklá cena za odstranění reklamního zařízení může být nízké jednotky tisíc, stejně tak jako vyšší desítky tisíc korun. Proto obvyklost ceny neposuzoval pouze podle „průměru“ za odstranění reklamního zařízení v daném roce, ani podle nákladů žalované za odstranění jiného reklamního zařízení, pokud k takovým fakturám nebyla přiložena fotografie ztotožňující velikost likvidovaného reklamního zařízení. Přiklonil se k závěru, že právní úprava týkající se souzené věci neobsahuje žádné ustanovení o tom, že by silniční úřad měl povinnost při zajištění odstranění nepovoleného reklamního zařízení na náklady vlastníka (tedy v praktickém pohledu prostřednictvím odborné firmy) realizovat výběrová řízení či jiné výběrové postupy (například cenové nabídky). Tím by se neprodlené odstranění zařízení předvídané zákonem nedalo ani realizovat (srov. rozsudek Krajského soudu v , adresa, -pobočky v , adresa, ze dne , datum, č. j. , spisová značka, ). Přestože v souzené věci nebyla lhůta stanovená zákonem žalobcem dodržena, nic to nemění na tom, že i pokud je odstranění reklamních zařízení provedeno za vyšší cenu, než kterou by vynaložil vlastník, jde to k tíži vlastníka, čehož si musel být nerespektováním zákona vědom. Žalované nic nebránilo, aby reklamní zařízení včas odstranila, nebylo na žalobci, aby vynakládal úsilí s prioritou šetřit co nejvíce majetkovou sféru vlastníka reklamních zařízení, jeho úkolem bylo odstranit reklamní zařízení za cenu obvyklou, což učinil. Okresní soud proto nevedl dokazování k tomu, zda se jednalo o cenu nejnižší možnou. Dovodil, že ze smluv a cenových nabídek poskytovaných jiným krajům z registru smluv je zřejmé, že cena vynaložená žalobcem na odstranění reklamních zařízení se nikterak neodchyluje od standardních nákladů na tyto služby, resp. nevybočuje z cenové hladiny tak, aby bylo možné hovořit o ceně nikoliv obvyklé, resp. nikterak nevybočovala z průměrné cenové hladiny za obdobné práce. V rozpočtu odůvodňujícím tuto cenu nebyly žádné nadstandardní položky nebo nedůvodně vynaložené náklady. V postupu žalobce rovněž nelze shledat postup nikoli s péčí řádného hospodáře, uvedl, že žalobce si vyžádal cenovou nabídku od poskytovatele služby, cena byla řádně vyúčtována podle jednotlivých položek vynaložených na odstranění a likvidaci zařízení, přičemž tyto částky korelují s částkami účtovanými za jednotlivé položky jinými subjekty v jiných krajích, či se jedná i o částky nižší. Pokud jde o námitku žalované, že žalobce reklamní zařízení zlikvidoval s výnosem z prodeje druhotných surovin a že o tuto částku nebyl žalobní nárok ponížen, okresní soud konstatoval, že se jednalo o námitku vznesenou po koncentraci řízení, nevztahující se k tomu, k čemu byla žalovaná vyzvána (tedy k doložení tvrzení a důkazů k ceně obvyklé a postupu řádného hospodáře). Námitku, že měl být žalobní nárok ponížen o tuto položku, přitom mohla žalovaná vznést již na počátku řízení. Pokud v uvedeném žalované postup v rozporu s péčí řádného hospodáře, okresní soud uzavřel, že zpochybnění skutečnosti, jak správní orgán nakládá s druhotnou surovinou, nepředstavuje uplatnění subjektivního práva žalobce vyplývající z práva soukromého, ale žalovaná se tak snaží procesní cestou civilněprávního soudnictví dosáhnout nápravy jí tvrzených nedostatků v postupu orgánů územně samosprávného celku při hospodaření s obecním majetkem, a suplovat tak veřejnou kontrolu rozhodovací činnosti orgánů obce v její samostatné působnosti, což je ale činnost, která je projevem výkonu práva na samosprávu a je regulována především předpisy práva veřejného a nelze ji činit prostřednictvím soukromoprávních žalob v civilním soudním řízení (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Dodal, že žalovaná představuje náklady vynaložené správním orgánem na odstranění reklamních zařízení, které ani po výzvě jejich vlastník na své náklady neodstraní. Zákon přitom nepředpokládá, že do těchto nákladů budou zohledňovány další úkony se získaným reklamním zařízením. Uzavřel, že náklady vynaložené žalobcem nejsou nikterak vybočující z ceny obvyklé, rozpor s péčí řádného hospodáře nebyl v daném případě prokázán, proto žalobě vyhověl v plném rozsahu, vč. požadovaného příslušenství. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky a nákladů vzniklých státu v podobě vyplaceného znalečného okresní soud rozhodl dle zásady úspěchu ve sporu.

4. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítala, že je nesprávný závěr okresního soudu, který shledal námitku týkající se nezohlednění výnosu z prodeje druhotných surovin v žalované částce nepřípustnou pro překážku v podobě koncentrace řízení. Zdůraznila, že do ceny obvyklé se promítají nejen náklady, ale i výnosy, které jsou s danou činností spojené, každou činnost a její obvyklou cenu je třeba hodnotit komplexně jako celek. Žalobce stíhá, jak obecná povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, tak povinnost hospodárnosti při správě veřejných prostředků, tedy se zde u žalobce v důsledku uplatní vyšší, zpřísněná povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Nadto, o výnosu z prodeje druhotných surovin se žalovaná dozvěděla až z odpovědi Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (tj. žalobce v přenesené působnosti) ze dne , datum, , tedy až po koncentraci řízení při soudním jednání konaném , datum, . Dále namítla, že ač v řízení před okresním soudem navrhovala k prokázání svých tvrzení doplnění dokazování znaleckým posudkem, okresní soud jej nenařídil, ani o tomto důkazním návrhu nijak nerozhodl, jde o tzv. opomenutý důkaz. Úvahy okresního soudu stran obvyklé ceny zůstaly zcela obecné a nepřezkoumatelné, své závěry okresní soud opřel o nesprávná skutková zjištění (bez opory ve spisu či v rozporu s ním), např. v případě Jihomoravského kraje se jednalo o maximální přípustné náklady zahrnující v sobě i náklady na zakrytí (které v souzené věci neproběhlo a nešlo rovněž ani o spěšnou akci). Ke všem smlouvám zveřejněným v registru smluv, které byly provedeny k důkazu, se žalovaná, resp. její zástupce, podrobně vyjádřila a měla za to, že tyto naopak osvědčují, že žalobní nárok je významně vyšší oproti cenám obvyklým. Uvedla, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, co a jak okresní soud konkrétně hodnotil, napadený rozsudek považovala, pokud jde o posouzení dodržení obvyklé ceny, za nepřezkoumatelný, absentující individuální posouzení jednotlivých případů. Dodala, že okresní soud se dopustil diskriminace důkazů v její neprospěch, když nekriticky a bez dalšího vycházel ze smluv z registru (ač k nim rovněž nebyla připojena fotodokumentace a v některých případech ani upřesnění parametrů odstraňovaných reklamních zařízení) a obsah důkazů předložených žalovanou odmítl zohlednit. Uvedla, že stěžejní bylo posouzení otázky obvyklých cen, měla za to, že jejich horní hranice (v soukromé sféře) se pohybuje v cca ¼ až ½ žalobního nároku, obvyklá cena je přitom jen jedna a žalované nemůže jít k tíži, že stát, resp. orgány veřejné moci, nedokáží objednávat za ceny obvyklé, ale ceny vyšší. Závěr okresního soudu, že se ve vztahu k žalobnímu nároku v daných případech jednalo o cenu obvyklou, je proto nesprávný nejen skutkově, ale i právně. Dále dle názoru žalované platí, že za dané důkazní situace – nebýt vad rozvedených výše – tížilo a tíží důkazní břemeno ohledně ceny obvyklé žalobce, nikoliv žalovanou. Doplnila, že odkaz okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, není přiléhavý, avšak i kdyby na tuto věc byl aplikovatelný, pak by z něj naopak analogicky vyplývalo, že námitky žalované ohledně výnosů/příjmů z druhotných surovin jsou relevantní, neboť dopadají na její subjektivní práva a povinnosti vyplývající z práva soukromého – na výši pohledávky, kterou cestou civilního soudního řízení uplatňuje žalobce.

5. Při odvolacím jednání žalovaná po poučení odvolacím soudem o důkazním břemenu, pokud jde o tvrzení, že vymáhaná částka neodpovídá obvyklé ceně a obvyklým nákladům vynakládaným na odstranění věci, a poučení o tom, že dle odvolacího soudu je třeba tyto obvyklé náklady vyhodnotit v rámci tzv. veřejné sféry, vyjádřila přesvědčení, že obvyklá cena je jen jedna a není správný závěr, že je třeba rozlišovat cenu ve veřejné a soukromé sféře. Pokud by bylo znalci uloženo určit obvyklou cenu pouze v rámci tzv. veřejné sféry, pak by zřejmě skutečně bylo nehospodárné znalecký posudek vypracovat s ohledem na to, že žalobce předložil listinné důkazy o ceně v jiných případech. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že obvyklá cena je pouze jedna, pak by žalovaná na znaleckém posudku trvala a je připravena složit eventuálně zálohu. Navrhla zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci s tím, že pokud by odvolací soud ve věci samé rozhodoval jinak, navrhla, aby bylo vymáhané plnění poníženo alespoň o hodnotu získanou při prodeji druhotných surovin, kterou sama určila ve výši , částka, , a to výpočtem s odkazem na odpověď , adresa, kraje (tj. žalobce) ze dne , datum, na žádost o informace. V takovém případě pak navrhla, aby bylo změněno rozhodnutí i o nákladech řízení v duchu poměrného rozdělení.

6. Žalovaná se se závěry okresního soudu ztotožnila a navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Při odvolacím jednání uvedla, že vymáhaná částka by neměla být závislá na tom, jak bylo naloženo se získaným odpadem. Neví, jakým způsobem měl žalobce přimět soukromý subjekt, který konstrukce odstraňoval, aby se získaným odpadem naložil určitým způsobem, navíc měla za to, že i s tím by vznikaly náklady například s odvozem apod. Nesouhlasila s jakýmkoliv ponížením vymáhané částky ani s ponížením nároku na náhradu nákladů řízení, neboť pokud odvolací soud bude vymáhanou částku ponižovat, učiní tak pouze ve vztahu k výši nároku na základě volné úvahy.

7. V reakci na výzvu odvolacího soudu žalobce sdělil, že nezná konkrétní důvod, proč v roce , rok, nedošlo k odevzdání odstraněných reklamních zařízení či jejich částí výkupci druhotných surovin. Zákonem vyžadované činnosti, a to odstranění a likvidaci reklamního zařízení (zákonem dále nespecifikované), prováděla společnost , právnická osoba, ., objednávka Královéhradeckého kraje průběh těchto činností dále nespecifikovala. Fakturovaná částka odpovídala cenové nabídce, za kterou byla , právnická osoba, . povinna tuto činnost provádět nezávisle na tom, jakým způsobem bude naloženo se vzniklým odpadem.

8. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné (a contr. § 202 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek a odvolání shledal zčásti důvodným.

9. Jak bylo specifikováno shora, pokud jde o posouzení pasivní legitimace žalované a o umístění reklamních zařízení v k. ú. , adresa, v silničním ochranném pásmu, o těchto otázkách již bylo pravomocně rozhodnuto předchozím rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , kterým byl potvrzen mezitímní rozsudek okresního soudu ze dne , datum, (č. l. 228 spisu) v části nároku týkajícího se reklamních zařízeních umístěných v k. ú. , adresa, . Okresní soud po doplnění dokazování uzavřel, že základ nároku je dán i v rozsahu týkajícím se reklamního zařízení v k. ú. , adresa, , odvolací soud shledal jeho závěry správnými a ve stručnosti na odůvodnění napadeného rozsudku v této části zcela odkazuje. Ostatně žalovaná proti uvedeným závěrům okresního soudu v rámci podaného odvolání nijak nebrojila.

10. Pokud jde o výši nároku představující náklady na odstranění a likvidaci reklamních zařízení, odvolací soud v prvé řadě uvádí, že důkazní břemeno, pokud jde o tvrzení, že vymáhaná částka neodpovídá obvyklé ceně, resp. obvyklých nákladů vynakládaným na odstranění věci, nese žalovaná, o důkazním břemenu byla žalovaná poučena. Odvolací soud dále uzavřel, že tyto obvyklé náklady je třeba posuzovat s přihlédnutím k nákladům vynakládaným jinými správními úřady v obdobných věcech, tj. vyhodnotit je v rámci tzv. veřejné sféry a nikoli s přihlédnutím k ceně, kterou by na odstranění a likvidaci reklamního zařízení vynaložil (soukromý) vlastník, postupoval-li by v souladu se zákonem a k výzvě silničního správního úřadu zařízení v zákonné lhůtě odstranil. Byť lze žalované přisvědčit, že okresní soud se při jednání ani v rámci odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevypořádal s návrhem žalované na doplnění dokazování znaleckým posudkem za účelem určení obvyklé ceny ve vztahu k žalobnímu nároku, rozsudek okresního soudu odvolací soud neshledal nepřezkoumatelným. Okresní soud vysvětlil, na základě jakých skutečností a v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že cena vynaložená žalobkyní na odstranění reklamních zařízení nevybočovala z průměrné cenové hladiny (pokud jde o porovnatelné položky v cenových nabídkách a částky účtované v obdobných případech v jiných krajích), resp. nešlo o cenu nikoli obvyklou, a postup žalobce nebyl v rozporu s péčí řádného hospodáře.

11. Při úvaze o obvyklé ceně, resp. nákladech na odstranění a likvidaci reklamního zařízení odvolací soud vyšel z následujících skutečností.

12. Předně je třeba uvést (a v tomto směru je soudy opakovaně judikováno), že zákon neukládá silničním správním úřadům povinnost realizovat (při zajištění odstranění a likvidace nepovoleného reklamního zařízení na náklady vlastníka) výběrová řízení či jiné výběrové postupy. V souzené věci si přesto žalobce vyžádal cenovou nabídku od poskytovatele služby, v níž byla cena rozložena do jednotlivých položek a následně i řádně vyúčtována. Jak správně uzavřel okresní soud, případné riziko, že odstranění reklamního zařízení bude realizováno za vyšší cenu, než kterou by vynaložil vlastník, nese vlastník reklamního zařízení, který nerespektoval svou zákonnou povinnost, zařízení neodstranil sám a musel si být, resp. měl si být vědom toho, že ponese náklady na odstranění a likvidaci zařízení, které mohou být vyšší, než pokud by svou zákonnou povinnost řádně a včas splnil. Žalobcem účtované náklady se odvolacímu soudu jeví s ohledem na provedené dokazování (zejm. s přihlédnutím k cenovým nabídkám a vynaloženým nákladům jinými silničními správními úřady dle smluv uveřejněných v registru smluv) jako přiměřené a nevybočující z obvyklé praxe, nelze dovodit jakýkoli úmysl žalobce poškodit žalovanou, resp. že by žalobce při vyúčtování nákladů postupoval s cílem navýšit náklady k tíži žalované, že by se jednalo o náklady zjevně nadhodnocené, nestandardní apod. Jak bylo vyloženo shora, při posouzení žalobního žádání je třeba vycházet z obvyklých cen ve veřejné sféře, tj. vynakládaných na odstranění a likvidaci nepovoleného reklamního zařízení jinými správními úřady v obdobných případech. Z provedeného dokazování je zřejmé, že cena je v praxi závislá na celé řadě faktorů, např. velikosti reklamního zařízení, jeho konstrukci, vzdálenosti umístění reklamního zařízení, charakteru a přítomnosti ukotvení a s tím spojenou nutností použití těžké mechanizace apod. Položky v konkrétních cenových nabídkách předložených žalobcem v souzené věci při porovnání s položkami v nabídkách poskytovaných jiným krajům, které se pravidelně vyskytují, jsou srovnatelné a z obvyklé, přiměřené cenové hladiny v obdobných případech nevybočují. K ostatním účtovaným nákladům pak je třeba poukázat ve shodě s okresním soudem na to, že neexistuje jednotný, standardizovaný postup pro tvorbu cenové nabídky a rozložení ceny do jednotlivých položek, jednotlivé nabídky se liší v označení účtovaných položek, v účtování ceny v jednotkách kusů či za hodinu práce apod. Bez dalšího tak nelze vyjít z prostého průměru ceny v daném roce v celorepublikovém srovnání. Žalovaná sama relevantní důkazy k prokázání obvyklé ceny, resp. výše nákladů na odstranění a likvidaci reklamního zařízení, nedoložila. Faktury předložené žalovanou, které hradila za likvidaci reklamních zařízení v letech , rok, o obvyklé ceně vynakládané v obdobných případech silničními správními úřady, ničeho nevypovídají. Odpověď Krajského úřadu , adresa, kraje k žádosti o informace pak dokládá náklady vynakládané tímto subjektem v měsících srpen až září , rok, (ponížené o výnos z prodeje druhotných surovin), aniž by jakkoli specifikovala cenové nabídky, či skutečnosti podstatné pro posouzení výsledné ceny (rozložení cen do jednotlivých položek, typ či konstrukci reklamních zařízení, nutnost použití techniky apod.). Jak bylo vysvětleno shora, z pouhého prostého průměru cen (příp. s přihlédnutím k inflaci) dle odvolacího soudu nelze s ohledem na specifika souzené věci vyjít. Žalovaná v řízení před okresním soudem navrhovala za účelem určení obvyklé ceny doplnění dokazování znaleckým posudkem. Při odvolacím jednání po poučení odvolacím soudem uvedla, že pokud by bylo znalci uloženo určit obvyklou cenu pouze v rámci tzv. veřejné sféry, bylo by zřejmě nehospodárné znalecký posudek vypracovat, neboť žalobce předložil listinné důkazy o ceně v jiných případech. Jinými slovy, v takovém případě na doplnění dokazování netrvala.

13. Odvolací soud v souzené věci dospěl k závěru, že nárok byl co do svého právního základu prokázán a obtíže skutkových zjištění byly spojeny toliko s výší uplatněného nároku. S ohledem na uvedené a s přihlédnutím ke skutečnostem a zvláštnostem stanovení cen v obdobných případech, jak byly specifikovány shora, odvolací soud uzavřel, že výši nároku lze určit jen s nepřiměřenými obtížemi, což umožňuje postup soudu dle ust. § 136 o. s. ř. K tomu odvolací soud uvádí, že nejde o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu, při posouzení žalobního žádání odvolací soud přihlížel k v řízení před okresním soudem provedeným důkazům, zejm. smlouvám a cenovým nabídkám z jiných krajů dokládajícím vynaložené náklady v obdobných případech, jakož i k odpovědi Krajského úřadu , adresa, kraje. Odvolací soud uzavřel, že při posouzení citovaných cenových nabídek a vynaložených nákladů lze vycházet z určitého rozmezí, v němž se výše nákladů na odstranění a likvidaci reklamních zařízení může pohybovat, přičemž žalobcem vyčíslené a v řízení žalované náklady tuto cenovou relaci nepřekračují. K doplnění dokazování znaleckým posudkem proto odvolací soud pro nadbytečnost (jakož i s přihlédnutím k procesnímu stanovisku žalované) nepřistoupil, když na takovém návrhu ani žalovaná po poučení odvolacím soudem s ohledem na právní závěr vyslovený shora (s tím, že podstatná je obvyklá cena v obdobných případech v tzv. veřejné sféře) na doplnění dokazování netrvala. Lze přitom předpokládat, že i znaleckým posudkem by bylo zjištěno toliko rozmezí, v němž se v obdobných, srovnatelných případech obvyklé náklady na odstranění a likvidaci reklamních zařízení (příp. cena průměrná) pohybují, což by však neodstranilo výhrady uvedené shora, resp. nemělo vliv na skutečnost, že neexistuje nějaký standardizovaný postup tvorby cenových nabídek, jedná se o vysoce individualizované případy, kdy cena (nadto s nutností posoudit ji zpětně k roku , rok, ) je závislá na celé řadě faktorů. S ohledem na popsaná specifika odvolací soud uzavřel, že takové dokazování by bylo nepoměrně obtížné a nehospodárné (i s přihlédnutím k výši žalobního žádání), neslo by s sebou nepřiměřené náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet nároku, které by byly v hrubém nepoměru k výši vymáhaného nároku při zohlednění nákladů na znalecký posudek (zde má odvolací soud za to, že by bylo třeba dohledat a k porovnání cen přistoupit nejméně v 5 obdobných případech, při ceně znalecké práce nejméně , částka, za hodinu). Nelze přitom současně přehlédnout, že dle tvrzení samotné žalované se výše obvyklé ceny v souzené věci pohybuje v rozmezí ¼ až ½ žalované částky, tj. minimálně v tomto rozsahu žalovaná výši nákladů nesporovala. V souzené věci současně nelze dospět k závěru, že by ze strany žalobce došlo k nějakému (příp. nezanedbatelnému) navýšení žalovaných nákladů oproti výši, resp. rozmezí, v němž se uvedené náklady v obdobných případech v dané době pohybovaly, a to i při zohlednění žalovanou namítaného nespěšného postupu žalobce (nikoli v zákonných lhůtách) či skutečnosti, že nedošlo k zakrytí reklamních zařízení. S ohledem na uvedené shledal odvolací soud postup dle ust. § 136 o. s. ř. v souladu se zásadou procesní ekonomie (což ostatně připustila i sama žalovaná při odvolacím jednání) a k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil. Při samotné úvaze o výši obvyklé ceny a při posouzení přiměřenosti žalovaného nároku, jakož i námitek žalované, že žalobce nepostupoval s péčí řádného hospodáře, odvolací soud současně nepřehlédl obvyklou praxi žalobce (v řízení doloženou minimálně k roku , rok, ), který ve vynaložených nákladech na odstranění a likvidaci reklamních zařízení zohledňuje rovněž zisk (výnos) z prodeje získaných druhotných surovin s tím, že taková praxe odpovídá i postupu žalobce s péčí řádného hospodáře a hospodárnosti, jakož i obecné prevenční povinnosti směřující k předejití zbytečnému zvyšování účtovaných nákladů postupem, který lze po žalobci spravedlivě požadovat. Proto odvolací soud žalované náklady ponížil o předpokládaný výnos z prodeje druhotných surovin k roku , rok, , a to ve výši , částka, za jeden kus reklamního zařízení (celkem , částka, ), když při vyčíslení této částky přihlédl (při zohlednění inflace) k průměrnému výnosu z prodeje vyplývajícího z odpovědi Krajského úřadu , adresa, kraje k žádosti o informace (zde uvedený výnos z roku , rok, se pohyboval v průměru , částka, za kus), a to úvahou soudu, když skutečnou výši výnosu již nelze zjistit (či jen s nepoměrnými obtížemi).

14. Pro úplnost odvolací soud dodává, že neshledal správným závěr okresního soudu o uplatnění námitky na zohlednění výnosu z prodeje druhotných surovin v rozporu s překážkou koncentrace řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že předchozí rozsudek okresního soudu byl zrušen a žalovaná poté po poučení okresním soudem k povinnosti tvrzení a důkazní namítala skutečnosti, které považovala za rozhodné k posouzení obvyklé ceny, resp. přiměřenosti nákladů na odstranění a likvidaci reklamních zařízení a postupu žalobce nikoli s péčí řádného hospodáře s tím, že obvyklá praxe žalobce byla taková, že výnos z prodeje druhotných surovin byl ve vynaložených nákladech zohledňován a o tuto částku by měla být vymáhaná výše nákladů ponížena. Jinými slovy, nelze souhlasit se závěrem okresního soudu, že by se jednalo o námitku vznesenou po koncentraci řízení, nevztahující se k tomu, k čemu byla žalovaná (v rámci splnění své povinnosti tvrzení a důkazní) vyzvána. Žalované lze rovněž přisvědčit, že odkaz okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, není přiléhavý, neboť v citované věci se jednalo o žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, kdy Nejvyšší soud uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti je dán jen, pokud žalobce tvrdí a prokazuje, že uvedeným právním úkonem při hospodaření s obecním majetkem byl dotčen na svých právech vyplývajících z práva soukromého. Z námitek žalované je přitom zřejmé, že tyto se přímo dotýkají výše žalované pohledávky, tj. subjektivních práv a povinností žalobce vyplývajících ze soukromého práva.

15. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil v části výroku I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci , částka, spolu s 9 % úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, tak, že žalobu o zaplacení v uvedené výši spolu s příslušenstvím zamítl (§ 220 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývající části výroku I rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

16. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Ve smyslu ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V souzené věci byl základ nároku žalobce dán a výše přisouzeného plnění závisela na úvaze soudu, žalobci proto náleží plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náklady žalobce v řízení před okresním soudem sestávají z náhrady , částka, za celkem , hodnota, úkonů po , částka, dle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (výzva k plnění, podání žaloby, 8 vyjádření, 9 jednání soudu – vč. jednoho odvolacího) a zaplaceného soudního poplatku za žalobu , částka, . Celkem tedy , částka, . Náklady žalobce v řízení před odvolacím soudem sestávají z náhrady , částka, za účast na jednání odvolacího soudu. Lhůta k plnění se řídí ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Vyjádření žalobce k odvolání žalované odvolací soud neshledal účelně vynaloženým úkonem, za který by žalobci náležela náhrada nákladů řízení, neboť jejím obsahem bylo toliko ztotožnění se se závěry okresního soudu a návrh k potvrzení napadeného rozsudku.

17. Pokud jde o náklady řízení hrazené státem, dle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném případě bylo ze strany státu na nákladech řízení zaplaceno celkem , částka, sestávající se z odměny znalci ve výši , částka, (usnesení č. l. 233 ze dne , datum, ), , částka, (usnesení č. l. 283 ze dne , datum, ) a , částka, (usnesení č. l. 312 ze dne , datum, ). V souzené věci byl procesně úspěšný žalobce, žalovanou proto stíhá povinnost k náhradě nákladů státu (na účet Okresního soudu v , adresa, ). Lhůtu k úhradě soud účastníkům stanovil v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).