26 Co 302/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové ve věci žalobkyň: a/ Jméno žalobkyně A , narozená Datum narození žalobkyně A bytem Anonymizováno b/ Jméno žalobkyně B , narozená Datum narození žalobkyně B , narozená Anonymizováno bytem Anonymizováno d/ Jméno žalobkyně D , narozená Datum narození žalobkyně D bytem Anonymizováno všechny zastoupeny advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným: 1/ Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A , narozená Datum narození žalované B bytem Anonymizováno oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení vlastnického práva k odvolání žalobkyň a odvolání žalované 2/ proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. května 2025 č. j. 17 C 59/2021-776

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I, II a V potvrzuje.

II. Ve výrocích III a IV se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalovaná 2/ je povinna nahradit žalobkyním a/, b/, c/ a d/ oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem 91 802,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyň.Žalobkyně a/, b/, c/ a d/ jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalovanému 1/ náklady řízení před okresním soudem 58 234,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1/.

III. Žalovaná 2/ je povinna nahradit žalobkyním a/, b/, c/ a d/ oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 25 297,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyň.

IV. Žalobkyně a/, b/, c/ a d/ jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalovanému 1/ náklady odvolacího řízení 12 578,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1/.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že , jméno FO, , r. č. , hodnota, , a , jméno FO, , r. č. , hodnota, , oba bytem , adresa, , byli k datu , datum, bezpodílovými spoluvlastníky pozemků č. parc. , hodnota, o výměře 187 m² a č. parc. , hodnota, o výměře 105 m², zakreslených v geometrickém plánu společnosti , právnická osoba, , č. plánu , číslo, ze dne , datum, , vše v katastrálním území , adresa, , přičemž tento geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a současně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně téhož určení domáhaly ve vztahu k žalované 2/ (výrok II). O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že žalované 2/ uložil, aby nahradila náklady řízení žalobkyň 293 353 Kč (výrok III), a aby naopak žalobkyně nahradily náklady řízení žalovaného 1/ 99 224 Kč (výrok IV). Žalované 2/ okresní soud navíc uložil nahradit náklady řízení České republiky 117 241 Kč (výrok V).

2. Žalobkyně se domáhaly žádaného určení s tvrzením, že jejich rodiče , jméno FO, a , jméno FO, nabyli vlastnické právo k uvedeným pozemkům vydržením, neboť tyto pozemky byly od roku 1940 až do roku 2014 fakticky užívány jejich rodinou jako součást zahrady (pozemku parc. č. , hodnota, ) přilehlé k domu č. p. , číslo, . Tato nemovitost byla původně ve vlastnictví jejich babičky , jméno FO, , která ji v roce 1940 převedla postupní smlouvou na rodiče žalobkyň. Od té doby byla zahrada, jejíž součástí byly i nyní sporné pozemky, užívána v přesvědčení, že tvoří součást pozemku parc. č. , hodnota, , který byl oplocen a vymezen v terénu. Hranice mezi pozemkem parc. č. , hodnota, a pozemkem parc. č. , hodnota, (který je nyní ve vlastnictví žalované 2/) byla po desetiletí vymezena oplocením, jež bylo respektováno oběma stranami a bylo udržováno až do roku 2014, kdy jej žalovaný 1/ odstranil. Žalobkyně k tomu poukazovaly na předchozí soudní řízení, vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. , spisová značka, , v němž se žalobkyně a/ coby současná vlastnice pozemku parc. č. , hodnota, (který nabyla od svých rodičů v roce 1995) domáhala určení vlastnictví ke stejným pozemkům. V tomto řízení soudy rozhodly, že sama žalobkyně a/ nemohla pozemky vydržet, neboť po roce 1996 ztratila dobrou víru, ale připustily, že vydržení mohlo nastat již před rokem 1995 – v době, kdy pozemky užívali rodiče žalobkyň.

3. Žalovaní tvrzení žalobkyň sporovali a tvrdili, že rodiče žalobkyň nemohli být v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří, a že je proto nemohli vydržet.

4. Okresní soud na základě provedených důkazů zjistil, že původní vlastnicí usedlosti č. p. , číslo, a přilehlých pozemků byla , jméno FO, , která je nabyla v roce , rok, . Ta nemovitosti převedla na svou dceru , jméno FO, a jejího nastávajícího manžela , jméno FO, postupní smlouvou ze dne , datum, . Vlastnické právo přešlo na manžele , jméno FO, dnem , datum, . , jméno FO, zemřel dne , datum, a , jméno FO, dne , datum, , pozůstalými dědici byly jejich dcery (všechny žalobkyně). Žalovaný 1/ byl jako vlastník pozemků č. parc. st. , hodnota, a č. parc. , hodnota, (ze kterých ve výroku rozsudku okresního soudu označeným geometrickým plánem byly vyčleněny pozemky, jež jsou předmětem tohoto řízení) zapsán k datu , datum, , kupní smlouvou ze dne , datum, tyto nemovitosti převedl na žalovanou 2/, vklad vlastnického práva byl zapsán do katastru nemovitostí k témuž datu. Sporné pozemky (situované mezi domy č. p. , číslo, a č. p. , číslo, ) byly po desetiletí fakticky užívány rodinou žalobkyň jako součást oplocené zahrady. Oplocení bylo vedeno rovnoběžně s domem č. p. , číslo, , a to v místech, kde se nachází hranice pozemků, jak je vyznačena geometrickým plánem, který je součástí výroku rozsudku okresního soudu. Na předmětných pozemcích se nacházely ovocné stromy a zahradní úpravy, o které pečovala výlučně rodina žalobkyň. Až do roku 2014 takto vymezenou hranici respektovali všichni vlastníci pozemku č. parc. , hodnota, a za své předmětné pozemky považovali všichni vlastníci pozemku č. parc. , číslo, . Spory o hranici vznikly až po digitalizaci katastru v roce 2014, do té doby nikdo nezpochybňoval, že hranice prochází v místech, kde bylo vybudováno oplocení. Historický průběh hranice mezi pozemky č. parc. , hodnota, a č. parc. , hodnota, byl v katastru nemovitostí zakreslen chybně. Hranice mezi pozemky č. parc. , hodnota, a č. parc. , hodnota, byla historicky v terénu vedena jinak, než jak je zakreslena v současné digitální katastrální mapě a tato chyba se přenášela napříč generacemi katastrálních operátů. Byla provedena rekonstrukce historické hranice (a to i za pomoci v řízení ustanoveného znalce z oboru geodezie a kartografie) na základě výsledků zeměměřické činnosti z roku 1932 (ZPMZ 73), přičemž tato rekonstruovaná hranice prakticky zcela odpovídá umístění historického oplocení, které je patrné na leteckém měřičském snímku z roku 1949 i na leteckých měřičských snímcích, pořízených v dalších letech.

5. Okresní soud se nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu žalobkyň na jimi požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.). Dovodil naléhavý právní zájem žalobkyň ve vztahu k žalované 2/, neboť žalovaná 2/ je nyní v katastru zapsaným vlastníkem žalobou vymezených částí pozemkových parcel a bez požadovaného určení nemohou žalobkyně zvrátit stav zápisu v katastru nemovitostí.

6. Současně však okresní soud dovodil, že není dán naléhavý právní zájem ve vztahu k žalovanému 1/. Poukázal na to, že žalovaný 1/ v roce 2020 kupní smlouvou převedl předmětné nemovitosti na žalovanou 2/. V době podání žaloby tak již nebyl vlastníkem sporných pozemků a nemohl být subjektem, vůči němuž by bylo možno uplatnit určovací žalobu ve smyslu § 80 o. s. ř. Ve vztahu k žalovanému 1/ proto okresní soud žalobu zamítl.

7. Protože rozhodné skutečnosti pro posouzení tvrzeného vydržení měly nastat v roce 1940 a v letech následujících, posoudil okresní soud věc z hlediska hmotného práva podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského, (dále jen „ABGB“) a zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „SZ“), přičemž vyšel z toho, že pro institut vydržení platila na území dnešní České republiky do 31. 12. 1950 příslušná ustanovení ABGB a od 1. 1. 1951 pak SZ.

8. Na základě shora uvedených zjištění následně učinil okresní soud právní závěr, že domnělý právní titul k užívání pozemků vznikl manželům , jméno FO, v roce , rok, , a že za rozhodný okamžik počátku běhu vydržecí doby je možno považovat rok , rok, . V tomto roce byl totiž pořízen první letecký měřický snímek dané lokality, na němž je zřetelně patrné oplocení, vybudované v místech, kde po tomto oplocení byly až doposud zachovány zůstatky oplocení v terénu, a jak tuto hranici mezi pozemky vytyčil geometrický plán.

9. K tomu okresní soud uzavřel, že je třeba aplikovat ustanovení ABGB, neboť k počátku držby došlo před 1. lednem 1951. Odkázal na ustanovení § 1460 ABGB, dle kterého je k vydržení vlastnického práva k nemovitosti třeba, aby držba byla řádná, poctivá, pravá, a aby trvala po zákonem stanovenou dobu, tj. 30 let. Vzhledem k tomu, že dne 1. 1. 1951 nabyl účinnosti SZ, bylo třeba s ohledem na příslušná přechodná ustanovení (§ 562 a § 566 SZ) posoudit, zda byly podmínky vydržení naplněny podle této právní úpravy. Okresní soud dále uvedl, že podle § 116 odst. 1 SZ se vlastnické právo k nemovitosti vydrží po deseti letech oprávněné držby, přičemž podle § 145 odst. 1 je držba oprávněná, je-li držitel v dobré víře, že mu věc náleží. Z ustanovení § 566 SZ vyplývá, že pokud vydržecí doba započala běžet před účinností tohoto zákona a nová právní úprava stanoví dobu kratší, vydržení nastává uplynutím této kratší lhůty. Z toho okresní soud dovodil, že v daném případě vydržecí doba započala v roce 1949, a proto došlo k vydržení nejpozději k 1. lednu 1961. Okresní soud zmínil, že právní předchůdci žalobkyň byli po celou tuto dobu v dobré víře, že jim sporné pozemky náleží, a že tato jejich dobrá víra byla podložena nejen dlouhodobým faktickým užíváním pozemků jako součásti oplocené zahrady, ale i tím, že pozemky byly převáděny mezi členy rodiny, což je okolnost, která posiluje přesvědčení o oprávněnosti držby. Oplocení, výsadba, údržba a absence jakýchkoli námitek ze strany vlastníků sousedních pozemků po dobu několika desetiletí svědčí o tom, že držba byla nejen poctivá a pravá, ale i navenek vykonávaná jako držba vlastnická. Proto okresní soud ve vztahu k žalované 2/ žalobě vyhověl.

10. Povinnost nahradit náklady řízení žalobkyň uložil okresní soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalované 2/, která byla v řízení zcela neúspěšná. Naopak ve vztahu k žalovanému 1/ to byly žalobkyně, kdo zcela podlehl, a proto žalovanému 1/ okresní soud přisoudil vůči žalobkyním právo na náhradu nákladů řízení.

11. O nákladech řízení státu rozhodl okresní soud postupem dle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil je k náhradě v řízení zcela neúspěšné žalované 2/.

12. Proti rozsudku podaly odvolání společně všechny žalobkyně a směřovaly jej pouze proti výrokům II a IV. Nesouhlasily se závěrem okresního soudu, že zde není naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve vztahu k žalovanému 1/. Odkazovaly se na ustanovení § 2 odst. 3 nyní účinného občanského zákoníku a namítaly, že by žalovaný 1/ neměl těžit ze svého nepoctivého jednání. Tvrdily, že žalovaný 1/ účelově uváděl nepravdy, využil chyby v překreslování historické hranice a účelově nemovitosti převedl na žalovanou 2/ (svoji družku). Uváděly, že by rozsudek měl být závazný i vůči žalovanému 1/, jinak že nebude podle něj možno provést změnu zápisu v katastru nemovitostí. Navrhly, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v jimi napadené části změnil a žalobě vyhověl i ve vztahu k žalovanému 1/.

13. Rovněž žalovaná 2/ napadla rozsudek odvoláním. Směřovala jej pouze proti výrokům I, III a V. Tvrdila, že rodiče žalobkyň nebyly v dobré víře, že jim předmětné pozemky náleží. Zpochybnila závěr okresního soudu o tom, že plot byl v daném místě vystavěn již v roce 1949. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, aby návrh žalobkyň zcela zamítl.

14. Po zjištění, že obě odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že obě odvolání ve věci samé jsou nedůvodná. Důvody pro změnu rozsudku okresního soudu odvolací soud shledal pouze ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení účastníků.

15. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je zde naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, a komu v případě, že dán je, svědčí pasivní věcná legitimace. S okresním soudem je možno souhlasit, že žalobkyním naléhavý právní zájem svědčí. Žalobkyně tvrdí, že jsou právními nástupci (dědici) skutečných vlastníků jimi vymezené části pozemkové parcely, ač tito vlastníci (jejich rodiče) nebyli jako vlastníci v katastru nemovitostí vedeni. Požadovaným určením by se tak domohly toho, aby jejich rodiče byli jako vlastníci této nemovité věci v katastru nemovitostí zapsání. Bez takové změny zápisu se totiž nemohou domáhat, aby daná věc byla projednána jako předmět pozůstalosti, a aby jim bylo přiznáno vlastnické právo, které k věci nabyly děděním. Je přitom rozhodující určení, že vlastníkem věci byli manželé , jméno FO, ke dni, kdy jeden z nich zemřel, protože jeho úmrtím přešlo vlastnické právo na dědice, ale věc nebyla učiněna předmětem pozůstalosti, a tudíž nemohlo dojít ke s tím související změně zápisu v katastru nemovitostí.

16. Odvolací soud je současně zajedno se soudem okresním i v tom, že takového určení se žalobkyně mohou domáhat výlučně jen vůči tomu, kdo je (v rozporu s jimi tvrzeným skutečným stavem) zapsán jako vlastník předmětné nemovité věci. A tím je pouze žalovaná 2/. Proto je třeba uzavřít, že ve vztahu k žalovanému 1/ nemůže být žaloba důvodnou. Jestliže totiž žalobkyně po celou dobu tvrdí, že skutečným vlastníkem jimi označené části pozemkové parcely je někdo jiný než ten, kdo je jako její vlastník v katastru nemovitostí zapsán, tak potom je třeba žalobu směřovat právě proti tomu, v jehož prospěch svědčí stav zápisu vlastnického práva. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že v průběhu doby, kdy stav zápisu vlastnického práva neodpovídal skutečnému stavu, postupně bylo zapsáno vlastnické právo ve prospěch více osob. Rozhodnutím, které (v případě vyhovění žalobě) soud vydá, jsou totiž dotčena práva pouze toho, v jehož prospěch svědčí stav zápisu v době vyhlášení rozhodnutí a případnou změnou zápisu, kterou na podkladě rozhodnutí soudu provede příslušný katastrální úřad, budou dotčena práva pouze toho, jehož zapsané vlastnické právo bude vymazáno. Tudíž žaloba nemůže být důvodná vůči žalovanému 1/, a proto rozhodnutí okresního soudu, pakliže vůči žalovanému 1/ žalobu zamítl, je věcně správné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že žalovaný 1/ činil kroky, jimiž bylo vlastnické právo zapsáno ve prospěch žalované 2/, veden nepoctivým úmyslem. Odvolání žalobkyň, vztahující se k výroku II, jímž okresní soud žalobu zčásti zamítl, tudíž není důvodné.

17. Správným je i závěr okresního soudu o tom, že manželé , jméno FO, vlastnické právo k předmětné části pozemkové parcely nabyli vydržením, a že tudíž žaloba v té části, kde bylo možno dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném určení – tedy ve vztahu k žalované 2/ – je důvodná. I odvolací námitky žalované 2/ je proto třeba odmítnout.

18. Žalovaná 2/ ve svém odvolání okresnímu soudu v prvé řadě vytýká nesprávná skutková zjištění vyvozená z provedených důkazů (tj. z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), protože namítá, že předmětná část pozemku nebyla v rozporu se závěry okresního soudu užívána v rozhodné době jako jeden funkční celek s nemovitostmi ve vlastnictví manželů , jméno FO, , a že v téže době nebyla tato část pozemku k sousedním pozemkům připlocena. Zde je třeba uvést následující. Důkazní řízení je ovládáno zásadou přímosti (§ 122 odst. 1 o. s. ř.). To znamená, že důkazy hodnotí ten soud, před nímž byly provedeny. Takovým soudem byl soud 1. stupně. Odvolací soud tyto důkazy nemohl sám hodnotit, neboť je neprovedl. Kdyby takové důkazy hodnotil, zpronevěřil by se shora zmíněné zásadě přímosti, kterou je občanské soudní řízení ovládáno. Přezkumná činnost odvolacího soudu, pokud jde o správnost skutkového stavu, spočívá v tom, že odvolací soud posoudí, zda okresní soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, tedy především s ustanovením § 132 o. s. ř. Závěr o tom, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, by byl tedy namístě zejména tehdy, jestliže by okresní soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů účastníků a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže by naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo jinak v průběhu řízení, a dále pak pokud by soud při hodnocení jednotlivých důkazů porušil pravidla logického uvažování. Žádného takového pochybení se však okresní soud v tomto případě nedopustil. Jeho skutkové závěry naopak z provedených důkazů logicky vyplývají.

19. K tomu je třeba uvést, že naprostá většina svědků potvrdila existenci pevného dřevěného oplocení v místech, kde byl až do roku 2014 vybudován plot, již dávno v minulosti – v době, kdy vlastníky sousedních pozemků byli rodiče žalobkyň. K tomu, od kdy nejdříve byla v daném místě existence plotu svědecky zaznamenána, se vyjádřila mimo jiné svědkyně , jméno, (ročník narození , datum narození, ), která dle vlastních slov nemovitosti manželů , jméno FO, navštěvovala „od války“, a jež si existenci plotu, který byl situován paralelně s obytnými budovami, vybavovala od počátku svých návštěv. Nejstarší zmínka o takovém oplocení je uvedena ve vyjádření , jméno, (ročník narození , datum, ), který žil v dané obci od svého narození. Ten se opakovaně vyjádřil, že takový plot existoval již od jeho raného dětství. Toto vyjádření učinil jednak v postavení svědka v předchozím řízení, vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. , spisová značka, (kde se žalobkyně a/ domáhala určení vlastnictví k předmětným pozemkům s tvrzením, že je ona sama vydržela poté, co jí sousední pozemek rodiče darovali v roce , datum, ), a zopakoval ho v čestném prohlášení, které s ním bylo pro účely řízení shora uvedeného sepsáno formou notářského zápisu.

20. Znalec z oboru geodezie a kartografie , jméno FO, ve svém posudku jednoznačně uzavřel, že hranice v terénu, vymezená oplocením, je patrná již na leteckých měřičských snímcích z let , datum, a , datum, . K tomu znalec konstatoval, že pravost a přesnost údajů, patrných na leteckých měřičských snímcích nelze zpochybnit, protože se jedná o výsledky leteckého snímkování uložené ve Vojenském geografickém a hydrometeorologickém úřadu, a že na jednotlivých snímcích je patrný stín, který oplocení vrhá. Rovněž konstatoval, že dochované pozůstatky tújí, které byly podél oplocení vysazeny, a které žalovaný 1/ v roce 2014 spolu s tehdejším oplocením odstranil, jsou velice blízko jeho rekonstrukci výsledků zeměměřičské činnosti z roku , datum, . S jistou mírou pravděpodobnosti pak znalec potvrdil existenci plotu již v roce , datum, na základě výsledků zeměměřičské činnosti z onoho roku, protože na této mapě je v daném místě zakreslen symbol, jímž byla na takovýchto mapách vyznačena existence dřevěného plotu (k tomu viz str. 332 a násl. posudku a výpověď znalce na č. l. 735 spisu). Znalec rovněž přesvědčivě objasnil, proč nelze vycházet ze závěrů posudku znalce , jméno FO, , který zpracoval posudek v předchozím řízení, vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. , spisová značka, – protože znalec , jméno FO, nevycházel z originální mapy z roku , datum, .

21. Lze proto učinit skutkový závěr, že na sporné hranici, v mezích, jak byly předmětné části pozemku dlouhodobě užívány manžely , jméno FO, , bylo vybudováno pevné oplocení již před rokem , rok, – tedy v okamžiku, kdy se manželé , jméno FO, na základě postupní smlouvy z , datum, stali vlastníky sousedních pozemků. Z toho je možno dovodit, že v té době se manželé , jméno FO, ujali držby pozemků v hranicích jejich oplocení – tedy nejen držby pozemků, které získali do vlastnictví, ale též předmětných částí parcel, vlastnicky v té době náležejících majiteli sousedních pozemků.

22. Je tedy rovněž správný závěr okresního soudu, že daný případ je třeba nejprve posoudit podle příslušných ustanovení ABGB. Tento předpis práva hmotného platil na území dnešní České republiky do 31. 12. 1950 a pro vydržení stanovil lhůtu třicetiletou (§ 1468 ABGB), proto manželé , jméno FO, nemohli podle něj vlastnické právo vydržet. S účinností od 1. 1. 1951 pak bylo vydržení upraveno v SZ. Vydržením bylo možno nabýt vlastnické právo, nešlo-li o nezcizitelné věci, které byly v socialistickém vlastnictví (§ 115 SZ) a vlastnické právo k věci nemovité nabyl ten, kdo ji držel oprávněně a nepřetržitě po dobu deseti let (§ 116 odst. 1 SZ). Dle přechodných ustanovení zákona lhůta, která počala běžet před 1. lednem 1951 (včetně lhůty vydržecí), skončí, určuje-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. ledna 1951 (§ 566 SZ). Jak bylo uvedeno shora, manželé , jméno FO, se ujali držby v roce , datum, , a proto jim dle výše citovaných ustanovení SZ vydržecí doba uplynula nejpozději v roce , datum, .

23. Zákon tehdy vyžadoval držbu oprávněnou, tedy takovou, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, přičemž v pochybnostech se mělo za to, že držba je oprávněná (§ 145 SZ). Bylo proto nutno posoudit, zda manželé , jméno FO, byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že předmětné části pozemků jsou jejich vlastnictvím. I zde odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že tomu tak bylo. Manželé , jméno FO, se držby ujali s vědomím, že pozemky, které získali postupní smlouvou z , datum, , jsou odděleny od sousedních pozemků trvalým oplocením, a že hranice, jak je tímto oplocením vyznačena v terénu, odpovídá průběhu hranice vyznačené v mapách – že prochází rovnoběžně mezi obytnou budovou, vystavěnou na jejich pozemku a obytnou budovou, vystavěnou na pozemku sousedním. Po celou dobu běhu vydržecí doby (a i později až do roku 2014) takovýto průběh hranice nikdo nezpochybňoval – a to ani žalovaní či jejich právní předchůdci. Manželé , jméno FO, navíc nemovitosti nabyli od osoby blízké – matky , jméno FO, . Za tohoto stavu tak neměli žádný dobrý důvod pochybovat o tom, že jsou vlastníky pozemků v celé rozloze, jak byly pozemky trvale oploceny. Jednalo se přitom o lokalitu, kde průběh hranic byl zjevně stanoven na základě první dochované mapy z roku , datum, a kde v celé lokalitě byly pozemky, na nichž byly vystavěny jednotlivé původní zemědělské usedlosti, rozděleny do pravidelných obdélníkových parcel. S ohledem na všechny tyto okolnosti odvolací soud nepovažuje výměru pozemků, které byly takto vydrženy (celkem 292 m²) oproti skutečné výměře pozemků ve vlastnictví manželů , jméno FO, (celkem 738 m²), za okolnost, která by mohla dobrou víru vydržitelů zpochybnit.

24. Žalovaná 2/ se ve svém odvolání odkazovala na geometrický plán, který měl být vyhotoven v roce , datum, v souvislosti se stavbou stodoly na pozemku manželů , jméno FO, . Žádný takový geometrický plán však nebyl v tomto řízení nikým předložen, ve spisovém materiálu nikde založen není a nebyl ani proveden k důkazu. Takovou listinu neobsahuje ani znalecký posudek , jméno FO, A přitom znalec pracoval se všemi dostupnými leteckými měřičskými snímky, výsledky zeměměřičské činnosti i geometrickými plány, které byly pro danou lokalitu vyhotoveny v průběhu let , rok, -, rok, . Takovou listinu nikdy v průběhu řízení žalovaní nepředložili a téměř po celou dobu řízení se o ní ani nezmínili. Odkázali se na ni poprvé až ve svém závěrečném návrhu ve věci a ani k výzvě odvolacího soudu při odvolacím jednání nebyli takovou listinu schopni blíže upřesnit a označit. Odvolací soud proto uzavírá, že tato odvolací námitka není důvodná.

25. Je proto možno uzavřít, že se manželé , jméno FO, v roce , datum, ujali držby předmětných pozemků, že tyto pozemky drželi nepřetržitě až do roku , datum, , kdy darovací smlouvou převedli sousední pozemek p. č. , hodnota, na žalobkyni a/, že od roku , datum, byli nejméně po dobu nutnou k vydržení vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětné části pozemků vlastnicky náleží, a že tudíž nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Je proto správný závěr okresního soudu, který určil ve vztahu k žalované 2/, jež je v katastru nemovitostí nesprávně zapsána jako vlastník předmětných pozemků, že , jméno FO, a , jméno FO, byli k datu , datum, bezpodílovými spoluvlastníky těchto pozemků.

26. Žalobkyně v rámci svého závěrečného návrhu v řízení před odvolacím soudem (nově) tvrdily, že vlastně podstatná část sporných pozemků vždy patřila jejich právním předchůdcům, a že k nabytí vlastnictví vydržením došlo pouze v nepatrné části – zpochybnily tedy závěr o tom, kde přesně hranice mezi pozemky měla historicky skutečně procházet (tj. že stávající digitalizovaná mapa hranici zaznamenala chybně). Současně tvrdily, že předmětné pozemky fakticky jsou tvořeny dvěma (blíže neurčenými) částmi – částí, kterou rodiče žalobkyň od počátku vlastnili (získali ji postupní smlouvou ze dne , datum, ), a částí, kterou rodiče žalobkyň nabyli vydržením. V průběhu řízení však žalobkyně žádnou změnu žaloby neprovedly. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že vznikne-li mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor o hranice pozemku či parcely, nemůže se žalobce u soudu domáhat opravy výměry parcely v katastru nemovitostí ani určení průběhu hranice mezi parcelami či pozemky. V takovém případě je třeba sporný pozemek (jeho část) vymezit zásadně geometrickým plánem vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem soudního řízení. Samotná okolnost, že jako předběžnou otázku je třeba v tomto řízení řešit skutečný průběh hranice mezi sousedícími pozemky ještě neznamená, že by šlo o řízení o určení průběhu sporné hranice, které soudu nepřísluší (usnesení Nejvyššího soudu ze dne, Anonymizováno, 2. 3. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2028/2008). K tomu je třeba uvést, že žalovaná 2/ ve svém odvolání nic z toho nenamítala a toto nové tvrzení žalobkyň nemá vliv na posouzení, zda je zde dána pasivní legitimace žalovaného 1/ a zda , jméno FO, a , jméno FO, byli k datu , datum, bezpodílovými spoluvlastníky předmětných pozemků v celém jejich rozsahu, jak jsou vymezeny geometrickým plánem, který je součástí rozsudku okresního soudu.

27. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu ve věci samé (tedy ve výrocích I, II) potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

28. Správný je i závěr okresního soudu, že jestliže žalovaná 2/ v řízení podlehla, je povinna nahradit náklady řízení, vzniklé státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) a rovněž náklady řízení žalobkyň (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), protože ty vůči ní se svojí žalobou zcela uspěly. Naopak to byl žalovaný 1/, kdo uspěl zcela se svojí obranou proti žalobě směřované vůči jemu, a tedy on má právo, aby mu žalobkyně, které vůči němu neuspěly, nahradily zcela jeho náklady řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

29. Náklady státu (tvořené vyplaceným znalečným) okresní soud vypočetl správně, a proto i ve výroku V je možno rozsudek okresního soudu potvrdit (§ 219 o. s. ř.).

30. Jinak tomu je ale v případě vyčíslení nákladů řízení žalobkyň i žalovaného 1/. Okresní soud správně zkoumal účelnost jednotlivých úkonů, které právní zástupce žalobkyň i právní zástupce žalovaného 1/ ve věci učinili a přisoudil odměnu a tomu odpovídající náhradu nákladů advokáta jen za ty úkony, které byly účelně vynaložené na právní zastoupení v dané věci. S ohledem na novelizaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (jež nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2025) okresní soud rovněž zcela správně při svém výpočtu odlišil úkony, učiněné advokáty do 31. 12. 2024, a ty, které advokáti uskutečnili po tomto datu. Zde je možno zcela odkázat na pečlivé a přehledné vyčíslení, které okresní soud provedl.

31. Odvolací soud se však neztotožnil se způsobem výpočtu odměny advokáta za jeden úkon právní služby. Lze souhlasit s tím, že v zásadě při zastupování dvou nebo více osob náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu snížená mimosmluvní odměna (§ 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). V nyní projednávané věci však z obsahu spisu vyplývá, že jak právní zástupce žalobkyň, tak i právní zástupkyně žalovaných činili ve věci všechny právní úkony vždy společně jedním jednáním za všechny jimi zastupované účastníky. Oba právní zástupci navíc k výslovnému dotazu odvolacího soudu uvedli, že pokud byl činěn písemný úkon, např. vyjádření či jiné podání, byl činěn vždy za všechny jím zastupované účastníky dohromady v jedné listině. V takovém případě se proto odvolacímu soudu jeví v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přiměřenější, aby pro všechny zastoupené byla stanovena odměna za jeden (nesnížený) úkon právní služby, nikoliv tedy aby za každou zastoupenou osobu byla přiznána odměna (snížená postupem dle § 12 odst. 4 vyhlášky) samostatně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 26 Cdo 3964/2015).

32. Účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyň proto činí odměna a náhrada nákladů advokáta v dále uvedeném rozsahu. Odměna celkem 69 270 Kč za 16 úkonů právní služby po 3 100 Kč dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za 3,5 úkonů právní služby po 5 620 Kč dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025. Náklady advokáta tvoří 6 600 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 respektive 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni provedení úkonu za 16 úkonů právní služby po 300 Kč (úkony učiněné do 31. 12. 2024) a za 4 úkony právní služby po 450 Kč (úkony učiněné od 1. 1. 2025). K tomu je třeba ještě přičíst DPH sazbou 21 %, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést (§ 2 odst. 1 písm. b/, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, § 137 o. s. ř. a § 23a zákona č.85/1996 Sb. o advokacii ve znění pozdějších předpisů) ve výši 15 932,70 Kč. Celkem tedy náklady žalobkyň za řízení před okresním soudem činí 91 802,70 Kč a v této výši je žalovaná 2/ povinna je nahradit.

33. Účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalovaných pak činí odměna a náhrada nákladů advokáta v tomto rozsahu. Odměna celkem 87 290 Kč za 20 úkonů právní služby po 3 100 Kč dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za 4,5 úkonů právní služby po 5 620 Kč dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025. Náklady advokáta tvoří 8 250 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 respektive 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni provedení úkonu za 20 úkonů právní služby po 300 Kč (úkony učiněné do 31. 12. 2024) a za 5 úkonů právní služby po 450 Kč (úkony učiněné od 1. 1. 2025). Advokát rovněž účtoval náhradu jízdného dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za cestu k místním šetřením a zpět 316 Kč a náhradu za ztrátu času v souvislosti s těmito cestami 4x 100 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu je třeba i zde přičíst DPH sazbou 21 %, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést (§ 2 odst. 1 písm. b/, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, § 137 o. s. ř. a § 23a zákona č.85/1996 Sb. o advokacii ve znění pozdějších předpisů) ve výši 20 213,80 Kč. Celkem tedy náklady právního zastoupení obou žalovaných za řízení před okresním soudem činí 116 469,80 Kč. Protože právo na náhradu nákladů náleží pouze žalovanému 1/, tak jeho náklady činí jednu polovinu výše uvedených nákladů – tedy 58 234,90 Kč, a právě v této výši jsou žalobkyně povinny mu je nahradit.

34. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výrocích III a IV změnil tak, že žalované 2/ uložil nahradit žalobkyním náklady řízení před okresním soudem 91 802,70 Kč a současně žalobkyním uložil nahradit žalovanému 1/ náklady řízení před okresním soudem 58 234,90 Kč (§ 220 o. s. ř.).

35. I v odvolacím řízení (pokud jde o rozhodnutí ve věci samé) žalobkyně uspěly vůči žalované 2/ a naopak neuspěly vůči žalovanému 1/. Proto je žalovaná 2/ povinna nahradit žalobkyním jejich náklady odvolacího řízení a současně žalobkyně jsou povinny nahradit žalovanému 1/ jeho náklady odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř.).

36. Náklady žalobkyň za odvolací řízení tvoří odměna a náhrada nákladů jejich advokáta, která byla vyčíslena takto. Odměna advokáta činí celkem 16 860 Kč za 3 úkony právní služby (sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu) po 5 620 Kč dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu. Dále jsou to náklady advokáta, tvořené 1 350 Kč jakožto paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 shora uvedené úkony právní služby po 450 Kč. Náklady advokáta tvoří též náhrada jízdného dle § 13 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za cestu k jednání soudu a zpět 1 497 Kč a náhrada za ztrátu času v souvislosti s touto cestou 8x 150 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu je třeba ještě přičíst DPH sazbou 21 %, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést (§ 2 odst. 1 písm. b/, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, § 137 o. s. ř. a § 23a zákona č.85/1996 Sb. o advokacii ve znění pozdějších předpisů), ve výši 4 390,50 Kč. Celková výše nákladů žalobkyň za odvolací řízení tudíž činí 25 297,50 Kč.

37. Náklady žalovaných za odvolací řízení tvoří odměna a náhrada nákladů jejich advokáta, která byla vyčíslena takto. Odměna advokáta činí celkem 16 860 Kč za 3 úkony právní služby (sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu) po 5 620 Kč dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu. Dále jsou to náklady advokáta, tvořené 1 350 Kč jakožto paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 shora uvedené úkony právní služby po 450 Kč. Náklady advokáta tvoří též náhrada jízdného dle § 13 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za cestu k jednání soudu a zpět 1 381 Kč a náhrada za ztrátu času v souvislosti s touto cestou 8x 150 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu je třeba ještě přičíst DPH sazbou 21 %, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést (§ 2 odst. 1 písm. b/, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, § 137 o. s. ř. a § 23a zákona č.85/1996 Sb. o advokacii ve znění pozdějších předpisů), ve výši 4 366,10 Kč. Celková výše nákladů žalovaných za odvolací řízení tudíž činí 25 157,10 Kč. Proto žalovanému 1/ náleží náhrada nákladů za odvolací řízení ve výši jedné poloviny těchto nákladů – tedy 12 578,60 Kč.

38. Pro úplnost odvolací soud dodává, že advokát žalobkyň i advokátka žalovaných učinili v odvolacím jednání ještě další písemná podání. Tato podání však byla učiněna bez výslovné výzvy soudu a pouze doplňovala předchozí podání účastníků (odvolání, respektive vyjádření k odvolání protistrany). Právní zástupci tudíž mohli tato doplňující podání učinit již prostřednictvím svých předchozích podání, proto náklady za právní zastoupení v souvislosti s těmito úkony nelze považovat za náklady účelně vynaložené, a z těchto důvodů za tato podání náhradu nákladů přiznat nelze.