26 Co 314/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: jméno , narozený datum narození bytem adresa zastoupený advokátkou jméno sídlem adresa proti žalované: jméno , narozená datum narození bytem adresa zastoupená advokátkou jméno sídlem adresa o zrušení výživného na zletilé dítě k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 26. srpna 2025 č. j. 1 C 192/2023-154

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II, jíž bylo vyhověno návrhu na snížení výživného s účinností od , datum, 2025 o 6 500 Kč měsíčně, a ve výrocích III a IV, potvrzuje.

II. Odvolání žalované do výroku I se odmítá.

III. Ve výroku V se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v , adresa, náklady vzniklé v řízení před okresním soudem státu 8 495 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 3 900 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

1. Okresní soud uložil žalobci s účinností od , datum, 2025 přispívat žalované na výživné 3 500 Kč měsíčně k rukám žalované, a to vždy do 15. dne v měsíci předem s tím, že tím zaniká povinnost naposledy upravená výrokem I usnesení Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, 2021 č. j. , spisová značka, (výrok I). Zamítl žalobu co do zrušení vyživovací povinnosti v období od , datum, 2023 do , datum, 2025 a co do snížení výživného od , datum, 2025 o 6 500 Kč měsíčně (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Účastníkům uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v , adresa, náklady řízení státu, a to žalobci 1 990 Kč a žalované 16 990 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroky IV a V).

2. Okresní soud zjistil, že žalovaná byla studentkou vysoké školy do , datum, 2023, poté byla vedena jako uchazečka o zaměstnání, avšak od , datum, 2023 je v pracovní neschopnosti z důvodu těžké fáze periodické depresivní poruchy. Znalec potvrdil dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalované s poklesem pracovní schopnosti o 60 %, přičemž žalovaná je schopna pracovat pouze v omezeném rozsahu na zkrácený úvazek. Česká správa sociálního zabezpečení jí přiznala invalidní důchod třetího stupně pro pokles pracovní schopnosti o 70 % ve výši 16 930 Kč měsíčně od , datum, 2025. Žalobce dosahuje průměrné čisté měsíční mzdy ve výši 71 019 Kč. Okresní soud odkázal na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Ústavního soudu (kterou citoval) a konstatoval, že samotné přiznání dávek sociálního zabezpečení (invalidního důchodu) samo o sobě nevede k automatickému zániku vyživovací povinnosti rodiče; rozhodné je, zda je dítě objektivně schopno se samo živit a jaké jsou jeho konkrétní odůvodněné potřeby. Poté uzavřel, že za období od , datum, 2023 do , datum, 2025 žalovaná nebyla objektivně schopna se sama živit ve smyslu § 911 o. z. Ukončila sice studium, avšak byla od , datum, 2023 v pracovní neschopnosti z důvodu těžké fáze periodické depresivní poruchy, a v tomto intervalu jí dosud nenáležel invalidní důchod. Podmínky pro zánik vyživovací povinnosti tak splněny nebyly; návrh na její zrušení proto v tomto období nebyl důvodný. V období od , datum, 2025 okresní soud vycházel z toho, že žalované byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně ve výši 16 930 Kč měsíčně. Tato dávka představuje částečnou saturaci jejích potřeb, nikoli však důvod pro zrušení vyživovací povinnosti. Ze znaleckého posudku , jméno, a výslechu znalce pak vyplynulo, že i přes závažný zdravotní stav má žalovaná zachován zbytkový pracovní potenciál – schopnost výdělečné činnosti v omezeném rozsahu (zhruba do 16 hodin týdně) v nestresujícím prostředí. Odlišnost mezi posudkovými závěry (60 % znalec vs. 70 % ČSSZ) je metodická a aritmetická; na právním závěru o existenci určité zbytkové pracovní kapacity nic nemění. Soud současně vzal v úvahu aktuální zprávu praktické lékařky o dočasné nezpůsobilosti žalované k práci, následně s přihlédnutím k výši výživného odpovídající příjmovým poměrům žalobce, ke mzdě, kterou by žalovaná s ohledem na zachovaný pracovní potenciál mohla dosahovat a jejím zvýšeným zdravotním výdajům dospěl k závěru, že je namístě zachování vyživovací povinnosti žalobce ve výši 3 500 Kč měsíčně. Uzavřel, že stanovením této částky sleduje nejen spravedlivé rozložení finanční zátěže mezi žalobce a žalovanou, ale také motivační prvek: žalovaná by měla být vedena k tomu, aby se – jakmile to její zdravotní stav dovolí – alespoň částečně zapojila do pracovního procesu. Není žádoucí, aby celá ekonomická zátěž její obživy spočívala výlučně na žalobci, zvláště za situace, kdy žalovaná disponuje zachovanou pracovní kapacitou a intelektuálními předpoklady pro výkon vhodného zaměstnání. Z uvedených důvodů byla žaloba v části směřující ke zrušení vyživovací povinnosti zamítnuta, zatímco od data podstatné změny poměrů na straně žalované (, datum, 2025) okresní soud vyživovací povinnost přiměřeně snížil na uvedenou částku. Náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, když uzavřel, že úspěch a neúspěch obou stran je relativní a nelze jej spravedlivě vyjádřit poměrem. Náklady řízení vzniklé státu v podobě vyplaceného znalečného rozdělil mezi oba účastníky rovným dílem s odůvodněním, že šlo o důkaz zásadní pro rozhodnutí ve věci, který sloužil k objasnění skutkového stavu v zájmu obou stran, jeho provedení bylo nezbytné i z pohledu soudu. Nelze proto uzavřít, že by tyto náklady vznikly pouze zaviněním žalobce nebo náhodou na jeho straně.

3. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Neztotožnila se se závěry okresního soudu, kdy jí bylo výživné sníženo na, Anonymizováno, 3 500 Kč měsíčně. Uvedla, že je po celou dobu v pracovní neschopnosti a není schopna vykonávat jakoukoliv činnost. V řízení dostatečně prokázala neschopnost sama se živit mnoha lékařskými zprávami od různých lékařů. K tomuto jí byl v průběhu řízení přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. V průběhu celého řízení se zdravotní stav žalované ještě zhoršil, v současné době je plně odkázána na péči druhé osoby a od června 2025 pobírá příspěvek na péči prvního stupně. Se znaleckým posudkem zpracovaným v řízení nesouhlasila, když ji znalec osobně nevyšetřil a nevzal v potaz její současný zdravotní stav. Není schopna jakékoli výdělečné činnosti. Poukázala na to, že se v řízení před okresním soudem podrobně vyjádřila ke svým pravidelným měsíčním výdajům, které činí nejméně 28 267 Kč, žalobce doložil své příjmy jen do května 2025, v červenci se přitom příjmy lékařů plošně zvyšovaly. Doplnila, že se o ni žalobce nikdy nezajímal, nepečoval o ni a nad rámec výživného nepřispíval. Měla za to, že by výživné mělo být ponecháno v původní výši 10 000 Kč měsíčně. Nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech státu, byl to právě žalobce, který požadoval vypracování znaleckého posudku a rozporoval lékařské zprávy, které předkládala, rozhodnutí ČSSZ se přitom se závěry posudku téměř shoduje a lze z něho vycházet. Při odvolacím jednání upřesnila, že souhlasila se zamítnutím žaloby v části výroku II za období od , datum, 2023 do , datum, 2025, do této části výroku tedy její odvolání nesměřovalo. Opětovně poukázala na svůj nepříznivý zdravotní stav, uvedla, že pracovní neschopnost jí nebyla vystavena (dosud nebyla nikde zaměstnána), ale nadále není schopna pracovat, její zdravotní stav se nezměnil, dávky nemocenského nepobírá. Žádala ponechat výživné v původní výši tak, aby byly pokryty její náklady, žalobci se nadto zvýšil příjem. Potvrdila, že žije v domácnosti s matkou, dříve, když studovala, žila nějaký čas v bytě své matky v , adresa, a tato jí přispívala výživným. Matka žalované pracuje jako OSVČ (zástupkyně žalobce upřesnila, že je účetní), její příjem se od doby posledního rozhodování snížil, neboť o žalovanou pečuje. Navrhla, aby odvolací soud žalobu na zrušení vyživovací povinnosti zamítl.

4. Žalobce při odvolacím jednání uvedl, že původní výživné 10 000 Kč platil až do rozhodnutí okresního soudu v plné výši, s rozhodnutím okresního soudu se smířil s tím, že jde o přechodný stav. Měl za to, že není důvod jeho vyživovací povinnosti zachovat, když žalovaná skončila se systematickým vzděláváním. Poukazoval na složitou komunikaci s žalovanou. Při posouzení pracovní schopnosti žalované bylo zjištěno, že tato je schopná zčásti pracovat, do doby, než postoupila operaci, byla schopna studovat, zřejmě byla zvolena špatná léčba. Měl za to, že situace žalované není taková, jaká se podává. Žádost o invalidní důchod žalovaná podala až po vypracování znaleckého posudku. Seznam nákladů uváděných žalovanou je rozmařilý a nadhodnocený. Poukázal na souvislosti z opatrovnického řízení, kdy zřejmě došlo k popření žalobce jako otce, s žalovanou ani její sestrou se nemohl stýkat běžným způsobem a jako otec na ně výchovně působit, dnes obě jeho děti trpí psychickým onemocněním a jsou léčeny. I lidé s handicapem mají možnost najít zaměstnání, v případě žalované ale vidí opačnou tendenci, kdy žalovaná dostává ze strany matky až patologický servis a není vedena k samostatnosti tak, aby se snažila zapojit do běžného života. Navýšení výživného nad 3 500 Kč není namístě, napadené rozhodnutí považoval za přiměřený kompromis na přechodné období, aby došlo ke konsolidaci situace žalované a tato se postupně začlenila do pracovního procesu. Poukázal na to, že žalovaná nemá zvýšené výdaje např. na lékařské pomůcky či jiné zvýšené výdaje v souvislosti s jejím zdravotním stavem tak, jak je měl na mysli Ústavní soud ve své judikatuře, na niž okresní soud odkazoval, když tato primárně cílila na jiné případy.

5. Z potvrzení zaměstnavatele žalobce odvolací soud zjistil, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za období od , datum, do , datum, 2025 činil 87 588 Kč.

6. Z rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v , adresa, ze dne , datum, č. j. , spisová značka, vyplývá, že žalované byl od , datum, 2025 přiznán příspěvek na péči 880 Kč měsíčně. Žalovaná se považuje za osobu závislou ve stupni I (lehká závislost), není schopna zvládat tyto základní životní potřeby: péče o zdraví (dodržování léčebného režimu, příprava a užité léků, objednání a doprava k lékařům), osobní aktivity (úřední záležitosti) a péče o domácnost (nákup, vaření, úklid), vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

7. V souladu s ust. § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Subjektivně legitimován k podání odvolání je pouze účastník, jemuž nebylo výrokem soudu první stupně plně vyhověno anebo mu byla tímto výrokem způsobena nějaká újma na jeho právech. Právně relevantní přitom není subjektivní pocit křivdy odvolatele způsobené výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně, ale objektivně musí nastat situace, kdy odvolateli není plně vyhověno či mu je způsobena nějaká újma na jeho právech (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1760/2001). Při posuzování subjektivní legitimace je třeba vycházet z výroku napadeného rozhodnutí a případnou újmu posuzovat pouze z procesního hlediska. V posuzovaném případě rozhodnutí okresního soudu, který ve výroku I uložil žalobci platit žalované výživné 3 500 Kč (jinými slovy, žalobě na zrušení vyživovací povinnosti nevyhověl a vyživovací povinnost žalobce v této výši ponechal), vyznělo zcela ve prospěch žalované, proto nebyla osobou oprávněnou k podání odvolání proti výroku I napadeného rozsudku. Ostatně žalované se odvoláním domáhala ponechání výživného v původní výši 10 000 Kč měsíčně, tj. zamítnutí žaloby i pro zbývající část dosud stanoveného výživného 6 500 Kč měsíčně a žádné konkrétní relevantní námitky proti výroku I rozsudku okresního soudu neuvedla. Odvolací soud proto odvolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku odmítl (§ 218 písm. b/ o. s. ř.).

8. Odvolání žalované je přípustné, ale není důvodné.

9. Předmětem přezkumu odvolacím soudem bylo posouzení otázky trvání vyživovací povinnosti žalobce v období od , datum, 2025 (doba předcházející, tj. od , datum, 2023 do , datum, 2025 nebyla napadena odvoláním). Okresní soud v souzené věci dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení vyživovací povinnosti od , datum, 2025, nicméně od doby posledního soudního rozhodnutí nastala podstatná změna poměrů odůvodňující změnu předchozího soudního rozhodnutí a snížení vyživovací povinnosti žalobce na 3 500 Kč měsíčně. Proti tomuto závěru nebylo žalobcem podáno odvolání, v tomto rozsahu tedy vyživovací povinnost žalobce nadále trvá a skutečnost, zda byl dán nárok žalované v uvedené výši nebyla předmětem přezkumu odvolacím soudem. Odvolací soud se zabýval jen tím, zda byl dán důvod pro zachování výživného ve vyšší výši než 3 500 Kč, resp. zda byl dán důvod pro úplné zamítnutí žaloby.

10. Podle § 910 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost, která ale není limitovaná věkem oprávněné osoby (například zletilostí dítěte nebo konkrétním věkem). K základním předpokladům pro uplatnění vyživovací povinnosti rodičů k dětem patří: a) stav odkázanosti na výživu ze strany dítěte (§ 911 o. z.); b) schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů umožňující plnit výživné; c) soulad poskytování výživného s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.). Dle § 913 odst. 1, 2 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dle § 163 o. s. ř. je možno rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.

11. Žalovaná v rozhodném období od , datum, 2025 sice již nebyla studentkou vysoké školy, avšak byl jí přiznán invalidní důchod 16 930 Kč měsíčně. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, kterou okresní soud citoval, platí, že samotné přiznání dávek sociálního zabezpečení (invalidního důchodu) samo o sobě nevede k automatickému zániku vyživovací povinnosti rodiče; rozhodné je, zda je dítě objektivně schopno se samo živit a jaké jsou jeho konkrétní odůvodněné potřeby. Uvedená judikatura však dle odvolacího soudu cílí primárně na nejzávažnější případy zdravotně postižených osob, v zásadě bez možnosti jakéhokoli přivýdělku, s úplnou a trvalou ztrátou pracovního potenciálu bez prognózy zlepšení do budoucna, se zvýšenými náklady na péči, na zdravotní pomůcky apod. O takovou situaci však v souzené věci nejde. Při svém rozhodování byl soud vázán rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne , datum, č. j. , spisová značka, (a nepřísluší mu toto jakkoli přezkoumávat), na základě něhož byl žalované od , datum, 2025 přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně ve výši 16 930 Kč měsíčně, jelikož žalované z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu klesla její pracovní schopnost o 70 % (s okresním soudem lze přitom souhlasit, že odlišnost mezi posudkovými závěry je metodická a aritmetická a na právním závěru o existenci určité zbytkové pracovní kapacity žalované nic nemění). Současně žalovaná dokládala zprávu své praktické lékařky, dle níž není žalovaná v současné době schopna pracovat, a přehled svých měsíčních výdajů. V souvislosti s jejím zdravotním stavem uváděla zvýšené zdravotní výdaje na zdravotní péči nehrazenou pojišťovnou, léky a dopravu k lékařům celkem ve výši 2 730 Kč měsíčně. Byl jí přiznán příspěvek na péči v I. stupni závislosti (lehká závislost) 880 Kč měsíčně. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem, výši přiznaného invalidního důchodu a příspěvku na péči, jakož i skutečnosti, že s výjimkou výše uvedených mírně zvýšených zdravotních výdajů žalovaná neuvádí jiné zvýšené výdaje související s jejím zdravotním stavem např. na zdravotní pomůcky, speciální dietu apod., dále s přihlédnutím k tomu, že žalované byl přiznán I. (tedy lehký) stupeň závislosti a žalovaná žije v domácnosti se svou matkou, která se rovněž podílí na výživě žalované, a to i osobní péčí, dospěl odvolací soud k závěru, že vyživovací povinnost 3 500 Kč, jak byla stanovena okresním soudem, je za současné situace odpovídající, když důvody pro její navýšení, resp. pro nevyhovění žalobnímu návrhu ve vyšším rozsahu, odvolací soud neshledal. Byť žalovaná – přes zachování 30% pracovního potenciálu – nyní uvádí, že není schopna pracovat, což dokládá zprávou své praktické lékařky, její odůvodněné potřeby jsou v současnosti kryty v převážné míře přiznaným invalidním důchodem a příspěvkem na péči a dále okresním soudem zachovaným výživným žalobce (3 500 Kč měsíčně). V této souvislosti lze nadto přisvědčit žalobci, že žalovanou uváděné výdaje např. na stravu a pitný režim v částce 14 488 Kč měsíčně se jeví jako nadhodnocené a s výjimkou mírně zvýšených zdravotních výdajů uvedených výše, se pak dále jedná o výdaje, které měla žalovaná i v době předchozího soudního rozhodování, při němž bylo stanoveno žalobci výživné 10 000 Kč měsíčně. Rozhodnutí soudu pak v sobě zahrnuje – jak správně uzavřel okresní soud – i motivační prvek pro žalovanou, aby se v budoucnu, jakmile to její zdravotní stav umožní, zapojila do pracovního procesu alespoň v rozsahu, v jakém je její pracovní potenciál zachován.

12. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II, jíž bylo okresním soudem fakticky vyhověno (i přes nejasné znění této části výroku) návrhu na snížení výživného s účinností od , datum, 2025 o 6 500 Kč měsíčně, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

13. V řízení před okresním soudem neměl žádný z účastníků převážný úspěch, okresní soud proto správně nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z nich. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu i ve výroku III o nákladech řízení a v navazujícím výroku IV o nákladech státu v podobě vyplaceného znalečného „kopírujícím“ rozhodnutí o nákladech účastníků řízení. Pokud jde o povinnost žalované k náhradě nákladů řízení státu vzniklých v řízení před okresním soudem, odvolací soud přihlédl k osobním a majetkovým poměrům žalované (invalidita III. stupně, lehký stupeň závislosti, dále přihlédl k výši invalidního důchodu a příspěvku na péči, zdravotním výdajům žalované, jak byly specifikovány shora) a shledal důvody pro částečné osvobození žalované od soudních poplatků v rozsahu 50 %, proto napadený rozsudek ve výroku V změnil a žalované uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v , adresa, ½ na ni připadajících nákladů za vyplacené znalečné, tj. 8 495 Kč, které jí umožnil zaplatit v prodloužené lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku (§ 148 odst. 1, 160 odst. 1 o. s. ř.).

14. Žalobce, který byl v řízení zastoupen advokátkou, byl v odvolacím řízení úspěšný a vzniklo mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.), které sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby (porada s klientem před jednáním odvolacího soudu a účast na jednání odvolacího soudu) 1 500 Kč za jeden úkon právní služby (celkem 3 000 Kč), při tarifní hodnotě 10 000 Kč dle § 7, bod 4, 9 odst. 2 advokátního tarifu a dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč za úkon (tj. 900 Kč), celkem tedy 3 900 Kč. Lhůta k plnění a místo plnění se řídí ust. § 149 odst. 1, 160 odst. 1 o. s. ř.