1 C 192/2023

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem JUDr. Dominikem Židkem, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o zrušení výživného na zletilé dítě

I. Žalobce je povinen přispívat žalované na výživném částkou 3 500 Kč měsíčně počínaje dnem 30. 1. 2025 k jejím rukám, a to vždy do 15. dne v měsíci předem. Tím zaniká povinnost naposledy upravená výrokem I usnesení Okresního soudu v , adresa, ze dne 24. 3. 2021 č. j. , spisová značka, .

II. Žaloba se co do zrušení vyživovací povinnosti v období od 1. 11. 2023 do 29. 1. 2025 a co do snížení výživného od 30. 1. 2025 o 6 500 Kč měsíčně zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Semilech náklady řízení státu ve výši 1 990 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Semilech náklady řízení státu ve výši 16 990 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou domáhal, aby soud rozhodl, že jeho vyživovací povinnost k žalované (původně synovi, která po změně pohlaví vystupuje jako „, jméno FO, “), se od 1. 11. 2023 zrušuje, přičemž by tím zanikla povinnost naposled upravená usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 24. 3. 2012, č. j. , spisová značka, , neboť má za to, že již není nezaopatřeným dítětem. Podle žalobce žalovaná ukončila přípravu na povolání, není schopna doložit řádné pokračování ve studiu a nic jí nebrání, aby se sama živila prací odpovídající dosaženému vzdělání. Žalobce zdůrazňuje, že změna pohlaví nemůže zakládat trvalý nárok na výživné, neboť nejde o zdravotní stav znemožňující výkon zaměstnání. Vyživovací povinnost proto považuje za ukončenou ke dni 1. 11. 2023. V průběhu řízení u okresního soudu, poté co vyšlo najevo, že byl žalované přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, žalobu doplnil tak, že invalidní důchod podle jeho názoru plně pokrývá její potřeby, a proto není důvod, aby vedle této dávky nadále trvala jeho vyživovací povinnost. Zdůrazňuje, že vyživovací povinnost nelze chápat jako trvalou podporu dospělého dítěte, které již není schopno nebo ochotno se samo živit, a že solidarita mezi rodičem a dítětem má své meze. Podle žalobce zjištěný zdravotní stav žalované nebrání alespoň částečné pracovní činnosti, a proto navrhuje, aby soud žalobě vyhověl. Žalobce uvedl, že poskytuje výživné 10 000 Kč žalované a částku 11 000 Kč její sestře , jméno FO, , nar. , datum, , která studuje.

2. Žalovaná s návrhem nesouhlasí a trvá na tom, že její nárok na výživné trvá. Uvádí, že její zdravotní stav je vážný, došlo ke zhoršení a není schopna se sama živit ani vykonávat běžné činnosti. Přestože jí byl přiznán invalidní důchod, považuje jej za nedostatečný k pokrytí všech životních potřeb, zejména s ohledem na zvýšené náklady spojené s léčbou a péčí. Zdůrazňuje, že žije u matky, která jí poskytuje každodenní pomoc, a že není schopna samostatného života. Proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl a vyživovací povinnost ponechal. Žalovaná soudu doložila přehled svých měsíčních výdajů, které celkem podle jejího tvrzení činí 28 267 Kč. Z této částky představují 3 220 Kč příspěvky na energie v domácnosti matky, 15 488 Kč náklady na stravu a pitný režim, 1 264 Kč běžné platby (telefon, internet, odpady) a 1 141 Kč zdravotní péče nehrazená pojišťovnou (např. dentální hygiena, kožní vyšetření, odstranění vousů). Na léky a doplňky stravy vynakládá 1 097 Kč, na drogerii a kosmetiku 2 120 Kč, na oblečení a další osobní potřeby 1 917 Kč. Náklady na dopravu k lékařům činí 492 Kč měsíčně, dále 579 Kč měsíčně na parkovné, terapie a osobní výdaje a 949 Kč měsíčně na cesty po úřadech a nákupy. Žalovaná uvedla, že tyto výdaje jsou pravidelné a nezahrnují mimořádné náklady ani společenský život, který musela omezit.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 22. 5. 2025, č. j. , datum, (založeném na č. l. 119–120) soud zjistil, že se žalované od 30. 1. 2025 přiznává invalidní důchod pro invaliditu III. stupně ve výši 16 930 Kč měsíčně, jelikož žalované z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu klesla její pracovní schopnost o 70 %.

5. Na základě vypracovaného znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, (založen na č. l. 94–99) a jeho výslechu soud zjistil, že žalovaná trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, jehož hlavní příčinou je těžká fáze periodické depresivní poruchy bez psychotických příznaků. Toto onemocnění se projevuje výraznou ztrátou sebehodnocení, pocity beznaděje, poruchami spánku, celkovou psychickou i fyzickou únavou, nevýkonností a omezením běžných denních aktivit. Znalec konstatoval, že míra poklesu pracovní schopnosti činí 60 %, což odpovídá II. stupni invalidity, a stanovil datum vzniku tohoto stavu na 13. 11. 2023 s platností do 13. 11. 2026. Žalovaná je schopna vykonávat výdělečnou činnost pouze v omezeném rozsahu, a to na zkrácený úvazek maximálně 16 hodin týdně, bez fyzické a psychické zátěže, bez stresu a časového tlaku. Znalec uvedl, že žalovaná je soběstačná v základních životních potřebách, avšak její zdravotní stav v současnosti neumožňuje plné pracovní zapojení. Při dodržování léčebného režimu lze očekávat zlepšení zdravotního stavu v horizontu tří let. Znalec rovněž upozornil, že vysazení medikace by vedlo k destabilizaci psychického stavu a riziku suicidálních tendencí. Znalec vysvětlil rozdíl mezi svým závěrem (60 %) a posudkem ČSSZ (70 %) tím, že oba vycházeli ze stejné metodiky, avšak ČSSZ použila jinou položku přílohy a navýšila základní hodnotu o 10 % z důvodu nemožnosti rekvalifikace či přidružených obtíží, zatímco znalec k takovému navýšení neshledal důvod. Zdůraznil, že rozdíl je spíše aritmetický a nemění závěr, že žalovaná má zachovaný zbytkový pracovní potenciál a může pracovat v omezeném režimu.

6. Z potvrzení o průběhu studia vystaveném , právnická osoba, (založeném na č. l. 27–32) soud zjistil, že žalovaná byla studentkou této vysoké školy v obdobích 2. 9. 2019 – 31. 8. 2020, 7. 9. 2020 – 1. 9. 2021, 1. 9. 2021 – 28. 10. 2022 a 5. 9. 2022 – 29. 10. 2023.

7. Soud dále provedl důkaz lékařskými zprávami, zejména psychiatrickými zprávami , tituly před jménem, , jméno FO, , potvrzením o evidenci žalované na Úřadu práce (založeném na č. l. 42), potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti (založeném na č. l. 33) a potvrzením o ukončení tranzice (založeném na č. l. 23). Z těchto zpráv zjistil, že žalovaná je dlouhodobě v psychiatrické péči, užívá antidepresiva a hormonální léčbu, a že změna pohlaví nastala ke dni 15. 11. 2023. Zprávy rovněž potvrzují, že žalovaná byla od 13. 11. 2023 uznána dočasně neschopnou plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, když je vedena jako uchazečka o zaměstnání od 30. 10. 2023.

8. Z aktuální lékařské zprávy , tituly před jménem, , jméno FO, , praktické lékařky žalované, ze dne 1. 7. 2025 (založené na č. l. 134) vyplývá, že žalovaná je od 13. 11. 2023 ve stavu odpovídajícím pracovní neschopnosti a vzhledem k nezlepšujícímu se zdravotnímu stavu není schopna vykonávat žádnou výdělečnou činnost, ani na částečný úvazek. Její zdravotní stav vyžaduje podle lékařky celodenní péči, klid a vyloučení fyzické i psychické zátěže, přičemž tuto péči zajišťuje její matka.

9. Z potvrzení zaměstnavatele žalobce ze dne 26. 6. 2025 (založeném na č. l. 143) soud zjistil, že žalobce měl v průběhu prvních 5 měsíců roku 2025 průměrnou čistou měsíční mzdu ve výši 71 019 Kč.

10. Z oficiálního sdělení , právnická osoba, k vývoji průměrných mezd v 1. čtvrtletí roku 2025 ze dne 4. 6. 2025 (založeném na č. l. 150–151) soud zjistil, že průměrná hrubá měsíční nominální mzda v , adresa, kraji za toto období činila 41 309 Kč, což odpovídá částce 32 877 Kč čistého.

11. Soud neprováděl další důkaz navržený žalovanou (a to stran příjmů žalobce i za období od května do současnosti), jelikož opatřil dostatek skutkových zjištění pro své rozhodnutí a tento důkaz by byl nadbytečný, když příjem žalobce byl za dostatečně dlouhé období již prokázán, a je v podstatě stabilní. Ani důkaz navržený žalobcem spočívající v připojení opatrovnického spisu soud neshledal za nutný, když soud má za to, že by se jím prokazovaly toliko komplikované vztahy v rodině, nicméně tuto skutečnost má soud za prokázanou již samotnou existencí tohoto řízení.

12. Na základě takto provedených důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná byla studentkou vysoké školy do 29. 10. 2023, poté je vedena jako uchazečka o zaměstnání, avšak od 13. 11. 2023 je v pracovní neschopnosti z důvodu těžké fáze periodické depresivní poruchy. Znalec potvrdil dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav s poklesem pracovní schopnosti o 60 %, přičemž žalovaná je schopna pracovat pouze v omezeném rozsahu na zkrácený úvazek a ČSSZ jí přiznala invalidní důchod třetího stupně pro pokles pracovní schopnosti o 70 % ve výši 16 930 Kč měsíčně. Žalobce dosahuje průměrné čisté měsíční mzdy ve výši 71 019 Kč.

13. Shora uvedená skutková zjištění soud posoudil po právní stránce tak, že vyživovací povinnost mezi předky a potomky je vzájemná (§ 910 občanského zákoníku – dále jen „o. z.“) a výživné lze přiznat, neníli oprávněný schopen sám se živit (§ 911 o. z.). Rozsah výživného se určuje podle odůvodněných potřeb oprávněného a současně podle schopností, možností a majetkových poměrů povinného (§ 913 odst. 1 o. z.), přičemž soud přihlíží i k osobní péči o oprávněného a o rodinnou domácnost (§ 913 odst. 2 o. z.). Východiskem je též zásada, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná se životní úrovní rodičů (§ 915 odst. 1 o. z.). Samotné přiznání dávek sociálního zabezpečení (invalidního důchodu) samo o sobě nevede k automatickému zániku vyživovací povinnosti rodiče; rozhodné je, zda je dítě objektivně schopno se samo živit a jaké jsou jeho konkrétní odůvodněné potřeby [srov. z bohaté rozhodovací praxe např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12 (N 127/70 SbNU 177)].

14. Za období od 1. 11. 2023 do 29. 1. 2025 soud uzavřel, že žalovaná nebyla objektivně schopna se sama živit ve smyslu § 911 o. z. Ukončila sice studium, avšak byla od 13. 11. 2023 v pracovní neschopnosti z důvodu těžké fáze periodické depresivní poruchy, a v tomto intervalu jí dosud nenáležel invalidní důchod. Podmínky pro zánik vyživovací povinnosti tak splněny nebyly; návrh na její zrušení proto v tomto období nebyl důvodný.

15. K rozhodnému období od 30. 1. 2025 soud vycházel z toho, že žalované byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně ve výši 16 930 Kč měsíčně. Tato dávka představuje částečnou saturaci jejích potřeb, nikoli však důvod pro zrušení vyživovací povinnosti. Ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a výslechu znalce pak vyplynulo, že i přes závažný zdravotní stav má žalovaná zachován zbytkový pracovní potenciál – schopnost výdělečné činnosti v omezeném rozsahu (zhruba do 16 hodin týdně) v nestresujícím prostředí. Odlišnost mezi posudkovými závěry (60 % znalec vs. 70 % ČSSZ) je metodická a aritmetická; na právním závěru o existenci určité zbytkové pracovní kapacity nic nemění. Soud současně vzal v úvahu aktuální zprávu praktické lékařky o dočasné nezpůsobilosti k práci; vzhledem k dlouhodobému charakteru věci a nutnosti nastavit výživné v přiměřené a udržitelné výši však musel vyvážit tento aktuální stav s posudkovými závěry o reálně dosažitelném (byť omezeném) pracovním zapojení ve střednědobém horizontu.

16. Pro stanovení konkrétní výše výživného soud využil kalkulační vodítko Ministerstva spravedlnosti (https://vyzivne.justice.cz/kalkulacka-vyzivneho/) výhradně jako nezávazné orientační vodítko, které slouží k základní orientaci při posuzování poměru mezi příjmem povinného a věkovou kategorií dítěte. Soud zdůrazňuje, že výše výživného byla určena individuálně na základě zákonných kritérií uvedených v § 913 o. z., nikoli mechanickým převzetím tabulkových hodnot. Východiskem tak byla orientační částka 11 900 Kč měsíčně (při čistém příjmu povinného kolem 70 000 Kč a dvou vyživovacích povinnostech), která odpovídá proporci mezi výdělkovými možnostmi povinného a věkovou kategorií dítěte. Jelikož průměrná čistá mzda v , adresa, kraji činí přibližně 32 800 Kč, odpovídá 30 % této částky (tj. orientačnímu rozsahu zbytkové pracovní kapacity vyplývající z posudků) částka 9 840 Kč, které by žalovaná mohla po stabilizaci zdravotního stavu při omezeném úvazku reálně dosahovat. Soud vycházel z průměrné mzdy v regionu nejen proto, že žalovaná v tomto kraji bydlí, ale i proto, že vzhledem ke svým intelektuálním schopnostem, doloženým mimo jiné jejím bývalým studiem na vysoké škole, lze očekávat, že by byla schopna dosahovat alespoň průměrné mzdy, byť na částečný úvazek. Tuto částku proto soud přiměřeně odečetl od orientačního „tabulkového“ výživného. Zároveň soud zohlednil prokázané, žalovanou neovlivnitelné zvýšené zdravotní výdaje (zdravotní péče nehrazená pojišťovnou, léky a doprava k lékařům) celkem ve výši 2 730 Kč měsíčně, přičemž s ohledem na vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a fakt, že matka žalované nese hlavní pečovatelskou zátěž, považoval za přiměřené promítnout do výživného polovinu těchto nákladů (1 365 Kč). Po provedení uvedených korekcí vychází částka 11 900 Kč − 9 840 Kč + 1 365 Kč = 3 425 Kč; s ohledem na zásadu přiměřenosti a zaokrouhlení v rodinněprávních věcech soud určil vyživovací povinnost žalobce od 30. 1. 2025 částkou 3 500 Kč měsíčně.

17. Soud považuje za vhodné dodat, že stanovením této částky sleduje nejen spravedlivé rozložení finanční zátěže mezi žalobcem a žalovanou, ale také motivační prvek: žalovaná by měla být vedena k tomu, aby se – jakmile to její zdravotní stav dovolí – alespoň částečně zapojila do pracovního procesu. Není žádoucí, aby celá ekonomická zátěž její obživy spočívala výlučně na otci, zvláště za situace, kdy žalovaná disponuje zachovanou pracovní kapacitou a intelektuálními předpoklady pro výkon vhodného zaměstnání. Tento přístup odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že výživné nesmí vést k dlouhodobému bezpracnému životu dítěte a že při jeho stanovení je třeba zohlednit nejen zásadu podílu na životní úrovni rodičů, ale i výchovný aspekt [srov. východiskově nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489)]. Takto stanovené výživné přiměřeně vyvažuje odůvodněné potřeby žalované (včetně zvýšených zdravotních nákladů) a schopnosti a možnosti žalobce (§ 913 o. z.) a současně zachovává princip podílu dítěte na životní úrovni rodiče (§ 915 odst. 1 o. z.). Zrušení vyživovací povinnosti by v poměrech projednávaného případu odporovalo jak zákonným východiskům (§ 911 o. z.), tak judikatuře Ústavního soudu, která odmítá formalistický závěr, že přiznáním invalidního důchodu vyživovací povinnost rodiče bez dalšího zaniká (I. ÚS 1996/12). Z uvedených důvodů byla žaloba v části směřující ke zrušení vyživovací povinnosti zamítnuta, zatímco od data podstatné změny poměrů na straně žalované (30. 1. 2025) soud vyživovací povinnost přiměřeně snížil na uvedenou částku.

18. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu. V řízení nelze jednoznačně určit, kdo měl ve věci plný úspěch, neboť žalobce se domáhal zrušení vyživovací povinnosti, čemuž soud nevyhověl, avšak současně došlo k podstatné změně dosavadní úpravy a ke snížení výživného od určitého data, což představuje částečný úspěch žalobce. Žalovaná naopak dosáhla zachování vyživovací povinnosti, avšak nikoli v původní výši. S ohledem na tuto povahu výsledku řízení, kdy úspěch a neúspěch obou stran je relativní a nelze jej spravedlivě vyjádřit poměrem, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. O náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V) soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Náklady státu v této věci činí celkem 33 980 Kč a spočívají v nákladech na vypracování znaleckého posudku a výslech znalce. Tyto náklady soud rozdělil mezi účastníky rovným dílem (viz též úvaha v bodě 18 tohoto rozsudku), neboť šlo o důkaz zásadní pro rozhodnutí ve věci, který sloužil k objasnění skutkového stavu v zájmu obou stran. Každý z účastníků je proto povinen uhradit státu částku 16 990 Kč. Pokud jde o žalobce, jeho povinnost byla snížena o zálohu na znalečné ve výši 15 000 Kč, kterou již složil, takže k úhradě zbývá částka 1 990 Kč. Žalovaná je povinna uhradit státu částku 16 990 Kč v plné výši. Soud nepoužil ustanovení § 147 odst. 1 o. s. ř., přestože znalecký posudek navrhoval původně žalobce, neboť se jednalo o důkaz, který byl pro rozhodnutí ve věci natolik zásadní, že jeho provedení bylo nezbytné i z pohledu soudu. Nelze proto uzavřít, že by tyto náklady vznikly pouze zaviněním žalobce nebo náhodou na jeho straně. Rozvrh nákladů mezi účastníky tak odpovídá zásadě spravedlivého rozdělení, neboť znalecký posudek byl nezbytný pro rozhodnutí a sloužil k objasnění skutkového stavu v zájmu obou stran.