26 Co 341/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B o vyklizení o odvolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8. srpna 2025 č. j. 6 C 167/2024-349 I. Rozsudek okresního soudu se vyjma odvoláním nenapadeného výroku I potvrzuje.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal na žalovaných vyklizení místností č. , hodnota, nacházejících se v 1. nadzemním podlaží a místností č. , hodnota, nacházejících se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. , hodnota, stojícím na pozemku p. č. st. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , jak jsou označeny a zakresleny na stavebních výkresech označených jako Stavební úpravy a změna využití objektu č. p. , hodnota, (půdorys přízemí a patra), které jsou nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Žalovaným uložil povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit místnosti č. , hodnota, nacházejících se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. , hodnota, stojícím na pozemku p. č. st. , hodnota, 1 v katastrálním území , adresa, , jak jsou označeny a zakresleny na stavebních výkresech označených jako Stavební úpravy a změna využití objektu č. p. , hodnota, (půdorys přízemí), který je nedílnou součástí rozsudku (výrok II). Dále žalovaným uložil do 3 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit místnosti č. , hodnota, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. , hodnota, stojícím na pozemku p. č. st. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , jak jsou označeny a zakresleny na stavebních výkresech označených jako Stavební úpravy a změna využití objektu č. p. , hodnota, (půdorys patra), který je nedílnou součástí rozsudku (výrok III). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal na žalovaných vyklizení místností č. , hodnota, nacházejících se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. , hodnota, stojícím na pozemku p. č. st. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , jak jsou označeny a zakresleny na stavebních výkresech označených jako Stavební úpravy a změna využití objektu č. p. , hodnota, (půdorys patra), který je nedílnou součástí rozsudku (výrok IV) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

2. Žalobce se domáhal vyklizení budovy čp. , hodnota, , která je součástí pozemku p. č. , hodnota, obci a katastrálním území , adresa, . V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět, neboť po provedení místního šetření 25. 4. 2025 byl zjištěn skutečný rozsah užívání nemovitosti ze strany žalovaných. V rozsahu zpětvzetí proto okresní soud řízení zastavil podle § 96 o. s. ř.

3. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti. Uzavřel, že svědectví o tom, že nemovitost byla zapsána na žalobce pouze z důvodu výhodnějších podmínek úvěru a existence dluhů, které žalovaný 1. v té době měl, vyvratitelnou domněnku ohledně vlastnického práva žalobce nijak nevyvrací, neboť motivace účastníků k převodu vlastnického práva na žalobce není pro posouzení otázky vlastnictví podstatná. Tím je právě kupní smlouva, kde je jednoznačně žalobce označen jako nový nabyvatel. Ostatně i z dohody datované 7. 9. 2010 (dohoda o zmocnění) je evidentní, že žalovaný 1. si uvědomoval, že vlastníkem nemovitosti je právě žalobce, a proto vznikla uvedená dohoda, podle které žalobce zmocnil žalovaného 1. k tomu, aby nakládal s uvedenými nemovitostmi, pronajímal je a uzavíral nájemní smlouvy a dodavatelské smlouvy, prováděl údržbu a stavební úpravy, rušil nájemní a dodavatelské smlouvy a sjednával smlouvy o prodeji. Současně měly být z výnosů hrazeny splátky úvěrů a další platby, přičemž zbylá část výnosů měla být vyplacena žalovanému 1. Touto dohodou však nebylo dispoziční právo žalobce jako vlastníka nijak dotčeno a sám může činit takové úkony, jaké uzná za vhodné. Rovněž byl oprávněn zmocnění jednostranně ukončit, což učinil dopisem ze dne 20. 12. 2020. Žalobce má podle § 1012 o. z. jako vlastník nemovitosti právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Okresní soud neshledal důvodnými námitky žalovaného 1., který tvrdil, že je faktickým vlastníkem nemovitosti, byť není zapsaný v katastru nemovitostí, případně vlastnické právo vydržel, bylo mu ze strany žalobce přislíbeno, že může nemovitost doživotně užívat, přičemž ji následně zdědí žalobce. K otázce vydržení okresní soud dovodil, že zcela chybí poctivá držba ze strany žalovaného 1., který s ohledem na znění kupní smlouvy, zápis v katastru nemovitostí, uzavření úvěrových smluv i zmocnění ze dne 7. 9. 2010 nemohl být v žádném případě v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti a že mu svědčí nějaký nabývací právní titul. Rovněž nebylo žádným důkazem prokázáno, že by žalobce žalovanému 1. přislíbil možnost doživotního užívání, kdy toto nikdo z vyslechnutých svědků nepotvrdil. Žalovanému 1. tedy nesvědčí žádný formální titul k tomu, že může nemovitost užívat. Naopak zčásti důvodnou shledal okresní soud námitku žalovaného 1., že požadavek na jeho vyklizení je nemravný. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (kterou citoval) a zdůraznil, že původní záměr nabýt nemovitost pojal výlučně žalovaný 1., který měl zájem nemovitost upravit a užívat pro své potřeby a potřeby svého podnikání. Žalovaný 1. byl v té době zavedeným podnikatelem, kdežto žalobce ještě studoval na vysoké škole, byl bez pravidelného příjmu a vlastníkem se stal pouze z důvodu lepšího úroku z poskytnutého úvěru. Je zřejmé, že dohodnuté splátky byly přinejmenším zpočátku zcela mimo finanční možnosti žalobce, a tedy je za něj musel hradit žalovaný 1. O tom, že to byl právě žalovaný 1., kdo poskytnuté úvěry splácel, svědčí i dohoda ze dne 7. 9. 2010 vč. dohody o tom, že v případě prodeje nemovitosti bude zůstatek kupní ceny po doplacení hypotéky rozdělen mezi žalovaného 1. (90 %) a žalobce (10 %) a dohody o nájemném, svědčící o tom, že žalobce si nečinil žádné zásluhy či práva k nemovitosti, neboť o vše se staral žalovaný 1. Okresní soud při posouzení námitky dobrých mravů následně zejm. zohlednil, že žalovaný 1. hradil sjednané splátky úvěru, který byl poskytnut žalobci k zaplacení kupní ceny nemovitosti, uplynuly všechny promlčecí lhůty k případnému vydání bezdůvodného obohacení, rekonstrukce a tím i zhodnocení nemovitosti byla především zásluha žalovaného 1., žalobce má možnost vlastního bydlení a předmětnou nemovitost nutně nepotřebuje pro uspokojení práva bydlení, žalovaný 1. je zdravotně indisponovaný a žalovaná 2. zde o něj a svou matku pečuje, žalovaný 1. nemá jinou vhodnou nemovitost, ve které by mohl bydlet, žalobce a žalovaný 1. mají vůči sobě základní práva a povinnosti z titulu vzájemného vztahu otec a syn. S ohledem na uvedené shledal okresní soud uložení povinnosti vyklidit předmětnou nemovitost v části, ve které nyní žalovaní bydlí, v rozporu s dobrými mravy, i když je zřejmé, že vztah mezi účastníky je vzájemně velmi vypjatý a komplikovaný, a to jistě i vinou žalovaného 1. Námitku dobrých mravů soud shledal jako důvodnou pouze v části týkající se prostor, ve kterých žalovaní nyní bydlí a žalobu v této části zamítl, a to i ve vztahu k žalované 2, která zde s žalovaným 1. bydlí jako jeho družka a své právo tedy odvozuje od jeho práva užívání. Ohledně zbývající části nemovitosti, ve které je provozována ubytovna a v přízemí se nachází uskladněné věci žalovaných, soud tak silné a zásadní důvody pro porušení dobrých mravů neshledal. Současně zohlednil, že žalovaný 1. v rozporu s povinnostmi dlužníka zatajil příjmy – výnosy z ubytování, a proto byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Dále vzal okresní soud v úvahu neúspěšnou snahu žalovaného 1. převést nemovitost na žalovanou 2. i přes zrušení zmocnění žalobcem podvodným sepsáním převodní smlouvy, a tedy zbavit žalobce jeho vlastnického práva, což nelze tolerovat ani s přihlédnutím ke specifickým okolnostem ohledně nabytí nemovitosti. Okresní soud rovněž zvažoval zájmy žalobce jako vlastníka, který uvedl, že v nemovitosti dále ubytovnu provozovat nechce. Ponechání stávajícího stavu by znamenalo vážný a neodůvodněný zásah do práv vlastníka domu, který by byl nucen nadále strpět tak zásadní a rozsáhlé omezení svého vlastnického práva, které navíc žalovaný 1. využívá nepoctivě a v rozporu s právním pořádkem na úkor svých věřitelů. Přestože prostory ubytovny fakticky obývají osoby odlišné od žalovaných, je to právě žalovaný 1., který tam ubytované ponechává a bere za to úplatu. Jejich právo k užívání příslušných prostor ubytovny je proto odvozeno od žalovaných, a i oni mají v případě povinnosti žalovaných vyklidit dané prostory povinnost opustit nemovitost a zajistit uvolnění nemovitosti pro žalobce jako vlastníka (k tomu okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4153/2008). Jako vlastník nemovitosti má žalobce právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vydáním věci podle § 1040 odst. 1 o. z. je v případě nemovitosti nutno chápat její vyklizení. Proto okresní soud žalobě ve zbývající části vyhověl.

4. Proti rozsudku podali žalobce i žalovaní včas odvolání.

5. Žalobce se odvolal proti výrokům IV a V rozsudku, nesouhlasil se závěrem okresního soudu, který částečně zamítl žalobu s ohledem na dobré mravy. Poukázal na to, že splátky úvěry byly hrazeny jak z výnosů z nemovitosti, tak z autobusové dopravy provozované žalobcem, žalovaný 1. neprokázal, že by nemovitost hradil ze svých výlučných prostředků, k prodeji družstevního podílu k bytu došlo až po koupi nemovitosti, žalovaný 1. byl v době koupě zatížen exekucemi. Na straně žalovaného 1. nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť splátky úvěru byly hrazeny z majetku vlastněného žalobcem. Naopak žalovaní v nemovitosti dlouhodobě provozují ubytovnu a inkasují platby za ubytování a na úkor žalobce se tak bezdůvodně obohacují. Závěr okresního soudu ohledně rekonstrukce a zhodnocení nemovitosti jako převážné zásluhy žalovaného 1. nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobce nechal žalovaného 1. v nemovitosti zdarma bydlet a poskytoval mu prostředky na obživu, za což se žalovaný 1. revanšoval pomocí se správou ubytovny. Rekonstrukce byla hrazena z úvěru, který byl splacen až letos. Z rodinné výpomoci nelze dovozovat, že by měl žalovaný 1. právo na to, aby v nemovitosti zůstal poté, čeho se na žalobci v posledních letech dopustil. Žalovaná 2. je vlastníkem několika nemovitých věcí a ona i její nemocná matka tak mají možnost jiného bydlení. Pokud jde o poukaz na rodinný vztah mezi žalobcem a žalovaným 1. (syn a otec), namítl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1. využil plné moci žalobce, nemovitost pronajal společnosti, kterou fakticky ovládal, aby žalobce připravil o reálnou kontrolu nad ní, na základě antedatované smlouvy se pokusil převést vlastnické právo žalobce na žalovanou 2., v nemovitosti nadále provozuje ubytovnu a bez právního důvodů se na úkor žalobce obohacuje. Viníkem rozkolu v rodině je výhradně žalovaný 1. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku IV změnil a žalobě vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

6. Žalovaní v odvolání podaném proti výrokům II a III rozsudku namítali, že se okresní soud dostatečně nevypořádal s předloženými důkazy a věc nesprávně právně hodnotil, nesprávně hodnotil provedené důkazy, zejm. výpovědi svědků. Měli za to, že byl prokázán příslib doživotního užívání nemovitosti žalobcem ve prospěch žalovaného 1. (a dědictví žalobce, resp. převzetí nemovitosti po smrti žalovaného 1.) Žalovaný 1. nemohl reagovat na obvinění žalobce při jednání před okresním soudem. Nesouhlasili se závěrem okresního soudu stran vydržení nemovitosti, okresní soud se řádně nezabýval držbou žalobce, nesprávně posoudil otázku řádného i mimořádného vydržení, měli za to, že k vydržení předmětných nemovitostí žalovaným 1. došlo. Pro případ, že by soud dospěl k odlišnému závěru, namítli, že nemovitost financoval žalovaný 1., i když byla s jeho souhlasem zapsaná v katastru na žalobce, věc lze proto posoudit jako dar žalobci s podmínkou užívání do smrti žalovaného 1., který nyní žádá o vrácení daru pro nevděk a nouzi, žalobce se jej snaží připravit o bydlení a příjmy. Uplatnění dobrých mravů okresním soudem nepovažovali za dostatečné. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II a III zrušil.

7. Žalobce k odvolání žalovaných zdůraznil, že toto řízení navazuje na předchozí řízení, v němž byla konstatována neplatnost kupní smlouvy, jíž se žalobce pokusil převést vlastnické právo žalobce k předmětné nemovitosti na žalovaného 1. Žalovaný 1. byl desítky let zadlužen, dluhy měl již v době, kdy nemovitost koupil. Žalobce v řízení předložil vše, co po něm bylo okresním soudem požadováno, zrušení dohody o zmocnění bylo právem žalobce, který mohl plnou moc kdykoli odvolat. Výpověď svědkyně , jméno FO, byla žalovanými v odvolání značně zkreslena, svědkyně , jméno FO, byla pod zjevným vlivem žalovaného 1. Žalovaní v nemovitosti již šestým rokem provozují ubytovnu a na úkor žalobce se bezdůvodně obohacují bez toho, aby se podíleli na provozních nákladech spojených s chodem nemovitosti (energie, pojištění apod.). Námitky vydržení shledal žalobce absurdními, nadto v kontextu skutečnosti, že žalobce se pokoušel převést vlastnické právo na žalovanou 2. nikoli za sebe, ale v zastoupení žalobce. Rovněž se pokouší uplatnit právo na vrácení daru, aniž by žalobci cokoli daroval. Jednání žalovaných tak ukazuje absenci dobrých mravů na jejich straně, pokud by se žalovaný 1. nepokoušel převést vlastnické právo na žalovanou 2., žalobce by je oba v nemovitosti nechal bydlet.

8. Při odvolacím jednání účastníci potvrdili, že sporné nemovitosti jsou představovány budovou ubytovny, která má dvě patra, a okolní dvorem, garáže už nepatří žalobci. Žalobce dále uvedl, že provozuje autobusovou dopravu a na dvoře předmětné nemovitosti parkuje autobusy. V prvním podlaží jsou některé prostory prázdné, je tam i bývalá kavárna, rovněž nyní prázdná, a dále jsou zde pronajaté zřejmě obchody či kanceláře. V druhém nadzemním podlaží je na jedné části ubytovna, jde o původní prostory dříve užívané jako kanceláře policie, nyní je to vlastně noclehárna v původním stavu. V druhé části druhého podlaží je byt, kteří užívají žalovaní. Sám žalobce v nemovitosti nebydlí, má jinou možnost bydlení, nemá zde ani kancelář pro své podnikání. Má v úmyslu zcela zrušit noclehárnu a do budoucna dům zrekonstruovat, uvažuje o bytech či kancelářích. V nemovitosti mají zřejmě zázemí řidiči autobusů, které žalobce zaměstnává. Žalovaný tam bydlí od roku asi 2003, žalovaná se přistěhovala později. Žalobce v průběhu času vytýkal žalovaným, že nic neplatí, ale oficiálně po nich nic požadoval. Soudní řízení ohledně možného bezdůvodného obohacení nezahájil. Žalovaní neplatí ani za užívání bytu ani za služby, které jsou s užíváním bytu spojeny. Upřesnil, že vydání bezdůvodného obohacení nežaloval, protože nemá vůbec přístup do ubytovny a neví, kolik zde bydlí osob, nezná přesně rozměry pokojů apod., resp. neví, kdo tam bydlí apod. Nesouhlasil se závěry okresního soudu, zejména s tím, že žalovaní nemají jinou možnost bydlení.

9. Žalovaný 1. potvrdil, že v nemovitosti bydlí od roku 2003, za užívání neplatí žádnou náhradu, ze zisku z domu hradil opravy a odvoz odpadu. Do současné doby přijímá veškeré nájemné z ubytovny, v průměru tam bydlí asi 16 lidí a sazba je 4 000 Kč za lůžko. Elektřinu za celý objekt hradí žalobce z nájmu, který vybírá za pronajaté kanceláře a obchody v přízemí. Uvedl, že všechno zaplatil a financoval sám, prodal byt a vozidla, žalobce žádné peníze neměl. Zasloužil se o rekonstrukci nemovitosti, měl stavební firmu, v minulosti pracoval jako náměstek na , Anonymizováno, . K důvodu, proč byl na kupní smlouvě uveden žalobce, uvedl, že žalobce v té době dostal lepší nabídku v bance, měl nižší úrokovou sazbu. Celkově to představovalo úsporu řádově 100 000 Kč, což byla v té době slušná částka. Dalším důvodem bylo to, že chtěl, aby jednou převzal nemovitost žalobce a ten namítal, že když to přijde do dědění, tak se bude muset dělit se sourozenci. Není pravdou, že by důvodem, proč nemovitost koupil žalobce, byly dluhy žalovaného. Měl-li v minulosti dluhy, vznikly až po roce 2003, kdy byla nemovitost koupena. Poukázal na ústní dohodu, kterou v roce 2010 s žalobcem uzavřeli. Dodal, že věcné břemeno doživotního užívání nemohl sjednat, protože na nemovitosti byla zástava banky. Vše fungovalo až do roku 2020 a žalobce zrušil dohodu poté, co byla zaplacena poslední splátka úvěru. Je vozíčkář, a v bytě žalované 2. ve , adresa, bydlet nemůže, nedostane se do koupelny. Současný byt má upraven jako bezbariérový. Stejně tak nemůže bydlet v rodinném domě v , adresa, , rovněž jsou tam schody, schodiště je úzké, nedostane se tam. Navrhl, aby rozhodnutí okresního soudu bylo zrušeno a věc byla okresnímu soudu vrácena zpět k eventuálnímu dokazování, které ale nekonkretizoval. Příp. navrhl, aby soud dospěl k závěru, že došlo k účinné výzvě k vrácení daru a aby určil, že žalovaný je vlastníkem sporné nemovitosti. Doplnil, že potřebuje užívat garáž, má tam auta. A pokud jde o byt, tak do prvního patra dojde po schodech, eventuelně mu někdo pomůže.

10. Žalovaná 2. uvedla, že v nemovitosti bydlí od roku 2019, od tohoto roku je v partnerském vztahu se žalovaným. Pokoj, který měla původně pronajatý je součástí bytu, který nyní s žalovaným užívá. Je vlastnicí bytu o velikosti 3+1 ve , adresa, , v bytě bydlí její dcera, resp. dcera s rodinou bydlí v , adresa, , ale občas byt ve , adresa, využívá. Pokud jde o vlastnictví domu, je vlastníkem dvou třetin domu v , adresa, . Je to dům po rodičích, její maminka tam má sjednané právo dožití, ale bydlí u žalovaných. Nyní je dům prázdný, v létě tam bude s maminkou. Dodala, že na počátku žalobce souhlasil s tím, že nemovitost koupí. O její správu ale nejevil zájem, vše bylo na žalovaném 1. Až když se doplatil úvěr, začal se zajímat. Od žalobce žalovaný 1. dostal autodopravu, žalovaný 1. mu při podnikání pomáhal. Poukázala na změnu doby, kdy dřív víc platilo to, co se ústně domluvilo.

11. Odvolání žalobce i žalovaných je přípustné, ale není důvodné.

12. Žalobce v souzené věci tvrdil, že je vlastníkem předmětné nemovitosti a v minulosti ústně umožnil žalovanému 1. užívání bytu o dispozici 5+kk v prvním patře budovy a garáže v přízemí. Žalovaný 1. však dohodu porušil a užívá celé 1. nadzemní podlaží budovy, do něhož žalobce ztratil přístup. Dále bez svolení žalobce žalovaný 1. zpřístupnil užívání budovy také své družce, žalované 2. Žalobce se domáhal ochrany svého vlastnického práva s tím, že žalovaní předmětnou nemovitost užívají bez právního důvodu.

13. Žalovaný 1. se bránil s tvrzením, že je faktickým vlastníkem nemovitosti, byť není zapsaný v katastru nemovitostí, případně vlastnické právo vydržel, bylo mu ze strany žalobce přislíbeno, že může nemovitost doživotně užívat s tím, že ji žalobce následně zdědí, a konečně, že požadavek na vyklizení je nemravný. V odvolacím řízení doplnil, že byť je nemovitost s jeho souhlasem psaná na žalobce, financoval ji on a jednalo se proto o dar žalobci s podmínkou užívání žalobcem do jeho smrti. Vzhledem k tomu, že žalobce svůj slib nesplnil a snaží se jej vystěhovat a zbavit jej bydlení a příjmů, žádá vrácení daru pro nevděk a nouzi ve smyslu ust. § 2072 o. z. (odvolání daru pro nevděk).

14. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně vlastnictví předmětné nemovitosti. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce nabyl předmětnou nemovitost na základě kupní smlouvy z 17. 4. 2003 a došlo k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ostatně skutečnost, že žalovaný 1. si byl vědom toho, že vlastníkem předmětné nemovitosti je žalobce (a nikoli žalovaný 1.), vyplývá rovněž z dohody o zmocnění ze dne 7. 9. 2010, ale např. i ze smlouvy o ubytování i kupní smlouvy datované 16. 12. 2020, kterou měl žalovaný 1. v zastoupení žalobce uzavřít s žalovanou 2. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani osobní přesvědčení žalovaného 1., že je faktickým vlastníkem nemovitosti, ani motivace účastníků k převodu vlastnického práva k nemovitosti na žalobce při uzavření kupní smlouvy z 17. 4. 2003 (výhodnější podmínky úvěru pro žalobce, zadlužení žalovaného). Z obsahu dohody o zmocnění z 7. 9. 2010 nelze dovodit, jak tvrdil žalovaný 1., že by jí mělo dojít k postoupení vlastnických práv na žalovaného 1., okresní soud rovněž správně uzavřel, že touto dohodou nebylo dispoziční právo žalobce jako vlastníka nemovitosti nijak dotčeno a tento byl oprávněn zmocnění jednostranně ukončit, což následně dopisem z 20. 12. 2020 učinil. Ve shodě s okresním soudem proto lze uzavřít, že domněnka vlastnického práva žalobce jako zapsaného vlastníka nebyla v řízení vyvrácena (§ 980 odst. 2 o. z.). Je ostatně notoricky známé, že vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí se nabývá až vkladem do katastru nemovitostí, čehož si žalovaný 1. jako osoba mající dlouholeté zkušenosti v podnikání (stavební firma), vč. zkušeností z působení ve vedení , právnická osoba, (jak sám uvedl pracoval v , Anonymizováno, na pozici náměstka) musel být vědom. Ke vkladu vlastnického práva žalovaného 1. k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí nedošlo.

15. Žalovaným 1. uplatněnou námitku vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem odvolací soud neshledal důvodnou. Okresní soud správně uzavřel, že žalovaný 1. nemohl být s ohledem na provedené dokazování (kupní smlouva z 17. 4. 2003, zápis v katastru nemovitostí, uzavření úvěrových smluv i zmocnění ze dne 7. 9. 2010) v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti a že mu svědčí nabývací právní titul a s ohledem na chybějící poctivou držbu ze strany žalovaného 1. je řádné vydržení vyloučeno. K otázce naplnění podmínek tzv. mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z., ve spojení s ust. §§ 1091 odst. 2 a 3066 o. z., odvolací soud uvádí, že institut mimořádného vydržení reflektuje výjimečně dlouhou dobu (v případě nemovitých věcí 20 let) trvání držby, aniž by držitel musel prokazovat právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, za současného splnění podmínky, neprokáže-li se držiteli nepoctivý úmysl (ke dni uchopení držby). Důvodem pro zavedení uvedeného institutu bylo dle důvodové zprávy k zákonu poskytnutí ochrany faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný či sporný, ale kde tvrzené či domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Ze zákonných ustanovení upravujících mimořádné vydržení vyplývá, že musí být naplněn jednak požadavek na uplynutí běhu vydržecí doby, která u nemovitých věcí činí 20 let (s tím, že současně neskončí dříve než 5 let od účinnosti o. z., tj. 1. 1. 2019 (§ 3081 o. z.) a dále neprokázaný nepoctivý úmysl. Nepoctivý úmysl musí přitom prokazovat ten, kdo vlastnické právo žalobců popírá, tj. žalovaný. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“. Předpokladem vydržení je držba (zde vlastnického) práva. Aby držba byla držbou musí být současně splněny dvě podmínky, a to faktické ovládání práva a dále existence úmyslu osoby (držitele), která právo držby vykonává, ovládat toto právo výlučně pro sebe jako své vlastní. Vůli držitele je potřeba projevit navenek, nestačí pouhé vnitřní přesvědčení držitele právo držet. Tam, kde absentuje jedna nebo druhá složka, se o držbu nejedná. Jinými slovy, držitelem je ten, kdo vykonává faktickou moc nad věcí nebo právem a zároveň realizuje tuto moc pro sebe, tedy bez závislosti na třetí osobě. Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění obou předpokladů, tj. vůle nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) i faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis) – prvek objektivní). V souzené věci je z provedeného dokazování zřejmé, že žalovaný realizoval svou moc nad věcí (předmětnou nemovitostí) z titulu dohody o zmocnění vlastníka věci (žalobce) s vědomím, že vlastníkem nemovitosti je žalobce (viz výše), když ostatně i v zastoupení žalobce jako vlastníka nemovitosti opakovaně jednal. Při absenci držby, jak byla vymezena výše, k vydržení vlastnického práva žalovaného 1. k předmětné nemovitosti nemohlo dojít.

16. V řízení nebylo rovněž prokázáno, že by žalobce žalovanému 1. přislíbil možnost doživotního užívání nemovitosti, toto nelze z provedených výpovědí svědků dovodit (a výpovědi svědků nelze ani nahradit předložením čestných prohlášení, vyhotovených k žádosti žalovaného 1.).

17. V odvolacím řízení žalovaný 1. nově vůči žalobci uplatnil požadavek na odvolání daru pro nevděk s odkazem na ust. § 2072 o. z. s tím, že předmětnou nemovitost financoval, i když byla zapsaná s jeho souhlasem na žalobce, a toto lze posoudit jako dar. Z provedeného dokazování je zřejmé, že k žádnému darování předmětné nemovitosti ze strany žalovaného 1. na žalobce nedošlo, žalovaný 1. předmětnou nemovitost nabyl na základě kupní smlouvy a ze samotného tvrzení žalovaného 1. vyplývá, že by se mohlo jednat toliko o darování finančních prostředků na pořízení nemovitosti a požadavek na jejich vrácení, ale to na vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem nemá a nemůže mít vliv a není to ani předmětem tohoto řízení.

18. Odvolací soud konečně posuzoval i otázku, zda žaloba o vyklizení předmětné nemovitosti je v rozporu s dobrými mravy či nikoli.

19. Judikatura Nejvyššího soudu při posouzení námitky dobrých mravů ve věcech vyklizení bytu uzavřela (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ,dále též jen „R 6/2010“), že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob (dle odvolacího soudu je toto plně použitelné i za současné právní úpravy o. z.). Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12–a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).

20. Při posouzení námitky dobrých mravů je třeba přihlédnout ke všem zjištěným okolnostem jak na straně žalobce, tak na straně žalovaných. Z provedeného dokazování je zřejmé, že to byl žalovaný 1., který se v převážné míře zasloužil o nabytí předmětné nemovitosti významné majetkové hodnoty, pojal záměr ji nabýt, následně upravit a užívat pro své potřeby a potřeby svého podnikání, o předmětnou nemovitost se staral, z výnosů nemovitosti hradil sjednané splátky úvěru na zaplacení kupní ceny, podílel se významnou měrou na rekonstrukci a zhodnocení nemovitosti, žalovaný 1. dále v předmětné nemovitosti dlouhodobě bydlí, nevlastní (narozdíl od žalobce) jinou nemovitost pro bydlení, je osobou zdravotně indisponovanou, o kterou žalovaná 2. pečuje. Žalobce po žalovaném 1. žádné nájemné nepožadoval, nezpochybňoval právo žalovaného 1. v předmětné nemovitosti bydlet a užívat ji. Na druhou stranu odvolací soud zvažoval i existenci konfliktních vztahů mezi účastníky, které vyústily až k pokusu žalovaného 1. převést vlastnické právo žalobce na žalovanou 2. antedatovanou smlouvou. Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaní v předmětné nemovitosti přes nesouhlas žalobce nadále provozují ubytovnu a inkasují z této činnosti příjmy, žalobci neumožňují do uvedených prostor přístup. Z provedeného dokazování je zřejmé, že současná vyhrocená situace a konfliktní vztahy, které mezi účastníky panují, jsou výsledkem jednání obou stran, když přistoupili na výše uvedený způsob nabytí předmětné nemovitosti a následný způsob úpravy jejich vzájemných vztahů k nemovitosti, který se následně ukázal jako nefunkční. Poukazoval-li žalobce na nezákonné jednání žalovaného, odvolací soud nepřehlédl, že oba účastníci (žalobce i žalovaný 1.) se v souvislosti s nabytím nemovitosti dopustili protiprávního jednání (byli odsouzeni za úvěrový podvod). Odvolací soud proto shledal správnou úvahu okresního soudu, který shledal námitku dobrých mravů v části týkající se prostor, ve kterých žalobci bydlí, důvodnou (a to i ve vztahu k žalované 2., která – byť má v řízení postavení samostatného společníka – zde s žalovaným 1. bydlí jako jeho družka a pečuje o něho s ohledem na neuspokojivý zdravotní stav žalovaného 1. vyžadující každodenní péči) a žalobu v této části „pro tentokrát“ zamítl. Současně platí, že zamítl-li soud žalobu na vyklizení, nerozhodl, že žalovaní jsou oprávněni uvedené prostory užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“ (srovnej R 6/2010) a nebrání žalobci, aby se – při změně poměrů – vyklizení předmětných prostor domáhal znovu. Rozhodnutím soudu žalovaným nevzniklo právo užívat předmětné místnosti bezúplatně. Na uvedeném ničeho nemění ani námitka žalovaného 1., že napadeným rozhodnutím ztratí příjmy, bez nichž není schopen si zajistit výživu, neboť rozhodnutí soudu v souzené věci je důsledkem jednání a rozhodnutí samotného žalovaného 1., který od počátku o svá práva řádně nepečoval, v součinnosti s žalobcem zvolil popsaný způsob nabytí nemovitosti a úpravy jejich práv k nemovitosti a převzal riziko, že zapsaným vlastníkem byl/je žalobce. Poukazoval-li žalovaný 1. na výsledky trestního řízení, v němž byl označován jako „formální vlastník“ nemovitosti, je třeba uvést, že civilní soud je vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (resp. v souzené věci, že nedošlo ke spáchání trestného činu), není však vázán odůvodněním trestního rozsudku (§ 135 odst. 1 o. s. ř.).

21. Odvolací soud si je zároveň vědom, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace zásady dobrých mravů má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým, připadá výjimečně do úvahy např. tehdy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného – zpravidla jde o zajištění bydlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). V souzené věci odvolací soud po zvážení všech okolností, s přihlédnutím k hlediskům specifikovaným shora dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné, proto jej (v rozsahu podaného odvolání) potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když lhůtu k vyklizení shledal přiměřenou a neshledal pochybení ani v nákladovém výroku napadeného rozsudku.

22. K tomu nad rámec odvolací soud dodává, že pokud žalovaný 1. v odvolacím řízení žádal určení svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti, odvolací soud požadavek žalobce posoudil jako procesní obranu žalovaného 1., i pokud by se však jednalo o samostatný nárok, platí, že v odvolacím řízení nelze nový nárok uplatnit (§ 216 odst. 2 o. s. ř.).

23. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že by tímto rozhodnutím žalobce získal exekuční titul k vyklizení ve vztahu k osobám obývajícím ubytovnu na základě ubytovacích smluv, nejedná se o osoby žijící s žalovaným 1. ve společné domácnosti, podnájemce apod., které by své právo k užívání prostor odvozovaly od žalovaných.

24. V odvolacím řízení byl úspěch a neúspěch žalobce i žalovaných shodný, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proto nebylo přiznáno žádnému z účastníků.