26 Co 354/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený datum bytem adresa zastoupený advokátem jméno sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované , narozená datum bytem adresa zastoupená advokátem jméno sídlem adresa pro vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. října 2025 č. j. 9 C 94/2024-177 I. Rozsudek okresního soudu se mění takto:

1. Ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalobce přikazují: kuchyňská linka, televizor LG, sedací souprava rohová, varná deska Elektrolux, jídelní stůl a židle, zařízení dětského pokoje a komoda a stolek pod TV.

2. Ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalované přikazují: budova bez čp/če, stavba pro rodinnou rekreaci, postavená na pozemku parc. č. St. , číslo, (LV č. , hodnota, ), zapsaná v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, kraj, Katastrálním pracovištěm , adresa, na LV č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , dva kusy matrací, mikrovlnná trouba Elektrolux, automatická pračka Whirlpool a komoda.

3. Žalobci se přikazuje zůstatek na účtu u , právnická osoba, ve výši 52 079,23 Kč, číslo účtu , č. účtu, .

4. Žalované se přikazuje zůstatek na účtu u , právnická osoba, ve výši 33 502,24 Kč, číslo účtu , č. účtu, .

5. Žalobci a žalované se přikazuje rovným dílem k doplacení dluh ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, uzavřené s , právnická osoba, , včetně příslušenství, 241 885,95 Kč.

6. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vzájemné vypořádání podílů 277 039 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

7. Návrh žalované na vypořádání bytové jednotky č. , číslo, v budově , adresa, , č. p. , číslo, , byt. dům, LV , číslo, , na parcele St. , číslo, , LV 7293, spolu s podílem na společných částech domu a pozemku ve výši 6880/254840, která je zapsána v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm , adresa, na LV č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem.III. Účastníci jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v , město, státem zálohované náklady řízení, a to každý z účastníků 550 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud vypořádal rozvodem zaniklé společné jmění manželů (dále jen „SJM“), které sdíleli žalobce a žalovaná. Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci specifikované ve výroku I v celkové ceně 112 000 Kč (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal budovu bez čp/če, stavba pro rodinnou rekreaci, postavená na pozemku parc. č. St. , číslo, (LV č. , hodnota, ), zapsaná v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, kraj, Katastrálním pracovištěm , město, na LV č. , hodnota, pro obec a katastrální území , město, , v ceně 650 000 Kč a dále movité věci specifikované ve výroku II v celkové ceně 8 000 Kč (výrok II). Žalobci dále přikázal zůstatek na účtu u , právnická osoba, . ve výši 52 079,23 Kč, číslo účtu , č. účtu, (výrok III) a žalované přikázal zůstatek na účtu u , právnická osoba, ve výši 33 502,24 Kč, číslo účtu , č. účtu, (výrok IV). Žalobci a žalované společně přikázal k úhradě dluh ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 5. 2017 uzavřené s , právnická osoba, , Anonymizováno, , včetně příslušenství, ve výši 247 491,21 Kč, a to rovným dílem (výrok V). Žalované uložil zaplatit žalobci na vzájemné vypořádání podílů 272 259 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok VI). Zamítl návrh žalované na vypořádání jednotky č. , číslo, – byt, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů, v budově , adresa, , č. p. , číslo, , byt. dům, LV , číslo, , na parcele St. , číslo, , LV , číslo, , spolu s podílem na společných částech domu a pozemku ve výši 6880/254840, která je zapsána v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, kraj, Katastrálním pracovištěm , město, na LV č. , hodnota, pro obec a katastrální území , město, (výrok VII). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII) a každému z účastníků uložil zaplatit České republice na účet Okresního soudu v , město, státem zálohované náklady řízení 550 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IX).

2. Okresní soud vyšel z toho, že SJM účastníků zaniklo rozvodem jejich manželství s účinky ke dni , datum, a nebylo dosud vypořádáno. Žalobce učinil předmětem vypořádání předmětné nemovitosti, movité věci, zůstatky na účtech, dluh ze smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené s , právnická osoba, č. , hodnota, ze dne , datum, , platby žalobce po rozvodu manželství (vnos) na společný dluh. Žalovaná navrhla vypořádat vozidlo, resp. cenu získanou žalobcem z jeho prodeje po rozvodu manželství a trvala na tom, že součástí zaniklého SJM účastníků je rovněž bytová jednotky č. , číslo, specifikovaná ve výroku VII napadeného rozsudku (dále též jen „byt“ či „bytová jednotka“). Pro případ, že soud neprovede vypořádání jednotky, navrhla, aby vypořádal vnosy, tj. prostředky, které byly ze společného jmění manželů investovány do úprav bytové jednotky č. , číslo, (rekonstrukce bytu). Žalobce v této souvislosti žádal, aby bylo při posuzování uvedeného vnosu zohledněno, že rodina užívala byt v jeho výlučném vlastnictví.

3. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že účastníci byli manželé od , datum, , manželství účastníků bylo rozvedeno s účinky ke dni , datum, . Žaloba byla podána (a uvedené položky k vypořádání byly navrženy k vypořádání) v zákonné tříleté lhůtě běžící od zániku manželství. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že do zaniklého společného jmění patří movité věci uvedené ve výrocích I. a II. napadeného rozsudku, zůstatky na běžných účtech účastníků vedených , právnická osoba, , jakož i částka 8 000 Kč, kterou žalobce získal po rozvodu manželství prodejem vozidla , název, . Dále nebylo sporu o tom, že do zaniklého SJM patří nemovitá věc – objekt rodinné rekreace, jakož i závazek z úvěrové smlouvy ze dne , datum, . Prostředky čerpané na základě této smlouvy byly použity na pořízení objektu rodinné rekreace. Konečně nebylo sporu o tom, že po , datum, úvěr splácel pouze a výlučně žalobce. Zásadní spornou otázkou bylo, zda do zaniklého SJM patří rovněž bytová jednotka č. , číslo, – byt, spolu s podílem na společných částech domu a pozemku. Okresní soud vycházel po skutkové stránce z toho, že účastníci vedli společnou domácnost již od roku , rok, , kdy společně bydleli v pronajatém bytě. V té době byly i finanční prostředky získané žalovanou (mzda, rodičovský příspěvek) poukazovány na běžný účet č. , č. účtu, , který pro žalobce vedla , právnická osoba, . Žalovaná tato tvrzení dokládala nájemními smlouvami, jakož i potvrzeními tehdejších zaměstnavatelů, žalobce tyto skutečnosti nesporoval. Žalobce z prostředků na svém běžném účtu zaplatil dne , datum, blokovací depozitum na byt ve výši 50 000 Kč realitní kanceláří , právnická osoba, . Dne , datum, byla na účet žalobce poukázána částka 264 300,28 Kč, která představovala prostředky z účtu stavebního spoření žalobce. Dne , datum, došlo k uzavření sňatku účastníků, tedy ke vzniku SJM, , datum, byla na účet žalobce poukázána částka 500 000 Kč z účtu jeho otce , jméno, . Ten jako svědek výslovně uvedl, že tato částka byla darována žalobci na pořízení bytu s podmínkou, že žalobce bude výlučným vlastníkem bytu. Zcela v souladu s tím pak byla dne , datum, uzavřena kupní smlouva, kterou žalobce byt koupil za cenu 753 000 Kč. Je tedy zřejmé, že v době od , datum, žalobce získal celkovou částku 764 300,28 Kč (stavební spoření a dar od rodičů), která zcela postačovala na úhradu sjednané kupní ceny jednotky – bytu. Okresní soud neměl důvod pochybovat o hodnověrnosti výpovědi svědka – otce žalobce. Skutečnost, že částka 500 000 Kč byla darována pouze a výlučně žalobci a že představovala jeho výlučné prostředky, je dostatečně zřejmá i z obsahu kupní smlouvy, která byla uzavřena pouhý den po darování částky 500 000 Kč žalobci. Za zásadní pak je třeba považovat, že vedlejší účastnicí kupní smlouvy byla i žalovaná, která výslovně deklarovala, že bytová jednotka byla pořízena z výlučných prostředků žalobce. V případě, že by částka 500 000 Kč nebyla darována žalobci, ale oběma účastníků jako novomanželům, postrádalo by jakýkoliv smysl, aby žalovaná byla vedlejší účastnicí kupní smlouvy a aby smlouva obsahovala článek VII. Námitku žalované, že její jednostranné prohlášení v rámci kupní smlouvy je neplatným právním úkonem, a to jednak pro rozpor se zákonem, jednak pro rozpor s dobrými mravy, okresní soud neshledal důvodnou. Odkázal na obsah kupní smlouvy ze dne , datum, , z níž jednoznačně vyplývá, že vlastnické právo k bytové jednotce nabývá výlučně žalobce. Žalovaná výslovně deklarovala, že prostředky použité na pořízení nemovitostí nepocházejí ze společného jmění manželů, které navíc vzniklo teprve , datum, . Tvrdila-li žalovaná, že částka 500 000 Kč byla darována na rekonstrukci bytu, pak okresní soud poukázal na jednoznačnou časovou souvislost mezi darováním částky 500 000 Kč dne , datum, a zaplacením kupní ceny 720 000 Kč dne , datum, , je tedy zřejmé, že darovaná částka měla být a byla použita na úhradu kupní ceny jednotky. Smluvní strany (tedy i žalovaná jako vedlejší účastnice smlouvy) v kupní smlouvě výslovně uvedly, že si smlouvu před jejím podpisem přečetly, že tato je projevem jejich pravé a svobodné vůle, byla uzavřena po vzájemném projednání, nikoliv v tísni a za jednostranně nevýhodných podmínek. Pokud žalovaná smlouvu podepsala, aniž by se s jejím obsahem náležitě seznámila, může to jít pouze a výlučně k její tíži i se zřetelem k zásadě vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým). Nelze rovněž přehlédnout, že žalovaná obsah kupní smlouvy ze dne , datum, za trvání manželství nerozporovala. Ještě dne , datum, podepsala dohodu pro potřeby tzv. nesporného rozvodu, v níž bylo výslovně deklarováno, že jednotka je ve výlučném vlastnictví žalobce (byť v dohodě bylo uvedeno nesprávné číslo jednotky č. , číslo, , ale bylo správně uvedeno číslo listu vlastnictví, na němž je jednotka v katastru nemovitostí zapsána). Argumentace žalované se změnila až v době, kdy účastníci začali jednat o vypořádání zaniklého SJM. Doplnil, že nelze vyloučit, že na účtu žalobce č. , č. účtu, , z něhož byla , datum, placena kupní cena bytu, byly v daném okamžiku rovněž prostředky žalované, ať již výlučné prostředky získané v době před sňatkem, nebo prostředky patřící do SJM získané po , datum, . Stejně tak nelze vyloučit, že na účet stavebního spoření žalobce byly v době od roku 2009 do zrušení stavebního spoření poukázány rovněž prostředky žalované. Tato skutečnost však nemůže vést sama o sobě k závěru, že byt patří do zaniklého SJM účastníků. Okresní soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 a dodal, že navíc nelze přehlédnout, že společné jmění manželů bylo založeno až , datum, , tedy pouhých 40 dnů před uzavřením kupní smlouvy. Bylo prokázáno, že na účet žalobce bylo v době od , datum, připsáno minimálně 764 300,28 Kč (stavební spoření žalobce – ještě před vznikem SJM, dar od rodičů – po vzniku SJM), což byl obnos zcela postačující na úhradu celé kupní ceny a žalovaná pak v kupní smlouvě výslovně deklarovala, že jednotka nebyla pořízena z prostředků patřících do společného jmění manželů. Uzavřel, že žalované se nepodařilo prokázat opak, tedy že vůle účastníků byla taková, aby se jednotka stala předmětem SJM. Z těchto důvodů soud návrh žalované na vypořádání bytové jednotky č. , číslo, zamítl. Jestliže žalovaná v kupní smlouvě jako vedlejší účastnice výslovně deklarovala, že bytová jednotka nebyla pořízena z prostředků patřících do SJM, bylo nadbytečné provádět důkazy výpisy z účtů k prokázání pohybu finančních prostředků na těchto účtech v letech , rok, až , rok, , zvlášť za situace, kdy společné jmění manželů vzniklo až dne , datum, . I kdyby jednotka byla částečně pořízena z prostředků žalované, které před vznikem SJM poukazovala na účet vedený na jméno žalobce (přičemž uvedené prostředky mohly sloužit i k platbám na účet stavebního spoření žalobce), nemohlo by to za popsaného skutkového stavu vést k závěru, že jednotka patří do zaniklého SJM, jehož vypořádání je předmětem tohoto sporu. Právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 42/72 okresní soud shledal za překonaný.

4. Okresní soud se dále zabýval návrhem žalované na vypořádání vnosu v podobě vynaložených prostředků za trvání manželství v roce , rok, na stavební úpravy bytové jednotky. S ohledem na to, že stavební úpravy bytu byly provedeny ještě v roce , rok, , tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., uzavřel, že tehdejší právní úprava ani judikatura soudů nepřipouštěly valorizaci vnosu, účastníci nemohli legitimně očekávat, že žalobce, do jehož majetku bylo investováno, bude povinen nahradit žalované více, než bylo vloženo. Případná dohoda účastníků o valorizaci vnosu uzavřena nebyla. Provedenými úpravami jednotky v roce , rok, bylo dosaženo mj. toho, že byl zvýšen celkový standard bydlení rodiny. Rodina na druhé straně mohla k bydlení využívat byt ve vlastnictví žalobce a nemusela vynakládat prostředky na zajištění jiné možnosti bydlení, nemusela hradit tržní nájemné. Ze SJM účastníků nemusely být hrazeny i náklady na bydlení nezletilých dětí účastníků, částku představující to, co bylo „ušetřeno“ užíváním jednotky ve výlučném vlastnictví žalobce, proto nelze dělit podle počtu osob, které v bytě bydlely. Celková výše tržního nájemného v období od roku , rok, do konce soužití účastníků převýšila celkovou výši vnosu, proto výše vnosu do bytové jednotky ve vlastnictví žalobce (ať již valorizovaného či nikoliv) nemůže být vůbec zohledněna.

5. Pokud žalovaná namítala, že 46 000 Kč z čerpaného úvěru žalovaný „použil na svoji potřebu“, okresní soud uzavřel, že žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by tuto částku žalobce investoval do svého výlučného majetku a nelze ji proto při vypořádání SJM zohlednit.

6. Při vypořádání movitých věcí a nemovitosti, okresní soud vycházel z účastníky nesporované ceny (movité věci), resp. ceny stanovené znaleckým posudkem (nemovitosti), přikázal je účastníkům v souladu s jejich návrhy, obdobně vypořádal i částku 8 000 Kč inkasovanou žalobcem za prodej vozidla a pohledávky za bankou, společný dluh z úvěrové smlouvy přikázal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 22 Cdo 753/2020) k úhradě oběma účastníkům rovným dílem, když zohlednil, že prostředky získané z úvěru byly použity na pořízení stavby rodinné rekreace, která byla přikázána žalované a na straně druhé je závazek z úvěrové smlouvy zajištěn zástavním právem, které vázne na bytové jednotce ve výlučném vlastnictví žalobce. Řádné plnění závazku z úvěrové smlouvy tak je v zájmu obou účastníků. Zohlednil rovněž vnos žalobce, který po zániku manželství splácel společný úvěr. Důvody pro tzv. disparitu podílů okresní soud neshledal a přistoupil k výpočtu vypořádacího podílu, který žalované umožnil zaplatit žalobci ve lhůtě tří měsíců. Právo na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, náklady státu uložil zaplatit každému z účastníků rovným dílem.

7. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. Výslovně brojila zejm. proti výroku VII napadeného rozsudku, měla za to, že okresní soud nesprávně posoudil otázku vlastnictví k bytové jednotce, což mělo dopad na celkové finanční vypořádání účastníků řízení. Odkázala na svá tvrzení ohledně společného soužití účastníků před uzavřením sňatku a k tomu, jakým způsobem byly naspořeny společné prostředky jejím přičiněním na společný účet vedený pouze na jméno žalobce, poukazovala na svůj podíl na získání společných prostředků. Měla za to, že závěry okresního soudu se vzájemně vylučují, nejsou vyhodnoceny dle skutečného skutkové stavu. Jednostranné prohlášení v rámci kupní smlouvy je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. S ohledem na právní praxi je zcela „nestandardní“, aby si nabyvatel nemovitých věcí, navíc manžel, v době jejich pořízení ve vztahu s vedlejším účastníkem (v té době se svou manželkou) zajišťoval její prohlášení, které je v kupní smlouvě ze strany žalované uvedeno, když věděl, jakým způsobem byla část prostředků na pořízení bytové jednotky prokazatelně společně pořízena, což samo o sobě vylučuje jeho dobrý úmysl a jeho dobrou víru. Byt byl pořízen ze společně naspořených prostředků účastníků. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 42/72, dle něhož „při nabytí věcí pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jednak z osobního majetku některého z manželů stávají se věci takto nabyté předmětem bezpodílového spoluvlastnictví bez ohledu na rozsah použitých prostředků z BSM“. Tuto zásadu přebral fakticky i nový občanský zákoník v ustanovení § 709 odst.

1. Nesouhlasila s hodnocením důkazů okresním soudem ohledně daru 500 000 Kč, který měl získat žalobce od svých rodičů s tím, že bylo pouze prokázáno, že darované peníze byly vloženy na společný účet účastníků, jaká část darovaných prostředků byla součástí kupní ceny za byt a jaká byla použita na zhodnocení bytu, nebylo prokázáno. Namítla, že výpověď otce žalobce byla nevěrohodná a účelová, měla pochybnosti o tom, jak si uvedené prostředky rodiče žalobce opatřili s tím, že měla za to, že tyto prostředky žalobce převedl na jejich účet v době, kdy nebyli manžely a před koupí bytu ze svého účtu, na který společně účastníci spořili. Výpověď svědkyně , jméno, okresní soud nesprávně hodnotil. Požadovala zajištění důkazu výpisy z bankovních účtů žalobce za období jejich společného soužití do roku , rok, . Zdůraznila, že veškeré prostředky na všech účtech byly naspořeny žalobcem a žalovanou společně před uzavřením manželství s tím, že tyto účty byly vedeny pouze na osobu žalobce. Tedy i částka ze stavebního spoření 284 300,24 Kč byla naspořena z prostředků žalobce a žalované před uzavřením manželství a ze společných prostředků za trvání manželství. Uvedla, že s ohledem na shora uvedená tvrzení a provedené důkazy ohledně toho, zda bytová jednotka náležela do SJM účastníků, není zapotřebí prokazovat, jaká výše těchto prostředků byla tím, kterým účastníkem řízení použita na koupi bytové jednotky. Žalobce se svými kroky snažil zlegalizovat původ finančních prostředků pouze na svou osobu, čímž ji fakticky uvedl v omyl. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku IV zrušil a rozhodl, že bytová jednotka je součástí SJM účastníků a poté, aby napadený rozsudkem zrušil i ve zbývajících výrocích a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Při odvolacím jednání žalovaná zdůraznila, že účastníci sice uzavřeli manželství v roce , rok, , ale žili spolu od roku , rok, a měli společný účet na jméno žalobce. Pokud z tohoto účtu byla zaplacena část kupní ceny bytu, šlo tedy i o její výlučné prostředky. Z toho dovozuje, že byt by měl být součástí SJM. Pokud jde o dar od otce žalobce, nesouhlasila žalovaná se závěrem okresního soudu, že peníze byly darovány výlučně žalobci, tvrdila, že šlo o dar vůči oběma účastníkům. K výzvě odvolacího soudu, aby žalovaná označila k tomuto tvrzení důkazy, zástupce žalované uvedl, že kromě výslechu svědkyně , jméno, žalovaná k dispozici žádný důkaz nemá.

9. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný a námitky žalované shledal nedůvodnými. Souhlasil se závěry okresního soudu, že bytová jednotka není součástí SJM účastníků, poukázal na skutkové okolnosti nabytí bytové jednotky a platby kupní ceny, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 s tím, že skutková situace v souzené věci je velmi podobná, nadto v souzené věci vzniklo SJM jen cca 1 měsíc před koupí bytu. S námitkami žalované se okresní soud řádně vypořádal. Při odvolacím jednání žalobce zdůraznil, že již v žalobě podrobně vylíčil skutečnosti rozhodné pro zjištění o nabytí bytu a pro závěr, že se jedná o jeho výlučné vlastnictví, obdobnou situaci již řešil Nejvyšší soud a jeho závěry je možno v dané věci použít. Žalovaná netvrdila, že prostředky na účtu vedeném před vznikem manželství byly součástí SJM a patrně měla uplatnit svůj jiný nárok. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, resp. jej změnil s přihlédnutím k platbám žalobce na společný úvěr po vyhlášení rozhodnutí.

10. Při odvolacím jednání žalobce umožnil soudu nahlédnutí do internetového bankovnictví žalobce, ze kterého odvolací soud zjistil, že k , datum, bylo zaplaceno celkem 2 220 Kč jako splátka jistiny (1 306,90 Kč) a úroky (913,10 Kč), dále bylo zaplaceno pojistné 170 Kč. Zjišťuje se dále, že stejná částka celkem byla zaplacena v listopadu a prosinci , rok, a lednu , rok, s tím, že se pouze měnil poměr mezi výší splátky jistiny a úroku. Celkem tak bylo zaplaceno 4 x 2 390 Kč. Aktuální zůstatek na úvěru je 241 885,95 Kč. Uvedené nebylo účastníky sporováno.

11. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

12. Odvolací soud ve stručnosti odkazuje na pečlivé, úplné a přesvědčivé odůvodnění okresního soudu, jeho rozhodnutí shledal věcně správným. Okresní soud správně uzavřel, že žaloba na vypořádání SJM účastníků byla podána v zákonné tříleté lhůtě od zániku manželství a účastníci učinili v uvedené lhůtě předmětem vypořádání jednotlivé položky uvedené ve výrocích I až V a VII napadeného rozsudku.

13. Okresní soud se podrobně zabýval otázkou ceny jednotlivých movitých a nemovitých věcí k vypořádání (resp. tato nebyla účastníky sporována), vč. zjištění zůstatků na účtech účastníků ke dni zániku manželství a dále otázkou jejich přikázání některému z účastníků. Závěry okresního soudu odvolací soud shledal správnými a vyčerpávajícími, v souladu s judikaturou soudů a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Dluh ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, okresní soud v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, kterou citoval, přikázal účastníkům k zaplacení rovným dílem, když správně zohlednil, že prostředky získané z úvěru byly použity na pořízení stavby rodinné rekreace, která byla přikázána žalované, a současně byl závazek z úvěrové smlouvy zajištěn zástavním právem, které vázne na bytové jednotce č. , číslo, ve výlučném vlastnictví žalobce, řádné plnění závazku z úvěrové smlouvy tak je v zájmu obou účastníků. Okresní soud dále správně přihlédl k tomu, že úvěr po rozvodu manželství splácel výlučně žalobce (tedy plnil z výlučných prostředků na společný závazek účastníků) a při určení výše vypořádacího podílu zohlednil tento vnos žalobce ve výši jedné poloviny takto žalobcem uhrazených prostředků (ve výši ke dni vyhlášení napadeného rozsudku okresním soudem).

14. Žalovaná v podaném odvolání vytýkala okresnímu soudu zejména nesprávné posouzení otázky, zda součástí zaniklého SJM účastníků byla rovněž bytová jednotka č. , číslo, (spolu s podílem na společných částech domu a pozemku). Odvolací soud shledal závěr okresního soudu, že uvedený byt není součástí zaniklého SJM účastníků, věcně správným. K odvolacím námitkám žalované uvádí odvolací soud následující.

15. Z provedeného dokazování je zřejmé, že účastníci vedli společnou domácnost již před uzavřením manželství, v té době byly i finanční prostředky získané žalovanou poukazovány na účet žalobce. V době před uzavřením manželství žalobce ze svého účtu zaplatil tzv. blokovací depozitum na byt a na jeho účet byla poukázána částka 264 300,28 Kč ze zrušeného účtu jeho stavebního spoření. Následně , datum, došlo k uzavření manželství účastníků, , datum, byla na účet žalobce poukázána částka 500 000 Kč z účtu jeho otce a , datum, došlo k uzavření kupní smlouvy na byt za kupní cenu 753 000 Kč. Celková částka získaná žalobce ze stavebního spoření žalobce a daru od rodičů postačovala na úhradu kupní ceny bytu. Okresní soud při posouzení otázky, zda do zaniklého SJM účastníků patří rovněž bytová jednotka, správně aplikoval právní úpravu platnou a účinnou do 31. 12. 2013, tj. dle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou citoval. Nejvyšší soud dovodil, že samotným uložením výlučných finančních prostředků na účet u peněžního ústavu a jejich následným výběrem nedochází ke změně právního režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011). Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 22 Cdo 638/2011, ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). Nejvyšší soud dále dovodil, že jsou-li na účtu u peněžního ústavu patřícím jednomu z manželů uloženy peněžní prostředky původem jak ze SJM, tak i z výlučného majetku, přičemž za prostředky z tohoto účtu nepřevyšující výši uložených výlučných prostředků je pořízena věc výslovně do vlastnictví toho, jehož výlučné prostředky byly v dostatečné výši na účtu uloženy, a druhý manžel výslovně souhlasí s tím, že jde o věc pořízenou za výlučné prostředky, je třeba vyjít z toho, že i nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Důkaz o opaku je na tom, kdo to popírá. V souzené věci tak leželo důkazní břemeno na žalované. Okresní soud ve shodě s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3070/2021) zvažoval, zda výše výlučných prostředků uložených na bankovním účtu žalobce v době platby byla dostatečná k úhradě kupní ceny bytu a současně přihlédl k okolnostem věci, zejména k obsahu kupní smlouvy a k prohlášení žalované o původu kupní ceny. Správně konstatoval, že peněžní prostředky žalobce ze stavebního spoření a daru rodičů zcela postačovaly k úhradě sjednané kupní ceny bytu a v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu hodnotil i povahu prohlášení žalované v kupní smlouvě. S jeho závěry se odvolací soud zcela ztotožnil vč. závěru o platnosti jednostranného prohlášení žalované v kupní smlouvě, na odůvodnění napadeného rozsudku proto odvolací soud ve stručnosti odkazuje. Odvolací soud současně neshledal žádné pochybení okresního soudu, pokud jde o hodnocení výpovědi otce žalobce a svědkyně , jméno, , když toto je podporováno rovněž obsahem kupní smlouvy uzavřené pouhý den po poskytnutí uvedeného daru žalobci, v níž žalovaná jednoznačně deklarovala, že na pořízení bytu nebyly použity prostředky ze SJM účastníků. Tvrdila-li žalovaná, že byl uvedený dar poskytnut oběma účastníkům na rekonstrukci bytu, tak toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování a neodpovídá mu ani časová souvislost mezi poskytnutím daru a zaplacením kupní ceny.

16. Výlučné prostředky žalované vložené na účet žalobce před uzavřením manželství účastníků se nestaly součástí SJM účastníků, a to bez ohledu na to, že na účtu se po uzavření manželství účastníků nacházely i finanční prostředky tvořící společné jmění manželů. I pokud byly prostředky na účtu žalobce (a stavebním spoření žalobce) naspořeny společně žalobcem a žalovanou v době před uzavřením manželství, nemohlo se jednat o prostředky tvořící SJM účastníků. SJM účastníků vzniklo až uzavřením manželství a nebylo ani tvrzeno, že by snad došlo k nějaké změně/modifikaci zákonného režimu SJM (k jeho rozšíření). Okresní soud proto správně uzavřel, že i pokud by byla bytová jednotka částečně pořízena i z prostředků žalované, které žalovaná poukazovala před uzavřením manželství účastníků na účet žalobce (příp. i pokud z těchto prostředků byly hrazeny před uzavřením manželství též vklady na stavební spoření žalobce), nemohlo by to vést k závěru, že předmětná bytová jednotka náleží do zaniklého SJM účastníků, které je předmětem vypořádání v tomto řízení. Z tohoto důvodu bylo nadbytečné doplňovat dokazování cestou zjišťování pohybů na účtech žalobce za období před uzavřením manželství. Uvedené tvrzení žalované k prokázání opaku (vyvrácení důkazu listinou podepsanou žalovanou, tj. jednostranného prohlášení žalované v kupní smlouvě) nestačí. Mohlo by se příp. jednat o samostatný nárok žalované (žádala-li by žalovaná vrácení svých výlučných prostředků po žalobci), který by žalovaná musela uplatnit v jiném řízení. Na uvedeném závěru ničeho nemění (jak správně dovodil okresní soud) ani odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 42/72, ani (nadto až v odvolacím řízení) uplatněná námitka žalované, že prostředky získané darem od rodičů žalobce (500 000 Kč) žalobce převedl na účet svých rodičů v době před uzavřením manželství účastníků z jeho účtu (účtu žalobce), na který účastníci společně spořili.

17. Za situace, kdy okresní soud dospěl k závěru, že bytová jednotka není součástí SJM účastníků, správně se zabýval návrhem žalované na vypořádání vnosu, resp. investic ze SJM na výlučný majetek žalobce za trvání manželství účastníků v podobě vynaložených nákladů na stavební úpravy této jednotky (vedoucí ke zvýšení komfortu bydlení rodiny). S přihlédnutím k datu provedení úprav posuzoval i požadavek žalované na tzv. valorizaci vnosu a správně uzavřel, že právní úprava v rozhodné době (ani judikatura soudů) valorizaci vnosu nepřipouštěla. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. i tehdejší judikatura soudů se ustálily na principu, že za předchozí právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 mohlo dojít pouze k redukci vnosů, tedy úpravě výše vnosu směrem dolů, nikoliv k jejich valorizaci, a dále pak šlo výši vnosu obecně vzato při vypořádání modifikovat pouze, pokud šlo o vnos směřující z majetku výlučného do společného jmění manželů (naproti tomu dle současné právní úpravy s přihlédnutím zejm. k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24 je automatická valorizace vnosů obecným pravidlem, z nějž sice lze stanovovat výjimky). Při posouzení vnosu okresní soud správně zohlednil, že žalobce žádal, aby bylo při rozhodování o vnosu současně přihlédnuto k tomu, že předmětnou bytovou jednotku užívala rodina účastníků k bydlení. Z provedeného dokazování vyplývá, že celková výše tržního nájemného od roku , rok, do ukončení soužití účastníků převýšila výši vnosu do bytové jednotky ve vlastnictví žalobce (a to i pokud by soud připustil jeho valorizaci, jak žádala žalovaná). Okresní soud proto správně uzavřel, že uplatněný vnos nelze v souzené věci zohlednit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 sp. zn. 22 Cdo 3428/2020). K tomu odvolací soud dodává že se ztotožnil i se závěrem okresního soudu, že částku představující náklady na zajištění bydlení rodiny nelze dělit dle počtu osob, které v bytě bydlely (odečíst částku připadající na nezl. děti účastníků), neboť znalcem vyčíslené obvyklé nájemné představuje částku, kterou účastníci „ušetřili“ z masy SJM když, pokud by nebydlela celá rodina v bytě žalobce, museli by ji účastníci vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (a oba zajistit bydlení nezl. dětem).

18. Okresní soud postupoval správně, i pokud jde o způsob určení výše podílu každého z účastníků a navazující výpočet vypořádacího podílu. Určitý obecný návod, jak postupovat při určení výše podílu každého z manželů a vyčíslení vypořádacího podílu (zejm. s přihlédnutím k vypořádání vnosů z výlučného majetku do SJM), dává např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2020/2018. S ohledem na platby žalobce na společný dluh účastníků po vyhlášení napadeného rozhodnutí (vnos žalobce ve výši poloviny částky, kterou žalobce po vyhlášení napadeného rozsudku zaplatil na společný dluh ½ z 9 560 Kč, tj. 4 780 Kč), odvolací soud přepočetl vypořádací podíl, který je žalovaná povinna žalobci zaplatit, žalované uložil zaplatit žalobci na vzájemné vypořádání podílů 277 039 Kč a v souladu s okresním soudem stanovil lhůtu k plnění v délce tří měsíců od právní moci rozsudku, neboť tuto shledal vzhledem k výši vypořádacího podílu za lhůtu přiměřenou k tomu, aby si žalovaná zajistila finanční prostředky k jeho úhradě a žalovaný na zaplacení podílu nečekal nepřiměřeně dlouhou dobu.

19. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku (§ 220 odst. 1 o. s. ř.). K tomu je třeba uvést, že byť jde ve své podstatě pouze o změnu výše vypořádacího podílu, musel odvolací soud změnit celé rozhodnutí okresního soudu vzhledem k nedělitelnosti výroku o vypořádání SJM.

20. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Jak již správně uzavřel okresní soud, při rozhodování o nákladech řízení je třeba vycházet z povahy sporu (tzv. iudicium duplex) i výsledku řízení. V souladu s okresním soudem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem žádnému z účastníků, když v souzené věci nelze dovodit, že by některý z účastníků svým chováním výlučně zavinil vznik sporu, ani to, že by procesní postup některého účastníka řízení byl šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužitím procesních práv.

21. Pokud jde o náklady řízení hrazené státem, dle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném případě bylo ze strany státu na nákladech řízení zaplaceno celkem 16 100 Kč, z toho 15 000 Kč bylo zaplaceno ze záloh složených rovným dílem oběma účastníky. S ohledem na povahu řízení o vypořádání SJM a shora citované rozhodnutí Ústavního soudu lze uzavřít, že míra úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení byla stejná, proto odvolací soud každému z účastníků uložil povinnost zaplatit polovinu státem zaplaceného znalečného (1/2 z 1 100 Kč), tj. 550 Kč. Lhůtu k úhradě odvolací soud účastníkům stanovil v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).