26 Co 38/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. října 2025 č. j. 60 C 22/2024-94

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 5 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 6. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 6. 6. 2024 do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení 12 748,24 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).

2. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud uvedl, že v době, kdy žalobkyně a žalovaný spolu žili v družském soužití, jednali mezi sebou o prodeji vozidla , název, reg. zn. , SPZ, . Vlastní uzavření smlouvy, byť v ústní podobě, se však v řízení neprokázalo. Nebylo postaveno na jisto, že by se účastníci shodli na podstatných náležitostech smlouvy a že zejména vůle žalovaného uzavřít jakoukoliv smlouvu o prodeji vozidla žalované byla skutečná. Žalovaný ani konkludentně návrh žalobkyně se skutečnou vůlí uzavřít kupní smlouvu a převést vlastnické právo k vozidlu na žalobkyni nepřijal. Uvedené dovodil zejm. z komunikace účastníků a následného chování žalovaného. Tvrzení žalovaného o uzavření kupní smlouvy měl za účelová, žalobkyně mohla užívat vozidlo jen se souhlasem žalovaného, kdy on jí to dovolil, a to buď po dobu, kdy jejich společný vztah fungoval, nebo poté, co jí to umožnil žalovaný, jinak žalovaný užívání vozidla žalobkyní efektivně bránil s odkazem na své vlastnictví k vozidlu. Žalobkyně sice měla za to, že kupní smlouva byla uzavřena, resp. chtěla, aby byla uzavřena, avšak k vlastnímu uzavření smlouvy nedošlo pro nedostatečnou vůli ze strany žalovaného ve smyslu § 551 a násl. občanského zákoníku, čímž nemohlo ani dojít k dohodě mezi účastníky o podstatných náležitostech kupní smlouvy a k řádnému uzavření smlouvy učiněním oferty a její akceptace ve smyslu § 1731 a násl., § 1740 a násl. a zejména 1745 a násl. o. z. ve spojení s § 2079 a násl. o. z. Poskytnuté částky na úhradu kupní ceny, které byly v řízení prokázány pouze ve výši 30 000 Kč tak představují plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., tedy bezdůvodné obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně. Okresní soud proto shledal žalobu zčásti důvodnou a ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti výrokům I a III rozsudku se odvolal žalovaný. Namítal, že okresní soud, aniž by pro to svědčily skutkové okolnosti, uzavřel, že mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva na předmětný automobil. Jak žalobkyně, tak i žalovaný do soudního řízení vstupovali s tvrzením, že mezi účastníky kupní smlouva uzavřena byla. Následně poté, co se žalobkyně nechala právně zastoupit, změnila rétoriku a počala se dovolávat toho, že smlouvu sice uzavřela nicméně že od ní odstoupila, aniž by o tom předložila objektivní důkazy. Naopak v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vozidlo užívala, a chovala se k němu jako vlastník, kdy platila opravy a zákonné pojištění. Dokonce i žalobkyní navržená svědkyně, její matka, uvedla, že automobil patřil žalobkyni. I přes všechny tyto skutečnosti, ač byly naplněny všechny skutkové znaky kupní smlouvy, soud vyložil vůli účastníků v rozporu s jejich ujednáním, uzavřel, že kupní smlouva nebyla uzavřena a žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni část prostředků, které mu vyplatila, ač je zjevné, že vozidlo již bylo exploatováno a je nepojízdné v důsledku jeho používání žalobkyní. Při odvolacím jednání doplnil, že účastníci spolu žili jako druh a družka a je velmi těžké říci, kdy přesně došlo k uzavření kupní smlouvy, ale nejpozději k tomu došlo ke dni prvního plnění, tj. ke dni , datum, . Po poučení odvolacím soudem o důkazním břemenu k tvrzení, že byla kupní smlouva uzavřena a o následcích neunesení tohoto břemene, žalovaný navrhl doplnění dokazování svou účastnickou výpovědí a dále poukázal na výpověď matky žalobkyně, která uvedla, že auto bylo dcery. Doplnil, že okresní soud nějakou komunikaci mezi účastníky z mobilního telefonu četl, ale nezjistil, o jaká jde telefonní čísla, k jeho žádosti nebyl vyhotoven doslovný přepis toho, co bylo čteno. Nemohl potvrdit, že šlo o skutečnou komunikaci účastníků ze sporného období. Dodal, že v komunikaci mezi zástupci účastníků zástupce žalovaného použil termín „přepíše“ nikoli „převede“. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že to byl naopak žalovaný, který měnil svoji obranu. Nejprve uznával, že mu žalobkyně zaplatila 40 000 Kč, poté to změnil na 30 000 Kč. Tvrdil, že nedošlo k předání vozidla, poté to změnil na tvrzení, že vozidlo předal. Pokud v průběhu své výpovědi změnil své stanovisko, nešlo o spontánní opravu, ale o změnu po dotazování ze strany soudu. Poukázala na chování žalovaného, který se choval jako vlastník vozidla, uváděl, že ho nabízí k prodeji. Podmiňoval vrácení vozidla zaplacením dalších peněz. To, že se nejednalo o pouhý přepis vozidla v evidenci, ale jeho prodej, svědčí i požadavek žalovaného na vydání klíčů od vozidla, jak vyplývá z komunikace mezi zástupci účastníků. Při své výpovědi se žalovaný snažil zmást soud tím, že neuvedl správně své telefonní číslo. Doplnila, že okresní soud vyhodnotil situaci správně, kdy žalovaný neměl nedostatek vůle vozidlo prodat, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud po poučení žalovaného k jeho důkaznímu břemenu k tvrzení, že byla kupní smlouva uzavřena, a o následcích neunesení tohoto břemene, doplnil dokazování účastnickým výslechem žalovaného. Žalovaný vypověděl, že žil s žalobkyní v družském poměru, rozešli jsme se asi před 2 nebo 3 lety, žili spolu asi rok, přesně si nepamatuje. Měl auto , název, a žalobkyně říkala, že by ho chtěla. Dohodli se, že jí ho prodá za 40 000 Kč., pokud mu žalobkyně poslala 10 000 a 20 000 Kč na účet, bylo to na kupní cenu. Připustil, že je možné, že se dohodli, že auto získá až zaplatí celou kupní cenu, přesně si to nepamatuje. Auto žalobkyně dále používala, bylo před domem, doma byly k dispozici klíčky. To, že celou kupní cenu nezaplatila, neřešil, ani to, zda se tedy stala vlastníkem či nikoli. Neměli čas přepsat automobil na úřadech. Nepamatoval si, zda po žalobkyni vymáhal těch zbývajících 10 000 Kč. Po rozchodu s žalobkyní se odstěhoval, klíčky od auta nechal v bytě, auto stálo před domem. Poté se vrátil a auto odvezl, považoval se za vlastníka automobilu. Automobil je nyní u něho, jiné auto v té době neměl. Nevzpomněl si, že by mezi ním a žalobkyní probíhala komunikace (viz č. l. 6, 7 spisu), nevěděl, o co šlo. K dotazu, zda se cítí být vlastníkem vozidla (poté, co mu byla předestřena komunikace vedená mezi zástupci účastníků (č. l. 68 a následující), odpověděl, že asi ano. Posléze doplnil, že to myslí tak, že vlastníkem je „papírově“, jinak je vlastníkem žalobkyně, i když nezaplatila kupní cenu. Šlo mu o to, aby žalobkyně s autem nejezdila, aby se něco nestalo, protože to „papírově“ bylo přepsáno na něho. Nebyl čas na to, přepsat vůz na žalobkyni. Následně upřesnil, že to myslel tak, že „papírově“ byl vlastníkem on, ale ve skutečnosti byla vlastníkem paní žalobkyně. Auto odvezl, protože nechtěl, aby se „papírově“ něco stalo. Neuvědomoval si, že by se dopustil krádeže. Neuměl vysvětlit, resp. nevybavil si, co znamenala následná komunikace mezi účastníky, která mu byla předestřena. Dodal, že auto je nyní nepojízdné, když jej odvážel, stěží odjel domů. Když jej odvážel, přijel na místo s policií a žalobkyně na něho hodila klíče, proto s autem mohl odjet. Pokud jde o sdělení žalovaného žalobkyni ohledně možného prodeje auta třetí osobě, žalovaný uvedl, že si nepamatuje, o co šlo. Nejprve popřel, že by telefonní číslo uvedené v komunikaci účastníků (, tel. číslo, ) bylo jeho, po prozvonění telefonu žalobkyní, připustil, že se o jeho telefonní číslo jedná.

7. V souzené věci odvolací soud ve shodě s okresním soudem po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že došlo k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, jejímž obsahem by byl závazek žalovaného jako prodávajícího odevzdat žalobkyni předmětný automobil a umožnit jí k němu nabýt vlastnické právo a korespondující závazek žalobkyně automobil převzít a zaplatit za něj dohodnutou kupní cenu, a že se na základě této kupní smlouvy žalobkyně stala vlastníkem vozidla. Z žalovaným označené výpovědi svědkyně , jméno, (č. l. 87) není tvrzení žalovaného prokázáno, neboť svědkyně nevypovídala o tom, že by byla přítomna jednání účastníků, při kterém by byla kupní smlouva uzavřena. Výpověď žalovaného odvolací soud hodnotil jako nevěrohodnou s ohledem na obsah spisu, ostatní v řízení provedené důkazy, s přihlédnutím k neschopnosti žalovaného vysvětlit některé skutečnosti, uvedení nesprávného, resp. popření jeho telefonního čísla a změnu jeho stanoviska stran vlastnictví vozidla. Žalobkyně sice, jak uzavřel okresní soud, měla za to, že kupní smlouva byla uzavřena, z komunikace účastníků a zejm. samotného chování žalované (viz komunikace zástupců účastníků č. l. 68 – 73 a komunikace účastníků č. l. 81 - 84 spisu) je však zřejmé, že tento se nadále choval jako vlastník vozidla, s žalobkyní vyjednával o podmínkách prodeje, své požadavky stupňoval, žalobkyni umožnil vozidlo užívat jen s jeho souhlasem v době, kdy jí to on sám umožnil, jinak jí v užívání bránil, žádal vydání klíčů od vozidla a odkazoval na své vlastnictví k vozidlu (byť při své výpovědi před odvolacím soudem následně uvedl, že tím myslel, že je vlastníkem „papírově“, tedy se zřetelem k evidenci vozidel, toto tvrzení však odvolací soud s ohledem na ostatní v řízení provedené důkazy, zejm. chování žalovaného a komunikaci účastníků a jejich zástupců, shledal účelovým). Odvolací soud na základě provedeného dokazování ve shodě s okresním soudem uzavřel, že vůlí žalovaného nebylo odevzdat žalobkyni předmětné vozidlo a umožnit jí k němu nabýt vlastnické právo, a jednalo se tak o zdánlivé právní jednání způsobené zjevným nedostatkem vážnosti žalovaným projevené vůle (§ 551 o. z.). Na vážnost vůle je třeba usuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, za kterých byl úkon učiněn, pro posouzení, resp. výklad vůle žalovaného přitom mělo význam i chování žalovaného a komunikace účastníků. Se zřetelem k všem okolnostem případu odvolací soud uzavřel, že žalovaný při uzavření kupní smlouvy nezamýšlel vyvolání účinků, které s tímto projevem vůle zákon spojuje a – objektivně posuzováno – žalobkyně nemohla důvodně předpokládat, resp. jí muselo být zřejmé, že nejde o vyjádření vážné vůle žalovaného. I pokud by se však nejednalo o zdánlivé právní jednání způsobené nedostatkem vážnosti žalovaným projevené vůle, z vyjádření účastníků shodně vyplynulo, že vozidlo mělo být prodáno za kupní cenu 40 000 Kč, žalobkyně poslala žalovanému na kupní cenu na účet 30 000 Kč, žalovaný připustil, že se s žalobkyní dohodli, že žalobkyně nabyde vlastnictví až po zaplacení celé kupní ceny, která zaplacena nebyla, zaplacení kupní ceny neřešil. I z podané žaloby přitom vyplývá (a žalobkyně svá tvrzení v tomto směru neměnila), že dohoda účastníků dle žalobkyně měla být taková, že žalovaný žalobkyni vozidlo odevzdá a umožní jí nabýt vlastnické právo k němu, až žalobkyně doplatí kupní cenu (byť žalobkyně použila termín „přepíše“, z obsahu podání je zřejmé, že tím byl rozuměn převod vozidla, nikoli pouze jeho přepis se zřetelem k evidenci vozidel). K převodu vozidla na žalobkyni v důsledku chování žalovaného nedošlo, žalovaný s vozidlem nadále nakládal a choval se k němu jako vlastník, neměl vůli vozidlo na žalobkyni převést, žalobkyně mohla vozidlo užívat jen se souhlasem žalovaného a v době, kdy jí to umožnil, jinak jí v užívání vozidla s odkazem na své vlastnictví bránil, tedy slovy zákona k odevzdání vozidla a umožnění žalobkyni nabýt vlastnické právo k němu v důsledku chování žalovaného nedošlo.

8. S ohledem na shora uvedené odvolací soud shledal správným závěr okresního soudu, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, a proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když neshledal ani pochybení okresního soudu stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

9. V odvolacím řízení byla procesně úspěšná žalobkyně. Odvolací soud proto uložil neúspěšnému žalovanému nahradit žalobkyni plně náklady odvolacího řízení, které tvoří odměna advokáta 4 600 Kč za dva úkony právní služby po 2 300 Kč, při tarifní hodnotě 30 000 Kč (odvolání bylo podáno toliko proti výrokům I a III rozsudku, výrok II nebyl odvoláním napaden) spočívající v účasti na jednání odvolacího soudu 28. 4. 2026 a 9. 6. 2026 (§7, bod 5, § 11 odst. 1, písm. g) adv. tarifu), paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 adv. tarifu), tj. 900 Kč. Celkem tedy žalobkyni přísluší na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 500 Kč. Náklady řízení odvolací soud uložil žalovanému zaplatit ve lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).