27 CO 126/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 19 907,85 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 3. 2022, č. j. 12 C 116/2021 – 89,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 112 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 19 163,85 Kč s příslušenstvím a dále částky 744 000 Kč (výrok I), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení 192 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení uvedené částky s příslušenstvím z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o úvěru. Tvrdil, že žalovanému byla na jeho účet uvedený ve smlouvě vyplacena částka 46 000 Kč. Úvěr měl být žalovaným splácen v pravidelných měsíčních splátkách po 2 866 Kč. Protože žalovaný smluvní ujednání nedodržoval a splátky řádně nehradil, žalobce úvěr zesplatnil, přehodnotil původně sjednaný úrok a po žalovaném se domáhal zaplacení dlužné částky spolu se smluvními úroky odpovídajícími časovým řadám ARAD vedených Českou národní bankou. Žalobce doplnil, že platby učiněné žalovaným započetl nejprve na úhradu běžného úroku a následně na úhradu jistiny. Kromě příslušenství, tedy smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení, žalobce požadoval i úhradu smluvní pokuty ve výši 744 Kč.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Proti ve věci vydanému platebnímu rozkazu podal včas odpor. Namítal, že žalobce předložil padělaný, pozměněný důkazní prostředek a dále sporoval vyplacení částky 46 000 Kč, neboť na účet žalovaného byla vyplacena částka toliko ve výši 19 936 Kč. Žalovaný uvedl, že měl se žalobcem uzavřeny celkem čtyři smlouvy o úvěru. Protože žalobce dostal žalovaného do exekučního řízení, tak poslední dvě smlouvy žalovaný vypověděl a vrátil žalobci peníze.

4. Žalobce k tvrzením žalovaného poznamenal, že v souladu se smluvními ujednáními byl proveden zápočet sjednaného plnění ze strany žalobce na předchozí smlouvu a je tedy pravdou, že z částky 46 000 Kč byla na zápočet použita částka 26 064 Kč. Zbývající částka pak byla vyplacena na účet žalovaného. Právo žalobce tímto způsobem postupovat plyne z jednotlivých smluvních ujednání. Žalobce dále doplnil, že dostatečně a řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, vycházel z údajů poskytnutých žalovaným a prověřoval jej i v registru příjmení a anonymizováno. Podle žalobce navíc posuzovat úvěruschopnost podle zákona o spotřebitelském úvěru může soud pouze k námitce ze strany žalovaného a pouze za takové situace může námitka způsobit relativní neplatnost smlouvy o úvěru.

5. Okresní soud po provedeném dokazování, kdy se seznámil s obsahem listin účastníky předložených či označených k prokázání jejich jednotlivých skutkových tvrzení, dospěl k závěru, že žalobu nelze považovat za opodstatněnou.

6. Po stránce právní okresní soud posoudil věc podle příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, dále jen o.z.), zejména dle ust. § 2395 a následujících, tedy jako smlouvu o úvěru a ve svých úvahách vycházel i z ust. § 2991, § 1968 a 1970 o.z.

7. Konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí úvěru, na základě níž měla být žalovanému vyplacena částka 46 000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci splatit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 2 866 Kč Celkem tak měl žalobci uhradit 137 568 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 97,10 % ročně, stejné výše dosahovala RPSN. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalovanému byla vyplacena toliko částka 19 936 Kč, zbývající částka 26 064 Kč byla vyplacena žalobci jako adresátu úhrady v souvislosti se zápočtem na předchozí závazek žalovaného. Žalovaný v průběhu doby uhradil celkem 9 splátek po 2 866 Kč, tedy 25 794 Kč. Další úhrady byly hrazeny prostřednictvím exekuce vedené exekutorem titul jméno příjmení. Spolu se splátkami a plněním v rámci exekuce žalovaný uhradil žalobci 33 110,85 Kč. Ve smlouvě o úvěru nebyl upraven zápočet poskytnutého úvěru na případné pohledávky žalobce, smlouva hovořila toliko o výši úvěru 46 000 Kč. Vlastní započtení a předpoklady jeho realizace jsou upraveny v samostatných smluvních podmínkách revolvingového úvěru, velmi drobným nerozlišeným písmem na straně druhé pod bodem 9. Pokud pak jde o úvěruschopnost žalovaného, ten byl ze strany žalobce hodnocen jako úvěruschopný, ačkoliv jeho celkové příjmy činily pouze 11 759 Kč (invalidní důchod třetího stupně), přičemž žalovaný měl uzavřeno hned několik úvěrů a na předmětnou smlouvu měl splácet 2 866 Kč měsíčně. Všechny předchozí smlouvy uzavřené mezi účastníky, kde se žalobce dovolával započtení, byly uzavřeny za obdobných podmínek s velmi vysokými úroky, u jedné ze smluv dokonce probíhal automatický revolving. To jiný slovy znamená, že žalobce bez předchozí žádosti žalovaného po zaplacení určitého počtu splátek poskytl žalovanému opakovaně další finanční částky. Tím si žalobce prodlužoval trvání smlouvy a povinnost žalovaného platit velmi vysoký úrok z poskytnutých peněz prakticky na neurčito.

8. Za této situace proto podle přesvědčení okresního soudu žalobu nelze považovat za opodstatněnou. Předně smlouva byla uzavřena s velmi vysokými úroky (97,10 % ročně), čehož si sice žalovaný byl vědom, stejně jako u smluv předchozích, ale jak sám uvedl, s ohledem na svůj příjem tvořený toliko invalidním důchodem neměl mnoho možností k získání úvěru na rekonstrukci bytu jinde. Sjednané úroky okresní soud hodnotil jako jsoucí v rozporu s dobrými mravy, tudíž v této části je smlouva neplatná. Jako nemravné okresní soud shledal i ujednání o tzv. automatickém revolvingu, kdy ve velmi obsáhlém a drobně psaném tiskopise smlouvy nemá běžný klient šanci nalézt informaci o tom, že je vystaven opakovanému prodlužování smlouvy. Jako neplatné okresní soud posoudil i ujednání o možném započtení poskytnutého úvěru na předchozí smlouvu. Ujednání o započtení nebylo součástí smlouvy, text týkající se započtení byl velmi nepřehledně a podle okresního soudu úmyslně skryt v samostatných nepřehledných smluvních podmínkách. I ty jsou vyhotovené drobným písmem, nepřehledně a sama volba zápočtu plyne zase z další listiny nazvané„ hodnocení klienta“. Takové jednání žalobce je pro žalovaného jednoznačně nepřehledné. Argumentace žalobce, že by okresní soud neměl přihlížet k ostatním smlouvám, je pak podle okresního soudu v rozporu s tvrzeními žalobce, který ve své argumentaci sám vychází ze zápočtů na předchozí smlouvu. Žalobce si byl popsaných vad vědom, u sjednaných úroků vzhledem k jejich nepřiměřenosti sám nárokované úroky snížil na 10,42 % ročně, což je sazba dle časových řad ARAD.

9. V průběhu řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný na fakticky vyplacených 19 936 Kč uhradil žalobci ve splátkách 25 794 Kč a spolu s částkami vymoženými v rámci exekuce zaplatil celkem 33 110,85 Kč. Uvedená částka překračuje vyplacených 19 936 Kč i při případném zohlednění úroků ve výši 10,42 % ročně. Okresní soud proto žalobu zamítl a pro úplnost poznamenal, že při podrobnějším zkoumání úvěruschopnosti žalovaného by bylo lze bez pochybnosti dospět k závěru, že smlouva byla uzavřena neplatně, neboť úvěr byl poskytnut žalovanému, jehož jediným příjmem byl invalidní důchod a tvrzené výdaje činily toliko 3 800 Kč a 2 500 Kč za nájem, inkaso, dopravu a ostatní. Současně měl být žalovaný schopen splácet další 2 866 Kč měsíčně. To z pohledu okresního soudu nelze považovat za reálné.

10. Okresní soud v řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobci uložil nahradit žalovanému celkem 192 Kč (cestovné k jednání okresního soudu), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

11. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Rozhodnutí okresního soudu považoval za nesprávné, a to jak po stránce skutkových zjištění, tak i právních závěrů, k nimž okresní soud dospěl. Žalobce předně popsal, jakým způsobem se domáhal zaplacení žalované částky v rozhodčím a následně exekučním řízení a v jednotlivých bodech odvolání se vyjádřil ke stěžejní argumentaci, resp. závěrům okresního soudu, na nichž okresní soud vybudoval úvahu o neopodstatněnosti žaloby. Žalobce setrval na přesvědčení, že sjednané a původně požadované úroky 97,10 % ročně jsou odpovídající a při přepočtu na nominální úrokovou sazbu jde dokonce pouze o 69,81 % ročně. Žalobce k tomu předložil odborné vyjádření zpracované titul jméno příjmení, titul, titul, znalce v oboru ekonomika. I tyto úroky by podle přesvědčení žalobce měly obstát, přesto žalobce s přihlédnutím k judikatuře soudů, jak doplnil při jednání odvolacího soudu, dospěl k závěru, že je namístě nadále požadovat toliko úroky ve výši 10,42 % ročně. Jde o úrokové sazby v nejnižší možné sazbě dle ARAD. Podle žalobce nelze připustit, aby žalovanému byl poskytnut úvěr zdarma. Žalovaný úvěr čerpal, ničeho nenamítal v době sjednání smlouvy ani následně v řízení před rozhodcem proti výši smluvně sjednaných úroků. Za přiměřené žalobce považuje i smluvně sjednané sankce, kterou jsou transparentně obsaženy ve smluvních podmínkách, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru. Žalobce navíc v posuzované věci přistoupil na moderaci sjednaných smluvních pokut již v samotné žalobě. Žalobce nesouhlasí se závěry soudů, že ujednání o tzv. automatickém revolvingu je nemravné a že by vykazovalo znaky zneužití práva. Parametry revolvingového úvěru jsou opět obsaženy ve smluvních ujednáních, resp. v dodatku A„ Parametry revolvingového úvěru“ ke smlouvě o revolvingovém úvěru. Dodatek mimo jiné obsahuje prohlášení, že klient, spoludlužník č. 1 a spoludlužník č. 2 se s obsahem smluvních ujednání před podpisem smlouvy detailně seznámili, nemají k nim žádné výhrady a zavazují se je dodržovat, jakožto nedílnou součást této smlouvy. Poučení žalovaného bylo tedy provedeno s dostatečným předstihem předtím, než žalovaný podepsal návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Nadto podmínky poskytnutí revolvingu byly přehledným způsobem uvedeny ve smluvních ujednáních. Žalovaný tedy svým podpisem dobrovolně a bez nátlaku stvrdil nejen smlouvu samotnou, ale i obecná ustanovení smlouvy o revolvingovém úvěru, jinými slovy tedy veškeré podmínky a parametry ze smlouvy vyplývající a na ni navázané.

12. Stejně tak žalobce nesouhlasí se závěry soudu, že ujednání o započtení na předchozí úvěr žalovaného nebylo učiněno platně. Žalobce předně zdůraznil, že smluvní podmínky byly koncipovány přehledným způsobem, vyhotovené běžným písmem a nadpisy každého odstavce byly zvýrazněny. Započtení bylo provedeno na základě zatržené kolonky v listině nazvané„ hodnocení klienta“, kde o této skutečnosti informovala část řádku„ zápočet s číslem smlouvy číslo“. Zápočet sám sice nebyl upraven ve smlouvě o poskytnutí úvěru, ale byl součástí smluvních podmínek podepsaných žalovaným. Samotné započtení je upraveno v ust. § 1982 o.z. V posuzované věci navíc nešlo o jednostranné započtení, ale o započtení dvoustranné, které bylo upraveno smluvně na základě smlouvy o úvěru v souladu se smluvními podmínkami. Žalobce tedy provedl řádné započtení na předchozí úvěrovou smlouvu v souladu se smlouvou o revolvingovém úvěru a příslušnými smluvními ujednáními. Rozhodnutí okresního soudu, který žalobu zamítl, tudíž není správné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl ve smyslu žalobního petitu.

13. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce při jednání odvolacího soudu uvedl, že rozsudek okresního soudu považuje za správný a navrhuje jeho potvrzení.

14. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle ust. § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Okresní soud po provedeném dokazování, kdy se pečlivě zabýval všemi pro posouzení věci významnými skutečnostmi, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Svoji úvahu opřel o skutková zjištění plynoucí z jednotlivých provedených důkazů, přičemž skutková zjištění, která z těchto důkazů vyvodil, lze považovat za správná a odpovídající obsahu těchto důkazů i obsahu spisu. Okresní soud uzavřel, že na základě provedeného dokazování bylo prokázáno a ostatně nebylo mezi účastníky dílem sporným, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr v částce 46 000 Kč, avšak z uvedené částky bylo žalovanému vyplaceno toliko 19 936 Kč. Zbývajících 26 064 Kč bylo žalobcem započteno na úhradu závazku žalovaného z jiné smlouvy o úvěru, kterou se žalobcem uzavřel. Prokázáno současně bylo i to, že poskytnuté finanční prostředky měly být zaplaceny v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 2 866 Kč a celkem měl tedy žalovaný zaplatit žalobci 137 568 Kč. Žalovaný na žalovanou pohledávku splátkami a částkami vymoženými v rámci exekučního řízení soudním exekutorem titul jméno příjmení zaplatil celkem 33 110,85 Kč Okresní soud dále správně uzavřel, že nesdílí přesvědčení žalobce, že žalovaný byl„ úvěruschopným“, jinými slovy, že jeho finanční a ekonomická situace dovolovala žalovanému řádně splácet poskytnutý úvěr. Okresní soud zdůraznil, že jediným příjmem žalovaného byl invalidní důchod třetího stupně ve výši 11 759 Kč, současně měl žalovaný u žalobce uzavřeno několik úvěrových smluv a nově měl splácet další 2 866 Kč měsíčně. To vše za situace, kdy se žalobce spokojil s údajem o tom, že žalovanému by na jeho pravidelné měsíční výdaje spojené se zajištěním stravy, ošacení, léků, návštěv u lékaře apod., postačovala částka životního minima 3 800 Kč a další 2 500 Kč pak na úhradu nájmu, inkasa, dopravu a další očekávatelné i neočekávané výdaje.

18. Okresní soud dále přiléhavě vyložil, z jakého důvodu považuje za neplatnou výši účastníky sjednaných smluvních úroků, a to bez ohledu na skutečnost, že o výši těchto úroků byl žalovaný informován. Stejně tak okresní soud shledal nemravným ujednání o tzv. automatickém revolvingu, o započtení části poskytnutého úvěru na předchozí smlouvu a v odůvodnění rozsudku přesvědčivě a logicky, a současně v souladu se závěry podávajícími se z ustálené soudní praxe, vyložil, proč k těmto závěrům dospěl. Za přiléhavé pak lze považovat závěry okresního soudu i v té části, v níž okresní soud poukazuje na fakticky žalobcem poskytnutou výši úvěru (19 936 Kč) a žalovaným uhrazenou částku (33 110,85 Kč).

19. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu i jim učiněný závěr o skutkovém stavu sdílí, považuje jej za správný a v kontextu shora uvedeného považuje za přiléhavé i právní posouzení věci učiněné okresním soudem. Odvolací soud sdílí i dílčí závěr okresního soudu o tom, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného v kontextu okresním soudem zjištěných skutečností lze považovat za nedostatečné a smlouva (a tedy i v žalobě uplatněný nárok) by nemohla obstát ani z tohoto důvodu.

20. K uvedenému závěru okresního soudu považuje krajský soud pro úplnost za vhodné dodat následující.

21. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle ust. § 86 odst. 2 z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacený výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle ust. § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v 3 leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle ust. § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v dané věci plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

26. K uvedenému je nutno dále doplnit, že ust. § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v 3 leté promlčecí době. Žalobce se tedy mýlí, pakliže tvrdí opak.

27. Ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru pak ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, příp. je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, příp. domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky).

28. V poměrech posuzované věci je zjevné, že žalovaný měl poskytnutý úvěr 46 000 Kč (včetně úrokového navýšení šlo o částku 137 568 Kč) splácet v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 2 866 Kč, to za situace, kdy žalovaný měl u žalobce uzavřeny další tři úvěrové smlouvy, jeho jediným příjmem byl invalidní důchod třetího stupně ve výši 11 759 Kč. Pro zajištění veškerých životních potřeb mělo žalovanému dle žalobce postačovat životní minimum 3 800 Kč a dalších 2 500 Kč na nájemné, energie, dopravu, neočekávané výdaje apod. Za této situace bylo nepochybně povinností žalobce pečlivě prověřit nejen příjmy žalovaného, ale současně i jeho nezbytné výdaje včetně zůstatku dříve převzatých závazků či celkové majetkové situace žalovaného. Podle přesvědčení odvolacího soudu poskytnutá výše úvěru i výše splátek s přihlédnutím k deklarovaným příjmům žalovaného vyžadují důsledné odborné posouzení finančních a majetkových poměrů žalovaného i potřebnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. Žalobce se ovšem spokojil toliko s potvrzením o výši invalidního důchodu, tím, že žalovaný podepsal informace pro klienty a v registru příjmení nebyly uvedeny žádné dlužné částky po splatnosti a ani dlužné splátky. Hodnocení příjmových možností žalovaného, stejně tak jeho očekávatelných pravidelných výdajů, podle přesvědčení odvolacího soudu proběhlo zcela formálně a nedostatečně a žalobce se v podstatě spokojil s tím, že na úhradu výživy a běžných nezbytných základních životních potřeb žalovanému postačuje životní minimum.

29. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného proto ze strany žalobce proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobce zjevně nedostatečně, resp. účelově zjišťoval a vyhodnotil výdaje žalovaného vynakládané na výživu a zabezpečení dalších životních potřeb, a to obzvláště za situace, kdy se jednalo o úvěr se splatností na 4 roky (48 měsíců). Odvolací soud je ostatně přesvědčen, že celková nedobrá finanční, sociální a majetková situace žalovaného musela být žalobci známa už jen z toho titulu, že žalovaný měl u žalobce uzavřeno několik úvěrových smluv a že žalobce musel poměry žalovaného posuzovat opakovaně (nedostatečně).

30. Uvedené skutečnosti by nutně musely vést k závěru, že úvěrová smlouva nemůže obstát i z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobcem. I tento dílčí právní závěr okresního soudu je tudíž třeba považovat za správný.

31. Krajský soud vycházeje ze shora rozvedených skutečností proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), a to včetně závislého nákladového výroku (sub II).

32. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení jsou u žalovaného tvořeny toliko cestovným k jednání odvolacího soudu na trase obec – obec a zpět osobním automobilem žalovaného ve výši 112 Kč. Uvedenou částku je žalobce povinen nahradit žalovanému ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).