27 CO 191/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 38 889,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 4. 2022, č. j. 214 C 14/2019 – 139,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 38 889,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobci uložil povinnost nahradit státu náklady řízení 7 532 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení uvedené částky z titulu mezi účastníky uzavřené ústní smlouvy o dílo na montáž nábytku u zákazníka ve [anonymizováno]. Žalovaný montáž řádně nedokončil, ačkoliv mu byla zaplacena záloha a za montáž vyúčtoval dalších 39 105 Kč. Žalovaný byl vyzván k nápravě, a když k ní nedošlo, rozhodl se žalobce, že práce dokončí sám. Zákaznice práce reklamovala, žalobce tak musel dokončit nedodělky a vady, čímž mu vznikly náklady na dopravu do [anonymizováno], náklady na pracovníky a práci na místě ve výši vyčíslené v žalobě. Po poučení okresním soudem k upřesnění svých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání žalobce uvedl, že předmětem smlouvy o dílo byla montáž sedmi dveří, přičemž vytýkané vady montáže se vztahují k první montáži, která proběhla v prosinci 2018 a lednu 2019. Při druhé montáži, která se týkala skříní a dalších dvou dveří, kterou žalovaný prováděl pro společnost [anonymizována tři slova], dokončoval i tu první montáž, avšak dílo opustil bez dokončení. Žalovaný měl k dispozici všechny podklady včetně výkresů, montáž mohl řádně provést, avšak provedl ji vadně a ani nedokončil. Dveře sice byly následně na žádost zákaznice upravovány, ale po úpravě namontovány být mohly. To žalovaný neučinil. Nebyl schopen jednat jako odborník a samostatně. Odvolán z díla byl jiným subjektem, to nemůže být přičítáno k tíži žalobce.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že žádnou smlouvu o dílo se žalobcem neuzavřel. Na zakázce ve [anonymizováno] se domlouval s panem [příjmení], měl pouze namontovat dveře, které žalobce vyrobil. Na místě však zjistil, že jsou dveře špatně zaměřené, se spolupracovníkem byli nuceni opravovat dveřní otvory a rámečky. Přesto chtěl zakázku dokončit, zákaznice je o to žádala, ale z provádění díla byl odvolán panem [příjmení].

4. Okresní soud po provedeném dokazování, kdy se seznámil s obsahem listinných důkazů označených či předložených účastníky k prokázání jejich skutkových tvrzení, po výslechu jednatele žalobce [jméno] [příjmení], žalovaného, svědků [jméno] [příjmení], [titul] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [příjmení] dospěl k závěru, že žalobu nelze považovat za důvodnou.

5. Okresní soud ve svých úvahách vycházel ze závěru, že žalobce tvrdí, že mu činností žalovaného v rámci smlouvy o dílo vznikla škoda, která spočívala v tom, že byl nucen vyslat své zaměstnance do [země], aby dokončili dílo, které pro žalobce prováděl žalovaný a aby odstranili vady na tomto díle. Pro úspěch ve věci byl tak žalobce povinen prokázat, že vznikla škoda, byla porušena povinnost a existuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Po poučení okresním soudem žalobce tvrdil, že žalovaný měl provést montáž sedmi dveří u zákaznice ve [anonymizováno] s tím, že další montáž již nebyla předmětem smlouvy o dílo mezi žalobcem a žalovaným, ale mezi žalobcem a společností [anonymizována tři slova]. Náprava vad se pak vztahovala pouze k první zakázce. Tato tvrzení žalobce však v řízení prokázána nebyla. Bylo prokázáno, že žalovaný na základě poptávky žalobce nabídl provedení montáže sedmi dveří v [země] a společně s panem [jméno] [příjmení] k provádění této montáže také přistoupili. Již v této fázi díla, tedy na konci roku 2018, začaly vznikat problémy, neboť se v interiéru změnila výška podlah a zákaznice dveře v provedení, které bylo žalobcem vyrobeno, nechtěla. Nakonec došlo k odeslání dveří zpět k jejich úpravě, což bylo potvrzeno výslechy svědků – zaměstnanců žalobce. Prokázáno bylo i to, že zákaznice dveře reklamovala, tvrdila, že nebyly vyhotoveny podle jejího zadání. Ačkoliv s tímto tvrzením žalobce polemizoval, je nesporné, že dveře bylo nutné odvézt zpět a v průběhu řízení nebylo prokázáno, zda se tak stalo mezi montážemi nebo mezi koncem montáže žalovaným a opravou. V této situaci žalovaný (spolu s panem [příjmení]) začal provádět další montáž, která však dle tvrzení žalobce již probíhala v režimu smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a společností [anonymizována tři slova]. Časově se však obě zakázky překrývaly a v druhé fázi byla dokončována i fáze první. Zákaznice reklamovala různé vady a situace byla komplikována jazykovou bariérou, neboť žalovaný německy nehovořil.

6. Současně bylo nesporným, že mezi účastníky řízení ani mezi žalobcem a společností [anonymizována tři slova] nebyla uzavřena žádná písemná smlouva, písemný dodatek či něco podobného a ani to, že jmenovaná společnost nakonec žalovaného i pana [příjmení] z provádění díla odvolala, aniž jim tak bylo umožněno dokončení zakázky a náprava reklamovaných vad. Podle okresního soudu tak nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by žalovaný nebyl schopen vady odstranit a nebylo prokázáno ani to, že komplikace při montáži nastávaly jen a pouze z důvodu nekompetentnosti žalovaného. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, zakázka zjevně problémová byla už jen z titulu výhrad zákaznice k designu dveří či změny výše podlah v interiéru, o čemž ze strany zákaznice nikdo z účastníků informován nebyl. Žalovaný ale není zaměstnancem žalobce a podle okresního soudu nebylo jeho povinností řešit problémy z výroby a ani nebylo jeho povinností upravovat dveře na místě a řešit nové zaměření. Ačkoliv z výpovědí svědků – zaměstnanců žalobce bylo lze dovodit, že zkušení zaměstnanci žalobce by si pravděpodobně s těmito komplikacemi na místě samém poradili, není to důkaz o tom, že by žalovaný porušil své smluvní povinnosti.

7. Okresní soud tak uzavřel, že žalobce, který se domáhal po žalovaném náhrady škody dle ust. § 2913 a následujících o.z., neprokázal, že byly naplněny předpoklady pro učinění závěru, že za tvrzenou škodu odpovídá žalovaný. Je zjevné, že žalovaný při montáži měl určité problémy, nebyl zcela zdatný, avšak v průběhu řízení nebylo prokázáno ani to, že náprava vad a nedodělků, která proběhla ze strany žalobce, se vztahovala toliko k první montáži sedmi dveří, kterou měl provádět žalovaný. Obě zakázky se zjevně minimálně z časového hlediska prolínaly a nebylo možné odlišit jaká část a ve který okamžik se vztahuje ke které zakázce. Neexistovaly písemné podrobné objednávky ani písemná smlouva. Za této situace proto nelze uzavřít, že žalobci vznikla škoda z porušení smlouvy žalovaným a že mezi vznikem škody a porušením smlouvy existuje příčinná souvislost. Okresní soud zdůraznil, že neformálnost smluvních ujednání je záležitostí obou stran. Jestliže se však jedna ze stran domáhá nějakého plnění z takto uzavřené smlouvy, jde nepochybně k její tíži nutnost prokázat obsah ujednání a porušení smlouvy. Žalovaný neopustil dílo ze své vůle, měl snahu jej dokončit a je lhostejné, zda toho byl schopen, neboť to již není možné zjistit. Pakliže byl tedy odvolán, nemůže být nucen hradit náklady na dokončení a opravu díla, která mu nebyla umožněna. Pro posouzení nároku žalobce není podstatné ani to, kdo žalovaného z provádění zakázky odvolal. Odvolal jej smluvní partner, zadavatel druhé části zakázky, který z důvodu provázanosti obou částí díla vystupoval jako oprávněný dílo ze své strany ukončit. Žalovaný tudíž nemůže nést odpovědnost za takové rozhodnutí. Okresní soud proto žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšný žalovaný náklady nepožadoval a ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. v řízení neúspěšnému žalobci uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení tvořené vyplaceným svědečným.

8. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Okresnímu soudu vytýkal, že na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když bez dalších důkazů uzavřel, že žalovaný neopustil dílo ze své vůle, ale byl odvolán, přičemž není podstatným, kdo jej odvolal. Okresní soud nesprávně posoudil okolnost, že osoba, která žalovaného odvolala, nebyl žalobce, ale třetí osoba, která k tomu dle přesvědčení soudu měla oprávnění. To však z provedeného dokazování nevyplynulo. Soud má na mysli zřejmě společnost [anonymizována tři slova], avšak nelze přehlédnout, že žalovaný je podnikatelem a jeho vztahy k jiným subjektům nemohou mít vliv na právní vztah mezi žalobcem a žalovaným. Rozhodnutí okresního soudu současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní vadou právního posouzení je to, že okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný neopustil dílo dobrovolně a neodpovídá za škodu vzniklou nedokončením díla. Žalovaný dílo opustil z důvodu ležícího na jeho straně, kdy pro jiného objednatele začal plnit jinou zakázku. Takový důvod nemůže jít k tíži žalobce. Žalovaný se zavázal splnit zakázku, jejíhož splnění však nebyl schopen. Spoléhal na to, že žalobce za něho zakázku dokončí a nejednal tedy s odbornou péčí a tak, jak by podnikatel měl jednat. Okresní soud neprovedl důkazy, které by mohly prokázat okolnosti soudem považované za zjištěné, zejména ohledně otázky vystupování zadavatele druhého díla, jako subjektu oprávněného dílo zhotovované dle smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným ze své strany ukončit. K takovému jednání žádná jiná osoba než žalobce oprávnění neměla. Dílo také musel dokončit žalobce, nikoliv jiný subjekt. Okresní soud postupoval stejně jako postupoval žalovaný, který jednal tak, jako by nebyl samostatným podnikatelem, ale byl v zaměstnaneckém poměru. Takový přístup soudu ovšem nelze považovat za správný, neboť popírá smysl a podstatu živnostenského podnikání. Z provedeného dokazování podle přesvědčení žalobce bez pochybností vyplynulo, že bylo prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaný předmět díla nesplnil. Žalovaný řízení znepřehlednil tím, že tvrdil, že jeho smlouva se žalobcem a se společností [anonymizována tři slova] byly provázány, což však nijak neprokázal. Jedinou souvislost měly tyto dvě zakázky v tom, že se jednalo o montáž na stejném místě a v důsledku změny zadání zákaznice se jejich provedení střetlo i časově. To ovšem z uvedených dvou smluv a dvou zakázek nečiní zakázku jedinou. Prokázáno bylo i to, že dílo byl nucen dokončit žalobce, čímž mu vznikly náklady v žalované výši. Proti výši těchto nákladů žalovaný nijak nebrojil. Žalobce je tudíž přesvědčen, že mu vzniklo právo na náhradu škody ve smyslu ust. § 2913 o.z., a to škody vzniklé vynaložením nákladů na dokončení díla místo žalovaného. Rozhodnutím okresního soudu byla poskytnuta ochrana podnikateli, který dílo zhotovuje nekvalitně a dokonce jej ani nedokončí. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, žalobě vyhověl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaný při jednání odvolacího soudu uvedl, že rozsudek okresního soudu považuje za správný a navrhuje jeho potvrzení. Doplnil, že z předmětné zakázky byl odvolán po dohodě jednatele žalovaného se společností [anonymizována tři slova], za níž jednali pan [příjmení] a pan [příjmení].

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

11. Okresní soud v posuzované věci prováděl podrobné dokazování za účelem učinění co možná nejobjektivnějšího závěru o skutkovém stavu, z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů i obsahu spisu odpovídající skutková zjištění, která následně promítl do logického a přesvědčivého závěru o skutkovém stavu a věc i správně právně posoudil. Okresní soud vysvětlil, z jakých provedených důkazů čerpal stěžejní skutková zjištění a proč, stejně jako vyložil, které z důkazů považoval za méně relevantní pro učinění spolehlivého závěru o skutkovém stavu. Provedené důkazy pak hodnotil jednotlivě a současně i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.) a stručně, leč výstižně, vyložil, proč považoval za nadbytečné provádět ve věci další dokazování. Svoji myšlenkovou konstrukci, na základě níž dospěl k závěru, že žalobnímu žádání nelze vyhovět, srozumitelně a v poměrech zjištěných skutkových okolností logicky vysvětlil. Závěr okresního soudu o tom, že žalobci se nepodařilo prokázat (a to i přes poučení okresním soudem) naplnění prvků odpovědnostního vztahu, především tedy skutečnost, že by za tvrzenou škodu, která měla vzniknout v majetkové sféře žalobce, odpovídal žalovaný, lze považovat za správný. Nelze přehlédnout, že posuzovaná věc byla skutkově komplikována nejen tím, že celá zakázka probíhala u zákazníka ve [anonymizováno] ([země]), ale i tím, že na dvou zakázkách realizovaných dvěma subjekty (žalobcem a společností [anonymizována tři slova]) u jednoho zákazníka na tomtéž místě, na nichž se paralelně podílel i žalovaný, se práce časově prolínaly, v rámci realizace jedné zakázky byly odstraňovány vady zakázky druhé, ani jeden z v úvahu přicházejících smluvních vztahů mezi všemi zúčastněnými subjekty nebyl podchycen písemnou smlouvou apod. Pakliže za této situace okresní soud uzavřel, že tvrzení žalobce stěžejní pro jeho úspěch ve věci nebylo prokázáno, tedy že by žalobci vznikla škoda z porušení smlouvy žalovaným a že mezi vznikem škody a porušením smlouvy je příčinná souvislost, lze závěr okresního soudu považovat za správný. Bylo na žalobci, aby jednoznačně a bez pochybností svá tvrzení prokázal, což se nestalo a za této situace žalobce nemohl být v řízení úspěšný. Odvolací soud sdílí úvahy okresního soudu i v tom směru, že oba zadavatelé prací (žalobce a [anonymizována tři slova]) na zakázce ve [anonymizováno] spolupracovali, zajišťovali si na její realizaci zaměstnance či OSVČ, společně řešili v průběhu realizace zakázky vzniklé problémy a pakliže [titul] [příjmení] vystupující za společnost [anonymizována tři slova], který žalovanému zakázku zprostředkoval, současně v průběhu její realizace žalovaného z provádění díla odvolal, o čemž mezi účastníky nebylo sporu, nelze žalovanému nyní vytýkat, že dílo provedl dle tvrzení žalobce vadně, resp. že neodstranil vytýkané vady, neboť odstranění vad nebylo žalovanému ani umožněno. Dospěl-li za této situace okresní soud k přesvědčení, že je namístě žalobu zamítnout, postupoval správně a odvolací soud závěr okresního soudu sdílí.

12. Odvolací soud proto vycházeje ze shora rozvedených úvah rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

13. K tomu lze ostatně nad rámec výše uvedeného pro úplnost jako„ obiter dictum“ uvést následující. Ačkoliv odvolací soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu a dospěl k přesvědčení, že úvahy okresního soudu o nutnosti zamítnout žalobu ve světle zjištěného skutkového stavu mohou obstát, lze na nárokovanou újmu vzniklou žalobci, spočívající dle jeho tvrzení ve vadném montážním postupu žalovaného, nahlédnout optikou příslušných ustanovení o odpovědnosti za vady. Z nich bez pochybností plyne, že újma vzniklá žalobci při (vadném) provádění díla, je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady a nelze ji odčinit cestu odpovědnosti za škodu, jak se žalobce v řízení domáhal. Odvolací soud nepovažoval za nutné žalobce v tomto směru jakkoliv poučovat, neboť rozsudek okresního soudu shledal věcně správným, nicméně považuje za nutné upozornit na skutečnost, že judikatura soudů vyšších stupňů je dlouhodobě ustálena v závěru, že nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Taktomu bylo již v době účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz ust. § 510 a § 655 obč. zák.), resp. v době účinnosti zák. č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, obchodního zákoníku (viz ust. § 564 a § 440 odst. 2 obch. zák.) a obdobně chápe vztah z vad díla a odpovědnosti za škodu i zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z ust. § 1925 o.z. plyne, že právo z vadného plnění nevylučuje právo na náhradu škody; čeho však lze dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z jiného právního důvodu. Platí tedy, že čeho lze dosáhnout skrze úpravu vadného plnění, toho nelze dosáhnout jinak a při uplatňování tvrzeného nároku je nutno využít postup a dodržet lhůty práv z vadného plnění dle ust. § 1925 a následujících o.z., případně dle speciálních ustanovení příslušného smluvního typu. Práva z vadného plnění je proto třeba chápat jako úpravu speciální, tudíž se nelze kupříkladu domáhat odstranění vady skrze náhradu škody. Uvedené platí bez ohledu na skutečnost, že tvrzené vady měly již být žalobcem odstraněny. Při aplikaci uvedeného ustanovení by tak žalobce byl povinen (případně po poučení soudem) tvrdit a prokazovat, jaké nároky z titulu vad díla vůči žalovanému uplatnil, jaké právo z titulu vad zvolil, kdy je u žalovaného uplatnil apod.

14. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť v odvolacím řízení úspěšný žalovaný se tohoto práva výslovně vzdal.