27 Co 229/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 52 700 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 7. 5. 2025, č. j. 9 C 14/2025 – 52,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta co do zaplacení částky , částka, spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,50 % denně z částky , částka, od , datum, do , datum, , zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Ve zbývající odvoláním napadené části výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku , Anonymizováno, 966, , částka, spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,50 % denně z částky , Anonymizováno, 966, , částka, od , datum, do , datum, a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,10 % denně z částky , Anonymizováno, 966, , částka, od , datum, do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem v částce , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve zbývající části, tedy ohledně zaplacení dalších , částka, s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím z titulu neuhrazeného dluhu vzniklého ze smlouvy o podnikatelském úvěru. Žalobce uvedl, že poskytl žalovanému peněžní prostředky v částce , částka, , které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za sjednání a čerpání úvěru a sjednaným úrokem do , datum, . Následně byla splatnost úvěru prodloužena do , datum, . Žalovaný však v ujednaném termínu úvěr nesplatil. Žalobce se tak domáhá zaplacení dlužné jistiny, sjednaného poplatku, úroku, paušálních poplatků za čtyři písemné upomínky a sjednaného smluvního úroku z prodlení.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil.

4. Namítal, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce zaslal žalovanému jedinečný autorizační sms kód, jehož prostřednictvím měl žalovaný vyjádřit souhlas s obsahem smlouvy. Je však pravdou, že žalobce zaslal žalovanému částku , částka, , a tu by měl žalovaný vrátit. Smlouva o úvěru je však přinejmenším částečně neplatná pro rozpor některých jejích ustanovení s dobrými mravy a zásadou poctivého obchodního styku. Žalobce má postavený svůj podnikatelský model na krátkodobých podnikatelských půjčkách, ke kterým se zpravidla uchylují lidé v zoufalé situaci. Tímto způsobem de facto vydělává velké prostředky na cizím neštěstí. Žalobce navíc neuvedl, že žalovaný dne , datum, uhradil částku , částka, a dne , datum, dalších , částka, . Tyto platby by měly být započteny na poskytnutou jistinu. Po tomto započtení zbývá k úhradě toliko částka , částka, . Ve zbývajícím rozsahu by žaloba měla být zamítnuta.

5. K nařízenému jednání se žalobce a jeho zástupce s omluvou nedostavili. Žalovaný při jednání uvedl, že úvěrovou smlouvu uzavřel, jednal o prodloužení splatnosti úvěru a zaplatil dvě výše zmíněné úhrady. Ty v žalobě zohledněny nebyly. Minimálně v rozsahu těchto úhrad by žaloba měla být zamítnuta. Žalovaný nadto u jednání sdělil, že podniká v oblasti , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Peněžní prostředky získané z předmětného úvěru však použil nikoliv pro účely spojené se svou podnikatelskou činností, ale v souvislosti s financováním svých běžných výdajů.

6. Okresní soud z provedeného dokazování, listin, které účastníci předložili či označili k prokázání svých skutkových tvrzení, dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, která byla označena jako smlouva o podnikatelském úvěru. Na základě této smlouvy žalobce vyplatil žalovanému , částka, . Žalovaný se zavázal, že celkem uhradí žalobci , částka, , a to, po dohodě o prodloužení splatnosti termínu úhrady, nejpozději do , datum, . Následně byl žalovaný čtyřmi upomínkami vyzýván k zaplacení dluhu.

7. Po stránce právní okresní soud věc posoudil dle příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanského zákoníku, dále jen o.z.), zejména ust. §§ 2395, 2399, 580 a 588 o.z.

8. Podle okresního soudu pro zhodnocení charakteru smluvního vztahu obou účastníků bylo klíčové, zda žalovaný smlouvu o úvěru uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Tedy zda prostřednictvím úvěru získané peněžní prostředky skutečně použil pro své podnikatelské účely, anebo zda v souvislosti se svou podnikatelskou činností nejednal. Nutno je tak zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Z judikatury plyne, že i osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Důkazní břemeno stran prokázání toho, že smlouva o úvěru uzavřená se žalovaným skutečně neměla charakter spotřebitelského úvěru, tížilo v řízení žalobce, neboť to byl on, kdo pro sebe v řízení z takové skutečnosti dovozoval příznivé důsledky. Na podkladě žalobcem předložených listinných důkazů lze pak souvislost úvěrové smlouvy s podnikatelskou činností žalovaného dovozovat pouze z toho, jak byla smlouva označena. Dále z obecné formulace obsažené v článku 1 odst. 2 písm. a) smlouvy. Podle okresního soudu však na základě takovýchto indicií nelze mít za jednoznačně prokázaný podnikatelský charakter předmětné smlouvy. To tím spíše v situaci, kdy žalovaný u jednání sdělil, že žalobce se před uzavřením předmětné smlouvy o to, na jaké konkrétní účely žalovaný poskytnuté prostředky použije, nijak blížeji nezajímal.

9. Tim, že se žalobce ani jeho právní zástupce nezúčastnili jednání před okresním soudem, připravili se o možnost poskytnutí příslušného procesního poučení soudem. Lze proto konstatovat, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran prokázání podnikatelského charakteru sjednaného úvěru.

10. Soudu proto nezbylo než vycházet z toho, že uzavřená smlouva ve skutečnosti měla charakter spotřebitelského úvěru (§ 1810 o.z.) a dopadají na ni příslušná ustanovení zák. č. 257/2016 Sb, ve znění pozdějších předpisů (o spotřebitelském úvěru, dále jen ZSÚ). Zásadním důsledkem takového závěru je to, že žalobce před uzavřením smlouvy stíhala dle ust. § 86 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný sice prohlásil, že má zajištěny dostatečné finanční prostředky k tomu, aby byl schopen sjednaný úvěr v termínu splatnosti uhradit, avšak spoléhal-li se žalobce výhradně na toto prohlášení, aniž by učinil jakékoliv další kroky k ověření jeho pravdivosti, je takový postup jednoznačně v rozporu s ust. § 86 odst. 2 ZSÚ. Nelze tudíž než konstatovat, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ. Předmětná smlouva je podle okresního soudu tudíž absolutně neplatná. Žalovaného tak stíhá toliko povinnost vrátit žalobci poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené možnostem žalovaného. Ten již ostatně prokazatelně na svůj dluh uhradil celkem , částka, . Z poskytnuté jistiny mu zbývá uhradit toliko , částka, . V tomto rozsahu okresní soud proto žalobě vyhověl.

11. Ve zbývající části okresní soud žalobu zamítl a ve věci úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci.

12. Proti rozsudku, a to podle obsahu odvolání pouze do jeho výroků II a III, podal včas odvolání žalobce.

13. Okresnímu soudu vytýkal, že věc nesprávně právně posoudil, a to bez ohledu na skutečnost, že žalobce se neúčastnil ústního jednání ve věci a nepředložil další důkazy k prokázání svých tvrzení.

14. Žalobce zdůraznil, že poskytuje úvěry výhradně podnikatelům – fyzickým osobám za účelem použití těchto úvěrů pro podnikatelské účely. Žalobce ani není oprávněn poskytovat spotřebitelské úvěry podle zák. č. 257/2016 Sb. Žalobce při poskytování úvěru postupuje v souladu s § 7 o.z. v dobré víře, že druhá smluvní strana jedná poctivě. Tedy že vystupuje jako podnikatel a úvěr použije na podnikatelské účely. Takto žalobce jednal i v posuzované věci. Jestliže se fyzická osoba chová tak, že mohla u druhé smluvní strany vyvolat oprávněný dojem, že jedná jako podnikatel, nemůže se následně dovolávat ustanovení k ochraně spotřebitele. Žalovaný výslovně prohlásil, že smlouvu uzavírá jako podnikatel a úvěr využije pro účely svého podnikání. To však okresní soud vyhodnotil jako nedostatečné. Uzavřel, že žalobce měl jakýmsi blíže nespecifikovaným způsobem prověřovat, zda žalovaný při uzavření smlouvy vystupuje jako podnikatel. K tomu lze poznamenat, že příslušné právní předpisy upravující uzavírání smluvních ujednání nestanoví potenciálním smluvním stranám povinnost jakkoli lustrovat postavení druhé smluvní strany. Takový postup by byl ostatně v praxi jen těžko možný. V praxi by bylo zcela na libovůli jedné ze smluvních stran, tedy podnikající fyzické osoby, aby se v případě nevýhodnosti smlouvy dovolávala postavení osoby nepodnikající, tedy spotřebitele. Pakliže tedy žalovaný tvrdil, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel, uvedl tím žalobce jednoznačně v omyl. Mohl se tak ostatně mimo jiné dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 trestního zákona.

15. Podle žalobce proto okresní soud na základě dostupných důkazů nesprávně posoudil uzavřenou smlouvu o úvěru jako smlouvu podléhající příslušným ustanovením z.s.ú.

16. Okresní soud dále dovozuje, že i pro případ, že by šlo o podnikatelský úvěr, měl žalobce posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Své závěry opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž se však Ústavní soud zabýval pouze posuzováním úvěruschopnosti u spotřebitelských úvěrů. Jeho závaznost pro podnikatelské úvěry je pouze konstrukcí soudu prvního stupně, kterou je třeba odmítnout. Příslušné právní předpisy výslovně nestanoví povinnost prověřovat úvěruschopnost ve vztazích mezi podnikateli. Takové závěry neplynou ani z judikatury. Ta se omezuje pouze na konstatování, že odpovědný věřitel by schopnost dlužníka vrátit poskytnutý úvěr s příslušenstvím měl prověřovat. Žalobce měl samozřejmě zájem na tom, aby mu byl úvěr řádně splacen. V tomto ohledu provedl příslušné prověření.

17. Žalobce je dále přesvědčen, že žalovaný se nemůže dovolávat ani postavení slabší strany podle § 433 odst. 1 o.z. K naplnění civilněprávní skutkové podstaty dle § 433 o.z. zcela jistě nepostačuje pouze sjednání odměny za služby nebo smluvního úroku z prodlení, které se žalovanému zpětně jeví jako nepřiměřené, aniž by byly dány další skutečnosti splňující podmínku zneužití postavení či využívání závislosti druhé strany. K tomu lze odkázat na rozhodnutí NS sp. zn. , spisová značka, . Žalobce poskytuje krátkodobé úvěry za podmínek standardních pro tento typ úvěrů. Stejné typy úvěrů poskytuje rovněž celá řada dalších subjektů včetně bank. Pakliže se podmínky žalobce jevily žalovanému nepřiměřené, mohl se obrátit na jiný subjekt, který by mu případně poskytl podmínky přiměřenější.

18. Okresní soud konečně dovozuje neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy z ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru a případných sankcí za porušení smluvních ujednání. Z judikatury však plyne, že neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba posuzovat podle konkrétních okolností případu. U smluv o úvěru se nelze omezit pouze na rozpor smluvního nebo sankčního úroku s jakoukoliv obecnou sazbou úroku, kterou vyžadují např. banky či jiné subjekty. Lze ostatně namítat, proč by zrovna sazby bank měly být jakousi referenční hranicí pro stanovení přiměřenosti smluvních a sankčních úroků. Banka je soukromým podnikatelským subjektem, stejně jako žalobce a má před zákonem zásadně rovné postavení jako žalobce. Přiměřenost poplatku a úroku je proto třeba posuzovat s ohledem na typ poskytnutého úvěru, který poskytuje i řada jiných subjektů. Nikoliv podle jakési referenční sazby bank, která vychází z úplně jiného typu úvěru. Teprve pokud by smluvní a sankční sazby za úvěr výrazně překračovaly sazby u obdobného typu úvěru, lze uvažovat o rozporu těchto sazeb s dobrými mravy. K tomu však v dané věci zjevně nedošlo. Přehlédnout navíc nelze, že úrok byl sjednán a také požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní časové, relativně krátké období. Nadto byl vyjádřen pevnou částkou. V případě prodlení dlužníka s plněním závazku tak úrok nebude narůstat v čase. Celková výše poplatku za poskytnutí úvěru byla sjednána na částku , částka, . Teprve v případě nedodržení splatnosti byl sjednán poplatek ve výši , částka, .

19. Smluvní úrok ve výši 0,5 % denně lze pak podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu považovat za souladný s dobrými mravy. Žalobce při jeho stanovení vycházel z rizikovosti obchodu a výše předpokládané škody, která by žalobci v případě neuhrazení úvěru klientem mohla vzniknout. Nutno zdůraznit, že smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky , částka, činí přibližně , částka, měsíčně po dobu prvních 90 dnů. Úrok ve výši 0,1 % denně pak , částka, měsíčně po zbytek prodlení. Za situace, kdy úrok má kromě funkce uhrazovací i funkci prevenční a sankční, se výše úroku 0,5 %, resp. 0,1 % denně jeví jako zcela adekvátní.

20. Konečně platí, že na právní jednání je nutno hledět spíše jako na platné než na neplatné, jak plyne z ust. § 574 o.z. Okresní soud navíc mohl případně nároky žalobce moderovat dle ust. § 2051 o.z., nikoliv smluvní ujednání posoudit jako neplatná.

21. Úhrady, které žalovaný poskytl za předpokladu platnosti smlouvy o úvěru, měly být započteny nejprve na úroky z prodlení, poté na úroky (poplatek za poskytnutí úvěru) a nakonec na jistinu.

22. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

23. Žalovaný při jednání odvolacího soudu dne , datum, uvedl, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu. Dle přesvědčení žalovaného byla věc správně posouzena jako spotřebitelský úvěr. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu měla být posuzována úvěruschopnost žalovaného ze strany úvěrujícího, což se nestalo. Žalobce navíc žádným způsobem nereagoval na částky zaplacené žalovaným. Neuvedl, jakým způsobem je započetl na své nároky, ani v tomto rozsahu žalobu nevzal zpět. I pro případ, že by obstála úvaha žalobce, že v dané věci šlo o podnikatelský vztah, pak vedle jistiny další uplatněné nároky (smluvní pokuta a úroky) jsou podle přesvědčení žalovaného nepřiměřené. A tedy v rozporu s dobrými mravy.

24. Žalobce následně na výzvu krajského soudu podáním ze dne , datum, uvedl, že potvrzuje zaplacení částky , částka, dne , datum, a dále částky , částka, dne , datum, . Žalobce uvedené platby započetl postupem dle ust. § 1932 odst. 1 o.z. nejprve na příslušenství dlužné částky a ve zbývajícím rozsahu na jistinu. Žalobu vzal zpět co do částky , částka, na jistině spočívající v poplatku za poskytnutí úvěru, co do částky , částka, na jistině spočívající v poplatcích za upomínky a co do částky , částka, na jistině spočívající v pevném úroku. Tedy celkem na jistině co do částky , částka, . Dále co do smluvního úroku z prodlení ve výši 0,50 % denně z částky , částka, od , datum, do , datum, . Navrhl, aby soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Nadále se po žalovaném domáhal zaplacení částky , částka, spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,50 % denně z částky , částka, od , datum, do , datum, a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,10 % denně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

25. Žalovaný podáním ze dne , datum, uvedl, že žalobce započítává úhrady žalovaného na jiné položky dluhu, než na které by měly být započteny. Plnění žalovaného mělo být v souladu s ust. § 1932 odst. 2 o.z. započteno nejprve na jistinu dluhu, neboť žalovaný je přesvědčen o tom, že v dané věci vystupoval jako spotřebitel. I pro případ, že by soud dospěl k odlišnému závěru, nemůže žalovaný souhlasit se započtením úhrad na smluvní úrok ve výši 0,50 %, poplatky za upomínky a za úvěr, když má zejména za to, že tyto jsou v rozporu s dobrými mravy a žalobce na ně nemá nárok. Platby učiněné žalovaným by měly být započteny na jistinu dluhu v plné výši. Dále žalovaný doplnil, že žalobci uhradil i částku , částka, , kterážto povinnost mu plynula z výroku I. rozsudku okresního soudu.

26. Krajský soud přezkoumal v mezích podaného odvolání rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k následujícím závěrům.

27. Okresní soud vybudoval svůj závěr o nutnosti zamítnout žalobu (vyjma částky , částka, ) na úvaze, že žalovaný, byť sám sebe v rámci uzavírání smluvního vztahu se žalobcem označil za podnikatele, smlouvu o úvěru uzavřel v postavení spotřebitele. Podle okresního soudu důkazní břemeno stran prokázání toho, že smlouva o úvěru uzavřená se žalovaným skutečně neměla charakter spotřebitelského úvěru, tížilo žalobce. Byl to právě žalobce, kdo pro sebe v řízení z takové skutečnosti dovozoval příznivé důsledky. Okresní soud sice připustil, že na základě žalobcem předložených listinných důkazů lze dovozovat souvislost předmětné úvěrové smlouvy s podnikatelskou činností, a to z označení smlouvy, označení žalovaného v záhlaví smlouvy a formulace obsažené v článku 1 odst. 2 písm. a) smlouvy. Tyto indicie však podle okresního soudu neprokazují jednoznačně podnikatelský charakter smlouvy, a to tím spíše v situaci, kdy žalovaný při jednání okresního soudu sdělil, že žalobce se před uzavřením předmětné smlouvy o to, na jaké konkrétní účely poskytnuté prostředky použije, nijak blížeji nezajímal. Žalovaný přitom jak sám u jednání uvedl, jistinu úvěru použil na financování svých běžných osobních výdajů nesouvisejících s jeho podnikáním. Podle okresního soudu lze proto uzavřít, že smlouva měla charakter spotřebitelského úvěru, podléhá režimu ZSÚ a povinností žalobce před uzavřením smlouvy bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. To však žalobce neučinil.

28. I pro případ, že i žalovaný uzavíral smlouvy v pozici podnikatele a na věc by nedopadal režim ZSÚ, nezbavovala by podle okresního soudu tato skutečnosti podle okresního soudu žalobce povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud v této souvislosti odkázal na závěry podávající se z rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům takovému subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze a navíc neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splácet, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel o úvěr – dlužník, ať už z nevědomosti nebo z důvodu bezvýchodnosti své aktuální životní situace, nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti, přistoupil. Tyto závěry podle okresního soudu platí i pro úvěry podnikatelské, neboť jde o výchozí zásadu, kterou by se měl řídit jakýkoliv poskytovatel úvěru bez ohledu na to, jakému subjektu své peníze poskytuje.

29. Odvolací soud tyto závěry okresního soudu nesdílí a v poměrech posuzované věci je nepovažuje za správné ani přiléhavé.

30. Okresní soud předně pomíjí, že smlouvu o podnikatelském úvěru účastníci uzavřeli prostřednictvím internetové aplikace. Žalobce tedy poskytl prostředky na dálku, přičemž žalovaný o uzavření úvěru požádal subjekt, který se specializuje na poskytování krátkodobých podnikatelských úvěrů. Jak ostatně plyne z webových stránek žalobce i opakovaného vyjádření zástupce žalobce, tak žalobce spotřebitelské úvěry neposkytuje vůbec. Kromě „indicií“, které dle okresního soudu nasvědčovaly uzavření podnikatelského úvěru, je součástí spisu, resp. uzavřené smlouvy (viz č.l. 12), i prohlášení úvěrovaného, z něhož mimo jiné plyne, že je schopen hradit splátky poskytnutého úvěru, přičemž příjmy na nejbližší období má zajištěny díky podnikatelské činnosti. Stejně tak žalovaný prohlásil, že v průběhu čerpání podnikatelského úvěru nepodá návrh na insolvenci a je si vědom trestněprávních následků, pakliže uvedené prohlášení se ukáže být nepravdivým. Stejně tak žalovaný prohlásil, že si je vědom skutečnosti, že kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na 2 roky nebo zákazem činnosti. I v dodatku ke smlouvě o podnikatelském úvěru se opakovaně hovoří o tom, že žalovaný uzavřel smlouvu o podnikatelském úvěru, nikoliv, že jde o spotřebitele.

31. Podle přesvědčení odvolacího soudu tedy žalobce dostatečně a věrohodně prokázal, že smlouvu o úvěru uzavřel se žalovaným v postavení podnikatele. Je zjevné, že v době uzavření úvěrové smlouvy nemohla existovat žádná pochybnost o tom, že žalovaný jako podnikatel požádal o uzavření podnikatelského úvěru. Prokazování toho, o jaký typ úvěru se jedná, by se podle přesvědčení odvolacího soudu mělo upínat k okamžiku sjednání úvěrové smlouvy, nikoliv k době posuzování této skutečnosti soudem. Odvolací soud se nedomnívá, že povaha úvěru by se snad měla v průběhu času podle vývoje situace a poměrů žalovaného měnit. Tím, kdo při jednání okresního soudu tvrdil, že smlouvu o úvěru uzavřel v postavení spotřebitele (nikoliv podnikatele, jak plyne z obsahu předložených listin), byl žalovaný. Žalovaného tedy v tomto směru tížilo důkazní břemeno k prokázání jím tvrzených skutečností. Žalovaný však kromě strohého tvrzení, že jistinu úvěru použil na financování svých běžných osobních výdajů, s čímž se okresní soud spokojil, svá tvrzení o spotřebitelské povaze uzavřeného úvěru nikterak neprokázal.

32. Za přiléhavý nelze v poměrech posuzované věci považovat ani závěr okresního soudu o tom, že je povinností jakéhokoliv poskytovatele úvěru prověřovat i v případě úvěrů poskytovaných podnikateli, zda takový podnikatel bude schopen poskytnutý úvěr splácet. Okresním soudem zmíněný nález III ÚS 4129/18 se, jak správně poznamenává žalobce, týká výlučně spotřebitelských úvěrů a postavení spotřebitele a závěry, jichž se ve svých úvahách okresní soud dovolává, z tohoto konkrétního nálezu Ústavního soudu explicitně (ostatně ani implicite) neplynou. Už vůbec pak nelze souhlasit s tvrzením soudu, že je jakousi obecnou povinností poskytovatele (každého) úvěru zajímat se o to, na jaké konkrétní účely budou poskytnuté prostředky úvěrovaným použity. To neplatí s výjimkou účelových půjček či úvěrů ani pro spotřebitele, k čemuž lze mimo jiné odkázat např. na standardní výpis z jakéhokoliv běžného účtu u peněžního ústavu, kde je uvedeno, v jaké případné výši může být majiteli účtu poskytnuta půjčka bez zjištění účelu vynaložení těchto finančních prostředků, a už vůbec tato úvaha neplatí pro úvěry podnikatelské. Opět s výjimkou finančních prostředků, které jsou poskytovány účelově a směřují na konkrétní podnikatelský projekt, investiční záměr apod.

33. Z provedeného dokazování před okresním soudem tudíž podle odvolacího soudu, plyne, že žalovaný při uzavírání smlouvy o úvěru s žalobcem vystupoval v pozici podnikatele a okresní soud proto pochybil, pakliže založil svůj právní závěr o neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy na tvrzení žalovaného, že získané finanční prostředky použil nikoliv v rámci své podnikatelské činnosti, ale na financování svých běžných osobních výdajů. Současně, jak odvolací soud výše uvádí, nelze se ztotožnit ani s úvahou okresního soudu o tom, že i v případě, kdy žalovaný vystupoval ve smluvním vztahu jako podnikatel, bylo povinností žalobce zkoumat, zda žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet.

34. Žalovaný měl možnost dovolat se případně ochrany slabší strany ve smyslu ust. § 433 o.z. avšak musel by tvrdit a prokazovat další okolnosti, které by v rámci aplikace tohoto ustanovení měl soud vzít v úvahu. K tomu však lze poznamenat, že pro aplikaci uvedeného ustanovení (tedy přihlédnutí ke korektuře dobrých mravů) by samo o sobě nepostačovalo eventuálně tvrzení o nepřiměřené výši smluvních úroků, případně poplatků za uzavření úvěrové smlouvy. Žalovaný takové mimořádné a výjimečné okolnosti netvrdil. S ohledem na skutečnost, že před okresním soudem argumentoval tím, že vystupoval jako spotřebitel, nedovolával se ani svého postavení slabší strany, a kromě tvrzení o spotřebitelské povaze úvěru nenabídl ani žádná jiná skutková tvrzení (kromě toho, že finanční prostředky použil pro svou osobní potřebu), ze kterých by případně mohla plynout jeho ochrana.

35. K otázce posuzování výše úroků (z prodlení) mezi podnikateli se vyjádřil i Nejvyšší soud (viz např. rozhodnutí sp.zn. , spisová značka, ), z jehož rozhodnutí plyne, že je nutno posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a které existovaly již v době uzavření smlouvy. Nelze vycházet pouze ze závěrů jiného rozhodnutí či mechanicky srovnávat sjednané sazby úroků z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně nelze stanovit paušální hraniční sazbu nemravnosti úroků z prodlení. Za rozporné s dobrými mravy lze považovat pouze takové ujednání o výši úroků z prodlení, které se výrazně odchyluje od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí (sankčně-motivačních či reparačních apod.), ale má zneužívající (šikanózní) charakter. Výrazná odchylka od výše úroků z prodlení stanovená nařízením vlády ještě sama o sobě rozpor s dobrými mravy neznamená. Pokud pak jde o posuzovaní konkrétních okolností případu, nelze s ohledem na různorodost smluvních vztahů předem určit všechny, ke kterým by soudy měly přihlížet. Obecně jde o hodnocení důvodů, které vedly ke sjednávání výše úroků z prodlení, a to ve vztahu k plnění jejich funkcí v konkrétní věci. V úvahu se lze vzít například skutečnost, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce, nutno je posuzovat rizikovost obchodů, zohlednit majetkové poměry účastníků, vědomost o jejich očekávaných budoucích poměrech, skutečnost, že ve vztazích mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahů nepodnikatelských. Typicky tedy od vztahu spotřebitelských. Případně je namístě posuzovat i další významné okolnosti.

36. V poměrech posuzované věci byl žalobcem poskytnut úvěr v částce , částka, , který měl být žalovaným zaplacen ve lhůtě 30 dnů. Současně se žalovaný zavázal uhradit poplatek za sjednání a čerpání úvěru (odměnu žalobci) v částce , částka, , přičemž v případě řádného zaplacení úvěru ve sjednaném termínu měla být tato odměna žalobce snížena na částku , částka, . Zápůjční úroková sazba úvěru činila 50 % ročně, avšak za období 30 dnů sjednaný úrok činil toliko , částka, . Teprve pro případ prodlení s vrácením úvěru (žalovanému byla navíc dodatkem ke smlouvě o podnikatelském úvěru prodloužena doba splatnosti úvěru až do , datum, ) bylo sjednáno, že žalobce je povinen hradit po dobu prvních 90 dnů úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru a dále od 91. dne prodlení úrok ve výši 0,1 % denně ze součtu dlužné jistiny a poplatků, a to do jejich úplného uhrazení. Jde tedy o obdobnou konstrukci, jaká pro případy sjednávání spotřebitelských úvěrů plyne z ust. § 122 ZSÚ. Úroky sjednané pro případ prodlení žalovaného s úhradou poskytnutého úvěru měly zjevně s ohledem na neexistenci jakéhokoliv dalšího zajištění splacení poskytnuté částky motivační charakter a současně se výše těchto úroků žádným způsobem neliší od sazeb v daném segmentu trhu. Poplatek za úvěr, resp. sjednaná odměna za uzavření „obchodu“ pro žalobce, byla sjednána zcela jednoznačně a transparentně. Lze ji považovat za ekonomicky odůvodnitelnou ve vztahu k nákladovosti, administraci celého úvěrového vztahu, eventuelně i kapitálové náročnosti. Nadto žalovanému při dodržení podmínek smlouvy byly poskytnuta významná sleva z tohoto poplatku.

37. Žalobce v průběhu řízení vzal žalobu zpět co do zaplacení částek , částka, a , částka, zaplacených žalovaným na účet žalobce dne , datum, a , datum, . Žalobce následně podáním ze dne , datum, vzal žalobu částečně zpět s uvedením toho, jakým způsobem platby žalovaného započetl. Žalovaný kromě tvrzení o rozpornosti smluvního úroku ve výši 0,50 % a poplatku za upomínky a za úvěr, který je dle jeho přesvědčení v rozporu s dobrými mravy, nesouhlasil se způsobem započtení těchto úhrad, neboť ty měly být započteny na jistinu dluhu v plné výši, nikoliv způsobem, jaký zvolil žalobce.

38. Z ust. § 1932 odst. 2 o.z., na nějž žalovaný míří, plyne, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky, a nakonec na úroky z prodlení.

39. Odvolací soud však na základě úvah výše popsaných dospěl k závěru, že v dané věci žalovaný nevystupoval v postavení spotřebitele a smlouva o úvěru byla uzavřena mezi podnikateli. V takovém případě je při plnění na pohledávku žalobce nutno vycházet z ust. § 1932 odst. 1 o.z., z něhož plyne že má-li dlužník plnit na jistinu úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky, a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli a věřitel s tím souhlasí. Žalobce proto při zohlednění obou plateb žalovaného postupoval zcela v souladu s ust. § 1932 odst. 1 o.z., když z obsahu spisu a ostatně ani z tvrzení žalovaného není zřejmé, že by v době úhrady obou plateb projevil vůli, jakým způsobem by tyto platby na závazek žalovaného měly být započteny. V dané věci se tak neuplatní pravidlo uvedeného ust. § 1932 odst. 2 o.z., nýbrž ust. § 1932 odst. 1 o.z. Proto lze uzavřít, že žalobce obě platby žalovaného započetl správně v uvedeném pořadí a v souladu s citovaným ust. § 1932 odst. 1 o.z.

40. Vycházeje ze shora rozvedených úvah krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II zrušil a v uvedeném rozsahu řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil (§ 211 a § 96 odst. 2 o.s.ř.), ve zbývající části výroku II. rozsudek okresního soudu změnil (§ 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku spolu se smluvním úrokem z prodlení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

41. K tomu je pro úplnost nutno poznamenat, že žalobce nesprávně v úvahách o vyčíslení zůstatku pohledávky nezohlednil výrok I rozsudku okresního soudu, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci , částka, , když tento výrok nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci. Žalovaný nadto v průběhu odvolacího řízení doložil, že i tuto částku žalobci zaplatil. Odvolací soud proto od žalobcem požadovaného zůstatku jistiny uvedenou částku odečetl a tuto platbu žalovaného uvedeným způsobem v zůstatku pohledávky žalobce zohlednil.

42. O nákladech řízení, a to s ohledem na částečnou změnu rozsudku okresního soudu i nákladech za řízení před okresním soudem, krajským soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem v částce , částka, . Náklady řízení žalobce jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem , částka, , odměnou zástupce žalobce za tři úkony právní služby po , částka, (§ 7 bod. 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a o náhradách advokátů za poskytování právních služeb) s níž se pojí tři paušální náhrady hotových výdajů po , částka, (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % DPH ze součtu uvedených částek, vyjma zaplaceného soudního poplatku (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Náklady za řízení před okresním soudem je žalovaný povinen nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).

43. Náklady odvolacího řízení na straně žalobce jsou pak tvořeny zaplaceným soudním poplatkem v částce , částka, , odměnou zástupce žalobce za dva úkony právní služby (odvolání a vyjádření spolu s částečným zpětvzetím žaloby) po , částka, (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po , částka, (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % DPH ze součtu daných částek, vyjma zaplaceného soudního poplatku (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Náklady odvolacího řízení na straně žalobce tak dosáhly , částka, (zaokrouhleně). Uvedenou částku je žalovaný povinen nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).