9 C 14/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 52 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 654,38 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 52 045,62 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 49 467 Kč od 17. 8. 2024 do 14. 11. 2024 a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 49 467 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 11 188 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 26. 2. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení 52 700 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného dluhu žalovaného vzniklého ze smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené mezi účastníky dne 27. 12. 2023. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za sjednání a čerpání úvěru a úrokem ve lhůtě do 10. 7. 2024. Následně se účastníci dohodli na prodloužení termínu splatnosti úvěru do 16. 8. 2024. Žalovaný však úvěr v ujednaném termínu nesplatil. Žalobkyně se proto vůči němu domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, poplatku za sjednání a čerpání úvěru ve výši 19 467 Kč, úroku ve výši 1 233 Kč a paušálních poplatků za čtyři písemné upomínky zaslané žalovanému v souhrnné výši 2 000 Kč, tedy celkem zaplacení částky 52 700 Kč. Dále požadovala s odkazem na čl. 5.3. smlouvy o úvěru úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky odpovídající dlužné jistině a poplatku za sjednání úvěru za dobu prvních 90 dnů prodlení žalovaného, tedy za období od 17. 8. 2024 do 14. 11. 2024, a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z téže částky za období od 15. 11. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě ze 14. 4. 2025 poukázal na to, že pokud žalobkyně uvádí, že akceptoval návrh na uzavření smlouvy o úvěru SMS kódem, z obsahu spisu nelze mít tuto verzi za prokázanou, neboť žalobkyně dostatečným způsobem nedoložila, že byl žalovanému zaslán jedinečný autorizační SMS kód, jehož prostřednictvím měl žalovaný následně dle tvrzení žalobkyně vyjádřit souhlas s obsahem smlouvy. Z pohledu žalovaného tedy nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Žalovaný však připustil, že mu žalobkyně zaslala částku 30 000 Kč na jeho bankovní účet a že by tuto částku měl žalobkyni vrátit. Předmětná smlouva o úvěru je podle něj přinejmenším částečně neplatná pro rozpor některých jejích ustanovení s dobrými mravy a zásadou poctivého obchodního styku. V této souvislosti žalovaný poukázal především na kombinaci vysokého poplatku za sjednání a čerpání úvěru a sjednaného smluvního úroku ve výši 0,5 % denně. Podle žalovaného je zjevné, že žalobkyně má postavený svůj podnikatelský model na krátkodobých podnikatelských půjčkách, ke kterým se zpravidla uchylují lidé v zoufalé situaci, a de facto tak vydělává velké prostředky na cizím neštěstí. Žalobkyně rovněž v žalobě vůbec nezmínila, že žalovaný jí dne 5. 9. 2024 uhradil částku ve výši 14 591,92 Kč a dne 9. 10. 2024 pak dalších 14 753,70 Kč. Tyto platby by podle jeho názoru měly být započteny na poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč a po tomto započtení žalovanému zbývá uhradit žalobkyni již jen 654,38 Kč. Žalovaný tedy navrhl, aby ve zbývajícím rozsahu nad rámec této částky soud žalobu zamítl.

3. K projednání věci soud nařídil jednání na den 7. 5. 2025. Žalobkyně i její právní zástupkyně se z tohoto jednání omluvily, přičemž souhlasily s tím, aby soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Proto jednání proběhlo v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), v jejich nepřítomnosti. Žalovaný, který se k jednání dostavil, uvedl, že předmětnou úvěrovou smlouvu se žalobkyní skutečně uzavřel a následně s ní i jednal o prodloužení splatnosti úvěru, již si však nevybavil, na jakém konkrétním datu splatnosti se se žalobkyní nakonec dohodl. Dvě úhrady zmiňované již v písemném vyjádření k žalobě učinil žalovaný v návaznosti na jednání se žalobkyní, která po něm požadovala, aby svůj dluh ze smlouvy písemně uznal, za což mu nabízela možnost dluh uhradit ve třech splátkách po 14 753,70 Kč. Písemné uznání dluhu sice žalovaný nakonec nepodepsal, na základě instrukcí žalobkyně zaslaných prostřednictvím SMS zpráv však uhradil dvě shora uvedené splátky. Ty však žalobkyně v podané žalobě nijak nezohlednila. Přinejmenším v rozsahu těchto úhrad by podle žalovaného měla být žaloba zamítnuta. Žalovaný navíc poukázal na to, že vystupoval ve smluvním vztahu se žalobkyní v pozici slabší smluvní strany, což by mělo být zohledněno přinejmenším ve vztahu ke sjednanému úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně, jehož výše je jednoznačně nepřiměřená, stejně jako výše poplatku za sjednání úvěru.

4. K dotazu soudu rovněž žalovaný u jednání sdělil, že podniká v oblasti solární energetiky. Peněžní prostředky získané z předmětného úvěru fakticky použil nikoliv pro účely spojené se svou podnikatelskou činností, nýbrž v souvislosti s financováním svých běžných výdajů. V době, kdy se žalobkyní uzavřel předmětnou úvěrovou smlouvu, měl již přibližně dalších pět závazků vůči jiným poskytovatelům úvěrů, jejichž výše se pohybovala v řádu desítek tisíc korun. Další úvěrové smlouvy uzavíral jako nepodnikající fyzická osoba. Před uzavřením smlouvy musel žalobkyni doložit pouze svou fotografii s občanským průkazem, sdělit žalobkyni své IČO a zaplatit ověřovací poplatek z důvodu identifikace jeho bankovního účtu, na který mu měl být úvěr poskytnut. Žádné jiné dokumenty po něm žalobkyně nepožadovala, o jeho poměry v době uzavření smlouvy se nijak nezajímala.

5. Z fotografie zachycující žalovaného držícího v ruce jeho občanský průkaz, jakož i z fotokopie tohoto občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně si před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy prostřednictvím těchto dokumentů ověřila totožnost žalovaného.

6. Z potvrzení o provedení platby vystaveného , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že žalovaný dne 8. 5. 2024 uhradil ze svého bankovního účtu č. , č. účtu, na účet žalobkyně ověřovací poplatek ve výši 1 Kč.

7. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené mezi účastníky dne 10. 6. 2024 prostřednictvím internetu soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal jí tuto částku vrátit a současně zaplatit poplatek za sjednání a čerpání úvěru ve výši 19 467 Kč a úrok ve výši 1 233 Kč, obojí ve lhůtě 30 dnů od poskytnutí úvěru. Zápůjční úroková sazba úvěru dle smlouvy činila 50 % ročně. V případě, že žalovaný splatí úvěr v termínu splatnosti, měla mu být poskytnuta sleva z poplatku za sjednání a čerpání úvěru, který měl po uplatnění této slevy činit 7 767 Kč. Ve smlouvě bylo uvedeno, že úvěr je bezúčelový a je poskytován žalovanému v rámci jeho podnikatelské činnosti, čímž se měly rozumět zejména investice do jeho dlouhodobého majetku a taktéž financování běžné provozní činnosti žalovaného a nákladů, které obvykle souvisejí s podnikáním. Žalovaný byl ve smlouvě označen mimo jiné svým identifikačním číslem a adresou svého sídla. Dle čl. 5 odst. 3 smlouvy byl žalovaný v případě svého prodlení s vrácením úvěru povinen hradit žalobkyni po dobu prvních 90 dnů prodlení úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně ze součtu dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru, dále od 91. dne prodlení pak úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně ze součtu dlužné jistiny a poplatku, a to do jejich úplného uhrazení. Dle čl. 5 odst. 4 smlouvy byla žalobkyně oprávněna si na žalovaném nárokovat paušální poplatky ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku zaslanou žalovanému k 5., 10., 15. a 20. dni trvání jeho prodlení.

8. Z prohlášení žalovaného o schopnosti splácet úvěr z 10. 6. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný před uzavřením smlouvy prohlásil, že má zajištěny po celé období trvání úvěru, zejména pak následujících 30 dnů, dostatečné příjmy, ze kterých bude schopen hradit žalobkyni poskytnutý úvěr.

9. Z potvrzení o provedení platby vystaveného , právnická osoba, . bylo zjištěno, že žalobkyně dne 10. 6. 2024 zaslala žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, uvedený ve smlouvě peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč.

10. Ze sdělení , právnická osoba, ., z 24. 3. 2025, bylo zjištěno, že žalovaný je majitelem bankovního účtu uvedeného v předchozím odstavci.

11. Z dodatku ke shora uvedené úvěrové smlouvě uzavřeného dne 2. 8. 2024 bylo zjištěno, že účastníci se dohodli na prodloužení původně sjednaného termínu splatnosti úvěru do 16. 8. 2024.

12. Z písemných výzev z 21. 8. 2024, 26. 8. 2024, 31. 8. 2024 a 5. 9. 2024, které byly dle přiložených dodejek odeslány do datové schránky žalovaného, soud zjistil, že žalobkyně opakovaně písemně vyzývala žalovaného k zaplacení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy.

13. Z výpisu z SMS konverzace účastníků předloženého žalovaným bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému dne 5. 9. 2024 prostřednictvím SMS zprávy sdělila, že má na základě vzájemné dohody účastníků uhradit částku 14 591,92 Kč na účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Prostřednictvím SMS zprávy z 5. 10. 2024 pak žalovanému připomněla, že má následující den splatit splátku dle splátkového kalendáře ve výši 14 753,70 Kč. Dne 6. 10. 2024 pak žalovanému sdělila, že má uhradit částku 14 753,70 Kč dle splátkového kalendáře na účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, .

14. Ze dvou potvrzení o provedených platbách vystavených , právnická osoba, ., 12. 4. 2025 soud zjistil, že žalovaný dne 5. 9. 2024 uhradil na účet č. , č. účtu, částku 14 591,92 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, a dne 9. 10. 2024 na účet č. , č. účtu, částku 14 753,70 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, .

15. Z předžalobní výzvy z 29. 1. 2025, která byla dle přiložené dodejky téhož dne odeslána do datové schránky žalovaného, bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu i prostřednictvím zástupkyně žalobkyně, přičemž byl poučen o tom, že pokud dluh neuhradí žalobkyni dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

16. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů a s přihlédnutím k tomu, co v průběhu řízení uvedli oba účastníci, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Žalobkyně uzavřela dne 10. 6. 2024 prostřednictvím internetu se žalovaným smlouvu o úvěru. Již předtím žalovaný za účelem ověření toho, že je majitelem bankovního účtu, na který mu má být úvěr poskytnut, zaplatil žalobkyni na její účet ověřovací poplatek ve výši 1 Kč z bankovního účtu č. , č. účtu, . Současně žalobkyni zaslal fotokopii svého občanského průkazu a rovněž fotografii, na níž je zachycen, jak tento občanský průkaz drží v ruce. Rovněž podepsal žalobkyni prohlášení, že má zajištěny peněžní prostředky na to, aby sjednaný úvěr v termínu splatnosti mohl splatit. Uzavřená smlouva mezi účastníky byla označena jako „smlouva o podnikatelském úvěru“, žalovaný v ní byl označen mimo jiné svým identifikačním číslem podnikatele a adresou sídla, dle smlouvy měl být úvěr poskytnut žalovanému bezúčelově v rámci jeho podnikatelské činnosti, kterou dle smlouvy měly představovat blíže nespecifikované investice do dlouhodobého majetku žalovaného a financování jeho běžné provozní činnosti, respektive nákladů obvykle souvisejících s podnikáním. Žalobkyně na základě této smlouvy dne 10. 6. 2024 vyplatila na účet žalovaného 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že tuto částku vrátí a současně zaplatí poplatek za sjednání a čerpání úvěru ve výši 19 467 Kč a úrok ve výši 1 233 Kč. Celkem tak měl žalobkyni dle smlouvy uhradit částku 50 700 Kč, a to původně ve lhůtě 30 dnů od poskytnutí úvěru. Dodatkem k předmětné úvěrové smlouvě uzavřeným 2. 8. 2024 byla splatnost úvěru prodloužena o 14 dnů do 16. 8. 2024. Následně žalobkyně celkem čtyřmi písemnými upomínkami vyzývala žalovaného k zaplacení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy. Mezi oběma účastníky posléze probíhala jednání o možnosti tento dluh splácet prostřednictvím splátkového kalendáře. Žalobkyně dne 5. 9. 2024 a 6. 10. 2024 zaslala SMS zprávy, v nichž ho instruovala, aby na jí označené bankovní účty uhradil splátky dluhu ve výši 14 591,92 Kč, respektive ve výši 14 753,70 Kč, a to pod stanoveným variabilním symbolem. Žalovaný v souladu s těmito instrukcemi obě uvedené částky uhradil. Následně byl ze strany žalobkyně vyzván k zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy ještě předžalobní výzvou zástupkyně žalobkyně z 29. 1. 2025.

17. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“).

18. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Klíčovou otázkou pro zhodnocení toho, jaká právní úprava dopadá na závazkový vztah účastníků založený předmětnou úvěrovou smlouvou, bylo, zda žalovaný skutečně smlouvu uzavíral v pozici podnikatele. Pokud by se tak totiž nestalo, pak by na věc mimo jiné dopadala „ochranná“ ustanovení § 1810 a násl. o. z. a zejména pak příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“). Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Za podnikatele se pak považuje ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (srov. § 420 odst. 1 o. z.). Rovněž se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (§ 421 odst. 2 o. z.). Další definice podnikatele obsažené v § 420 odst. 2 a § 421 odst. 1 o. z. na posuzovanou věc v každém případě není možné aplikovat. Pro zhodnocení charakteru smluvního vztahu obou účastníků bylo klíčové, zda žalovaný smlouvu o úvěru uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tedy zda prostřednictvím úvěru získané peněžní prostředky skutečně použil pro své podnikatelské účely, nebo zda v souvislosti se svou podnikatelskou činností nejednal.

23. Dle ustálené judikatury je totiž pro posouzení postavení fyzické osoby uzavírající smlouvu o úvěru rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Pro aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele není rozhodné, zda je určitá osoba podnikatelem (tedy má podnikatelské oprávnění a v jiných vztazích jako podnikatel vystupuje) či jaké má s obchodními vztahy zkušenosti. Významné naopak je, zda v tom kterém vztahu je spotřebitel osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Přitom je třeba zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu, je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3140/2023). I osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva skrytě obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“ (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21).

24. S ohledem na shora popsané závěry důkazní břemeno stran prokázání toho, že smlouva o úvěru uzavřená se žalovaným skutečně neměla charakter spotřebitelského úvěru, ale jednalo se o právní jednání uzavřené mezi dvěma podnikateli, tížilo v řízení žalobkyni, neboť to byla ona, kdo pro sebe v řízení z takové skutečnosti dovozoval příznivé důsledky. Ty spočívaly v tom, že pokud by se o spotřebitelský úvěr nejednalo, nepodléhal by smluvní vztah mezi účastníky režimu ZSÚ a na věc by současně nedopadala ani ustanovení na ochranu spotřebitele obsažená v § 1810 a násl. o. z., což by samozřejmě nutně muselo mít vliv na právní hodnocení celé věci. Charakter smluvního vztahu účastníků byl důležitý například pro zhodnocení toho, zda vůbec a případně v jakém rozsahu měla žalobkyně před uzavřením smlouvy povinnost ověřovat úvěruschopnost žalovaného, jaké konkrétní nároky mohla po žalovaném požadovat v případě zesplatnění úvěru, respektive zda ve smlouvě ujednané sankce nepřesahovaly limity stanovené v § 122 ZSÚ. Pokud by se ukázalo, že žalovaný skutečně předmětnou úvěrovou smlouvu uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností, byly by na žalobkyni kladeny výrazně nižší nároky jak pokud jde o její postup před uzavřením smlouvy, tak i co se týče samotného obsahu smlouvy, jehož byla žalobkyně tvůrcem.

25. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů lze souvislost předmětné úvěrové smlouvy s podnikatelskou činností žalovaného dovozovat toliko z toho, jak byla daná smlouva označena (smlouva o podnikatelském úvěru), z označení žalovaného v záhlaví smlouvy (označen byl mimo jiné svým identifikačním číslem a adresou sídla) a dále z obecné formulace obsažené v čl. 1 odst. 2 písm. a) smlouvy, podle níž měl být úvěr poskytnut žalovanému v rámci jeho podnikatelské činnosti, která byla vymezena jako investice do dlouhodobého majetku žalovaného a financování jeho běžné provozní činnosti a nákladů, které obvykle souvisejí s podnikáním. Ze shora citovaných judikatorních závěrů však vyplývá, že pouze na základě takovýchto indicií nelze mít za jednoznačně prokázaný podnikatelský charakter dané smlouvy, a to tím spíše v situaci, kdy žalovaný u jednání sdělil, že žalobkyně se před uzavřením předmětné smlouvy o to, na jaké konkrétní účely poskytnuté prostředky použije, nijak blíže nezajímala, přičemž žalovaný následně jistinu úvěru použil na financování svých běžných osobních výdajů nijak nesouvisejících s jeho podnikáním v oblasti solární energetiky.

26. Tím, že se žalobkyně ani její právní zástupkyně nezúčastnily jednání nařízeného ve věci, připravily se o možnost, aby jim soud poskytl příslušné procesní poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v tom smyslu, že žalobkyně neunáší v řízení důkazní břemeno stran prokázání podnikatelského charakteru sjednaného úvěru, a na to navazující břemeno tvrzení, respektive břemeno důkazní vztahující se k procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného. Soudu za daných okolností nezbylo, než s ohledem na absenci jakýchkoliv konkrétních důkazů, z nichž by bylo možné dovozovat reálnou souvislost úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky s podnikatelskou činností žalovaného, vycházet z toho, že tato smlouva ve skutečnosti měla charakter spotřebitelského úvěru a zcela tedy podléhala režimu ZSÚ.

27. Prvním zásadním důsledkem shora uvedeného závěru soudu je to, že žalobkyni před uzavřením smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splatit poskytnutý úvěr. Žalobkyně přitom podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla oprávněna poskytnout žalovanému úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Pokud by žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila a úvěr poskytla v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, musel by soud podle § 87 odst. 1 ZSÚ nahlížet na předmětnou smlouvu jako na absolutně neplatné právní jednání, přičemž pro žalovaného by to dle citovaného ustanovení znamenalo, že jedinou jeho povinností by bylo vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem.

28. Je pravdou, že žalobkyně doložila soudu podepsané prohlášení žalovaného o tom, že má zajištěny dostatečné finanční prostředky k tomu, aby byl schopen sjednaný úvěr v termínu splatnosti bez problémů splatit. Pokud se však žalobkyně spolehla výhradně na toto prohlášení, aniž by učinila jakékoliv další kroky k ověření jeho pravdivosti, je takový postup jednoznačně v rozporu s § 86 odst. 2 ZSÚ, který obsahuje vymezení základních aspektů procesu ověřování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ve smyslu citovaného ustanovení měla žalobkyně jednoznačně učinit příslušné kroky k tomu, aby zjistila výši pravidelných příjmů a výdajů žalovaného a další údaje o jeho finanční a ekonomické situaci, zejména pak údaje o jeho majetku a dosavadní platební morálce. Nic z toho však žalobkyně zjevně neučinila, a pokud ano, pak se jí to v řízení nepodařilo prokázat.

29. Za dané situace nemohl soud dospět k jinému závěru, než že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, což podle § 87 odst. 1 ZSÚ znamená, že uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a žalovaného stíhá toliko povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené možnostem žalovaného. Ten již žalobkyni prokazatelně na svůj dluh uhradil částku v celkové výši 29 345,62 Kč. V tomto rozsahu tedy již svůj dluh splnil a z poskytnuté jistiny mu zbývá uhradit již jen 654,38 Kč. Soud proto zavázal žalovaného pouze k úhradě této částky, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť uzavřel, že takto nevysokou částku by měl být žalovaný schopen uhradit žalobkyni v obecné lhůtě k plnění předpokládané v ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

30. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 52 045,62 Kč s příslušenstvím, pak soud ze shora popsaných důvodů žalobu zamítl. Žalobkyni pak nepřiznal ani právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ze zbývající dlužné jistiny ve výši 654,38 Kč, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

31. Soud pro úplnost dále považuje za důležité zmínit, že i pokud by žalovaný předmětnou úvěrovou smlouvu uzavíral v pozici podnikatele a na věc by tak nedopadal režim ZSÚ, nezbavovalo by to žalobkyni zcela povinnosti ověřit před uzavřením smlouvy jeho úvěruschopnost. Ústavní soud ČR totiž v rámci své rozhodovací praxe označil požadavek na přesvědčivé zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, za výchozí zásadu, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv, pročež by měly vždy vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání úvěruschopnosti jejich klientů. Není totiž důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům takového subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, a navíc neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel o úvěr – dlužník, ať už z nevědomosti, nebo z důvodu bezvýchodnosti jeho aktuální životní situace, nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti, přistoupil (viz nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z citovaných závěrů plyne, že Ústavní soud neomezuje povinnost ověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr pouze na úvěry spotřebitelské, ale považuje ji za výchozí zásadu, kterou by se měl řídit jakýkoliv poskytovatel úvěru bez ohledu na to, jakému subjektu své peníze poskytuje. Jakkoliv je samozřejmě rozdíl v tom, jaké požadavky ve vztahu k procesu ověření úvěruschopnosti na poskytovatele úvěru kladou příslušná ustanovení ZSÚ a co lze oprávněně požadovat na poskytovateli úvěru v případě, kdy je úvěr poskytován podnikateli, v daném případě je rozhodující, že žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy neověřovala úvěruschopnost žalovaného vůbec, nebo se jí to alespoň nepodařilo v řízení prokázat. Zjevně tak porušila svou povinnost a musí nést s tím spojené negativní důsledky spočívající v absolutní neplatnosti předmětné smlouvy.

32. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 52 700 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv bylo žalobě částečně vyhověno, stalo se tak pouze ve velmi nepatrné části předmětu řízení, a to co do částky 654,38 Kč, která nepředstavuje ani 2 % z celé žalované částky. Lze tedy konstatovat, že převážný procesní úspěch měl v řízení žalovaný, jehož neúspěch se týkal pouze velmi nepatrné části předmětu řízení, pročež má žalovaný podle § 142 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plném rozsahu. Tyto náklady jsou tvořeny předně mimosmluvní odměnou jeho zástupce za dva úkony právní služby učiněné podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení a účast zástupce žalovaného u jednání soudu konaného dne 7. 5. 2025, kdy každý z těchto úkonů je podle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bodem 5 AT s ohledem na výši vymáhaného peněžitého plnění bez příslušenství (52 700 Kč) honorován sazbou odměny ve výši 3 220 Kč, zástupci žalovaného tedy náleží mimosmluvní odměna ve výši 6 440 Kč. Dále náklady zastoupení žalovaného tvoří dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. celkem paušální náhrady ve výši 900 Kč, náhrada cestovních výdajů ve výši 1 156 Kč za cestu zástupce žalovaného k jednání soudu na trase , adresa, a zpět, na které ujel vozem tov. zn. Škoda Octavia s kombinovanou spotřebou benzinu 4,5 l/100 km celkem 156 km, kdy při výpočtu výše cestovních náhrad soud vycházel z toho, že sazba základní náhrady za použití vozidla činí podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb. 5,80 Kč na 1 km jízdy a průměrná cena benzinu 35,80 Kč za 1 litr (tj. 156 * 5,80 + 1,56 * 35,80 * 4,5 = 1 156), náhrada za promeškaný čas zástupce žalovaného cestou k jednání soudu ve výši 750 Kč, kdy zástupce žalovaného strávil cestou k jednání celkem pět započatých půlhodin času, přičemž za každou takovou půlhodinu mu podle § 14 odst. 3 AT náleží náhrada ve výši 150 Kč (tj. 5 * 150 Kč = 750 Kč), a konečně náhrada za 21% DPH ze shora uvedených tučně vyznačených položek (tedy z částky 9 246 Kč) ve výši 1 942 Kč, neboť zástupce žalovaného je plátcem DPH a náleží mu tedy podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. náhrada za jím odvedenou daň. Soud tak uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v celkové výši 11 188 Kč, a to k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).