27 Co 241/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno zastoupený advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované společnosti 1/0 , IČ Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 1/0 zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 1/0 o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 5. 2024, č. j. 10 C 236/2023-124,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem vyloučil z exekuce vedené soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , pod sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , položku č. , hodnota, : motorové vozidlo , jméno FO, , VIN kód, , SPZ: , SPZ, , barva , Anonymizováno, (výrok I), a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení , částka, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobce (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se podanou žalobou domáhal vyloučení předmětného automobilu ze soupisu exekuce vedené soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, s tvrzením, že dne , datum, byly soudním exekutorem v rámci exekučních řízení ve věci povinné , jméno FO, vydány protokoly o soupisu movitých věcí. V jejichž rámci se exekutor dovolává neplatnosti právního jednání ze dne , datum, , na jehož základě došlo k převodu vozidla , jméno FO, , jméno FO, z povinné jako prodávající na žalobce jako kupujícího. Povinná v rámci kupní smlouvy mimo jiné prohlásila, že je výhradní vlastnicí vozidla a nejsou jí známé žádné okolnosti, které by převodu vozidla bránily. To za situace, kdy v té době byla povinná již omezena v nakládání se svým majetkem. Žalobce jako kupující zkontroloval údaje z velkého i malého technického průkazu, nechal vygenerovat report od společnosti , Anonymizováno, který jej neupozornil na jakoukoli nesrovnalost, která by u žalobce mohla vyvolat pochybnosti o oprávnění povinné jako prodávající převést vlastnické právo k předmětnému automobilu. Žalobce navštívil i internetové stránky Ministerstva dopravy - www.kontrolatachometru.cz -a dozvěděl se vše podstatné o technickém stavu vozidla a evidenční kontrole. Nezjistil nic, co by v něm mělo vyvolat pochybnosti o oprávnění prodávající vlastnické právo převést. Učinil vše, co po něm v dané situace bylo lze spravedlivě požadovat a byl tak v dobré víře v oprávnění povinné vlastnické právo k vozu převést. Sjednaná kupní cena navíc zcela odpovídala průměrné tržní ceně obdobného vozidla daného roku výroby, motorizace, výbavy, ujetým kilometrům a celkovému stavu v daném roce prodeje. Ani sjednaná kupní cena tudíž nemohla u žalobce vyvolat jakoukoli nejistotu ohledně prodávající. Žalobce je přesvědčen, že prokázal svoji dobrou víru v oprávnění povinné převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu a stal se jeho vlastníkem s ohledem na ust. § 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,o.z.“). Řádně uhradil kupní cenu v částce , částka, a není možné a spravedlivé požadovat po něm vydání předmětného automobilu. Žalobce se domáhal vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu, ovšem tomuto návrhu soudní exekutor nevyhověl. Žalobci tudíž nezbylo než podat žalobu.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhoval její zamítnutí. Poukázal na skutečnost, že návrh na zahájení exekuce na povinnou byl podán dne , datum, , vyrozumění o jejím zahájení bylo vydáno dne , datum, . Povinná nebyla během probíhajícího exekučního řízení oprávněna nakládat se svým majetkem. Prodejem předmětného vozidla porušila povinnost plynoucí z ust. § 44a odst. 1 a § 46 odst. 6 exekučního řádu. Takové jednání povinné je nutno hodnotit jako neplatné. Na základě neplatného právního jednání nemohlo dojít k převodu vlastnického práva z povinné na žalobce. Soudní exekutor stejně jako žalovaný se dovolali neplatnosti převodu vlastnického práva. Tyto účinky nastávají okamžikem, kdy projev vůle nebo exekuční příkaz dojde poslednímu z účastníků jednání, vůči němuž se oprávněná osoba neplatnosti dovolala. Právní jednání je poté neplatné zpětně od doby, kdy se stalo účinným. Žalovaný je přesvědčen o tom, že vlastníkem předmětného vozidla je povinná. Žalobce zanedbal své povinnosti, mohl a měl nahlédnout do centrální evidence exekucí, kde by spolehlivě a rychle zjistil, že povinná je omezena v nakládání se svým majetkem. To, že tímto způsobem nepostupoval, je nutné přičíst k jeho tíži. Podle žalovaného je zjevné, že žalobce nevynaložil potřebnou míru opatrnosti, aby zjistil, zda tvrzení povinné, že je oprávněna s vozidlem nakládat, je pravdivé. Jednal nedbale a bez potřebné opatrnosti, kterou zákon po nabyvateli práva vyžaduje. Nemohl tak být v dobré víře, neboť dobrá víra žalobce byla tímto zcela vyvrácena.

4. Okresní soud po provedeném dokazování, kdy vycházel dílem z nesporných skutečností, a ke skutečnostem sporným, zejména tedy tomu, zda žalobce byl při uzavření kupní smlouvy v dobré víře a že vynaložil veškeré prostředky (rozumně dostupné vzhledem k okolnostem) k ověření oprávnění povinné k prodeji vozidla, prováděl dokazování zejména obsahem listin, které účastníci označili či předložili k prokázání svých skutkových tvrzení, ale současně vyslechl i jednatele žalobce.

5. Po takto provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je důvodná.

6. Po stránce právní okresní soud věc posoudil dle ust. § 267 odst. 1 o.s.ř., § 44a odst. 1 e.ř. a dále § 1042 a § 1111 o.z.

7. Konstatoval, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že dne , datum, soudní exekutor do protokolu o soupisu movitých věcí pod položkou č. , hodnota, sepsal automobil – , jméno FO, , který na základě kupní smlouvy ze dne , datum, zakoupil od povinné žalobce. V době sepisu bylo vozidlo registrováno v evidenci vozidel na žalobce. Převodu vlastnického práva k vozidlu bránilo povinné tzv. speciální (i generální) inhibitorium (viz ust. § 44a odst. 1 exekučního řádu), které zatížilo právní jednání povinné neplatností. Při úvaze o opodstatněnosti žaloby a nabytí vlastnického práva k vozidlu žalobcem tak bylo namístě vycházet z příslušných ustanovení občanského zákoníku, v dané věci ust. § 1111 o.z.

8. Z důkazů provedených v průběhu řízení vyplynulo, že žalobce, resp. jeho jednatel, si vozidlo vyhlédl na internetovém inzertním portálu, prostřednictvím tam uvedeného telefonního čísla kontaktoval osobu, která se mu představila jako „, Anonymizováno, , a sdělila mu bližší údaje o vozidle. Žalobce si začal poskytnuté informace ověřovat v dostupných internetových registrech a nezjistil žádné indicie vedoucí k podezření, že se jedná např. o vozidlo odcizené, stočený tachometr, bourané apod. I prodejní cena vozidla odpovídala jeho stáří a najetým kilometrům. Poté, co si jednatel žalobce vozidlo fyzicky prohlédl, rozhodl se pro jeho koupi, žádal o uzavření písemné kupní smlouvy, následně zjistil, že vozidlo je registrováno na jméno , jméno FO, . Při podepisování kupní smlouvy žalobce ověřil osobu prodávající, ztotožnil ji s osobou zapsanou v technickém průkaze, neměl tak žádné pochybnosti o tom, že by něco bylo v nepořádku. Žalobce se dokonce v rámci přepisu vozidla do registru dotazoval pracovnice na městském úřadě, zda v registru není nějaký záznam exekuce, bylo mu sděleno, že nikoli. Takto žalobce postupoval i u předcházejících koupí jiných vozidel.

9. Podle okresního soudu je tak zjevné, že žalobce si před koupí ověřoval informace o stavu vozidla, když současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že koupil vozidlo staršího data výroby. Jeho cena byla relativně méně významná a je nepochybné, že jinou míru opatrnosti lze očekávat při koupi vozidla v hodnotě stovek tisíc Kč, jinou míru pak při koupi vozidla v hodnotě desítek tisíc Kč. Žalobce tak v rámci své vlastní objektivně vyžadovatelné míry investigativní činnosti nezjistil žádné skutečnosti, které by byly způsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti údajů obsažených v technickém průkazu vozidla či o vlastnictví , jméno FO, . Lze uzavřít, že při koupi vozidla postupoval žalobce řádně, s vysokou mírou pravděpodobnosti tak, jak by postupoval každý jiný kupující. Při koupi vozidla není kupujícímu uložena žádná zákonná povinnost zjišťovat informace o tom, zda je vůči prodávajícímu vedeno exekuční řízení. Okresní soud proto dospěl k závěru, že žalobce se stal vlastníkem předmětného vozidla, neboť byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění strany prodávající převést na základě výše uvedené kupní smlouvy vlastnické právo k vozidlu na žalobce. Žalobce vynaložil všechny prostředky rozumně dostupné vzhledem k okolnostem, aby ověřil převodcovo oprávnění k převodu vlastnického práva. Podle okresního soudu lze vyžadovat jen takovou míru péče, které lze běžným způsobem rozumně dosáhnout.

10. Okresní soud proto žalobě vyhověl a ve věci úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému.

11. Proti rozsudku podal včas odvolání žalovaný.

12. Závěry okresního soudu a vyhovění žalobě považoval za absurdní. Předně konstatoval, že žalobce vystupoval jako podnikatel, jde o právnickou osobu a v takovém případě lze předpokládat, že jednatel obchodní společnosti jedná s péčí řádného hospodáře. Nárok na obezřetnost takové osoby je tudíž dalece vyšší než u běžné fyzické osoby. Za této situace nelze souhlasit s okresním soudem, že žalobce jednal dostatečně obezřetně. Samotný popis transakce koupě vozidla zprostředkovaného osobou jménem ,,, Anonymizováno, patří spíše do kulis „divokého východu“ než do postupu koupě vozidla obchodní společností. Podle žalovaného je zjevné, že žalobce postupoval lehkomyslně a neprofesionálně. Kupní smlouvu uzavíral prostřednictvím osoby, která sama nebyla vlastníkem vozidla a na místech, která nelze považovat za standardní. Takové jednání není jednáním řádného hospodáře. Žalobce nenahlédl do centrální evidence exekucí, z níž by spolehlivým a rychlým způsobem zjistil, že povinná je omezena v nakládání se svým majetkem. Lze souhlasit s okresním soudem, že to jistě není povinností kupujícího, ovšem to platí i ve vztahu k jiným internetovým portálům pochybného původu, do nichž naopak žalobce nahlédl. Zdůraznit lze, že generální inhibitorium se týká dlužníka od zahájení exekuce a příkaz na vozidlo je vydán až posléze. Proto dotaz pouze na vozidlo je hrubě nedostatečný. Vždy je nutno primárně lustrovat přímo osobu prodávajícího. Žalovaný je přesvědčen, že důkazní břemeno o dobré víře při uzavírání předmětné kupní smlouvy žalobce neunesl. V tomto směru lze odkázat i na samotnou dikci ust. § 1111 o.z. Ztotožnit se nelze ani se závěrem okresního soudu, že u levnějšího vozidla snad žalobce nemusel být tolik pečlivý. S touto úvahou by se dalo souhlasit s tím dovětkem, že pak samozřejmě musí žalobce počítat s tím, že se může ukázat, že vozidlo nabývá neplatně, jak se tomu stalo v dané věci. Žalovaný proto navrhl změnu rozsudku okresního soudu, zamítnutí žaloby a uložení povinnosti žalobci zaplatit žalovanému náklady za řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že jej považuje za nedůvodné, sdílí závěry rozsudku okresního soudu. Vyslovil přesvědčení, že při koupi vozidla postupoval dostatečně obezřetně, detailně popsal průběh celé transakce a vše náležitě doložil. Způsob koupě vozidla s přihlédnutím k jeho stáří a tomu, že bylo prodáváno fyzickou osobou, lze naopak považovat za zcela běžný. Nejedná se o žádný nestandardní postup a svědčící o lehkovážnosti žalobce. Žalobce naopak prokázal, že vozidlo lustroval, snažil se o něm zjistit co nejvíce informací. Objektivně vyžadovatelná je jen taková míra péče, které lze dosahovat každodenně. Nikoli péče, kterou by žalobce byl hypoteticky schopen soustředit na danou transakci, která se však ukázala být problematickou až následně. Je nepochybné, že žalobce postupoval před koupí náležitě opatrně a obezřetně. Tuto opatrnost lze v jednání žalobce spatřovat i z hlediska různých doporučení, jak se chovat při koupi ojetého vozu, která jsou zveřejňována na internetu a patří k obecně známým postupům. Naopak povědomost lustrovat vlastníky vozidel v centrální evidenci exekucí není všeobecně známa. Rozhodně ji nelze považovat za standardní postup, který by měl každý kupující před uzavřením kupní smlouvy činit. Žalobce dále zopakoval svoji argumentaci z řízení před okresním soudem, odkázal na rozsáhlé dokazování, které v řízení před soudem prvního stupně proběhlo a opětovně popsal všechny kroky, které před uzavřením kupní smlouvy stran prověření vozidla učinil. Vyslovil přesvědčení, že vozidlo nabyl v dobré víře a navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

14. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné.

15. Okresní soud v posuzované věci provedl dostatečné dokazování, na jehož základě dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem v exekuci na majetek povinné , jméno FO, sepsaného osobního automobilu , jméno FO, , jméno FO, , který povinná ještě před soupisem automobilu, avšak po vyrozumění o zahájení exekuce, prodala žalobci. Konstatoval sice, že povinná porušila povinnosti, které jí ukládalo ust. § 44a odst. 1 a § 46 odst. 6 exekučního řádu, avšak současně s ohledem na skutkové okolnosti věci dovodil na základě provedeného dokazování, že žalobce naplnil předpoklady pro nabytí vlastnického práva k automobilu postupem dle ust. § 1111 o.z. Zdůraznil, že jednatel žalobce, který kupní smlouvu uzavíral, zjišťoval veškeré dostupné bližší informace o vozidle, a to v internetových registrech, ověřil osobu prodávající s osobou zapsanou v technickém průkaze, požadoval uzavření písemné kupní smlouvy a zjišťoval i informace o technickém stavu vozidla. Okresní soud pak správně zohlednil, že žalobce koupil vozidlo staršího data výroby s relativně nízkou kupní cenou a objektivně požadovatelná míra investigativní činnosti žalobce stran ověřování vozidla tudíž odpovídala nejen okolnostem nabytí věci, ale i hodnotě předmětného vozidla. Uzavřel proto, že žalobce při koupi vozidla postupoval způsobem, jaký lze považovat za zcela obvyklý. Šlo o jednání, které se žádným způsobem nevymykalo běžnému postupu při koupi obdobného vozidla. Na straně žalobce tudíž okresní soud shledal veškeré předpoklady pro nabytí vozidla, neboť žalobce vozidlo nabyl jednak na základě platného právního titulu a současně byl v dobré víře v oprávnění žalobkyně převést vlastnické právo k vozidlu.

16. Odvolací soud se z těmito závěry okresního soudu ztotožňuje a odvolací výhrady žalovaného, které jsou navíc do značné míry opakováním argumentace a tvrzení, která zazněla již v řízení před okresním soudem a s nimiž se okresní soud důsledně a pečlivě vypořádal, považuje za nezpůsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti závěru okresního soudu. Žalovaný se toliko s poukazem na dle jeho přesvědčení „neobvyklý“ způsob nabytí vozidla snaží zpochybnit existenci dobré víry na straně žalobce, přičemž opomíjí, že při převodu vlastnického práva k movité věci, a to i automobilům za vyšší prodejní cenu, jde o naprosto běžný a standardní způsob prodeje. Naopak za obvyklý, běžný a standardní nelze považovat požadavek žalovaného, aby každý kupující prověřoval v centrální evidenci exekucí, zda je prodávající oprávněn vlastnické právo k vozidlu či jiné movité věci převést. Nepochybně je nutno činit rozdíl v povědomí o takové skutečnosti u osob práva znalých pohybujících se v právním prostředí či osob, kde lze s ohledem na povahu jejich obchodní činnosti, velikost firmy, kupříkladu disponující právním oddělením apod., takovou bdělost předpokládat a očekávat, od povědomí právních laiků, běžných fyzických osob či drobných podnikatelů, kteří o takovém způsobu prověřování prodávajícího povědomí nemají. A s ohledem na své standardní životní či podnikatelské poměry ani v podstatě mít nemohou. Nejde o znalost práva, které se presumuje (ignoratia iuris neminem excusat) u každé svéprávné osoby. S okresním soudem se proto lze ztotožnit v závěru, že nepatří mezi běžné a doporučované, a tedy i ve většinové populaci obecně známé postupy při koupi vozidla, jeho prověřování v evidenci exekucí. Nadto se lze ztotožnit i s úvahou okresního soudu, že při koupi mnoho let starého ojetého vozidla za relativně nízkou částku, nelze očekávat a ani právem vyžadovat tak důkladné ověření faktického či právního stavu vozidla, jak dovozuje žalovaný. I odvolací soud je tudíž přesvědčen, že v dané věci byly naplněny předpoklady pro nabytí vlastnického práva žalobcem dle ust. § 1111 o.z., neboť jednatel žalobce uzavřel kupní smlouvu v dobré víře v oprávnění , jméno FO, vlastnické právo k automobilu převést.

17. Odvolací soud tedy sdílí skutkové závěry okresního soudu i jím učiněné právní posouzení věci, a proto vycházeje z úvah shora rozvedených rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

18. V podrobnostech pak odvolací soud veden zásadou stručnosti odkazuje na podrobné a pečlivé odůvodnění rozsudku okresního soudu.

19. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.) vůči neúspěšnému žalovanému. Náklady odvolacího řízení na straně žalobce jsou tvořeny odměnou advokáta žalobce za dva úkony právní služby (vyjádření se k odvolání žalovaného a účast při jednání odvolacího soudu) po , částka, (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po , částka, (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), cestovným advokáta žalobce osobním automobilem na trase , adresa, a zpět v částce , částka, a náhradou za ztrátu času za dvě půlhodiny po , částka, (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. K součtu uvedených částek je nutno připočíst i 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem tak náklady řízení žalobce dosáhly , částka, . Uvedenou částku je žalovaný povinen nahradit žalobci k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).