27 Co 26/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno – Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 58 550 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 10. 2025, č. j. 6 C 121/2025-53,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky částka se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15% ročně od datum do zaplacení (výrok I.), a dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že byla od datum zaměstnankyní žalovaného, který jí dne datum doručil výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce s tím, že pracovní poměr měl skončit dne datum. Žalobkyně byla od datum do datum v pracovní neschopnosti, a proto výpovědní doba začala běžet až dne datum a uplynula ke dni datum. V této souvislosti přitom není rozhodující, zda pracovní neschopnost vznikla před obdržením výpovědi nebo až v průběhu výpovědní doby. Okresní soud v adresa v odůvodnění rozsudku, kterým zamítl návrh, aby určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, sám dovodil, že došlo k prodloužení výpovědní doby, když žalobkyně byla v měsících lednu a únoru Anonymizováno v pracovní neschopnosti. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném náhradu mzdy za měsíce duben a květen Anonymizováno ve výši její průměrné měsíční mzdy, tj. 2x částka.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Potvrdil, že žalobkyni dal dne datum výpověď z pracovního poměru z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. K argumentaci žalobkyně uvedl, že pomíjí ustanovení § 54 zákoníku práce, které v určitých případech vylučuje aplikaci § 53 zákoníku práce, jehož smyslem je ochrana zaměstnance v některých životních situacích. Zaměstnanci však nesvědčí ochrana podle § 52 písm. g) zákoníku práce, pokud poruší své povinnosti natolik intenzivně, že je naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce. V takovém případě se odkazem na § 54 písm. d) zákoníku práce neupravuje běh výpovědní doby podle § 53 odst. 2 zákoníku práce. Pracovní poměr žalobkyně tak podle žalovaného skončil v souladu s ustanovením § 51 odst. 2 zákoníku práce dne datum.

4. Okresní soud provedl v projednávané věci dokazování listinnými důkazy, a to i z připojeného spisu Okresního soudu v adresa sp. zn. spisová značka, ve kterém okresní soud rozsudkem ze dne datum, č.j. spisová značka, který nabyl právní moci dne datum, zamítl návrh žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Z potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení adresa soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od datum do datum. Z předložených výplatních pásek žalobkyně za měsíce říjen – prosinec Anonymizováno vyšla najevo průměrná měsíční mzda žalobkyně.

5. Okresní soud při posouzení dané věci vycházel zejména z ustanovení § 51 odst. 1, § 52 písm. g), § 53 odst. 1 písm. a), § 53 odst. 2 a § 54 písm. d) zákoníku práce, ve znění platném v době ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného. Po provedeném dokazování měl prokázáno, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne datum zaměstnána u žalovaného na pracovní pozici pracovnice právního oddělení. Žalovaný dal dne datum žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyni vykonávané práci. Potvrzením Okresní správy sociálního zabezpečení adresa bylo prokázáno, že po doručení výpovědi z pracovního poměru byla žalobkyně od datum do datum v pracovní neschopnosti. Mezi účastníky nebylo rovněž sporu o tom, že průměrná měsíční mzda žalobkyně v rozhodném období činila částka. Žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla pravomocně zamítnuta.

6. Ustanovení § 53 zákoníku práce zakazuje dát zaměstnanci výpověď v ochranné době. Pokud by zaměstnanec dostal výpověď před počátkem ochranné doby a výpovědní doba by měla uplynout v ochranné době, tak se ochranná doba do výpovědní nezapočítává. Žalobkyně však dostala výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Na tento výpovědní důvod se podle § 54 písm. d) zákoníku práce nevztahuje zákaz výpovědi na zaměstnance v dočasné pracovní neschopnosti. Výjimka ze zákazu výpovědi se neuplatní a pracovní poměr žalobkyně tak u žalovaného skončil uplynutím výpovědní doby dle § 51 odst. 2 zákoníku práce dne datum. Z výše uvedených důvodů nemohl žalobkyni vzniknout nárok na náhradu mzdy za duben a květen Anonymizováno, a proto soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky částka s příslušenstvím jako nedůvodnou.

7. Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění svého práva proti žalobkyni, která ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který byl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen advokátem, tak náleží odměna za tři úkony právní pomoci ve výši 3x částka, tři režijní paušály po částka a daň z přidané hodnoty.

8. Žalobkyně podala proti rozsudku okresního soudu včas odvolání, které doplnila podáním ze dne datum. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku částka s příslušenstvím. Zopakovala, že spornou zůstala otázka, zda v případě výpovědi s výpovědním důvodem podle § 52 písm. g) zákoníku práce se na žalovaného vztahuje ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce. Žalobkyně je přesvědčená o tom, že ustanovení § 54 zákoníku práce řeší, kdy lze dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru. Vztahuje se tak k ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce, a nikoliv ke skutečnostem uvedeným v § 53 odst. 2 zákoníku práce. Žalobkyně podanou žalobou nečinila spornou výpověď z pracovního poměru. Domáhala se jen toho, aby doba výpovědi byla prodloužena o ochranou dobu podle § 53 odst. 2 zákoníku práce, kdy byla v pracovní neschopnosti, do datum.

9. Žalovaný nesouhlasil s odvoláním žalobkyně a navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Zdůraznil, že ustanovení § 54 zákoníku práce je výjimkou z celého § 53 zákoníku práce, a nikoliv jen z jeho prvního odstavce, přestože textace § 54 zákoníku práce skutečně není příliš šťastná. Žalovaný připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 o tom, že jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení k aplikované právní normě. Smyslem ustanovení § 53 zákoníku práce je ochrana jen některých zaměstnanců v určitých životních situacích. Pokud zaměstnanec své povinnosti porušil tak intenzivně, že je naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce, pak takovému zaměstnanci nesvědčí ochrana podle § 53 zákoníku práce. Nelze schvalovat přístup, kterým by byl zákoníkem práce ve srovnatelné pozici více chráněn zaměstnanec, který není v dočasné pracovní neschopnosti, ale stane se práce neschopným až po doručení výpovědi z pracovního poměru.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).

11. V posuzované věci okresní soud provedl veškeré důkazy nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu, z jednotlivých důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů odpovídající skutková zjištění, která promítl do správného závěru o skutkovém stavu. Proto na ně krajský soud pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně též na projednávanou věc správně aplikoval ustanovení § 53 odst. 1 a 2 a § 54 písm. d) zákoníku práce a srozumitelným způsobem vysvětlil, jak dospěl k právnímu závěru, a rovněž jeho právní úvahy jsou správné. Odvolací soud k tomu dodává následující.

12. Zásada zvláštní ochrany zaměstnance jako slabšího účastníka pracovněprávního vztahu se projevuje i v ustanovení § 53 zákoníku práce, který v určitých případech, kdy se zaměstnanec nachází v tíživé životní situaci, zakazuje zaměstnavateli dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, i kdyby všechny ostatní předpoklady pro výpověď z pracovního poměru byly splněny. K situacím uvedeným v ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce často dochází až poté, co začne běžet výpovědní doba. V takovém případě proto podle § 53 odst. 2 zákoníku práce platí, že ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává, když výpověď z pracovního poměru byla dána před počátkem ochranné doby, a zároveň výpovědní doba by měla uplynout v této době. Vliv na skončení pracovního poměru by neměla skutečnost, kdyby ochranná doba trvala jen krátce a nedotkla se konce výpovědní doby. Zásada zvláštní ochrany zaměstnance jako slabšího účastníka pracovněprávního vztahu se projevuje i tím, že zaměstnanec, který nemá zájem na ochranné době, může zaměstnavateli závazně sdělit, že na prodloužení výpovědní doby netrvá (§ 53 odst. 2 věta za středníkem zákoníku práce).

13. Ustanovení § 54 zákoníku práce stanoví odchylky od použití celého § 53 zákoníku práce, a nikoliv jen jeho prvního odstavce. Ustanovení § 53 a § 54 zákoníku práce je třeba aplikovat současně. V § 54 jsou uvedeny situace, kdy nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával zaměstnance, přestože se ocitl v obtížné životní situaci. Zákaz výpovědi se tak nevztahuje na zaměstnance, kteří porušili povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci (výpovědní důvod podle § 52 písm. g/ zákoníku práce). Stejně tak se zaměstnanců uvedených v § 54 zákoníku práce netýká nezapočítávání ochranné doby do výpovědní podle § 53 odst. 2 zákoníku práce. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 totiž jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení k aplikované právní normě. Smyslem ustanovení § 53 a § 54 zákoníku práce je poskytnout ochranu jen některým skupinám zaměstnancům, a nikoliv těm uvedeným v § 54 zákoníku práce (až na výjimky uvedené přímo v § 54 zákoníku práce).

14. Vycházeje ze shora rozvedených skutečností a veden zásadou stručnosti krajský soud v podrobnostech dále odkazuje na logické a přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, který shledává věcně správným, a proto rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o.s.ř.) včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídal ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.

15. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni. V souzené věci představuje náklady řízení na straně žalovaného odměna za dva úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání žalobkyně a v účasti na jednání odvolacího soudu dne datum ve výši 2x částka (§ 7 bod 5 § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, dále i „advokátní tarif“), k čemuž přináleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2x částka (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a daň z přidané hodnoty ve výši částka. Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalovaného dosáhly částky částka, kterou je žalobkyně povinna nahradit žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v ust. § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).